8/2017/listopad

Brusel: diktát špatného počasí

Pokud na vás padá podzimní splín ze všeho toho deště a větru kolem, tento článek vás asi příliš nepotěší. Hlavní město Belgie je v chladné části roku plískanicemi přímo posedlé. I přesto si díky výstavám vybudovalo v 19. století takovou mezinárodní prestiž, že se zde nakonec usídlila Evropská unie i NATO. Ačkoli okolní regiony jsou vlámské, Brusel je frankofonní (oficiálně samozřejmě dvojjazyčné) město, kde až 70 % obyvatel tvoří přistěhovalci. Ve čtyřkřídlé budově specifického tvaru Berlaymont sídlí Evropská komise (výkonný orgán EU). Dovnitř se nedostanete bez toho, abyste prošli kontrolou zavazadel a vrátnicí, kde obdržíte nalepovací návštěvnickou cedulku. Ta je platná jen pár hodin po vpuštění do objektu, poté se na ní začnou vynořovat růžové pruhy a stane se neplatnou. Nicméně ani tak nemůžete jako by se nechumelilo nakráčet dál s tím, že si třeba jen jdete prohlédnout Nobelovu cenu. Ta byla Evropské unii udělena roku 2012 za prosazování míru, demokracie a lidských práv v Evropě. Že jste nevěděli, že jste vlastně taky dostali jednu pěknou nobelovku? My jsme se do budovy dostali díky mé budoucí švagrové, která v Komisi pracuje a čekala na nás na vrátnici.
S bezpečností to tu berou opravdu vážně – tak vážně, že jsme viděli dětské hřiště oplocené tak mocně, že se k němu děti ani nedostaly – v případě zvýšených teroristických útoků v Evropě není nezvyklé potkávat vojáky se samopaly, jak hlídkují před vládními budovami. Ani to ale není záruka absolutního bezpečí, v březnu 2016 zde došlo k útoku na letišti Zaventem a následnému výbuchu vlaku metra v centru města mezi stanicemi Maelbeek a Schuman vzdálenými jen 300 metrů od vládních objektů. Jednou z dvaceti obětí mohla být i ona švagrová, kdyby neposlechla rady svého přítele zůstat doma a jela i přes útok na letišti do práce… Nicméně nebezpečno začalo být i v dalších městech Evropy, a tak by vás tyto skutečnosti neměly od návštěvy či využití pracovní příležitosti odradit. Pokud je člověk dost vytrvalý a práce pro EU ho láká, může se jednoho dne do Bruselu dostat jako stážista, či dokonce pracovník jednoho z řady útvarů od námořní dopravy po jadernou energetiku.
Vedle budovy patřící Evropskému parlamentu (ten však sídlí ve Štrasburku) se nachází také návštěvnické centrum Parlamentarium, kde jsou pomocí pojízdného panelu interaktivně znázorněny vztahy mezi jednotlivými členskými státy. Když se s panelem pohybujete nad mapou Evropy nakreslenou na podlaze, zjišťujete informace o zemích, nad kterými se obrazovka právě nachází. Centrum navíc nabízí multimediálního průvodce ve všech 24 úředních jazycích EU. Dejte si však pozor na otevírací dobu, půl hodiny před jejím koncem už totiž pracovníci ostrahy nechtějí dovnitř nikoho pustit. Nás nejprve odmítli, ale po krátké debatě se nad námi smilovali a pustili nás dovnitř (samozřejmě po důkladném skenu lidí i zavazadel), abychom si objekt mohli rychle proběhnout. Půlhodina na návštěvu však opravdu byla zoufale krátká.
Brusel je stejně jako celý Benelux placatý, a tak se dá pohodlně projezdit na kole (pokud vám nevadí, že při jízdě nemůžete pohodlně držet deštník). Cyklostanic je zde nepočítaně a celodenní přístup stojí jen 1,60 €, které zaplatíte bankovní kartou přímo na stanovišti, sedmidenní potom necelých 8 €. Pro obě možnosti platí, že první půlhodina je zdarma, a tak pokud s tím zvládnete trochu kalkulovat, nemusíte hradit už nic navíc. Jinak připlácíte zhruba 50 centů za každou další půlhodinu. Kromě bicyklů metropole poskytuje bohatou síť autobusů, metra a podzemních tramvají. Podzemní tramvajová zastávka je opravdu zážitek, je mnohem menší než stanice metra a na začátku je turniket, kterým musíte projít pod dohledem strážného. Jedna jízda stojí 2,10 €, je však možné zakoupit celodenní lístek za 7,50 € nebo lístek na deset přestupů za 14 €; ten můžete používat klidně ve dvojici, trojici či naráz v deseti lidech. Přesto Brusel velmi sužují dopravní zácpy, není nezyklé, pokud v koloně u semaforu čekáte přes pět minut.
Naštěstí se zde případná špatná nálada brzy spraví dobrým jídlem. Belgie je vyhlášená dokonalou čokoládou, vaflemi i pralinkami. Malé krámky prodávající jen tento úzký sortiment se na každé ulici najdou alespoň dva. Okusit belgickou vafli přinejlepším dokonce politou pořádně tmavou čokoládou je slastí pro chuťové buňky. Pokud ovšem jste na sladké… Pokud ne, nezoufejte! Bruselští prodejci mysleli i na vás a vyrovnali počty hranolkáren alespoň na úroveň jejich cukrových souputníků. Maison Antoine na náměstí Jourdan je bramborovými výrobky tak vyhlášený, že tu za každého počasí stojí pěkně dlouhá fronta lidí, jež se těší, až dostanou svůj obrovský kornout se sosem dle vlastního výběru (a že je z čeho vybírat, i když já stejně doporučuji klasiku s tatarskou omáčkou, kterou si zde sami vyrábějí). Dalším lákadlem jsou mušlárny, kde připravují mořskou lahůdku, na jaký způsob si vzpomenete. S mušlovým talířem pro dva se vejdete do 20 €, v sezóně i do 15 €. Je však třeba mít na paměti, že restaurace mají svou úroveň a přání hosta (byť i domnělému) se snaží vyhovět. Z dlouhé chvíle, kdy jsem čekali na přinesení účtu, jsme rozehráli kostky, dvacet minut se nic nedělo, tak jsme se rozhodli ostentativně zvednout a začít odcházet bez placení. V tu chvíli k nám ihned přispěchal číšník s připravenou účtenkou. Zřejmě nechtěli rušit naši hru, a tak jsme se všichni ocitnuli v začarovaném kruhu.
Na co však rozhodně nesmíte zapomenout a čím mastnotu předchozích chodů dokonale spláchnete, je belgické pivo. Na výběr z nekonečného množství belgických i 60 zahraničních druhů dostanete v proslulém baru Delirium, k letošnímu listopadu jich tu nabízí rekordních 3 162. Dostane se vám tam však také náležité porce hluku a vysokých cen. Proto raději nakupte v obchodě na ulici a své kroky i s lahví pak směřujte k Manekýnovi. 
Nejznámější a nejtypičtější figurkou, jaká se vám při jménu Brusel jistě vybaví, je soška čurajícího chlapečka, francouzsky Manneken Pis. Myslela jsem si, že právě on je hlavní atrakcí belgického velkoměsta – asi proto, že je jeho figurka součástí evropských Monopolů – nicméně zdá se mi, že ho místní obyvatelé vnímají jen mimochodem nebo jako dobré lákadlo pro turisty, kterým prodávají čokoládové figurky chlapečka sta velikostí i barev. Navíc sama socha je vysoká jen 60 cm, a přestože stojí na podstavci, není nijak ohromující, a tak je spíše povinnou zastávkou na cestě na nejproslulejší bruselské náměstí Grand Place (holandsky Grote Markt), rozkládající se uprostřed historické části města kousek od centrálního nádraží. Na rozdíl od většiny hlavních měst není v Bruselu pořádná řeka, případně jsou její zbytky zastavěny. Přesto právě na nedaleké řece Senne v 10. století vznikla pevnost, kolem které byla během sto let vysušena bažina a pořádán první velký trh (grote markt), který přetrval v podobě náměstí až do dnešních dní. Kolem byly posléze postaveny budovy dalších trhů a v 15. století přibyla na jižní straně náměstí budova radnice (nazývána Hôtel de Ville / Stadhuis). Ta symbolizovala moc města, což se nelíbilo brabantskému vévodovi, a tak naproti radnici namísto trhu s látkami a chlebem postavil své sídlo, nyní známé jako Královský palác (francouzsky) či Broodhuis (holandsky „chlebový dům“). 13. srpna 1965 během Devítileté války však bylo Grand Place ostřelováno francouzským dělostřelectvem a většina budov srovnána se zemí. Naštěstí gotická budova radnice i 96 metrů vysoká věž a s ní socha archanděla Michaela, patrona Bruselu, zásah přestály. Kolem pak nejvýznamnější cechy znovu vystavěly své domy, ale tentokrát již z kamene, ne ze dřeva, jako byly jejich méně šťastní předchůdci. Náměstí je oblíbeným shromaždištěm zvláště večer, kdy je budova radnice osvětlena všemi barvami. Každé dva roky se tu navíc v srpnu objeví květinový koberec utvořený statisíci květy begónií, vydrží však jen pár dnů, než květy povadnou. Celé náměstí je zapsáno jako památka UNESCO. Ve městě se nachází také řada muzeí, některá z nich jsou dokonce bezplatná, a tak můžete v případě deště zabrouzdat např. do Královského vojenského muzea v parku Cinquantenaire obhlédnout děla a dvouplošníky.
Nesmíme zapomenout na hlavní dominantu Bruselu postavenou ku pořádání mezinárodní výstavy Expo 58: Atomium. Ocelovo-hliníkový model krystalické mřížky železa tvoří devět koulí o průměru osmnáct metrů. V nejvrchnější kupoli je umístěna restaurace s panoramatickým výhledem na metropoli. Pro studenty je vstupné za 8 €, spolu se vstupem do místního muzea za 14 €, kombinovanou vstupenku rovněž do přilehlého parku Mini-Europe studenti pořídí za necelých 22 €. Park nabízí 350 miniatur slavných evropských staveb vyvedených v poměru 1:25. Pokud je váš pobyt delší než dva dny a jste zde v dubnu či květnu, vřele doporučuji k návštěvě „modrý les“ Hallerbos, nalézající se dvacet kilometrů od hlavního města. Cesta z centrálního nádraží trvá asi 20 minut do stanice Halle, odkud jede autobus číslo 114 do Vlasmarktu. Pokračovat do lesa už musíte po svých zhruba 2,5 km. Tam vás ale čeká něco téměř nepředstavitelného – doslova celých 550 hektarů lesa se třpytí azurem, blankytem či šmolkem, zkrátka nekonečnou modří kvetoucích zvonků. Můžete se jimi prohánět, můžete je rozhrnovat, lehnout si do nich nebo se jen kochat. Pro jezdce na koních je les protkán sítí stezek, kam mají obyčejní chodci vstup zakázán. Ale vzhledem k rozloze krajiny si tohoto omezení téměř nevšimnete.
Doufám, že jsem vás již dostatečně nalákala a vy teď přemýšlíte, jak se do centra Evropské unie co nejrychleji a nejlevněji dostat. Pokud chcete ušetřit na letence, Ryanair létá z Prahy na letiště v Charleroi, které se sice označuje Brusel-Charleroi, ale Brusel tu není vidět – bez nadsázky – ani z letadla. Nicméně když má aerolinka akci, dá se sem dostat velmi levně, jen musíte k nákladům za letenku připočítat ještě cenu transferu z letiště. Bohatí místní využívají přímý shuttle bus za 14 €, my zvolili levnější, i když náročnější variantu: autobusem na charleroiské vlakové nádraží a pak asi 40 minut vlakem přímo do centra hlavního města. Odtud už se dá k nejvýznamnějším památkám dojít pohodlně pěšky. Dalším letištěm je Zaventem, kam létají Czech nebo Brussels Airlines, odtud pak transfer autobusem stojí jen 3 €. Z Bruselu jezdí vlaky také do Haagu, Lucemburku, Amsterdamu, Štrasburku apod. Belgičané si často zajedou na víkendový výlet třeba do Paříže. Možností je nepřeberně, přeji vám tedy, ať zvolíte tu správnou a šťastnou cestu!

Res publica – res christiana?

Křesťanství a politika se střetává od svého počátku. Na rozdíl od judaismu i od islámu má křesťanské náboženství štěstí, že nevzniklo jako státní ani národní náboženství. Přesto se křesťanské instituce a jejich představitelé nikdy nevyhnuli pokušení nějakým způsobem se podílet na světské moci. Ovlivňovat veřejné mínění a řízení společnosti z křesťanské pozice smysl dává: je-li Kristova zvěst univerzální, měli by se její principy uplatňovat ve všech sférách života. Jenže problém je ten, že ani křesťané se neshodnou, kde je hranice oněch principů a kde začíná čistá touha po moci a ovládání životů druhých lidí.
Přece jen se nám nějaké vodítko nabízí: hlavním principem a přikázáním je podle samotného Ježíše láska k Bohu a láska k bližnímu. Z lásky a úcty k Bohu vyplývá neustálé upozornění, že jedině On (a tedy žádný člověk) je Pánem světa a že žádné naše lidské řízení světa nebude dokonalé. Z lásky k bližnímu potom vyplývá, že žádný člověk není druhým nadřazen a každý má být ochoten nejen pomoci druhému v nouzi, ale přijmout ho jako partnera rozhovoru a spolupráce. Na těchto základech pak může fungovat jedině demokraticky řízený stát, ve kterém je jasné, že ni- kdo z lidí není všemocným pánem ostatních a všichni občané mají za celou společnost odpovědnost. A i když se nám může zdát, že většině lidí na vývoji státu nezáleží, tak nesmíme na demokracii rezignovat a svěřit moc omezené skupině či jednotlivci. Stejně tak nesmíme zapomenout, že i volič s opačným názorem je naším bližním. A tak jako nemůže být žádný člověk pánem světa, tak nemůže být žádná lidská ideologie (byť by byla křesťanská) totalitně přikázána všem.
„Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu“.

Interrupce

Umělé přerušení (přesněji „ukončení“) těhotenství. Z technického hlediska je miniinterrupce (tedy v rané fázi těhotenství) běžný lékařský zákrok. Dá se provést chemicky (např. RU-486), nebo chirurgicky (např. podtlakové odsání).
Okrajové tábory se rozdělily na „Pro-choice“ a „Pro-life“. Strana „pro volbu“ odmítá považovat embryo za jedince schopného samostatného života mimo tělo matky. Je to součást matčina těla a ne samostatná individualita. Proto má matka plné právo volby, co s touto částí svého těla provede. Jiní zastánci „Pro-choice“ při- pouští fakt samostatné bytosti, ale nechávají na matce právo rozhodnout, jestli podmínky, do kterých by se narodil, nejsou tak špatné, že to za to nestojí. Strana „Pro život“ vychází z předpokladu, že již zygota je samostatný jedinec, člověk s právem na svůj život. Jeho usmrcení je tedy chladnokrevná vražda.
Na obou stranách barikády nalezneme extremisty. Pro-life aktivisté páchající únosy, bombové útoky na zdravotnická zařízení a vraždy lékařů (počet takových útoků jde ve světě do stovek). Pro-choice obhájce práva na potrat do okamžiku prvního nadechnutí novorozence (tedy v praxi při porodu).
Mezi těmito extrémy pak nalezneme plynulé přechody.
Interrupce s sebou nese řadu duševních („postinterrupční syndrom“) i duchovních („hřích“) aspektů a těm je záhodno se věnovat.. V katolické církvi se jak na osobu podstupující potrat, tak na osobu potrat vykonávající vztahuje automatická exkomunikace.
Evangelíci jednotný postoj nemají a nalezneme asi kompletní škálu možných postojů. Biblické svědectví je velmi chabé. O interrupci máme jen text z Numeru 5,11n, kde je potrat vyvolaný kletbou legitimním nástrojem pro vyšetření nevěry ženy. Potud nelze interrupci vnímat jako apriori nepřípustnou. Jako volba ale nabídnuta není. Známe příběhy o potomcích zplozených z incestu (Gn 19,36) či smilstva (Bat-Šeba 2Sam 11,5), kde se o špatnosti těhotenství nemluví a o možnosti potratu vůbec neuvažuje. U Bat-Šeby je smrt dítěte dokonce trestem. Důležitý motiv je, že Mojžíš stanovuje stejný trest (smrt) pro toho, kdo zapříčinil smrt dítěte v děloze, jako i pro toho, kdo spáchal vraždu (Ex 21,22-25). Máme pak řadu textů, které hovoří o plodu v těle matky, který Bůh v těle matky vytvořil (Iz 44,2.24), zná (Ž 139,13–16), vyvolil (Jr 1,5). V Božích plánech se s nimi tedy počítá již od početí, jak ukazuje i rozhovor Alžběty a Marie (Lk 1).
Potrat je tedy vždy lidským svévolným zásahem do Božích plánů. V porušeném světě ale mnohdy volíme špatná řešení v hrůze, že by jiné alternativy byly ještě horší. Nemá smysl si namlouvat, že je tím pádem naše konání správné a dobré. Interrupce může být právě takovou volbou menšího zla, tedy zla, které už může být eticky i nábožensky přijatelné. Učebnicovým příkladem je těhotenství zásadně ohrožující život matky. V případě úmrtí matky nepřežije ani dítě. I Pro-life pohled zde připouští možnost léčby matky, při kterém – žel! – dojde k smrti plodu. Sama smrt plodu nesmí být cílem zákroku, ale nastane-li, je to smutná, leč nevyhnutelná daň za záchranu života matky.
Pokročme ale o kousek dál – těhotenství znásilněných žen, pro které je fakt těhotenství a myšlenka porodit dítě násilníkovi z hloubi duše odporná. (Nejde však o trestání dítěte za hřích otce?) Těhotenství žen, když plodu byla diagnostikováno závažné zdravotní postižení. Těhotenství žen v tíživé společenské či sociální situaci. Tam všude vstupuje (na první pohled paradoxně!) do hry i otázka zájmu dítěte. Bude žít důstojný a kvalitní život? V některém okamžiku není pro někoho zabití dítěte chápáno jako čin proti jeho zájmu. Je ovšem dlužno dodat, že drtivá většina interrupcí nemá takovéto zásadní důvody (znásilnění, incest, riziko smrti matky), a také otázka, kdo má právo rozhodnout o „kvalitě života“, je velmi diskutabilní.
Právě v této době, kdy si připomínáme vystoupení Martina Luthera, je záhodno zakončit myšlenkou, že hřích interrupce je hřích jako každý jiný. Jako takový může být skrze víru v Krista odpuštěn.

Nemáme se bát do politiky jít

Rozhovor s Olgou Richterovou

(Ptala se Šárka Schmarczová)

Olgo, potkáváme se v den voleb. Nápad oslovit tě přišel, když jsem tvou tvář viděla viset na lampě v Praze. Bývalá a velmi aktivní redaktorka Bratrstva (předchůdce Noty Nebe) je pirátka. Jak se to stalo?
Taky mi to samotné připadá fascinující, jak jsou ty cesty života roztodivné. Cesta do politické strany a hodně aktivního politického angažmá vedla nejdřív přes angažovanost občanskou. Z toho, co jsem se naučila v Bratrstvu, tedy psaní o nejrůznějších tématech, která jsme si dohodli v redakčním kruhu, jsem vyšla, když jsem se na konci vysokoškolských studií začala zabývat děním na Praze 10, kde žiju. Všímala jsem si různých nespravedlností a začala jsem o nich na začátku hlavně hodně psát. Byl to tedy postupný oblouk od informování přes dávání lidí dohromady, síťování občanské společnosti a občasné schůzky s lidmi z různých politických stran až po to, že jsme v roce 2014 rozhodli, že je potřeba kandidovat do komunálních voleb v Praze 10. Že je to šestá největší obec v ČR a že ten několikamiliardový rozpočet, který má, je potřeba líp hlídat. Po-stupně vykrystalizovalo, že jsem pak v létě vstoupila k Pirátům a do komunálních voleb jsem šla už jako členka strany, která byla malá a ne úplně vyprofilovaná. Postupně jsem začala zjišťovat, že jako členka toho můžu strašně moc ovlivnit a posunout pozitivním směrem. Čím dál tím víc mě to začalo lákat a dělám ne-jenom „watchdoga“ radnice na Praze 10, kde jsem zastupitelkou už třetím rokem, ale s druhým dítětem i aktivní kampaň do parlamentu, protože mám pocit, že jako strana, která osm let roste zdola, jsme k tomu momentu v Pirátech dozráli.
 

Zeptám se na tvou současnou práci zastupitelky. Co tě na tom baví a jak to zvládáš s dětmi?
(Do  rozhovoru se nám vkrádá čtyřměsíční pohodář Melichar.)
Na všem, co souvisí s politikou, je fascinující, že i když je nutnost okamžitých reakcí a rychlých změn, člověk potřebuje mít tu perspektivu věčnosti. Kdyby to člověk bral moc krátko-době, tak by mu brzy došel dech. Právě při tom postupném vrůstání do toho, co to znamená angažovat se ve veřejném dění, jsem si začala uvědomovat, že jsme součástí společenského organismu, kde se dají dělat změny jen do té míry, do jaké jsou na ně připraveni i ti ostatní. A že když se mi nelíbí nějaké věci na tom, jak nepružný je úřad nebo jak je nastavená mentalita těch, kdo dnes vládnou, jak na Praze 10, nebo i jinde, tak nestačí proměňovat myšlení jednotlivců, ale musíme to brát tak, že se musí o kus posunout celá společnost – a to jde. Není to běh na dvacet let, ale třeba na pět. V horizontu několika let mohou lidi o spoustě důležitých témat přemýšlet jinak. Na několik let je to vždycky a to mi přijde hrozně zajímavé: že kdybych neměla jistotu, že se člověk angažuje v dobré vůli, dobré víře a zároveň s jistotou, že to není jenom na něm, že to nejsou jenom naše síly, co tady působí, tak by to nešlo dělat s takovým nadhledem.

  
Chci se zeptat, zda jsi o politice uvažovala už dřív, než vznikli Piráti. Chtěla jsi třeba vstoupit do nějaké existující strany, nebo to přišlo postupně až s tou občanskou angažovaností?
Mě politika bavila vždycky. Jsem z rodiny, kde se vždycky četl Respekt, hovořilo se o tom, jak to vypadá s touhle zemí a celým světem, což se projevilo i tím, že můj bratr, Mikuláš Ferjenčík, Piráty zakládal. Já jsem tehdy spíš uvažovala o straně Zelených, ale bohužel právě ta lokální komunální situace mě velmi odradila, protože paní místostarostka za Zelené tehdy dělala hodně netransparentní kroky; a ta strana se s tím neuměla popasovat. Neuměla ji nějakým způsobem zastavit nebo alespoň zabrzdit. Proto si cením situace, kdy v Pirátech máme jasný postup pro všechny členy. Tedy jak řešit, když se nám něco nelíbí. V rámci vnitrostranické demokracie máme možnost dát členský podnět. Pokud sesbíráme podporu pár desítek lidí, můžeme vyvolat vnitrostranické referendum, společné hlasování o tom, co dál. Projevilo se to na jaře tohoto roku, když jako poslední kapku měl další nešťastný výrok místopředseda strany, a protože to byla už xtá věc v řadě, odvolali jsme ho a on to přijal jako věcné rozhodnutí. Vůbec neprojevil nějakou zhrzenost či křivdu. Líbí se mi, že se takhle dá dělat politika, že někdo, kdo udělá několik velkých chyb, se může demokraticky odvolat. Vlastně konsensuálně.
  
Tématem čísla je křesťan v politice. Jak se cítí křesťan v politice?
Mám někdy pocit, že náboženské téma je zneužívané. Kupříkladu v předvolební kampani paní Helena Válková z ANO vydala brožur-ku Biblické a jiné citáty a moudrosti, což je jenom okrajový případ. Přišlo mi moc hezké a zajímavé, že během téhle konkrétní předvolební kampaně už se nás ptaly různé zájmové skupiny, různé občanské iniciativy na názory, a mimo jiné se ptala i skupina ateistů, kdo z nás jsou ateisté, koho mají kroužkovat. Mně se to opravdu strašně líbí, že od lidí, pro které je důležité, jaký máme postoj k LGBT komu-nitě, přes lidi, kteří se zabývají právy zvířat, pitnou vodou, držením zbraní, až po ateisty, že tihle všichni se chytře a hlasitě ozývají. Skvělou kampaň cílenou na politiky měla i platforma pro sociální bydlení. Tohle všechno říkám, protože se mi líbí, že křesťanství nebo náboženská příslušnost v dnešní české politice je jednou z identit, které člověk má. Proč jsem na začátku řekla, že je to zneužívané: to je tím uměle přiživovaným strachem z islámu a do opozice dávaným křesťanstvím.
    
Mají Piráti vyjádřený postoj k islámu, tedy k té xenofobii tady?
My jsme strana postavená na myšlence svobodné společnosti. Na myšlence co největší férovosti, spravedlnosti. Vnímáme, že strach z migrace a z islámu je u nás živený hlavně mezi lidmi, k nimž život tak úplně férový není, kteří mají často oprávněný pocit nějaké křivdy a že jsou na okraji. Přijde nám hrozně důležité respektovat, že to takhle cítí a nějak to nezlehčovat. Je pravda, že v Česku pracuje spousta lidí za takové mzdy, které nestačí na uživení rodiny. Tyhle věci ve vyhrocené české debatě hrají obrovskou roli. Že nejde o samotných dvanáct uprchlíků, kteří u nás jsou, ani nejde o strach ze šílených teroristických útoků, které se odehrávají jinde a můžou se stát i u nás, ale spíš jde o obavu z toho, jak uživím a zabezpečím sebe a svoji rodinu, když je tak snadné spadnout do exekuce, když je tak těžké najít práci, která mě uživí. Od roku 2015 máme vel-mi podrobné stanovisko o migraci, které je dost komplexní. Chceme, aby každý válečný uprchlík měl právo na spravedlivé azylové řízení, aby lidi žili v otevřené kultuře vůči světu a ne uzavřené zdí. Ještě k tomu dodám, že jsme globální hnutí, a tak příslušíme k celému světu. Uvědomuji si však rozpor mezi tím, že víc jak polovina lídrů našich kandidátek studovala někde v zahraničí, a životním postojem člověka, který nikdy neměl příležitost našetřit na to, aby mohl zkusit žít a pracovat někde jinde. Teď v posledních dnech kampaně proti nám Tomio Okamura vytáhnul do facebookové války se spoustou sponzorovaných příspěvků o tom, že Piráti jsou vítači a předseda Ivan Bartoš je členem Antify a podobně. Na to má Ivan Bartoš krásnou odpověď: „Ano, jsem proti fašismu a mým nástrojem je didaktika a politika.“ Já sama jsem to pocítila na stáncích v ulicích, že se přiostřily nenávistné reakce běžných lidí, že vedle podpory, co člověk cítí, nebo věcných dotazů, se začaly množit útoky typu, jo vy jste pro černý huby, ty já tady nechci – až takhle brutálně vyjádřeno. A to mi na-plno došlo, co to je za rozpoutané démony, co takhle můžou politické strany podněcovat.

Když se zeptám na spojení církve a politiky?
Já jsem zastánce toho, že církev je součást občanské společnosti. Jsem nadšená třeba z akce Zažít město jinak, která tady u nás ve Vršovicích už čtvrtým nebo pátým rokem probíhá ve spolupráci katolíků, evangelíků, dokonce i husitů a městské části a místních spolků. To, že to organizačně zaštiťovala římskokatolická farnost a náš evangelický sbor byl velmi aktivním pomocníkem, pro mě před lety bylo obrovskou ekumenickou satisfakcí, že to jde a že to funguje.

Jak vnímáš strany, které se i ve svém názvu hlásí ke křesťanství? Je tu pro takové strany místo? V Německu je ta tradice silná, může to fungovat i u nás? Může třeba vzniknout, v náladách, které tu panují, strana, která bude šermovat křesťanstvím, když to přeženu?
Beru to tak, že věci jsou tak, jak to nějaké skupiny chtějí. Je to i  otázka míry zneužití. Může být řadě nás křesťanů nepříjemné, že někdo, s  kým tak úplně nesouhlasíme, má v  tom štítu vepsáno, že je křesťanská strana, ale podle mého názoru mnohem nebezpečnější jsou strany, které neřeknou, pro co jsou, ale řeknou, pro co nejsou nebo proti čemu jsou. Každou dobrou myšlenku můžeš zneužít a já jsem v tomhle vášnivý zastánce toho, ať si to lidé vyhodnotí, jestli v  21. století chtějí stranu opřenou o  náboženskou příslušnost, nebo stranu založenou na  jiném druhu myšlenek. V  Německu je situace jiná i  kvůli církevní dani i kvůli nepřetržené tradici. U nás je pro mě důležité, aby proběhla odluka církve od státu. A vlastně se mi hodně líbí, když třeba na té komunální úrovni, při jednání o místních dotacích a různé podpoře města, mají církve naprosto rovnou příležitost se všemi ostatními, skauty, zahrádkáři, kluby pro děti atd. To se mi líbí.

Měli by představitelé církve dávat doporučení k volbám?
Myslím, že jediné, co představitelům církví může příslušet, je zdůraznit, že jako křesťané máme zodpovědnost za to, jak je tenhle svět spravovaný, a že ve světě, v němž žijeme, je to správcovství vyjádřeno mimo jiné tím, kdo je zvolený do politických funkcí. A proto jako křesťané máme chodit k volbám a máme se rozhodovat zodpovědně s nejvyšší mírou osobní informovanosti. A kdo k tomu cítíme povolání a volání, nemáme se bát do politiky jít. Tohle všechno rolí církví je. Líbilo se mi, když naše církev vydala prohlášení právě proti strachu a nenávisti, když vyzývala k mírnění emocí a uklidnění veřejnosti včetně politických stran. A velmi se mi nelíbí, když jakýkoliv církevní představitel doporučuje, koho volit.
 
Jak se stavíš k adopci dětí homosexuálními páry a svatbě stejnopohlavních párů? Což je téma, které rozděluje křesťany i politiky.
To je podle mě otázka etická a  nikoliv náboženská. Je na tom dobře vidět, že dnešní pojetí náboženství pořád není o  tom niterném vztahu k Bohu, který má jednotlivec, ale je to přeci jenom o  příslušnosti ke  skupině, v  níž je normou nějaké chování a  jiné chování je považované za problematické nebo dokonce zavrženíhodné. A  právě v  tomhle si myslím, že tradice jsou do jisté míry i okovy myšlení, že je právě pro křesťany někdy těžké přijmout svobodu druhých žít život včetně rodinného života jiným způsobem, než bylo dřív veřejně možné. Já osobně chci ctít to, že pojem manželství je tak zatížený tím, že jde o muže a ženu, že pokud by debata o možnosti rovnoprávného právního postavení pro dlouhodobé partnery stejného pohlaví měla ztroskotat na tom pojmu, tak ať se to proboha jmenuje jinak, to je ve finále už jedno. Nevidím důvod, proč by lidi stejného pohlaví neměli mít možnost stejné právní úrovně vztahu.

Řekneš mi něco i k té adopci?
Adopce to zahrnuje, stejná právní úroveň vztahu znamená i možnost láskyplné péče o děti. Jednoznačně jsme pro přisvojení dětí druhým z partnerů a zase principiálně všechno je lepší než ústavní péče. Myslíme si, že zkušenosti ze zahraničí nijak nepotvrdily názory, že by dětem, které vyrůstají v rodině stejnopohlavních rodičů, něco chybělo.
 

Sedíme tady v den voleb. Jak si myslíš, že se změní tvůj život po volbách?
Den voleb je právě veliká pokora, protože ty jsi přišla v deset, já jsem v devět sbalila poslední štaci, poslední stánek téhle kampaně, která pro mě osobně a většinu Pirátů trvala od května. Stovky lidí konkrétně do téhle politické strany vložily tisíce hodin dobrovolnické práce – a všichni teď budeme dva dny čekat na výsledek. Právě že nikdo netuší, jak dopadnou kupříkladu Piráti versus Okamura. To je pokora, s níž doufám, že lidi rozhodují nejenom podle strachu, ale i podle toho, jak by si ten život přáli žít. Vnitřní zkušenost, co si odnesu z tohohle podzimu, je právě obrovský pocit sounáležitosti se všemi těmi aktivními lidmi, kteří se snaží nějak veřejné dění formovat, a to ať jsou z jakékoliv strany. Já jsem nesmírně vděčná každému, kdo se snaží dobře dělat demokratickou stranickou politiku, protože je to spousta práce, spousta nervů, není to vlastně vůbec vidět, ale to je ten základ, bez které-ho by celková demokracie v Česku nemohla vůbec fungovat. Každý, kdo napíná svoje síly ne pod vedením velkého vůdce, šéfa partaje, ale směrem k tomu, jak se může zapojit člen, nečlen, dobrovolník, jak dobře umožnit připomínkování různých návrhů veřejnosti a co nejširší zapojení veřejnosti do demokratických procesů i mimo volby. Každý takový člověk dělá strašně moc.
 

Co myslíš, že bylo hlavním tématem těchto voleb? Bylo to hlavní téma i pro Tebe?
Já jsem vnímala tři hlavní témata. Jedno byla Evropa, jestli být součástí Evropy, nebo z toho středu EU migrovat k periferii a případně až za ni. Druhým byla – a do jisté míry stále ještě je – migrace. A třetí nevyslovené, ale stále obkružované téma byla důvěra v lidi. Tedy zda mít nástroj celostátního referenda, které ve svých programech zmiňují všechny velké strany, jako něco, co naše ústava předpokládá a co stále není, a zda si budou lidi umět dobře vybrat. To třetí téma je nakonec naprosto klíčové, protože to je téma související s kvalitou našeho vzdělávání, s tím, jak jsou lidé schopní vyhodnocovat si informace, jejich pravdivost, komplexně vnímat složité problematiky dnešního světa. A je to i téma hodně hledící do budoucnosti, protože potřebujeme dobře nastavený zákon o státním referendu. Kdy dobře nastavený znamená, že bude mít hodně promyšlenou lhůtu pro sběr podpisů, dobře nastavený počet nutných podpisů, a zejména podmínky pro informační kampaň před samotným referendem, bude-li vyhlášeno. Pokud se nám jako politikům nepodaří něco takového přijmout, tak tím budeme dál nahrávat hlasy lidem typu Tomia Okamury. Ve finále je to stejně jediná podstatná věc, abychom věřili lidem, že se umí rozhodovat dobře, budou-li mít dostatek informací a do-statek času a nebudou-li masírováni podivně financovanými kampaněmi, útržky informací a pocitem strachu.
 
Děkuji za rozhovor a přidávám informaci, že nyní je Olga Richterová poslankyní.