07/2015/září

Jedna paní povídala

Prostor:
dvě místnosti nebo místnost a chodba
Příprava:
Vedoucí vymyslí příběh o bankovní loupeži nebo vykradení obchodu, který se bude podávat následujícím způsobem: „Musím teď rychle do nemocnice, tak mě dobře poslouchej. Zrovna tady vyběhl z banky lupič, který nesl –––. Měl na sobě –––,“ atd. Povídání by mělo obsahovat popis lupiče, jeho oblečení, co nesl, jak se choval, ale také slova jako zdálo se mi, že, nejsem si jistý. Příběh by neměl být delší než na papír velikosti A5. Vybere se jedno starší dítě, které zůstane v místnosti s vedoucím. Ostatní jdou do vedlejšího pokoje. Vedoucí přečte dítěti příběh. Poté se vpustí do místnosti druhé dítě, kterému (bez nápovědy) onen vybraný převypráví příběh svými slovy. Přijde další dítě a druhé dítě mu opět historku poví. Ostatní účastníci, kteří již hovořili, zůstávají v první místnosti a jsou potichu. A tak to jde dál, dokud není vedlejší místnost prázdná.
Konec hry:
Vedoucí všem účastníkům přečte celý původní příběh. Nyní přijde na řadu diskuze – na co se
zapomnělo, co se změnilo a co dokonce přibylo. Také se může poukázat na to, že vypravěč
uvedl nějaké informace jako nejisté, přesto byla dětmi předložena jako fakta. Skupina by se
měla zamyslet nad tím, jestli v životě fungují pomluvy na podobné bázi a jak se k nim podle
toho stavět.

Alemitu z Etiopie

Alemitu se do projektu Diakonie na podporu dětí dostala, když jí bylo dvanáct let. Dnes je to dospělá žena, která v červnu 2014 promovala na univerzitě v Bahir Daru z oboru kulturních studií. Oba její rodiče zemřeli na AIDS a Alemitu se o sebe musela od dětství starat sama. Lidé z organizace DASSC, etiopští partneři Diakonie, podpořili její vzdělávání. Také jí našli místo v rodině, aby měla kde bydlet. Alemitu si přivydělávala praním prádla pro ostatní a zároveň chodila do školy. Učila se velmi dobře, takže i přes nepříznivé podmínky dokončila vysokou školu. Místo rodičů jí šel na promoci vedoucí projektu v Bahir Daru pan Teshome. Teď si Alemitu hledá práci. Zatím se živí jako servírka, ale chtěla by být novinářkou. Alemitu bydlí ve velmi malém domečku z hlíny a plechu, kde je jen postel. Na stěně visí usušená kytice, kterou dostala při promoci, a obrázky vystřižené z časopisů. „To jsou mé sny,“ říká Alemitu. Na obrázcích je auto, letadlo, velká loď, modelka, jejíž míry by Alemitu chtěla mít, a také fotografii cizí rodiny. Muž, žena a dvě děti se smějí na obrázku z časopisu. Přejeme statečné mladé ženě Alemitu, aby se jí ty nejdůležitější sny splnily.
http://www.spolu.diakonie.cz/projekty–v–zahranici/etiopie

Pomáhat je otázkou srdce!

Lasta znám sice jen z facebooku, ale ještě dříve jsem se o něm dozvěděla v tanečním studiu Zig zag, kde jsme se mu na jedné tančírně skládali na počítač. Lasto Muwanguzi Nabbunga žije v Kampale v Ugandě.

Můžeš se představit našim čtenářům?
Jmenuji se Nabbunga Lasto, je mi 27 let a žiji v Ugandě. Narodil jsem se do velmi chudé rodiny, kde nás bylo šest sourozenců. Vyrůstal jsem v malé vesničce Kakira. Otec mi zemřel v roce 2006 a od té doby žiji pouze s matkou. V rodině byla situace velmi složitá a přežívali jsme jen díky Božímu milosrdenství.

Jak jsi se dostal do sponzorského programu a co ti to přineslo?
Jelikož moje rodina byla velmi chudá, rodiče pracovali na poli a neměli mnoho peněz, aby všem dětem platili školní poplatky. Jednou se dokonce i stalo, že jsem já a moji bratři nemohli chodit do školy. Byli jsme všichni moc smutní, protože jsme se dívali na ostatní děti, jak chodí do školy, a my jsme museli pomáhat na poli. Tak jsme si začali sami vydělávat na školní pomůcky. Pomáhali jsme různě po vesnici a nakonec se nám povedlo našetřit dostatek peněz, abychom mohli pokračovat dál.

O prázdninách po páté třídě jsem si začal vydělávat, abych mohl nastoupit na  další stupeň. Protože jsem byl nejstarší dítě, tak se rodiče rozhodli, že mě budou podporovat dál ve vzdělávání. Naštěstí jsem v roce 2003 nastoupil na školu St. Charles Lwanga Mulajje.Snažil jsem se, protože jsem po škole chtěl dělat důležitou práci ve své komunitě. A jak jsem se dostal do sponzorského programu? Jednou jsem seděl pod stromem a učil se. Tu za mnou přišel ředitel Kawooya Tedious a zeptal se mě: „Vidím, že se rád učíš. Čím chceš být, až skončíš školu? A jakou práci mají tvoji rodiče?“ Odpověděl jsem mu, že chci být doktor a že oba moji rodiče pracují na poli. Pak se mě zeptal: „A kde seženeš peníze?“ a já mu odpověděl: „Bůh mi je opatří.“

Ještě v ten stejný den si mě zavolal do kanceláře a řekl mi o nové organizaci, která pomáhá studentům. Ta organizace se jmenovala Charita Uganda a zprostředkovávala stipendia pro nadané a sociálně ohrožené studenty.

 Pak se mě zeptal: „A kde seženeš peníze?“ a já mu odpověděl: „Bůh mi je opatří.“

Další den jsem šel do školy a nemusel jsem za nic platit. Všechny pomůcky mi hradila organizace, a dokonce jsem dostal i uniformu. Přišli za mnou lidi z organizace a vyfotili si mě, navštívili mou rodinu, aby věděli, odkud pocházím. Řekli mi, že mám sponzory z České republiky, kteří se jmenují Zig–Zag Dance Group, kterou vede Zdeněk Pilecký. Toto byl bod obratu v mém životě! Najednou jsem začal dostávat dostatek financí na vzdělání a mohl jsem se nadále plně soustředit na studium. V roce 2009 jsem nastoupil na univerzitu v  Makerere, kde jsem začal studovat bakalářský obor Sociálních věd. Byl jsem naplněn radostí a štěstím. Ihned jsem napsal svým sponzorům z České republiky a oni mě i nadále podporovali tím, že mi platili ubytování, jídlo a poplatky za studium. Na univerzitě jsem získal přístup k internetu a začal jsem hledat své sponzory. Přihlásil jsem se na facebook a poslal zprávu s fotkami Zdeňku Pileckému. Představil jsem se mu, a když si uvědomil, kdo jsem, tak byl velmi nadšený. Řekl o mněi ostatním členům taneční skupiny; s mnohými jsem se spřátelil na facebooku. Bylo to, jako bych se stal členem nové rodiny.

Po  univerzitě jsem nemohl najít práci ve svém oboru, a tak jsem se rozhodl pomáhat trpícím dětem a mladistvým. Založil jsem organizaci LACAFIA (Loving and Caring Friends Initative Africa), abych pomohl zranitelným dětem ve společnosti. Hledal jsem sponzory, kteří by podpořili můj projekt. Podařilo se a získal jsem dostatek peněz, abych mohl založit svoji organizaci, kde momentálně pracuji.

Jaká je situace v Ugandě ohledně školství a možnosti získat vzdělání?
Kvůli tomu, že děti tvoří velkou část populace v Ugandě, je snaha vlády pro nějaké systémové řešení minimální. Mnoho rodičů je chudých, takže nemůžou poskytnout svým dětem ani základní potřeby pro život, jako je například oblečení, pomůcky nebo učebnice. Ano, některé děti chodí do školy, ale stráví tam celý den bez snídaně a oběda! Když ve škole nemají přístup k jídlu, tak hodně trpí a nakonec raději zůstávají doma, kde se alespoň trochu nají. Mnoho dětí se dostane jenom do školky a základní školy, ale tam končí. Málo jich studuje druhý stupeň, ještě méně střední školu a na univerzitu se dostane jen málokdo. Naštěstí jsou v Ugandě různé nestátní organizace, které se snaží podporovat nadané studenty a tím jim ulehčit situaci

Mají všechny děti v Ugandě prázdniny? 

Ne všechny děti v Ugandě vůbec mají šanci mít prázdniny. Ne všechny chodí do  školy a ty, které chodí, musí o prázdninách (které jsou 3x do roka, vždy na jedno školní období) pracovat doma na poli, nosit vodu, sbírat dřevo na topení nebo dělat další domácí práce. Prázdniny tady v Ugandě a Evropě nebo v Americe jsou naprosto odlišné. Prázdniny v Ugandě nejsou žádný piknik! Na facebooku jsem viděl, jak lidé z Evropy a Ameriky ukazují krásné fotky z cestování po jiných zemích. Slyšel jsem o studentech, kteří přes prázdniny cestují do jiných zemí, ale já jsem nikdy nebyl za hranicemi Ugandy. V kostce, prázdniny tady v Ugandě jsou spíš strádání než potěšení.

Nyní pomáháš dalším potřebným lidem v Ugandě. Jak to děláš a komu pomáháš?
Pomáhat je otázkou srdce! Je to pocit, který cítím v sobě. Zažehl se ve mně poté, co jsem viděl mnoho dětí a mladistvých trpět. Hlavně bez pomoci mých sponzorů bych já sám nemohl nikomu jinému pomáhat. Celý můj život mi někdo jiný pomáhal. Cílem naší organizace LACAFIA je pomáhat zranitelným dětem a mladistvým. Chceme, aby chodili do školy, něčím se vyučili, nebo šli na univerzitu. Hledáme jim sponzory a zprostředkováváme stipendia. V  naší práci čelíme různým výzvám: v Ugandě je mnoho potřebných dětí a skrze mou organizaci nemůžeme všem pomoci, nemáme žádného stabilního sponzora, který by nám finančně pomohl. Mnoho dětí si nemůže dovolit školní pomůcky a učebnice a mnohé nemají ani pravidelnou výživu. Některé děti jsou HIV pozitivní nebo chronicky nemocné.

Nyní jsi už dospělý, dokonce ses i oženil. Jsi stále v kontaktu se svou „adoptivní rodinou“ ze sponzorského programu?
Ano, jsem stále v kontaktu se svou adoptivní rodinou. Nikdy mi nepřestali pomáhat. Považuji je také za součást své rodiny. Radí mi, berou mě jako svého syna a hodně z nich mi říká bratře. Zdeněk Pilecký je můj opravdový otec. Pomáhá mi, radí mi a přiměřeně mě podporuje. Jsem mu velmi vděčný! Velmi děkuji každému členu taneční skupiny Zig Zag a každému, kdo se podílel na tom, aby se naplnil můj sen – pomáhat zranitelným dětem a mladistvým.

Černoušci jsou báječní

rozhovor se Zdeňkem Pileckým , majitelem tanečního studia Zig zag, které bylo patronem v příběhu adopce na dálku

Jak začal příběh Nabbunga Lasta?
Před lety jsme se jako taneční studio rozhodli, že si adoptujeme nějakého černouška. Zašli jsme do charity, kde jsme viděli spoustu šanonů, plných příběhů z celé Afriky, tak to nebylo až tak jednoduché si vybrat. Zjistili jsme, že všichni mají zájem spíš o malé děti, tak tamzbývali ti náctiletí, o něž už nebyl takový zájem. Vybrali jsme si chlapce, kterému bylo už asi třináct. Už na začátku nám říkali, ať nemáme přehnané ambice, že většinou píší, že chtějí být doktory, právníky, ale úspěch je, pokud dochodí základku. No a ten náš chlapec nejen že dochodil základku, ale dostal se na střední školu do hlavního města, udělal bakaláře a najednou byl na síti na facebooku a my s ním mohli komunikovat napřímo. Díky internetu jsme mohli lépe vidět, s čím se potýká, a je pravda, že vzdělání je jedna věc, ale sehnat zaměstnání druhá. Státní správa je v Africe uzavřená komunita – ač na to má vzdělání, nedařilo se mu do ní proniknout. Rozhodl se tedy začít podnikat sám. Dokonce si sám na internetu našel další možnosti vzdělání, které bylo zdarma a peníze byly potřeba až na získání certifikátu. S tím jsme mu pomohli, také jsme  mu věnovali nějaké notebooky, které využívá při práci s dětmi.

Kolik jste vlastně přispívali?
Ta částka byla 7 000 ročně. Také jsme mu poslali balík oblečení, aby byl nóbl na závěrečnou slavnost vyřazení ze střední školy. No, a tehdy jsme narazili na problém, že nemá žádnou vlastní adresu a věci jsme pak poslali přes jiného člověka z Ugandy, kterého jsme náhodu poznali v Praze. Teď se oženil, tak jsme mu také něco přispěli, protože napsal, že potřebuje koupit krávu a další věci, aby si svou ženu mohl vzít. Uspořádali jsme tančírnu
a něco přidali.

Jak vidíte tu jeho situaci teď?
Vidím opravdu schopného kluka, tak trochu bez zázemí. Tedy myslím, že sice mohl vystudovat, ale najednou ta příležitost se někde ukázat není. Což on chápe a chce podnikat věci sám, ale i proto by potřeboval nějakou podporu. Najít nějakého společníka, partnera, který by mu v začátcích pomohl. Na to už bohužel jako studio nestačíme, ale to bych mu moc přál.

Jak se vlastně taneční studio dostane do projektu adopce na dálku, souvisí to s tancem?
Trochu asi ano. My Evropané máme všichni pocit, že černoušci jsou báječní tanečníci, ono to tak samozřejmě není, ale zabývám se afroamerickým tancem – děláme step, Lindy Hop, Balbou a jazz dance. Ty kořeny tam někde jsou a asi proto vznikl ten nápad, kromě radosti z pohybu potěšit i konkrétního člověka. On byl první a celé je to hodně intenzivní, ale hned jak z programu vypadl, jsme si vybrali dvě další děti. Vidím to i nyní v souvislosti s uprchlickou vlnou, je důležité lidem pomáhat dřív, než budou muset prchnout.

Boží domino

1 Petrův 2,23 – 25

Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě.On na svém těle vzal naše hříchy’ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. Jeho rány vás zdravily.’ Vždyť jste `bloudili jako ovce’, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.

Jaký je smysl a dosah příběhu Ježíše Krista, jeho smrti a co znamená „vzkříšení“? Třeba se to může vyjádřit i takhle:

O lidském životě hodně řeknou hry. Asi vznikají jako odraz našeho života. Mohli bychom mluvit o dominu? Znáte: Jedna hrací kostka, dva obrázky (většinou různé). Ty vyneseš kostku na hrací stůl. Já najdu kostku, která má jeden z obrázků stejný jako tvoje a přiložím ji k Tvé tak, že stejné obrázky jsou u sebe. Pak zase Ty hledáš kostku s obrázkem k té mé… a vzniká řetězec… Domino je obraz pro komunikaci, pro spolubytí. Někdo vynáší, dá něco najevo, to je jako začátek hovoru, komunikace.

Já zapátrám a přidám něco, co by se k tomu mohlo hodit, kostku s podobným obrázkem. Ale přitom se objeví ještě něco jiného (když kostka má dva obrázky). Pak ten druhý hledá stejný (podobný) obrázek, a přitom se ukáže jiný obrázek z jeho života. A zase hledám já… Je to vzrušující. Najde ten druhý obrázek podobný tomu mému? (Bude mi rozumět?). A najdu já… (budu rozumět)? Tím pádem bych  byl přijat. A mohl bych přijmout. A to je moc krásná zkušenost, dostavuje se pocit smyslu, zvláštní ceny a souvislosti.

Domino končí, když jsem se zbavil všech kostek. V životě je to složitější. Komunikace nekončí, když už nemám nic… (Já toho mám… i Ty…). Končí se ale, když nenajdu „kostku“, kterou bych mohl nebo chtěl přiložit. Když tomu, co jsi vyložil, prostě nerozumím… Nebo nechci rozumět, protože mě to děsí. Nebo s tím ne chci mít nic společného. Nebo se polekám toho, jaký obrázek (ten druhý) by se objevil na mé kostce, a nemám odvahu svou kostku nabídnout. Takže konec. S různými lidmi máme různě dlouhé řetězce komunikace, sdílení. S někým dlouhý a členitý.
S někým jen pár kostek, slov…

To hlavní: Je to jen nápad – pokus říci něco hodně podstatného o životě: zdá se, že život se dá pochopit také dost přesně takhle: Bůh s námi hraje domino. Jen čtyři věci k tomu:

a) S druhými (říkali jsme) máme různě dlouhé řetězce. S Bohem – ale… Víte, že všechno můžete chápat jako sdílení se s Bohem a Boha s vámi. To si musíte domyslet, spíš „prožít“ sami, to je na dlouho. Počítejte přitom se závratí, hrůzou i štěstím!

b) A co ty temné obrázky z mého života, které jinak ukončují komunikaci…? Zvláštní na té hře s Bohem je, že Bůh i na naše temné obrázky, které bychom nikdy nechtěli vynést, protože se za ně stydíme, má kostky, obrázky!!!

c) A to vůbec není všechno. To hlavní je, že on nás jimi z našich „temných obrázků vyvádí“. Opravdu! Bůh s námi totiž hraje domino už pár tisíc let (už dva tisíce), novou sadou kostek, kostkami s motivy ze života a smrti Ježíše Krista. Jeho Příběhem jsme vyváděni i z těch nejtemnějších a nejbezvýchodnějších míst našeho života. (To je smysl vzkříšení!) Takže ta hra, komunikace se nezastavuje. Nemusím mít strach ani ze svých nejtemnějších obrázků. Ani z Tvých. Nezůstane u nich.

d) Jde pak ještě o mnohem víc: nejde jen o to, že „hra pokračuje“. Jde o to, kam ten řetězec vede, míří. Jde o to, že nás Bůh nakonec vede příběhem Ježíše Krista k sobě. I z kliček, zákrut, v kterých jsme uvízli. To je smysl vzkříšení Ježíše Krista. Jeho příběh vyvádí ze všech cest, které se zdály končit u propastí, v temných roklích, v slepých uličkách, na poušti a v kruzích. A míří a vede k Bohu, Dobrému Konci, potvrzení vnitřní souvislosti a smyslu všeho, co bylo
a je a bude.

Umělecký směr nazarénismus

Umění se na počátku 19. století neslo v duchu romantismu, který s sebou přinesl spoustu odnoží. Jednou z nich byl směr nazarénismus, který hledal inspiraci v pozdním středověkém křesťanském umění.

Směr byl založen ve Vídni roku 1809 šesti studenty. Postupem let se ale působení umělců přesunulo do Říma. Jméno „Nazarene“ si sami nevybrali, vzniklo jako posměšek vzniklý podle názvu raných židovských sekt. Okolo roku 1920 se skupina ofiiálně rozpadla, ale ještě dalších 20 let měla mnoho následovníků. Mezi nejznámější jména toho směru patří Johann Friedrich Overbeck, Franz Pforr a Peter von Cornelius.overbeck The Virgin, the Infant Jesus, Saint Elizabeth and Saint John the Baptist (1825)

Nazaréni byli toho názoru, že umění má mít čistě náboženské nebo morální cíle. Rozjímání nad obrazem je formou modlitby, protože Bůh se projevuje skrze umění. Měli za to, že jejich tvorba je božským posláním. Snažili se v umění ztělesňovat duchovní hodnoty, zakládat si na jednoduchosti a upřímnosti. Inspirací pro ně byla díla renesančních malířů Dürera, Rafaela a van Eycka. Vše nové a profánní odmítali jako povrchní. Snažili se obnovit středověké malířské dílny a prosadit fresky.

Jako náměty si vybírali náboženská témata a konkrétní příběhy z Bible – Marie s Ježíškem, Josef prchá od Putifarovy ženy, pochování Krista atd. Většina jejich obrazů jsou portréty nebo figurální kompozice zasazené do palestinské krajiny.

Jak již bylo řečeno, nazaréni si zakládali na duchovní složce obrazu. Proto se snažili oprostit od jakékoli smyslovosti. Figury byly hodně zahalené a neměly ve tváři výrazy. Jejich kůže byla nezdravé barvy. Anatomii postav sice měli správnou, ale snažili se od ní odpoutat pozornost. Vyhýbali se vykreslování detailů, jako jsou vrásky, záhyby na kůži atd. Naopak drapérie ochuzená nezůstala.

PELEGRI_CLAVEKompozice v obrazu většinou nebyla nijak překvapivá. Působí schematicky, neobsahuje žádné nadhledy či podhledy, osoby na obraze jsou skoro stejně velké. Do obrazů bylo vmalováváno spousta předmětů nebo postav, až na nás celé dílo může působit jaksi chaoticky. Typická vlastnost pro nazarénské umění je statičnost. Figury jsou malovány v pohybu, ale stejně z nich máme pocit, jako by v uvedené pozici setrvávaly věky. Pozadí děl bývá čistě dekorační. Nenajdeme v něm žádnou dramatičnost, ale ani symboliku.

I barevnost v obrazech bývala schematická. Jednotlivé barvy jsou od sebe tvrdě odděleny, neprolínají se a odstíny nejsou lámány. Pravidlo, že všechny základní barvy by měly být zastoupeny v každém odstínu, zde určitě neplatí. Kvůli tomu je velmi těžké vnímat obraz jako celek.

Umělecký směr byl určitě v  rozporu s tehdejším pojetím malby. Romantismus si oproti nazarénům zakládal
na smyslovosti, na tajemnu a příběhovosti. Jako náměty měl bouře, skály nebo dramatické momenty z historie. Dalším předním uměleckým směrem byl akademismus, který pracoval s detailem, věrným
vystižením reality  perfektní znalostí anatomie.

Podobným směrem jako nazarénismus byli prerafaelité (působení okolo poloviny 19. století), kteří se také inspirovali středověkým uměním. Jejich obrazy jsou ale mnohem více živé a pohádkové. Opravdové uznání se nazarénismu dostalo až ke konci 19. století v příchodu moderny, kde se hledaly nové principy pojetí umění.VonCornelius_TheThreeMarysAtTheGrave (1)

Za hranicí představivosti

Na extrémní podoby handicapů stále nejsme připravení

Nebe je modré, tráva je zelená, sociální služby bojují o dotace. Teď zrovna jeden takový boj v Ústeckém kraji skončil dočasným happyendem. Krajští úředníci od státu sehnali a přerozdělili požadovaných 75,7 miliónů korun. Azylové domy pro ženy s dětmi, domovy pro lidi se zdravotními handicapy, denní stacioná‑ ře, pečovatelské služby, domovy pro seniory s takzvaným zvláštním režimem – tyto všechny služby nezaniknou a vydrží. Tedy alespoň do konce roku. Pak boj začne pravděpodobně nanovo.

Na to si už ovšem lidé pracující v pomáhajících profesích, především těch nestátních, dávno zvykli. Mají vypracované metody přežití, které podle situace vhodně kombinují. Umí se zásadně uskromnit, jít do rizika úvěrů, ztratili ostych své příběhy medializovat, rozvíjejí lobbing, fundraising, zkouší podnikat. Menšina, ale nikoliv nevýznamná, se nebojí ani ostrých konflktů, které hrozí vždy, když jsou ve hře peníze a zároveň osudy lidí, kteří se neobejdou bez systematické a odborné pomoci. Právě díky těmto strategiím přežití celá síť sociálních služeb – světe div se – stále funguje.

Celé to ale předpokládá jednu věc: že všichni zúčastnění, zodpovědní politici a úředníci především, si alespoň přibližně dovedou představit, o co se hraje, a jaké hodnoty by se ztratily, kdyby se v síti konkrétních pomáhajících služeb objevily větší než menší trhliny. Zvlášť po změnách roku 1989 si celá naše společnost musela o sféře pomáhajících profesí hodně rozšířit představivost. S velkým překvapením se zjišťovalo, že ne každý handicap vyžaduje internaci ve speciálním ústavu umístěném nejlépe co nejdál od civilizace.

Teprve když Petr Třešňák, redaktor časopisu Respekt, pro čtenáře časopisu precizně
popsal, jak vypadá život s člověkem s těžkou formou autismu.  

Ukazovalo se, že s vhodnou informační, materiální i odbornou podporou může být řada lidí s handicapy téměř samostatná. To neznamená, že by ještě v naší zemi stále neexistovaly velké ústavy stranou civilizace, ale v posledních letech, zdá se, už definitivně převládl trend je rušit a nahrazovat je sofistikovanější a pestřejší sítí sociálních služeb. To je dnes zjevné; o takovou síť služeb se tím pádem může vést i každý rok boj.

Člověk však s jistým překvapením zjišťuje, že i dnes, kdy se zdá, že zjevné či alespoň na internetu dohledatelné je úplně všechno, některé věci zůstávají stále ve skrytu. A to přes to, že se vyskytují v naší blízkosti. Autor tohoto textu měl na svém bývalém pracovišti kolegu, o kterém věděl, že jeho dcera má jakousi těžkou formu autismu. Kolega  občas na týden, čtrnáct dní nebyl v práci; dcera měla jakési blíže nespecifikované záchvaty, které si žádaly jeho plné nasazení doma.

Když se jednou kolega po takové vynucené pauze vrátil opět do pracovního procesu, konstatoval, že tentokrát si sáhl na dno; bylo to ovšem řečeno se stoickým klidem, bez známky frustrace. Možná právě tenhle kolegův klid mě vedl k tomu, že jsem jeho situaci bral jako sice náročnou, ale svým způsobem standardní. Čas od času si nakonec sáhne na dno každý z nás, že. Teprve když Petr Třešňák, redaktor časopisu Respekt, pro čtenáře časopisu precizně popsal, jak vypadá život s člověkem s těžkou formou autismu – včetně oněch záchvatů, kvůli kterým mizel na týdny z práce – mi došlo, že něco, co jsem měl téměř pod nosem, jsem neviděl – a vlastně ani nemohl vidět, protože se jedná o fenomén, na který jako jednotlivci i celá společnost zatím nemáme vypěstované senzory.

Obsáhlý článek se jmenuje Děti úplňku a každý si ho může přečíst na webu. Zde proto jenom krátká ilustrace: „…Hluk sílí. Rachot převrácené židle. Duté nárazy do futra dveří. Kopání do topení. Pád těla na zem a bouchání dlaní o podlahu. Po chvíli se přidá pronikavý řev. Dorotčin záchvat začíná… Kouše sama sebe i každého, kdo by jí v tom chtěl zabránit. Zoufale křičí a pláče, co chvíli se zřítí na zem, temenem bije do podlahy. Je těžké její stav popsat… Mám pár osvědčených taktik, jak ji částečně omezit v pohybu, aby mohla vybít neklid a zároveň si příliš neublížila. Fyzicky to jde vydržet několik hodin, slabší místo je psychika.“

Text také popisuje, jak v Dorotčiných rodičích i jejích dvou sestrách postupně zrálo rozhodnutí, které by jim z  počátku asi ani nepřišlo na  mysl a  které jde vlastně proti hlavnímu trendu v péči o lidi s handicapy. Rodina si uvědomila, že zátěž, kterou dcera s takzvaným nízkofunkčním autismem přináší, začíná mít na rodinné prostředí destruktivní vliv: „Nechceme dát zbrkle Dorotku do ně‑ jakého zařízení, ale je potřeba začít takovou možnost plánovat. Hledat nouzový východ dřív, než bude dům hořet. Hledání však bylo velmi krátké. Východ neexistuje, pro Dorotku žádné místo není.“

Handicapy prostě nemají jen snesitelné a vlastně docela podnětné podoby, s jakými především počítá současný systém péče. Můžou být i extrémní. A právě extrémy zůstávají stále v skrytu. Těžko říct, proč o nich dávno nevíme. Jestli je to tím, že dříve téměř nevyskytovaly nebo o nich prostě nikdo neuměl podat věrohodné svědectví. Pravděpodobná je kombinace obojího. V důsledku toho každopádně stále zůstávají za hranicemi naší představivosti. Neví si s nimi rady jednotlivci a tím pádem ani systém ne.

V každoročním boji dotace proto působí zástupci těch několika málo zařízení, která na sebe vzala průkopnické riziko a pokouší se rozvíjet péči například o lidi s nejtěžší formou autismu (několik provozuje i Diakonie), trochu jako příchozí z jiné planety. Vysvětlit se dá dnes mnohé. Ale nikoliv například to, že zařízení potřebuje k péči o jednoho klienta jednoho speciálně proškoleného asistenta, ideálně dva. Normální přece je, že jeden asistent zvládne i deset   více klientů, zní většinová reakce.

Plošné extrémy, jako války či hladomory, už naše společnost řešit nemusí; alespoň v tuzemsku ne. To ale neznamená, že by extrémy jako takové neexistovaly. Objevují se jejich individualizovanější podoby. Pochopit to a připravit se na to je úkol, který teprve musíme zvládnout. Nepůjde to lehko.

Biblické Vogue 3

Vedle kuttonetu známe i další druhy spodního prádla. Pokud někdo ani pod kuttonetem nechtěl chodit „naostro“, pak nosil bederní roušku. Pro kněze byly tyto spodky (mik–na– sajim) dokonce povinné (Ex 28, 42–43), aby se během bohoslužby neodhalilo něco, co by věřící neměli vidět… Ale můžeme za tím vidět i náboženské hledisko. Pohanské bohoslužby často obsahovaly sexuální motivy, izraelské nikdy. Nahý pohanský kněz či kněžka je něco normálního, v  Izraeli něco nepřípustného. Taková věc se připouští jen u „jurodivých“ prorockých stavů (1Sam 19,24; Iz 20, 2–3), ale v bohoslužbě nikdy.

Kuttonetu velmi podobný byl sádín. Opět jakási dlouhá „noční košile“, tentokrát s rukávy. Mohl být odspodu rozstřižený na boku, aby se dal ovinout okolo těla a tak nepřekážel práci. Podobně jako kuttonet, tak i sádín bylo běžné oblečení dělníků, zemědělců či rybářů, tedy jediný oděv těch nejchudších, nebo spodní prádlo těch, kdo si mohli dovolit i svrchní plášť – meíl. 

Nahý pohanský kněz či kněžka je něco normálního, v Izraeli něco nepřípustného.  

Meíl, tedy svrchní tunika bez rukávů, delší než to, co měl člověk pod ní (kuttonet, sádín), ale střih byl úplně stejný – kus látky s dírou uprostřed, kterou se prostrčila hlava. Jen byla zdobenější, tlustší, teplejší… Dodnes tak chodí arabové – spodní lehký oděv a těžší svrchní. Případně jeden ještě tlustší do zásoby třeba na noc. Teploty se střídají rychle a právě tak rychle se dá to teplé sundat, nebo se naopak přiobléci. Když Pán Ježíš mít tyto dvě suknice svým učedníkům zakazuje (Mt 10,10; Lk 9,3), jednou z těchto suknic byl právě meíl. Učedníci se nemají co bát zimy, on už se o ně Pán Bůh postará.

Pokud by nešlo o dva meíly, pak tím druhým mohl být simlá – svrchní oděv či přehoz. Čtyřrohý pléd, nejčastěji vlněný, aby hřál. Zároveň totiž sloužil jako deka (Ex 22,26), ale třeba také jako zavazadlo (2Král 4,39). O tomto oděvu mluví Pán Ježíš v Lk 6,29: „…bude–li ti brát plášť, nech mu i košili!“

Nosil se přehozený přes levé rameno, zezadu si ho provlékl pod pravou rukou a přehodil opět přes levé rameno. Pravá ruka tak byla zcela volná a na levém rameni držel buď vlastní vahou, nebo se na rameni sepnul sponou. Šlo o univerzální svrchní oděv pro muže i  ženy, výzvy, že ženy se nemají oblékat do mužských šatů a naopak (Dt 22,5) mluví spíše o zdobení, výšivkách a barvení, než o střihu. Zvláštním nařízením pro Izraelce bylo zdobení tohoto plédu střapci v  rozích (Dt 22,12). Tímto zdobením se Izraelci odlišovali od pohanů a zdá se, že se to pro některé stalo nadmíru důležitým odlišovacím znakem. Pán Ježíš kritizuje zákoníky a farizeje, kteří svoji odlišnost od pohanů dávali najevo právě okatě prodlouženými třásněmi (Mt 23,5).

O ozdobách a doplňcích ale zase příště.

Na nádraží v Budapešti

Mé nohy se poprvé s maďarskou půdou setkávají na budapešťském východním nádraží – Budapest Keleti – 3. srpna 2015. Můj další vlak odjíždí až za dvě hodiny a já se rozhoduji využít volného času k procházce hlavním městem. Scházím po schodech dolů do podchodu, kde se nacházejí vchody do dvou linek budapešťského metra, a jedna z mých prvních myšlenek je, že Maďarsko je opravdu chudší země, protože je tu spousta bezdomovců. Po pár vteřinách se mi ale začíná vyjasňovat. Mladé i starší ženy zahalené v šátcích posedávající na zemi, malé i velké děti ležící v úporném horku na papírových kartónech… Nečekala jsem, že se s uprchlíky setkám tak brzo.na nádraží v budapešti2

Jeden z nich mi pomáhá koupit si lístek na metro, tak jako mnoha dalším čerstvě přicestovalým, aby si tak vydělal pár drobných, které mu nechávám. Jak pozoruji i při své druhé návštěvě Budapešti, v tranzitní zóně u nádraží se pohybuje lékařská pomoc a místní, kteří občas přinášejí uprchlíkům vodu či potraviny.

Sama názorová situace v Maďarsku mi hodně připomíná tu naši. Lidé s názory pro, lidés názory proti. Lidé, kteří se kloní k pomoci ostatním, lidé, kteří se bojí změny v podobě cizích přistěhovalců. Po jedné protestní akci proti odpůrcům uprchlíků naslouchám veřejnému australsko – maďarskému kázání o dobrém Samaritánovi, které je prokládané bluesovými songy s náboženskou tématikou a které pořádá místní, kapku fanatické, ale jinak neškodné křesťanské hnutí Golgota.

23. srpna dorážím do vesnice Csikéria, která se nachází zhruba půl kilometru od maďarsko–srbských hranic. Mým cílem je vyfotit plot, který má být podle původních plánů již za týden dokončen. Podle mapy zahýbám z místní hlavní silnice na lesní pískovou cestu a pokračuji mezi vysokými listnatými stromy vstříc hranicím. Rozloučím se s obydlenou částí velice pěkné a udržované vesnice, procházím kolem několika opuštěných domů a zanedlouho se přede mnou objevuje konec lesního porostu a reflexní vesty dělníků stavějících plot. Vzhled plotu mě překvapuje, pouze kruhy armádního protipěchotního drátu. Až po příjezdu domů se z hlavních zpráv dozvídám, že Maďaři vzdali původní 4 metrovou představu a uchýlili se k levnějšímu, i když snadněji překonatelnému řešení.

Dělníci stavějící plot ze mně začínají být nervózní a já z nich, a proto se oklikou vracím do vesnice. 

Pořizuji fotky a chvíli sleduji srbské obyvatele, kterým přímo na hranici jejich pozemku vyrostl žiletkový plot. Ne zrovna bezpečné prostředí pro výchovu dětí.Dělníci stavějící plot ze mně začínají být nervózní a já z nich, a proto se oklikou vracím do vesnice. Zřejmě to byla chyba, protože místní – vyděšení a rozklepaní z toho, že vidí novou tvář, která jim ještě ke všemu na pozdravení odpovídá: „Hello.“ – zavolali policii. Na autobusovou zastávku, kam chvíli předtím přijela žena na kole a zjevně se mě snažila maďarsky varovat, že už si pro mě jedou, doráží hlídkující vůz, který jsem už pár hodin předtím viděla projíždět příhraničními lesy. Policista mluví dobře anglicky, což je v Maďarsku celkem vzácné. Ujišťuji ho, že jsem student medicíny na výměnném pobytu a že se vracím zpět na svou kolej v Pécsi. Vypůjčuje si můj občanský průkaz a volá kolegům, aby si mě našli v databázi. Když je vše v pořádku, policejní auto odjíždí. S pořízením fotografií končí má menší mise v Maďarsku a já se 26. srpna vracím bez problémů přes Budapešť zpět do Prahy.

I nadále sleduji zprávy, které moji přátelé sdílejí na sociálních sítích. Mnohem více uprchlíků u nádraží v Budapešti je vidět ve videu od mého kamaráda, který se vrací dva dny po mně do Finska a má kamarádka píše ustrašenou zprávu na společný chat, že situace na nádraží opravdu není příjemná. O pár dní později je nádraží Budapešť Keleti zavřeno, aby už další vlaky přes Slovensko a Českou republiku do Německa z tohoto nádraží nevyjely