7/2017/říjen

Mariánský sloup — neznalost a neschopnost dialogu

Současné vzrušené diskuse o obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze jsou smutnou ukázkou historických neznalostí, účelových argumentací a neschopnosti vzájemného dialogu mezi samotnými křesťany.
Obhájci obnovy sloupu správně uvádí, že v roce 1650 nebyl postaven na památku vítězství na Bílé hoře, ale jako „vděčná památka“ uhájení Prahy před Švédy. Na druhou stranu opomíjí, že úcta k Panně Marii, zvlášť k jejímu neposkvrněnému početí (tzv. Immaculata), se v polovině 17. století stala pevnou součástí tzv. pietas Austriaca (tj. rakouské zbožnosti). Ferdinand II. ve Svatém domku v Loretu „za přítomnosti nejsvětější Panny“ složil v roce 1598 slib, že s nasazením vlastního života vy- žene sektářské kazatele ze Štýrska, Korutan i z Kraňska. Podobný závazek učinil po bitvě na Bílé hoře v jiném mariánském poutním mís- tě v Mariazell: Ve znamení neporušené a čisté Panny povede boj za neporušenou a v církvi střeženou pravdu. Protireformační akcent měla nejenom ikonografická výzdoba na podstavci sloupu v podobě čtyř andělů bojujících s hříchy, jejichž důsledkem byl mor, válka a hereze, ale samotná socha Neposkvrněné Panny Marie šlapající po okřídleném drakovi. V roce 1650 byla císařem zavedena na pražské univerzitě povinná přísaha při promocích a instalacích univerzitních hodnostářů, že budou věřit a vyznávat Neposkvrněné početí P. Marie.
V chátrajícím mariánském sloupu byl na přelomu 19. a 20. století stále více vnímán symbol triumfalismu katolické církve a spojení trůnu a oltáře. Ojedinělý návrh na jeho odstranění zazněl již v revolučním roce 1848. Situace se vyhrocovala v diskusích kolem stavby Husova pomníku od 90. let 19. století, zvlášť když bylo v roce 1898 rozhodnuto, že bude umístěn vedle mariánského sloupu. To vedlo na katolické straně k obnově procesí a k slavnostním demonstracím, např. na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1904, tj. v roce 50letého jubilea od vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie (týká se početí P. Marie, nikoliv Krista).
Stržení mariánského sloupu 3. listopadu 1918 bylo vandalským činem, který zorganizoval žižkovský bohém Franta Sauer. Využil příležitost, kdy se vracel dav z prvního velké- ho porevolučního shromáždění na Bílé hoře. Jednalo se o demonstrativní akt politického charakteru.
Mnohé hlasy v diskusi o sloupu ukazují, že dva roky po bohoslužbách smíření u příležitosti Husova jubilea je třeba na skutečném smíření českých křesťanů ještě intenzívně pracovat. Vzájemné hádky křesťanů o náboženských symbolech minulosti umožňují, aby se různí lidé v rámci těchto sporů zviditelnili. Činí tak na úkor křesťanů a především ke škodě společného hlásání Kristova evangelia.

Rodiče

Téma vztahu k rodičům je pro mě těžší, než byla předchozí témata vztahu k Bohu nebo k přátelům. Vztah k rodičům můj život určitě hodně ovlivňuje a zároveň je to něco, o čem příliš nepřemýšlím. Snad – doufám – je to tím, že je to vztah neproblematický. Říkám si nicméně, že by stálo za to hlouběji se zamyslet nad tím, jak mě tento vztah ovlivňuje. A k tomu bych rád povzbudil i tebe, milá čtenářko, milý čtenáři…
Oběma rodičům jsem velice vděčný. Od začátku jim záleželo na tom, aby mně i bráchovi vytvářeli domov jako prostor, kde se můžeme cítit v bezpečí. Myslím, že se jim to dařilo. Nepamatuji si, že bych někdy u nás doma zažíval nějakou zásadní nestabilitu nebo krizi, ani v dobách, které pro naše musely být hodně složité. To bylo třeba tehdy, kdy máma ještě nepracovala a táta o práci přišel a nemohl pak pár let najít stabilní místo. Myslím, že se tehdy hodně snažili, aby ta složitost na nás děti dopadla co nejmíň. Pokud jde o výchovu, říkávám někdy, že jsme měli takovou křesťanskou výchovu bez křesťanství. To znamená, že se nám naši snažili předávat základní morální hodnoty, které vycházejí z Desatera, ale do kostela jsme nechodili a víru v Boha jsme nijak zvlášť neřešili. K té jsem si musel dojít později a jinudy. Ale za tu výchovu jsem taky vděčný. Jsem rád, že jsem se doma mohl naučit, že mám druhým pomáhat, nemyslet jen na sebe, že není správné lhát a podvádět a tak podobně.
Viděno z jiného úhlu: jak dospívám a získá- vám další a další zkušenosti, čím dál tím víc si uvědomuji jednu věc, která mi v dřívějších letech až tak nedocházela. Totiž to, že rodiče nejsou ani ti, kdo si vědí se vším rady a do- kážou vyřešit každý problém (jako to vnímá dítě), ani ti, vůči kterým je třeba se vymezit, aby se člověk stal sám sebou (jako to vnímá puberťák, i když v mém případě tohle bylo v nějaké „light“ verzi). Rodiče jsou především lidé, kteří mají – tak jako já – své silné stránky i své slabiny, své záliby a své rozmary, dělají chyby (i ve vztahu ke svým dětem), mohou být lecčím zklamaní a z lecčeho unavení. A mají odlišnou životní zkušenost než já, a proto taky spoustu věcí vidí jinak. V tom bych jim chtěl opravdu porozumět. A doufám, že tahle snaha nějak souzní s přikázáním o úctě k rodičům.

Ekologické katastrofy

Téměř denně kolem sebe slyšíme o nějakých katastrofách. Pro jednoho je katastrofou chleba padlý na zem namazanou stranou, jiní ale zažívají mnohem krušnější chvíle jako např. povodně, zemětřesení nebo války, v kterých jde skutečně o život. Nejen o blahobyt.
V katastrofách se obvykle zaměřujeme na ohrožení člověka. Co ale ekologické katastrofy? Čím jsou specifické?
Když katastrofa dostane přídomek „ekologická“, je to nejčastěji proto, že nepůsobí negativně jen na lidi, ale na celý ekosystém. Mění v něm toky různých látek, ale i třeba charakter jeho porostu a složení organismů. Rostliny ani živočichové zde nejsou tělesně „vybaveni“ na přicházející situaci. Na povodních nebo velkoplošných ohních, které se člověku zdají hrozné, některé organismy totiž své živobytí dokonce zakládají.
Ekologická katastrofa dělá čáru přes roz- počet nejen lidem, živočichům, ale dalo by se snad říct, že i samotným molekulám. Musí najednou reagovat s něčím jiným, a zcela se tím mění dosavadní chemické pochody a koloběhy.
To poslední, co ekologickou katastrofu tak nějak spoludefinuje, je lidská činnost. Ač se slovem „ekologický“ lidská činnost nemá nutně nic společného. Často se jedná o ně- jaký únik látek, které jsou pro tamní přírodu cizorodé. Člověk vytvořil a životní prostředí doplatilo (s ním ale zpětně i člověk).
A jak jsme již v historii dopláceli?
1930 – První větší ekologickou katastrofu Země zaznamenala v Belgii v údolí řeky Meuse. Jak je i nám v ČR známo, údolí dělá občas v zimě pěknou neplechu, jelikož se v něm usazuje těžký vzduch, který nemá kam utéct a plní se tím, co do něj vypustíme. Snadno tak vznikají smogové situace. Tento jev stál život několik desítek lidí a (pozor) také dobytka. Podél vodního toku totiž byly strategicky vystavěny průmyslové podniky, jejichž kouř plný oxidů síry, fluoru a částic popela se díky teplotní inverzi krásně přidržel u dna údolí. Ti kteří měli štěstí, skončili jen s respiračními potížemi.
1948 – Podobný případ se udál o 18 let později v USA v městě Donora, kde byl ale průmysl o něco zákeřnější – ocelárny, výroba zinku a kyselin. Inverzní situace (s výškou nad zemí roste teplota vzduchu, studený vzduch od země nestoupá výš, a proto vzduch ne- cirkuluje) sice nesebrala život tolika lidem, do určité míry bylo ale postiženo přes 14 000 osob.
1950 – Poza Rica, Mexico. Zde do ovzduší unikl pro změnu silně jedovatý a ne nijak voňavý sulfan. Právě pro svůj zápach je vy- užíván jako příměs do zemního plynu. Jak poznáte, že vám doma uniká plyn? Smrdí. Bez zapáchajících, člověkem přidaných příměsí byste ale únik nepoznali, neotevřeli okno a udusili se. Jenže co dělat, když se takovýto zápach objeví naopak na druhé straně oken? Jediným štěstím bylo, že v době úniku skoro všichni obyvatelé spali a s akutně otráveným vzduchem nepřišli do styku. I tak ale zemřelo 22 osob a stovky dalších byly hospitalizovány. Někteří si bohužel odnesli trvalé poškození nervové soustavy.
1952 – Velký londýnský smog. Ano, (ten v článcích již zmiňovaný – tedy…) ten, který odstartoval celý zájem o kvalitu ovzduší zejména v chladných měsících. V důsledku přetrvávající inverze se zakoncentroval oxid siřičitý a pevné částice tak, že přivodily smrt čtyřem tisícům lidí. Skoro žádný Londýňan se neobešel bez respiračních potíží. 1953 – Spojené státy nezůstaly pozadu a o rok později si vytvořili svou vlastní, podobně silnou smogovou situaci v New Yorku!
1954 – A nyní se poprvé setkáváme s druhým typem smogu – tzv. letním nebo také losangeleským. Hádejte, kde se to stalo? Tento typ smogu je založen (kdo si pamatuje?) na přítomnosti ozónu v nižších vrstvách atmosféry. Ozón reaguje se všemi možnými molekulami a jejich doposud mírumilovné chování transformuje na velmi agresivní. Ze- mřely stovky lidí.
1970 – Tokio už dorostlo do dostatečné velikosti, aby si také mohlo osvojit losangeleský smog. (Bohužel, žádný nový tokijský nevymysleli.) Zde se ale kromě agresivních molekul přimísil i typicky zimní oxid siřičitý. (Takže vlastně vymysleli, ale nikdo jim ho nepojmenoval…) Oproti Los Angeles zde však nezemřely stovky, ale tisíce lidí. Od té doby se Japonci tvrdě zasnažili o neopakování takové- to situace a vzhledem k velikosti megalopole je tamní vzduch opravdu čistý. To poslední, co ekologickou katastrofu tak nějak spoludefinuje, je lidská činnost. Ač se slovem „ekologický“ lidská činnost nemá nutně nic společného. Často se jedná o nějaký únik látek, které jsou pro tamní přírodu cizorodé. Člověk vytvořil a životní prostředí doplatilo (s ním ale zpětně i člověk).
1984 – V indickém Bhopalu došlo snad k nejzávažnější průmyslové havárii všech dob. Opět se jedná o plyn – methyl isokyanát. Tento plyn unikl z výrobny pesticidů v množ- ství 43 tun. Kromě toho, že je vysoce toxický, je také těžší než vzduch, a proto se nešířil směrem nahoru a nebyl ředěn okolním vzduchem, ale valil se z továrny do okolí u země. Tisíce lidí zemřely, když v obavách vyběhly z vyšších pater domů ven ve snaze nebezpečí utéct. V tu chvíli ale do smrtelně jedovatého plynu naopak vběhli. Dalších 150 000 lidí bylo hospitalizováno.
1989 – Na Aljašce havaroval ropný tanker Exxon Valdez. Narazil na útes. Do moře se uvolnilo 41 milionů litrů ropy a rozprostřelo se u pobřeží v délce 2 000 km (asi jako z Fran- cie na Ukrajinu). Zde vlivem úniku nezemřel snad žádný člověk, zahynulo však 250 000 ptáků a 3 000 mořských savců (ryby opravdu nikdo nepočítal). Problém úniku ropy nespo- čívá v nějaké její toxicitě nebo neodboura- telnosti. Problém tkví v tom, že ropa se drží na hladině. Proto měla možnost kontamino- vat tak velkou plochu. Pro vodní živočichy se vrstva ropy na hladině stává smrtelnou tím, že přes ni neprochází do vody potřebný kyslík a organismy se dusí. Ptáci, kteří se pak do ropy namočí, ztrácí schopnost létat. Ze všeho peří je jeden velký slepenec. Mořští nebo pobřežní savci sice nepotřebují létat, ale s vysoce umazanou srstí se také nedá dobře žít. Odborníci odhadovali, že tato katastrofa zabere samočisticím mechanismům přírody (ano, některé bakterie si ropu dají k obědu docela rády) zhruba deset let. Inu, už to bude let třicet a některé oblasti jsou stále považo- vány za intoxikované. Chemicky složitější látky zkrátka přetrvávají.
2003 – Ani v novém tisíciletí jsme se nepo- učili a v Číně se opakoval únik, tentokrát ne- jen sulfanu, ale celkově zemního plynu. Byla nedopatřením navrtána jeho nádrž. Zemřely přes dvě stovky lidí a 9 000 bylo zraněno.
2005 – Zdá se, že Čína se stává expertem na ekologické katastrofy a hned o dva roky později přidává explozi petrochemického závodu, z něhož se do okolí uvolnilo kolem sta tisíc tun různých chemikálií. Tentokrát netkvěl hlavní problém ve vzduchu, ale v řece, kterou postupem času jedovaté látky konta- minovaly v délce dokonce přesahující čínské hranice (až do Ruska). Na akutní následky zemřelo pět osob, zraněných bylo 70, ovšem 3,5 milionu lidí se ocitlo bez pitné vody.
A nakonec ještě snad všem známá havárie v jaderné elektrárně Černobyl. Ta se udála 26. dubna 1986. V okamžiku výbuchu sice bylo zabito „jen“ 32 osob. Další stovky ale byly ihned ozářeny a na následky zemřely brzy poté. Další nedopočitatelné množství osob bylo ozářeno v různé intenzitě. V okolí 30 km bylo evakuováno 115 000 osob. Radioaktivní oblak zamořil ale v podstatě celou severní polokouli. Tato katastrofa se od ostatních liší zejména v tom, že akutní následky nedopadly na tak velké množství lidí, dostavily se ale později. Výskyt rakoviny se až zdvojnásobil (zejména leukémie). V další generaci se narodilo značně vyšší procento postižených.
Katastrof s dlouhodobým působením je taktéž velké množství, které nejspíš vystačí na další samostatný článek. A za většinou stojí lidská nedbalost.

 

 

 

 

 

 

V evangelickém prostředí je nectnost prát špinavé prádlo a s tím se zkouším prát

Rozhovor s farářem v Benešově a Praze a zároveň vydavatelem knih pod hlavičkou Eman a evangelického měsíčníku Protestant Tomášem Trusinou.

Tomáši, když jsem přemýšlela nad tím, koho oslovit na téma buřiči v církvi, napadl mě Protestant. Je Protestant buřič?
Když se někdo zastaví u toho názvu a evokuje mu to protest, tak upozorňuji, že to v latině znamená především vyznávám, což není negativistický postoj, ale vyznavačský, tedy konstruktivní, byť se někdy může dostat do konfliktu s většinovým názorem, ale že to není protestování samoúčelné.

Jak starý nebo mladý je Protestant?
Vznikl v devadesátých letech a zakládal ho Štěpán Hájek, Honza Svoboda, Joel Ruml a Pavel Keřkovský. Spíš jim šlo o to, dostat skrze Protestanta k lidem nejen do církve, ale spíš k sympatizantům postoje a názory, osobnosti, způsoby výkladu Bible, které se tehdy nenosily. To, že Protestant začal být vnímaný v církvi jako takový buřičský nebo ne úplně konformní, někdy hodně provokativní časopis, vzniklo vlastně tím, že na začátku devadesátých let nezmizela taková ta autocenzura církevního tisku. Zejména se to týkalo Kostnických jisker, ale i Českého bratra. Lidé, kteří psali o ožehavých tématech církevních a nedostávalo se jim sluchu v tom evangelickým mainstreamu, dostali prostor v Protestantu. Já jsem se přidal ve druhém ročníku, v roce 1992, a vždycky nám šlo o to, aby měl možnost publikovat každý, kdo by byl jinde umlčený, protože jeho názor je nepohodlný. Pokud tedy ten názor byl věcný a opodstatněný.

Nedávno jste lehce rozvířili debatu, alespoň na sociálních sítích, když Honza Škrob napsal text o tom, že církev podpořila jednoho z kandidátů na prezidenta. I to byl impuls k našemu dnešnímu rozhovoru. Přišla nějaká reakce z církve?
Zatím ne, ale je to možná dobrý příklad, protože nejde o to tady kritizovat nějaké lidi, ale jde o to, upozornit na to, že takový to naše, že se známe a že máme něco rádi a na něčem nám záleží, může být svým způsobem jedno- stranné a trochu manipulativní. Myslím si, že ten článek je velice laskavý, na druhou stranu věcný a něco otevírá. Reakce na to není možná i proto, že jsem jako vydavatel opomněl poslat synodní radě upozornění, že tohle vyjde, ale předpokládám, že si to přečtou.

Dá se říct, která všechna témata Protestant otevřel?
Nedávno jsem si pro sebe dělal přehled témat, která se kdy otevírala, a paradoxně většina těch témat byla otevřena nějakým způsobem v tom prvním čísle. Byly to česko-německé vztahy a poválečné vyhnání Němců v církevní debatě, křesťanský antijudaismus ve vztahu ke Starému zákonu, k celospolečenským debatám a Pavel Keřkovský v polovině devadesátých let upozorňoval na to, že učitelé jsou oprávněni stávkovat, tedy v době, kdy se stávka považovala za podivné reziduum, výraz sympatií ke komunismu. Někdy se stane, že nám napíše autor, s jehož názorem nesouhlasíme, ale zprostředkujeme debatu, tak aby byla maximálně otevřená. V menšinovém prostře- dí, což protestanské prostředí je, se za jednu z největších nectností považuje prát špinavé prádlo, a to zamezuje možnosti otevřeného rozhovoru. S tím se snažím prát.

Když se teď malinko odkloním od Protestanta. Jsi vydavatel nejen časopisu, vydáváš i knihy a jsi farář na dvou sborech. Jak to stíháš?
Stihnout se to dá, jednak nejsem šéfredaktor už několik let. Máme mladého šikovného šéf- redaktora Honzu Škroba, který přináší témata. Vydavatelská práce se vlastně s tou prací farářskou překrývá, když rediguji cizí články, tak mi to pomohlo, abych se naučil formulovat svoje vlastní myšlenky. Když připravuji kázání, tak nejvíc času strávím nad myšlenkou, o čem ten text je – a pak už to jde poměrně rychle a snad to není rutina.

Přišla někdy nabídka, nebo ty sám si někdy přemýšlel o tom, být ve vedení církve?
Vždy jsem si udržoval pozici člověka nezávislého, nicméně stejně jsem kandidoval do pražského seniorátního výboru, kde jsem druhé období, teď budu končit – a to je tak vrchol. Ta práce je zajímavá a přitom je člověk pořád ještě hodně v kontaktu s terénem.

Jak se díváš na debatu okolo názvu církve, měli bychom být církev protestantská?
O tom byl článek v posledním Protestantu od Pavla Keřkovského, s kterým docela souzním, o tom, co českobratrství představuje za ty roky a v návaznosti na co se odvolává, na Jednotu bratrskou a tak. Představuje ne absolutní, ale jakýsi svébytný fenomén a je užitečné v dnešní době deklarovat, kde vidíme svoje kořeny. Já sám někdy to „evangelická církev“ používám také, zejména v Benešově, když se potřebuji odlišit od Jednoty bratrské, ale jinak si myslím, že to českobratrství je takové pěkné, a že bychom ho z názvu vylučovat neměli. Spíš bychom se měli ptát, co to pro nás znamená.

Když se zase vrátím k Protestantu, tak bych ráda zmínila něco, co se mi líbí – a to, že se hodně věnujete zahraničním problémům. A myslím si, že to je věc, k níž se v církevním tisku lidé tak často nedostanou. Jak se vám to daří?
Tohle je věc jednak redakce, že jsme vždy měli někoho dobře jazykově vybaveného, kdo ten rozhled měl. Byla to třeba Monika Žárská, která překládala německé texty a byla schopná dělat rozhovory v němčině. Od začátku byl Protestant v kontaktu s Holanďany, s Hebe Kohlbrugge a její nadací a ti nám zprostřed- kovávali teologické a společenské problémy a byli na ně navázaní čeští překladatelé. Tím, že popularizujeme témata související se zahraničím, s ekumenou, tak se na nás pak začali obracet i lidé, který čtou Tablet, britský katolický týdeník, který je velmi otevřený, a další. Od chvíle, kdy je šéfredaktorem Honza Škrob, tak on už patří ke generaci, která má světový rozhled a dokáže témata vnímat a nacházet je. Další rovina je důraz Pavla Keřkovského, kdy jsme objevili a představili světový étos Hanse Kunga. Ještě předtím, než se začalo trapně hovořit o konfliktu civilizací. Tedy i na to navazujeme a to je pohled, který má ekumenickou, mezináboženskou a globální perspektivu. V té naší vázanosti na českou kotlinku sem vnáší trochu jiný vítr a možnost reflektovat problémy.

Blížíme se k závěru rozhovoru, proto se zeptám, zda má Protestant vizi do budoucna. Víte, zda se čte víc papírové, nebo internetové vydání?
Pokud jde o tohle, tak jsme už před pěti lety rozjeli verzi pro čtečky, kterou má v distribuci Kosmas, a kupuje si to tak jeden dva lidi, ale kupují si i třeba starší čísla. V současné době jde asi polovina nákladu do sboru a druhou polovinu odebírají jednotlivci. Mám pocit, že nás čtou mladí katolíci, takový ti nekonformní. Tím, že publikujeme občas texty na téma vstřícnosti křesťanů k homosexuálům a LGBT+ komunitě, tak to je asi zajímavé pro lidi z toho- hle okruhu. K našim velkým příznivcům patří Jiřina Šiklová. Kdysi jsem se potkal s někým, kdo tvrdil, že malé časopisy tohoto typu zanikají do deseti let – a my jsme tady, pokud vydržíme tři roky, tak budeme mít třicátý ročník. A co z toho samého postřehu – myslím od nějakého Angličana – platí, je, že nemá cenu investovat do reklamy, že časopis tohoto typu se nejlépe šíří na doporučení od jednoho k druhému, občas ho někdo doporučí na facebooku. Vidím, že když otiskneme dobrý text, který lidmi hýbá – časopis má největší ohlas. To je smysluplná cesta.