1/2018/únor

Cestování jako způsob posunutí vlastních limitů

Znáte tu naprosto dětinskou radost, když se dokážete shodnout s nějakým Italem, kterému vůbec nerozumíte, na tom, že tohle letící zvířátko se řekne „be-ruš-ka“? Znáte ten pocit, kdy se vám po dlouhé době konečně povede překonat sebe sama a vyrazit vlastní cestou? Když si věci uděláte po svém, potom co vám všichni říkali kam jet a co dělat? A co líp, když překonáte sebe a svoje představy o tom, kam by váš život měl správně směřovat a čeho byste měli dosahovat? Měli jste už někdy po krk toho, co se od vás očekává, kam vás tlačí společnost, rodiče, partner, zaměstnavatel, touha po penězích, či vy sami..? 

Když člověk cestuje, tak zažívá ryzí formu sebe sama. Poznává do hloubky nejen jinou mentalitu, ale i kulturní zvyky a chování; ve stejné chvíli totiž začne přehodnocovat a dávat do kontrastu svoje zajeté vzorce chování. Je ovšem důležité rozlišovat mezi cestovatelem a turistou. Turista jede do cizího města a dělá si fotky všech význačných budov, ale cestovatel je člověk, který doopravdy chce poznat kulturu, místní lidi a zvyky; chce poznat, jak žijí, a chce prozkoumat nové a odlišné věci. Je zkrátka otevřený všemu, co mu nová země může nabídnout.

Přesně to je důvod, proč ráda cestuju autostopem. Člověk nikdy netuší, kdo mu zastaví. Jednou jsou to dělníci, jednou veleúspěšný byznysmen. Jednou člověk, co se právě rozvádí a řeší výchovu čtyř dětí, z čehož tři ani nejsou jeho, a jednou člověk, který žije uprostřed lesa ve srubu. Vy mu můžete nabídnout svůj náhled na život a on vám zas na oplátku ten svůj. Vždycky, když stopuju, jsem vlastně v podřízené pozici, takže mě to nutí víc naslouchat než normálně a vzhledem k tomu, že nejsem emočně zainteresovaná, tak jsem i víc náchylná poslouchat, co mi druhý člověk chce sdělit, a jsem víc přístupná tomu, změnit svůj vlastní názor. Velmi podobné to je i s ubytováním u místních.

 

Stopování má také tu výhodu, že se člověk může rozhodnout, že nechce vědět, kde večer skončí. Nutí vás to do neuvěřitelné improvizace. Můžete prostě jet a buď přespat u místních, nebo pod širým nebem. Ta svoboda spočívá v tom, že ne vždy člověk musí vynakládat energii, čas a peníze na to, aby si vytvářel plány a plnil svůj

 

mozek plánováním budoucnosti. Stopování člověka vlastně nutí žít tady a teď. Nutí to člověka spoléhat sám na sebe a na své vlastní schopnosti, poradit si za jakýchkoli okolností a vědět, že ať se nepovede cokoli, vždy si najde cestu ven. Nakonec se vždy dopraví, kam chtěl, anebo se mu změní preference a skončí na ještě lepším místě, než původně plánoval.

Je to podobné jako s životem samotným. Máme někam namířeno, ale nemáme naplánovanou každou vteřinu, co přesně se kdy stane, s kým ji budeme trávit a jestli vůbec skončíme tam, kde jsme původně chtěli. Když se probudíme a zjistíme, že jsme večer za šera usnuli v bahně a vedle řeky plné komárů. Jsme špinaví a pobodaní, ale jen blázen by tam usínal znova. Je třeba vyčistit spacák a karimatku a jít či jet dál. Nebudeme přeci sedět v bahně a naříkat nad svým osudem. Začneme si vytvářet nový, lepší. Cestování vnímám jako takový urychlený kurz života. Proto vám přeju v roce 2018 ztrácení se na cestě životem, jen abyste věděli, že se zase najdete. Hodně výhybek, abyste věděli, že se vůbec nic neděje, když nepojedete přesně tak, jak jste si naplánovali, a taky hodně nových lidí, kteří vám pomůžou zvládat všechno, co se vám v životě může zdát nezvladatelné.

O autorce:
27letá travel blogerka (na facebooku jako Ginger Thunder Travel Blog), učitelka angličtiny a španělštiny a studentka posledního magisterského ročníku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. 
Procestovala 45 zemí, z čehož 42 autostopem. Vyhrála několik cestovatelských soutěží – 2x LowCost Race, 1x Mistrovství České republiky v autostopu a také švýcarské Mistrovství v autostopu. Stopla si třeba letadlo, vlak, koňský povoz, sanitku, také auto bez sedaček či párkrát autobus, nebo třeba dojila ovci v Řecku a dostala pušku na ochranu proti uprchlíkům od Bosňana. Většinu Evropy dokázala procestovat úplně bez peněz.

Puritánství, ale na které straně?

Me too, asi všichni zahlédli tento titulek v novinách a na sociálních sítích. Četli povzbudivé texty i osočující komentáře. Celosvětovou kampaň odstartoval skandál hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina.
Já se nad ní poprvé zamyslela při prvním přiznání na facebooku od mladé ženy, kterou znám osobně. V tu chvíli to píchlo, bolelo a hlavou se začala rojit ta moje „me too“. Ženy, které se v mém okolí do kampaně přidaly svou vlastní výpovědí, znám ze školy nebo z práce, tedy z církve. Přivedlo mě to k tomuhle textu, protože možná právě my křesťané bychom měli vrátit význam slůvku NE, a to i v sexu. Zároveň to znamená umět říct i ano.
Někdy mám pocit, že i někteří křesťané kampaň schválně ironizují. Možná to pramení z pocitu jisté nadřazenosti, já přece vím, co je správné, mé děti jsou dobře vychované. Nepřipustí, aby jim někdo ublížil.
Je možné, že nějaká senzacechtivá star něco přibarvila, mohlo to uškodit někomu nevinnému, ale neškodila kampaň a myšlenka. Škodila ta konkrétní lež.
Me too je přesně o tom, že i v sexu musí být svoboda. Kdy ne znamená ne. Nikdo mě nesmí nutit proti mé vůli dělat něco, s čím nesouhlasím, nikdo nesmí přikazovat mně samotné, co smím dělat se svým tělem. Kam sahá hranice? Kdy se jedná o násilí, trestný čin?
Francouzské herečky a ženy se nedávno v dopise, podepsaném stovkou známých jmen, ohradily proti této kampani a označily ji za puritánství. Za něco, co ubližuje sexuální svobodě, kdy právo „dotírat“ je nezbytnou součástí sexuální svobody.
Slavná Catherine Deneuveová, která byla jednou z podepsaných, se později omluvila obětem sexuálního násilí, ale za obsahem dopisu si stojí dál.
Zaujalo mne to puritánství. Nevím, zda dámy mířily na morálně očistné hnutí kalvinistů v Anglii. Každopádně to jejich „dotírat“ ve mně spíš evokuje určitý způsob zpátečnictví, které mi připomnělo román Margaret Mitchelové Jih proti Severu. Kdy se žena má nějak chovat, muž jí má nadbíhat, ona odolávat. Jen tehdy to byla dokonalá pravidla a zrovna jako by byla odsuzována žena, která by muži řekla ano dřív, než bylo zdrávo, tak by muž, který by se vrhl na ženu, která říkala ne, by ve společnosti neobstál.
Co s tím, když žena musí říkat ne, i když myslí ano? Podle toho pradávného vzorce, který muže vzrušuje, ale dávno už jim v ničem nebrání. Co s tím?
Proč se kolem kampaně me too rozvinula tak široká diskuze? Chtějí snad ženy, které někdo proti jejich vůli obtěžoval, zastrašit všechny muže? Chtějí rytíře shodit z koně? Možná by to chtělo revidovat pojem rytíř, možná otevřít příručky etikety. Rytíř jako gentleman, v jehož přítomnosti se žena cítí bezpečně, chráněná a pozoruhodná. Není to ten, který jí sáhne v kanceláři na koleno, protože ví, že se v tu chvíli těžko bude bránit. Muž, který zneužije situace, kdy se žena nemůže bránit, aby se mu podvolila, není rytíř, který chce ženu dobývat.
Ano, může dojít k nedorozumění, může být někdo neobratný, ale takový muž se přece omluví, nedorozumění se vysvětlí.
Každá kampaň se dá zneužít, každý dobrý úmysl může podlý člověk zneužít. Nic to nezmění na původní myšlence. Mnoho žen žije se zkušeností, kdy je někdo sexuálně obtěžoval, a málokterá dřív našla odvahu o tom s někým mluvit. Tím, že budeme o věcech mluvit, můžeme měnit myšlení lidí. Co jiného dělal Ježíš, když lidi obracel? „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.“ Říká těm, kteří chtějí kamenovat. Ne všechna přiznání se dočkala jen podpory, dost bylo i těch kamenů, „můžeš si za to sama“. Zkusme vrhačům kamenů říct dost.

Petr Honzejk: „Představil jsem si, že se cokoliv z toho, co jednotlivé ženy v kampani #MeToo popisují, stane některé z mých dcer. Brrrr. Pocit, že všechny ty příběhy jsou jen jednotlivosti a že svět je v zásadě v pořádku, byl rázem pryč. Vřele doporučuji tuhle novou perspektivu všem mužům po čtyřicítce, kteří nad kampaní #MeToo zhusta brblají, podobně jako jsem nad ní v duchu brblal já.“ (Hospodářské noviny)

Eliška Hašková Coolidge: „Násilí je špatné všude a vždycky, ale vytahovat něco, co je čtyřicet let staré, je nesmysl.“ 
(zpravy.idnes.cz)

Jan Škrob: „Je zarážející, kolik mužů – tedy především mužů – mělo potřebu reagovat na traumatické příběhy žen, které zažily sexuální obtěžování, zneužívání nebo znásilnění, některým z následujících způsobů:
1. O nic nejde, pisatelky jsou přecitlivělé a všechno si moc berou. Nic moc se jim dohromady nestalo, tak proč nemůžou prostě mlčet a jít dál?
2. Stejně si to vymyslely. Kdo by nakonec takovouhle šeredu chtěl vůbec osahávat? (Ano, to si nevymýšlím.)
3. Nevím, co máš za problém, kdybych tě někde potkal, sáhnul bych si taky. (Opět si nevymýšlím.)“
(Radio Wave)

Jiří Strach:„Hrušínský taky sahal dívkám na zadky, dnes by ho obvinily z napadení.“
(INFO.CZ)

První epištola Petrova: svoboda v(ůči) systému

První Petrova je velice zajímavá epištola. Přebírá některé myšlenky apoštola Pavla, ale promýšlí a domýšlí je po svém. Apoštol Pavel na jednom místě říká: občanství máme v nebesích (Fp 3,20). Apoštol Pavel byl také římský občan – to ani zdaleka nebyli všichni obyvatelé Římské říše. Římský občan byl svobodný (na rozdíl od otroků, kterých bylo spousta), ale měl také určitá privilegia (občanská práva), která neměli ani běžní obyvatelé ne-otroci: byl pod ochranou císaře, ke kterému se mohl odvolat od běžných úřadů, mohl bezpečněji cestovat… Zřejmě v tom byl také kus odpovědnosti, dělat tomu svému občanství čest.
Autor První Petrovy tuto myšlenku přebírá, i když ji vyjádří více po starozákonním, židovském způsobu: to, co starozákonní Izraelci měli jako svůj dědičný podíl v Zaslíbené zemi, to máme v nebesích. A tohle občanství/podíl jsme získali křtem. Křest chápe tak trochu jako „diplomatický pas“ Božího království. Ovšem diplomatický pas, který ne všude uznávají.
Kromě podílu v Božím království (1Pe 1,4) jsme křtem (tedy tím, že jsme se stali křesťany) získali také společenství s ostatními křesťany tady na zemi – jsme jedna parta, dokonce cosi jako jakýsi živý chrám. Taky jsme tím získali nový smysl života.
… a taky jsme tím ztratili. Například některé společenské jistoty v ne-křesťanské společnosti, ve které žijeme, ale do které už tak úplně nepatříme. Nevědí, co si o nás myslet, jsme pro ně podezřelá sekta. Nejsme jim srozumitelní.
Apoštol to dokonce vyhrotí: v tomto světě jste cizinci bez domovského práva (1Pe 2,11) – takhle to zní trochu archaicky, ale přeloženo do současné češtiny: lidé se na vás dívají asi tak jako na imigranty. Se vším tím podezřením a předsudky, které mají někdy i docela inteligentní lidé vůči čemukoliv jinému, cizímu, neznámému. A se všemi těmi „zaručenými“ dezinformačními pomluvami, které také znali už tenkrát, přestože neměli internet.
No a co teď s tím? Tedy s tou situací, že občanství máme skutečně někde jinde (u Boha, v Božím království), ale žijeme tady.
Apoštol na to řekne: Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení (1Pe 2,13); a o kousek dál: Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží (1Pe 2,16).
Tím lidským zřízením míní, jak se vzápětí ukáže, například státní správu; ale také ekonomické vztahy a poměry, ke kterým v jeho době mimo jiné patří i otroctví (a řada tehdejších křesťanů měla tu smůlu, že byli právě otroky); ale míní tím dokonce i rodinné vztahy, ve kterých zrovna v jeho době panoval docela patriarchát a podřízenost žen mužům.
On ovšem neříká, že s tím vším souhlasí nebo že je to tak správně. On paradoxně ani neříká, že jsme tomu skutečně podřízeni. Jsme svobodni – vůči tomu systému, ve kterém žije naše společnost. Patříme jenom Bohu. A celý ten systém je jenom lidské zřízení – cosi, co vymysleli lidé (a v některých věcech zřejmě i docela blbě). Ale to neznamená, že by naším posláním tady bylo velké obrazoborectví a anarchie. A neznamená to, že svobodu od nedokonalého řádu a systému budeme zneužívat třeba k sobectví a „nepravostem“. Svoboda vůči systému podle apoštola znamená, že opravdu není náš, nemá nad námi autoritu, natož pak poslední slovo, nemá co mluvit do našeho svědomí a nejsme jím vázáni. V tomto smyslu skutečně patříme jinam. Sdílíme jiné hodnoty (dokonce i když se někdy ryze ateistická společnost najednou začne jakýmisi „křesťanskými hodnotami“ ohánět). Ale kvůli Pánu (2,13), z dobré vůle a s nadhledem se tomu systému podřizujeme. Aspoň do té míry, jak nám svědomí dovoluje. Abychom se společnosti, která v tom systému žije, stali srozumitelnými a mohli je oslovit. Třeba i něčím, co má větší sílu i autoritu než ten stávající systém.

Pozdravení pokoje, mastná pizza a teologie

„Nyní se pozdravme pozdravením pokoje.“
Když jsem uslyšel tato farářova slova, postavil jsem se a rozhlédl se kolem. Byl jsem připraven se usmívat a s přáním pokoje podat ruku lidem z okolních lavic, přesně tak, jak to děláme v mém domovském sboru v Česku. Věci se ale měly trochu jinak.
Všichni najednou vyskočili ze svých míst. Kapela spustila energickou písničku. Lidé začali pobíhat po kostele a zdravit všechny, kteří jim stáli v cestě. Hustota výskytu vroucích objetí, hlasitých polibků a pevných stisků rukou byla nezměřitelná. Po alespoň pěti minutách této vřavy (a poté, co všichni – až na mě – alespoň jednou obkroužili celé shromáždění) se zdálo, že se situace opět uklidňuje. Když všichni konečně usedli zpět na svá místa, bohoslužba pokračovala, jako by se nic nestalo. Ale já jsem jen tak pokračovat dál nemohl: měl jsem tolik otázek! „Co se to právě stalo? Tahle mela že by měla být pozdravením pokoje? A hlavně: na kterou z těch několika pozvánek na oběd, které jsem právě obdržel, mám kývnout?!“
Takovéto překvapivé momenty se během mého pobytu ve Spojených státech staly mou každodenní realitou. Měl jsem příležitost strávit – v rámci svých studií na Evangelické teologické fakultě – svůj podzimní semestr v Columbia Theological Seminary (CTS) poblíž Atlanty v jižanském státu Georgia. A bylo to skvělý.
Třeba když jsem první den po příletu do sebe házel mastnou pizzu s colou a povídal si přitom se studenty z Jižní Koreje, z Indie, z Ghany, a z jednoho z karibských ostrovů. Když jsme se jednoho slunečného dne ve velkém kruhu drželi za ruce a přimlouvali se za milióny mladých lidí, které chce americký prezident kvůli jejich původu deportovat pryč. Nebo když jsme s pár kamarády navštívili muzeum Martina Luthera Kinga a nemohli pak vůbec mluvit, protože slova jako by na chvíli ztratila svůj smysl.
Myslím, že tím nejsilnějším zážitkem se pro mě nakonec stalo právě místní společenství. Oproti ETF má CTS vlastní kampus, kde bydlí a žije většina studentů. Část učitelů navíc má své domky v okolních ulicích. Společné vaření, ochutnávání jídel z různých kultur či večerní hluboké rozhovory doprovázené sklenkou vína (či lahví piva z jednoho z místních pivovárků) se rychle staly ceněnými součástmi mého života na CTS. Duchovní život byl také příjemně intenzivní – celá akademická obec se čtyřikrát týdně setkávala k modlitbám či regulérním bohoslužbám v jedné ze dvou školních kaplí.
Během svého pobytu jsem se toho naučil hodně. Ačkoli kultura, jídlo, spiritualita a mnoho dalších věcí byly jiné, než jak jsem na ně zvyklý (smířit se s všudypřítomnou klimatizací mi trvalo hodně dlouho), mohl jsem prožít, jaké to je být přijatý. Navzdory svým jazykovým nedokonalostem a několika tragickým faux pas jsem mohl ochutnat, jaké to je být někde vítaný. A naučil jsem se, že i v takovéto rozdílnosti může panovat pokoj.
Kéž se i my v České republice, v Evropě, či kdekoli jinde navzájem zdravíme pozdravením pokoje.

foto: Jordan se svým jihokorejským spolubydlícím na břehu Atlantského oceánu.

Evangelická svoboda

Smyslem křesťanství a církve nesmí být moralismus. Jako křesťané nemáme ostatním okázale ukazovat „jak správně žít“, nemáme je a ani sebe navzájem jenom poučovat o morálních pravidlech. Jako křesťané máme žít svobodný život s jistotou Boží milosti a lásky. Díky tomu můžeme žít svobodně a zodpovědně a svědčit o naději pro celý svět.

V evangelické tradici neexistuje prostředník mezi člověkem a Bohem a jejich vztah tedy záleží jen na tom konkrétním člověku. Jako křesťané se samozřejmě v životě rozhodujeme s vědomím Boží přítomnosti a s pomocí našich znalostí Písma a pod vedením farářů, teologů apod., ale chybí nám ty konkrétní a jasně dané morální poučky do běžného dne.
A já věřím, že to je tak dobře. Vážím si toho, že se vlastně nedá říci, co si naše Českobratrská církev evangelická myslí o nějakém aktuálním tématu. Církev jakožto instituce nemyslí a myslet nemá.
Můžeme říci, co si myslí její představitelé. V konkrétním případě můžeme říci, jaké stanovisko bylo odsouhlaseno shromážděnými zástupci církve.
Ale hlavně – já mohu (nezávisle na vedení církve) říci, co si o tom daném tématu myslím já. Ovšem jistě je potřeba přiznat svá východiska – já jakožto evangelík, já jakožto křesťan – ale stále jsem to já a nikoli moje církev.

Obávám se, že na první pohled je představa takového života odrazující. Je zřejmě jednodušší buď mít jasně dané normy, anebo naopak nemít žádné. Evangelická tradice tak balancuje mezi moralizováním (s jeho ortodoxním zjednodušením světa na boj dobra proti zlu) na jedné straně a „přizpůsobením se tomuto věku“ Ř 12,2 (s jeho postmoderní relativizací všech hodnot a „rozpliznutím“) na straně druhé. Pozice je to velice nesnadná.

Přesto věřím, že právě tato pozice je nejlepší. Protože v ní se člověk snad alespoň trochu přibližuje pravé Svobodě a přijímá zodpovědnost za své činy.

Víra by nás měla osvobodit jak od Zákona (v pochopení, že mě nespasí dobré skutky a dodržování Zákona, ale Kristova milost), tak od „nezodpovědné svobody tohoto věku“ – totiž pocitu, že si mohu dělat, co chci, a že na ničem nezáleží (v poznání, že má vděčnost za Boží milost se projevuje v běžném životě). Touto složitou cestou života ve víře v Boží milost by nás měla vést zejména Láska. Protože v Lásce (k lidem a k Bohu) je naplněna celá zvěst Bible

Bosna a Hercegovina: náročné spojenectví

Za okny padá sníh, teploty doklesaly pod nulu, mrzne a od úst jdou oblaka páry. A já vzpomínám na časy a místa, kde mi šla pára málem i z uší, ovšem nikoli kvůli zimě, nýbrž pro nesnesitelné horko. Jedním takovým místem našeho prázdninového roadtripu byla i Bosna. Tato balkánská země má velmi pohnutou historii stejně jako všechny státy bývalé Jugoslávie, je ale natolik složitá, že můj článek nemá ambice se jí hlouběji zabývat.
V novém tisíciletí je však Bosna rozvíjející se zemí s nádhernou přírodou a nekonfliktními lidmi, kterým velmi záleží na tom, aby si turisté udělali o zemi dobrý obrázek. Místní nám ochotně pomáhali s parkovacím automatem a byli jsme rovněž upozorněni, ať nenecháváme bez dozoru auto plné věcí. Opravdu aktivně se snažili, abychom odjížděli s dobrým pocitem a bez škraloupku. No jo, ale dejte si věci na tři týdny, stan, spacáky, vařič a všechno jídlo do kufru, když nemáte kombík… Dlouhý kufr mají leda taxíky, jež využívají místní měnu konvertibilní marku (KM) k zajímavé reklamě: 1 KM = 1 KM.
Bosna a Hercegovina je tvořena dvěma hlavními územními oblastmi. Severní Bosnu tvoří převážně vysoké, zalesněné hory, které půlí jen kaňony bystřin, jež míří do údolí. Jejich voda je dost studená, ale průzračná a peřejovitá, vybízející k vodním radovánkám (můžete se třeba stále dokola nechat unášet dravým proudem do hluboké tůně). Proto využijte odpočívadel u krajnic a seběhněte ostrý sráz k řece. Mnohdy je tam vyšlapaná cestička, takže sestup není nikterak náročný, a navíc jiné osvěžení v suchých a prašných čtyřicítkách snad ani není možné. Ve větších nížinách se někdy řeka rozlije do jezera, jež je obklopeno horami. To je na mělčích místech v poledne vyhřáto snad na 30 °C. My jsme zažili báječný písčitý břeh obklopený popadaným rákosem, na kterém seděly, skákaly a kuňkaly snad celé generace malých roztomilých žabiček. Příroda je zde opravdu nádherná, proto je velká škoda, že kolem silnic a na odpočívadlech dlí pet lahve, plastové obaly od sušenek a další smetí. Měli jsme vyhlídnuté pěkné místo na stanování, kryté od silnice a hned vedle potoka. Bohužel právě u vodního zdroje byla odpadková situace nejhorší. Země se po občanské válce vzpamatovává a snaží udržovat západní krok, nicméně některé koncepce jim zcela chybí (vždyť by stačilo jen přidat koš!, o možnostech tříděného odpadu ani nemluvím). Naštěstí místa od osídlení vzdálenější odolávají, a tak se nebojte, že k vám při koupání v lese najednou připlave pestrobarevná lahev.
Hercegovina na jihu klesá v pahorkatinu, kterou lze proharcovat až k Jaderskému moři, kde 11kilometrový úsek odděluje chorvatskou exklávu kolem Dubrovníku a ostrovu Pelješac. Tento úzký, ale ne zanedbatelný přístup k moři bohužel způsobuje hodinové fronty na hranicích, které nedokážou zpříjemnit ani prodavači domácího medu nacházející se u krajnic. Proto je při cestě z Chorvatska na jih lepší nepokoušet troje celnictvo, ale objet exklávu vrchem. Jen pozor, ať se zbytečně i s autem nevyšplháte po úzkých cestách k malému hraničnímu přechodu určenému jen pro domorodé obyvatele. Netradiční bosenská vsuvka má historické pozadí – kdysi bohatá Dubrovnická republika se tak nechala chránit Osmanskou říší proti konkurenční a rozmáhající se Benátské republice.
Co se vám vybaví, když se řekne Sarajevo? Písnička od Jarka Nohavici, atentát na následníka trůnu Ferdinanda d’Este roku 1914 nebo bratrovražedná válka a obléhání hlavního města v letech 1992–96? To druhé připomíná deska na Latinském mostě, to třetí hroby 11 000 zabitých. Důvody jugoslávského konfliktu a všechny jeho hrůzy by vydaly na samostatný článek, a tak se bohužel musím omezit na obyčejně neobyčejnou turistiku. Samotné staré město není rozlehlé a rozkládá se na východní straně města ve staré osmanské čtvrti Baščaršija. Ta oplývá krámky, kavárnami a mešitami. Nejznámější z nich nese název po Gazi Husrevovi, osmanském správci, jenž ji roku 1530 nechal vystavět. Naproti ní se nachází také Gazi Husrevova knihovna a metresa (koránová škola) ze stejné doby. Komplex sloužil k náboženským i vzdělávacím účelům a šíření islámu. Vedle mešity stojí hodinová věž, jejíž čas je měřen od západu slunce po vzoru dávných Osmanů. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je to v metropoli samá mešita, není tomu tak. Sarajevo je a vždy bylo nábožensky velmi rozmanité, kromě mešit zde najdeme také Starou synagogu – památku na sefardské Židy, španělské uprchlíky z 15. století. Na starém městě se nachází i katedrála srdce Ježíšova vystavěna po vzoru pařížské Notre-Dame, je největší v celé Bosně a Hercegovině a sídlí zde arcibiskup. Ústředním bodem starého města je náměstí Baščaršija s dřevěnou fontánou Sebijl postavenou v pseudomaurském stylu. Tu navrhl na konci 19. století chorvatský architekt českého původu Alexander Wittek. Stejný styl ze stejné doby si drží také Národní univerzitní knihovna a radnice zároveň, na jejím projektování se Wittek rovněž podílel. Výrazná oranžovožlutá budova ve tvaru trojúhelníku utrpěla významné ztráty za jugoslávské války. Upomínku na srpen 1992 nese plaketa na průčelí budovy. Upozorňuje na dva miliony knih, časopisů a dokumentů, které strávil oheň vzniklý neustávající granátometnou palbou. Bosňáci vyzývají, aby svět nikdy nezapomněl na srbské zločince a jejich činy. Díky mezinárodní pomoci se po téměř dvaceti letech podařilo budovu obnovit a roku 2014 slavnostně otevřít. Srbové ve městě tvoří nezanedbatelnou menšinu, a tak zde nemají jen štvavé památníky, deska u Věčného ohně (nezhasínajícího plamene umístěného ve výklenku budovy na západní straně staré čtvrti) připomíná chrabrost bojovníků bosensko-hercegovinských, chorvatských i srbských brigád, kteří osvobodili Sarajevo v dubnu 1945.
Nejlepší výhled na staré město je z muslimského hřbitova Alifakovac. Hřbitovní zdi a šedé náhrobky jako u nás však nečekejte, zdi tu nejsou vůbec, náhrobky svítí bělobou do velké dálky a podobají se zmenšeným menhirům. V noci má místo i kvůli absenci zdiva lehce ponurou atmosféru. Nicméně větší adrenalin zažijete, když se budete snažit autem vrátit zpátky. Bludiště úzkých, křivolakých uliček se sklonem bezmála 15 ° – horší stoupání je snad už jen na jeruzalémskou Olivetskou horu – skrývá nejedno překvapení. Například auto zaparkované uprostřed uličky tak, že musíte vycouvat serpentinu zpátky a doufat, že neurvete výfuk o nějaký ten betonový práh domu. Po náročné vyjížďce jistě oceníte některou restauraci v bočních uličkách starého města, nejlépe takovou, jež nabízí posezení venku (v 11 večer už je příjemných 26 °C). Osvěží vás místní kefírový nápoj ajran nebo cedevita, což je takový balkánský tang. Pokud v metropoli zůstáváte přes noc, začněte ráno tradiční bosenskou kávou, která je podobná našemu turkovi, ale je podávaná v konvičce (tzv. džezvě), kde kávová sedlina zůstává a nehrozí její hořké vypití.
Za neoficiální hlavní město Hercegoviny je od 19. století považován Mostar. Jméno obce poukazuje na slavný obloukový most přes řeku Neretvu, který zde byl postaven v 16. století. Nynější stavba spojující obě části starého města, tzv. Stari most, je však bohužel jen čtrnáct let starý. Původní most padl za oběť chorvatskému tanku v listopadu 1993. Krutá občanská válka si i v Mostaru vyžádala přes 2 000 obětí. Původně multietnické město (bylo zde oddáno nejvíce smíšených manželství v celé bývalé Jugoslávii) zůstalo na konci války nesmiřitelně rozdělené na západní, chorvatsko-křesťanskou, a východní, bosensko-muslimskou část. Rozstřílené domy ani zpustlé ulice už zde dnes pravděpodobně neuvidíte, také Hercegovina se snaží přilákat turisty – každoročně jsou tu pořádány závody ve skocích do vody ze Starého mostu, samotný most je na seznamu UNESCO, jelikož ho znovu postavili s využitím původních postupů a materiálů. Jen v lidech stále doutná starý spor, mají např. oddělená křesťanská a muslimská gymnázia. Někteří stále nechodí na druhou stranu Neretvy. Evropská unie se s tím snaží bojovat, a tak ze svých fondů postavila krásné nové gymnázium s podmínkou, že bude navštěvováno dětmi obou národností. Mostařané to vyřešili po svém, do školy chodí děti bez rozdílu, ale třídy jsou etnicky oddělené. Zničená podnikání, rozstřílená obydlí a zpřetrhané životy se nedají tak snadno zapomenout.
Necelých 30 km jihozápadně od Mostaru se nachází místo, které byste při své návštěvě Bosny rozhodně neměli minout: Medžugorje, kde se v červnu 1981 údajně zjevila Panna Maria, jež žádala o mír mezi člověkem a Bohem i mezi všemi lidmi. Ačkoliv katolická církev zatím k zázraku nezaujala kladné stanovisko, místo se stalo oblíbeným cílem poutí. Každý rok jsou zveřejňována poselství, která Matka Boží prý zjevuje vizionářům, kteří ji před 37 lety poprvé viděli. Na kamenitém vrchu zjevení Podbrdo je umístěn modrý kříž a socha Panny Marie, Královny pokoje. Vrch se nachází dva kilometry za městem, přímo v Medžugorji je pak farnost při kostelu sv. Jakuba s dvěma věžemi a nádhernými vitrážemi. Kolem něj je postaveno přes dvacet zpovědních míst pro přicházející poutníky. V době naší návštěvy se zde konal festival mladých Mladifest, který každý rok na přelomu července a srpna hostí tisíce převážně mladých lidí, kteří se spolu chtějí modlit a zažívat úžasné společenství s Bohem a lidmi stejného vyznání. Pro tento účel byl za kostelem zřízen venkovní oltář, který je obrácen k planině, jež pojme 5 000 sedících a nespočet dalších posluchačů. My jsme o festivalu a rozlehlých exteriérech nejprve neměli tušení, a tak jsme v kostele marně vyhlíželi kazatele. Byli jsme velmi překvapení, když jsme následně zjistili, že v budově je pouze reproduktor a to hlavní se odehrává venku. Mezi tisíci lidí jsme zahlédli i českou vlajku, což nás 1 200 km od domova velmi potěšilo. Prostor dále obklopují místa ztišení, modlitební zahrady a křížová cesta.
Doufám, že jsem vás přesvědčila, že Bosna rozhodně stojí za návštěvu a že se není čeho bát. Navíc si v ekonomicky slabší zemi budete připadat jako bohatý západní turista.
P. S.: matematici v řadách cestovatelů nechť si nezapomenou koupit místní chléb alias integrální kruh.