3/2018/červenec

Diagnóza mě přivedla k víře

Rozhovor s Phillipem Baldwinem

Philip Baldwin je britský LGBTQ aktivista. Zaměřuje se na informovanost o HIV/AIDS a hepatitidě C, specifické problémy a témata LGBTQ křesťanů a křesťanek a bezdomovectví mladých lidí. Je aktivním členem anglikánské církve. Žije v Londýně. Na letošní Prague Pride přijede na pozvání organizace Logos Česká republika, ekumenického společenství LGBTQ věřících a jejich přátel.

 

Jak ses dostal ke křesťanství? Pokud tomu dobře rozumím, už jsi byl out, když jsi konvertoval. Nebylo to náročné i vzhledem k tomu, že je v křesťanském světě docela rozšířená homofobie?

Moje cesta byla hodně zajímavá. Spoustu let jsem se považoval za ateistu nebo agnostika. Pracoval jsem jako finanční právník v nad- národní společnosti a byl jsem hodně zaměřený na kariéru. V roce 2010 – to mi bylo dvacet čtyři – jsem byl diagnostikován jako HIV pozitivní, navíc jsem měl pozitivní test i na hepatitidu C. Kariéru jsem při- tom zrovna rozjel. Když jsem se svou diagnózu dozvěděl, bylo to teprve půl roku, co jsem pracoval ve White & Case. Spoustu bolesti, která byla s tím zjištěním spojena, jsem si zvnitřnil a soustředil se na práci. Víru jsem začal prožívat v roce 2013. Když jsem měl v práci pauzu na oběd, zašel jsem si do některého z kostelů v okolí své kanceláře, jen abych se na chvíli zastavil. Dělal jsem to tak několik měsíců a postupně jsem si začal uvědomovat, že v těch prostorách jde o víc než jen o krásnou architekturu. V létě 2013 jsem se nakonec zeptal jedné kostelnice, jestli bych si mohl půjčit Bibli. Dala mi ji s tím, že si ji můžu nechat. Na konci roku jsem se pak poprvé zúčastnil bohoslužby. A v roce 2014 jsem úplnou náhodou objevil kostel svatého Jana ve Waterloo. Do té doby jsem chodil na anglikánské bohoslužby v různých kostelích, ale i na katolické mše. Farnost u svatého Jana vede skvělý Giles Goddard, který je zároveň vedoucí pracovní skupiny pro lidskou sexualitu při Generální synodě anglikánské církve. Působí tam ještě dva další faráři, kteří jsou gayové a jsou v tom otevření. Měl jsem velké štěstí, že jsem tento kostel našel. V květnu 2015 jsem pak měl biřmování. Rok předtím jsem skončil v práci, abych se mohl plně věnovat aktivismu, takže jsem byl v té době už poměrně známý jako aktivista. O své víře jsem veřejně promluvil poprvé až po biřmování, protože jsem si chtěl být jistý, že vím, o čem mluvím. Lidé se mě často ptají, jestli k tomu, že jsem uvěřil, přispělo i to, že jsem HIV pozitivní. A je to tak. Už jsem zmiňoval, že jsem po tom zjištění prožíval hodně těžké období. Díky tomu jsem pak byl asi k věcem víry vnímavější. Samozřejmě svou roli sehrály i další faktory, celkově svou cestu k víře vnímám jako hodně členitou. Dá se říct, že mě k víře přivedla moje diagnóza, krásná barokní architektura a skvělí duchovní, se kterými jsem se setkal.

 

Jaké principy a hodnoty jsou podle tebe společné křesťanství a LGBTQ aktivismu?

Základ Ježíšovy zvěsti je láska. Pro křesťanství je klíčový důraz na lidskou vzájemnost a úctu k jednotlivci. Jako lidskoprávní aktivista (práva LGBTQ lidí jsou lidská práva) si myslím, že křesťané a křesťanky by měli být v usilování o větší diverzitu a inkluzi ve společnosti velmi hlasití. Mnoho křesťanských společenství ale tento přístup bohužel nesdílí. Moje křesťanská víra mě inspiruje v tom, že se k druhým lidem snažím být otevřenější a vnímavější, ale také mě inspiruje k razantnějšímu po- stoji proti diskriminaci LGBTQ lidí.

 

 

Setkáváš se v křesťanském prostředí s diskriminací kvůli tomu, že jsi HIV pozitivní?

Když se v osmdesátých letech objevil virus HIV a AIDS, obracelo se hodně nenávisti proti LGBTQ lidem. Virus HIV byl tehdy některými vnímán jako mor, který šíří promiskuitní lidi. Od té doby se přístup změnil. Také je víc léků a zdravotnických služeb pro HIV pozitivní lidi. Velký zlom přineslo objevení antiretrovirálních léků v roce 1996. Jako HIV pozitivní gay se můžu dožít vysokého věku. Jsem spokojený, zdravý a zároveň HIV pozitivní. Je velmi důležité, aby všichni lidé, kteří s HIV žijí, tedy i mimo Evropu a Severní Ameriku, měli přístup k antiretrovirálním lékům. Kolem HIV je stále hodně předsudků, ale nemyslím si, že by je dnes šířili duchovní a církve. Rozhodně tedy ne v Evropě.

 

Co mohou LGBTQ lidé přinést církvím a vůbec křesťanství?

LGBTQ lidé mohou zásadním způsobem obohatit život jednotlivých sborů a farností. Každý člověk je jedinečný a krásný, každý byl Bohem požehnán jedinečnými dary. Je důležité, abychom tyto dary vnášeli i do kostelů a modliteben. Sám jsem velmi aktivní ve farnostech u svatého Jana a svaté Anny, ať už službou u oltáře, nebo tím, že se zapojuji do aktivit na pomoc lidem bez domova, které organizují. Farnost u svatého Jana je velmi rozmanitá. Setkávají se tam lidé různých generací, LGBTQ věřící nebo migranti a migrantky z Ugandy. Přibližně polovina farnosti pochází z Ugandy. Vím, že ne všichni LGBTQ věřící mají tu možnost, ale přijde mi důležité ve své farnosti či sboru mluvit o své sexualitě otevřeně. Lidé, kteří jsou třeba homofobní, často změní svůj postoj na základě setkání s někým, kdo je LGBTQ. Nejdůležitější by ale pro každého LGBTQ křesťana či křesťanku – ale samozřejmě pro LGBTQ lidi celkově – mělo být nenutit se v tomhle směru do ničeho, co je vám nepříjemné.

 

Co ti přináší křesťanství specificky jako někomu, kdo je LGBTQ?

Moje víra je nevysychajícím zdrojem energie. Křesťanství mi toho do života dává hodně. Cítím se díky němu silnější, sebevědomější. Můj aktivismus je celkově hodně energický a rázný. Z velké části je to díky vědomí, že mě Ježíš miluje.

 

Za rozhovor děkuje Jan Škrob.

Co se děje s demokracií ve východní Evropě

V poslední době se objevuje řada zpráv o nových legislativních opatřeních ve státech východní Evropy, jejichž svorníkem je jedno slovo – bezpečnost. Toto slůvko se stalo zaklínadlem pro řadu státníků a praktickým výsledkem jsou nové, často velmi absurdní či radikální normy. Dotýkají se nejen omezení demokratických principů, ale útočí na samu podstatu základních lidských práv. Cílem je omezení vlivu občanské společnosti. Zvláště nebezpečné je omezování soudní moci a nahrazování řady rozhodnutí výkonnými orgány – vládou, ministry. Ve východní Evropě se jedná hlavně o Polsko a Maďarsko.

V červnu roku 2017 vstoupil v Maďarsku v platnost zákon o transparentnosti organizací financovaných ze zahraničí. Ten stanovil, že organizace, které dostávají finanční prostředky odjinud než z Maďarska, se musí registrovat na úřadech. Zahrnuje ustanovení o pokutách a trestních sankcích pro ty, kteří by nařízení nedodrželi. Je velmi podobný tzv. zákonu o zahraničních agentech, který schválilo v roce 2012 Rusko. Ano, podobný zákon o agentech má již z roku 1938 i USA (FARA) a i dnes musí například Česká republika zveřejňovat své aktivity českého domu v New Yorku, nicméně maďarský ani ruský zákon nemá co do činění s politikou či působením jiných zemí, ale je namířen velmi zřetelně proti práci renomovaných neziskovek působících v daných státech.

Jenže vývoj v Maďarsku pokračuje i letos. Podle aktuálně navrhovaných právních předpisů známých jako STOP SOROS by maďarská vláda „identifikovala“ nevládní organizace, které považuje za „podporující migraci“. Zákon by vyžadoval, aby nevládní organizace získaly povolení ministra vnitra k plnění svých základních funkcí. Tato práce zahrnuje vedení kampaní, „ovlivňování soudů“, přípravu informačních materiálů, organizování sítí a nábor dobrovolníků s cílem sponzorovat, organizovat nebo jinak podporovat vstup a pobyt osob hledajících mezinárodní ochranu. Ministr vnitra by následně zapojil národní bezpečnostní složky, aby provedly bezpečnostní prověrky. Tento postup může trvat až devět měsíců. Všimněte si – nikde nenajdete jakékoliv soudní rozhodnutí. Pouze exekutiva. Ministr vnitra posoudí, rozhodne, padne pokuta, velmi často likvidační. Navrhovaný zákon by proto vyžadoval od organizací, aby zaplatily daň ve výši 25 % z jakéhokoli zahraničního financování zaměřeného na „podporu migrace“. Pokud tak neučiní, budou podrobeny zásahům, které by mohly vést k abnormálně vysokým pokutám, bankrotu a rozpuštění příslušné nevládní organizace.

Polská cesta je trochu jiná. Od listopadu 2015 podnikla polská vláda opatření, která ve skutečnosti podkopávají zásady právního státu a ochrany lidských práv. Tato reforma kromě jiného dává pravomoc jmenovat předsedy a místopředsedy soudů do rukou ministra spravedlnosti, který je zároveň generálním prokurátorem (!). Novela též posla- la řadu soudců do důchodu, když snížila nejvyšší možný věk pro výkon, novely omezují též opravné prostředky, soudce do ústavních orgánů jmenují z většiny poslanci a mnoho dalšího. Proti reformám v létě proběhla řada demonstrací, které byly často i velmi tvrdě potlačeny a řada účastníků dostala vysoké finanční pokuty. A mohli bychom pokračovat – zákony s podobným podtextem přijalo již před časem Rusko či Turecko.

Změny v polském soudnictví jsou natolik závažné, že proti nim protestují a vyšetřují je nejenom orgány Evropské unie, ale ozvaly se i špičky českého soudnictví v čele s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským.

Otázkou je, co za změnami stojí – obvykle se skloňují dva termíny – bezpečnost a národní zájmy. Není třeba dlouho mudrovat, proč tomu tak je. Kdokoliv dnes o nich mluví, buď vyhraje, či prohraje. Nic mezi. A tak se v debatě semelou i věci, které s ní nesouvisí. Posledním příkladem je vzedmutí řady států, které přichází v souvislosti s přijetím tzv. Istanbulské deklarace, která má zajistit v Evropě dodržování práv v oblasti domácího a sexuálního násilí. Přečtěte si ji. Debata začala již i u nás a podle všech zpráv se schválení novely parlamentem odkládá.

Odpovědět na otázku, co to vše znamená, není jednoduché, nicméně čelíme obrovskému tlaku řešit složité věci jednoduchými cestami. Zvláště téma migrace spouští protitlak ve formě „ochrany národních zájmů“, která vede ke snaze koncentrovat moc výkonných složek (vlád) a omezování moci soudní, která totiž nebere v potaz jen aktuální nálady, ale i závazné mezinárodní normy.

V Rusku už demonstrovat za cokoliv sami od sebe nesmíte dlouho. Polsko dělá vše pro to, aby se stalo to samé. Maďarsko omezuje působení různých organizací, které raději odcházejí. Vláda zveřejňuje seznamy těch, „co za to můžou“.

Když vidím u nás politiky či představitele některých církví, jak mají pochopení pro výhrůžky některých „slušných lidí“, kteří „hájí naše zájmy, kulturu a tradice“, a přitom je vedou ti samí lidé, kteří v minulosti vedli gangy fotbalových chuligánů či jiných násilníků, je i zde něco špatně, dost špatně.

Zcela jistě budeme čelit podobnému tlaku i u nás. Zajištění bezpečnosti je lákavé. Polská a maďarská cesta však vedou pouze k tomu, že lidé ztrácejí svá práva. Bezpečnost nezískávají.

Kam kráčí hnutí za klimatickou spravedlnost?  

Přibližně před rokem jsme se s dalšími kamarády evangelíky zapojili do hnutí Limity jsme my. Jaké to je? Jak toto hnutí, které se cítí být součástí globálního boje za klimatickou spravedlnost, funguje? A proč to vlastně celé děláme? Pokusím se vám alespoň něco z toho popsat.

Přinejmenším na poslední část úvodní otázky je odpověď nasnadě. Změny klimatu. Teplota na zemi roste a s přibývajícími léty se zpřesňují vědecké poznatky o tom, že pokud změnu klimatu do pár let nezastavíme nebo alespoň nezpomalíme, řítíme se do katastrofy. Úbytek pitné vody, zvyšování hladiny moří, větší četnost extrémních klimatických jevů, jako jsou záplavy nebo hurikány, a s tím vším spojená ztráta domovů a migrace stovek milionů lidí.

Co na to politici? Po desítkách let vyjednávání byla přijata Paříž- ská dohoda, která nezabrání nebezpečnému oteplení nad 1,5 °C. Ani tuto dohodu navíc nehodlají státy dodržet, za její porušení nehrozí žádné sankce. Globální emise skleníkových plynů, které jsou příčinou změn klimatu, nadále stoupají. Fosilní korporace zodpovědné za valnou část emisí se tváří jako součást řešení a sponzorují klimatické summity.

Říkáte si: úplná dystopie? Pak nastal čas představit skromné klaďase tohoto globálního divadla. Tisíce lidí po celém světě se koordinují, zapojují do legálních demonstrací a přímých akcí občanské neposlušnosti a ukazují svou moc. Chtějí tak změnu protlačit občanskou společností, zdola.

Heslem tohoto celosvětového hnutí je klimatická spravedlnost. Jinými slovy – chce upozornit na nerovnost okolo změny klimatu. Ačkoliv za valnou většinou emisí stojí země globálního Severu, důsledky změn klimatu dopadají nejhůře na ty nejzranitelnější – země globálního Jihu. Ty za ni zároveň nejméně mohou a nemají dost prostředků na adaptaci. Navíc má 63% emisí CO2 od roku 1751 na svědomí pouze 90 firem, které profitují z těžby a spalování fosilních paliv, zatímco důsledky začínáme pociťovat všichni. Proto musíme změnu klimatu co nejdříve zastavit a zároveň spravedlivě rozdělit náklady na její překoná- ní, nechávají se slyšet bojovníci za lepší klima.

Hnutí za klimatickou spravedlnost začíná od minulého roku růst i v České republice. Prvním velkým důkazem je Klimakemp, který se uskutečnil loni v červnu v Horním Jiřetíně. Cílem celé akce bylo především spojit a propojit lidi se zájmem o téma. Pět dní lidé žili ve společ- ně spravovaném táboře, který měl na svém fungování zcela prakticky ukázat, jak si představují udržitelnou společnost. Zároveň se účastníci věnovali sebevzdělávání – probíhaly diskuze, workshopy a přednášky. Prohlubovali své znalosti v problematice a zároveň diskutovali o možných řešeních. A vlastně už tak trochu tvořili společnost, které chtějí dosáhnout.

V neposlední řadě Klimakemp poskytl prostor pro legální demonstraci proti těžbě uhlí a také nenásilnou akci občanské neposlušnosti, při níž 130 lidí vlastními těly zastavilo provoz hnědouhelného dolu Bílina. Těžba a spalování uhlí je totiž jedním z nejpalčivějších prohřešků ČR, co se změny klimatu týče. Proto se hnutí Limity jsme my zasazuje především o konec využívání tohoto fosilního zdroje. Přímou akci občanské neposlušnosti vnímá klimatické hnutí jako osvědčený nástroj společenské změny. Každý má možnost alespoň na chvíli fyzicky zastavit tragický kolotoč a pocítit svou moc. Zároveň se tím daří přitahovat pozornost médií a znovu prosazovat zásadní téma do veřejné debaty.

Na celém hnutí mi za dobu, co jsem se do něj zapojil, připadá nejzajímavější jeho fungování. Dovolte mi tedy vyslovit provokativní otázku. Jak bychom se jím mohli třeba v církvi a mládežích inspirovat? Předně jde o přímočarou orientaci na aktuální otázky dneška. Etiku nespatřuje v opakování konzervativních vzorů minulosti, ale hledá jak žít teď a tady. Nejde jen o udržitelné ekologické fungování – na všech akcích se například vaří jen vegansky, protože konzumace živočišných výrobků se v dnešním světě zdá být neobhajitelná. Velmi zajímavé je také nehierarchické fungování hnutí, nemá žádné šéfy ani vedoucí a o všem se rozhoduje společně – konsenzuálně. Každý, kdo má zájem, se může zapojit. Na plénech i Klimakempu je vše za dobrovolný příspěvek.

Co lze hnutí naopak vytknout? Ne každý by i přes kontext výše uvedených důvodů souhlasil s tím, že legitimita je víc než legalita. Leckomu by mohla vadit i vybroušená politická profilace většiny jeho členů. Několik zapojených lidí se také potýká se syndromem vyhoření a přepracováním, čemuž se však hnutí snaží čelit skupinovými supervizemi s dobrovolníky z řad psychoterapeutů.

Tak či tak, klimatické hnutí dál bojuje a změna klimatu ho nenechává chladným. Má taky dveře otevřené, Klimakemp bude letos na konci června zase, takže pokud by vás lákalo se zapojit, neváhejte přijet. A pokud se na takový bláznivý idealismus necítíte, je tu ještě jedna záležitost. Na klimatické změně se totiž podílí i naše církev, část peněz z restitucí totiž investuje do fosilních firem zodpovědných za akceleraci klimatické změny (viz Český Bratr 4/2018). Co pro začátek změnit alespoň to?