4/2018

Žijeme tu společně…

Svoboda pohybu a života ve snahách spolku Auto*Mat

 

Říkáte si, co mají společného sousedské slavnosti a snaha o prosazení bezpečného cyklistického průjezdu nějakou oblastí? A co snaha o klidné a přívětivé ulice s kontrolou plánování a financování dopravních staveb? Je to vize města, kde je radost žít a pohybovat se. Města pro lidi, města krátkých vzdáleností. A právě to je vizí spolku Auto*Mat.

 

Co je to Auto*Mat?

Vše začalo u dokumentaristy Martina Marečka, který bydlel v centru Prahy nad magistrálou. „V bytě jsme kvůli hustému provozu téměř nevětrali. Parkující auta ukousla chodník tak, že vedle sebe neprošli dva lidé. Přemýšlel jsem, že bych o tom natočil film – stačilo by jen vystrčit kameru z okna. Pak mi ale došlo, že natočit jen film nestačí. Zrodil se Auto*Mat, provokativní nástroj i obrodná iniciativa za zdravou Prahu.“  Film měl premiéru roku 2009 a hledá hravým způsobem odpovědi na otázky související s životem ve městě. Ovládáme město, nebo město ovládá nás? Stáváme se automaty? Přemýšlíme o tom, jak se dopravovat a jak žít? Jedeme v tom všichni? Více o filmu; film ke zhlédnutí.

 

Auto*Mat ale vznikl již v roce 2003 jako neformální platforma, ta se v roce 2007 transformovala do občanského sdružení. Celých těch 15 let prosazujeme lepší prostředí pro kvalitní život ve městě. Podporujeme veřejnou, pěší a cyklistickou dopravu i rozumné používání aut. Přinášíme inspiraci z evropských metropolí a aktivizujeme lidi k pozitivní proměně ulic a veřejného prostoru. Dohlížíme na politiky a efektivní využití veřejných peněz. Snažíme se tvořit město, ve kterém chceme žít.

 

Svoboda pohybu v Praze

Toto číslo časopisu Nota Nebe je o svobodě pohybu a života ve městě. Svobodou osobně rozumím pohyb člověka po ose vědět – chtít – činit. Vím-li tedy, jaké jsou možnosti dopravy i s jejich nároky a důsledky, mohu si nějakou zvolit a tou se po městě dopravovat. Svobodní tedy jsme, ale vždy to platí jen do určité míry a právě ta je v Praze dosti problematická. Pro mnoho lidí je automobil jasná volba (často právě automatická), ale že svou volbou omezují svobodu ostatních, jim již nedochází. Všechny obtěžují kolony a zplodiny, MHD často kolabuje, na cyklisty nezbývá na ulicích místo a není pro ně zrovna bezpečno, chodcům jsou kladeny do cesty překážky a město je silnicemi nepřirozeně fragmentováno.

 

Rozumně uvažující člověk nechce ztrácet svůj čas v dopravní zácpě a hledáním parkování. Většina seniorů auto nevyužívá a děti neřídí auta vůbec. I tito lidé mají právo na kvalitní podmínky pro život a pohyb ve městě a také na férové financování (rozdíl mezi penězi na dopravní stavby pro auta a pro ostatní dopravní prostředky je nesmírný). Klíčem ke zvýšení kvality života ve městě je moderní systém dopravy, který nabídne všem obyvatelům dobré podmínky pro efektivní a příjemný pohyb městem.

 

Kam jsme se v našem pohybu dostali?

Pokud se podíváme na to, jak to vypadalo v Praze (kam jsme donedávna upírali většinu sil) před 15 lety a jak to vypadá nyní, leccos se nám podařilo změnit, ale v lecčems se zdá situace stále jaksi prokletá. Zejména na úrovni městského a dopravního plánování je to často hlavou proti zdi; udržitelný rozvoj většině politiků a úředníků nic neříká (aktuálním příkladem budiž právě spuštěné omezení cyklistiky v centru Prahy 1). Ale máme i úspěchy – jsme zapojeni do struktur města (komisí apod.), zabýváme se strategickými plány a technickými předpisy, jak zadávat dopravní stavby, a u mnoha dopravních staveb jsme prosadili úpravy pro cyklisty i chodce.

 

Nejvíc nás ale těší a sílu nám dává to, že se dějí změny v myšlení lidí. Nejvíce asi hlavně v pohledu na sousedské slavnosti Zažít město jinak. Jejich hlavním smyslem totiž je, aby sousedské setkávání na ulicích a náměstích bylo opět běžnou součástí městského života. A to se, myslím, podařilo – za posledních pět let se s akcemi sousedského charakteru doslova roztrhl pytel. Dokonce to platí i mimo Prahu – letos se Zažít město jinak rozjede ve 22 jiných městech republiky (15. 9.), což dokazuje, že lidé se chtějí setkávat a že se pospolitost rozbitá totalitním režimem snad pomalu obnovuje.

 

Jak se pohybovat v Praze?

Do doby, kdy budeme moci Auto*Mat rozpustit, protože Praha bude opravdu svobodná a udržitelná, můžeme alespoň doporučit, jak se v Praze pohybovat. Bezkonkurenčně nejlevnějším a většinou i nejrychlejším způsobem dopravy (zvláště ve dnech dopravních kolapsů) je kolo. Cyklistům vřele doporučuji cyklisty programovanou mapu i s vyhledávačem tras (mapa.prahounakole.cz) a mnoho tipů ohledně bezpečnosti a cyklistiky v Praze obecně na zpravodajském serveru Prahou na kole. Praha má také na místní poměry výtečný systém hromadné dopravy, zlepšuje se také vlaková obslužnost (a její napojení na cyklistické trasy, stojany apod.). Nejpřirozenější, nejsvobodnější a v Praze i přese všechno nejkrásnější je ale pohyb, který jsme dostali od Boha. Po dvou.

 

Ondřej Hána

Auto*Mat, z.s.


 

Teologie mi splývala s disentem, Prahou a velkým světem

V minulém čísle jsem vám slíbil rozhovor s někým z ETF. Rozhodl jsem se oslovit některého vyučujícího (rozhovor s někým ze studentů mám taky v plánu). Za tím účelem jsem kontaktoval doc. Petra Slámu, který působí na katedře Starého zákona. Vyučuje hebrejštinu, exegezi a příležitostně judaistiku. Bratr Sláma mé prosbě ochotně vyhověl a mailem odpověděl na mé čtyři otázky.

 

  1. Jak jste se dostal ke studiu evangelické teologie a co vám to dalo?

Myslím, že za to hodně můžou rodiče, oba stavební inženýři. Bydleli jsme v Rýmařově v Jeseníkách a oni s námi dost pravidelně obráželi různé církevní akce dole v údolí. Hodně mi imponovali tehdy mladí faráři jako Honza Čapek, Bohdan Pivoňka, Honza Keller, Bob Baštecký, Honza Nohavica, z doslechu a z kazet Sváťa Karásek. Ale také tehdejší studenti teologie, kteří se objevovali na mládežnických akcích, třeba Honza Keřkovský, Martin Prudký, Šormovi. Z perspektivy Rýmařova mi tehdy teologie splývala s disentem, Prahou a celkově velkým světem. Na severní Moravě jsme se setkávali s charizmatiky a tohle jiskření mezi klasickou, hipíkovskou a charizmatickou formou křesťanství mě vábilo, přijít na to, jak to vlastně je. Dost mě pohnula kniha Můj život s Martinem Lutherem Kingem, kterou napsala vdova po tomhle zastřeleném baptistickém aktivistovi.

Studium mi dalo: zapojení do velezajímavé komunity kolem velezajímavých témat, kolem kterých člověk krouží až podnes, nutnost pár věcí se naučit a přečíst, vhled do paláců lidského myšlení a jazyka.

  1. Jak jste spokojen jako učitel na ETF? Jak na vás působí studenti?

Fakulta je pestrobarevným společenstvím špičkových odborníků a odbornic. Šíře je to o to větší, že kromě teologie se na ETF UK vyučuje také pastorační a sociální práce. Setkání psychologů a sociologů s teology je do budoucna ohromná šance.

Studenti jsou fajn. Přicházejí z velmi různých prostředí. Je to zázrak být svědkem, jak se z nich někde mezi druhým a čtvrtým ročníkem vyloupnou myslitelé, najednou vylétnou jak motýl z kukly. Na tom má podíl bakalářská zkouška, která člověka poprvé donutí sbalit si svůj teologický ruksak a nahlédnout teologii v celku. A asi také studium v cizině, kam lidé většinou po třetím ročníku na rok vyrazí.

  1. Proč by podle vás měl v dnešní době mladý evangelík jít studovat právě teologii?

Protože je to neuvěřitelně zajímavá disciplína. Je to ohromné privilegium moci se v době rozpadu velkých systémů, specializace a pragmatismu na plný úvazek zabývat něčím tak základním, jako je celek života a jeho smysl – neboli spása.

Teologie má několikatisíciletou tradici. Jde v ní o to, jak náležitě mluvit o Bohu, což je opravdové dobrodružství vzhledem k tomu, jak nevýstižný Bůh je. Jsou v ní kousky jazykovědy, filosofie, psychologie, dějepisu i archeologie. Teologii lze studovat z hledačského zájmu. Anebo s cílem zapojit se do kazatelské služby. Anebo jen – a to není málo – proto, aby člověk hlouběji poznal tradici, která formovala i reformovala Evropu. Živit se pak může jako publicista, analytik, učitel, politik…

  1. Čím může podle vás církev přispět ke zvýšení zájmu o studium teologie?

Církev může rozvířit diskusi o tom, co dnes obnáší farářská práce a v čem je nezbytná. Odtud by mohly přijít zajímavé podněty pro debatu, do jaké míry odpovídá to, co fakulta vyučuje, potřebám církevního – a dnes už zcela jasně taky misijního – terénu. Myslím, že by si měla docela konkrétně pastýřsky pečovat o studenty, kteří míří na sbor. A zvát k tomu (spíš asi cukrem než bičem) ty neujasněné. Uvážím-li, jakou roli v mém rozhodování hrál příklad studentů teologie, měla by s nimi církev pracovat, zapojovat je, svěřit jim důvěru a dát jim vyrůst na úkolech.

Za rozhovor děkuje Alda Zapletal