08/2016/říjen

Plujem příběh o doufání

foto Irena Bártíková a Ben Skála

Příjezd do maličké Třebíče se ani zdaleka nedá srovnat s obrovskými pocity, které jsme si odtud odváželi…

„Dál tou vodou“, slova která mi probíhala mezi pravým a levým uchem tam a zpět vždy, když jsme překračovali pěší lávku přes proudy řeky Jihlavy. Ta kouzelná lávka která otevírala bránu k největším krásám města, bazilice sv. Prokopa, malebným uličkám a zákoutím, ale třeba i k cukrárně v kopečku.

Letošní programy se opět rozrostly do větší šířky, a tak si našli svou zábavu příznivci přednášek i meditace, milovníci památek a městských zákoutí i fanoušci kapel a deskových her (a piškvorek). Zajímavou novinkou byly bloky Patnáctiminutovek, které se báječně poslouchaly a dokázaly zaujmout, a také množství workshopů, které byly k dispozici.

Nejvíce se samozřejmě vždy těšíme na nedělní bohoslužby, které zakončí a uzavřou celý víkend příběhů a zážitků ze sjezdu. Ať už jste však svůj čas trávili poslechem zajímavých přednášek, či prohledávali krásy města, ať jste se bavili na koncertech, divadlech a v PUBu, nebo se věnovali duchovnímu obohacení… věřím, že každý našel program, kterým propluje svůj příběh až do příštího sjezdu.

Těším se na Vás zase za rok!

 

Super dárek k narozeninám

Vlastně by se slušelo napsat “dar”, protože byl opravdu velikánský. Dar od Pána Boha, dar od lidí. Mám na mysli letošní Sjezd (nejen) evangelické mládeže, který se konal 7. – 9. října v Třebíči. Můj první sjezd… A protože mám 7. října narozeniny, dostal jsem takhle naprosto super dárek.

A to jsem původně na tenhle sjezd (ani na sjezdy obecně) vůbec nechtěl jet. Odrazovalo mě to, že tam bude takový dav – několik stovek lidí, to už je pro mě masová akce. Věděl jsem taky, že tam nebudu moc nikoho znát, z našeho seniorátu totiž na sjezdy mládeže jezdí málokdo. Navíc jsem si nebyl jistý, zda by mi sjezd sedl po duchovní stránce. Jenže Boží cesty jsou nevyzpytatelné, chce se tady říct.

Když jsem se spřátelil s jednou členkou COMu, nemohl jsem přípravu sjezdu nevnímat. Mohl bych nějak pomoct, ptal jsem se kamarádky, a později jsme se dohodli, že bych mohl být hlavním hlídačem jedné školy. To bude velká zodpovědnost, říkal jsem si, taky z toho kouká riziko průšvihu, když by na škole někdo dělal problémy… Ale silnější byl pocit, že to je prostě potřeba. OK, jdu do toho.

Pár dní před sjezdem mi zavolala jiná kamarádka, tentokrát z Oddělení mládeže, jestli bych si prý nechtěl vzít moderování jednoho programu. Aha, uvažoval jsem, tak já jedu na svůj první sjezd, vůbec nevím, jak to tam chodí, už mám hlídat školu, a teď ještě tohle? Ale zase – viděl jsem, že to je potřeba, a ten program mě stejně zajímal, takže bych se tak jako tak účastnil. A tak jsem si vzal i tohle. Jel jsem tedy na sjezd ani ne kvůli sobě, ale spíš proto, abych přispěl svou troškou k jeho hladkému průběhu.

Ale – Boží cesty jsou prostě nevyzpytatelné a já jsem dostal mnohem víc, než jsem dal. Už to, že jsem měl celý sjezd zdarma, je skvělé. A není to všechno, dostal jsem ještě víc. Bylo to především ocenění od druhých. A to ať už od účastníků sjezdu, kteří spali na “mé” škole, nebo od mých přátel organizátorů. Nepomáhal jsem proto, aby mě někdo ocenil, ale to nic nemění na tom, že mě to ocenění těší. Znamená to, že druzí mají užitek z toho, co dělám. A tak by to přece mělo být! Kontakt s lidmi vůbec mi taky dělal radost, ať už jsem je znal z dřívějška (pár jich přece bylo), nebo se s nimi setkal poprvé.

Díky moderování programu jsem se zase mohl setkat s přednášející, husitskou farářkou Ivanou Noble, což pro mě bylo velmi inspirativní. A vlastně jsem ani moc nemoderoval. Ivana Noble se tak nějak uvedla sama a já jsem ji jen doprovodil na místo, kde se program konal, a maličko jsem jí tu a tam asistoval. V sobotu ráno po snídani jsem běžel ulicemi Třebíče, abych se co nejrychleji dostal na školu a mohl ji zamknout.

A najednou mi bylo jasné, že to všecko má smysl. A že je dobře, že jsem na sjezd přijel. Budu na ty dny dlouho a rád vzpomínat a čerpat z nich radost. Dostal jsem krásný dárek k narozeninám, za který moc děkuju. Vám, kteří jste sjezd organizovali, chci takhle veřejně říct: děláte skvělou práci! A já jsem velice vděčný za to, že jsem vám mohl tak trochu pomoct, a příští rok bych moc rád jel znovu. Bohu díky!

Jsem živou knížkou

rozhovor s Jakubem Martinů

Amnesty International v rámci doprovodného programu na Prague Pride představila svůj projekt Živé knihovny. Ty jsi byl tou živou knihou. Budeš jí i dál, nebo to bylo jen v rámci této jedné akce?
Bylo to už podruhé, co byla Živá knihovna na Pridu. Živá knížka je vlastně dobrovolník a projekt byl primárně vymyšlen pro školy na druhém stupni, tedy přechod mezi základní a střední školou. Dělám to dlouhodobě.

Po kolikáté jsi „knížkoval“?
Podruhé na Pride, potřetí takto veřejně, třetí příležitostí byl studentský majáles. Na školách jsem byl asi čtyřikrát.

Co to bylo za školy?
Na Keplerově gymnáziu a na Policejní akademii v Praze a další už si teď nevzpomenu.

Proč ses rozhodl do toho jít, protože to asi není jednoduché rozhodnutí, nebo se pletu?
Vlastně to bylo vcelku jednoduché. Oslovil mě Martin Balcar, který pracuje pro Amnesty. Sháněli tehdy lidi z minorit, protože smyslem toho projektu je seznámit širokou veřejnost s menšinami. Mně se ta idea moc líbí, myslím, že je to skvělé, a jelikož jsem ukecanej a baví mě ten můj životní příběh vykládat – a bohužel lidi v mém okolí už ho všichni znají – tak jsem vlastně našel prostor, kde můžu nostalgicky zavzpomínat, jaké to bylo, když jsem ještě nebyl vyautovanej. Líbí se mi na tom, že se to děje na těch školách, že ten věk patnáct let je období, kdy je možné ty lidi někam vychýlit. Ukázat jim trochu jinou cestu, v období, kdy si oni právě formují svoje názory. Když potkají nějakého gaye, Roma, feťáka, člověka, co žije na ulici, což teoreticky může být i jedna osoba, tak to může jejich vnímání posunout.

Popiš mi, jak to probíhá.
‚V té veřejné knihovně, která je dostupnější, je to tak, že se udělá ta knihovna, kde je pět až sedm knížek, a okolo každé se utvoří skupinky asi pěti šesti lidí. To čtení má jasná pravidla, je to na dvacet minut, já většinou deset minut vyprávím a pak je deset minut na společnou diskuzi. Člověk se může ptát na cokoliv, ale musí se chovat slušně k té knížce a ta knížka má právo neodpovědět na otázku. To jsem tedy ještě nikdy nevyužil, ještě mi nikdo nepoložil takovou otázku, na kterou bych nechtěl odpovědět. Na školách je to pak jiné v tom, že tam je k tomu širší projekt, kdy předtím je lektoři z Amnesty provádí tím, co jsou to lidská práva a vyvíjejí aktivitu, kdy si dopředu ve skupince vyberou jednu tu knížku a mají si představit, jak ten člověk vypadá, co bude mít na sobě, jaký bude, a pak jsou konfrontováni s tou realitou. Nám to neukazují, ale bývá to dost stereotypní.

Máš nějakou hodně pozitivní a hodně negativní zkušenost?
Negativní nemám snad ani jednu. Negativní je občas, když se stane, že si ta skupina nepovídá, neptá se. Nejsou na těch školách nějací provokatéři? Oni jak jsou rozdělení do těch skupinek, tak je to v pohodě. Kdyby tam byl jeden člověk a proti němu celá třída, tak to by byl masakr. Kupříkladu knížka Fatima. Uprchlice z Afghánistánu vyprávěla, že měla ve skupince kluky, kteří byli náckové. Učitelka ji na to upozornila, vědělo se to o nich a na tom čtení nešli do přímé konfrontace a nebyli vůči ní agresivní. Počítá se s možností, že by k něčemu mohlo dojít, pro ty případy máme dohodu s knihovníkem, což je dobrovolník, který tam přivádí ty skupiny k nám a pak je zase odvádí. Máme domluvený signál, kdy to má stopnout.

Teď něco hodně pozitivního, co tě potěšilo?
Po skončení dostáváme feedback, kdy je možné napsat zpětnou vazbu té knížce. Z těch škol jich chodí docela hodně a vždy mě potěší, když napíšou, že se jim změnil pohled na gaye nebo na církev. Pozitivní na tom je i to, být v tom kontaktu s dětmi a jejich názory, je to pro mě nabíjející.

Jaké bylo složení knihovny na Střeleckém ostrově?
Smyslem Živé knihovny je bojovat proti škatulkování, ale je fakt, že i my knížky se škatulkujeme. Tak jsem tam byl já, jako věřící gay, Lukáš jako napadený gay, Gilbert, kluk, co se narodil jako holka, jeden romský politik, Rom, co žil na ulici, a lesba, co vychovává děti.

Co se ti na tom projektu líbí?
Líbí se mi, že to může něco změnit, i já sám vidím, jak to ty lidi mění. Na jednu stranu je to kontakt osobní, až intimní, ale na druhou stranu je to bezpečné. Má to jasně daná pravidla a je tam vidět změna toho myšlení a všichni mají pozitivní reakce. Je problém se na ty školy dostat, ale pak už je to vždy hrozně pozitivní.

Co bys chtěl jako knížka ještě zažít?
Rád bych se s knihovnou dostal na nějaký učňák, ideálně někam do Ústí, protože to je svět, který neznám a nepotkávám.

A pořádají se Živé knihovny i v lokalitách, jako je Ústí?
Jsou knihovny i tam, můj Lukáš tam byl dvakrát na čtení. Problém je, že tam nejsou místní knížky, tak se tam dovážejí ty pražské.

Máš ještě něco na závěr?
Možná jen na závěr bych ještě uvedl, že je to mezinárodní projekt, který začal v Dánsku a ideální by bylo, kdyby to bylo na všech školách povinně, protože to lidi opravdu mění. Vytrhává je to z těch škatulek. I pro mě je obohacující, poznávat ty jiné knížky. Třeba mít možnost se bavit s klukem, který má AIDS a fetoval několik let.

Komunikují tedy spolu i knížky navzájem?
Během té dílny se vlastně nepotkáme, ale bavíme se o pauzách. Jsou to všechno hrozně fajn lidi. Je to pestrá skupina otevřených lidí, je tam třeba holka s Aspergerovým syndromem, ochrnutá paní, která má doktorát z práv, a třeba romský kluk, co dělá v La putyce, nebo lidi, co přišli z ciziny.

Bůh může jednat skrze naše srdce

Má vůbec nějaký smysl se angažovat v tomto pomíjejícím světě, jenž leží ve zlém? (2 Pt 3,10; Ef 2,2)

Neměli bychom se raději od světa očistit a zachránit jen tolik bloudících duší, které přivedeme ke Kristu, od věčného zahynutí a zbytek nechat, aby se utopil ve svých hříších? (2 Tim 2,3–4), svět přece pomíjí i jeho chtivost, kdo však činí Boží vůli, zůstává na věky (1 Jan 2,17). Nejjednodušší odpověď na tuto otázku je sám Kristus, kterého Bůh poslal, aby svět zachránil (Jan 3,16). Bohu tento svět zjevně není lhostejný.

Hospodin není neměnícím se apatickým řeckým bohem, jehož dokonalost lpí v nehybnosti a oddělenosti od pomíjivé materie, nýbrž je Bohem vstupujícím neustále do dějin, měnícím běh událostí, Bohem, jež se zajímá, stará, pečuje a oživuje to, co zahynulo. Jako děti Boží jsme i my voláni k tomu, abychom byli solí země a světlem světa (Mt 5,13-16), ale pozor na to, abychom svou upřímnou dobrou snahou nenapáchali víc škody než užitku. Uvedu nyní několik biblických příběhů, odstrašujících případů, ale i jednání hodných následování, jak se lze angažovat jak v životě jednotlivců, tak v životě společnosti, jíž jsme součástí.

Mám vůbec právo zasahovat svým jednáním, radou či pouhou modlitbou do života zápasícího bližního? Záleží na tom, proč a jak. Před manipulativní a autoritářskou snahou hodnotit a měnit bližního podle obrazu svého varuje Ježíš, když říká (Lk 6,37-42): „Nesuďte a nebudete souzeni, nezavrhujte a nebudete zavrženi,“ a dále pokračuje podivením se: „Jak můžeš říci svému bratru: ,Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku‘ a sám ve svém oku trám nevidíš?“ Podobně ve vyprávění o farizeovi a celníkovi (Lk 18,9–14) cílí Ježíš na ty, kteří „si na sobě zakládali a druhými pohrdali“. Farizeus se postavil a takto se u sebe modlil: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci nebo i jako tento celník…“

Takové zasahování do života bližního, ať už aktivní, agresí v hávu pomoci, či pasivní, formou pokroucené modlitby, není doporučeníhodné. Naopak není ani doporučeníhodná nulová angažovanost v případě upření milosrdenství. Jestliže se někomu děje bezpráví anebo pokud někdo trpí, jsme voláni k tomu, abychom si jich jednak všimli, a jednak jim pomohli. Toto povolání k angažovanosti milosrdenstvím zaznívá například v podobenství o milosrdném Samařanu (Lk 10,25-37), o boháči a Lazarovi (Lk 16,19-31), anebo samotným Ukřižovaným, který vydává vše pro záchranu nemilovatelných, vydává sám sebe do krajnosti.

Pozitivním příkladem angažování se ve společnosti, jíž jsme součástí, je například Daniel, který se coby přistěhovalecký synek stal nejvyšší mocí v Egyptě, aniž by však podlehl svodům takového postavení. Také Josef je dobrým příkladem, jak se angažovat ve společnosti, která dokonce ani není naší rodnou vlastí, kam nás však život shodou okolností zahnal. Stejně jako Josef ani Daniel nebyli ve své zemi, když se stali slavnými, ale zasadili se o sociální pomoc a blahobyt celé společnosti, v níž byli hosty, i my jsme sice ve světě, ale nejsme ze světa.

A právě v této jinakosti, chcete-li „svatosti“, máme světu co nabídnout, jak vidíme ze současné politické situace, kde se všichni ohání „křesťanskými hodnotami“, aniž by si všimli toho, že jimi jsou především láska, pomoc a milosrdenství těm, kdo si je nezasloužili. Také Pavel v závěru svých epištol, a zejména pak v pastorálních epištolách nabádá křesťany, aby se chovali slušně, aby nezavdali příčinu státu k tomu, aby je pronásledoval. Jsme zde jen hosty, ale můžeme být i anděly strážnými tam, kam nás Bůh zavál. Bůh může jednat skrze naše srdce, má k disposici naše ústa, naše ruce, kéž můžeme být jeho nástrojem lásky v tomto světě.

Tak se stalo, že mé přání se splnilo

dopisDopis od Anastásie Hartové (19 let) z Bohémky na Ukrajině, která se zúčastnila aktivit pořádaných ČCE v létě 2016.

Před psaním tohoto dopisu chci poděkovat evangelické církvi a všem organizátorům, kteří se postarali o naši dovolenou v ČR. To je velká radost pro každého z nás, že můžeme být tady a užít si čas v ČR. Také děkujeme za to, že k nám na Ukrajinu přijíždějí učitelé, kteří nás učí češtinu. Všechny děti se každý rok těší na učitele a mají velké potěšení navštěvovat kurzy.

Loni, když jsem byla v České republice, jsem si přála, abych sem příště mohla přijet na dovolenou na více měsíců. Tento rok se mi to podařilo! Se skupinou ukrajinské mládeže jsme přijeli do České republiky – začátkem července – na kemp v Strmilově. A po kempu jsme já a můj bratr zůstali v ČR na pět týdnů. To byla ta nejlepší dovolená v mém životě!!!

Strmilov: Byla jsem tady podruhé a pokaždé je to tu mnohem zajímavější. Letos byl program intenzivní a zajímavý. Kluci v tomto roce měli možnost naučit se hrát ragby (každý den přicházeli strhaní a unavení, ale vždy mluvili o ragby a těšili se na další vzdělávání). Děvčata se naučila tkát na uměleckém kurzu.

Pro mě to byla veliká radost, protože jsem se vždycky chtěla naučit tkát od své babičky, ale nestihla to. Večer jsme měli možnost hrát hry, zpívat, mluvit s novými přáteli (a trénovat český jazyk). Po kempu jsme měli možnost být v Praze dva dny a užít si čas v srdci Evropy. Pro ukrajinskou mládež bylo těžké zvyknout si na českou kuchyni, ale po týdnu jsme si recepty české kuchyně ochotně vzali domů.

Další tábor jsem strávila v Herlíkovicích se svým bratrem a novými kamarády z jiných zemí. International camp. Když jsme přijeli do Herlíkovic, uvítal nás chlad, ale mě to velmi pobavilo, protože na Ukrajině bylo hrozné vedro! Moje angličtina je špatná, proto jsem se bála, že mi nebudou rozumět. Ale všichni se snažili vzájemně si pomáhat, a to pro mě bylo potěšením.

Děkuji vám za to. Nádherná příroda nám darovala dobrou náladu každé ráno. Biblické poučení – hodně jsem se naučila. Moc se mi líbily hry a společné výlety. Nejlepší výlet byl na Sněžku! Dlouho jsme chodili, putovali… Tak se stalo, že mé přání se splnilo. Jedno z mých přání bylo jet do Francie. A to se také stalo! Ta příležitost byla pro mě jako sen. V Taizé jsem opravdu našla Boha a velkou radost pro své srdce.

Cítila jsem se jako doma. Líbilo se mi zpívat ve sboru, stát ve frontě půl hodiny, abych si vzala jídlo, poslouchat jiné jazyky. Moc se mi líbila modlitba – to bylo nejlepší!!! Moc děkuji za to, že jsem měla možnost potkat zajímavé lidi… a být s nimi tak dlouho.

Bobaľ ky, vrabci a pagáče

Na závěr našeho putování po krajanských sborech ve východní Evropě bych rád učinil ještě jednu zastávku, zastávku na Slovensku. Dnes už je to také cizina, ale z následujících řádek snad bude znát, že máme společnou nejen část historie, ale že i nadále nás spojují výjimečné bratrské vztahy.

Zejména v začátcích jsme při cestě na Ukrajinu využívali možnosti přenocovat ve sboru Reformované křesťanské církve v Pinkovcích na východním Slovensku s vždy příjemným posezením v kruhu rodiny dnes již zesnulého bratra seniora Jána Semjana. Brzy jsem zjistil, že v nedalekých Sečovcích je farářkou Marianna Sláviková, kterou znám z dob, kdy studovala teologii na ETF UK v Praze, a tak jsme několikrát přenocovali i tam.

Sbor v Sečovcích a později v Bysteru, kam se Slávikovi přestěhovali, jsem navštívil několikrát i bez spojitosti s cestou dále na východ. Marianna se svým manželem vychovává šest dětí a farářuje prakticky bez přestávky, nikdy nebyla na „mateřské dovolené“ – má můj obdiv. Navíc před dvěma lety spolu s několika dalšími rodinami koupili bývalé rekreační středisko Borda. Za vše hovoří část e-mailu, který mi Marianna nedávno poslala: „Veľmi sa ospravedlňujem, že som ti neposlala to, čo si chcel odo mňa. Som málo doma, lebo máme na Borde tábory. Teraz boli aj naše, ktoré robíme na začiatku augusta. No celé leto je tam dosť ľudí, tak tam trávime veľa času.“

Výše zmíněné sbory a faráři patří do Reformované křesťanské církve (RKC) na Slovensku. Tato církev vznikla v návaznosti na reformovanou tradici jako samostatná církev po první světové válce a v prvorepublikové společnosti hledala své místo. Nebylo to jednoduché, zejména po roce 1938 – po vzniku Slovenského státu. Duchovní tehdy byli donuceni k přísaze věrnosti. Po skončení druhé světové války bylo vedení církve přinuceno přijmout řadu protimaďarských opatření. Docházelo k deportaci slovenských Maďarů do Maďarska nebo do Čech. (Obdobou je historie odsunu sudetských Němců.)

okénko2

Po nastolení komunistické moci byly vytvořeny úřady pro správu církví, a jak historik toto období vtipně charakterizoval, „církve byly uvedeny do úsporných režimů“, církevní aktivity byly vtěsnány do zdí kostelů a modliteben. Zajímavostí je, že v této době budoucí faráři RKC studovali na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. Události roku 1989 zastihly církve nečekaně, otevřely se nové možnosti a oblasti působení. Synod RKC v listopadu 1991 přijal novou církevní ústavu a plná obnova všech kazatelských míst začala v roce 1995.

RKC je historicky dvojjazyčná, z devíti seniorátů je ve dvou jednací řečí slovenština (v michalovském a ondavsko-hornádském), v ostatních maďarština. Sídlo biskupa je v Komárně. Vztahy RKC a ČCE jsou poměrně úzké, pravidelně se např. setkávají synodní rady obou církví. Někteří kazatelé jsou pravidelnými účastníky farářského kurzu v Praze, který pořádá ČCE, resp. Spolek evangelických kazatelů.

Rád bych zde krátce představil i další z církví na Slovensku navazující na světovou reformaci, tentokrát na učení Lutherovo, Evangelickou církev augsburského vyznání (ECAV). Základy samosprávní organizace církve byly položeny již v roce 1610 na synodě v Žilině. Církev existovala od roku 1681 s omezeními. Opět povolena byla r. 1781 Tolerančním patentem, úplná rovnost církví před zákonem nastala až v roce 1848. V období první republiky se ECAV rozvíjela i po stránce ekumenické – nejužší vztah měla s ČCE, což v určité míře platí dodnes. Zajímavé je, že prvním jazykem slovenských evangelíků, používaným po staletí, se stala kralická čeština.

Vzhledem k tomu, že velká část slovenských evangelíků se v době společného státu ocitla v Praze a mnozí z nich toužili po vlastních službách Božích, po vlastním sboru, kde by se mohli duchovně vzdělávat v mateřské řeči, byl v roce 1947 zřízen samostatný Slovenský evangelický a.v. církevní sbor v Praze. Sbor získal k užívání komplex budov v ulici V Jirchářích vč. kostela sv. Michala tamtéž. Bohoslužby se zde konají každou neděli v 9.30 hod. K bližšímu seznámení s tímto sborem doporučuji knihu Pavola Haluky Slovenský evangelický a.v. církevný zbor v Prahe – historie sboru a současnost, vydanou v Praze r. 2014.

Nyní přicházejí na řadu kuchařské recepisy. První dva jsou od Marianny Slávikové a jsou v originále, abychom se procvičili ve slovenštině.

Bobaľky (na Vianoce to dávame na stôl ku kapustnici)
Cesto: 1 kg polohrubej múky, 0,5 l mlieka, 1kocka droždia, 5 dcl roztopeného Palmarinu (pozn.: obdoba naší Hery), 1 hrsť cukru, 1vajce. Vymiesime cesto, necháme vykysnúť, krájame zo šúľkov malé kúsky a ukladáme k sebe na plech. Potom upečieme a odložíme. Na Vianoce krátku chvíľu povaríme vo vriacej vode, premiešame prepraženým maslom. Podávame napr. s kyslou kapustou (opraženou na cibuľke), alebo s makom na sladko, s tvarohom na slano, alebo ešte aj na sladko s orechmi.

Bravčový vrabec (je to taká obmena vášho tradičného knedlo-vepřo-zelo)
Bravčové stehno nakrájame na kusy asi 80 g, okoreníme soľou a čiernym korením, potom obalíme v hladkej múke. Opečieme na oleji a opečené dáme do základu a necháme dusiť asi 1,5 hod. Základ: 1 nastrúhanú cibuľu opražíme na oleji, potom pridáme 1 pol. lyžicu paradajkového pretlaku a červenú papriku, soľ, mleté čierne korenie, potom zalejeme vodou. Kapusta: nastrúhanú cibuľu opražíme na oleji, pridáme hrsť kryštálového cukru a necháme skaramelizovať. Podlejeme vodou, dáme nastrúhanú kapustu, osolíme, okoreníme, pridáme rascu, soľ, mleté čierne korenie, ocot podľa chuti, poprášime hrubou múkou, prikryjeme a občas premiešame. Knedlík: 0,5 l mlieka, 1kocka droždia, hrsť cukru, štipka soli, asi 1 kg polohrubej múky, asi 0,5 dcl oleja. Vypracujeme cesto, tvarujeme knedlíky, necháme ich vykysnúť a varíme nad parou asi 15 min.

Na závěr přidávám ještě recept sestry Marty Vrškové, která pochází ze Slovenska a nyní žije a pracuje v Praze. Má na starosti kostel sv. Michala v Jirchářích, kde, jak už víme, se schází slovenský a.v. sbor, a také kostel u Martina ve zdi. Na můj dotaz, co přesně dělá, napsala: „V kostole u Martina ve zdi som správkyně a v Jirchářích slúžim ako kostelnice. Neviem dokiaľ mi sily vystačia, je toho moc.“ Přeji tedy sestře Vrškové dostatek sil a Vám čtenářům „dobrú chuť“.

Pagáče krstnej mamy
Materiál: 1 kg polohrubej múky, bravčová, kačacia alebo škvarková masť (asi 20 dkg), 1 veľká alebo 2 malé kyslé smotany, štipka soli, trošku mlieka, vajíčko na potretie povrchu pagáčov Postup: Múku rozmrvíme s masťou, aby spolu držala, potom pridáme smotanu, mlieko, soľ. Cesto rozvaľkáme na hrúbku 7-8 mm. Vykrajujeme pagáčiky, ktoré potrieme vajcom. Pečiem v horúcej rúre.

Kompot, nebo kompost?

Třídíte odpad? A co bioodpad? A máte kompost?

Předpona bio se k tomuto druhu odpadu přikládá proto, že je tzv. biologicky rozložitelný – příroda se s ním přirozenými mechanismy vypořádá sama a beze zbytků ho zrecykluje. To se třeba o plastech nebo kovech říct nedá.

Bioodpad je obecně defiován jako jakýkoliv odpad schopný aerobního (za přístupu kyslíku) nebo anaerobního (bez přístupu kyslíku) rozkladu. Svým různorodým chemickým složením představuje potravu pro všemožné organismy, které svým metabolismem přeměňují původní molekuly na molekuly jiné a přitom z nich získají energii pro svůj život a námi odhozený bioodpad se postupně vytrácí, až zcela splyne s okolím.

Takhle krásně je zařízen koloběh látek v přírodě. Ovšem ne všechny biologické procesy, které mikroorganismy provádějí, jsou tak nějak příjemné člověku v domácnosti. Tak si třeba vzpomeňte, kdy vám naposled něco zplesnivělo. Pokud jste to snědli a nyní si v poklidu domova čtete tento článek, klobouk dolů před vaším zažívacím traktem! Plesnivění, hnití nebo kvašení jsou totiž procesy z pohledu člověka nežádoucí. Mohou být i nebezpečné, a to nejen při pouhé konzumaci, ale třeba i kvůli odcházejícím výparům. Snad vás taky v chemii učili říkanku o sulfanu: „H2S, smrdí jako pes, odnese tě do nebes.“ Takže bacha na smradlavý vajíčka!

Kromě vajíček a dalších potravin, které se vám můžou zkazit v lednici, se k bioodpadu řadí ještě rostliny a jejich části, houby, čistírenské kaly, živočišné odpady, podestýlky nebo třeba papírové odpady. Zdálo by se tedy, že pokud si odpad nenecháme doma a dopřejeme mu výlet za město na skládku, dáváme ho tím napospas přírodním koloběhům a vše je v pořádku. Opak je ale pravdou.

Já jsem si třeba vždycky myslela, že když směsný odpad směřující na skládku ještě trochu „naředím“ těmi rozložitelnými, přírodě kamarádskými slupkami od brambor a ohryzky od jablek, napomůžu tak organismům, aby se jim v té hrůzné všeho(ne)chuti žilo o trochu šťastněji a nemusely se živit jen starými botami a odhozenými hračkami.

V takovém blahobytu se jistě i rády rozmnoží, takže nakonec celý rozkladný proces skládky poběží rychleji a ani nejdokonaleji nalíčené Barbie nevydrží neporušený make-up do konce věků. A ono to tak vůbec nefunguje. Stejně jako si Barbie nepřeje, aby jí nějaký mikro-drzoun okusoval našpulené červené rty, ani zaměstnanci skládky si nepřejí, aby jim v rajónu šmejdily miliardy mikroskopických příživníků.

Skládka totiž není a nemá být přirozený přírodní útvar, ve kterém dojde k rozkladu a splynutí s přírodou. Nedojde. Na to je v ní příliš mnoho nerozložitelných (nebo složitě a dlouho se rozkládajících) látek. Skládka je spíš poměrně technologicky složité zařízení, pro něž jsou biologické pochody nežádoucí a snaží se eliminovat jejich vliv na okolí. Jaké pochody? No, ty zmiňované z ledničky. Sem tam něco zasmrdí a vyteče… Ale představte si, o kolik víc toho vznikne na takové ploše.

V současné době se v běžném směsném odpadu podíl biologicky rozložitelné složky pohybuje mezi 30-40 % celkové hmotnosti. Tedy přes 1 milion tun ročně v ČR tvoří odpad, který bychom zjednodušeně řečeno mohli klidně zahodit do křoví. Co s tím můžeme dělat my? Tak třeba vyhledat nejbližší hnědou popelnici na bioodpad! Jenže zde většina lidí narazí na hodně velký, vlastně spíš zcela základní problém – absenci těchto popelnic.

Od loňského roku sice občanům přibyla obecná povinnost třídit i tento druh odpadu, jenže pokud od obce nemají k dispozici sběrnou nádobu (tedy hnědou popelnici), tato povinnost zaniká. Obce samozřejmě mají povinnost tyto nádoby zajistit, ale chybička se vloudí všude a některé obce zkrátka nainstalovaly celou jednu popelnici pro všechny obyvatele obce. A teď si zahrajme na schovávanou. Mnohem ideálnější mi tedy připadá kompostování! K průmyslovému kompostování míří i odpad z hnědých popelnic, ale mám teď na mysli spíše to domácí.

Zdá se, že i Češi už pomalu vyrůstají z nedotknutelného modelu dokonale upravené zahrady a nějaký ten růžek pro kompost si najdou. A rozhodně to není jen ku prospěchu životního prostředí! Zkuste schválně někdy sledovat, jakou část vašeho odpadkového koše tvoří biologicky rozložitelný odpad. Pokud se ve vaší obci platí za každý odvoz popelnice směsného odpadu, o kolik prázdnější by mohla bez bioodpadu být? O kolik víc peněz vám zůstane v peněžence? O kolik méně mušek vám bude vylétávat z koše?! A o kolik víc rajčat vám vyroste na záhonku pohnojeném zralým kompostem? „No jo, a co my, co nemáme zahradu, hm?“ Slyšeli jste už o vermikompostu?

Jestli patříte mezi ubožátka, kterým rodiče nikdy nedovolili psa, kočku nebo ani želvu, máte novou příležitost! Pokud někomu nepřijde divné chovat pavouky, strašilky nebo dokonce mravence, vám odteď nesmí připadat divné chovat žížaly! Žížaly jsou totiž základem vermikompostu. Pokud jste neznali říkanku o sulfanu, ódy na užitečnost žížal jste snad na prvním stupni ZŠ zaslechli. Kypří půdu, živí se odumřelými zbytky a přidávají živiny… A potkali jste snad někdy někoho, kdo by byl na žížaly alergický? Potřebují snad třikrát denně venčit a pravidelně krmit? Takže popadněte pár starých kyblíků a zahrajte si na architekty.

Vermikompostér se dá na internetu v několika variantách dokonce koupit. Cena ale není úplně lákavá. Mnohem lepší je si domeček pro žížaly vyrobit vlastnoručně! Kbelíky (třeba od malířské barvy) by do sebe neměly úplně zapadat, ale dnem navazovat. Můžete použít dva nebo tři, podle toho, kolik se vám doma hromadí bioodpadu. Pokud stavíte dvě patra, spodní budou sloužit pro zachycování tzv. žížalího čaje, který je vynikajícím tekutým hnojivem. Aby mohl čaj odtékat z druhého patra, je třeba ve dně udělat otvory.

Ne ale příliš velké, aby jimi nepropadávaly nerozložené zbytky nebo dokonce celé žížaly. Do horního nastěhujete žížaly a budete je krmit zbytky z jídel a z příprav jídel, oschlými květinami a sem tam i ruličkou od toaletního papíru, obalem od vajíček nebo jiným starým papírem. Pokud vám druhé patro bude poněkud překypovat, přidejte nad něj ještě třetí, do jehož dna vyvrtejte větší díry, aby měly žížaly šanci cestovat z kyblíku do kyblíku a směs promíchávat. Rozhodně je výhodné celý komplex opatřit víkem.

Zde je důležité pamatovat na to, že žížaly taky dýchají a potřebují opět otvory, tentokrát pro přístup vzduchu. Kromě vzduchu je třeba dbát i na správnou vlhkost. Jak je známo, dešťovka při dešti vylézá z půdy, nemůže totiž dýchat, takže zalévat jako květiny je nebudeme. A taky pokojovou nebo mírně nižší teplotu! A kde vzít žížaly? Můžete si je buď vyhrabat někde venku, nebo koupit. Chtěla bych vás ale poprosit, pokud si koupíte žížaly, které nejsou v České republice domácí, nepouštějte je do volné přírody. Já vím, zní to asi vtipně – „Že nám žížaly zdecimují přírodu?“

Ale člověk nikdy neví, jak se nový druh bude v zaběhlém ekosystému chovat, ač vypadá tak mírumilovně a navíc skoro stejně jako domácí sestřenice a bratranci. Slovíčko „skoro“ je v předchozí větě klíčkové. Pokud s hotovým kompostem nebudete mít žádné další úmysly, prostě ho jednou za čas vysypte někam ven. Někteří lidé si ale vermikompost zakládají právě z toho důvodu, že jeho produkty jsou jedněmi z nejkvalitnějších hnojiv! A těmi rozhodně nepohrdnou ani pokojové rostliny.

Takže kompostování zdar!

A ještě pár rad na závěr, které složky bioodpadu ne/patří na kompost:

ANO
odpad z přípravy jídel
odpad ze zahrady
zbytky od kávy a čaje
popel ze dřeva
zbytky jídel
potravinami znečištěný papír
podestýlky domácích zvířat

NE
rostliny napadené chorobami
maso a masné zbytky
mléčné výrobky
plevele, které vyrostou zkrátka všude
kosti
staré oleje

Proč to děláš, co tím sleduješ?

rezonance

To byla taková průpovídka, co se říkávala mezi dětmi: „Jseš blbej nebo navedenej?“ Říkalo se to třeba, když vám někdo v zimě hodil hroudu sněhu za límec bundy. Když jsem si ve vzpomínkách pustil defilé angažovaných lidí, které jsem v životě potkal… tak bych tu průpovídku potřeboval rozvést.

Určitě…, potkal jsem taky pár angažovaných, kteří svou angažovaností působili spíš potíže a předávali zmatek, který asi měli taky sami v sobě. A u jiných mi připadlo, že „jsou navedení“, oklamaní, zmanipulovaní, zneužití.

Ale před mnoha angažovanými jsem cítil údiv a k nim velikou úctu. Asi bych se potřeboval zeptat „proč to děláš?“ a „co tím sleduješ?“. A chtěl bych, aby to neznělo podezřívavě, ale hodně, opravdu hodně zvědavě. Zeptat se po „motivu“: co tebou takhle hnulo, že tohle děláš…? Sám pro sebe totiž přicházím na to, že motiv je pro hodnotu a smysl činu často rozhodující. Ale takhle se zeptat, to se v našich krajích nedělá, a často se na to ani nedá odpovědět jen tak. Nejhlubší motivy bývají hluboko, někdy docela v temnu.

Musí tedy stačit, že jsou lidé, kteří něco dělají ve prospěch druhých, pravdy, spravedlnosti, budoucnosti… což „není normální“ a většinou se jim to nevyplácí? Někteří dokonce jako by si to vůbec neuvědomovali! Dá se za tím potom tušit… angažmá (povolání) od Boha? Nebo je pro to ještě jiná podmínka a poznávací znamení? A co jim přát?

Řím 4,4n Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost.

1K 13,3 A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Jd 1,1n Juda, služebník Ježíše Krista, bratr Jakubův, těm, kdo jsou povoláni, milováni Bohem Otcem a zachováni pro Ježíše Krista: Milosrdenství, pokoj a láska ať se vám rozhojní!.

 

 

Srdce Bohu, ruce lidem

Od roku 1991 jsem byl členem Sdružení křes- ťanské pomoci Samaritán, které vzniklo jako důsledek společné touhy křesťanů v Opavě pomáhat lidem stojícím mimo zájem současné společnosti. Společenství v tu dobu tvořili zástupci ze čtyř církví: Církve adventistů sedmého dne, Církve bratrské, Církve českobratrské evangelické a Církve římskokatolické. V roce 2000 jsme si uvědomili, že jako malá organizace nemáme možnost většího rozvoje a oslovili jsme čtyři velké křesťanské organizace, zda by měly zájem nás přijmout. Všechny zájem měly a my se nakonec rozhodli pro Armádu spásy.

Po celou dobu své práce v sociální sféře pracuji v křesťanských organizacích a vcelku si nedovedu představit, že bych působil jinde. Ne, není to proto, že by tyto organizace byly lepší než ostatní, ale proto, že je zde jakási přidaná hodnota a tou je zkušenost víry, zkušenost osvobození, šance nového začátku. Armáda spásy, která byla u nás v roce 2013 zaregistrována jako církev, klade velký důraz právě na praktickou aplikaci křesťanství. V rámci celé Armády spásy proběhla velice zajímavá diskuse se zaměstnanci z různých církví, ale i s nekřesťany, jejímž výsledkem bylo defiování křesťanských zásad a nabídky v rámci duchovní služby. Konečnou definici jsme pak začlenili do našeho etického kodexu, který najdete na stránkách www.armadaspasy.cz.

Osobně jsem velmi rád, že proběhl tento proces a máme vytvořeny zásady, které doplňuji heslo Armády spásy: „Srdce Bohu, ruce lidem.“ I přes skutečnost, že jsou zásady jasně defiovány, není vždy jednoduché je aplikovat v běžném životě. Uvědomoval jsem si to často hlavně ve své každodenní práci s bezdomovci, kdy se člověk na „vlastní kůži“ setkává s příběhy s dobrým koncem, kterých je ovšem žalostně málo, ve větší míře pak se zlobou, nevděčností, zklamáním… Co s tím? Jakým způsobem i do těchto situací přinášet evangelium, osvobozující zvěst o Ježíši Kristu?

Nejsem přítelem manažerského pojetí misie, tedy velice perfektně propracovaných metod zvěsti, kde se nakonec ztrácí lidé samotní a vítězí metoda. Lidé bez domova, tedy lidé, kteří jsou, nebo se alespoň cítí svobodní a žijí ze dne na den, většinou nemají žádné křesťanské povědomí, spíše jsou zatíženi určitým vnímáním pověr. Jak se jim přiblížit? V prvé řadě jsem přesvědčen, že nabídka evangelia musí být svobodná. I u nás, v některých službách, v minulosti probíhaly akce typu: „Kdo chce polívku, musí přijít na biblickou.“ Naštěstí to vymizelo, tady alespoň doufám, že ano.

V době, kdy jsem působil jako ředitel v azylových domech, každé ráno probíhalo povinné setkání všech uživatelů služby. Před tímto setkáním jsme měli tak zvané „slovíčko“. Bylo to ryze dobrovolné a my jako zaměstnanci jsme se maximálně v patnáctiminutových blocích střídali. A světe div se, vždy přišlo dost lidí a dobrovolně.

Asi více než jinde právě u lidí bez domova hrozí „nebezpečí“, že za svůj zájem o víru, účast na biblických programech něco vyžadují, jako by to vše bylo jen nástrojem pro získávání výhod nebo laskavějšího pohledu zaměstnanců. Toto jednání pak u některých zaměstnanců vzbuzuje nedůvěru, možná i odsouzení. Není tedy dobře, a hlavně nám nepřísluší, se i v sociální oblasti stavět do role soudců. To přece není náš úkol! Buďme vděčni za každého zájemce a neřešme, pokud někdo něco zneužije, vždyť semínko může zapadnout i do kamenité půdy a časem může zapustit kořínky.

Další důležitou otázkou, nad kterou přemýšlím, je samotná role zaměstnanců. Pokud se jako ředitel stavím do role zvěstovatele evangelia, pak je to přece jen tím, že jsem bezdomovci vnímán jako šéf, ovlivněno. Zde vidím nezastupitelnou roli duchovních pracovníků, kteří přicházejí zvenku, jsou tedy nezávislí a mají daleko větší důvěru. Ale samozřejmě je zde také nezastupitelná role všech zaměstnanců, kteří působí svým příkladem a jsou připraveni ke zvěsti, k rozhovorům, k povzbuzení. Asi nejpozitivnější zkušenosti jsou ty z nočních rozhovorů s uživateli azylových domů nebo nocleháren. V noci je těmto lidem často úzko, doléhají na ně vzpomínky, promarněné šance, samota daleko více než přes běžný den.

Díky za všechny zaměstnance, kteří jsou ochotni a schopni zvěstovat a hlavně naslouchat. Abych se přiznal, pro mne byly a jsou nejdůležitější rozhovory tak zvaně mezi čtyřma očima, zejména rozhovory s bezdomovci starými nebo umírajícími. Jsou to většinou lidé, kteří jsou v závěru svého života, bilancují jej a často si uvědomují, jak vše pokazili, jak jsou a zůstávají najednou sami. V těchto chvílích je pro ně důležitá jakási forma zpovědi, ne formální, ale opravdová, upřímná a někdy i zoufalá.

Jedná se ne o zpověď jako instituci, ale o zpověď tryskající z nemocného srdce, zpověď, kterou může přijmout každý, kdo má pochopení a umí naslouchat. Jsou to vzácné, ale často náročné chvíle pro obě strany, jsou to chvíle důvěry, ztišení, soustředění, ze kterých pak vyplývá mnoho lidských osudů, mnoho trápení, ale také chyb a ubližování. A nejsou to jednoduché situace. Když jsem doprovázel jednoho mladšího, vážně nemocného a osamělého člověka, bylo to pro mne, ale i pro něj, velmi těžké. Už nemohl mnoho mluvit, postupně přestával soustavně vnímat, těžce jej pronásledovaly stíny života.

Když jsem mu průběžně nabízel čtení z Bible, neustále to odmítal. V závěru svého života byl převezen do hospice. Odtamtud mi volala sestra, abych za ním přišel. Už věděl, že jeho život končí a na mou obvyklou otázku, zda mu mohu přečíst něco z Písma svatého, přikývl. Byla to úžasná chvíle, kdy už nevyznával, nebyl toho fyzicky schopen, tedy nevyznával ústy, měl v očích slzy, tenkrát jsem ho viděl naposledy.

Nevím, jak to vše u posledního soudu dopadlo, věřím ale, že Pán nad životem a smrtí je milosrdný, vždyť přijal i toho, který vyznal svou víru na vedlejším kříži na Golgotě. Zakončím citátem zakladatele Armády spásy Williama Bootha, který celý svůj život zasvětil právě těm nejubožejším a nejpotřebnějším:

Dokud budou ženy plakat, nepřestanu bojovat. Dokud budou děti hladovět, nepřestanu bojovat. Dokud se budou muži vracet do vězení, nepřestanu bojovat. Dokud tady budou opilci a prostitutky, dokud tady bude jediná duše bez Božího světla, nepřestanu bojovat. Budu bojovat až do úplného konce.

Konkurz do souboru Čhavorenge

čhavo

„Dobrý den, cigáni! Jak se máte všeci Romové?“ To přišla „teta Ida“ a všichni zpozorněli. Romská omladina, která se letos o jednom jarním dnu dostavila do vsetínského Horního sboru, čekala právě na ni.

S pomocí vsetínské Diakonie se zde konal konkurz do souboru Čhavorenge – projektu na pomoc mladým Romům z vyloučených lokalit pod vedením Idy Kelarové. Soubor pro vybrané mladé zpěváky a zpěvačky je dlouholetým pokusem přivést mladé Romy skrze hudbu k cílevědomé práci na sobě. Cílem je také udržovat vysokou úroveň romské hudební kultury, která v posledních letech upadá.

Ida Kelarová, romská herečka, zpěvačka a sbormistryně, světově proslulá svými nekonvenčními kurzy zpěvu, o tom ví své. „Když jsme před dvaceti lety přijeli do slovenských osad, v každé hrála cimbálovka. Dnes tam neznají ani housle. Romská kultura je úplně zmrvená,“ nebere si servítky. „Trend je dnes dělat hudbu s naprogramovanými klávesami, které hrají místo člověka. Většina Romů pak nedá dohromady ani pořádný čardáš,“ dodává.

V souboru Čhavorenge nemají naprogramované klávesy místo. Adepty, kteří projdou konkurzem, čeká letní soustředění, kde se cvičí živá hudba. A dost tvrdě, jak zachycuje nejnovější dokument režiséra Tomáše Kudrny nazvaný „O čo Ide Idě“. Filmaři strávili se souborem loňské letní soustředění. Zaznamenali, že cesta ke koncertnímu výkonu, který z hlediště působí jako výtrysk přirozené muzikality a nevázané spontaneity, je plná normální dřiny. O to ale jde: Ida Kelarová vědomě přivádí mladé lidi k poznání, že skutečný úspěch vyžaduje disciplínu, odhodlání, vůli a vytrvalost. Nutno přitom dodat, že úspěchy soubor Čhavorenge opravdu má. V poslední době úzce spolupracuje s Českou filharmonií. Společné koncerty obou těles někdy přenášené i televizí dnes patří ke standardu souboru.

Letošní letní soustředění souboru se odehrávalo na Šluknovsku – v regionu, který v minulosti nechvalně proslul protiromskými pochody. Že místní protiromské nálady nejsou minulostí, bylo znát: soused rekreačního areálu, kde se soustředění konalo, schválně vystřelil z poplašné pistole a také se snažil jednoho z vedoucích akce vyprovokovat vulgárními a rasistickými nadávkami. Záležitost šetří policie a všimla si jí celostátní média. Účastníkům soustředění ale utkvěly spíš pozitivní zážitky.

čhavo2

Takto na soustředění vzpomíná třeba Veronika, jinak též klientka nízkoprahového kruhu jablonecké Diakonie: „Paní Ida Kelarová spolu se svým celým týmem pro nás měla připravený program, ve kterém jsme si užili spoustu radosti, učili se tance a zpívali romské nové a staré písně. Dokonce jsme si vyzkoušeli capoeiru (bojové umění s prvky tance a akrobacie původem z Brazílie, pozn. red.), hodiny angličtiny a plno dalších různých super věcí.“ Mezi ně patřilo třeba noční pozorování hvězd nebo beseda s Petrem Torákem, Romem pocházejícím z Liberce, který se po odchodu do Británie stal členem tamní policie a za svou práci byl oceněn Řádem britského impéria.

Účastníci tábora také vystoupili společně s hráči České fiharmonie na koncertech v Novém Boru, v Rumburku a na zámku Děčín. Konec letního soustředění neznamenal konec společné práce. Ta pokračuje během roku na soustředěních a koncertních turné souboru. Například konkrétně ve Vsetíně navíc vzniká ve spolupráci s Diakonií odbočka souboru složená z místních dětí. Na pravidelné zkoušky bude dojíždět nejen Ida Kelarová či její asistenti, ale i hráči České filharmonie, kteří budou mladé hudebníky seznamovat se svými hudebními nástroji.