3/2018/červenec

Kam kráčí hnutí za klimatickou spravedlnost?  

Přibližně před rokem jsme se s dalšími kamarády evangelíky zapojili do hnutí Limity jsme my. Jaké to je? Jak toto hnutí, které se cítí být součástí globálního boje za klimatickou spravedlnost, funguje? A proč to vlastně celé děláme? Pokusím se vám alespoň něco z toho popsat.

Přinejmenším na poslední část úvodní otázky je odpověď nasnadě. Změny klimatu. Teplota na zemi roste a s přibývajícími léty se zpřesňují vědecké poznatky o tom, že pokud změnu klimatu do pár let nezastavíme nebo alespoň nezpomalíme, řítíme se do katastrofy. Úbytek pitné vody, zvyšování hladiny moří, větší četnost extrémních klimatických jevů, jako jsou záplavy nebo hurikány, a s tím vším spojená ztráta domovů a migrace stovek milionů lidí.

Co na to politici? Po desítkách let vyjednávání byla přijata Paříž- ská dohoda, která nezabrání nebezpečnému oteplení nad 1,5 °C. Ani tuto dohodu navíc nehodlají státy dodržet, za její porušení nehrozí žádné sankce. Globální emise skleníkových plynů, které jsou příčinou změn klimatu, nadále stoupají. Fosilní korporace zodpovědné za valnou část emisí se tváří jako součást řešení a sponzorují klimatické summity.

Říkáte si: úplná dystopie? Pak nastal čas představit skromné klaďase tohoto globálního divadla. Tisíce lidí po celém světě se koordinují, zapojují do legálních demonstrací a přímých akcí občanské neposlušnosti a ukazují svou moc. Chtějí tak změnu protlačit občanskou společností, zdola.

Heslem tohoto celosvětového hnutí je klimatická spravedlnost. Jinými slovy – chce upozornit na nerovnost okolo změny klimatu. Ačkoliv za valnou většinou emisí stojí země globálního Severu, důsledky změn klimatu dopadají nejhůře na ty nejzranitelnější – země globálního Jihu. Ty za ni zároveň nejméně mohou a nemají dost prostředků na adaptaci. Navíc má 63% emisí CO2 od roku 1751 na svědomí pouze 90 firem, které profitují z těžby a spalování fosilních paliv, zatímco důsledky začínáme pociťovat všichni. Proto musíme změnu klimatu co nejdříve zastavit a zároveň spravedlivě rozdělit náklady na její překoná- ní, nechávají se slyšet bojovníci za lepší klima.

Hnutí za klimatickou spravedlnost začíná od minulého roku růst i v České republice. Prvním velkým důkazem je Klimakemp, který se uskutečnil loni v červnu v Horním Jiřetíně. Cílem celé akce bylo především spojit a propojit lidi se zájmem o téma. Pět dní lidé žili ve společ- ně spravovaném táboře, který měl na svém fungování zcela prakticky ukázat, jak si představují udržitelnou společnost. Zároveň se účastníci věnovali sebevzdělávání – probíhaly diskuze, workshopy a přednášky. Prohlubovali své znalosti v problematice a zároveň diskutovali o možných řešeních. A vlastně už tak trochu tvořili společnost, které chtějí dosáhnout.

V neposlední řadě Klimakemp poskytl prostor pro legální demonstraci proti těžbě uhlí a také nenásilnou akci občanské neposlušnosti, při níž 130 lidí vlastními těly zastavilo provoz hnědouhelného dolu Bílina. Těžba a spalování uhlí je totiž jedním z nejpalčivějších prohřešků ČR, co se změny klimatu týče. Proto se hnutí Limity jsme my zasazuje především o konec využívání tohoto fosilního zdroje. Přímou akci občanské neposlušnosti vnímá klimatické hnutí jako osvědčený nástroj společenské změny. Každý má možnost alespoň na chvíli fyzicky zastavit tragický kolotoč a pocítit svou moc. Zároveň se tím daří přitahovat pozornost médií a znovu prosazovat zásadní téma do veřejné debaty.

Na celém hnutí mi za dobu, co jsem se do něj zapojil, připadá nejzajímavější jeho fungování. Dovolte mi tedy vyslovit provokativní otázku. Jak bychom se jím mohli třeba v církvi a mládežích inspirovat? Předně jde o přímočarou orientaci na aktuální otázky dneška. Etiku nespatřuje v opakování konzervativních vzorů minulosti, ale hledá jak žít teď a tady. Nejde jen o udržitelné ekologické fungování – na všech akcích se například vaří jen vegansky, protože konzumace živočišných výrobků se v dnešním světě zdá být neobhajitelná. Velmi zajímavé je také nehierarchické fungování hnutí, nemá žádné šéfy ani vedoucí a o všem se rozhoduje společně – konsenzuálně. Každý, kdo má zájem, se může zapojit. Na plénech i Klimakempu je vše za dobrovolný příspěvek.

Co lze hnutí naopak vytknout? Ne každý by i přes kontext výše uvedených důvodů souhlasil s tím, že legitimita je víc než legalita. Leckomu by mohla vadit i vybroušená politická profilace většiny jeho členů. Několik zapojených lidí se také potýká se syndromem vyhoření a přepracováním, čemuž se však hnutí snaží čelit skupinovými supervizemi s dobrovolníky z řad psychoterapeutů.

Tak či tak, klimatické hnutí dál bojuje a změna klimatu ho nenechává chladným. Má taky dveře otevřené, Klimakemp bude letos na konci června zase, takže pokud by vás lákalo se zapojit, neváhejte přijet. A pokud se na takový bláznivý idealismus necítíte, je tu ještě jedna záležitost. Na klimatické změně se totiž podílí i naše církev, část peněz z restitucí totiž investuje do fosilních firem zodpovědných za akceleraci klimatické změny (viz Český Bratr 4/2018). Co pro začátek změnit alespoň to?