9/2017/prosinec

Curych: město přesnosti i počátků dadaismu

Curych – či chcete-li německy Zürich – je největší město Švýcarska, se 400 tisíci obyvateli má dvakrát větší populaci než Ženeva či hlavní město Bern. Celá země je rozčleněna na kantony, ve většině se hovoří německy (72 %), dále francouzsky (22 %), italsky (6 %) a rétorománsky (0,5 %). Všechny tyto jazyky jsou úřední, proto státní televize, která jinak vysílá německy, zařazuje denně desetiminutový blok zpráv v rétorománštině, v neděli dokonce večerníček. Metropole se rozkládá na severním břehu curyšského jezera (které ve své délce dosahuje čtyřiceti kilometrů), z něj pak odtéká řeka Limmat. Zajímavostí je řeka Sihl, jež se vlévá do Limmatu o dva kilometry dále. Obě řeky mají alespoň o metr rozdílnou výšku hladiny, která je v místě soutoku řešena přepadem řeky Limmat. Tuto geografickou hříčku můžete nejlépe pozorovat v cípu parku u Švýcarského národního muzea. Jezero je s řekou Sihl spojeno vodním příkopem Schanzengraben, jenž zbyl jako poslední pozůstatek středověkého opevnění. Všechna nábřeží lákají k romantickým procházkám, při kterých kromě hor obklopujících jezero spatříte také plovoucí cirkus spojený s pevninou pouze dřevěnou lávkou.
Do Curychu se z Čech dá dostat nejlépe letecky, autobusem či autem. Pokud chytnete výhodnou letenku, máte vyhráno. Cena dva tisíce korun je ještě velmi slušná, protože v autobusu zaplatíte podobně, ale budete se muset přes noc harcovat skrz celé jižní Německo. My zvolili třetí cenově dostupnou variantu – vlastní vůz. Jestliže ho naplníte čtyřmi lidmi, dostanete krásných 1 050,-/os. na cestu tam i zpět. Abychom této ceny dosáhli, nabídli jsme spolujízdu na BlaBlaCar, což je webová stránka propojující řidiče a cestovatele. Doporučuji vyzkoušet, je požadována registrace a fungují zde reference, na základě kterých můžete spolucestující vybírat. Poznáte tak nové lidi, kteří vám mohou rozšířit obzor. V případě, že se rozhodnete pro cestu autem, rozhodně neopomeňte zajímavá místa na severovýchodních hranicích Švýcarska: Kostnici a Bodamské jezero. Mistr Jan Hus a Jeroným Pražský mají na místě svého upálení alespoň památný kámen, přestože dnes je kolem něj křižovatka kostnického předměstíčka; ve městě se nalézá rovněž Husův dům s mistrovou bustou a Husova ulice. Nebo malé lichtenštejnské knížectví a hlavní obec Vaduz. Obec nemá městská práva, a tak nemůže být nazývána hlavním městem, počtem obyvatel (asi 5 400) odpovídá jihočeské Bechyni. Země od severu k jihu měří pouhých 24 km, což je jako vzdálenost mezi Brnem a Židlochovicemi, celé knížectví je pak s rozlohou 160 km² jen o kus větší než Plzeň. Z Vaduzu do Curychu následuje cesta skrz horské průsmyky a podhůrské vesničky, kde se během třiceti kilometrů dostanete na 1 000 m. n. m., což je převýšení o více než pět set metrů. Silnice je však ve výborném stavu, takže se můžete bez obav kochat scenerií odehrávající se za okénkem. Pokud máte tu možnost a dostatek času, pozemní cestu si projeďte. Jen se snažte vyhnout německým dálnicím v ranní a podvečerní špičce, jsou sice zadarmo a udržované, ale když se na nich sjedou všichni obyvatelé předměstí, můžete se na nich nedobrovolně zaseknout i na dvě hodiny.
Jak je to s dopravou v samotné aglomeraci? Perfektní, jako ve Švýcarsku ostatně všude. Město oplývá hustou sítí tramvají, které jsou přesné jako (švýcarské) hodinky. Ne, není to legenda, když na zastávce svítí oznámení, že tramvaj přijede za minutu a dvacet vteřin, můžete si být jisti, že se tak opravdu stane. Proto si místní dopravní podnik může dovolit obsluhovat stanici Central, kde se schází deset tramvajových linek na třech nástupištích, ta jsou však ve tvaru trojúhelníku navzájem tak provázána, že pokud by na zastávce měly stát všechny tři tramvaje naráz, zkrátka by se tam nevešly. Proto je zde dochvilnost extrémně důležitá (a když na zastávku dorazíte o minutu později jako já, buďte si jisti, že tramvaj je dávno v trapu). Město se snaží podporovat ekologickou dopravu, a tak ji dělá naprosto spolehlivou, cenově dostupnou a příjemnou. Naopak motoristům znepříjemňují život semafory vymyšlené tak, aby zdržovaly – navíc samozřejmě vždy preferují zelenou pro kolejová vozidla –, v řadě ulic je zpomalení na třicítku, parkovacích míst je nedostatek, jsou relativně drahá a ubývají. 24hodinová jízdenka na MHD stojí v přepočtu asi dvě stě korun, ale vyplatí se, jelikož pokrývá dvě zóny a funguje i pro velmi hustou síť vlaků S-Bahn, které z hlavního nádraží vypraví každý den téměř půl milionu cestujících pomocí 2 600 spojů (to je průměrně jeden odjezd každých třicet vteřin!), jež jsou obsluhovány 54 hlavními kolejemi. Vlakem nebo tramvají se dostanete rovněž na letiště.
Měla jsem štěstí, že jsme švýcarskou metropoli navštívili právě v prosinci, kdy vše září v očekávání Vánoc. Miluji předvánoční romantiku alpinských údolí a zde jsem si ji užila dosyta. Ulice města (především v centru) bohatě zdobily řetězy, hvězdičky, světýlka a podobně. Asi nejhezčí výzdoba byla na třídě Bahnhofstrasse táhnoucí se od hlavního nádraží, jedné z nejluxusnějších ulic světa. Ani průchody mezi domy nezůstaly ušetřeny, ba naopak! V jednom z nich bylo nainstalováno přes 20 kravských zvonců, které se při průchody zapnuly a začaly zvonit vánoční melodie přímo nad mou hlavou. Příjemnou a především praktickou ozdobou, o které si nejsem jistá, jestli patří jen adventnímu nebo celozimnímu období, jsou otevřené ohně. Nelekejte se, Curyšané nezapalují domy ani nepálí knihy na náměstí. Jen u stánků kromě Glühweinu naleznete také kovové klece a dřevo na zátop. Na podobný „volný“ oheň jsme narazili také v parku u Národního muzea, kde bylo dokonce i malé kluziště.
Mezi památky, které městu dominují, se řadí především kostely, z těch hlavních jsou všechny protestantské a stojí v centru starého města nedaleko od sebe. Grossmünster je původně románská bazilika s gotickými věžemi pocházející prapůvodně již z dvanáctého století, naleznete zde kopii sochy Karla Velikého, jenž měl na tomto místě založit původní kostelík. Až do počátku devatenáctého století sloužil jako klášter, nejdříve katolický a později protestantský. Právě v tomto opatství totiž kázal švýcarský reformátor Ulrich Zwingli a roku 1524 s pomocí městské rady provedl odluku od katolické církve, na boku kostela se nachází jeho socha s krátkým popisem kazatelova působení. Proto byly z kostelů odstraněny všechny sochy, obrazy a další předměty zobrazující Boha. Podobný osud potkal další klášter, tentokrát ženský, Fraumünster pocházející z úctyhodného devátého století, opatství přišlo o oltář a dokonce i o varhany. V dnešní době kostel láká především pěti krásnými vitrážemi od Marca Chagalla a Alberta Giacomettiho z roku 1970 znázorňujícími např. Eliášův vzestup do nebe nebo Mojžíše shlížejícího z nebe na utrpení svého lidu. Na rozdíl od Grossmünsteru je však vstupné zpoplatněno pěti švýcarskými franky (asi 110,-), a tak doporučuji kochat se jen zvenčí a obdivovat velké hodiny na jediné věži. Alespoň do doby, než se podíváte na sever ke kostelu sv. Petra, který je prvním farním kostelem vůbec. Prapůvodní kostelíček pocházel z počátku roku 800 stejně jako hradby, které na několika místech faru nyní obklopují, později byl přestavěn v románském, gotickém i barokním stylu. Samotná věž si však udržela svůj vzhled od roku 1450, kdy byla zvýšena a přestavěna. A co že je na ní tak zvláštního? Jelikož jsme ve Švýcarsku, možná vás to ani nepřekvapí, jsou to tradičně hodiny! Ciferník má průměr 8,64 m (což je ještě o metr více, než mají hodiny na věži Nejsvětějšího srdce Páně na pražských Vinohradech) a dominuje panoramatu města natolik, že řadu let udával oficiální curyšský čas. První hodiny zde byly instalovány roku 1366 a číselník se nacházel jen na jedné straně věže, až v roce 1538 byly umístěny další tři ze všech světových stran.
Až budete mít sakrálna dost, nechte se od sv. Petra vynést úzkou uličkou na návrší Lindenhof, kde stával ve druhém století původní římský hrad, dnes je zde park a vyhlídková zóna. Přes Radniční most – jenž by se měl nazývat spíše náměstím – se od návrší dostanete na pravou stranu řeky Limmat do bývalých cechovních uliček. Ve Spiegelgasse je stále umístěn Cabaret Voltaire, kde 5. února 1916 oficiálně vznikl avantgardní směr dadaismus, když umělci a intelektuálové (často emigranti z okolních zemí) chtěli nesmyslností svých děl upozornit na zbytečnost válečných hrůz. Pokračováním uličkou směrem vzhůru se dostanete ke Spolkové vysoké technické škole (ETH), kde se prý v jedenáctém patře jedné z jejích budov nachází vyhlídková plošina, odkud shlížíte na staré město a přilehlou část jezera. Pokud však plošinu neobjevíte, nezoufejte, stačí vejít do jakékoliv budovy kampusu a vyjet výtahem do nejvyššího patra, jako jsme to udělali my. Nejlepší výhled je však dozajista z nedaleké hory Uetliberg. Pokud vystoupáte až na vrchol místní rozhledny, budete ve výši 900 m s Curychem jako na dlani, vstupné je cca za 50,- a dvacetiminutový výlet vlakem z hlavního nádraží se rozhodně vyplatí. Vrchol oplývá kromě rozhledny taktéž romanticky laděnou restaurací. Ta je však i na zdejší poměry dost drahá, a tak raději přibalte svačinku a kochejte se pohledem jen z lavičky.
Ve Švýcarsku hodně dbají na kvalitu a domácí produkci. Když se tyto dvě entity spojí, vzniknou lahodné sýry všech druhů, jogurty, vajíčka, pečivo a přirozeně i proslulá čokoláda. Nejedná se však jen o mléčné výrobky, podporu dostávají zemědělci všeobecně, salát, jenž jsem si objednala v hotelové restauraci (abych využila kupon, který jsme dostali jako poděkování za to, že si nenecháme ten den uklidit pokoj) byl nejspíš místní, ale hlavně na troud suchý, zřejmě specialita podniku. Ačkoliv je tu jídlo v přepočtu o hodně dražší než u nás, a to i relativně pro místní občany, restaurace jsou každý večer beznadějně plné a je vhodné rezervovat stůl s předstihem.
Na co dalšího v zemi čistoty a ekologie nedají dopustit? Na osobní uvědomělost jednotlivce. Spoluúčast na zdravotním pojištění je běžná, určitá procenta z ceny lékařského zákroku si hradíte sami. Dokonce na začátku musíte zaplatit vše a pojišťovna vám peníze vrací zpětně na základě předložené faktury. Proto si každý dá dobrý pozor, aby mu doktor nenaúčtoval nic, co doopravdy neprováděl. Občané se podílejí na fungování města či kantonu působením v různých radách nebo školních inspekcích, poslanci jsou placeni za hodiny, kdy skutečně byli přítomni v úřadě či při výkonu funkce. Pokud chcete získat občanství kantonu, a tím i celé země, musíte na jednom místě řádně žít po dobu pěti až sedmi let (záleží na oblasti). Stát jako takový je vlastně společnou federací, prezident je volen jen na jeden rok.
Po návštěvě Švýcarska jsem dlouho toužila a vyplnění mého přání splnilo všechna očekávání a přineslo mnoho krásných zjištění navíc. Je to země vysokých standardů a vysoké kvality. Byť na někoho možná místní perfekcionismus může působit příliš sevřeně, máme se od nich co učit, zvláště čelní představitelé naší země. Zatím se však jedná jen o utopickou představu a tuto krásnou pohádku tak musíte jet navštívit osobně. Bohužel se do vysokých výšek pustily i místní ceny, takže se připravte na hlubší zašátrání v kapse. Ale nebojte, nebudete litovat!

Internet je veskrze křesťanský podnik

Pobuřuje mě, jak se současný svět pobuřuje nad naší láskou k internetu, mobilní telefony a tablety nevyjímaje. Je slyšet kritické hlasy, jak je ohavné, když jdou spolu lidé do hospody a místo aby si povídali, brousí po internetu. Nebo jak malé děti sedí doma u počítače či tabletu, raději než by se venku proháněly s přáteli. Netvrdím, že jsem neměla šťastnější dětství než můj o jedenáct let mladší bratr, který jej strávil u počítače a ne v lese jako já. Ale protože se stavím vždy za práva utlačovaných, musím se jmout hájit i internet. Už delší dobu tvrdím, že je to veskrze křesťanský podnik. To proto, že je založen na křesťanských hodnotách, na rovnosti, dobrovolnosti, svobodě a dokonce i lásce. Vezměte si jen, jak lidé rádi lajkují svým přátelům příspěvky na facebooku, aby je potěšili. Tvrdívá se také, že internet lidi od sebe vzdaluje, že by se raději měli scházet osobně. Tento výrok se mi ale nějak nezdá. Spíš se mi zdá, že se lidé mnohem více a ve větších počtech shromažďují od té doby, co vznikl Facebook. A pokud se někdo neschází s druhými a raději komunikuje jen online, často to dělá proto, že se s druhými scházet není schopen, třeba kvůli duševní nemoci, a internet je pro něj jediná spása. Skoro bych řekla, že je to spása pro celý svět a možná i počátek nového státního zřízení založeného na ještě větší demokracii, než na jakou jsme byli doposud zvyklí. Možná to dokonce znamená pád celého konceptu státu a konečné sjednocení všech lidí této planety. Internet je větší div světa než Čínská zeď.

Papa Noel na koni

Překlad: Otýlie Holá
Mnoho vánočních svátků se slaví po celé Kubě během prosince, přičemž trvají až do 6. ledna. Oslava Vánoc, která u západních náboženství většinou připadá na 25. prosince a u náboženství východních na 6. ledna, se stala dlouhým svátkem, trvajícím po celou výše zmíněnou dobu, skládajícím se z menších oslav, které organizují kostely různého vyznání. Měli bychom dále zmínit, že podle bájí se Papa Noel pravidelně vracel na Kubu, aby zde jezdil na koni. Máme zprávy z různých míst rozmístěných po celém ostrově, že speciální oslavy konající se v tomto dlouhém období měly, mají a budou mít své nezastupitelné místo.

Vánoční oslavy s projektem cesty vítězství

Překlad: Otýlie Holá
Obliba obrovských akcí je jeden z rysů lidské přirozenosti. Ale skutečnost je taková, že život se téměř bez přestání rozvíjí díky malým událostem. Proto návštěva malinkých vesniček Villa Clara a Ciego de Ávila na severním pobřeží může připadat mnohým jako něco, na co si čas nenajdou. Není to však pravidlem, především pokud se jedná o poselství radosti a očekávání Vánoc. Díky božské zručnosti a štědrosti se tato akce mění v událost biblických rozměrů. A když k tomu všemu přidáme ještě výborné občerstvení, je to ještě mnohem lepší. Je úžasné vidět nevinné dětské tváře naplněné radostí. Tihleti malí uličníci jednoznačně stojí za všechnu tu námahu. Zde je možné přiblížit se Božímu království zase jiným způsobem, než jsme zvyklí. Přejeme požehnaný rok 2018!

Prostituce

Zaměstnání běžné, ale pro Izraelce zakázané. „Neznesvěť svou dceru tím, že bys ji učinil prostitutkou, aby se země nedopouštěla prostituce a aby se země skutečně nenaplnila nevázaností.“ (Lv 19,29) I proto se v Bibli velmi často vedle sebe vyskytují pojmy „nevěstka“ a „cizinka“. Sňatek s prostitutkou byl v zásadě možný, zakázaný jen kněžím (Lv 21,7), výnos z prostituce nesměl být přijat jako dar Chrámu (Dt 23,19).
Prostituce ovšem fungovala a to mnohdy bez jakékoliv kritiky. Ke své snaše Támar převlečené za prostitutku vešel Juda (Gn 38,11n) a jediným problémem bylo, aby jí nezůstal dlužen. Za syny prostitutek je označen soudce Jiftách (Sd 11,1), u prostitutky nocoval Samson (Sd 16,1). Ve sporu dvou prostitutek o dítě (1Král 3,16n) se jejich způsob obživy vůbec neřeší. Známý je příklad proroka Ozeáše, který se měl s prostitutkou oženit na přímý Boží příkaz (Oz 1,2).
Nic to ovšem nemění na tom, že sex z prostitukou Bible rozhodně nechválí. V 7. kapitole knihy Přísloví (v. 6–21) Šalomoun popisuje scénu lákání zákazníka jako „cestu ke smrti“. Mladý muž, který „nemá srdce“, tedy který nemá rozlišovací schopnosti, se setkává s ženou, která má srdce vychytralé. Velice dobře ví, co chce. Mladík jde jako býk na porážku, nevěstka ho svede a způsobí jeho smrt duchovní i tělesnou. „Její nohy sestupují k smrti, její kroky uvíznou v podsvětí“ (Př 5,5) a nějakou pokročilou fázi pohlavní choroby Šalomoun trefně popisuje slovy „nakonec budeš skučet, až celé tvé tělo zchátrá“ (v. 11).
Specifickým problémem ovšem byla mnohdy těžko odlišitelná prostituce sakrální. Kulty plodnosti a chrámová prostituce mužů a žen byly běžnou pohanskou praxí a tak připojení se k něčemu takovému s sebou neslo výrazný náboženský obsah. Odtud pak je jen krůček k obraznému použití pojmu „nevěstka“ a vůbec pojmu „smilstvo“ pro odpadnutí od Hospodina. Za všechna místa jmenujme proroka Ezechiele (16,32n), kde je Izraeli vytýkáno, že je dokonce horší než nevěstka, protože ta aspoň za sex peníze dostává. Izrael se svým modlářským partnerům ještě odměňuje. Obraz pak rozpracovává v celé 23. kapitole, kde jsou Samaří a Jeruzalém připodobněny k nevěstkám Ohole a Oholíbě. Jako něco odporného Bohu je pak hlavní Boží protivník „velký Babylón“ označen za nevěstku i ve Zjevení Janově (Zj 17,1–5).
S prostitucí se setkává i rané křesťanství. Korintští křesťané zjevně nevěstince navštěvovali a apoštol Pavel naprosto zásadně tuto praxi zamítá jako hřích proti vlastnímu tělu (1Kor 6,12–20). Naše tělo bylo ve křtu posvěceno. Odděleno pro Boha. Nepatříme sami sobě a sexem s prostitutkou svoje tělo znesvěcujeme. Znesvěcujeme chrám Ducha svatého. Pavel sáhne po nejtěžším kalibru, který má – dovolává se Kristovy oběti, která za nás byla zaplacena.
V Bibli je ovšem i několik případů, kdy nevěstky zahanbily svými postoji náboženské vůdce Božího lidu. Klasickým příkladem je Rachab, která ukryla izraelské zvědy v Jerichu. Zde je spíše zajímavé, že oni dva muži ze všeho nejdříve zamířili do nevěstince. Můžeme se ale právem domnívat, že šlo jednoduše o hotel, který zároveň nabízel i sexuální služby. Známý je Ježíšův výrok oceňující kající nevěstky jako lepší následovníky Božího slova, než byly tehdejší náboženské elity (Mt 21,31–32).
I proto je zřetelné, že prostituce je – jako jakýkoliv jiný hřích – odpustitelná. Korintští sami jsou označeni za bývalé smilníky a cizoložníky. Nemají se co povyšovat nad ty, kteří ještě neslyšeli a nepřijali osvobozující zvěst evangelia, díky které se oni od tohoto způsobu života odvrátili.

Štědrý večer

„Přijdeš?“
„Určitě, ale nevím, co si mám vzít na sebe.“ V tu chvíli mě polilo horko, to je dotaz. Dan se zasmál a povídá: „Něco si obleč, v kostele bude zima.“
„Budu se těšit, hezký Štědrý večer.“
Máma smažila řízky a táta mi šel zabalit dárky. Otevřela jsem starou krabici plnou vánočních ozdob. Stříbrné slzy a velké skleněné koule, co už dávno nejsou po šesti, a panenky z korálků a taky muchomůrky, ale ty tam asi nedám, to by máma neunesla. Původně chtě- la koupit nové ozdoby, starorůžové kouličky, a udělat elegantní strom v duchu třicátých let, ale já jsem jí to rozmluvila, že chci takový, jako když jsem byla malá. Ostatně polovina ozdob je ještě od babičky a tak je to trochu i její strom. Když jsem zapíchla špičku na vršek, akorát zavolala máma z kuchyně, ať jí jdu pomoct nandat řízky na plech do trouby, aby nevychladly. Za chvíli to vypukne, stůl je na- chystaný, cukroví na míse a zbývá jen nazdobit salát a ohřát polívku. Zvonek, babička s dědou jsou tu. Vítám je a ve dveřích už vím, že děda jel hrozně, že se babička bála, ale hlavně že dojeli. Obrovská taška dárků ve zlatém papíře se už tajuplně neschovává a děda je jde rovnou uložit pod stromeček. Táta nalévá whiskey a babička mizí s mámou v kuchyni. Její úkol je ozdobit salát, babička si na zdobení salátu zakládá. Musí tam být uvařená vajíčka posypaná paprikou, šunka, salám do kornoutků, okurky, papriky a těší se, že jí ho všichni pochválíme. Jednou máma udělala navíc dietnější variantu, jen s olejem, ale babička to tehdy těžce nesla, tak už raději nereptáme.
Všechno je nachystané, mámě to v těch starorůžových šatech vážně sluší, táta má bílou košili, děda značkové polo triko a babička zelenkavý kostým. Vzala jsem si černé šaty, co jsem si koupila do tanečních, kde jsem na- konec byla jen dvakrát. Nesedlo mi to. Mámě to bylo líto a babička skoro plakala a táta se rozčílil, co to stálo peněz. Nikdo to nechápal, chodila jsem přece do baletu. Nejsem společenský typ. Teď mi došlo, že by si na to díky těm šatům zase mohli všichni vzpomenout, ale jsou Vánoce, tak si snad nikdo nebude chtít rýpnout. Hlavou se mi honí myšlenky na večer. V čem se chodí do kostela? Můžu si dovolit minisukni? Jeho maminka je farářka a celá rodina jsou evangelíci, jak se oblíknout, abych nepůsobila divně? Nesnáším být nevhodně oblečená, jsem pak nervózní a připadám si hloupě.
Táta otvírá šampaňské, růžové. Neodpustím si: „Mami, ty chceš mít růžové Vánoce, viď?“ Máma se tomu trochu křečovitě zasměje a pronese: „Na zdraví, abychom se dobře měli a za rok se tu zase sešli.“ Babička je dojatá, stejně jako každý rok. Nandávám polévku postříbřenou sběračkou a říkám si, jak se asi slaví Štědrý večer u Dana.
Dnes si připadám, jako bych byla malá holčička. Vyháním babičku z kuchyně, že to kafe počká, a táta mě vytáčí tím, že musí s dědou ještě do pracovny na doutník. Když mi bylo pět, tak jsem to natahování těžce nesla. Stála jsem s babičkou v pokojíčku a koukaly jsme na hvězdy a já doufala, že zahlédnu miminko s křidélky. Nikdy to pro mě nebyl Santa Claus, ale ani jsem si nikdy nepředstavovala, že nese pytel dárků, prostě je nějak pod tím stromem vždycky vykouzlil. Dnes už nejsem nervózní z Ježíška, ale mám strach, abych stihla půlnoční. Svou první.
Hromada balicího papíru u dveří. Babička se s vysněnou, příšerně drahou kabelkou v ruce usmívá, děda hudruje, že to nepotřeboval a že jsme to přehnali. Táta si hraje s novým telefonem a máma si zkouší v koupelně šaty. Dostala jsem všechno, co jsem si přála. Notebook, lístky na koncert, skvělý tenisky. Běžím do kuchyně vyndat z lednice chlebíčky a uvařit kávu. Děda už zapnul televizi.
Babička mi přišla poděkovat za album fotek. Vhodná příležitost jí říct, že za hodinu zmizím. „Ty půjdeš na půlnoční? Když jsem byla mladá, taky jsem chodila, běž a užij si to! Nejdeš sama, viď?“ Červená až po uši jsem přikývla. Nečekala jsem, že to proběhne takhle hladce. Máma se bála mě pustit a táta chtěl, abychom šli všichni. Řekla jsem, že je to pro mládež, že tam bude i Noemi, kterou znají. Bylo to absurdní, nikdo z nich v kostele snad nikdy nebyl. Vlastně ani babička do kostela nechodí, ale každý večer se pokřižuje, to jo.
S Noemi jsme měly sraz na zastávce a chtěly jsme jet tramvají, je to od nás jen dvacet minut pěšky, ale sněžilo a tak jsme se raději svezly. Známe se už od prváku a seznámily jsme se tak, že jsme se každé ráno potkávaly v tramvaji. Noemi mě před víc jak rokem pozvala do sboru u nich v kostele, tam jsem pak potkala i Dana. Vzali mě už i na mládež, ale mše, tedy vlastně bohoslužba to bude moje první. V posledních dvou měsících jsem si nechala doporučit nějaké knížky o víře, ale nevím, pořád si připadám cizí a bojím se, abych dnes neřekla něco hloupého.
Dveře byly otevřené, u vchodu rozdávaly holky texty písní i s programem. Uf, to mi pomohlo. Když jsme přišly, hned jsem si sedla. Noemi doprovázela dnes na kytaru, tak si šla sednout do první řady. Pozorovala jsem přicházející, jak chvíli postojí a pak si sednou. Ach jo, mohla mi to říct, než odešla. Naštěstí tu ještě není Dan. Položila jsem vedle sebe kabel- ku, aby si mohl sednout vedle mě. Od stropu visel veliký adventní věnec a svíčky dodávaly noci něhu. Kostel se zaplňoval. Dan nikde a varhaník už začal hrát. V taláru přicházela jeho maminka. Naše oči se potkaly a zdálo se mi, jako by mě chtěla pohledem uklidnit. Zpívali jsme Narodil se Kristus Pán a když jsme vstali na čtení, Dan mě chytil zmrzlou rukou. Vracel se pro můj dárek. Kázání bylo o tom, že by nikdo neměl být o Vánocích sám. Musela jsem se nad tím usmát, chvilku jsem se v tom kostele plném lidí totiž sama cítila.