05/2017/květen

Odkdy se člověk zajímá o své prostředí k životu?

Inu, zajímá se jistě od počátku svého bytí. Ale tehdy ještě žilo lidí málo, nebyli příliš nároční na nějaké životní standardy a všeho potřebného bylo dost. Netřeba se krotit, netřeba se obávat následků…

A kdy si člověk vůbec uvědomil, že jeho činy možná nějaké neblahé následky mají? Než se ustanovil pojem „životní prostředí“, lidé si všímali spíše změn v krajině, v přírodě, které vlivem jejich činnosti vznikly. Nad hrdostí pokrokovosti průmyslových změn občas převládla i láska ke krásám přírody. Začaly se vyhlašovat přírodní rezervace. První na území Česka již v 19. století!

Ale podezření, že lze kolem sebe měnit až ničit i něco jiného než stromy, květiny a sem tam vykutat nějakou skálu, dorazilo o něco později. S komplexnější devastací okolí člověka přišla do té doby nejvýraznější osobnost Rachel Carsonová. V roce 1962 vydala svou knihu Silent spring, do češtiny překládanou jako Mlčící/Tiché jaro. Proč tiché a proč zrovna jaro? Jaro představuje probouzení přírody, bouřlivý rozkvět, bujení a pučení stromů, zvířata přinášející na svět své mladé…

Pokud se ale nezačneme starat o své prostředí, může se jednou taky stát, že po zimě žádné jaro nepřijde. Žádnému ptáčkovi se v ranním smogu nebude chtít namáhat hlasivky, z kontaminované půdy nevyraší ani lísteček, zamrzlé řeky roztají v nechutně páchnoucí zakalené stoky. K formulování vážnosti celé problematiky ji dovedl vlastní výzkum na orlech mořských, jejichž populace nevysvětlitelně klesala. Carsonová k vysvětlení dospěla. Koho by kdy napadlo, že pár kilogramů pesticidu DDT může téměř zdevastovat populaci mořského ptáka?

V tom tkví krása a největší zapeklitost životního prostředí. Vše je se vším propojené, a když si posypu pole DDT, může se stát, že jeho zbytky se díky potravní pyramidě dostanou až k tvorům, kteří se s posypaným polem nikdy nesetkají, a jelikož nemají v těle mechanismus k odstraňování takovýchto zbytků, páchají jim neplechu. Zde byla tou konkrétní neplechou příliš slabá skořápka orlích vajíček. Samice pod vlivem DDT zkrátka nedokázala pevnější vytvořit, a tak starostlivá matka při poctivém sezení na vajíčkách vajíčka rozsedla.

A to je jen jeden důsledek. Již odhalený. Kolik dalších neodhalených tehdy zbývalo a ještě dnes zbývá? Díky strachu z takovýchto a podobných událostí se v celých šedesátých letech rozjel zájem o životní prostředí a celý tento pojem se začal konkretizovat. Není to totiž problém pouze mořských ptáků, snižování kvality životních podmínek se netýká jen pár ubohých smolařů, ale třeba napříč lidskou populací jsme smolaři v podstatě všichni. A jak se vůbec mohlo stát, že to člověk s využíváním svého prostředí trochu přepískl, až tím bylo negativně změněno?

Jako křesťany by nás mohlo zajímat, že existují i teorie, které ze současného stavu životního prostředí viní právě židovsko-křesťanskou tradici. Bible je sice plná lásky, vztahu k bližním, úcty, pokory a činění pokání. Ale třeba o činění pokácení se tam mnoho nepíše. Tak jak k tomu má křesťan správně přistupovat? Svět je dle Bible Boží stvoření. My jsme jeho součástí, ale zároveň jsme stavěni o trochu výš. Máme si zemi podmanit a panovat jí… Dle profesora Lynna Whitea za ekologickou krizi (jak nazývá současný stav planety Země) skutečně můžou kultury vycházející z Bible, která vztah k přírodě příliš nekomentuje. Tak taky to není účel, za kterým byla psána… Ale poctivý křesťan si často klade otázku, co je a není podle Písma správné. A co když tam k dané tematice odpověď příliš rozvedená není? Stojí snad v Bibli: Neplýtvej elektřinou, buď vegetarián, třiď odpad, nejezdi zbytečně autem?

Je tedy logické, že v částech světa, ve kterých tato židovsko-křesťanská tradice přetrvává, převažuje světonázor, že příroda a celé životní prostředí pochází od Boha a jsou zde člověku k dispozici, k volnému nakládání. Nic posvátného uvnitř stromu po jeho rozříznutí nenajdeme, uvnitř lesa taky nevane nějaký oduševnělejší větřík. Např. oproti buddhismu je vše viděno poněkud materialisticky, prakticky. Ano, květina může být krásná, ale od té doby, co ji Bůh takhle krásnou stvořil, už s ní nic společného nemá. Dělej s ní tedy co chceš, je tu pro tebe. Dle některých je toto pojetí příliš antropocentrické a vedlo právě k bezohlednému využívání, i pod vlivem stále se zvyšující lidské populace. V Bibli sice stojí: „Naplň zemi!“ Ale… nestojí tam „přeplň“.

Jaké je únosné množství? To množství, při kterém ještě můžeme spokojeně, možná až příliš pohodlně žít a nebát se, že ovzduší se zakalí prachem a z moře budeme lovit stále více druhů až k pokraji jejich vymření. Panování nad přírodou by (stejně jako každé jiné panování) nemělo být bezhlavým využíváním naskýtajících se možností. Je zde taky příležitost se naopak hezky starat o to, co mi bylo svěřeno. Nelze jen donekonečna brát, je potřeba i dávat. Nebo v případě životního prostředí nechat regenerovat. Jen proto, že Bůh dle naší tradice nesídlí v květu pomněnky nebo v jednom z žaludků krávy, nemusíme dané organismy podhodnocovat a chovat se k nim bezohledně. Na druhou stranu takováto desakralizace („odposvátnění“) dala podnět vědcům, aby se daný organismus nebáli prozkoumat a umožnila tedy velkou část lidského poznání.

K němuž by ale dříve nebo později asi stejně došlo, protože i národy (např. Indiáni), které v přírodě určitý přesah vnímají, neměly daleko k lokálnímu vyhubení určitých druhů zvířat. Takže je vůbec problém v náboženství? Je vinou židů a křesťanů úbytek korálových útesů? Kumulace plastu v místech sbíhání mořských proudů? Nebo máme snad na svědomí i všechny ty rozsedané skořápky orla mořského?

Jsme herci

1. Korintským 4,9: Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem.

Převelevážení křesťané, potud vyslanci Ježíše Nazaretského a potud tedy apoštolové, Vašemu předchůdci a dozajista vzoru – apoštolu Pavlovi – se zdá, že (coby apoštolové) jsme z Boží vůle kdesi na chvostu společnosti, učiněni divadlem světu a andělům a lidem.

Nu – nechť jsme tedy očumováni, okukováni a sledováni, když už to tomu světu, andělům a lidem stojí za to nás očumovat, okukovat a sledovat. Dlužno ovšem dodat, že (když se tak kolem sebe rozhlédneme!) z nás ti očumující, okukující a sledující mají povětšinou prču. Alespoň možno-li soudit podle lidí, tak nic moc lepšího než posměch nás nečeká.

Tam, kde jsme apoštolové, tam jsme v očích světa odsouzení na smrt. To samé vyjádřeno jinými slovy – tam, kde vystupujeme jako křesťané, jako Boží vyslanci, jako poslové nebeského Krále, tam jsme marginálním houfkm zkrachovalců, kteří si jen ještě nepřiznali, že vsadili na špatného koně. Ta herka, co se vláčí kdesi vzadu, uvozhřená třínohá hajtra, která se pajdá bez žokeje, protože má dost na tom táhnout sebe samu – ano, to je v očích lidí kolem nás křesťanství.

Jsme divadlem světu. Tedy divadlem… Cha! Exponát z divadelnického muzea temného středověku, který se stále ještě vzpírá přiznat si svoje místo za zaprášenou vitrínou. Jsme amatérskou šmírou, která slaví úspěchy leda tak na vesnických poutích. Malé děti z nezkušenosti a zvědavosti a senilní důchodci z čirého sentimentu nám ještě s více či méně hraným nadšením žerou tu naši dva tisíce let starou báchorku o třech dějstvích: Vánoce – Velikonoce – Letnice. A my, za zavřenými dveřmi kostelů a modliteben, obklopujeme se tedy jinými šašky a komedianty a v zaprášených kulisách hrajeme neděli co neděli alespoň sami sobě, abychom si dodali odvahy, nezabalili to a to příští sezónu přece jen vyrazili na další štaci.

Nejen svět a lidé v něm nás ovšem mají za spektakulární, leč příliš zastaralou frašku. I ti andělé na nás hledí, protože koneckonců, co by měli dělat jiného, než hledět, když mají tisíce očí vpředu i vzadu a na Boha pohledět nesmí. O to upřeněji se tedy koukají sem dolů a nevěří ani jednomu ze svých očí. „Tohle že jsi, Panovníče Hospodine, stvořil ke svému obrazu?! Tenhle obraz bídy a utrpení?!“ Kolikrát už si andělé zděšením zakrývali oči a volali, aby Hospodin ukončil to třeštění, ten tyjátr, kdy lid Boží byl celému světu znamením toho, jak to dopadá, když se Boží lid toliko odvrátí od svého Boha.

A Hospodin na to, že ví, co dělá a poslal na svět své nejsvatější Slovo. Slovo, které bylo u něj a které bylo z jeho nejhlubšího nitra. Učinil toto Slovo tělem a dal mu přebývat mezi lidmi. Tehdy se andělé zatetelili blahem. Dvanáct legií andělů zpívalo gloria nad betlémskými pastvinami a pak dnem i nocí hleděl jeden každý anděl tisícovkou svých očí na toto Slovo, aby ve vteřině stáli s plamennými meči po boku Božího Slova a vysekali ho z každé šlamastyky.

Tenhle kus ale probíhal podle jiného scénáře. Žádného proroctví Písma svatého výklad nezáleží na rozumu lidském či andělském, nebo nikdy z lidské či andělské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni jsouce, mluvili svatí Boží lidé. Tenhle scénář napsali proroci podle Božího diktování a ani nebeští andělé na tom nic nezmění. Beránek vedený na porážku neotevřel ústa. Ten, který na oslátku vjel do Jeruzaléma jako Král a davy ho vítaly, oslavovaly, chválily a velebily, se změnil v muže bolesti, který byl tak nevzhledný, že není nikdo, kdo by po něm zatoužil.

Jen slušně placený kompars do té scény křičel: „Ukřižuj, ukřižuj!“ Živé Boží Slovo odešlo z tohoto světa opuštěno lidmi i Bohem doprovázeno posměšky čumilů, které byly podbarveny vítězným chechotem jakéhosi žoldáka, který si vylosoval jeho oděv. Jo, je to scénář, který si každý mohl přečíst předem. To všechno už kdysi dávno viděli a zapsali Boží proroci – jen na to nikdo v tuto chvíli nemyslí. Není ani jeden, který by si opakoval slova Božího scénáře, podle kterého se ten kus hraje, protože dobří lidé nechápou, zlí si mnou ruce, ďábel se chechtá a andělé si už zase zakryli tvář.

Když takto naložili s královským Synem, jak asi naloží s jeho služebníky a vyslanci? Co bychom vlastně čekali jiného, než že budeme divadlem světu, andělům i lidem, nejposlednější z posledních, herecká šmíra odsouzená k zániku spolu s vysloužilcem Šmidrou, Kašpárkem, Škrholou a Kulihráškem. Byli jsme učiněni divadlem světu a andělům a lidem. Nechť jsme tedy očumováni, okukováni a sledováni, když už to tomu světu, andělům a lidem stojí za to nás očumovat, okukovat a sledovat. My přece víme, že ten scénář stojí za to dohrát do konce. Že přes všechny posměšky moderních pasáků poezie a koštérů metafor, přes sliny velkozlodějů, přes všechny strejčkovské demokracie, mory a války, stojí za to tenhle kus hrát a dohrát. Zapojit se aspoň v epizodní scéně. Jako sluha s větou „paní, nesu vám psaní!“ Jako tuleň, co nese za polárním kruhem domovníkovi dýmku. Jako bezejmenný kompars, jako žena v davu, jako mávající ruka v zástupu. Stojí to za to přijmout jakoukoliv roli v tomhle divadelním kuse o spáse světa, andělů i lidí, byť se tomu svět, andělé i lidé posmívají.

Principál totiž slíbil hostinu, na kterou je vítán každý, kdo hrál. Každý, kdo si nechal aspoň nalíčit levé oko, kdo si nasadil klaunský nos, nebo aspoň přepajdal v zástupu sobě podobných scénu podle scénáře – jeden každý takový má rezervované místo v restaurantu na konci vesmíru, kde jako velký obraz na stěně visí číslice 42 – amen, amen, kdo slyšíš, rozuměj – abychom pochopili, že vesmír, život a vůbec jsou součástí jednoho velkolepého spektakulózního představení, které má odpověď na každou otázku.

Byť bychom tedy byli divadlem tomuto světu, hrajme dál a třebas jako poslední, jako gladiátoři, kteří naposled pozdraví imperátora tou slavnou latinskou frází s participiem futura deponentního slovesa morior, vstupme na prkna, která skutečně znamenají svět, a se ctí dohrajme to, co je nám uloženo a co jsme poznali jako dobré. Amen.

Homosexualita II.

V okamžiku, když se křesťanství dostalo do světa helénské kultury, začíná se vyjadřovat k jevům, které vidí. Nu – a co vidí? Od zodpovězení této otázky se pak odvíjí i výklad biblických textů, kde je homosexuální tematika zmíněna. Vidí, že v určité situaci se muži rozhodli pro sex s muži a ženy pro sex s ženami. Jasně o tom mluví Pavel v listě do Říma (Ř 1,24- 27). Lidé zhřešili, přestali si vážit jediného Boha – tak je Bůh zanechal jejich osudu („na pospas nečistým vášním“), ať vidí, kam to vede.

Výsledkem mimo jiné je, že tito lidé opustili heterosexuální vztahy a rozhodli se pro homosexuální. Vidíme dvě důležité věci: šlo o jejich rozhodnutí a jejich jednání není popsáno jako vina, ale jako trest. Jejich jednání je „nepřirozené“. Odporuje jejich přirozenosti. Dělají něco, co neodpovídá jejich „fysis“ – tedy jakémusi životnímu nastavení. Právě tato „nepřirozenost“ je tím, co Pavel vidí jako nejzřetelnější projev lidského odpadnutí od Boha. Je to projev lidské svévole. Když se vrátím k úvodní otázce: co vidí apoštol Pavel v pohanském helénském světě? Lidi, kteří odmítli skutečného Boha. Bez Boha se začali chovat jako pobláznění sobci. Dělají, co je napadne, podle hesla „vyzkoušet se má všechno“.

Chtějí si užít. S tímto přístupem k životu je ovšem v životě špatně všechno. Jistě i to, že se muž svévolně rozhodne opustit ženu a vymění ji za muže. Měli by zpytovat svědomí, poznat svoji přirozenost a té se držet. Jinou situaci popisuje Pavel v prvním listě do Korinta (1K 6,9-11). Hříchy, kterými se korintští proviňovali, ale byli od toho obmyti. Zde Pavel použije ve dvojici zvláštní slova: malakos („měkkouš“) a arsenokoités („s mužem souložící“). Dnes bychom tuto dvojici popsali jako mladičký prostitut a jeho zákazník. Z řecké kultury známe, že se takto „přes postel“ mohli dospívající chlapci vyšvihnout do lepší společnosti. Obdobný výčet píše Pavel i Timoteovi (1Tm 1,8-11). Opět je zde arsenokoités, tedy (jako výše) jakýsi pederast či efébofi.

I okolo použitá slova ukazují na svévoli na druhých – smilstvo, kuplířství. Je-li homosexuální jednání projevem takovéto násilné svévole, pak je rozhodně špatné. Pán Ježíš se k tématu nevyjádřil nijak. Z jeho výroků ale přece jen něco připomenu: Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé (Mk 12,25) a pro Boží království se někteří lidé rozhodnou žít v celibátu (Mt 19,10-12). Lidská sexualita a manželství jsou daností jen pro tento pomíjivý svět. S obdobným výhledem na řády Božího království napíše apoštol Pavel, že mezi muži a ženami není „v Kristu“ vlastně žádný rozdíl (Ga 3,28). Pokusím se shrnout: Ani Nový zákon homosexuální orientaci nezná.

Pasáže, ve kterých je nějaké homosexuální jednání odsouzeno, tak mluví o činech, ve kterých je sexuální jednání spojeno se svévolí, sobectvím či dokonce násilím. To jsou jevy, na které si musíme dávat pozor, protože znehodnotí či dokonce převrátí jinak mravně neutrální jednání. Zároveň není třeba přeceňovat význam sexuality jako takové pro náš duchovní život. Jako cokoliv jiného v našem životě má být projevem rozpoznání naší přirozenosti, která roste z poslušnosti Bohu. Patří do jednoho konkrétního stabilního vztahu. Ani v něm nesmí ubližovat, ponižovat.

Kdo půjde na faráře

Minimální zájem o studium teologie! Kdyby byla ČCE firma, asi bychom si udělali sociologický průzkum, aby se zjistilo proč. Snad je málo duchovních, kteří by byli vzory lákajícími k napodobení. Kázání bývají vědecko-biblicky fundovaná, ale často chybí (cituji z úvahy stoletého faráře Josefa Veselého) konkrétní výsledné „podněty k promýšlení a pokyny na dobrou cestu života“. To souvisí s tím, co konstatuje tentýž autor: K rozhovorům, které berou vážně osobní problémy lidí, se církve našeho typu „uchylují výjimečně“.

Neobviňuji faráře. Vázne něco podstatného v jejich vzdělávání. Podle profesora Štefana je nutná „generální reforma“ studia teologie, ve kterém chybí zejména psychologie a sociologie. Bez odborného vzdělání v těchto oborech se farář těžko orientuje a pohybuje v dnešním složitém světě, kde věřící i nevěřící touží po tom, aby je doprovázel někdo zasvěcený, kdo jim bude rozumět. Proto jdou koncovky kázání tak často do obecna nebo do ztracena. Zde je také příčina toho, že váznou osobní rozhovory o podstatných věcech.

Bez psychologie není už dnes dost dobře možné vést do hloubky jdoucí dialog nebo dokonce realizovat návrat ke zpovědi, který nedávno vytyčil jako důležitý úkol farář s mimořádným rozhledem, Ondřej Macek. Proč o tom píšu do časopisu pro mládež? Abych povzbudil. I když reforma načrtnutá profesorem Štefanem se zatím nekoná, cílevědomý student najde dost příležitostí k teoretické i praktické průpravě v sociologii a v psychologii, kterou potřebuje. Najde přímo na evangelické teologické fakultě, kde se vedle oboru teologie připravujícího na povolání duchovního studuje i krizová, pastorační a sociální práce, případně na dalších fakultách univerzity. Nestane se patrně kvalifikovaným badatelem nebo psychoterapeutem, ale jeho duchovní práce získá – snad tou metaforou nepřeháním – nový rozměr.

Nikdo nedokáže říct, co se dnes vlastně děje s evropskou duší. Tradičních návštěvníků bohoslužeb ubývá, přibývá však hledačů, zvláště mladých. Hledá se na okrajích církví i daleko od nich, nábožensky i nenábožensky, někdy riskantně až tragicky. Novou orientaci hledají také – a často právě oni – věrní členové, kteří vidí a cítí, že se kolem nich i v jejich nitru děje něco, čemu je třeba nově porozumět, nově to rozumem i citem uchopit. Hledat s hledajícími, to dnes patří k jádru povolání duchovního. Je těžké představit si smysluplnější a dobrodružnější cestu životem.

Venite: Víra, Evangelium, Následování, Inspirace, Tradice

Pilotní díl obnoveného vzdělávání pracovníků s mládeží se odehrál 21.–22. dubna v bělečském táboře J. A. Komenského. Celocírkevní odbor mládeže s oddělením mládeže připravily tento kurz pro nás, pro pracovníky s mládeží ze tří seniorátních odborů mládeže (som), a to z královehradeckého, poličského a chrudimského.

Jelikož jsme byli první ze všech somů, kteří se této akce zúčastnili, moc jsme nevěděli, jaké to bude. Mě například napadlo, že se třeba budeme učit, jak si připravovat pobožnosti na seniorátní dny mládeže. Humorné je, že samotný název kurzu, Venite (latinsky „pojďte“), nám byl sdělen, pokud se nepletu, až při vyplňování ankety, která měla být naší zpětnou vazbou organizátorům.

I když bylo nejvíce času vyčleněno na tři hlavní programy Saši Jakobey, Pavla Juna a Jany Hofmanové, nechyběl prostor pro večerní zpěv či pobožnosti, kterých bylo během těch 18 hodin, co vzdělávání laiků i se spánkem trvalo, čtyři. Se Sašou jsme v pátek večer rozebrali přípravu a plánování programu. I když Saša v úvodu říkala, že to pro nás pravděpodobně nebude nic moc nového, vlastně mě nikdy nenapadlo se kvůli každé části programu zamyslet, jestli je nějaké riziko, které by ten program zkazilo, a jak se tomuto riziku vyhnout. Pavel mluvil o propojení zkušeností s Bohem se zkušenostmi existenciálními. Pokud se nepletu, mluvil o třech konkrétních: transcendence (přesahující člověka), nahodilost (která vzbuzuje otázku po smyslu) a rezonance (člověk jako ozvěna). Jana nám na začátku svého programu znázornila víru zajímavým způsobem: seděli jsme se zavřenýma očima a rozevřenýma rukama a čekali, až nám někdo dá do rukou záhadný předmět, který jsme si mezi sebou předávali. Byl to těžký kámen zabalený do šátku. Člověk tedy nejprve cítil lehkost a jemnost šátku, pak ucítil tíhu kamene. Když pak otevřel oči a rozbalil šátek, ucítil i hrubost kamene. Janin program dále pokračoval tématem víry učedníků bezprostředně po Ježíšově zmrtvýchvstání.

Z těch pěti slov definujících název tohoto kurzu: víra, evangelium, následování, inspirace a tradice pro mě byly nejvýraznější dvě slova: víra a inspirace. Víra bylo téma č. 1 a odnesl jsem si nové nápady a náhledy nejen z programu, ale i z večerních rozhovorů. Líbilo se mi, že byl program rozdělen na pátek večer – praktická část, a sobotu dopoledne – obecnější rovina, mluvení o víře apod. Vlastně si říkám, že i když jsem nevěděl, co očekávat, byl jsem docela příjemně překvapen. Nebylo to jednorázové školení, ze kterého bychom odcházeli a přesně věděli, jak připravit nejlepší seniorátky. Jelikož práce s mládeží není podobně jako jiné věci banální, chce to čas, aby ovoce uzrálo. Proto se těším na další sérii tohoto seriálu (vzdělávacího kurzu), který snad vyjde příští rok. Děkuji organizátorům za přípravu kurzu a ostatním somům doporučuju, aby se účastnili, až vyjde jejich díl.

Společnost jako divadelní představení

Rozhovor s Michalem Jokešem

foto Irena Bártíková

Kdo jsi a jak ses k divadlu dostal?
Jsem Michal Jokeš, režisér a herec divadel s postiženými a edukačního divadla. Momentálně největší snahu věnuji divadlu jako nástroji seberozvoje pro lidi, kteří se do něj chtějí zapojit.

K divadlu jsem se dostal úplně náhodou na ZUŠ, když ke mně přišla kamarádka a oznámila mi, že budu chodit do dramaťáku, protože mají málo kluků. Učili jsme se, jak se pohybovat, mluvit atd. Když jsem tam přišel, byl jsem zakřiknutý, nikdy bych divadlo nechtěl hrát a neuměl jsem ani přednést referát. Učila nás Radka Svobodová, která nám svým citlivým přístupem pomohla se otevřít a rozvíjet. V tom souboru se mnou bylo spoustu talentovaných lidí, kteří šli dál na umělecké vysoké školy a po střední se náš soubor rozpadl. Určitě nám ale dal základy, které jsme potřebovali.

Proč zrovna divadla s postiženými?
Vlastně moje první zkušenost s lidmi s postižením byla na táboře v Bělči nad Orlicí od ČCE, kam jsem začal jezdit jako asistent a dodnes působím jako programový vedoucí na III. běhu s Jiřím Burešem. Pojeďte taky…

Když jsem potom hledal, jak se uplatnit u postižených dál, tak se objevila nabídka dělat dramatický kroužek v Jedličkově ústavu. I když jsem s tím neměl žádné zkušenosti, tak jsem nabídku přijal a kroužek funguje dodnes, troufnu si říci, že funguje docela dobře.

A tak vznikl divadelní soubor Ještě chvilku.
Když jsme vymýšleli název pro divadelní soubor a jedné klientky jsem se zeptal, zda už něco vymyslela. Odpověděla mi: ještě chvilku… A tak to celé začalo… Ještě chvilku je divadelní soubor vozíčkářů a asistentů, který nacvičuje různá představení.

Práce s lidmi s postižením má určitě svoje specifika, ale když jsem se do toho pouštěl, byl jsem úplně bez průpravy. Neměl jsem (a dodnes nemám) ani režijní, ani speciálně pedagogické vzdělání. Dnes to hodnotím jako výhodu, protože s klienty jednám jako s kýmkoli jiným a nemám v hlavě žádné diagnózy ani jiné škatulky.

Momentálně už soubor funguje asi osm let a stále se rozvíjí, nacvičuje nová představení a vystupuje na veřejných akcích (Mezi ploty, FestIN, Vyšehraní a organizuje vlastní festival Vedle Jedle). Možnosti hrát s postiženými nejsou tak široké, vysoké nároky na bezbariérovost nám jsou často překážkou a divadlo je organizačně náročné. Proto jsme asi před pěti lety založili vlastní festiválek Vedle Jedle, který nám v tomto ohledu velmi vyhovuje, poznáváme tam tvorbu jiných souborů a vzájemně se inspirujeme.

Bylo super, že asistenti, kteří na dramaťáku asistovali, stejně jako kdysi já, přišli jen pomáhat, a poté se zúčastňovali představení, začali hrát a obohatili náš soubor i sami sebe.

Co je edukační divadlo a jak vzniklo?
Dál jsem hrál v dalších souborech a uvědomil jsem si, co všechno člověka může divadlo naučit, je to úžasný nástroj seberozvoje a ozvláštnění osobnosti, ale i výuky běžných školních předmětů.

K edukačnímu divadlu jako takovému jsem se dostal tak, že moje milá pracovala tou dobou v jednom ekologickém středisku, kde dělali výukové programy pro děti ve školách a sháněli někoho s divadelní zkušeností na rozšíření nabídky divadelních představení s výukovou tematikou pro školy… Začali jsme tedy hrát divadla s ekologickou tematikou, která rozšiřují výuku na školách zábavnou formou.

Tou dobou jsem už asi tři roky hrál edukační divadla v angličtině s The Bear Education Theatre a tak mi přišlo zajímavé, zkusit i téma ekologie pro děti v českých školách.

Co tě motivuje k tomu, že děláš dva tak odlišné obory?
Jsem trochu neukotvený člověk a představa, že bych dělal jen jednu věc, mě trošku zneklidňuje. Rád bych v budoucnu investoval vydělané peníze z edukačních divadel do divadla s handicapovanými, aby se náš soubor mohl i nadále rozvíjet.

Divadlo s postiženými mne baví. Myslím si, že panuje představa, že divadlo by měli hrát jen lidé, kteří mají talent, ale myslím, že divadlo má velký potenciál a ti, kteří ho začnou hrát, obohatí nejen své publikum, ale i sami sebe. Při divadle se společně rozvíjejí jak klienti, tak i asistenti.

Děláš kromě divadla i něco jiného? Jak divadlo ovlivňuje tvůj pohled na společnost?
Myslím si že divadlo není jen o tom dělat „Umění“, ale přijít a spolupracovat s ostatními, být součástí a aktivně se zapojit. Podobnou paralelu vidím i ve veřejném životě. Když pustíme jen ty, co se chtějí předvádět, a budeme si říkati, že to pro nás není, co se stane? Každý se může zapojit a obohatit sebe a své okolí.

I to mne dostalo k tomu, že koordinuji dobrovolníky pro Českou pirátskou stranu. Vím, že to je možná velký myšlenkový skok, a jsem si toho vědom, ale já tam tu paralelu vidím. Nerozhoduje to, kdo má talent, ale kdo do toho jde! Stejně tak i v politice není nikdo, kdo by byl lepší než jiní nebo měl větší talent. Jde o to, aby se lidé zapojili. Společnost, stejně jako představení, bude taková, jakou si ji uděláme.

Co ty a křesťanství nebo víra? Proč o tobě vlastně píšeme v Notě nebe?
Mám křesťanství rád a mám v jeho řadách mnoho přátel. Například právě z tábora v Bělči. Nelíbí se mi současná tendence, že si lidé myslí, že vše je lepší než křesťanství a často ho i bráním v hospodských debatách. Kdybych byl součástí nějaké církve, byla by to ČCE. Sám sice nejsem pokřtěný, ale někde v sobě věřím v Boha. Neměl jsem víru od malička a nikdy se to neřešilo, nikdy se mi ani nepodařilo najít církev, kterou bych mohl přijmout za svoji „rodinu“ a být součástí komunity, která by mi byla vlastní. Pokud jste si toho až doteď nevšimli, nemám vlastně žádné umělecké ani divadelní vzdělání. Myslím si, že je skvělé, když se můžete učit od profesionálů a lidí, kteří jsou v dané oblasti dobří, ale podstatou je, že divadlo (nebo něco, pro co se rozhodnete) může dělat každý bez ohledu na talent a vzdělání. Stačí se jen zapojit a chtít danou věc dělat dobře a s chutí.