04/2016/duben

Za krajany do Polska

petr brodský

Pokračujme v seznamování se s „krajanskými“ sbory a komunitami. Po třech zastaveních na Ukrajině (na kterou záhy ještě přijde řeč) vítejte v Polsku. Téměř v jeho středu leží obec Zelov, kam na jaře roku 1803 odchází z řady českých kolonií v Lužici a Slezsku, které vznikly na základě rekatolizace v 18. století, několik českých rodin. V roce 1818 exulanti kupují ještě Kučov a další potomci zakládají kolonie ve Faustynově (1841) a v Požděnicích (1843). Evangelicko-reformovaný sbor v Zelově má dlouhou tradici. Základní kámen zdejšího kostela byl položen v červenci 1821 a kostel byl slavnostně otevřen čtyři roky nato, v červenci 1825. Zelov je také místem, kde mají své kořeny veselynivské a bohemské rodiny, jejichž předci se vydali dále na východ. Však také setkání zelovské delegace (2007) s bratřími a sestrami v Bohemce a Veselynivce bylo velmi vřelé a užitečné. Také bohemsko-veselynivští dvakrát navštívili Zelov při své cestě do Čech. Zelovský sbor má v současnosti asi 450 členů. 40–50 rodin mají české kořeny, smíšených rodin je většina. Mnozí Zelovští postupně odcházeli také do jiných míst v Polsku. Velmi početná česká komunita je například v Kleszczově, kde je též reformovaný sbor. Původně šlo o obyvatele Kučova, který v roce 1991 musel ustoupit povrchové těžbě uhlí. Jak mi napsal farář Krzysztof Góral, českých rodin je 16, smíšených 17 a 2 polské. Reformovaný sbor s českými kořeny je možné navštívit také v Lodži, největším městě této oblasti. Rodin českého původu je asi 10 – 15. Všechny zmíněné sbory patří pod Reformovanou církev v Polsku. Bohoslužby se konají v polštině, pokud přijede kazatel z Čech, vede bohoslužbu v češtině. Ale stejně je nutné kázání poslat k přeložení do polštiny, aby ti, kteří již česky nemluví ani nerozumí, byli v obraze. Ještě jedna informace na závěr – v půdním prostoru zelovského kostela je muzeum – Dokumentační středisko historie Českých bratří – oprava kostela včetně muzejních prostorů byla vysokou částkou fiancována z prostředků MZV ČR.

Ale nyní se už věnujme gastronomii. Při návštěvách „polských“ sborů nikdy nechybí káva, čaj (herbata) a různé druhy buchet. Ovšem gurmánskou lahůdkou je zdejší bigos.

petr brodský2

Bigos z kysaného a čerstvého zelí s houbami
a švestkami
– 2 kg kysaného zelí a 1 hlávka čerstvého zelí
– 4 cibule
– 70 dkg vepřová plec a krku
– 1/2 kg uzených žeber
– 30 dkg tenké klobásy např. ostravská
– 20 dkg rajčatového protlaku
– velká hrst sušených hub
– 4 bobkové listy, nové koření, jalovec, kmín
(doporučuje se jedna čajová lžička), pepř, sůl,
majoránka, kajenský pepř (jsou mleté sušené
papričky Cayenne)
– cukr podle chuti (doporučuje se jedna polévková lžíce)
– 10 dkg sušených švestek, 5 dkg uzených
švestek ( sušené dýmem ohně)
– 10 dkg sušených meruněk (není nutné)
– 3 polévkové lžíce sádla nebo másla
– 2 lžíce hladké mouky
Postup:
a) Sušené houby a švestky namočíme do horké vody (ovoce lze namočit do whisky).
b) Nakrájenou cibuli, na kostičky nakrájené maso a klobásu osmažíme na pánvi s kořením.
c) Po osmažení vše dáme do velkého hrnce, přidáme vodu, předem namočené houby a nakrájené ovoce – vaříme asi 30 minut. Přidáme nakrájené čerstvé a kyselé zelí (pokud je velmi kyselé, propláchneme je), přidáme koření a na mírném ohni za stálého míchání vaříme do měkka asi 1 hodinu. Jestliže se voda vyvaří, podléváme (můžeme použít i vodu z namočených hub a whisku z namočeného ovoce). Na konci vaření přidáme rajský protlak.
d) V pánvi rozpustíme sádlo nebo máslo, přidáme mouku a uděláme jíšku, přidáme do hrnce a dobře zamícháme. Dochutíme solí a pepřem, případně použijeme i Maggi.
e) Hrnec dáme stranou na chladné místo, aby se bigos „uležel“. Nejlépe chutná po 2–3 dnech – má rád ohřívání.

Závěrem jedno doporučení Věry Pospíšilové, presbyterky zelovského sboru a předsedkyně tamního spolku, který se velmi snaží o vyučování dětí češtině. Vaření bigosu je umění a zábava. Každý, kdo vaří, dělá to trochu jinak. Navíc připomněla, že se nevyplatí dělat malé množství – je lepší koupit velký hrnec. Ať vám vaše dílo chutná! Navíc máte možnost zapojit fantazie a různě bigos vylepšovat. Na úplný závěr se sluší popřát: „Smacznego“ = dobrou chuť!

PS: pokud navštívíte polské sbory doporučuji i zastavení ve „sklepě“Biedronka /obchodě/ a koupit „Barszcz bialy“, Barszcz czerwony“ nebo „Źurek“ – z těchto sáčků vyrobíte chuťově skvělé polévky!

Islám

Islám má po křesťanství druhý nejvyšší počet věřících na světě. Na zemi žije 1,6 miliardy stoupenců tohoto náboženství, kteří se nazývají muslimové. Nejvíce muslimů žije v severní Africe, v jihozápadní a střední Asii. Muslimové věří v jednoho Boha (arabsky Alláh). Svatou knihou islámu je Korán. Text koránu Bůh zjevil proroku Mohamedovi. Muslimové se scházejí k modlitbám a k uctívání Alláha v Mešitě. Mešita bývá zároveň i společenským centrem. Povinností muslima je pravidelná modlitba, ideálně pětkrát denně. Nejdůležitější modlitba je páteční, kdy by všichni věřící muži měli přijít do mešity. V islámu je velmi rozšířena pomůcka zvaná tasbih nebo misbaha. Má 99 zrnek a modlící se muslim při této modlitbě rozjímá nad jmény Alláha, kterých je dle muslimské tradice právě 99. Každý správný muslim(muslimka) by měl jednou za život vykonat pouť do Mekky, pokud mu to zdraví a fianční situace dovolí. Mekka je město v Saudské Arábii. Narodil se zde prorok Mohamed a je zde Kába, nejposvátnější místo islámu.

Sanaa, syrská matka 11 dětí, vypráví

Můj muž pracoval v armádě. Jednoho dne odešel do práce a už se nevrátil. Nedostala jsem nikdy odpovědi na své nekončící otázky. Někdo říkal, že zemřel, jiní, že byl ve vězení. Sedm měsíců po manželově zmizení neztrácela naše rodina naději. Mám 11 dětí. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem nebyla schopná starat se o ně sama na tak nebezpečném místě. Několik měsíců jsme strávili stěhováním na různá místa v Sýrii. Snažila jsem se najít bezpečné místo, ale bylo to obtížné. Situace v zemi byla stále horší a horší. Mnoho bomb, mnoho raket. Všichni byli nervózní a báli se. Pět mužů zemřelo před mýma očima. Manžel mé dcery byl zatčen, byl mučen, obě nohy mu rozdrtili kameny a uvrhli ho do vězení. Je tam dodnes. Bála jsem se o nás.

Pro děti není snadné, když přijdou o otce. Byl to dobrý člověk, milovaly ho a respektovaly. Jedna z mých dcer byla v následujících dvou měsících v šoku. Nechtěla s nikým mluvit, zůstávala doma, odmítala vycházet. Celou dobu plakala a ptala se, kde je táta. Během dlouhých let války v Sýrii jsem pozorovala změnu na všech svých dětech. Vztekaly se a praly. Nastal čas odejít. Rozhodla jsem se jít do Zátarí. S jedenácti dětmi byla cesta do Jordánska velmi těžká. Mám dospívající dívky. Pašerácké trasy nebyly bezpečné, protože jsou tam lidé často napadáni, ženy a dívky znásilňovány a dějí se i horší věci. Šli jsme tedy po hlavní silnici. Cesta měla trvat tři hodiny, ale zabrala tři dny.

Rozhodnutí opustit svou zemi a jít do jiné není snadné. Ale když jsme přijeli do tábora, bylo mi dobře, přestože jsou tu těžké podmínky a dlouho jsme žili ve stanu. Ale já a moje děti jsme v bezpečí. To jsem hledala – bezpečí. Po třech letech se děti přizpůsobují životu v táboře, ale na začátku to nebylo snadné. Teď už jsou starší. Chci, aby se naučily zvládat i tyhle těžké situace. Nic jiného nám nezbývá.

Baklava sedmého dne

Chcete okusit sladkost Slova Božího?! Pak toto je recept právě pro vás! Baklava je tučný, sladký zákusek mnoha kuchyní Balkánu a Blízkého Východu. Sefardské ženy následující verzi nazývají Siete Cielos, tedy Sedm nebes, podle sedmi sfér, kterými prošla Tóra, než ji Mojžíš na Sinaji přijal. Říkají, že až dáte do úst první sousto, pochopíte sladkost Tóry i sladkost ukrytou v názvu Sedmé nebe.

Suroviny
¼ kg rozpuštěného másla
½ kg fio těsta (asi 24 plátků – buď koupíte hotové, nebo vyrobíte – viz dále)
3 šálky nasekaných pistácií
½ šálku cukru 1 lžíce skořice
¼ lžičky mletého hřebíčku
½ lžičky růžové vody (koupit, nebo viz dále)

Sirup
1 šálek vody
2 šálky cukru
2 polévkové lžíce čerstvé citronové šťávy
¼ šálku medu

Filo těsto (základ pro řadu pokrmů)
4 šálky hladké mouky
4 lžíce olivového oleje
1,5 šálku vlažné vody
1,5 lžičky soli

Sůl, škrob, plastiková fólie, kus plátna

1. Do osolené vody přiléváme postupně vlažnou vodu, stále mícháme ještě asi 10 minut.

2. Po částech zapracujeme olej, až bude těsto hladké.

3. Těsto přikryjeme plastikovou fólií a necháme nejméně dvě hodiny odpočinout (při pokojové teplotě).

4. Na pracovní plochu dáme plátno, poprášíme škrobem a těsto vyválíme na tenoučký plát.

5. Plát nadzvedneme na hřbety rukou a jejich vzdalováním těsto vytahujeme, až máme (jako list papíru) tenoučký čtverec aspoň 180×180 cm velký, silnější okraje odkrojíme.

6. Čtverec necháme 30 minut odpočinout a oschnout.

7. Nožem nebo rádýlkem odkrojíme pruh o šířce 30 cm a pruh rozkrojíme na 40 cm velké plýty, ty poprášíme škrobem a skládáme na sebe, takto pokračujeme, až je všechno těsto nakrájené na pruhy a naskládané na sebe. Hotové těsto lze okamžitě použít, zabalené do plastikového sáčku vydrží v ledničce tak 14 dní.

Růžová voda
Okvětní lístky růží (čisté, bez hnojiv, postřiků…!) dáme do horké vody v poměru 1:2 a necháme přikryté hodinu louhovat v horké, ale ne vroucí (!) vodní lázni. Lísky vymačkáme, škoda každé kapky. Skladujeme v lednici.

Vymažeme pekáč máslem a postupně klademe pláty těsta promazané máslem. Pak dáme vrstvu nasekaných pistácií smíchaných s cukrem, skořicí, hřebíčkem a růžovou vodou a přikryjeme dalšími pláty fio těsta promazávaného máslem. Necháme v chladu asi půl hodiny, aby se máslo nacucalo do těsta.
Předehřejeme troubu na 180 °C.
Velmi ostrým nožem nakrájíme pláty na cca 36 kousků ve tvaru kosočtverce a pečeme půl hodiny. Pak zvýšíme teplotu na 200 °C a pečeme ještě čtvrt hodiny. Těsto se lehce nafoukne a opeče.
Zatím co se peče, vyrobíme sirup. Smícháme vodu, cukr a citronovou šťávu a asi 20 minut povaříme. Pak přidáme med a necháme vychladnout. Poléváme baklavu hned, jak ji vyndáme z trouby. Výsledkem bude 15–20 porcí zářivých diamantů, které se dají jíst horké i vychladlé. Jestli tedy zbude něco, co stihne vychladnout…

Sustainable Fashion Day

V rámci pražského Mercedes-Benz Prague Fashion Week proběhl i Sustainable Fashion Day v prostorách holešovické kavárny Café Jedna.

Sustainable Fashion Day je projekt, který sdružuje lidi se zájmem o odpovědné podnikání a život. Módní průmysl je druhý nejšpinavější druh průmyslu na zeměkouli (hned po ropném odvětví). Tým, který pořádá tyto akce, se snaží rozšírit mezi lidi vzdělání ohledně nutnosti změny v rámci naší konzumní společnosti. A nabízí program pro širokou veřejnost – přednášky, workshopy a tzv. “experience zone”, kde si můžete prohlédnou, osahat, vyzkoušet a zakoupit třeba organickou kosmetiku, recyklovanou módu či ručně šité boty od designérů z vašeho města. Protože není jen důležité, jak oblečení vypadá a kolik stojí, ale i odkud pochází a kdo ho vlastně vytvořil a za jakých podmínek.

oblečení2

Proč ten shon, ptám se, co je, povídej

Moji rodiče se ptali, proč jedeme na muzikál Jesus Christ Superstar do Ostravy, když to dá- vají v Praze. Ano, pořád je to text, který napsal Tim Rice a melodie Andrew Lloyd Webbera, ale rozhodně to není kopie původního uvedení na Broadwayi. Tvůrčí tým v Ostravě dokázal slavný muzikál probudit k novému životu. Je- žíš na Spirále v Praze v roce 1994 byl dokonale čistý a od prvních řádků tehdy potřebovala naše zem, probouzející se z letargie komunismu, příběh právě takhle číst, ale čas uběhl a já jsem ráda, že jsem mohla být u nového vyprávění.

„Proč ten shon, ptám se, co je, povídej.“ Tahle věta, výkřik, úryvek z notoricky známého textu přebásněný do češtiny Michaelem Prostějovským shrnuje to, co se odehrává na prknech Divadla Jiřího Myrona v Ostravě. Jesus Christ Superstar v roce 2016, ne ten tam a tehdy, ale On tady a dnes. Ovšem nejen ve století, ale i v místě, tedy v Ostravě.

Smutné, šedivé sobotní město s podivným náměstím-parkovištěm jako by zapadlo do děje muzikálu. Z prachu a zmaru se zvedá obrovská síla, brána milosrdenství se otvírá všem. „Dneska jí se dnešní chléb“ a opravdu, režisér Jiří Nekvasil nevzal hotové a léty prověřené vyprávění s dobovým pozadím, ale použil dnešní policejní komando, které i dne zasahuje proti skupinám, které vyčnívají z davu. Soudce, co soudí všelijak a Ježíše poslal i do televizní reality.

Choreografi Ivany Hannichové je současná, živelná a nečekaná. Módní přehlídka je asi nejpůsobivější, najednou jste v té na odiv dávané pompéznosti dnešního světa, není to ta podivná estráda, ale fashion show u Heroda. Na představení jsem vzala i svého devítiletého syna, který muzikál viděl v pražském hudebním divadle v Karlíně. Po představení se zeptal: „Mami, proč je ten Ježíš tady pořád takovej naštvanej?“ Má pravdu, najednou to není ten obraz laskavého muže z jiné doby. Je to dobrý muž, v soukolí, které na něj tlačí a dovede ho až nad propast, do stínu smrti, z níž ovšem vchází do brány milosrdenství. Kde už stojí Jidáš Roman Tomeš v křiváku a andělé z bordelu.

Jako se každou neděli v kostele čte Bible a farář ji tlumočí do dnešní doby. Zrovna tak je rocková opera Jesus Christ Superstar v Ostravě novodobým výkladem starého příběhu. Ne každé kázání se povede, ale tohle stojí za to vidět. A to nejen kvůli mladým zpěvákům, kteří podávají skvělé výkony. Doporučuji ho všem, nejen ostravským. A nezapomeňte se cestou do divadla zastavit v bazilice Božského Spasitele.

Svatost – svátost – posvěcení

Tři slova, tři kroky.

Svatost – to je oddělenost pro Boha. Má-li být něco svaté, tak to lidé vezmou a řeknou: „Toto patří Bohu!“ Máš něco a věnuješ to Bohu. Od té chvíle je to svaté. Tak židé oddělili nádobí pro chrám. Sloužilo k bohoslužbám, nepoužívalo se na normální vaření. Proto je tak ponižovalo a trápilo, když je ukradl Nabukadnézar a pil z nich. Svaté chleby ležely na oltáři a nesměl je jíst běžný člověk. Proto kněz bránil Davidovi je jíst, i když měl David strašný hlad. Svatý čas byl oddělený k bohoslužbě, modlitbě, přemýšlení nad Biblí. Boží zasvěcenec Samson patřil Bohu od dětství – na znamení toho si nestříhal vlasy. Když o ně přišel, byl „znesvěcen“ – najednou Bohu nepatřil a hned se to na jeho životě poznalo. Křesťané jsou svatí. Ve křtu se odevzdali Pánu Bohu. Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Tak to napsal apoštol Pavel v listě Římanům (14,7–8).

Svátost – tady už jde o spolupráci nás lidí a Pána Boha. My lidé přineseme vodu, čteme z Písma a modlíme se. Pán Bůh dává odpuštění hříchů. Očišťuje od každé špatnosti. Kterýsi farář po křtu zvedal právě pokřtěné děti a volal: „Hleďte – je čistší než nebeský anděl! Krev Kristova ho vodou křtu dokonale obmyla od každého hříchu!“ My přinášíme chléb a víno. Obyčejný chléb a obyčejné víno. Výsledek lidské práce. Ale stane se nám nápojem a pokrmem posilujícím na cestě do nebe. Čteme z Písma, modlíme se. Pán Ježíš sám přichází a dává nám v chlebu a vínu svoje tělo a svoji krev. Dost možná jsou i jiné svátosti. Nejen ty dvě, co máme my (křest a večeře Páně), nejen ty tři, co měli husité v Táboře (navíc zpověď), nejen sedm, co mají katolíci (navíc ještě biřmování, manželství, svěcení kněží a pomazání nemocných). Možná jsou stovky a tisíce svátostí. Každé naše dílo v tomto světě, které si Pán Bůh použije ke svému záměru, je vlastně svátost. Výsledek spolupráce Boha a lidí.

Posvěcení – to už je výhradně dílo Boží. Naplnění toho, k čemu ukazuje svatost i svátosti. Život, ve kterém je naše vůle sjednocena s vůlí Boží. Život světců v tom nejlepším slova smyslu. Lidí, kteří byli Boží mocí proměněni. Náš život, který je skryt s Kristem v Bohu a v plnosti se ukáže až v království Božím (píše apoštol Koloským ve třetí kapitole, verších 2–3). Tu a tam se ale objeví již v našem světě, jako projev toho, že království Boží je již zde, mezi námi. (Lk 17,21)

Polský velikán Jacek Malczewski

Jacek Malczewski (1854–1929) byl slavným polským malířem spadajícím pod umělecký směr symbolismus. Jeho díla jsou nadmíru originální a vybočují z tehdejší tvorby. Mladý Jacek se k umění dostal již na gymnáziu. V dětství byl vzděláván doma, protože pocházel z chudé rodiny. Ve 13 letech se přestěhoval za strýcem do Krakova a stal se externím posluchačem na Škole výtvarných umění. Tam si ho všiml ředitel Jan Matejko, slavný malíř historických témat.

Doporučil Malczewskimu plnohodnotné studium na své škole. Jacek se později vzdělával ještě v Paříži. V roce 1910 se dokonce sám stal profesorem na Akademii výtvarných umění, dokonce založil výtvarnou školu pro nadané děti venkova a také byl zvolen členem České akademie věd a umění. Jeho obraz Polský Hector byl prodán v Poznani za 2,99 milionu, což je největší cena, za kterou byl prodán polský obraz v Polsku. Malczewskiho obrazy silně překračují hranice slovanské symbolistní tvorby. Většina těchto malířů propojovala krásu přírody s lidskými bytostmi v až éterická vyobrazení. S tímse pojí i lidové prvky, historické náměty a vlivy národních obrození. Jackova témata velmi často odpovídají slovanskému symbolistnímu standardu, jiná z nich ovšem vybočují. Technické provedení obrazu se už ale liší. Do popředí staví postavu nebo hlavu, která dominuje. Rozhodně se nejedná o nějakou harmonii lesa a postav mezi stromy. Výrazný rozdíl je ve způsobu modelace postav a ve světle. Umělcovy postavy jsou výrazně tvarované, až geometricky stylizované. Světlo svítí často zezadu, takže okraj postav má světlý podtón. Všechny další odlesky jsou velmi chladné a to zapříčiňuje onen zvláštní pocit, jako by se jednalo o přechod mezi živou bytostí a sochou.

Obraz Kristus a samařská žena (1911) je jedním z typických představitelů Malczewskiho tvorby. Jedná se o scénu z Jana 4, kde Samařanka podá Ježíšovi vodu ze studně a on s ní poté rozpráví o Boží milosti. Krása obrazu tkví už jen v znázornění scény. Kristus má pootevřené rty a ruce v gestikulující poloze. Samařanka se opírá o ruku a džbán volně pokládá. Dívá se na zem s přivřenýma očima. Malczewski zobrazuje druhou část příběhu, kdy Ježíš vypráví a žena poslouchá.

Kompozice je výrazně diagonální. Jednu část tvoří zelené pozadí, druhou postavy ve světlých barvách a třetí tmavé vědro. Scéna se dělí na pozadí a popředí, nic není mezi tím. To není obvyklé, většina současníků komponuje scénu do několika hloubek. Tento prvek také podporuje statičnost v obraze. Nemáme pocit, že by se Ježíšovy prsty hýbaly nebo že by foukal třeba vánek. Zajímavý detail je i v obličejích postav, kde jednu hlavu máme z podhledu, kdežto druhou z nadhledu. Postavy působí jako složitě propracované sochy než jako živí lidé.

I přes biblický námět a netradiční zpracování z Malczewskiho poznáme polské kořeny. Krajina za postavami je klasicky slovanská. Venkovské prvky vidíme z ženina účesu a Ježíšovy košile. Obraz je laděn do teplých barev. Zleva svítí okrové světlo, ale zprava jde méně výrazné lehce modré světlo, které vytváří pro Jacka typické chladné odlesky. Krásné je zpracování kůže postav, kde malíř střídá různé barevné tóny, ale valér nechává stejný.

Malczewskiho obrazy nám nedávají tolik prostoru pro fantazii, jako nám poskytují jiné symbolistní obrazy. Nevkládá do svých děl záhadné prvky na pozadí, tajemnou architekturu nebo zasněné pohledy. Právě v tom je jeho největší rozdíl od ostatních umělců jeho okolí. Jeho obrazy jsou racionální, zakládají si na technické stránce a na preciznosti ve hře světel. Přesto z jeho prací cítíme silné emoce. Jsou schovány v sošnosti postav, v jejich výrazu a obsahu díla. Proto se právoplatně řadí mezi symbolisty a rozhodně patří mezi ty nejlepší.

S větrem ve vlasech!

Cesta ubíhala pomaleji, než jsem očekával. Šel jsem po asfaltové cyklostezce podél Dunaje, bylo strašně vedro, takže jsem musel vstávat brzo ráno a být kolem poledne v cíli. Po poledni se už jít nedalo. Vedru jsem se snažil uniknout ve stínu a pravidelnou koupelí v řece. Dunaj byl překrásně modrý a zchlazení opravdu přišlo vhod. Každé ráno jsem potkával Němce, kteří zalévali zahrádku, a tak jsem je prosil o vodu. Nikdo mě neodmítnul, všichni byli přívětiví a příjemní, někdy se mnou prohodili pár slov.

Jak jsem psal v minulém čísle, měla se ke mně na víkend připojit jedna moje kamarádka z Prahy, která se mnou už šla týden do Santiaga. Měli jsme se sejít v pátek Regensburgu na vlakovém nádraží a pokračovat spolu do neděle do Ingalstadtu. Když jsem na ní čekal na nádraží, tak za mnou přicházeli lidé, kteří vypadali jako uprchlíci z různých koutů světa a ptali se mně, jak se dostanou Düsseldorfu. Odpovídal jsem jim, že doopravdy nevím a že mají zkusit nádražní informace. Když mě žádali o peníze, tak jsem jim ukázal svůj slaměný klobouk a děravý batoh, jídlo ale nechtěli.

Setkání s kamarádkou mi úplně změnilo vnímání cesty. Najednou jsem si mohl s někým povídat, podělit se o strasti s novým batohem, ze kterého mě bolely záda. Kamarádka mi naštěstí přivezla můj starý batoh, takže byla přede mnou vidina pohodlné cesty. Najednou se změnilo i počasí, v Regensburgu nás zastihla bouřka, museli jsme se schovat pod strom v parku. V tom největším lijáku na nás zavolala jedna mladá Němka, ať se prý k ní jdeme schovat domů. Byli jsme úplně promočení a jí to vůbec nevadilo, posadila nás do starožitných křesel ve velké jídelně a nabízela nám jídlo a pití. Byli jsme moc vděční, ale museli jít dál, abychom stihli ještě před setměním někam dojít.

K našemu prvnímu společnému přespání se váže taky jedna zajímavá příhoda. Našli jsme pěkné místo vedle fotbalového hřiště na posečeném trávníku. Už jsme si rozbalili věci a začali vařit. Po chvíli přijel nějaký pán v BMW, aby nastavil zavlažování trávníku na hřišti. Pak přišel za námi a ptal se nás, jestli na tom místě chceme spát. Lekl jsem se, že nás chce vyhodit, tak jsem zalhal, že jsme tu jen na chvíli, a pak půjdeme dál. Kamarádka nebyla tak pohotová a řekla mu, že jo, že tady přespíme. Čekal jsem problémy, ale on se jen usmál a řekl, že nám odemkne blízkou budovu, kde je pitná voda, záchody a kdyby pršelo, tak se tam můžeme schovat. Nevycházel jsem z údivu. Koho jsme potkali, ten se nám snažil nějak pomoci.

Cesta pak ubíhala o něco hůř. Kamarádka si vzala špatné boty, které se jí postupně rozpadaly a dělaly se jí puchýřce, což jí cestu dost znepříjemňovalo. Já jsem zase jeden večer zjistil, že moje výpočty z internetových map neodpovídají realitě mých papírových map. Trasa, která měla být 900 km, se najednou natáhla na 1100 km. S tím můj finanční a časový rozpočet rozhodně nepočítal. Přemýšlel jsem, co udělám. Jet vlakem nebo autobusem do Basileje? Lístek stál kolem 60 euro. Nebo zkusit stopovat? To se mi zase nechtělo. Koupit kolo? Ale kde najdu bazar? Do Ingolstadtu to byly ještě dva dny a tam jsem se musel rozhodnout. Kamarádka si mezitím koupila nové boty a půjčila si ode mě ty nejtlustší ponožky, aby jí chůze tolik nebolela.

V Ingolstadtu jsem se na infocentru zeptal na jízdenky do Basileje a také na nějaký bazar s koly.  Přemýšlel jsem, jestli pokračovat dál v cestě a koupit si kolo, anebo si cestu ulehčit a sednout na vlak. Pokračovat dál na kole mi přišlo víc odpovídající duchu cesty. A taky, co bych pak vyprávěl dětem nebo vnoučatům: „Tak jsem došel do Ingolstadtu, cestu jsem vzdal a jel vlakem…“ nebo „Došel jsem do Ingolstadtu, tam jsem si jako úplnej blázen koupil starý kolo. Hlavně, že jsem to nevzdal.“

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Naštěstí toto město je hodně cyklo friendly a nachází se tam obrovitánský obchod s novými i použitými koly. Poprosil jsem kamarádku, ať mi pohlídá na nádraží batoh a šel jsem hledat své kolo. V obchodě jsem se doptal na bazarová kola. Stála tam asi stovka kol v dlouhé řadě. Ceny pro mě byly nereálné. Chtěl jsem kolo, které by nebylo o moc dražší než jízdenka do Basileje. Chodil jsem sem a tam. Pořád jsem žádné nemohl najít. Buď neměla přehazovačku, nebo byla moc drahá. A tu najednou můj zrak padl na stařičké kolo (něco jako český Favorit), cena odpovídala, mělo přehazovačku, jen brzdy trochu nebrzdily. To nevadilo, seřídil jsem si ho ještě v obchodě a pak vyrazil rovnou za kamarádkou. Rozloučili jsme se a já pokračoval s větrem ve vlasech, šťastný, že cesta najednou tak rychle ubíhá!

Oběd v mešitě

Jak asi vypadá mešita u nás v České republice? A jací lidé tam chodí? Čemu vlastně věří muslimové? Jací jsou lidé? A kdo se koho dnes vlastně bojí více – běžná česká společnost muslimů nebo oni nás ostatních?

Takovéto otázky se mi honily hlavou při cestě od tramvajové zastávky v Praze k neznámému místu na mapě, ke kterému spolu se mnou směřovalo dalších 20 lidí. Na první „Oběd v mešitě“ se přes Facebook přihlásilo kolem 1000 lidí. Prostory mohly bohužel pojmout pouze pětinu z nich, a tak mohli přijít jen ti, co se předem přihlásili přes e-mail organizátorům – Muslimské náboženské obci a lidem z projektu Hate Free Culture. Akce navazovala na neméně úspěšné „snídaně“ a vzbudila silné emoce – ať už pozitivním, tak i negativním směrem.

Dalo se asi očekávat, že se akci pokusí překazit odpůrci muslimů a migrace, proto na místě nechyběla velice diskrétní přítomnost policie. Ta ale nebyla potřeba, i tzv. odpůrci postávající nesměle a provokativně před branou se nakonec nechali pozvat na vynikající menu: falafel, humus, baklavu, chléb pita, rýži basmati a kuřecí maso, maso na grilu, čaj či zelenou kávu s kardamonem. Znovu se ukázalo, že pes, který štěká, nekouše. Ti, co nejvíce uráží muslimy, se dost často jenom jednoduše bojí, protože se nechávají zmanipulovat masmédii. A jak tedy vypadá mešita u nás? Jako normální dům, za normálních okolností byste prošli kolem a ani si jí nevšimli. A muslimové? Mužů si dost často také nevšimnete – aspoň ne těch, kteří jsou Češi nebo třeba z bývalého východního bloku (kterých je u nás opravdu hodně!). Žen si všimnete téměř vždy, protože se často zahalují, aby tak samy sebe uchránily před pohledy okolí – paradoxně se ale v naší zemi děje přesný opak, za což se stydím. A to jsou dost často také Češky…

oběd2

Hned od začátku mne pohltila přátelská a pokojná atmosféra, která sílila postupem času a s ubývajícími davy. Přispělo k tomu i teplé slunce prvních jarních dní. Nejvíce se mi tam líbilo právě ke konci, kdy jsem na koberci na zemi v kroužku seděla s dívkami v kruhu a neformálně jsme se bavily. Co mě asi překvapilo nejvíce, bylo vyjádření Andrey – české dívky ze smíšené rodiny: „Za poslední dva roky se bojím nosit šátek na hlavě, protože jsem neustále slovně napadána a obviňována za hrůzy ve světě, se kterými nemám pranic společného. Dnešní akce se mi moc líbí, jsem ráda, že to lidi zaujalo. Na druhou stranu mě ale trošku děsí, že jsou podobné akce u nás potřeba. Žila jsem nějakou dobu v Kanadě a tam nic podobného potřeba není. Vlastně je to moc smutné.“

Byl to jeden z nejpovedenějších obědů za hodně dlouhou dobu. Bylo to jedním slovem úžasné. Podobnou hospitalitu znám už jen ze svých cest. V mnohém to předčilo očekávání nejen organizátorů, ale také moje vlastní. Doufám, že se podobných akcí bude u nás konat více a zájem veřejnosti o to, vidět věci také z jiné strany než jen z masmédií, bude růst. „Salam alikum“ – „Pokoj s tebou“ – to si muslimové přejí, když se potkají a když se loučí. Toto přání také vyjadřují vypouštěním bílých holubic na symbol míru: Salam alikum!