10/2016/prosinec

Emoce a příběhy v obrazech Carlose Schwabeho

39ad3771db50c116c6e182d295cc802aJe až s podivem, že jméno Carlos Schwabe není slavné. Tento švýcarský malíř (1866–1926) si ve svých obrazech dokázal perfektně hrát s každým detailem, vložit do díla nespočet symbolů a dát tak do obrazu silné emoce. Jeho plátna jsou na první pohled kvalitní ilustrací. Při delším studování začínáme číst příběh. Ten k nám ovšem nepromlouvá jako z tištěné knihy, ale jako ze snu. Myšlenky a prožitky k nám putují z podvědomí a působí mysticky.

Prvním tajemným výjevem je Vnitřní ticho (1903). Postava v bílých šatech jakoby hledí na do dálky, ale má přivřené oči. Drží knihu, u které se právě chystá otočit list. Druhou rukou si podpírá bradu a přemýšlí. Před ní stojí sova jako symbol moudrosti. Obraz nás nutí přemýšlet. Kde se postava nachází? Stojí na kraji jakéhosi ostrůvku, před ní rostou kosatce, za ní vysoké keře. Mohla by působit jako uvězněná mezi rostlinami. Díky jejímu klidu máme ale spíše pocit, že se jedná o jakési místo pro sebe. Nikdo tajenou osobu nevyruší, nic ji nevytrhne z přemýšlení.

Jistě máme tendenci hledat další spojitosti v obraze. Kam se vůbec postava dívá? Kam nebo odkud řeka pluje? Jak pokračuje ostrůvek? A co jsou ta záhadná skaliska v pozadí, která jsou tak nádherně osvícená? Stačilo by jen málo domalovat, a už by to bylo jasné… Jenže obraz je vyříznutý schválně, aby podporoval naši imaginaci. Zároveň nás nutí se soustředit právě na hlavní výjev, na tiché přemýšlení.

Obraz je krásný i po kompoziční stránce. Střídají se v něm diagonály – první je na úpatí hor, další je u přístupu hor do vody, dvě poslední jsou okolo kosatců. Okolo sovy se tvoří kruh, který je lemován drapérií šatů postavy, knihou, stínem na vodě a výraznými vlnami vedle sovy. Pták je středem tohoto kruhu. Ačkoli by se zdálo, že by na namalování tohoto díla stačila zelená a žlutá, ve skutečnosti jsou zastoupeny všechny barvy. V horách máme tahy červené, ve stínech vody je zas azurová.

Druhým zajímavým dílem je Smrt hrobníka (1900). Tento obraz je silně příběhový. Hrobník kopal hrob a najednou se nad ním objevil anděl smrti. Netušil tak, že se jednalo o jeho vlastní hrob. Muž je zaskočen, což vidíme ze strnulé pozice rukou i jeho výrazu. Nezdá se ale, že by se bál, cítíme z něj úděs, ale i jakousi odevzdanost. Anděl nad ním sedí a působí naopak velmi klidně. Ušlechtilý obličej, statická pozice, draperie i bezemoční výraz, to vše si malíř vypůjčil z dávného renesančního portrétování. Jak křídla objímají hrobníka, máme pocit nevyhnutelnosti. Jako by se zastavil čas a už bylo jedno, co se stane. Za postavami je nedotčený sníh, jehož stíny jsou laděné do příjemné filové, klidná je i vrba v popředí. Hrobník souzní se svým hřbitovem a anděl souzní s krásnou přírodou. Jedná se o přirozený, správný akt. Malíř tak spojil smrt s něčím krásným, bezpečím.

Anděl drží zelené světlo. To dodává obrazu obzvláště mystickou atmosféru. Může se jednat o hrobníkovo srdce, duši, nebo prostě jen symbol síly. Symbolem je i roční doba, ve které se výjev odehrává. Zima značí smrt, konec. Zároveň ale při bližším zkoumání uvidíme i nový počátek. Na vrbě rostou nové lístečky a v popředí před hrobem se objevují pupeny kytiček.

Kouzlo a sílu obrazu nám dodává jak obsahová, tak ale i výrazová stránka obrazu. Hlavními aktéry jsou dvě postavy. Hroby v pozadí nejsou dominantní. Schwabe svého cíle dosáhl tak, že namaloval hrobníka s andělem a hrobem tmavými barvami a vše ostatní světlými. Pozadí s tmavým výjevem propojují větve vrby, které zasahují jak za anděla, ale lehce ho i překrývají. Křídla anděla tvoří úzkou elipsu a pravé křídlo s obrysem haluzí vrby vytváří větší, kulatější elipsu. Některé větve vrby jsou čistě vertikální, jiné se zaoblují a podporují tak křivku. Ohniska této elipsy jsou právě v hlavách dvou postav.

Schwabeho obrazy sice nejsou k vidění v galeriích České republiky ani v jejím okolí, ale pokud vás umělec zaujal a rádi byste pronikli do dalších tajuplných děl, mnoho z nich není problém najít na internetu ve vysoké kvalitě. Pro výklad si člověk může pomoct básněmi od Charlese Baudelaira nebo novelou od Emila Zoly, podle kterých je mnoho obrazů namalováno, anebo použít vlastní fantazii a dosadit si za výjev svůj vlastní fantaskní příběh.efafda645f75144a7795655fdb8d252a

Slavení je fajn!

Kdo by neměl rád Vánoce. A také narozeniny. A svátek. A výročí čehokoliv. Oslavit se dá vysvědčení, vydání občanského průkazu i řidičák na motorku. Přijetí na střední školu i maturita. Notoričtí slaviči hledající vhodnou záminku mohou oslavit třeba týdenní výročí minulé středy.

„Volejte sláva a tři dny se radujte“ vyzývá sultán Solimán (vládce náš a Slunce naše jasné) a hlasatel z minaretu mění číslovku na pět, protože ví, že slavení je fajn. Je to taková koncentrovaná pohoda. Většinou se totiž sejdou všechny „jazyky lásky“ najednou: Slova ujištění – ve všech těch přáních radosti, pokoje a štěstí. Ve všech vyjádřeních přátelství či lásky.

Pozornost – vždyť jsme spolu a ten, kdo slaví, je přímo v centru pozornosti. Všichni za ním přichází, věnují se právě jemu. Dárky – ty patří neodmyslitelně snad ke každé oslavě, ať už jsou cenné, nebo symbolické. Jeho předání, rozbalení, vyjádření radosti – to všechno jsou rituály spojené s tímto jazykem lásky. Skutky pomoci – asi nejzřetelněji při přípravě. Ale i dort či tác chlebíčků, který někdo zajistí pro ostatní hosty. Fyzický kontakt – ve všech podáních ruky při přání všeho nejlepšího i gratulacích.

Při objetích i polibcích. Na oslavách se tančí i hrají různé hry. Oslavám rozumíme, protože jejich průběh promlouvá jazykem každého z nás. Setkání na hodinku někde, jedno odpoledne či večer, sobotní setkání, víkendová akce, sultánovy tři dny, vylepšených pět dní, izraelské svatby na týden… Ať už to trvá jakkoliv dlouho, slavit je prostě fajn.

Ježíšek v tom není sám

děti2Už zase vám Ježíšek přinesl pantofl místo zájezdu na Korsiku? Nezoufejte a zkuste změnit dodavatele. Níže naleznete tipy, komu poslat seznam vánočních přání příště: Befana – italská čarodějnice, jediná z žen, co na Vánoce nosí dárky. Pozor, pokud jste zlobili, dostanete uhlí, ale jen hrstku, ne metrák. Svatý Basilej – jako správný Řek nikam nepospíchá, nosí dárky až 1. ledna, ale donáška je až k posteli. Koza krále Olafa II. – naděluje v Norsku a dělí se o práci se skřítkem Nisse.

Pokud chcete dostat dárek, i když jste zlobili, musíte jí dát nažrat. Polynéský krab s klepety ostrými jako břitva – kdo na něj nevěří, toho roztrhá na kousky a hodí do moře jako potravu rybám. A pokud ani tohle nezabere, tak vám zbývá vánoční polínko. Kolem 8. prosince si sežeňte poleno, dejte ho do obýváku, namalujte mu obličejíček, přehoďte přes něj deku a čekejte do 24. 12., mezitím si sežeňte klacek.děti1

Ve správné datum se dostavte k polenu a vymlaťte z něj nějaký pěkný dárek. A pokud ani tohle nevyšlo, tak šup šup na brigádu a na zájezd si našetřete, nebo se spokojte s pantofl…

ilustrace Sára Košťáková

Anděl Páně podruhé

Anděl Páně 2. Nějak mi tam ta dvojka nesedí, jenže v multikinech se prostě píše číslice. Já pohádku raději nazvala podruhé, tak tomu rozumím. Vyrazili jsme se syny do multikina na Zličíně a bylo narváno. Což se mi už dlouho nestalo a to nebyl první týden uvádění. Super! V čem to vězí? Vážně lidi ještě dnes zajímají pohádky, a dokonce inspirované Biblí?

Režisér Jiří Strach ví, jak na diváka. Svatá Lucie je Lucie Bílá, svatý Josef Josef Abrhám, archanděl Michael Michal Horáček… Úspěch však není jen o tom. Ono jde totiž mnohem víc o příběh, který se odehraje na zemi, než o těch pár vtipných narážek v oblacích. Pravda a láska zvítězí a to jednou za rok rád slyší skoro každý. Pravda je, že pár vtípků v multikině vyšlo naprázdno a pousmála jsem se snad jen já.

Třeba o ztraceném Ježíškovi nebo profesoru Akvinském. Jinak musím říct, že podruhé a snad ještě líp. Skvělá kamera, střih a herecký koncert především představitelů čerta Uriáše Jiřího Dvořáka a anděla Petronela Ivana Trojana. Třeba pohádka do dětských hlaviček a nejen do nich zanese onu zprávu o Božím světě, což je kus sakra dobré evangelizace. Je to krásné, hravé a samozřejmě plné barokních představ o Nebi. Zvěstovat Písmo pohádkou je dobrá věc, vždyť je to i tradice evangelická, vzpomeňme na pana faráře Karafita a jeho Broučky.

Jak se (ne)vaří vánoční polévka pro bezdomovce

„Život lidskej je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu úplnej hadr.“ Švejk

Již několik let se v parku zvaném Sherwood před pražským hlavním nádražím podává v zimě polévka a v létě sendviče pro bezdomovce. Jídlo připravují evangelické farnosti z Prahy a okolí. Začínalo se ve středu a nyní se druhým rokem pokračuje i ve čtvrtek. Průměrně se vydá okolo 100 porcí večeře. Na polévku chodívá různorodá skvadra lidí. Jedna třetina jsou pravidelní klienti, druhá nepravidelní, třetí jsou víceméně náhodní zoufalci na cestě. Na některých byste nepoznali, že jsou bez domova, jsou to takoví půlbezdomovci.

Pobývají na nejlevnějších ubytovnách nebo v podřadných podnájmech ve sklepích, garážích, ve vybydlených brlozích a zahrádkářských koloniích. Snaží se udržovat hygienu a mají určitou noblesu. Pak jsou tam klasičtí bezdomovci z nějakých „nor“. Bydlí třeba za hotelem Hilton. Tam jsou u vltavského břehu průduchy hotelové klimatizace a je tam tedy zdroj tepla. Není to špatné místo. A je levnější bydlet za Hiltonem než v Hiltonu.

Nakonec třetí skupinu tvoří lidi z laviček, ze křoví, z podmostí. Kvalitě bydlení a úrovni hygieny odpovídá i mentální stav dotyčných. Jedni jsou schopni vydělávat si na brigádách a jsou jaksi jednou nohou z bezdomovectví venku. A pak tam najdete lidi jednou nohou v hrobě. Jsou ubití životem, upití alkoholem, bez schopnosti návratu.

V Praze se o bezdomovce stará více organizací podle svých více či méně omezených možností. Není tu žádná instituce, která by je uživila všechny. Proto jsou i evangelické nádražní polévky oblíbeným doplňkem nákladnější a systematičtější práce, jakou koná Armáda spásy, Naděje, Charita, Nový prostor a další. Ano, polévky jsou oblíbené, strávníci vždy dorazí, ale je to jen malá pomoc. Skutečně jen malý doplněk. Přesto je lepší pomáhat málo než vůbec. A tak vaříme, jak umíme. Po celý rok. O

všem pozor – nikoliv o Vánocích! Vánoce a Nový rok jsou totiž pravidelně vyhrazeny okázalejším a opulentnějším večeřím. Ne v divokém lese, ne v divokém parku, ale v palácích. Například na pražském arcibiskupství. To je čas, kdy i ti nejchudší dostanou chutné drobky ze stolu „Božích dětí“, tak jako ona příslovečná štěňata z evangelia. Za to buďme upřímně vděčni, protože naše polévka servírovaná z lavičky, jakkoliv hustá, nemůže se rovnat slavnostní tabuli a několika chodům na Hradčanech…

Jak by řekla Eržika, manželka zbojníka Nikoly Šuhaje: „Nikola je svátek, Kubeš vše ostatní…“ Takže o Vánocích nevaříme. Zbývá na nás ten méně slavnostní zbytek roku. A každý „Kubeš“ se může přidat. Buď může přijít večeři konzumovat, nebo může přijít večeři připravovat. Záleží na situaci. Pojídání polévky v Sherwoodu je totiž někdy tak složitý, že její vaření v hrnci je proti tomu úplnej hadr.

Vánoční hra – Narozeniny

Terka: Pospěšte, do Betléma je to ještě daleko!
Brzy bude večer.
Bětka: Na chvilku se zastavíme a dáme si čaj,
ano? Jsem už celá prokřehlá.
Štěpánka: To je dobrý nápad.
Kevin: Kam to spěcháte, lidi? My jdeme slavit kamarádovy narozeniny. A… oni vlastně
taky a oni taky! (Ukazuje prstem na ostatní skupiny.) To je náhoda!
Terka: No, vlastně by se to tak dalo také říct. I my jdeme slavit narozeniny!
Ronald: Zapaříte? Bude mejdlo?
Noureddine: Budou kalašnikovy?
Bětka: Když on je úplně maličký. Narodil se teprve dneska v noci.
Khalid: Ha, ha! To neudrží ani špuntovku! To tedy bude zábava.
Štěpánka: Jdeme se mu poklonit. Neseme mu pár dárků…
Kevin: Dostane mobil? Jakou značku? Ohnutý displej?
Terka: Kdepak. Potřebuje plínky. Mastičku na zadeček a teplou deku.
všichni: (Smějí se.)
Bětka: Co, co? Neviděli jste nikdy miminko?
Kevin: (Sundává si šálu.) Na, tady tím ho můžeš zabalit.
Štěpánka: Děkujeme, to jsi hodný. Nechcete jít s námi? Budeme zpívat koledy a klanět se s pastýři. (Zpívají Narodil se Kristus Pán.)
Voloďa: No, myslím, že nás čeká něco lepšího. Až se příště potkáme, tak si řekneme, jaké to bylo, jo?
2. dějství – v Betlémě. Josef a Marie s dítětem. Děti se pokloní a předají dary. Josef a Marie jim s úsměvem pokynou, poděkují. Stranou stojí anděl.
Anděl: Jste hodné, že jste přišly. Všechny vaše dary se miminku náramně hodí! Plenky právě docházely.
Terka: To nás těší. No, vlastně… asi to potřebujeme slyšet. Cestou jsme potkaly tři další party. Šly také slavit narozeniny. Právě jsme si říkaly, jestli jsme tady dobře a neměly bychom být někde úplně jinde, kde je větší legrace, a tak. Chápeš?
Bětka: Není tu muzika, žádný ohňostroj, žádné chipsy, asi by se nám smáli, víš?
Štěpánka: To mimino… Prý neudrží ani špuntovku. A je to pravda! Neudrží…
Anděl: A k čemu by byla Božímu synovi špuntovka? Bůh se neprosazuje násilím. To není náhoda, že přišel jako bezbranné dítě.
Štěpánka: Ale k čemu nám to bude? Donald á nejlepší hračky, Aljoška všechny přepere, z Abdelkedara jde hrůza, ale co s tímhle prckem? Podívej se na něj!
Anděl: Nebojte se. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez
konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a  podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky… Počkejte si na ovoce. Počkejte, jakou úrodu to přinese. On přece nuzné pozvedá z prachu, dává pevnost klesajícím kolenům. Nebojte se. Co kdybyste nám teď něco zazpívaly?

Svatí blázni

foto Daniel Ort

V sobotu 10. 12. se v divadle Mana v Praze Vr- šovicích uskutečnil již tradiční festival (nejen) evangelických divadel Svatí blázni. Program byl letos nebývale bohatý, divadla dokonce doplnily i dva koncerty!

Celý maraton odstartoval v pravé poledne a byl zahájen pobožností smíchovského faráře Maroše Klačka. Pak už se střídalo jedno divadlo za druhým. V pauzách mezi představeními bylo možné se občerstvit a popovídat s ostatními účastníky. Nouzí o kamaráda snad nikdo netrpěl. Kromě společných rozhovorů bylo ještě možné se ve foyer připojit ke kampani psaní dopisů neprávem vězněným nebo utlačovaným z celého světa od Amnesty Internatiol. Celým odpolednem provázeli moderátoři Ben Schneider a Ben Roll.

Účinkující:
T.E.S.C.O. – Karel Čapek: Ze života hmyzu
Storytelling o.s. – Informativně–konspirativní kabaret: Konec uprchlíků v Čechách
Dvěnatřetí: Ztracená Ochotní Suchdolníci: Dřevěná krabička – pohádka z Terezína
Teritoriální tyjátr – Jiří Volák: O Krakonošovi a disidentech
koncert Magdaleny Fendrychové
koncert kapely Oben ohne Orchestra.

 

blázni4 blázni8
blázni6 blázni5 blázni2 blázni1

Vánoční krabice od bot

V osm hodin ráno se scházíme na pražském Žižkově. Naďa bravurně provede velkou a hlavně dlouhou dodávku úzkým průjezdem, ve kterém se vzdálenost mezi stěnami a zpětnými zrcátky počítá na jednotky centimetrů. Můžeme nakládat. Ve skladišti žižkovského českobratrského sboru čekají stovky a stovky dárků. My jich potřebujeme do dodávky dostat osm set. Trvá nám to přibližně hodinu. Když je hotovo, koordinátorka Tereza si oddychne – zase se chvilku může věnovat své dvouapůlleté dceři. Nás s Naďou čeká cesta do Ústí nad Labem, přesněji do tamních Předlic. Nachází se tam jedna z nejdrsnějších vyloučených lokalit v Česku.

Dárky, které vezeme, vybíraly a balily za pomoci rodičů či učitelů děti. Posílají je zase dětem. Děti ze zaopatřených poměrů dětem, které se narodily do chudoby. Aby všechny dárky měly přibližně stejný formát, měly by se balit do krabic od bot. Ne všichni to dodržují. Jestli v některé zabalené krabici byly původně boty, musely to být boty obra. Ale to nevadí. Důležitější než striktní dodržování pravidel je v tomhle případě dobrá vůle.

krabiceVánoční krabice od bot má původ ve Spojených státech a tradici v západní Evropě. Akci do Česka přinesl evangelický farář Mikuláš Vymětal. Šlo o jednu z reakcí na organizovanou nenávist vůči chudým – především Romům – ve Šluknovském výběžku, která na sebe vzala v létě 2011 podobu mohutných protiromských pochodů. Krabice od bot představuje pokus, jak nastolit v tématu plném zlobných emocí a konfrontace spíš laskavost a solidaritu. Jak moc se to bude dařit, ukáže čas. Jisté každopádně je, že i přes minimální propagaci je o akci rok od roku větší zájem. Loni bylo v Česku 22 sběrných míst, kam mohli lidé nosit dárky určené chudým dětem. Letos takových míst bylo 48. Zapojilo se 22 základních škol. Loni se rozdalo 4 000 dárků. Kolik letos, není zatím spočítáno, ale méně než 6 000 to nebude.

Dobrá zpráva také je, že čím dál více lidí nespoléhá na centrální sběrná místa. Rozmáhá se takzvaná “Krabice přes ulici”: lidé si s pomocí místních úředníků, obvodních lékařů či učitelů zjistí, kdo jsou lidé potýkající se s chudobou v blízkém okolí. Dárky se pak předávají přímo adresně a lidé ze zaopatřených poměrů se potkají s chudými lidmi tváří v tvář. Vzniká tak přímí kontakt mezi skupinami, které se jinak míjejí.

Někde ale takový kontakt asi není možný. To je případ lokality, kam míříme s dodávkou naloženou až po okraj osmi sty dárky. Některá místa na okraji ústeckých Předlic slouží jako výborná lokace k válečným filmům: bloky domů mají vymlácená okna a ulice zejí prázdnotou. V místě, kam míříme, to není o moc lepší – s tím rozdílem, že v rozmlácených domech pořád žijí lidé. Zajíždíme do zpustlého areálu neurčitého charakteru. Při bližším ohledání se ukazuje jako sídlo ústeckého undergroundu. David, majitel jednoho z barů (oficiálně se však jedná o sklad), nám pomáhá dárky ukládat.

Bude taky pomáhat s jejich rozdáváním, až si pro ně přijdou jeho sousedé – chudí Romové a jejich děti. Jeho názor na ně je ale prost všeho sentimentu: jedná se prý o lidi, kteří jsou úplně na dně. Nejen majetkově, ale celkově. Odpadky například už léta běžně hází z vymlácených oken na dvůr. Vznikla hromada v některých místech i pět metrů vysoká. Občas se sama vznítí. Tlačí se také na stěny a okna Davidova baru, ve kterém je tak celý den šero. Vysvětlit sousedům, že házet odpadky na dvůr není nutné ani dobré, ale podle Davida nejde. Několikrát se o to pokoušel. Nepomohlo ani přesvědčování ani vyhrožování.

Sociální vyloučení má tady na okraji Předlic tu nejdrsnější podobu. Pomoc místním lidem by vyžadovala neskutečné množství trpělivé a promyšlené práce. Ústecké úřady teď ale mají asi jiné starosti. Zrovna v době naší návštěvy vešel ve známost policejní zátah proti bývalým krajským politikům podezřelým z rozkrádání evropských fondů. A samo město nemá už několik měsíců funkční radu; místní politici se nedovedou dohodnout.

Žáby – jídlo pro chudé, nebo drahá lahůdka?

příběhy

Rýže, ryby, žáby smažené, pečené nebo nadívané. To všechno patří k běžné i slavnostní stravě Kambodžanů. Pokud v Kambodži rýži sami pěstujete a ještě chováte žáby, máte naději na dobrý příjem pro rodinu.

Pan jménem Ne žije se svou ženou a třemi dětmi ve vesnici Austuok nedaleko provinčního města Battambang. Na osmihektarovém poli pěstuje rýži. Díky školení v rámci projektu, na kterém se podílí Diakonie, se dozvěděl o technologii SRI (System of Rice Intensification) a dostal certifikované osivo. Trochu mu sice přibyla práce s předpěstováním rýžových sazeniček, které zhruba po 10 dnech přesazuje do pole, ale ušetří za osivo a rýže plodí mnohem víc. Know-how pan Ne dává dál, protože zjistil, že metoda funguje.

Ne také chová žáby a ryby. Žáby na zahrádce za domem, ryby v rybníku opodál. Školení a peníze do začátku chovu získal také od projektu. Mírná krize nastala, když mu letos kvůli kontaminované vodě část žab uhynula, ale na prodej jich je pořád dost. Dnes už je pan Ne tak daleko, že prodává i certifikované osivo rýže, které sám vypěstoval na svém poli. Jeho rodině se teď daří mnohem lépe než dřív.

A o to přece jde především www.diakoniespolu.cz. Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.

Pobýt spolu

Pobýt spolu je akce pro aktivní mládežníky naší církve. Jejím cílem je (jak naznačuje už její název) hlavně se společně sejít, pobavit a lépe seznámit.

Na tuto akci jsem se vydal, i když jsem trochu nevěděl, co se tam bude dít – a byl jsem příjemně překvapen. Sešlo se nás jen několik (15 – pozn. redakce), ale to nevadilo. Spíše naopak. Panovala totiž velice přátelská a pohodová atmosféra.

Sešli jsme se v pátek večer v budově ústřední církevní kanceláře. Naše setkání zahájil velice zajímavou pobožností Martin Sabo. Poté následovala přednáška Jana Orta, která se týkala našeho pohledu na Romy a jejich zobrazování ve filmech. Při ní probíhala zapálená diskuze. V sobotu jsme se po pobožnosti společně vydali na Neviditelnou výstavu, což byl opravdu nevídaný zážitek.

Pobýt spolu jsem si velice užil. Rád jsem se seznámil s dalšími přátelskými lidmi. Děkuji organizátorům za obětavou péči, dobré jídlo, skvělé prostředí i zážitky.

pobýt2

 

pobýt1

pobýt3