05/2016/květen

Průšvihář Caravaggio a jeho Salome

Caravaggio je slavným mistrem, který žil na přelomu 16. a 17. století. Byl nazýván novátorem, protože jeho díla zobrazují realitu tak věrně, jak se mnohým v jeho době nepodařilo. Obrazy má silně expresivní a plné dramatizujících scén, stejně jako umělcův dobrodružný život. Caravaggio se narodil roku 1571 v Miláně. Malířství se učil v dílně málo významného malíře Simona Peterzana, který se držel tradičních stylů, jako byl realismus nebo naturalismus. Po studiu se Caravaggio seznámil s šerosvitem, tedy hru světla se stínem, vysoký kontrast tmavé a světlé plochy na obraze. To začal komponovat snad do každého díla.

Každý malíř, který je dobrý, nadčasový, a ještě k tomu mladý, si brzo najde své odpůrce, závistivé kolegy. Tak tomu bylo u Caravaggia. Na druhou stranu, umělec byl Průšvihář Caravaggio a jeho Salome e Sára Košťáková sám vznětlivý a měl pověst rváče. Jeho obrazy nesly silnou kritiku, byly považovány za vulgární a mnoho kupců ho odmítalo. Caravaggio chtěl zobrazovat realitu co nejvěrněji, a tak si bral modely přímo z ulice. Jeho modely byla cikánka nebo třeba prostitutka, která mu posloužila jako model k panně Marii. To bylo tehdy absolutně nepřístojné.

Caravaggiovy spory vrcholily. Žaloba za útok klackem, zranění mečem, urážka na cti, vyhrožování zbraní, uražení dámy, zpohlavkování… V  roce 1604 se porval v hostinci a byl uvržen do vězení kvůli podezření z vraždy policisty. Z věznice naštěstí utekl, ale zanedlouho se opět porval a protivníka zabil. Byl odsouzen na smrt, ale opět se mu podařilo utéct na Maltu. Neuběhlo ani pár let a už tu bylo další vězení kvůli hádce. Vyznamenání Maltézského rytíře, kterého na ostrově nabyl, mu bylo odebráno. Odstěhoval se do Itálie, kde neměl ani chvíli klid. Bál se, že ho někdo přijde zabít. Pro urovnání vztahů s Maltézskými rytíři namaloval obraz Salome s hlavou Jana Křtitele. O pár let později byl pobodán rytíři z Malty a po krátké době v roce 1610 zemřel. Příčiny smrti nejsou známy. Obraz Salome s hlavou Jana Křtitele je z roku 1607 a jedná se o druhou variantu díla z roku 1606.

Výjev je z Bible, kde si Salome vyžádala z marnivosti hlavu Jana Křtitele a nyní ji přinesl na podnosu kat. Dívka odvrací hlavu. V jejím pohledu můžeme přečíst různé emoce – jedná se o znechucení? Opovržení? Stud? Nebo lhostejnost? Každopádně se na hlavu ani nechce podívat. Katova tvář je citově nedotčená. Splnil svůj úkol, tím to pro něj skončilo. Třetí postava – děvečka, či dokonce matka Salome – jediná projevuje jednoznačnou lítost nad tímto činem. Rukama naznačuje svou bezmoc nad celou situací. Hlava Jana Křtitele jen tragicky přijímá svou smrt.

Scéna je jak střih z dramatického filmu, gesta jsou výrazně aranžovaná. Caravaggio na talíři zobrazil svou vlastní hlavu. Obraz je namalován v duchu šerosvitu, kdy jasné světlo přichází zleva a osvětluje jen část důležitých atributů. Obličej každého aktéra a jejich ruce (kromě služebné). Nejtmavší části obrazu jsou po  stranách. V prostředku jde pozadí mírně do fialova a  bystrému oku neujde, že kata obepíná ještě světlejší korona. Barvy jsou tlumené, a přesto na nás dílo působí živě.

Nejen z barevného, ale i z kompozičního hlediska je obraz velice zajímavý. Skládá se totiž ze souhry diagonál, které podporují dramatičnost. Kat i Salome mají hlavy i těla úplně stejně nakloněné. Naopak Jan Křtitel a služebná se kloní na opačnou stranu, ale již oba pod jiným úhlem. Navíc služebná má tělo opět ve stejném směru jako dvě krajní osoby. Jako protiklad jdou diagonály vedené hlavou Salome a služebné vedle diagonály z ruky dívky, hlavy Jana, natažené ruky Kata a  jeho hlavy. Podobných hříček najdeme v obraze samozřejmě více.

Caravaggiův obraz nám přesně líčí situaci, která v příběhu nastala. Můžeme z něj vyčíst pohled mnoha stran – lítost služebné, katova lhostejnost a do Salome si můžeme promítnout hned několik emocí najednou. Ještě lépe se nám tak příběh dostane pod kůži a my máme pocit, jako bychom byli součástí scény. Můžeme si přiblížit nejen krutost onoho činu, ale pomůže nám to se zamyslet i nad svými činy, kdy si místo Jana Křtitele můžeme dosadit nějaký svůj vlastní skutek a zamyslet se nad možnými následky.

Qui cantat, bis orat

Znamená to „Kdo zpívá, dvakrát se modlí“ a prý to řekl svatý Augustin. Od něj to přes Viklefa přejal Jeroným Pražský. Mnohokrát to citoval Martin Luther. Česká evangelická tradice si vzala tento vý- rok k srdci. Lidový zpěv, to je něco, co provází Čechy v službě Bohu již po staletí. Do textů písní již husité vkládali biblické příklady, moudrá naučení, duchovní i světské rady. I klasická píseň „Ktož jsú boží bojovníci“ obsahuje jak biblická napomenutí, tak zcela praktické poučky, jak se má chovat správný voják. Písně provázely evangelíky i v dalších staletích. Evangelický zpěvník, ze kterého zpívá- me v neděli v kostele, je výběrem z více než stovky různých kancionálů (sborníků písní), které od husitských dob až do 20. století vyšly.

Období komunistické totality církev přežila i díky tomu, že měla co zpívat. Ve spirituálech, tradicionálech i úplně nových písních z per farářů i laiků nacházeli křesťané posilu, potěšení, povzbuzení, napomenutí… Písničky jim dávaly odpovědi na otázky, ale také vedly k otázkám, které by si člověk měl klást. Písničky tvořily mosty mezi církvemi. Nikdo neřešil, jestli se smí v katolickém kostele zpívat písničky Miloše Rejchrta nebo v evangelickém kostele písničky Petra Ebena. Na ekumenických akcích křesťané z různých církví s překvapením zjišťovali, jak velké množství písniček je spojuje. Písničky vznikaly již před tisíciletími (čteme o králi Šalomounovi, že jeho písní bylo tisíc a pět – 1. Královská 5,12) a stále vznikají nové. To je moc dobře. Apoštol Pavel nás vyzývá: Zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce, (Efezským 5,19) a je to nadmíru dobrá rada.

Pivo a kafe

Cesta hodně rychle ubíhala. Co bych šel tři až čtyři dny, to jsem ujel na kole za jeden. Byl jsem neskutečně šťastný. Nebylo mi vůbec vedro, jak mě chladil studený vzduch za jízdy. Stal jsem se jedním z cyklistů, ale přece jsem nezapadal. Všichni mí spolucestovatelé měli moderní kola ověšená několika taškami, upnuté kraťasy, přilby, tachometry atd. Pohybovali se jako tanky, skoro by se ani dva nevyhnuli na úzké cestě. Mezi těmito cyklisty jsem pohyboval já na svém minimálně třicet let starém kole, které trochu vrzalo, zadní brzda moc nebrzdila, a když jsem chtěl přehodit na vyšší převod, tak jsem musel chvíli čekat, pak to cuklo a už tam byl. Přilbu jsem neměl, zůstal mi jen slaměný klobouk a úsměv na tváři. Nezávodil jsem, užíval jsem si každý kilometr cesty. S některými technickými problémy mi ochotně pomohli místní lidé. Stačilo se jen zeptat a nepotřeboval jsem ani žádné vybavení.

Je pravda, že mě kolo někdy zavedlo do míst mimo mapu. Když jsem se musel najednou rychle rozhodovat, taky se mi nechtěla každých sto metrů vytahovat mapa, někdy chybělo značení, tak se stalo, že jsem zabloudil mimo cyklostezku, ale po pár kilometrech jsem ji opět našel. V jednom městě jsem se měl oddělit z dunajské cyklostezky a popojet asi šedesát kilometrů na jih k Bodamskému jezeru a tam se napojit na rýnskou cyklostezku. Jen- že jsem v onom městě ztratil značku a musel jsem se jít zeptat na místní městský úřad, aby mi dali mapu města. Pak bych už cestu bez problémů našel. Paní na informacích mluvila strašně rychle, tak jsem jí vůbec nerozuměl. Nakonec se mi nepovedlo získat papírovou mapu, ale jednoho kamaráda.

Přede mnou tam stál takový podivný pán. Moc zubů neměl, ale jako bezdomovec taky na první pohled nevypadal. Spíš jako taková ta místní figurka, kterou všichni znají. Vytušil, že taky nebudu zrovna místní, že vypadám taky trochu divně jako on. Oba dva jsme měli velký batoh, staré boty a byli jsme neoholení. On možná vypadal kultivovaněji než já. Tak za mnou přišel a řekl mi, že mně tu cyklostezku ukáže a že má kamaráda, který má knihkupectví a tam mají mapy. Nebránil jsem se pomoci a šel jsem s ním. Mezitím mi vyprávěl o historii města a ptal se mě, odkud jsem, co tu dělám a kam prý jedu. V Čechách on prý už byl na pivě, ale že už to je dvacet let.

Když jsme došli do onoho knihkupectví, tak jeho kamarád měl mapy, které jsem už měl, ale já jen potřeboval vědět, kde v tomto městě je cyklostezka, která vede k Bodamskému jezeru. To nevěděl. Pak se mě můj průvodce zeptal, jestli nechci jít na pivo. Řekl jsem mu, že nemám peníze nazbyt, že si drahé pivo za tři eura dovolit nemůžu. To ho neodradilo a už jsem měl v ruce lahváče. Začal mi vyprá- vět svůj příběh. Prý že se jmenuje Axel, ale že mu kamarádi říkají Alk-sel. Názorně mi to vysvětloval na údajích z pivní lahve. Že je prý po operaci, a ukázal mi jizvu na břiše. Že prý bydlí s družkou, která ho doma nechce ani vidět, tak se přes den toulá po ulicích a popí- jí pivo se svými kumpány. Pivo mi chutnalo, jeho životní příběh byl také zajímavý, ale já jsem chtěl pokračovat v cestě dál.

Pak se mě zeptal, jestli nechci taky kafe. Zase jsem mu řekl, že na něj nemám peníze, ale byla pravda, že zrovna ten den ráno jsem si říkal, že bych si ho moc rád někde dal. Že prý ví, kde se dá sehnat za dvacet centů. To jsem mu nechtěl věřit, ale nechal jsem se vést pár ulic z centra města a tam v jedné postranní uličce se nacházely dveře do azylového centra pro lidi bez domova. Nepohrdl jsem, zamkl jsem kolo, vzal si batoh s sebou a šel na kafe za dvacet centů. Po půl hodině jsem už začal být hodně netrpělivý, tak jsem se zvedl, že tu cestu si najdu sám. Alk-selovi zrovna přišel nějaký kumpán a řešili, kde sehnat levně alkohol. Nakonec jsem od něj dostal výslužkou několik banánů a den prošlý sýr.

Cestu z města jsem nakonec nějak našel a za pár hodin jsem byl u Bodamského jezera. Nikdy by mě nenapadlo, že se nechám hostit bezdomovcem, ale na cestách člověk narazí na různé lidi.

Nejen na „kulen“ vás pozvou sestry a bratři v Chorvatsku

Pokračujme v seznamování se s „krajanskými“ sbory a komunitami. Po třech zastaveních na Ukrajině, Polsku vítejte v Chorvatsku. Kolem roku 1880 začíná stěhování Čechů do požežské kotliny patřící do Slavonie. Slavonie je historická země ležící mezi řekami Drávou, Sávou a Dunajem, rozdělená v současnosti mezi Chorvatsko a Srbsko. Je označována jako obilnice Chorvatska. Vedle katolíků šlo o evangelíky augšpurského a helvetského vyznání.

Od počátku se shromažďovali ke společným bohoslužbám v Požeze a patřili k evangelickému luterskému sboru Darkovac. Nelze zde vypisovat podrobně historii evangelických společenství. Pokud vás zajímá, doporučuji www.e-cirkev.cz nebo přímo stránky sboru v Bjeliševci. Dlouholetá kurátorka sboru Zdenka Pagáčová popisuje vznik sborového společenství v celé šíři. Já jen nyní připomenu nejdůležitější momenty. V roce 1900 reformovaní evangelíci v Pleternici zakupují domek, který upravují na modlitebnu. V roce 1946 se Bjeliševac a Pleternica stávají samostatnými sbory. Bjeliševští krajané většinou přišli z valašské Hrubé Lhoty (dodnes starší lidé hovoří valašským dialektem) a konali bohoslužby v nedalekém Tominovci ve škole. V roce 1947 přišel zakáz a tak se dlouhá léta scházeli v soukromých domech, později si upravili dvě místnosti v domě Ludmily Škrobákové jako modlitebnu. V roce 1998 začínají přemýšlet o stavbě modlitebny. Na podzim v roce 2000 začali stavbu a v květnu 2003 slavnostně oteNejen na „kulen“ vás pozvou sestry a bratři v Chorvatsku e Petr Brodský vřeli útulný kostelík. Nelze ani vypsat řadu farářů, kteří dojížděli do Pleternice a Bjeliševace. Cituji Zdenku Pagáčovou: „Přes 100 roků k nám přicházel farář jednou měsíčně. Od roku 1992 máme bohoslužby každou druhou neděli. Biskup Endre Lang a od října 2005 farář Branimír Bučanovič ze Záhřebu přichází první a třetí neděli v měsíci.“ Svůj historický pohled končí větou: „Moc mne těší, že máme dobré vztahy s Českobratrskou církví evangelickou, jak finanční, tak i duchovní podporu a povzbuzení. Za tu duchovní jsme moc vděčni.“ Pro úplné doplnění – v letošním roce funkci kurátora převzal Vladimír Kamenčák.

V průběhu let, kdy jsem za krajany jezdíval cca třikrát do roka, se konaly bohoslužby vždy v českém jazyce. Dalo by se psát i o dalších chorvatských komunitách v Daruvaru nebo o luterském sboru ve Velikich Zdencích. Ale co kuchyně? Řada skvělých jídel a produktů. Praktická poznámka: jednou jsme byli pozváni k obědu – na stole vonělo vařené hovězí maso, podával se k tomu křen, zeleninový salát, hořčice a bílý chléb. Tak jsme jedli a jedli… a najednou vše ze stolu zmizelo a podával se oběd – polévka, pečené maso a sarmy – a my byli najedení! To byl „boj“!

Sarmy
Co k tomu potřebujeme: Jednu hlávku zelí, nejlépe naložené (kysané), 60 dkg mletého vepřového masa; 30 dkg uzeného vepřového masa; 30 dkg rýže; 3 stroužky česneku; 2 cibule; jedno vejce; 10 dkg špeku; jednu kávovou lžičku mleté červené papriky; sádlo nebo olej; sůl a pepř.

Postup: Na kostičky nakrájený špek a cibuli osmažíme na sádle nebo oleji, před koncem přidáme nadrobno nakrájený česnek; přidáme mleté maso, jeden díl papriky, vejce, sůl, pepř a trochu teplé vody. Všechno promícháme. Zelí připravíme tak, že na každém listu od- řízneme tlustší díl a do každého dílu vložíme promíchanou směs a děláme malé válečky. List je nutné zamotat tak, aby se nerozbalil. Z výše uvedené dávky se „umotá“ něco kolem dvaceti kusů – záleží na velikosti zelného listu. Zabalené maso v zelném listu jsou sarmy – na UA říkají „holubci“. Sarmy vložíme do většího hrnce, necháme místo pro zbytek zelí a případně uzeného masa. Posypeme moukou a červenou paprikou, můžeme udělat i zásmažku. Zalejeme vodou a na mírném ohni vaříme asi 2 hodiny. K tomu se podávají obvykle vařené brambory nebo bramborová kaše. Pokud se vám sarmy během vaření rozbalí a válečky zmizí, nebuďte smutní. Má to pak jiný název – „líné sarmy“. Pokud ovšem máte chuť na polévku – doporučuji uvařit si ČOBANĚC. Vaří se hlavně venku v přírodě – vařívali ho hlavně pastýři – pastýř se chorvatsky řekne čoban. Vařívá se téměř při každé slavnosti, dokonce i při svatbách. Skoro každá vesnice má svého mistra na vaření této polévky.

Čobaněc
K  tomu potřebujeme: na  litr počítáme 30 dkg masa (nejlépe tři druhy: hovězí, vepřové, zvěřina), na 20 litrů 6 kg masa (obvykle se čobaněc vaří v kotlíku venku); 2 kg cibule; 3–4 nastrouhané brambory; celer, mrkev, petržel, česnek (kromě česneku vše nastrouhat); sladkou a pálivou papriku, feferony, 0,5 l protlaku; 2–3 dcl bílého vína – nejlépe graševina; mohou se přidat i žampiony.

Postup: základ: nakrájenou cibuli osmažíme dozlatova, přidáme na kostky nakrájené maso a všechny přísady – dle uznání dosolíme –, zalejeme vodou a vaříme 2–3 hodiny. Důležité upozornění: Voda se v průběhu vaření nedolévá! Moje návštěvy krajanů v Chorvatsku začínaly vždy u Zdenky Pagáčové v Požeze. Setkání začínalo pozdním obědem – viz foto – polévka nikdy nechyběla.

Pokud si chcete dát v této oblasti polévku (juha, čorba nebo supa), nejvíce je proslavená „fiš paprikaš“ nebo „ryblji paprikaš“ – rybí polévka – nejlepší je alespoň ze tří druhů ryb. V Požeze se například první víkend v září u řeky Orljavi každý rok koná soutěž o nejlepší „čobaněc“ nebo „fiš paprikaš“. Z uzenin jenom zmíním „kulen“ – je připraven z nejlepšího vepřového masa, hodně mleté papriky, česneku a soli. Kulen projde udírnou a vysušuje se. Asi kilové „šišky“ mají trvanlivost až dva roky.

Lehkým vínem s názvem „graševina“ se zapíjí kulen, sarmy i čobáněc. Tato odrůda se pěstuje zase jenom ve Slavonii a nejvíce, jak mi napsala Zdenka, chutná „mačkova graševina, mačkov sovinjon“ a „mačkova travarica“ – ale to je „jemná kořalička“. Všichni, co jsme tam za ta léta byli, jsme tam to vše výše uvedené jedli, pili a dobře se měli. V příjemné krajině se krajané usadili. Po turecké silné kávě nezbývá něž říci – dobrou chuť – „dobar tek“.

PS: Milá Zdenko Pagáčová – díky za tvá léta kurátorování. Díky za duchovní i kulinářské zážitky,

Zpěv – řeč andělů?

Co se může stát při zpěvu? No – je to trochu zázrak. Jen pár situací – vzpomínek:

a) Zpěv jako vzdor těžké (nesnesitelné) situaci. Vzpomínám: Zpíváme spirituály, např. „Tvá svoboda“ – v době výrazné občanské nesvobody – a něco se mění. Nebo víc: Jdeme v pohřebním průvodu dlouhou cestou na hřbitov a malý houf lidí ze sboru zpívá „Má víra pohlíží“ a je v tom síla. Nebo ještě víc: Když jsem se měl loučit s hodně blízkými lidmi, tak jsem neměl co říci a vlastně jsem nechtěl vůbec nic říkat ani myslet. Ale celý kostel se chvěl zpěvem. Zpěv může znamenat vysvobození z dané situace. Někdy povolí i dveře vězení. Nechte si vyprávět třeba od apoštola Pavla.

b) Zpěv jako sjednocení (v chvále). Když přijdu do kostela, tak se jím často nese šepot. Zní trochu zlověstně. Jako tajemné a zmatené mumlání. To ještě nezačaly bohoslužby a lidé si potichu povídají. Pak se ozvou varhany a kostelem se přeleje vlna společného zpěvu. Krásné. Zpěv sjednocuje. Každý si jinak „mele svou“ a to ještě ve svém vlastním rytmu… Vyznání se řekne: „homo-logein“ a znamená to: něco říkat stejně. Zpěv to umožňuje. Zvláštní zážitek. Teď mi dochází: jestli je něco, co lidé přirozeně a opravdu mohou říkat spolu a stejně, tak to nakonec nemůže být „něco o někom“, ale jenom chvála Boží. Jako o letnicích.

c) Zpěv jako shrnutí času – časů? Vzpomínám: V Rumunsku v domě Čechů-exulantů zpí- váme česky (a vlastně jsem to prožil i leckde jinde, i doma, o Vánocích a jindy…). Staré písně. A něco velkého se děje. Je zřetelné hluboké dojetí. Písně jako kdyby dokázaly vstřebat čas, zahrnout různé vzpomínky se spoustou citu a významu, a také potom na tom bohatství dát kdykoli podíl. Možná jsou písně, při kterých se může prožít až „naplnění času“! Zpěv může být skoro jako přenesení (do) nebe.

Co takhle se naučit nějakou písničku třeba od krále Davida, prorokyně Anny nebo od přímo od andělů (přes pastýře z Betlé- ma).

Ahmad, syn Saany, vypráví

Byl jsem hodně smutný, když matka řekla, že musíme opustit moji zemi, Sýrii. Ale hledali jsme bezpečí. Byli jsme tehdy na naší farmě. Máma přišla a řekla: zítra půjdeme do Jordánska. Začal jsem brečet a doufal jsem, že se objeví můj otec. Jak mohu opustit Sýrii bez táty? Ten den prodala moje matka všechno, co mohla, aby měla peníze na cestu. Počítali jsme, že to vystačí maximálně na tři měsíce. S sebou jsme nebrali nic, protože cesta je nebezpečná a dlouhá.

Náš dům byl pěkný, celý z kamene, obklopený zahradou. Z hlavního vchodu jste viděli nejprve pokoj pro hosty a pak velkou kuchyň. Chybí mi domov a moc si přeju se vrátit. Každý den bych chodil do školy a hrál si na zahradě se sousedy a příbuznými. Chodili bychom na výlety. Byli jsme svobodní a měl jsem kamarády. Chybí mi ta svoboda. Vzpomínám často na to, jak jsme žili doma. Když jsem se vrátil ze školy domů, šel jsem hned hrát syrský styl baseballu s kamarády. Taky jsme hráli na schovávanou a kuličky. Hráli jsme každý den. Mluvím s kamarády přes WhatsApp, jeden je tady a ostatní v Sýrii. To ale nestačí. Někdy si posíláme fotky. Když je vidím, brečím a prosím matku, abychom se vrátili. Moji přátelé na mě čekají. Všichni žijí ve špatných podmínkách. Vyprávějí mi o střelbě a bombových útocích. Nejsem lepší než oni, ale jsem v bezpečí. Měl bych být s nimi. Cítím se provinile a přemýšlím, proč jsem já tady a oni to všechno musí vydržet.

V táboře mluvíme s kamarády o dobrých časech v Sýrii před válkou. Každý z nás se chce vrátit. Jen můj nejmladší bratr ne. Bojí se, slyší o válce a vypne. Říká, že se tam střílí, a pak odmítá mluvit. Byl mu rok, když jsme odešli, a o Sýrii neví nic. Když vidí zprávy ze Sýrie v televizi, říká: Já nechci jít. Před krizí jsme se měli stejně dobře jako děti, které žijí v dobrých podmínkách v Americe nebo v Evropě. Náš život byl šťastný. Nelišili jsme se od nich. Teď už se nemůžeme vrátit.

Theocracy

Zdravím tě, milý čtenáři! Vítej u pokračování přehlídky křesťanských metalových kapel. Tentokrát představím americkou kapelu s názvem Theocracy.

Kapelu založil roku 2002 mladý multiinstrumentalista Matt Smith, z Atén v Georgii, USA. Ten k názvu kapely říká: „Teokracie běžně znamená absolutní vládu Boha. Většinou se tento pojem vyskytuje v souvislosti s politikou a vládou, jako by sám Bůh sestoupil a ustanovil tady na zemi vládu a sebe jako krále, to by byla teokracie. Nicméně my to chápeme ve spirituálním smyslu, tak jak se nazývá jedna skladba – Theocracy within (Boží vláda uvnitř).“ (Z interview pro švédský magazín Noizegate.)

První album se stejnojmenným názvem „Theocracy“ nahrál Matt sám, a po velkém ohlasu se k němu přidali další spoluhráči. Skupinu už od prvních koncertů provázela velká vlna úspěchu a nadšených ohlasů. Oproti některým podobným kapelám je u Theocracy jasně znát, že jde o křesťanskou skupinu. Matt do textů skladeb vkládá jasné, nešifrované obsahy křesťanské víry, za kterými si stojí. I přesto není kapela vyhraněná pouze pro křesťanské posluchače, a často se Mattovi stává, že mu píší své příznivé ohlasy i nekřesťanští fanoušci. Žánrově jde o melodický, epický power metal, okořeněný progresivními prvky – tedy o kombinaci, která je oblíbenější spíše v Evropě než v USA. Nicméně se zdá, že je chytlavá i pro americké či skandinávské posluchače. V jejich skladbách naleznete různá zpracování biblických příběhů, texty, které opěvují krásu světa, i rozebírání různých vnitřních konfliktů. Osobně považuji Theocracy za jednu z vlajkových lodí současné křesťanské metalové scény a moc ji doporučuji!

Matt Smith je velmi aktivní hudebník a už několikrát se objevil jako hostující zpěvák, třeba u brazilské metalové opery Soulspell. Aktuálně rozjíždí projekt s názvem „Project Aegis“, na kterém se spolupodílejí různé další hostující rockové osobnosti. Cílem projektu je poukázat na evropskou uprchlickou krizi a výnos z prodeje půjde na pomoc bezdomovcům a uprchlíkům v Řecku.

Kam mizí voda?

„V tej sprše nemusíš trávit půl dne, mně stačí pět minut, tobě by mělo taky, víš jak je ta voda drahá?!“

Rady maminek nad zlato. Ona ta voda totiž není drahá jenom ve smyslu finančním. Ona je čím dál tím dražší – cennější, nedostupnější, vzácnější… Při povodních jí má člověk až po krk (někdy bohužel doslovně), ale ve vyprahlém létě si i my snad občas všimneme nařízení proti plýtvání vodou. V loňském létě, kdy téměř vyschlo koryto mohutného Labe, snad obava z nedostatku pitné vody na zemi dostihla i nás. Nebo vás ne?

Kam a  jak se vůbec může ztrácet voda? Vždyť má přece svůj koloběh – déšť, řeka, moře, mraky, déšť, řeka… Ale ono to chvíli trvá, než kapky doběhnou, kam mají.

Voda se:

• v půdě obmění za 280 dní
• v horninách za 300 let
• v oceánech za 3 000 let
• v ledovcích za 16 000 let

Obměny a obnovy vody jsou velice pomalé. „Plýtvání vodou“ nespočívá v tom, že ji spotřebujeme, vyhodíme a tím ukončíme její život, jak se to stává s mnohými věcmi, které odejdou na skládku. Čím v koupelně plýtváme, jsou spíše chemikálie, které byly použité na vyčištění vody, a plyn nebo elektřina, kterou jsme spotřebovali pro ohřev nepotřebně dlouhé sprchové epizody. Chemikálie a energie jsou skutečně pryč. Voda ale zůstává. Ztráty samozřejmě tvoří i to, že pocákáme sprchový kout a zvýšíme vlhkost v koupelně. Plýtvání vodou spočívá spíš ve změně jejího trvalého „bydliště“. Jak dlouho to vodě trvá, než se ze zmoklé půdy dostane do řeky, kterou pak vodárna může použít k výrobě pitné vody? 280 dní je dlouhá doba. A co teprve ta další víceciferná čísla?

Můžeme s ní plýtvat tím, že ji přesuneme někam, kde setrvá dlouhou dobu. Jako třeba z moře. Čím víc vody ze sprchy pošleme do řeky, tím víc jí doteče do slaného moře. Nebo ji necháme jen tak uschnout, vypařit. Můžeme s ní plýtvat i ve smyslu nadměrného využívání v průmyslových provozech. Bez některých už se dnes neobejdeme, ale bez některých ano. Tak třeba – co pijete? Správného českého pivaře by mohlo zajímat, že na výrobu jednoho litru jeho lahodného moku padne 25 litrů vody. Jak je to možné? Do spotřeby se započítávají i všechny další procesy, které se při výrobě piva musí podniknout, ať už je to mytí láhví nebo vytírání podlah v pivovaru. Magické číslo pro Coca-Colu je ale o mnoho horší. Kvůli její extrémní sladkosti se musí vodou neustále promývat zalepení stroje, a tak na 1 l může padnout až 1 000 l vody.

Nedostatek vody projevující se na  stále více místech na zemi je způsoben jak jejím nehospodárným využíváním, tak klimatickou změnou, která má za příčinu i jiné rozmístění srážek nebo režimy vodních toků. Ale třeba za vodní toky si značnou měrou můžeme sami. Kde je dnes ponecháno původní koryto řeky? No, dnes už možná zase na více místech než před 10 lety, ale narovnávaní a lidské „zkrášlování“ toků jejich dlážděním a zpevňováním břehů je jednou z nejhorších věcí, co můžeme řece nebo potoku provést. Řeka se na jaře ráda rozlije ze svého koryta. A okolní louka je za to vděčná, neřku-li lužní les, který bez zalití řekou prakticky nemůže existovat. Jen člověk, který nad každoroční záplavou frfňá, má potřebu situaci napravovat, na rozdíl od květin nepotřebuje mít jednou ročně sklep plný vody a bahna.

Kromě toho, že si lidé staví domy na špatných místech, je problémem i to, že si vůbec stále více lidí domy staví – neboli že stále přibývá lidí na zemi. A v případě pití vody se skutečně jedná o její spotřebu. Z těla sice jistá část odchází, ale při tak vysokém zalidnění planety je úbytek vody vypitý člověkem dost značný. Navíc se člověk musí něčím živit – kulturní plodiny a zvířata taky pijí. Co by ale člověk dělat nemusel – stavět si soukromé bazény na každé zahrádce a zalévat si svůj dvoucentimetrový výstavní trávníček. Já vím, je to krásná představa, tohle všechno. Ale v posledních letech už možná začínáme pociťovat tu daň, kterou za ni platíme. Loňské srpnové horko. Ano, ano, kdo do té doby svůj bazén neměl, začal po něm toužit ještě víc. Ale i tato vlna veder byla z nedostatku vody a vedla k jejímu ještě vyššímu nedostatku. Bohužel i krásné zahradní bazény jsou příčinou nedostatku vody v krajině, která ji sama umí nejlépe distribuovat na místa, kde je potřeba. Což bazén ani zelený trávníček rozhodně není. Další příčinou, že voda z krajiny tak nějak mizí, je současný trend pěstování mělce kořenících rostlin, jako je např. řepka olejka. Pokud rostlina rozvíjí své kořeny do značné hloubky, dešťová voda zkrátka až do této hloubky steče po kořeni. Čím hlouběji se vsákne, tím déle se v půdě udrží a může být případným spodním zdrojem při obdobích sucha.

S tím souvisí i meliorace – trubky pod poli, které sbírají přebytečnou vodu a odvádí ji pryč. Většina českého území byla dříve podmáčená a zemědělsky špatně využitelná. Jíst potřebujeme, o tom žádná. Ale právě tyto mokré louky nebo mokřady umí skvěle zadržovat vodu a poskytnout ji právě ve chvíli, kdy se koryta řek vysycháním úží. Možná by stálo za to jich zase pár „odmeliorovat“. Co je přesným opakem krásně provlhčené půdy – beton. Víte, proč se používá zámková dlažba nebo kamenné kostky, po kterých se fakt pěkně blbě chodí (zvlášť v podpatcích!)? Velké asfaltové parkoviště je jako poklice nad půdou. Nic skrz ni nahoru nepropustí a nepropustí ani nic dolů. Voda musí stékat do kanalizace a půda pod parkovištěm chřadne. Dlažební kostky poskytují alespoň minimální vtok vody do půdy pod nimi a alespoň částečně zachovávají kvality zastavěné půdy.

Největším problémem s vodou je však její neustálé znečišťování. V České republice (a celé EU) má každá větší obec povinnost provozovat vlastní čističku odpadních vod. Co ale taková posvátná řeka Ganga? Ono nejde jen o to, mít nějakou vodu. Podstatná je i její kvalita. Ač z Gangy někteří i pijí, těžko uvažovat, o kolik řádů její voda přesahuje povolené hodnoty znečišťujících látek stanovené v Evropě. Kolik nemocí z ní pochází? Toto není ta voda, kterou stále narůstající počet lidských bytostí potřebuje ke zdravému životu. Devastace vod rozhodně není jen ojedinělým případem Gangy. I takoví Číňané jsou velmi úspěšní ve znečišťování vod. Konec konců oni jsou úspěšní ve znečišťování snad všeho a zároveň i v kašlání na očišťování. Čištění vody stojí další energie a zase další spotřebované chemikálie…

Proto je lepší nutnému čistění předcházet již při samotné výrobě, jak dokazují nejnovější trendy. Voda sice také má svou samočistící schopnost a poradí si s mnohými látkami, které by lidský organismus rozhodně nevstřebal, ale všechno taky nepřekousne, pak nastupuje chemie nebo řízená biologie (biologické čistění v čističkách). Znečištění se pomocí toků může šířit dál krajinou do ostatních zemských sfér. Nakonec – kolik si myslíte, že za den spotřebujete vody? A pití rozhodně není jedinou položkou. Průměrný občan ČR za den spotřebuje kolem 100 litrů vody. Ptáte se, jak je to možné? Tak spočtěte všechna desetilitrová spláchnutí, sprchu, čištění zubů, mytí nádobí, vodu k přípravě jídla… a i to pití. Do hodnoty jsou také započteny spotřeby průmyslových podniků, které jsou pak rozpočteny mezi obyvatele. Přijde vám to hodně?

Průměrný občan USA spotřebuje za den 300 litrů vody. Což nevím, jestli je uklidňující, nebo spíše znepokojující informace, ale na klidu rozhodně nepřidá, že např. v Kalifornii už skutečné potíže se suchem mají. Držme se své stovky (nebo se ji snažme snížit) a snad to nebude horší! Jo a častý nešvar – při čištění zubů nebo mytí nádobí nemusíte mít vodu puštěnou celou dobu.

Ohlédnutí za bigbítovými bohoslužbami

V pražském kostele ČCE na Smíchově proběhly 24. března večerní Bigbítové bohoslužby. Co to vlastně bylo? Mládežnická skupina evangelické církve, která pořádá letní Bigbítový kurz v Křížlicích, vytváří vždy kapelu, jež doprovází bohoslužby na Sjezdu mládeže, a doprovázela rovněž tyto Bigbítové bohoslužby. Bohoslužebný program si pak rozdělili dva studenti ETF a místní farář.

Velká síň smíchovského kostela zůstala z větší části ponořena v tajuplné tmě a místní farář Maroš Klačko rozmístil s okem zkušeného scénografa několik lamp a menších světel v přední části. Mystickou atmosféru potom doplnily mrkající světélka očí z lavic potemnělého sálu. Celá jeskyně náhle ožila s příchodem jednoho z kazatelů Karla Müllera, jehož kroky byly provázeny majestátním hudebním doprovodem kapely. Přátelé, co povědět dál? Myslím, že se bohoslužebné shromáždění povedlo. Jemně zaranžované známé písně jako: „Báječnej bál“, „Pomoz mi můj pane“, „Z tvé ruky pane můj“ či „Pán je má síla a hrad můj“ – které zpívala do mikrofonu vytříbená vokální sekce, střídaly modlitby a dvě menší kázání na podobenství z Lukášova evangelia – O marnotratném synu/otci.

Nečekaným bodem bohoslužby byla modlitba, při které si každý mohl sám za sebe zapálit vlastní svíčku, provázenou osobní úvahou o svém vztahu k Bohu. Tento „pochod světel“ byl hudebně podkreslen jímavou písní „Bless the Lord my Soul.“ Žel prostory kostela s několikanásobnou ozvěnou nepřály odvážnějšímu zaranžování skladeb, a tak musela kapela na místě skladby různě upravovat, aby se celkový zvuk v sále nepodobal příjezdu vlaku s kovovým šrotem. Kromě klasických nástrojů jako kytara, baskytara a bicí souprava se hrálo také na teremin – který si po skončení bohoslužeb vyzkoušelo mnoho zvědavců. Shromáždění bylo složeno z hřejivě rozmanité palety lidí snad všech věkových kategorií a různých konfesí, dokonce přišlo i několik necírkevníků.

Mnoho ze zúčastněných se ptalo, kdy budou další bigbítové bohoslužby. No, jsme moc rádi, že se vám tó líbilo, nicméně příprava takových bohoslužeb bývá obyčejně velmi časově i nervově náročná, a s jistotou nemůžeme říct, kdy uděláme další – ale další udělat chceme – Pánu Bohu k oslavě!

Zvedni svůj hlas k nebi

Když se projdete potichu lesem, uslyšíte šum stromů a dříve nebo později se rozezpívá pár ptáků. Na chvíli se zastavíte a zaposloucháte. Ta zvířata činí instinktivně něco, na co jsme my ve všem shonu zapoměli. V současnosti, kdy si z rádia kdokoli může pustit jakoukoli hudbu, lidé zapomínají zpívat, a to myslím doslova, mnoho lidí se bojí otevřít ústa a vyloudit zvuky, které neumí kontrolovat, bojí se, že se netrefí do rytmu, do výšky tónu, že se jim lidé budou posmívat a že se tedy zesměšní. Jenže zpěv je zcela instinktivní záležitost, kterou jsme, talent-netalent, potlačili. Z nějakého zvláštního důvodu je skrze žalmy po věřících požadováno, aby zpívali. Bůh chce slyšet naše hlasy a neřeší, jestli jsou intonované, to řešíme my, ze strachu. Bůh nás má rád a těší se ze svého stvoření v jeho plnosti.

V kostele se zpívá. Vždy a v každém kostele se zpívá. K čemu? Začala bych netradičně od biologie. Když se zpívá ve sboru, uvolňují se různé hormony štěstí, tělo se prodýchá a relaxuje a dokonce se synchronizuje tlukot srdcí těch, kdo zpívají jako jeden. Skrze zpěv tak docházíme k ještě jiné dimenzi jednoty církve, než o které se běžně mluví. Zpěv jsou tekuté emoce. Skrze zpěv máme možnost vyjádřit Bohu věci slovy běžně nepopsatelné. Smíme se nechat chytnout za srdce v melodiích a vylkat Bohu hořkosti duše či krásy světa, vděčnost, strachy i štěstí. Ať už se jedná o chvály, prosby či žalozpěvy, v písni se dáváme do rukou Bohu jako ptáci zpívající na stromech lesa.

K čemu jsou ale Bohu chvály a proč není otrávený poslouchat už několik set let to samé do kolečka? Nevím, netroufám si mluvit za Boha. Myslím, že do určité míry jsou tu písně pro nás, aby nás uvolnily a aby nám pomohly se zastavit, aby nás přiblížily tam, kam sami neumíme. Co se týče populárního žánru chval, ty jsou především nástrojem pro mystickou spiritualitu. Mezi písněmi se nemluví, ale hledá se Boží přítomnost, nehledí se na jiné, ale hledí se do nitra a věřící jde za mantricky se opakující, snadno pochopitelná slova až k samostatnému vyjádření vlastního vztahu k Bohu až, ano, do spirituální extáze. Staré písně se složitým textem nám naopak pomáhají se napojit na tradici, tyto písně zpívali naši předkové a zpívají se doposud, protože jsou dobré, protože, protříbeny sítem času, sdělují něco hlubokého a nadčasového. Zpěv je krásný, Bůh je dobrý a život je komplikovaný. Ve zpěvu se modlíme a svěřujeme se Bohu. Zpíváme Bohu. Aretha Franklin ve své písni Are You Sure zpívá: „Možná nevíš, jak se modlit (a já přidám „zpívat“) ale miluje, když se o to pokoušíš, tak zvedni svůj hlas k nebi a Pán Tě uslyší.“ A o tom to je.