06/2016/červen

Jak Adalbert vypustil duši. 6. díl

U Bodamského jezera jsem se napojil na cyklostezku, která vedla podél Rýna až do Basileje. Cesta chvíli vedla Německem, chvíli Švýcarskem, pořád jsem přejížděl z jednoho státu do druhého. Už nebylo takové vedro, dokonce se i zatáhlo a poprchávalo. Jedno odpoledne jsem narazil na cykloopravnu a nechal jsem si tam dohustit zadní pneumatiku svého stařičkého kola, které jsem pojmenoval Adalbert. Najednou se mi jelo hrozně lehce. Před tím to byl docela boj, pneumatika byla trochu vyfouknutá, ale teď jsem se cítil jako nějaký závodník. Ani průtrž mračen mě nezastavila, abych jel jako lehkonohý poutník. Adalbert dostal druhou mízu a s ním i já!

Když se den chýlil ke konci, tak jsem si začal hledat ideální místo na přespání. Zkoušel jsem najít nějaké pěkné místo na louce za kostelem. Nakonec jsem si postavil přístřešek mezi dvěma kukuřičnými poli. Když jsem si začal vařit večeři, tak jsem najednou uslyšel traktor, který jel s močkovací vlečkou, kterou vypouštěl na okolní louky. Chvíli jsem se bál, že pojede i na tu mou louku a že budu muset tohle svoje těžce nalezené místo opustit. Naštěstí to ale otočil a jel někam jinam. V noci pršelo a ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Byl jsem příjemně unavený, chtěl jsem si odpočinout, nikam jsem nespěchal. Stejně byla neděle, nebylo kam spěchat.

Po ranním lenošení jsem si sbalil věci, vzal kolo a šel hledat silnici. Nasedl jsem, párkrát šlápnul, ale kolo nějak nejelo. Překvapení se mísilo s vyděšením. Co se to stalo? Zjistil jsem, že mám prázdnou zadní pneumatiku! Během noci mi popraskala duše v kole, pravděpodobně z toho důvodu, že už byla stará a zteřelá a nevydržela to nové napumpování. Docela mě to naštvalo. Neměl jsem žádné lepení ani pumpičku. Vůbec mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát.

Ještě včera jsem putoval jako blesk, radostně, vesele, ničeho jsem se nebál, nic mě nemohlo zastavit, a najednou kolo přestalo fungovat. Uvědomil jsem si, jak jsem na něm závislý. Začal jsem řešit, kde by ho šlo napumpovat. Potkal jsem jednu paní na ulici, která venčila psa. Zeptal jsem se jí, jestli neví, kde by to šlo opravit. Ona se na mě podívala trochu jako na blázna a řekla, že je neděle, že je všude zavřeno. No jo, neděle, Bavorsko, křesťanská oblast, opravdu tu nic nebylo otevřeného. Přikázání o svěcení svátečního dne zde doopravdy platilo. Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu do nejbližšího města, vzdáleného 20 km a tam snad bude zítra ráno otevřená nějaká opravna kol. Zkoušel jsem i stopovat.

Ale nikdo cyklistu nechtěl vzít. Ani se nedivím. Vedl jsem tedy kolo po cyklostezce, pršelo, bylo chladno, moje nálada odpovídala počasí. Snažil jsem se držet veselou mysl. Vzpomněl jsem si na tábory, kdy nás posílali do okolních vesnic hrát Žebračku nebo jiné podobné hry, ve kterých šlo o to, zazvonit na místní obyvatele, nebát se jich a zkusit s nimi něco vyměnit. Tak jsem svou snahu o opravení kola bral jako táborovou hru. Když jsem potkal někoho venku, tak jsem je poprosil o pomoc. Tak se mi povedlo napumpovat kolo, které se ale během pěti minut vyfouklo, v duši bylo asi dvacet děr. Povedlo se mi sehnat lepení, ale zbytečně. Hodně jsem se modlil o pomoc. Nakonec jsem došel do města Waldshutt- Tiengen, kde jsem potkal jednu seniorku, která mi ukázala, kde je místní cykloservis.

Nechtělo se mi chodit nikam za město, tak jsem se rozhodl, že zbytek dne a noc strávím v parku. Našel jsem jeden krásný park, ale hned vedle byl hřbitov. To mi moc nevadilo. Pršelo a musel jsem si najít nějaký přístřešek. Uchýlil jsem se pod pergolu místního kostela, který byl hned vedle hřbitova. Seděl jsem, přemýšlel jsem a odpočíval. Kolem mě poletovali havrani a ve vedlejším evangelickém kostele někdo hrál na varhany. Horší to snad už být ani nemohlo.

Měl jsem pocit, jako kdybych i já měl prázdnou duši. Ve městě byla pouť s velkým historickým průvodem a kolotoči, tak jsem aspoň přišel na jiné myšlenky. Druhý den jsem hned ráno zašel do onoho cykloservisu, tam jsem si koupil novou duši do kola.

Naštěstí to vše proběhlo bez větších komplikací, a tak jsem mohl hned zase vyrazit směrem k Basileji. Ale Adalbert měl ještě jednu starou duši.

Evoluce, selekce, spravedlnost, milosrdenství

Z celého svého srdce jsem vždycky nenáviděl „evoluci“. Dějiny nebo i rodinné a životní příběhy se posouvají dopředu prý způsobem „selekce“, „přirozeného výběru“. Což znamená prostě to, že budoucnost patří tomu silnějšímu, bezohlednějšímu, brutálnějšímu, sobečtějšímu, necitlivějšímu… Sobecký gen vítězí. V jedné literární kavárně jsem ale tohle jaro zaslechl jednoho teologa, jak o „evoluci“ mluví jinak, totiž s úctou. (G. Theissen.)

Tak jsem si přisedl, předem ovšem dost nedůvěřivý. Ptal jsem se na dvě věci a dostal tři odpovědi. Prvně jsem se ptal, jak může tak pozitivně oceňovat evoluci s její hrůznou „selekcí“. Vytušil jsem odpověď: protože evoluce je vzpoura proti principu entropie. Mohlo by se zdát, že vládne „entropie“, že totiž život vychládá, ubývá, ztrácí se… a že to je fatální ohrožení života.

Ale není to tak: je tu vzpoura proti principu „entropie“ a tou je evoluce. Potom jsem se ptal, jestli mu tedy nevadí princip „přirozeného výběru“ (že silnější vyhrává). A on mi prozradil: princip selekce, „přirozeného výběru“ je v evoluci (do nesmírné hloubky) korigován a to hned nadvakrát. Prvně spravedlností. Pro to mají velký smysl Izraelci, Starý zákon… Proti svévoli, zpupnosti silných se žádá a prosazuje ochrana slabšího!!!

A potom milostí, milosrdenstvím. I ten „hříšný“, ten nespravedlivý má svou hodnotu. A to, čeho se člověk ze svého ve prospěch druhého „z milosti“ zříká a co dává, to má zvláštní smysl… Pro to by mohli mít největší smysl křesťané – kvůli Ježíši Kristu. Prý evoluce má svou evoluci. Dějiny jdou dopředu… Ale neposouvají se silou, brutalitou, ale spravedlností (ochranou slabších) a nakonec nejvíc překvapující milostí, milosrdenstvím, smilováním, dáváním. Že by až po darování sebe sama…? (Ale to už je „způsob Boží“.)

Fil 2,5nn: Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Odmítaný Edward Munch

Když se řekne Edward Munch, každý si asi představí obraz Výkřik — mistrovské dílo, jehož zobrazování se už dnes stalo kýčem. Existují stovky obrázků s křičícím mladíkem, který má hlavu Homera Simpsona, mimozemšťana, nebo dokonce Baracka Obamu. Je mi líto, že se z tak výborného malíře, jehož život nebyl zrovna dvakrát veselý, stala lidová taškařice a jeho brilantní schopnost zobrazení nálady zůstala upozaděna. Pojďme se tedy podívat na jeho krušný život.

Edward Munch byl narozen roku 1863 v Norsku. V jeho pěti letech mu zemřela matka a tím začal jeho nepodařený život. Otec nesl smrt manželky těžce a odvrátil se k pietismu, čímž pak trpěla celá rodina. Svým dětem vyprávěl, že je matka pozoruje a neustále jim ji připomínal. Malý Edward byl hodně nemocný a trpěl nočními můrami. Po několika letech zemřela i jeho nejstarší sestra. Jediná sestra, která se vdala, krátce po sňatku navždy odešla také a další sestře byla diagnostikována bipolární porucha už v dětství.

Otec děti kulturně vzdělával. Četl jim povídky od Edgara Allana Poea a severské ságy. To Muncha ještě více podporovalo v kreslení, a proto se nechal zapsat na technickou střední školu. Ta mu ale nevyhovovala, protože nebyla dostatečně umělecká. Proto přešel na umělecko-průmyslovou střední, s čímž jeho otec ale nesouhlasil. Obecně Munch svým životem otce netěšil. Přidal se k anarchistické skupině Kristianská bohéma, která měla nihilistický přístup a kritizovala křesťanskou morálku. Její nejvýraznější představitel byl zatčen za pornografii ve své autobiografické knize. Otec, vyznáním luterán, s takovým jednáním nesouhlasil a syna přestal financovat.

Munch měl ale i přesto otce velmi rád a nesdílel názor, že se rodičům musí konat zlo, jak hlásali jeho přátelé. Malíř neměl moc lidí v okolí, kteří by ho podporovali. Vlastně jím byl jen jediný člověk, jeho profesor. Veřejnost viděla jeho obrazy jako moc depresivní a s absencí duchovna. Na vysokou školu nastoupil do Paříže, kde se setkal s moderními umělci, jako byli Gauguin, Seurat nebo Van Gogh, a ti se mu stali velkou inspirací. V roce 1889 mu zemřel otec, což přineslo další deprese. Deset let potom měl Munch dokonce přítelkyni, vážný vztah, ale nechtěl se oženit, protože se bál problémů, které sám zažil v dětství.

Edvard Munch- Výkřik

Edvard Munch- Výkřik

Při sporu ohrožoval svou dívku pistolí, což samozřejmě vedlo k ukončení jejich vztahu. Postupem času se Munchova díla stávala populárními. Ve světě se začal objevovat nespočet nových stylů, které přesahovaly dřívější tendence, a proto i Munchovy obrazy začaly být chápány. Malíř měl dokonce výstavu v Praze a to roku 1905. Roku 1908 se jeho psychický stav začal zho šovat, a tak podstoupil psychoterapii, která obsahovala mimo jiné i léčbu elektrošoky. Jeho díla pak byla více barevná a optimistická, postrádala ale hloubku a dramatično. Na druhou stranu mu to přineslo větší popularitu a peníze. V roce 1937 nacisté označili Munchovu tvorbu za zvrhlou a sebrali mu mnoho obrazů. Munch se uzavřel a tvořil jen sám pro sebe. Roku 1943 vybuchl sklad nedaleko malířova obydlí a roztříštil skla jeho ateliéru. Munch kvůli tomu prochladl a za několik měsíců zemřel.

Edward Munch se řadí k symbolismu a předchůdcům expresionismu. Jeho hlavními motivy je osamění, úzkost a smrt. Obrazy nesou osobitou barevnost a čpí z nich tklivá atmosféra. Každé dílo má zajímavou dynamiku – zakřivené linie znázorňují plynoucí čas. Munchovy obrazy nejsou veselé, možná se na ně ani nebudeme chtít dívat. Přesto mě fascinuje schopnost znázornění jeho vnímání světa. Pokud nepočítáme jednoznačné obrazy s tématem smrti, tak si můžeme všimnout, že náměty jsou výjevy z běžného života – jedoucí lokomotiva, tancovačka, portrét.

Jako by nám Munch ukazoval, co v něm je, co vidí, jak žije. Jako by jeho obrazy byly voláním o pomoc, že něco není v pořádku. Munch měl těžký život, který by si s ním nikdo nevyměnil. Úmrtí v rodině, nepřijetí otcem, nepochopení, deprese. To, co se mi na malířovi líbí, je, že to nevzdal. Mohl se prostě zabít a mít klid. Přesto to zkoušel dál.

Dnes je z něj jeden z nejslavnějších malířů a i když mu toho svět moc nedal, zanechal nám dědictví nesmírné kvality.

Buddhismus

ilustrace Sára Košťáková

Pro někoho je buddhismus náboženství, pro jiného filosofie nebo způsob života. Tak či tak základ buddhistického učení vytvořil Siddhárta Gautama známý jako Buddha. Někdo považuje Buddhu za boha, jiný za učence. Buddhismus je životní cesta vedoucí k dosažení osvícení a vysvobození bytostí z nekonečného koloběhu zrození a smrti. Podle odhadů v současnosti na světě žije kolem 350 až 550 milionů buddhistů. Buddhismus je nejrozšířenější především v Asii, ale má i své stoupence v Evropě. Můžete si udělat výlet do Těnovic u Plzně, kde je první stúpa na území ČR. Stúpa je buddhistická stavba, která je zdrojem klidu a míru. Stúpa většinou nemá vnitřní prostory a uvnitř bývají sošky buddhů. Při buddhistických obřadech bývají k oltáři či stúpě kladeny květiny, ceněný je lotos jako symbol čistoty a vykoupení. Až tu uvidíte pověšené praporky, tak to není veselá ozdoba, ale modlitby pro ostatní bytosti poslané po větru.

LARP

foto G. Gratadour

„A ty tam někoho znáš?“ ptám se, v mém hlase je slyšet náznak nervozity, zvědavé očekávání však převládá. „Já? No… taky ne.“ Je konec května a páteční podvečer v sobě nese příslib brzkého víkendu. Příjemný letní vzduch je doslova nasáklý vůní léta a dobrodružstvím a my si pozvolna vykračujeme úzkými pražskými uličkami, vědomy si toho, že ještě máme dost času.

Konečně se před námi objeví tak trochu schovaný kostel Martina ve zdi a my – váhajíce, jestli ještě není příliš brzo – přece jen vkročíme dovnitř. Když uvnitř spatříme několik lidí oblečených do kostýmů mnichů, je nám jasné, že tu jsme správně. „Hmm, jsme tu dobře na LARPu Jeroným Pražský?“ zeptám se pro jistotu nesměle, ač odpověď je nasnadě.

Po  pár slovech ubezpečení si sedáme a vyčkáváme, co se bude dít. Hlavou se mi honí, na co že jsem se to vlastně přihlásila… Co od toho mám vlastně čekat? Pár kamarádů už mi o LARPu nadšeně vyprávělo, mně ale stále nebylo zcela jasné, jak takový LARP vlastně probíhá a jestli mi to vůbec půjde. Nejsem zrovna herecky dvakrát zdatná a k tomu, abych ráda mluvila nahlas před mnoha cizími lidmi, mi chybí notná dávka exhibicionismu. A bude mě to vůbec bavit? Pochopím to? No, ať tak či tak, dneska večer se to konečně dozvím. „Asi jsme tu už všichni, tak můžeme začít.“ Přátelský tón pořadatele a dobrá nálada budoucích „spoluhráčů“ vytvořila příjemnou atmosféru, čímž byly z velké části prolomeny moje obavy. Začátečníků nás tam bylo víc a tak se nám dostalo popisu hry tak podrobného, nakolik to jen podstata hry umožňovala.

Po úvodu do dobové atmosféry a naznačení dějové linie došlo k rozdělení rolí – já si vybrala mladou šlechtičnu, řešící dilema, zda vyhovět tatínkovi a vzít si obstarožního nesympatického, ale vysoce postaveného bohatého muže, nebo jít cestou srdce, utéct se svou láskou, bystrým mladíkem s jiskrou v oku. V momentě, kdy všichni oblékli kostýmy, šlo vžít se do role už téměř samo. Po počátečním občasném tápání, nakolik mohu improvizovat, kam až sahá má volnost, jsem postupně začala přirozeněji reagovat na situace tak, jak nastaly… a příběh mě začal pomalu pohlcovat. Stejně jako moji přátelé tenkrát mně, tak ani já vám nejsem schopná přesně popsat, co všechno se odehrávalo… ve hře, v nás. To, co prožijete během LARPu, je prostě asi nepředatelná zkušenost.

Záleží také hodně na tom, nakolik jste ochotni do toho vložit sebe a nechat hru, aby ovlivnila vás. Ač jsem byla na počátku nejistá a trvalo mi, než jsem se do hry ponořila „naplno“, zanechalo to ve mně tak silný otisk, že jsem o všem, co jsem prožila, byla nucena přemýšlet ještě celý následující den. Natolik byl můj dojem intenzivní! A jestli bych LARP doporučila? No samozřejmě! Ale pozor, hrozí riziko návykovosti! Já sama se se svou kamarádkou už poohlížím po dalším!

Mnoho církví, mnoho žánrů, jeden festival

united2
Jednou z prázdninových akcí, které v mém plánu nesmí chybět, je festival UNITED. A zřejmě se netěší oblibě jen u mě, když se loňského (v pořadí pátého) ročníku zúčastnilo 3 600 lidí. V čem tkví jeho kouzlo?

Na jeho přípravě se podílí křesťané napříč denominacemi – každý návštěvník si díky tomu v programu najde „to svoje“. Festival je multižánrový, a to nejen v rámci hudby. Ke slovu se dostane tanec, divadlo i filmy. Kdo nechce zůstat pouhým posluchačem a divákem, jistě ocení semináře, workshopy a UNITED Camp, který začíná o pět dní dříve soustředěním. Účastníci pak sami na festivalu vystoupí.

Každý den je na programu dopolední a večerní blok slova a chval. Letošními řečníky jsou např. Dave Patty či Julo Slovák, nechybí mezi nimi ale ani žena, a to Janette Oubrachtová, zpěvačka metalové kapely Run[a]way My Son. Ze zahraničí přijedou kapely Kutless (US), Faith Child (UK), Altarive (HU). Z našich pak Safenat Paneach, Maranatha Gospel Choir či Nenadarmo.

A čím je UNITED pro mě? Nezažila jsem jej jinak než jako dobrovolnice, ale rozhodně si nestěžuji, ba právě naopak. Nahlédla jsem tak do zákulisí, poznala organizační tým. Troufám si tvrdit, že úspěch festivalu je zasloužený – pořádají ho schopní lidé se srdcem pro Boha, kteří do příprav dávají mnohé.

Nevýhodou UNITED může být jeho umístění, vždyť Vsetín není zrovna ve středu republiky, ale třeba z Prahy tam jezdí přímé vlaky. Také se můžete nechat inspirovat jednou skupinkou odněkud z Čech, aby ušetřili peníze, napsali na FB událost, kdo další z jejich končin pojede, aby se připojil na skupinovou jízdenku. Pořadatelé se z kapacitních důvodů poohlíželi po jiných městech jako Praha, Brno či Olomouc. Město však chtělo festival udržet u sebe a samo vyšlo vstříc. Letos tak poprvé bude hlavní scéna přesunuta z již nedostačujícího „kulturáku“ na Dolní náměstí. 18.–20. srpen už mám v kalendáři a nemůžu se dočkat. A co vy, uvidíme se tam?

Letošní kemp ve Strmilově byl fakt v pohodě

foto Daniel Ort

Kemp mládeže ve Strmilově byl fajn. Každý den nabitý programem. Poznala jsem dost nových lidí, doufám, že se s nimi znovu uvidím. Celkem jsem se naučila žonglovat, i když jsme na to měli jen pár dní. Workshop sushi byl nejlepší, protože výsledek jsme mohli vzápětí sníst. Vrcholem byl závěrečný ragbyový zápas. Kdyby Danek pořád nekřičel rozhodčí je mrkev, tak by se i celkem dal brát jako úplně normální zápas. Vedoucí byli dost v chillu, za to jsem ráda. Jídlo super, což jsem vůbec nečekala vzhledem k tomu, že bylo ve školní jídelně. A konečně taky umím celou písničku od Muchy Ježíš. Takže, když to celý shrnu, tak letošní kemp byl fakt v pohodě.

kempa

kempb

Mezinárodní setkání křesťanů v Budapešti

foto Vladimír Zikmund a Jan Trusina

buda2Spolu s dalšími téměř čtyřmi tisíci křesťanů ze šesti zemí (Maďarsko, Slovensko, Česká republika, Německo, Rakousko a  Polsko) jsme se zúčastnili Mezinárodního setkání křesťanů v Budapešti. Mottem setkání byla slova z  Matoušova evangelia „Vy jste sůl země“ a této tematiky se týkaly hlavní bohoslužby i dílčí programy. Centrum všeho dění se nacházelo v Trnové hale, která slouží jako budapešťský sportovní stadion, a jednotlivé programy se odehrávaly v kostelích a jiných stavbách rozmístěných v historickém centru. K naší smůle byla hlavním dorozumívacím jazykem maďarština, případně němčina, takže angličtinou vládnoucí účastníci se mnoho informací nedozvěděli. Jednou z největších atrakcí byly závody dračích lodí v zátoce na Dunaji, jejichž posádky tvořili vždy účastníci z dané země. K naší radosti zvítězila loď s Čechy a Slováky na palubě. Je však nutno podotknout, že německá posádka byla tvořena dětmi a domácí Maďaři pádlovali v bílých košilích a polobotkách.

Mimo oficiální program nás zaujala celá řada českých značek piva inzerovaných na každém rohu, a to včetně sloganů v českém jazyce. Za zmínku stojí i budapešťské metro, jehož linka číslo 1 jezdí už od roku 1896 a jeho stanice jsou stylizované do původního rakousko-uherského vzezření. Většinu svého volného času jsme trávili procházením po pamětihodnostech maďarského hlavního města. Je rozděleno řekou Dunaj na dvě části – Budu a Pešť. Využili jsme i  lodě říčního MHD, které střídavě zastavují na  jednom a  druhém břehu (tu v Budě, tu v Pešti). Zajímavou dominantou je citadela tyčící se na kopci nad Dunajem, z něhož je krásný výhled na celé město. Obzvlášť působivý je tento pohled v noci, kdy jsou historické památky nasvíceny. Setkání bylo příjemnou a zajímavou zkušeností.

buda3

 

Srbský džuveč

Pokračujme v seznamování se s krajanskými sbory a komunitami. Po třech zastaveních na Ukrajině, v Polsku a Chorvatsku se zastavme v srbské Vojvodině. Reformovaný sbor ve Velikom Središti v současné době tvoří pár rodin, které věrně drží a vyznávají evangelickou víru svých předků. Počátky sboru, který se nachází na okraji české enklávy v Jižním Banátě, sahají do roku 1850– 1858. Od května roku 1850 do Velikonoc 1852 odešlo z Klobouk u Brna a okolí (Dambořice, Násedlovice a Borkovany) 93 rodin, z toho 71 rodin evangelických. Vladimír Míčan, tajemník Biblické jednoty, v roce 1928 v Brně vydal knihu Za půdou – jde o obšírnou zprávu o „evangelisační návštěvě českých osadníků evangelického vyznání v království S.H.S.“. O  Središti píše: „Veliko Srediště jest obcí s většinou srbskou pravoslavnou, pokud tu žijí lidé i jiné národnosti, jsou to mimo Rumuny a Maďary přistěhovalí Češi a Němci. Asi 60 rodin reformovaných Čechů žije v místě samém. Mají kostel s věží a zvony (pořízeny a vysvěceny v roce 1868 – jak dokládá nápis na velkém zvonu) i nové varhany.“

10. června 1863 byl položen základní kámen a 20. října 1866 byl chrám posvěcen. Však také 25. září letošního roku za účasti synodního seniora Daniela Ženatého a celé řady rodáků se bude konat slavnostní bohoslužba ve Velikom Središti, kde se vzpomene na všechny ty, kteří sbor tvořili a vedli. Českobratrská církev evangelická vysílala do těchto oblastí své pracovníky. Jedním z nich byl farář Karel Loveček, který byl synodní radou vyslán do Srediště v roce 1932. Dodnes pamětníci – je jich však čím dál méně – vzpomínají na jeho působení, zvláště pak na paní farářovou, která učila v nedělní škole, hrála na varhany, vedla mládež. Lovečkovi odešli ze Srediště v roce 1941.

Kazatelé se střídali, touha po české bohoslužbě nemohla být vždy naplněna. Ze záznamů lze vyčíst, že se kázalo často maďarsky, později srbsky, ale zpívalo se česky. Dlouholetá kurátorka sboru Elizabeta Hájková až do své smrti vedla pravidelně každou neděli bohoslužby, stihla při tom i hrát na „varhánky“. Však také na otázku, kterou jsme jí položili při návštěvě, co pro vás znamená sbor-církev, odpověděla: „Sbor pro mne znamená moc: útočištné místo, kde se duchovně nakrmím. A je důležitý pro udržení víry i jazyka.“ Ovšem v této chvíli je nutné zmínit, že při každé návštěvě českých kazatelů jsme právě u Hájků byli nakrmeni i po tělesné stránce. Hovězí polévka, opečené brambory a opečené kousky masa proložené klobáskou, k čemuž nechyběl nějaký zeleninový salát a vše bylo završeno moučníkem s kávičkou, vařenou v „džezvě“.

K úplné informaci o krajanech v Jižním Banátě je důležité zmínit ekumenickou spolupráci s českou katolickou komunitou v nedaleké Bele Crkvi a zejména v Kruščici a Češkom Sele. Stalo se v posledních letech, že při našem příjezdu byly vždy do programu zařazeny ekumenické bohoslužby konané vždy v sobotu. Důležité jsou i kontakty s „českými besedami“ – členové všech spolků se rádi setkávají a společenství s nimi má nejen duchovní, ale i gurmánský náboj.

Kostelnice kruščické farnosti, paní Barbara Hana, nás vždy královsky pohostila. Vyhlášené jsou její moučníky.

Předkládám vám dva její recepty. Fíkový dort – do mísy dáme 30 lžic krupicového cukru, 3 lžíce mouky, 600 g mletých vlašských ořechů, 600 g nadrobno nakrájených fíků. Z 15 bílků vyšleháme tuhý sníh, který vmícháme k ostatním ingrediencím. Vzniklé těsto rozdělíme na tři díly. Směs rozetřeme na plech a upečeme. Ve výsledku máme tři dortové korpusy. Na přípravu krému potřebujeme: 15 žloutků, 200 g moučkového cukru, 250 g margarínu. Žloutky s cukrem mícháme metličkou, dokud se pěkně nespojí, dáme do  vodní lázně a za stálého míchání čekáme, až směs zhoustne. Do  ještě teplé hmoty přidáme margarín a opět vše dobře rozmícháme. Když krém vychladne, natřeme ho na dortové korpusy, které klademe na sebe. Vrchní korpus můžeme ozdobit třeba šlehačkou.

V kulinářském okénku č. 3 jsem vám představil sverdlovu pyramidu – v tomto okénku to bude pyramidka Barbary Hany – připravme si: 400 g mletých sušenek, 400 g ratluku (gel ze škrobu a cukru, turecký med), 3 dcl mléka, čokoládu na vaření. Postup: ratluk by se měl nejprve dát na chvíli do tepla, aby se lépe zpracoval. K němu přidáme mleté sušenky a nejprve polovinu dávky mléka, vše pak zpracujeme rukama, až vznikne tuhé těsto. Těsto rozdělíme na 20 částí a z každé vypracujeme dlouhý tenký váleček. Rozehřejeme čokoládu, poskládáme vedle sebe 4 válečky, namažeme čokoládou, přidáme 3 válečky a opět promažeme čokoládou, potom válečky 2 a čokoládu a poslední váleček dělá vrchol pyramidky. Když vše ztuhne, krájíme vzniklou pyramidku na asi 1–2 cm tlusté plátky.okénko2

Na závěr malá otázka na čtenáře: kolik z  výše uvedeného receptu vytvoříme pyramidek?

A aby toho sladkého nebylo přespříliš, přidávám ještě jedno ryze srbské jídlo – džuvec, na který potřebujeme: 2–3 cibule, sádlo, 2 papriky, 2 mrkve, 1 rajče, rýži, rajčatový protlak, 4 plátky vepřové krkovice, sůl a pepř. Příprava: cibuli nakrájíme nadrobno a osmaží na sádle. Papriku a rajče nakrájíme na kostky a mrkev na kolečka a vše přisypeme na cibuli. Zvlášť uvaříme rýži a zvlášť pečeme maso. Zeleninovou směs smícháme s rýží a dáme to do pekáče, maso poklademe nahoru a úplně navrch nalijeme rajčatový protlak. Pečeme jen chvíli, aby se vše zapeklo.

Na samý závěr malá ukázka z jelovnika – jídelníčku: Hladno predjelo (studený předkrm): suvi vrat (sušená krkovice), čvarci (škvarky). Toplo predjelo (teplý předkrm): teleča čorba (hustý vývar z telecího masa), kavurma (guláš z vnitřností – nejčastěji vepřové, ale často také kuřecí nebo jehněčí). Glavno jelo (hlavní jídlo): mešano meso (talíř masa, na kterém je od každého něco – zpravidla pljeskavica, čevapi, klobása, kuřecí přírodní řízek, slanina, uzené plecko, krkovice, špíz z vepřového nebo kuřecího masa, někdy i pečená játra). Salata (saláty): pečena paprika (pečené červené papriky se zálivkou z  octa, oleje a česneku).

Poslastice (sladkosti): baklava (desert pocházející původně z Turecka z těsta podobného našemu lístkovému – vrstvy těsta jsou potřeny různou náplní – např. ořechy, medem, višněmi, po upečení se přelije hodně sladkým sirupem), pita od jabuka (něco jako náš jablečný štrůdl), šne – nokle (sněhové knedlíčky ve žloutkovém krému).

Nezbývá než popřát: Dobrou chuť – prijatno!

Dva farmářské příběhy

Diakonie spolupracuje se zemědělci v Etiopii, v Kambodži a v Moldavsku. Cílem jsou soběstačné farmářské rodiny.

farma1Aklilu (Etiopie) Farmář pan Aklilu žije se svou ženou a šesti dětmi v Kebeli Tesso poblíž městečka Chuko. Patří mu malé políčko o výměře 0,25 ha. Pěstoval různé plodiny, ale velké výnosy neměl. Sotva uživil rodinu. K projektu Diakonie se připojil v roce 2014. Dostal osivo kukuřice a fazolu, sazenice vylepšeného ananasovníku a kávovníku a potřebné zemědělské nářadí. Navíc prošel školením o zásadách organického zemědělství. Pan Aklilu se naučil správně připravit kompost a vhodně ho použít na svém poli. Dnes sklízí kukuřici dvakrát ročně. I proto se stal tzv. „modelovým“ farmářem pro tři další farmáře ze sousedství, kteří se k němu chodí radit, jak kompost nejlépe připravit a užívat. Navíc získal sebevědomí a další potřebné znalosti. Část své zemědělské produkce si nechává pro rodinu, část prodává přes prostředníka nebo na místním trhu. Výsledky jeho práce dobře uživí celou rodinu.

 

farma2Sung (Kambodža) Paní Sung žije s mužem a čtyřmi dětmi nedaleko provinčního města Battambang ve vesnici Tuol Tasok. Hned vedle domu leží její půlhektarové políčko. Paní Sung spolupracuje s kambodžskými partnery Diakonie už přes deset let. Komunitní organizace v její vesnici vlastní díky projektu základní kapitál, ze kterého může půjčovat peníze svým členům na rozvoj zemědělství a drobného podnikání. Paní Sung si za půjčené peníze nakoupila osivo zeleniny a účastnila se školení o zásadách zelinářství. Sung teď na  svém poli pěstuje kukuřici, místní druh špenátu, okurky a  kokosovou palmu. Část kukuřice, špenátu a okurek prodává. Vydělané peníze zlepšují jejich rodinný rozpočet a část peněz Sung investuje do svého farmaření.

 

http://diakoniespolu.cz/projects/farmari-a-farmarky/