04/2017/duben

Víra a sport

Může něco znamenat víra ve sportu? Může něco znamenat sport pro víru? Nebo mají něco společného? Převracel jsem to dokola, nevěděl jsem…

Moje žena dělala poměrně vrcholově gymnastiku, tak jsem se jí šel zeptat. „Co ti sport dal a co vzal?“
Skoro mi vzal zdraví. S vrcholovým sportem se musí včas skončit… 

Naučil mě snášet bolest, překonávat únavu, pohodlnost, to se potom docela hodí zvláště pro ženu, když v noci vstáváš k dítěti nebo když ho máš porodit… 

Taky jsem se naučila, že věci nejdou snadno. Něco zkoušíš tisíckrát, pak se ti podaří. A ani potom to neznamená, že to umíš. Zase spoustukrát spadneš. 

Taky poznáš své limity, i to se v životě docela hodí.
A dost mi to pomohlo ke zdraví, byla jsem astmatické dítě… To je asi nejdůležitější věc, co sport dává, zvláště když sportuješ v dětství.“

„A co víra a sport, vidíš tu nějakou souvislost?“
První reakce byla: „Nee…“
Po chvíli: „Mně nepřipadá, že vyznavačské je, že nepodvádíš, že hraješ fér, že druhému pomůžeš… To je přece normální, běžný etický model.

„Takže víra a sport opravdu nic?“
No… Problém pro mě byla soutěživost. Člověk by vlastně měl mít radost, že se druhému nedaří… To byl můj problém, že jsem neměla velkou touhu vítězit. Bavilo mě – cvičit si, cvičit co nejlíp, ale nechápala jsem tu touhu vítězit, kterou ode mě čekali. Být lepší než druhý, porazit ho…
A potom: největší problém pro mě bylo, že chtěli, abych žila pro sport, pro závody. Všechno obětovat. Ostatní odsunout stranou, nechat hudební školy, nechodit v  neděli do  kostela, protože byly závody… Sport chtěl mou duši.“

Nakonec moje žena dodala: „Ale miluji sport!“.

Filipským 3,12: Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš.

Růži z lásky nebo z lhostejnosti?

foto Jan Esterlová, František Plzák

Ženu ani květinou neuhodíš! Ale když ženě za pěstování květin nedáš dostatečnou mzdu, zneužiješ ji a ještě zapřáhneš i její děti… Je to v pořádku?

Bohužel pravda je mnohdy taková. Z výloh květinářství se na nás usmívají všemi barvami hrající květiny nejrůznějších velikostí a tvarů. Že jsou vyšlechtěné a s kytičkami v přírodě mají jen pramálo společného, je asi všem jasné. Proč ale? Jsou snad o tolik hezčí než ty na louce? Nebo jsme jen líní na tu louku dojít (mimochodem, často bohatě stačí i městský trávník)?

Na tuto naši lenost, nebo ne lenost, prostě zvyk, nad kterým už skoro nikoho nenapadne se zamyslet, doplácí lidé v rozvojových zemích. Mysleli jste si, že se rostlinky pěstují na prostranství za městem? Nebo tedy alespoň ve velkoskleníku v malebné české kotlině? Kdepak. Keňa, Uganda, Kolumbie, Zimbabwe… Z nich se do České republiky ročně importují miliony (až desítky milionů) řezaných květin pro květinářství.

A proč tam pěstují okrasné květiny? Nemají náhodou tak trochu problémy s hladem? Neměli by si tam radši pěstovat něco k jídlu? Ano, měli! Ale květinoví magnáti se do těchto zemí hrnou stejně jako mnoho jiných podnikatelů kvůli levné pracovní síle. Místo políček pro drobné zemědělce je půda zabrána pro zdálky okouzlující, leč zblízka hrůzu skrývající květinové plantáže.

Výdělek zaměstnanců často nepokrývá ani hrubé výdaje na základní potřeby. Do práce ale nechodí o nic méně, spíše hojněji než my. Je s nimi často zacházeno zcela nelidskými způsoby. Nějakými pracovními podmínkami nebo právy si nikdo hlavu moc neláme…

Přírodní a klimatické poměry ale taky mnohdy pěstování úplně nenahrávají. Někteří hovoří o tom, že i kvůli květinám se kácí pralesy. Jedná se však spíše o problém s vodou. Taková domácí kytička v květináči se musí zalévat. Každá jiná kytička také. Na obří plantáž nebo skleník připadne nepředstavitelná spotřeba vody. Která je ale klíčovou surovinou i pro lidský život. Kde ji teď vzít, když ji všechnu vypijou květiny – klíčová potřeba zamilovaného evropského párečku?

Takže na jednu stranu si místní nemůžou sami pěstovat potravu. Díky vysoké poptávce po těchto levných květech však alespoň mají práci, díky které si přece jen nějaké jídlo pořídí. Ale co voda? Základní stavební kámen rostlinného i lidského těla. Kdo zvítězí?

Pokud už někde nějaká voda zbude, často je kontaminovaná nejrůznějšími agrochemikáliemi (pesticidy,hnojivy…). Jejich množství ve vodě by určitě překročilo normy snad všech patřičných evropských nebo amerických limitů. A tohle nejsou jediné překračované koncentrace. Jelikož se jedná o výrobu v rozvojových zemích, týkají se jí méně přísná pravidla některých mezinárodních environmentálních úmluv a programů. My jsme bohatí na to, abychom zaběhlou, dobře fungující, ale přírodě a člověku hodně nepřátelskou chemikálii nahradili více „ekofriendly“ variantou. U rozvojových zemí se ale počítá s tím, že dostatečné finance ani jiné potřebné kapacity pro „bezpečnější“ látky nemají a mohou si např. dále vesele sypat insekticid DDT, jehož používání v Československu bylo, po prokázaných toxických účincích, zakázáno již v 70. letech. Tyto látky nebývají zakázané jen kvůli přímému riziku pro lidské zdraví, ale mohou se též v prostředí kumulovat a zamořit ho. Např. se rozpustit do vody, kterou pak domorodci pijí.

Často jsou tedy lidé z těchto oblastí škodlivým chemikáliím vystaveni hned dvakrát. Poprvé na pracovišti, kde nejspíš ani neznají pojem „ochranné pracovní pomůcky“, a podruhé ve vodě, jejíž jiný zdroj zkrátka neexistuje. Další kapitolou je dětská práce. Jaký smysl mají sbírky „Postavme školu v Africe“, dokud budou lidé ze stejných zemí, které tyto bohulibé sbírky pořádají, tyto děti zneužívat k vlastnímu byznysu. Zmíněná zdravotní rizika skoro vždy znamenají pro děti riziko ještě mnohem vyšší. Pracovní doba také často přesahuje předem dohodnuté množství odpracovaných hodin.

péče

Pracovní podmínky jsou nedůstojné. Ale proč by také nebyly, když zde lidem jiná forma obživy v podstatě nezbývá a jsou ochotni strpět… no, sama si nedokážu představit, co všechno. Násilí na ženách také nepředstavuje nic neobvyklého. Stále jsou ty kupované lilie tak běloskvoucí? V porovnání s tímto problémem je už jen další malou kapkou doprava. Květiny se vypěstují v Africe, putují letadlem na burzu v Nizozemsku a odtamtud do všemožných zemí světa. I do ČR. Je pravda, že v teplejších krajích bývá růst rostlin efektivnější než v našich zeměpisných šířkách. Ale pokud se jedná o skleníkovou výrobu, kde by teplota uvnitř měla být stejná v Čechách i v Jihoafrické republice, o jak velký rozdíl asi půjde?

A kolik z těch vypěstovaných a dovezených květin se vůbec dostane na pulty? Nebo ke svému cíli – na stůl do vázy? Kolik hořkého úsilí a neproplacených pracovních hodin zvadne a vyhodí se ještě před finálním prodejem na stánku? A kolik paliva se vyplýtvá? Jak si tedy pořídit pořádnou kytici, pokud se vám luční kvítí vážně nelíbí, ale nechcete podporovat tyto nekalé praktiky? Řešením mohou být samozřejmě česká zahradnictví, v nichž velké šlechtěné květy lze sehnat. Většinou ale nemívají provozovny v místech, kam stačí pro kytku skočit pět minut před srazem. Nebo darujte květinu v květináči! Ta dělá radost déle! U nich se pěstování v ČR ještě alespoň částečně drží.

A pokud chcete skutečně klasické růže, gerbery nebo karafiáty, existuje ještě certifikovaná fair trade náhrada. Všichni pracovníci z Keni, Ugandy či Kolumbie dostanou mzdu, kterou si zaslouží, mají adekvátní pracovní podmínky a žádné pracující děti tam nenajdete. Bohužel však nalezení prodejce fair trade flowers v ČR vyžaduje značnější chvíli vysedávání nad googlem.

A pokud chcete darovat prostě milou hezkou kytičku, můžete zabrousit do firem pěstujících si vlastní ať už skutečně luční nebo částečně šlechtěné kvítí. Nabízí se třeba Loukykvět nebo Kvítí z lesa. A navíc – kdo nám diktuje, co je hezké? Neměla by náhodou krása být předmětem subjektivního vnímání? Není to absolutní fakt, je to přece možnost vlastního pohledu. Čím větší květ, tím krásnější? To je taková prvoplánová krása. Ale zkuste si někdy v trávníku utrhnout hluchavku a pořádně ji prozkoumat. Podle mě je krása přesně tohle…

Takže vyběhněte na louku a koukněte se, kolik krásy a radosti může ukrývat i ten nejmenší kvítek!

 

Na vikariátu se káže!

1. Čtení: Jan 12, 12-19
2. Čtení: Zachariáš 9, 9; Izajáš 62, 11a

I: V Jeruzalémě žil chlapík jménem Juda. Ráno vstal, umyl se, posnídal s rodinou a šel do práce. Juda byl odborník na výsadbu rostlin. Většina zahrad a parků v Jeruzalémě byla jeho dílem, ale tou dobou zrovna pracoval na poli za městem. Fíkovník, moruše, pšenice, olivovník, ječmen… tomu opravdu rozuměl, a když se zakládala nová políčka, tak si ho vždycky pozvali, aby jim poradil, co mají kam zasadit. Po snídani procházel ospalým Jeruzalémem. Jarní sluníčko pomalu stoupalo a začínalo být horko. Vyšel z poslední řady domů a před sebou měl cestu, kde nebyl žádný stín. Než došel na pole, bylo mu už pořádně vedro a říkal si: „Jé, to je fajn, že už začínají ty velikonoce. Dostanu volno a nebudu se muset už od rána takhle pařit na sluníčku.“ Dal se do práce a den mu rychle utekl.

K večeru zalil poslední keříky, sbalil si věci, rozloučil se s kolegy a spokojeně se vydal k Jeruzalému. Vstoupil do města a kráčel co nejbližší trasou ke svému domu. Cestou míjel množství lidí a cosi zaujalo jeho pozornost. Skupinky lidí, které potkával, ať už procházely kolem něj, postávaly na rozích či vysedávaly u nějaké společenské hry před svými domy… všichni si povídali o nějaké čerstvé události, která se přihodila krátce před večerem. Nějaký chlapík prý vjel do Jeruzaléma na oslu a byla to docela sranda. Jiní byli naopak fascinováni, že prý se naplnila nějaká stará proroctví. Juda byl člověk od přírody zvídavý a chtěl tomu přijít na kloub. Přišel ke stánku s novinami a vybral si čtyři čerstvá vydání svých oblíbených listů: Stará fronta VČERA, Hlas volajícího na poušti, Herodes dnes, a Amen! Došel do svého domu, odložil si a zasedl ke stolu.

II: Otevřel Starou frontu VČERA a četl, co napsal redaktor pod pseudonymem Marek. Titulek zněl – Na večer dorazil do Jeruzaléma mesiáš. Juda zpozorněl a četl dál. Krátce po večeři přijel do Jeruzaléma od Olivové hory muž na oslátku. Říká si Ježíš. „Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí.“ Prosím? To Judu docela podráždilo, že lidé řežou do jeho stromků a kladou je pod nohy nějakému podivínovi kdoví odkud. „A ti, kdo šli před ním i za ním, volali:,Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!‘ Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel se svými dvanácti spolupracovníky do Betanie.“ „No to jsou mi věci,“ pomyslel si Juda a hned otevřel další noviny. Na stránkách listu Hlas volajícího na poušti psal zase nějaký redaktor pod jménem Matouš. No, nenapsal toho o moc víc, než onen Marek. Lidé podle něj volali něco trochu jiného, a zaznělo i jedno staré proroctví. Ale jinak „to samé v bleděmodrým“. Otevřel i noviny Herodes dnes a Amen!, ale kromě spěšného inzerátu, že nějaký muž z Betanie postrádá své oslátko a nabízí dobrou cenu tomu, kdo mu ho přivede, nenašel nic moc nového.

III: Zamyslel se: „Jestli je ten Ježíš opravdu mesiáš, spasitel, zachránce… tak je to dost dobrá zpráva. No jo, ale co má znamenat ta parodie na královský příchod? Takhle jsem si mesiáše nepředstavoval. A že šlape po větvích ze stromků, které jsem vlastníma rukama sázel… to mi taky moc nevoní.“ „No jo, ale s tím proroctvím je to pravda. Vzpomínám, jak rabíni v synagoze předčítali Zachariášovo proroctví:,Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.‘ Co to asi tak znamená? Inu proroci… jeden naplno neporozumí tomu, o čem mluví, dokud se to nepřihodí. Dobře, dobře, když to vezmu kolem a kolem, tak to nejspíš stojí za pozornost. Od zítřka mám volno, a když se tu ten Ježíš zase ukáže, tak si ho rozhodně nenechám ujít.“

IV: A co my – sestry a bratři? Co my na to? Jako tehdy, tak i dnes, přichází Ježíš jinak než vládci tohoto světa. Jak jinak asi vypadal příjezd Karla IV., císaře Ferdinanda, jak jinak vypadá příjezd prezidenta na Hrad. Ježíšův příjezd do Jeruzaléma je buď parodie, scénka pro pobavení lidu… anebo v sobě skrývá nějakou hlubší symboliku. Pán Bůh nám totiž velmi rád ukazuje věci způsoby, které se z lidského pohledu jeví jako bláznovství. Abram má opustit dobré místo ve své domovině a odejít kamsi do pouště; koktavý Mojžíš má vyvést Izraelce z otroctví; zrzavý teenager David se postaví do boje proti pelištejskému šampionovi v těžké váze… a nějaký Ježíš, co se narodil v chlívku, má být králem židů… no, co je na tom rozumného? Apoštol Pavel píše do Korintu: „Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné.“ Tímto „bláznovským“ vjezdem Ježíš ukázal, že je „jiným“ králem, než jací bývají ostatní králové tohoto světa. Ono to dává smysl, protože Ježíš také není z tohoto světa… ale právě na tento svět přišel. A to proto, aby ho napravil, zachránil a obnovil. Ježíš je také jiný v tom, že jeho vláda není omezena lokalitou, dobou, sousedními královstvími atp. Jeho říše je věčná a vládne v ní láska. Tam na nás čeká, až k němu skrz život na zemi dojdeme.

V: Spolu s Ježíšem vstupujeme do velikonočních svátků. Budeme si připomínat události, které mají pro nás i pro celé stvoření naprosto zásadní význam. Ten, který kdysi přijel na oslátku… přichází také dnes. Ačkoli se to některým nezdá, a jiní ho odsuzují… přichází nám na pomoc. Přichází do našich starostí, smutků a úzkostí. A přichází možná jinak, než jak bychom si to představovali… to je v pořádku. Pojďme vstoupit do Velikonoc tím, že se nad Ježíšem nebudeme pohoršovat, ale necháme ho vstoupit do našeho srdce. Vpusťme ho do svého života, znovu a znovu a znovu… a kdykoliv od něj odvrátíme zrak. Protože přišel kvůli nám všem.

Singapur: neomezené zákazy i možnosti

„…ať vyplní se sen, v němž zpátky domů chcem přes Singapur…“ Donedávna jsem kromě písně ze známého kresleného seriálu o Willym Fogovi neměla o tomto malém asijském státě žádnou představu. Kde se nachází? Jakým jazykem se tam mluví? Jak je velký? A proč ho při cestě kolem světa zaručeně neminout?

Tímto článkem nakusuji velké téma malinkého ostrova, který jsem měla to štěstí navštívit a jenž je pozoruhodnou směsicí evropských a asijských kulturních zvyků. Dochází zde k obrovskému ekonomickému i urbanistickému růstu a život je díky tomu patřičně drahý. Vedení města velmi dbá na čistotu, viděli jsme, jak jsou stanice metra a celé budovy omývány vodou z hadice. Stát si chce své občánky řádně vychovat, a tak používá přísný systém mnoha pokut. Za jídlo nebo pití na nepatřičných místech můžete zaplatit v přepočtu až devět tisíc korun, za kouření dokonce 18 tisíc (1000 singapurských dolarů). Zákaz žvýkání už v platnosti není, ale pokud chcete žvýkat, musíte se nechat zaregistrovat na úřadě. Kromě peněžitých trestů se v hojné míře pěkně po asijsku uplatňují tresty tělesné. Pašování drog je dokonce hrdelní zločin. Na mne všechny ty zákazy, nařízení a pokuty působily pěkně tvrdě a stresuplodně, ale místní nevypadají, že by žili v atmosféře strachu, takže se na to asi dá zvyknout. Kromě vedra a vlhka je to ale další věc, proč bych tu trvale bydlet nechtěla. Ovšem jet do této brány Asie na parádní do volenou? To už je jiná.

Singapur se nachází v jihovýchodní Asii nepatrný kousek nad rovníkem. Tak nepatrný, že si říkáte, jaká je škoda, že jste se na tu jižní polokouli zase nepodívali. Leží na stejnojmenném ostrově a přilehlých ostrůvcích jižně od Malajského poloostrova. Má rozlohu 720 km2, ale je to údaj spíše orientační, jelikož ještě roku 1965 byla velikost ostrova pouhých 580 km2. Asi jako kdyby Andora najednou zvětšila svou velikost o polovinu. Pokud chcete asijské porovnání, tak velmi podobný poloostrovní stát Hongkong má přes 1100 km2. I když je úředním jazykem kromě malajštiny, mandarínské čínštiny a tamilštiny také angličtina, místní se nejčastěji dorozumívají tzv. singličtinou – anglickým dialektem, který přijal slova z ostatních jazyků, nečasuje slovesa a polyká souhlásky. Snadno se vám tak může stát, že recepční hotelu vám na otázku o počtu hostů ukazuje na faktuře, že to je tam přeci napsané: „No. of Pax 2.“ Pax totiž značí pasažéra nebo osobu.

Když britská Východoindická společnost v čele s Thomasem Rafflem místo roku 1819 objevila, jednalo se jen o pár rybářských osad. Jelikož však měly výhodnou polohu, neváhal zde sir Raffl založit město, jehož přístav se po otevření Suezského průplavu roku 1869 stal hlavním obchodním centrem plavidel směřujících z Evropy do východní Asie a zpět. První světová válka zemi vůbec nezasáhla, ale na konci roku 1941 byla obsazena Japonci a to pro ni a její obyvatele, většinou Číňany, znamenalo pohromu. Po válce bylo území považováno za kolonii anglické koruny, ale postupně získávalo nezávislost, až se v roce 1965 osamostatnilo od Británie i Malajsie.

cestování2

Ale zpět k tomu, co vám jistě vrtá hlavou – jak je možné, že se plocha státu za 50 let zvětšila o 140 km2? Žijí zde dobyvatelé zámořských území či dokonce sousedů? Vysvětlení je sofitikovanější a modernímu Singapuru vlastní – územní zvětšování nastává díky zasypávání okolního moře pískem. Do roku 2030 má vláda v plánu zasypání dalších 45 km2. Kromě hlavního města Singapur se na ostrově rozprostírá přilehlá aglomerace. Jelikož ale metro (které je na svých koncích nadzemní) jezdí na všechny strany téměř až k hraniční Johorské úžině, dá se veškerá urbanizace pokládat za jednu obrovskou metropoli. Jedna rozdvojka metra jezdí až na letiště, Praha by se mohla inspirovat. Systém dopravy se mimo hlavní město neliší, všude vás doveze SMRT (Singapore Mass Rapid Transit), místní přepravce. Kromě metra brázdí ulice autobusy, nezřídka se jedná o tzv. double deckery připomínající kus anglické historie. Pro studenty jsou inzerovány slevy, já sama jsem to ovšem nezkoušela a vsadila na souhrnný, byť možná trochu dražší, lístek. Důvodem byly již zmiňované autobusy. V těch totiž musíte mít s sebou přesnou sumu, kterou hodíte do mističky u řidiče.

Singapur patří k předním asijským finančním a obchodním centrům. Nad starou čínskou zástavbou v samém srdci města dominují mrakodrapy bank, z nichž ty nejvyšší dosahují výšky 280 metrů. Místní banka UOB postavila na nábřeží budovy dokonce dvě, ta vyšší disponuje 280 metry a 67 patry. Nižší stavba má „pouhých“ 162 metrů a 38 pater. Na druhé straně řeky se nalézá muzeum asijských civilizací, které nabízí detailní pohled na asijskou kulturu, dějiny i náboženství. Kromě muzea zde můžeme navštívit také národní galerii umění, katedrálu svatého Ondřeje (žije zde 19 % křesťanů) či zamířit do nedalekého Fort Canning Parku.

Ten skýtá útočiště před všudypřítomným horkem, i když při výstupu do kopce, na kterém leží, se asi stejně zapotíte. Milovníkům historie však bude útěchou Battle Box Museum, podzemní komplex bývalého britského velitelského stanoviště, kde v únoru 1942 museli místní kapitulovat před Japonci. Komu se nechce do schodů, může zkoumat kulturní dědictví v Peranakanském muzeu. Peranakanové (neboli „zde narození“) jsou potomci přistěhovalců, převážně čínských a indických, kteří se ženili s místními malajskými ženami. Muži jsou nazýváni Baba a ženy Nonya a jejich kultura zvláštně kombinuje madonky a viktoriánské nádobí s čínskou květinovou výzdobou.

Cestou zpět do centra kopírujeme řeku, jež se jmenuje – jak jinak – Singapore River. Při jejím ústí shlíží na zátoku Marina Bay místní symbol Merlion (neboli Mořský lev). Skulptura má rybí tělo, které představuje původní rybářskou vesnici, a lví hlavu. Ve 13. století zde totiž místní princ při lovu prý zahlédl lva, a tak dal město přejmenovat na Singapuru (neboli Lví město). Jelikož je však dokázáno, že lvi na ostrově nikdy nežili, mohlo se jednat maximálně o tygra a událost je tak spíše bájí než pravdivým příběhem. Ať tak či onak, zvíře proslulo jako národní symbol země a najdete ho na všech suvenýrech. Po zvláštním obloukovém Esplanade Bridge se dostaneme k dalšímu typickému úkazu – durianu, resp. ke stavbě, jež toto vysoce aromatické ovoce připomíná. Esplanade – Theatres on the Bay je domovem symfonického orchestru i řady divadelních a tanečních souborů. Je odtud výborně vidět na další stavbu, kterou inspirovala příroda – ArtScience Museum ve tvaru lotosového květu z roku 2011. Dostaneme se k ní po Helix Bridge, mostu ve tvaru dvojité spirály, jež byla inspirována strukturou DNA.

Naproti muzeu umění a vědy se do výše téměř 200 metrů tyčí pro našince naprosto nepochopitelná stavba – hotelový resort Marina Bay Sands zahrnující 2561 hotelových pokojů, muzeum, divadla, vybrané gurmánské restaurace, kluziště a největší světové kasino. Další kasino se nachází též v připojeném obchodním centru s vlastní umělou řekou a nabídkou vyhlídkových plaveb, při kterých můžete obdivovat obchody luxusních značek. Nezapomeňte se na to ale pořádně obléknout, prostory jsou řádně vymražené na 16 °C, jak je zde dobrým zvykem každého interiéru, hotelovým pokojem počínaje a autobusy konče. Ohromná stavba se skládá ze tří hotelových věží, jejichž střechy spojuje Skypark – 340 metrů dlouhá střešní terasa ve tvaru surfového prkna, která věže dokonce o 67 metrů přečnívá, s vlastním 150metrovým bazénem a kapacitou 3900 osob (vešlo by se tam 4,5 letadel typu Airbus A380). Nedaleko se nachází také singapurské ruské kolo (Flyer), které se svými 165 metry bylo donedávna vůbec nejvyšší na světě.

Za resortem se nachází pro mě nejúchvatnější část centra – botanické zahrady budoucnosti Gardens by the Bay. Po levé straně jako ulity hlavonožců stojí dva obrovské skleníky ukrývající více než 200 tisíc rostlin patřících k 800 druhům. Cloud Forestu a jeho tropickému horskému klimatu dominuje 35 metrů vysoká hora s vodopádem, kolem které rovněž vede vyhlídková plošina, jako ostatně celou stavbou. Vstupenka však stojí kolem 500 korun, takže pokud máte málo času, peněz nebo obojího, skleníky klidně vynechte. I tak budete uneseni na nejvyšší možnou míru. Gardens by the Bay totiž nejsou obyčejnou botanickou zahradou (jako by v Singapuru vůbec slovo „obyčejné“ mělo místo). Nepřehlédnutelnou součástí a hlavní atrakcí je tzv. Supertree Grove (Les superstromů). Výfukové komíny parních turbín, jež pomocí přírodních zákonů a biomasy vyrábí energii pro skleníky, pokryté obarvenou ocelí a 163 tisíci rostlin a spojené ochozem ve výšce 22 metrů, to je pravý ráj milovníků sci-fi a botaniky.

Dvakrát za večer zde probíhá světelná show. V den naší návštěvy se pod „stromovím“ nalézaly umělé sochy dinosaurů, které však vskutku živě kývaly hlavou, máchaly ocasy a vydávaly skřeky. O kus dále ve směru řeky se gigantická socha sedmiměsíčního chlapce díky optickému klamu jakoby vznáší metr nad zemí. Cestou po více než 100hektarové zahradě jsem potkala rovněž sochy ptáků nebo keře vystříhané do tvarů zvířat. Všude se nalézá ohromné množství stromů, keřů a květin s popisem a pár zajímavostmi na informační tabulce. Při svých toulkách jsem narazila na řadu malých tematických okruhů se zaměřením tu na Afriku, tu na různé typy zahrad a tu třeba na palmy (mezi nimi i v dnešní době často proklínaná palma olejná). Areál disponuje informačními stánky a množstvím restaurací i sociálních zařízení. Ve všední dny tam nechodilo moc lidí, a tak jsem si dovolila sníst jídlo na lavičce s výhledem na jezírko. Viditelného zákazu jídla jsem si nikde nevšimla, a nechat hluk a úmorné horko města za mnou bylo vskutku pohádkové (i když právě tady jsem si nakonec nejvíce spálila ramena).

Centrum Singapuru je památkami a technicky vyspělými, hypermoderními stavbami přeplněné. Hustota těchto zajímavostí je skoro stejná jako hustota obyvatelstva: 7800 na km2 (pro srovnání – v ČR je to 134 obyvatel na km2). I přes značnou přelidněnost je zde úroveň života velmi vysoká, město zřídilo mnoho parků a rostliny najdete růst všude, dokonce houfně i na domech! O flóře a fauně se více rozepíšu až v dalším článku, ve kterém se společně podíváme na místní zoologickou zahradu, jež si kvalitou nijak nezadá s tou pražskou (a to už je co říct).

Homosexualita I.

Složité téma. A asi ještě dost dlouho bude. Tím spíš je potřeba do tohoto jablka kousnout. Jistě opatrně. Z Bible víme, že to s jablky bývá ošidné…

Předně – otevíráme balík problémů. Homosexuální orientace a jednání, manželství a registrovaná partnerství, adopce a výchova dětí, rodičovské modely, výzkum genetický, endokrinologický, psychologický… Co k tomu říká Starý zákon a co Nový… To je více než na jeden článek.

Druhak – Bible mnohé neřeší, na některé otázky neodpovídá. S tím se musí poprat křesťané v mnoha oborech – lékařství, genetické manipulace, umělá inteligence, robotika, kosmonautika, ale i pedagogika a psychologie…

A do třetice – společnost se vyvíjí. Jistěže pro určitý typ vývoje platí označení „pokazit se“. Ale třeba ve vztahu k otrokářství či k rovným právům mužů a žen jsme pokročili k výrazně lepšímu stavu, než znal apoštol Pavel.

Samotnou homosexuální orientaci (tu třeba Bible vůbec neřeší) beru jako danost. Nevěřím, že ji lze změnit. Přesvědčuje mne o tom fakt, že ani staletí perzekucí nepředělaly homosexuály na heterosexuály. Dokážu si představit snad jen bisexuály, kteří se v tlaku okolí přihlásili k té „správné“ straně. Věcí volby není dispozice („hřivna“ či „kříž“), ale naše nakládání s ní.

Výjimečná situace může lidi dovést k homosexuálnímu jednání. Přesně to vystihuje film „Vykoupení z věznice Shawshank“. Andy a jeho kamarád Red sledují partičku „Sestřiček“ – spoluvězňů, kteří zjevně touží zneužít Andyho. Ten se přítele ptá: „Nepomůže říct, že nejsem homosexuál, co?“ A Red na to: „Oni také nejsou. Jde jim jen o násilí.“ Obdobné příběhy čteme v Bibli (Gn 19, Sd 19) – muži sodomští i gabaonitští nejsou gayové hledající životního partnera podle své sexuální orientace. Jsou to obyčejní násilničtí hajzlové. To, co udělají, je jednoznačně odsouzeníhodné – ale homosexuální jednání je tu jen nástroj ponížení druhého.

Je příznačné, že násilníci v Sd 19 nakonec takto zneužijí ženu. Jejich jednání je po zásluze potrestáno. Protože ale tento příběh není důkazem špatnosti heterosexuálního styku, je nepřípadné odvozovat z něj důkaz špatnosti styku homosexuálního.

Obdobně složité je to se starozákonními texty, které výslovně odsuzují homosexuální jednání, když jde o souvislost pohanské modloslužby. Jde o místa Lv 18,22; Lv 20,13 a často i Dt 23,18–19, kde ovšem nejspíš o homosexuální jednání vůbec nejde.

Jakékoliv jednání napodobující modlářské pohany je zavrženo. Proto ve stejné souvislosti čteme třeba o zákazu sexu v době menstruace (Lv 18, 19; Lv 20,18), ale i o odlišování nečistých zvířat (Lv 20,25), o zákazu půjčování na úrok (Dt 23,20) i (oblíbený příklad) – o kolíku na úklid po vykonané velké potřebě (Dt 23,14-15). Naopak je povoleno nasytit se na poli či v zahradě někoho jiného (Dt 23,25-26), tedy v dnešním chápání krádež.

Izraelci nemají žít podle vzoru pohanů. Je ovšem velmi ošidné z těchto seznamů vytáhnout jen některé konkrétní jevy a prohlásit je za stále zakázané a ostatní zákazy pomíjet či dokonce prohlásit za neplatné.

Vidíme tedy, že zdánlivě jasné „důkazy“ ze Starého zákona mluví o něčem jiném, než je snaha homosexuálně orientovaného člověka najít životního partnera, se kterým bude moci naplnit i svoje sexuální potřeby.

(Novým zákonem budeme pokračovat příště.)

Pouštět si Boha k tělu/ Vztah k Bohu jako základní hodnota

Pouštět si Boha k tělu -Ája Pikousová

Můj vztah k Bohu? Stále hledám. Hledám Boha, hledám Jeho působení ve svém životě, hledám, jak se mu přiblížit. Někdy hledám více, někdy méně.

Pro život s Bohem, pro život ve víře jsem se rozhodla ve 14 letech. Ovšem to jsem víru brala jako fakt – prostě věřím, občas se pomodlím, přijdu do kostela či na mládež a hotovo. Pak jsem se setkala s lidmi, kteří o víře mluvili, dokázali o ní diskutovat a přišlo jim důležité se ptát na otázky kolem víry. Na základě toho jsem nad vírou a svým vztahem k Bohu a k Bibli začala přemýšlet. Ale až v 18 na Taizé setkání v Praze jsem dokázala do svého života přijmout Ježíše. Do té doby jsem si říkala: No, tak asi je, ale nedokážu se s tím smířit. Na Taizé jsem se zklidnila, modlila déle než deset minut, otevřela se novým podnětům a najednou ve mně bylo pro Ježíše místo. A také pro působení Ducha svatého, ale to jsem si uvědomila až později. Zní to zřejmě jako otřepané fráze, ale já tehdy skutečně přijala Ježíše do svého života na základě toho, že jsem silně cítila Jeho přítomnost! A bylo mi tak moc dobře.

Od té doby jsem si začala uvědomovat, že věřím, nejen v kostele či třeba před jídlem, ale postupně v dalších a dalších oblastech života. A že je hodně důležité si „pouštět Boha k tělu“. Modlitbu brát vážně, jako rozhovor se živou, pozornou osobou. Všímat si krásných věcí a děkovat za ně. Všímat si, co se v mém životě děje dobrého a nebrat to jako samozřejmost. Někdy s Bohem (pouze s Ním) netrávím tolik času, kolik bych chtěla – neudělám si čas jen na modlitbu, uklidnění, otevření se Božímu působení. Přesto je víra pro můj život hodně důležitá a nedokážu si představit, že bych žila bez ní.

 

Vztah k Bohu jako základní hodnota – Alda Zapletal

Vztah k Bohu je pro můj život ještě stále něčím novým. Jsem věřícím teprve něco málo přes tři roky. Předtím mi křesťanství připadalo docela sympatické. Líbilo se mi, že někteří mí přátelé jsou věřící, ale nemyslel jsem si, že by to mohlo být něco pro mě. A rozhodně jsem neuvažoval o Bohu jako o někom, s kým bych mohl mít osobní vztah. Když jsem pak uvěřil v Krista, zjistil jsem, že je to možné. To se stalo nejdůležitějším impulsem mého života.

Vztah k Bohu, víra, je pro mě základní hodnotou. Dá se říct, že za tu poměrně krátkou dobu prostoupila celý můj život. Je to něco, čeho se nechci nikdy vzdát. Jsem přesvědčen o tom, že vztah k Bohu, jaký jako křesťan mohu mít, je jedinečný. Nedá se ničím jiným nahradit.

Přitom pro mě není vůbec snadné tento vztah vyjádřit. Rozhodně je to těžší, než jsem si zpočátku myslel. Pokouším se o to různými způsoby. Nejlíp mi to jde asi v modlitbě, ve které jsem sám s Pánem. V ní nejspíš najdu ta správná slova. Vedle toho jsou pro mě důležité písničky, které skládám. Snažím se v nich vyjádřit svůj vztah k Bohu nejen slovy, ale i nepřímo pomocí melodie. A taky mě baví teologie, v níž mohu o své víře uvažovat intelektuálně a v souvislosti s výkladem Bible a křesťanskou tradicí.

Důležitou součástí mého vztahu k Bohu je přátelství s dalšími věřícími lidmi. Jsem Bohu vděčný za církev, do které patřím. Než jsem uvěřil, měl jsem jen málo přátel, což se díky mému příchodu do církve zásadně změnilo. Říkávám, že Bůh mě vede k lidem. A lidé mi ukazují cestu k Bohu.

Sportovat a žít

Rozhovor s Václavem Uherem

rozhovor

Řekl bys nám krátce něco o sobě?
Vašek Uher je kluk z podlesí, žijící toho času v Praze. Když mu bylo 17 let, spadl ze stromu a zlomil si páteř. Po dvou letech rehabilitace a pěti letech studia na Obchodní akademii pro tělesně postižené v Janských Lázních pokračoval v Praze na vysoké škole. Podle jeho slov mu úraz rozdělil život na dva. Ten druhý má ale ovšem výhodu širokých možností – ještě nebyl ukončen. Věnuje se psaní (je autorem knihy Zalitý kaktus, 2017), moderování, počítačové grafie a společně s přáteli také Powerchair Hockey. V současné době je také předsedou České federace Powerchair Hockey.

 

 

Co je Powerchair Hockey?
Je to florbal na elektrickém vozíku, určený pro lidi, kteří v důsledku svého postižení ke svému životu musí používat elektrický invalidní vozík. V ČR máme čtyřicet hráčů, čtyři týmy, které hrají ligovou soutěž. Pořádáme mezinárodní turnaje v Praze, vyjíždíme i do zahraničí. Česká reprezentace se v současnosti připravuje na Mistrovství světa 2018, které chceme pořádat právě v Praze. Máme mezi sebou hráče, kteří velmi špatně hýbou rukama, a přesto se mohou plně zapojit do hry, ale také borce, kteří umí kouzlit s hokejkou, jak to znáte z klasického flrbalu. Je to sport pro všechny bez rozdílu míry pohybového omezení. Někteří hrají i s dýchacím přístrojem. V tom Powerchair Hockey posouvá hranice možného.

Co tě přivedlo ke sportu po úrazu?
Před úrazem jsem hrál fotbal, nosil kapsáče, poslouchal hiphop, jezdil jsem na snowboardu a skateboardu. Setkání s Powerchair Hockey pro mě byla šance vrátit se ke kolektivnímu sportu. Ta hra obsahuje emoce, rychlost, tým, krásné akce, triky, góly. Vzhledem k mým omezeným pohybovým možnostem nebyla ani jiná volba, nic podobného tady neexistuje.

Co ti sport přináší do života?
Na hřišti prožívám svobodu pohybu, což je pro vozíčkáře samozřejmě krystalicky čistá euforie. Možnost vyřádit se, bez počítače nebo jiných drog. Ale nejsem pouze hráč, zabývám se naším sportem i mimo mantinely. Jsem předsedou naší federace, organizuji ligové i mezinárodní turnaje, školíme rozhodčí, trenéry. Teď jsme podali kandidaturu na pořádání MS 2018 v Praze. Prostřednictvím těchto aktivit naplňuji určitý výsek smyslu svého života, tak, jak ho v současné době cítím.

Odvrácená strana našeho sportu přináší i smutné chvíle, když dojde k úmrtí některého z našich hráčů. Za patnáct let, co tento sport v ČR provozujeme, nás opustilo pět mladých hráčů, někteří se dožívají pouze 30 let. V souvislosti s nestabilními zdravotními stavy nebo progresivním genetickým postižením je to skutečnost, které se nelze vyhnout. Jediná správná odpověď na smrt je život a pro mnohé z nás je život kromě jiného právě v Powerchair Hockey, proto hrajeme urputně dál.

Jaké máte s florbalem úspěchy a jak ho lidé berou?
Česká reprezentace se zúčastnila Mistrovství Evropy v letech 2005 (6. místo) a 2008 (7. místo). Naše kluby se pravidelně zúčastňují mezinárodních turnajů v Německu, Švýcarsku, Nizozemsku nebo Belgii, kde měří síly s týmy z celé florbalové Evropy. Široká veřejnost náš sport zatím příliš nezná, ale ten, kdo přijde, se obvykle nenudí, to máme vyzkoušené. Vítáme nové hráče, dobrovolníky, rozhodčí i trenéry, samozřejmě i další podporovatele. Přijďte se podívat a posoudit sami…

Jak jsi vnímal lidi na vozíčku, ještě když jsi byl „zdravý“? Setkal ses s někým takovým?
Setkal jsem se s jedním vozíčkářem na křesťanském hudebním festivale, když mi bylo 15 let. Jsem z křesťanské rodiny. Byl to docela veselý chlapík, ležel na zemi a opaloval se. Požádal nás s kamarádem, jestli bychom mu nepomohli ze země na vozík. Nevěděl jsem, jak se k němu chovat. Vnímal jsem ten moment jako určité setkání s tragédií. Nohy měl nepřirozeně ztuhlé a křečovité. Asi jako já dnes. Pomohli jsme mu tedy na vozík, rychle pozdravili a utekli. Dnes vím, že k rozpakům a úprkům nebyl důvod. Měl jsem ho radši pozvat na pivo.

Změnil se tvůj pohled na život od onoho „osudového momentu“?
Určitě ano. Každému soudnému člověku se v průběhu let mění pohled na život. Pokud ne, je to obvykle tím, že má uzavřené srdce a imobilní duši. Pokud se ale ptáte na můj úraz, více mě zajímají emoce, vztahy, lidi, méně pak materiál všeho druhu. Emoce je to jediné, co nám doopravdy patří, vše ostatní je propůjčené a může to kdykoli odejít tam, odkud to přišlo. Poznal jsem, že existuje jen několik málo hodnot, které jsou v životě skutečně důležité. Světe div se, zdravé pohyblivé tělo mezi ně nepatří.

Vím že píšeš osobní blog, dokonce jsi už vydal i knihu… Můžeš nám říct, o čem píšeš?
Moje psaní je spontánním projevem nadšení, ale i bolesti, s kterými se ve svém životě setkávám. Můj blog je jakýmsi online deníčkem, do kterého si poctivě zaznamenávám vše, na co nechci zapomenout a s čím se zároveň chci podělit s ostatními. Píši o lidech, které potkávám, od dětí až po starce, o cestování po Španělsku, po Praze, i o jiných příbězích. Nejsem spisovatel a nikdy nebudu, chybí mi literární um a brilantní znalost jazyka, ale snažím se psát tak, abych přenesl emoci, která v daném námětu je. Viz Zalitý Kaktus zalitykaktus.blogspot.cz.

Je něco, co tě v životě nejvíc trápí?
Dlouhodobému trápení se snažím nevěnovat dlouhodobou pozornost, což ovšem neznamená, že se ve mně nějaké věčně hluboké rány nenacházejí a neprojevují se jinak. Duše je rozsáhlá a je složena ze složitých struktur. Krátkodobé výkyvy zatím vždycky přešly. Pomáhá čas, tvůrčí práce, sluníčko, nový den, nové starosti, taky sprcha pomáhá, uhlířina nebo žampionový krém. Trápí mě to, co mnohé z nás, když zemře přítel, když prohraji boj, který jsem měl vyhrát, nebo nenaplněné touhy. Trápení může být i požitek, když se skrz něj znovuzrodíš. Znáte to?

A co ti naopak dává motivaci jet životem dál po každém neúspěchu?
Motivaci jet životem dál mi dává především můj vozíček milený, který pro mě představuje zároveň největší vynález 20. století. Jak píši ve své knížce Zalitý kaktus – nemám rád ježdění kolem baráku, když mě může provézt kolem světa. Chodíme spolu patnáct let a pořád se držíme za ruce, nestydíme se před sebou prdět a doma chováme bažanty. Elektrický vozík dělá z ležáka jezdce. Motivuje mě láska v různých formách, člověk, chuť žít a tvořit.

Seznámili jsme se spolu přes Asistenci. Jako asistentka vnímám tuhle práci jako možnost dělat něco, co mě baví a o čem vím, že to má opravdu smysl. Zároveň mám možnost se seznamovat se spoustou nových lidí, navazovat přátelství, a hlavně pomáhat žít život naplno všem rovnocenně. Co je asistence pro tebe? Asistence pro mě znamená především možnost ráno vstát z postele a večer se do ní zase vrátit. Nedokážu se sám přesunout z lůžka na vozík a zpět, takže potřebuji pomoc. Asistenti, kteří za mnou chodí, jsou obvykle zajímaví týpci, nejčastěji studenti. Vystřídali se u mě přírodovědci, ekonomové, budoucí lékaři, pedagogové… Na všech bylo poznat, že svou práci dělají rádi.

Jaké máš sny a cíle do budoucna? Na konci května vyjde má kniha Zalitý kaktus – moc se těším. První týden v červenci máme už 7. letní kemp Powerchair Hockey v krásném autokempu Buňkov u Přelouče, týden budeme hrát florbal, pít pivo a opalovat se. V září budeme organizovat už 8. Prague Powerchair Open, ten turnaj je mé miminko, které se pomalu dostává do pubertálních let. Každý rok je to větší a větší jízda. Dál nevidím. Počkám si pozorně, co život přinese, a přizpůsobím se.

Přijeďte do Strmilova

Rozhovor s Danielem Ortem

V Ponrepu, se něco chystá, zkusíme zjistit co. U stolu útulné kavárny v Bartolomějské ulici sedí skupina 6 lidí a střídavě mluví o tancování, filmování a malování. Co to má být Dane?
Připravujeme strmilovský KEMP. Dnes mám vedení, tak řídím diskusi. V tom se ale střídáme.

Tak pomalu a postupně. Strmilovský KEMP? Co to je za akci?
Jihočeský Strmilov 9. – 16. července, tedy od neděle do neděle, hostí mladé evangelíky a jejich přátele. Na celý týden si vyberou jedno téma, kterému se věnují každé dopoledne. Odpoledne se pak lidé promíchají. V pátek si předvedeme, co se kdo přes týden naučil, v sobotu je výlet, v neděli bohoslužby – a jedeme domů.

Dopoledne pořád to samé? Není to nuda? Co třeba?
Vůbec to není to samé. Pro letošek je výběr ze tří možností: tanec, komix a filmaření. Takže třeba u filmaření se účastník naučí nejprve vůbec promýšlet téma, napsat si nejen scénář, ale i „storybook“, kde jsou detailně popsány všechny pohyby účastníků, pak práci s kamerou… Lektoři nám již roky říkají, že by klidně využili i jednou tak dlouhou dobu a pořád by měli co nového učit.

A tanečníci? Autoři komixu?!
Tanec se nám na Kempu objevuje už poněkolikáté. Pokaždé ho ale bereme z jiného konce a bude tomu tak i letos. Tanečníci letos zabrouzdají do vod hip hopu. S Matyášem, který má bohaté zkušenosti z choreografi, battlů a dalších věcí s hip hopem spojených, včetně jeho vyučování, se naučí rozumět rytmu hudby a cítit ho. U hip hopu se naučíte poznávat své tělo, přístup k hudbě, prostoru, lidem a především sobě samým. No, co to víc rozvádět, prostě po tom týdnu budete svět vnímat zase o trochu jinak. A na komiksu s Oldou, který už je také protřelým vedoucím komiksových workshopů, se zase naučíte přenášet své myšlenky a nápady na papír tak, aby na něm bylo, co opravdu chcete. To je třeba věc, kterou bych taky potřeboval. Bude se vdechovat život postavám, rozhýbou se příběhy a u toho všeho bude kamarádem na život a na smrt nějaký kreslící nástroj v ruce.Člověk se například dozví, jakými prostředky posunout příběh dál a udělat ho zajímavějším.

Teda. A co když to někoho zaujalo, ale bojí se jet, protože se ani komiksem, ani filmem, ani hip hopem nezabýval?
Žádný strach. Všichni lektoři jsou zkušení a počítá se s tím, že se mnozí s tématem potkají poprvé! Bavit se budou všichni a dobře. A nemusí váhat ani ti, kteří už třeba s komiksem nějakou zkušenost mají, víme, že se sejdou lidé s různými zkušenostmi a každý rok všichni odjížděli nadšení. Vyžití najde opravdu každý. Samotnému je mi líto, že nezvládnu absolvovat všechny kurzy najednou, i když tančit jakýmkoliv stylem se odvážím jen v zatemněném prostoru, příběhy vyprávím tak, že začnu na začátku Kempu a pokračuji ještě ten další, aniž bych našel někde po cestě pointu, a s filmem jsem se možná potkal, když jsem omylem prošel některému z pražských turistů před kamerou.

přijeďte2To je tedy náplň dopoledne. Co odpoledne? Jak vlastně vypadá celý den?
V půl osmé budíček, v osm společná snídaně, dopolední program, v poledne oběd. Pak je polední klid, který třeba tanečníci zhusta využívají k odpočinku po dopoledním tancování. :-) Odpoledne jsou workshopy. Vždycky 3-4 možnosti na výběr: rybaření, minigolf, ale třeba výměna kola u auta, origami, zpívání, sporty (fotbal, volejbal, plavání atd.), první pomoc, rukodílny, sledování filmu s diskusí, výroba sushi, cirkus, bubnování… Jeden den v týdnu je odpolední brigáda, kterou se snažíme aspoň trochu odvděčit městu Strmilov za vstřícnost. V podvečer je společný biblický program, ale třeba také bojovka po městě, beseda s hostem, čajovna, deskové hry, zpívání. Od desíti je klid na chodbách a o půlnoci už je třeba účastníky zahánět do spacáků, aby ráno neusínali u pobožnosti před snídaní.

A biblický program má někdo z vás, vedoucích?
Kdepak. Na něj si každý rok zveme jiného faráře nebo farářku. Letos s námi na Kempu bude Martin Sabo, nový farář v pražském strašnickém sboru.

Spolupráce s městem Strmilov funguje?
Velice dobře – za velmi vstřícných podmínek bydlíme v místní škole, na obědy chodíme do školní jídelny, táboráky děláme v mateřské škole, využíváme tělocvičnu i sportovní halu, kinosál, v městské knihovně jsme měli výstavu. Na workshopy jsme jako lektory už využívali i místní obyvatele. Na oplátku je tu ta brigáda, jednu přednášku děláme tak, aby se jí mohla účastnit i veřejnost, všichni jsou zváni i na páteční předváděčku výstupů z naší týdenní práce.

Pro koho akce je, kolik je účastníků, co to stojí, co si vzít s sebou…?
Pro každého ve věku cca 14–18 let (výjimky oběma směry možné), kdo se chce zapojit. Účastníků bývá kolem čtyřiceti z celé republiky. Většinou je to evangelická mládež a její přátelé, ale každý rok se účastní i hosté z ukrajinské Bohemky. Celý týden stojí do konce května 2000,– , pak 2300,– . S sebou určitě spacák a karimatku (spíme ve třídách na podlaze) a přezuvky. Ideální je sportovní obuv s bílou podrážkou do tělocvičny. Zbytek je klasika – hygienické a psací potřeby, hudební nástroj, plavky…

Tak díky moc za vyčerpávající informace a ať se to letos zase povede!
Taky díky, o vyvedenosti letošního ročníku nemusí být pochyb. Už se těšíme jak malí! A kdyby někomu ty informace nepřišly vyčerpávající, nebo měl jakýkoliv dotaz či v něm klíčila pochybnost, ať určitě napíše na kemp@semcr.cz, na všechno rádi odpovíme a dá se s námi domluvit na mnoha věcech.

YMCA – sport a křesťanství

„Tělesná výchova není jen výchova svalů, ale i citu, mravnosti a charakteru.“

YMCA, Křesťanské sdružení mladých lidí (ymca.cz), je organizací, která vznikla již v roce 1844. Na našem území působí s přestávkami již od roku 1921. YMCA je organizací, která je všude ve světě velmi úzce spojována se sportem, a proto o ní píšeme i na těchto stránkách. Když se v USA zeptáte někoho na to, co je to YMCA, řekne vám, že je to plavecký bazén nebo tělocvična ve vedlejší ulici. Ale pravda je, že YMCA, která je největší, nejstarší a nejrozšířenější mládežnickou organizací na světě, toho dělá mnohem více. YMCA tedy není sportovní organizací, jak byste si mohli myslet.

ymca2V severoamerických zemích je však na sport kladen největší důraz a mnoho lidí ji kvůli tomu za sportovní považuje. YMCA však vznikla v Londýně za účelem pomoci mladým lidem ztraceným v rychle se vyvíjejících a odlidšťujících městech Anglie. George Williams, mladý muž, kterému bylo teprve 23 let, začal organizovat biblická setkání pro mladíky ze svého pracoviště a během několika let se z YMCA stala celosvětová organizace. Nebylo mu jedno, jak mladí lidé v jeho okolí žijí, a chtěl jim ukázat, že existuje i něco více než jen výhled těžké práce v továrně až do konce života. Základním stavebním prvkem tedy od začátku byla pomoc lidem, kteří ji potřebují, a reakce na potřeby lidí v místě, kde konkrétní YMCA pracuje.

YMCA byla organizací, která do Československa kromě táborů, osvětové činnosti a organizovaného trávení volného času přinesla i mnoho nových sportů. Například lukostřelbu, playgroundball (dnešní softbal), a především basketbal a volejbal. Basketbal i volejbal jsou sporty, které vznikly v YMCA. Již od začátku svého působení YMCA vždy reagovala na potřeby mladých lidí. V roce 1891 ymkařský sportovní trenér ve státě Massachusetts, James Naismith, vynalezl basketbal. V roce 1895 se jím nechal inspirovat William G. Morgan z YMCA ve stejném státě a vymyslel pro svět volejbal. V uruguayské YMCA vznikl další sport, a to futsal.

Průkopnická sportovní činnost se tedy organizaci YMCA rozhodně nedá odepřít. Sport v YMCA však vždy znamenal více, než jen dobrou zábavu pro vyplnění nevyužitého času. Šlo o rozvoj těla, duše, ale i ducha. Sport byl součástí výchovy mladých mužů a jednalo se o tzv. tělesnou výchovu k charakteru. I Lewis W. Reiss, ředitel tělovýchovy YMCA ve 30. letech v Československu, se nechal slyšet: „Dobrý sportsman nikdy nešidí, aby dosáhl vítězství, nikdy nepoužije nečestných výhod. Ale z druhé strany rád použije každé čestné výhody a dává tělo, srdce i duši do hry.“

Kéž by se i v dnešní době všichni sportovci drželi těchto zásad. Nikdy tedy nešlo jen o samotnou fyzickou aktivitu, důležitou roli hrál princip fairplay, vytrvalosti, překonání sebe sama a úcty k protihráčům. YMCA v první republice výrazně přispívala k rozvoji sportovní výchovy investicemi do sportovišť. V Paláci YMCA v Praze se lidé mohli setkat s krytým bazénem s teplou vodou, klopenou běžeckou dráhou či gymnastickou halou. Historická sportoviště v ulici Na Poříčí najdete až dodnes. Díky YMCA se po celé naší zemi postavily desítky hřišť, sportovišť a bazénů. Vzhledem k dobrým podmínkám, výbornému vedení a vybavení se staly oddíly YMCA (nejúspěšnější oddíl nesl název Uncas po indiánském náčelníkovi) prvními reprezentanty Československa v basketbalu a účastnily se letní olympiády v Berlíně v roce 1936. V tomto sportu neměla YMCA konkurenci až do druhé světové války.

Díky svému přínosu pro rozvoj sportu u nás je YMCA členem Českého olympijského výboru. Během druhé světové války byla YMCA organizací nechtěnou a zakázanou. Po skončení války se její činnost podařilo obnovit, ale po roce 1948 se dostala do nelibosti komunistického režimu a její činnost byla nuceně ukončena v roce 1951. Po neúspěšných snahách o obnovení okolo roku 1968 se podařilo organizaci znovu přivést k životu až po revoluci, a to v roce 1990. YMCA v České republice byla ustavena v roce 1992. V současnosti v České republice funguje 25 poboček, které najdete v 11 krajích. Každá YMCA má své specifiké programy.

Abychom mohli shrnout, co vlastně YMCA u nás dělá, musíme říct, že reaguje na potřeby lidí v místě, ve kterém působí. Z nejdůležitějších programů bychom jistě měli zmínit pořádání letních táborů, které jsou pro organizaci tradiční (YMCA spolupořádala i vůbec první letní tábor na světě v roce 1907) a ročně proběhene okolo 50 ymkařských táborů. Dále jsou významné nízkoprahové kluby, mateřská centra a manželská setkání. Z velmi specifikých ymkařských programů je potřeba zmínit Ten Sing (tensing.cz), hudebně-kreativní aktivitu pro náctileté, která pochází z Norska. Jedná se o pop-rockový sbor doplněný o kapelu, divadlo, tanec a další workshopy, ale jako všechno v YMCA má hlubší smysl.

A dále také YMCA skaut (ymcats.cz), který skrze oddílovou činnost a pořádání letních táborů pomáhá mladým lidem. V obou těchto programech hraje významnou roli výchova mladých lidí k demokracii a k přebírání odpovědnosti za sebe i za druhé. YMCA chce dávat prostor mladým lidem se vyjádřit, a proto v roce 2016 spustila kampaň #NENIMITOJEDNO, do které se můžete zapojit i vy (nenimitojedno.cz). YMCA je organizací ekumenickou, která chce nabízet prostor pro smysluplné trávení volného času, které povede k šíření Božího království mezi lidmi. Posláním organizace je usilovat o harmonický rozvoj člověka, jeho ducha, duše a těla. Znak YMCA, rovnostranný červený trojúhelník, představuje právě tyto tři složky člověka – ducha, duši a tělo. YMCA je otevřena všem lidem bez rozdílu rasy, pohlaví, náboženského vyznání, sociálního postavení, fyzických i duševních schopností. Jedním z jejích úkolů je vytvářet a upevňovat mezi lidmi prostředí lásky a porozumění.

Pro doplnění ještě možno použít „Desatero dobrého sportu“ od Hugh S. Fullertona:

1. Nevzdáš se.
2. Nebudeš hledati výmluv pro své chyby.
3. Nebudeš se honositi svým vítězstvím.
4. Nemáš sklesnouti po prohře.
5. Nebudeš nečestně používat výhod.
6. Neklaď podmínek, jichž bys sám nemohl přijmouti.
7. Buď vždy ochoten přenechati hráči hru ve stínu.
8. Nebudeš podceňovati soka, aniž přeceňovati sebe.
9. Pamatuj si, že jde o zápas; kdo jinak smýšlí, je slaboch a ne sportsman.
10. Měj v úctě hru, kterou hraješ, poněvadž kdo ztratil čestně, zvítězil i při prohře.
f(Z časopisu YMCA, číslo 3, květen 1923).