03/2017/březen

Bůh k nám potichu mluví…

Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou dvě křídla okna, která nelze otevřít ani zavřít samostatně. (Søren Kierkegaard)

Modlíme se ne proto, aby se Bůh rozhodoval jinak, ale abychom se sami rozhodovali jinak. Nemodlíme se s úmyslem říkat Bohu, co má dělat, ale abychom Bohu dovolili nás vést. Modlíme se proto, abychom „Bohu umožnili být Bohem“. (Peter Kreeft)

Bůh k nám potichu mluví uprostřed našich potěšení, hovoří v našem svědomí, ale volá v našich bolestech: je to jeho megafon, kterým burcuje hluchý svět. (C. S. Lewis)

Nabízí se nám jen jeden způsob, jak dospět k odhalení skutečné podstaty křesťanství. Musíme vykročit na tuto stezku, svěřit se této cestě života. Potom poznáme, čím může být pro nás. Pokud zůstaneme venku, nemůžeme plně porozumět. Předtím, než vykročíme, obyčejně potřebujeme instrukce, potřebujeme ukazatele směru, abychom se na ně mohli dívat, a potřebujeme společníky. Nakonec – bez vedení druhých je sotva možno začít. Ale pouhé udělování rad od druhých nás nikdy nemůže vést k poznání toho, co oni žijí. Oni nemohou být náhražkou osobní zkušenosti. Každý je povolán k tomu, aby si sám ověřil, jak má myslet, každý potřebuje znovu žít tradici, kterou má přijmout. (Kallistos Ware)

Když se modlíte, nezatajujte před Bohem vůbec nic. Otevřte mu svá srdce s upřímnou otevřeností, jako kdybyste mluvili ke svému nejlepšímu příteli. (Rabi Rachman)

Africký děti prej dál maj hlad…

Píše mi prasynovec: Včera jsme na mládeži zpívali „… africký děti prej dál maj hlad a já nevím, co s tím…“ Teď slyším ve zprávách, že v Africe hrozí smrt hladem 20 milionům lidí. Měl bych dát aspoň něco. Ale i kdybych dal všechny své úspory, pořád tam bude hlad, zatímco já budu ve vatě – a se špatným svědomím. Z druhé strany se zase člověku vtírá, co říká ten Konvička: Čím víc jídla a léků tam budeme posílat, tím rychleji se bude Afrika přelidňovat, a až ten hrnec přeteče, přijdou nám stopro podřezat krky. Někteří přitom budou křičet „Allahu akbar“, jiní třeba „Vy přežraný prasata zlodějský!“ Protože o bohatém Severu a chudém Jihu dnes už díky internetu vědí moc dobře. Tak strejdo, co já s tím?

Tož synku, zkusme to vzít tak trošku z druhého konce. Chalíl Džibrán říká: „Chléb, který upečeš bez lásky, bude jedovatý.“ O charitě platí totéž. Tak pošli stovku, tolik laskavého soucitu v sobě jistě najdeš, abys s tím neměl problém. Pak s tím pracuj: Dej chvíli tomu, že si pustíš hlavou, co asi za tu tvou stovku hladoví Afričané dostanou: pytlík mouky, láhev oleje do kuchyně… Nebo možná balíček kondomů, humanitární pracovníci myslí i na to, co zaměstnává dr. Konvičku. – Na webu Člověka v tísni to najdeš přesně. Dočteš se tam třeba i to, že za tvých (případných) 250 Kč dostane rodina v hladové zemi 20 kuřat a instruktáž k chovu drůbeže, což už je skutečná pomoc.

Když se začneš o charitu trochu prakticky zajímat, budeš mít víc na mysli (zbožně řečeno: v srdci) to či ono konkrétní dílo, než peníze, kterých se kvůli tomu dílu vzdáváš. Tvoje láska poroste, bude štědřejší a radostnější. (Ujasni si ale: Láska není jen ten známý příjemný hřejivý pocit v hrudi nebo v břiše. City a pocity jsou sice moc důležité, a to i v náboženství, ale podstatou lásky je hluboké duchovní rozhodnutí pro druhého člověka. Je to trochu jako na moři: City jsou jako vlny – hned tak, hned jinak. Důležitá je hlubina. A také: lásce je možné se učit. O tom je knížka Ericha Fromma „Umění milovat“.)

Co bude dál? Možná tě napadne, že můžeš snadno ušetřit na nějakých zbytečnostech, a budeš s radostí (nebo aspoň bez pocitu, že jsi ošizen) dávat víc. Charita tě bude zajímat a těšit, chudí tam daleko ti budou bližší – a budeš ostřeji vidět i bídu ve svém okolí. Potkáš lidi radostně štědré, možná se spolu s nimi zúčastníš nějaké akce, jako byla např. pomoc uprchlíkům na balkánské trase. Jak daleko v tom dojdeš, to je otevřená otázka, zvlášť když se kolem toho bude točit tvoje zbožnost. Z málokoho sice vyroste Albert Schweitzer, lékař černé Afriky, nebo Matka Tereza, dobrodinka indických nemocných, ale imunní proti tomu (farář řekne rovnou: proti Duchu) není nikdo. Měl jsem studenta, který odjel do Afriky zkoumat šamanské obřady. Vrátil se už jen, aby se rozloučil. Doktorát nechal plavat, dělá tam charitativní práci na plný úvazek. To ho chytlo, v tom se našel.

Mallorca: pískovcový kout Španělska

Jedu v létě pracovat na Mallorcu, přijeď za mnou,“ řekla mi loni kamarádka. Jasně, teplo, opalování a koupání ve Středozemním moři, to si přece nemůžu nechat ujít. Ale přes všechnu dobrou vůli a slunce světa jsem se nakonec na největší ze tří Baleárských ostrovů dostala až koncem ledna.

Na koupání bylo moře sice příliš studené, ale jinak jsme si opalování na terase užily dosyta. Terasy a zadní dvorky má v Palmě kdejaký dům. Bohužel také plynovou bombu, která je nutná pro horkou vodu a vaření. Navíc byla majitelka našeho bytu útlá osoba, jež doplňovala bomby vždy pouze po jedné, když předchozí došla. A tak se pro ohřev vody i pouštění plynu do sporáku používala v domácnosti ta samá. Jelikož jsem také útlá osoba, přestrkat metr vysokou kovovou nádobu od jednoho uzávěru k druhému pro mě představovalo úkol hodný Herkula. Čím naopak mallorské domácnosti neoplývají, je pitná voda. Ani převařená není moc dobrá. Milovníci dobré vody nechť tedy na Mallorce gurmánský zážitek nečekají. A v zimě vás potká ještě jedna nepříjemnost, jelikož jsme přece ve Španělsku a tam je teplo, nebudeme si do bytů pořizovat topení. Co na tom, že teploty v noci klesají k 7 stupňům Celsia. Raději si pořídíme přímotop a budeme se snažit vytápět každou místnost zvlášť nejvýše na 19 stupňů. Pro lidi zvyklé žít v domku asi normální teplota, pro měšťáka z vytopeného bytečku ale docela šok.

Ostrov náleží Španělsku a podle toho se také vyslovuje jeho jméno: „Majorka“. Nachází se na cestě mezi Ibizou a Menorcou a kulturní zázemí a ekonomika zde v sobě pojí to nejlepší z obou soukmenovců. Zatímco Ibiza je vyhlášená nikdy nekončící párty, Menorca láká turisty na romantická zákoutí, klidné pláže a zachovalou původní krajinu. Na Mallorce nalezneme obojí. A kromě toho také názvy ulic jak ve španělštině, tak v mallorštině (mallorquí), která je místním dialektem katalánštiny a jejíž starodávnost je doložena listinami ze 14. století.

Hlavní město Palma de Mallorca se rozprostírá kolem zálivu na jihozápadní straně ostrova a žije zde polovina všech obyvatel. Stejně jako Anglii dominují cihlové zdi a Holandsku grachty, pro obydlí Palmy je typická písková barva. Pochází z místního zlatohnědého pískovce a nalézá se všude – na domech, úřadech, na pláži, a dokonce i na plážové dominantě: nádherné katedrále Panny Marie. Označuje se také jako katedrála La Seu neboli katedrála světla (tímto výrazem Aragonci označovali velké církevní stavby). Výstavba započala na popud aragonského panovníka Jakuba I. Dobyvatele ve 13. století. Základy stojí na ruinách arabské mešity, jejíž původní návštěvníky vyhnal z ostrova právě král Jakub I. Svými rozměry patří k největším gotickým dómům v Evropě. Je dlouhá 121 m, široká 55 m a dvě hlavní věže se ční do výše 67,5 m. Největší dojem na mě udělala impozantní západní brána Portal Major, která má včetně dveřního portálu odhadem až 20 m.

Hned vedle katedrály stojí dochovaný palác Almudaina, jenž sloužil nejprve maurským a posléze španělským panovníkům. Palác spolu s jižní stranou dómu lemuje pobřeží a přilehlý park. Pokud navštívíte Mallorcu v létě, jistě se před sžíravým horkem rádi ukryjete v chladivých uličkách starého města, kde se najde i něco na zub. V zimě zde takový turistický ruch není, a tak je řada podniků zavřená a čeká na lepší tržby teplejších měsíců. Pokud byste zatoužili spíše po stravě duchovní, zkuste z mnoha možností třeba kostel svaté Eulálie, jenž se nachází poblíž radnice a patří k nejstarším katolickým budovám Palmy.

Na západní stranu Zátoky palem, jak se záliv s přístavem nazývají, dohlíží Castell de Bellver – hrad, jež v překladu nese název „krásná vyhlídka“. Cestou do 113 m vysokého zalesněného kopce se dechberoucích výhledů naskytne opravdu mnoho. Město a zátoka se pod vámi rozkládají jako na dlani, a pokud místo navštívíte pozdě odpoledne, vše halí červené tóny pomalu zapadajícího slunce. Zvláštní kruhová stavba sloužila kromě místa královského odpočinku také jako obranná pevnost. O tom svědčí čtyři věže, střílny a hradby obklopené příkopem. Dnes je v přízemí hradu umístěno muzeum mapující historii města.

Kromě metropole je určitě záhodno navštívit i jiné kouty ostrova. V rámci jednodenního výletu doporučuji přístavní obec Port de Sóller. Během letních měsíců jezdí z Plaza España přes hory na sever starý vlak po zachovalé dráze z počátku 20. století. Slibuje zážitkovou cestu malebnou krajinou a četné výhledy na mořskou hladinu táhnoucí se za obzor. My musely vzít zavděk autobusem, ale nebylo důvodu k lítosti. Moderní vůz zdolával kopce a serpentiny snad lépe než vlak. Kolikrát jsme až trnuly hrůzou cítíce sklon tratě a řidičovu rychlost, která úpatím pod námi zdaleka neodpovídala. Ovšem výhled byl báječný. Nacházely jsme se mnoho desítek metrů nad mořem a kochaly se skalnatým pobřežím i starodávnými vesničkami posazenými do úbočí kopců. Šťastnou náhodou se na zdejších silnicích právě pořádal cyklistický závod, a tak jsme kromě umění řidičova obdivovaly také nasazení a vytrvalost sportovců. Na cestě do Port de Sóller se nachází obec Valldemossa, kde jako by se zastavil čas. Úzké uličky, fresky na stěnách domů a město shlížející na vrcholy hor koupající se v mracích mě zanesly až k dávným španělským osadníkům, kteří zde pěstovali pomeranče a olivy nebo na útesech pásli kozy. Ale pozor! Jen těsně mě minul pick–up ostře vybírající zdejší zatáčky a nemilosrdně namáhající motor i brzdný systém. Iluze byla pryč. Být tu v zimě 1839 s Frédéricem Chopinem, asi by se mi to nestalo. Cestou zpět na autobusovou zastávku jsme ještě navštívily kartuziánský klášter a přilehlé zahrady.

A pak už hurá do Sólleru. Odtud jezdí k přístavu Port de Sóller oranžová „lisabonská“ tramvaj. I když je spolu s vlakem spíše turistickou záležitostí, přivolává dovolenkovou atmosféru. Město se nalézá v malém zálivu, takže na širé moře vlastně ani není vidět. Přesto, nebo možná právě pro tu uzavřenost, je to vhodné místo na oběd a posezení u kávy. Nás přitom přilétl navštívit racek – soukromě pojmenován Jonathan Livingston.

Výletem za panoramaty náš pobyt končil a následující den jsme již nastupovaly do letadla na jednom z nejvytíženějších evropských letišť, které každý rok odbaví přes 23 milionů cestujících, což je 23x více, než kolik lidí na ostrově žije. Zatímco do Palmy jsem letěla přes Stansted u Londýna, zpátky jsme se vracely přes letiště Charleroi, jež je asi hodinu cesty od Bruselu. V případě delšího přestupu tak můžete navštívit anglickou či belgickou metropoli. O mé jarní návštěvě mekky Evropské Unie se dočtete v některém z dalších čísel. A až v létě, a koneckonců i v zimě, zatoužíte po španělských plážích, zkuste namísto oblíbených Kanárských ostrovů cenově dostupnější variantu mallorských zákoutí.

Porada zástupců mládeže v Brně

Letos se opět po roce uskutečnila porada zástupců mládeže. Na poradě se setkávají mládežníci (většinou z řad somáků) napříč celou naší církví spolu s Celocírkevním odborem mládeže (COM) a Oddělením mládeže (OM). Porada přináší hlavně prostor pro setkávání s ostatními mládežníky, můžeme společně sdílet radosti i starosti a navazovat nové kontakty a přátelství. Kromě toho všeho se jednou za dva roky na této poradě volí novým COM a to bylo právě teď.

Setkání probíhalo od pátku do soboty. Začalo se společnou večeří, po které se všichni účastníci představovali, a měli jsme interaktivní program, ve kterém jsme se měli zamyslet nad pořádáním seniorátních dnů, a to z různých pozic. Poté následovalo představení každé skupinky a podnětná diskuze, kde jsme si vyměňovali své osvědčené fungující a osvědčeně nefungující postupy a rady. Posledním bodem programu byla procházka po krásách Brna.

Druhý den po snídani přišlo na řadu představování mládežnických akcí jednotlivých seniorátů. Na představování akcí je dobré to, že zjistíte, co dělají sousedé, a podle toho se můžete inspirovat. Po představování následovala volba. Volil se nový COM a zástupci mládeže na synod. COM se zvolil hned napoprvé a to ve složení: laici – Jakub Martinů, Daniel Ort, Dominik Bláha, Alena Pikousová a Zuzana Férová; faráři – Alexandra Jacobea, Ondřej Zikmund, Jana Hofmanová a Maroš Klačko. Jako zástupci mládeže na synod byli zvoleni: Matěj Halaš, Daniel Ort a Alena Pikousová. Po volbách na nás čekala odměna – oběd.

Na programu bylo ještě představení akcí, které pořádá COM spolu s OM. Závěrem byla připravena panelová diskuze, na které byly přítomny tři ženy z různých profesí, s různou životní zkušeností, a měly hovořit na téma „Mluvit o Bohu v různých kontextech.“ Diskuze přinesla řadu zajímavých témat a myšlenek do našich každodenních životů. Po diskuzi následovala pobožnost a pak už jsme se jen loučili, balili, rychle ještě jedli a vyráželi na cestu domů s hezkým pocitem, že jsme potkali fajn nové lidi a mohli jsme společně trávit čas.

Dobroduš: nepomáhají jen psychiatři

Když člověk duševně onemocní, je mu v naší zemi zajištěna zdravotní péče. Dostane svého psychiatra, který mu předepíše léky dle individuálních potřeb. Ale člověk s duševním onemocněním nemá jen nemoc. Má taky svůj život – a ten se změnil.

Ve chvíli, kdy je člověku diagnostikováno nějaké duševní onemocnění, získává jakousi „nálepku“ a vzniká stigma: je to ON, kdo má doživotní diagnózu, se kterou se nedá nic dělat. Psychiatricky nemocný člověk je z pohledu veřejnosti někdo, kdo může kdykoliv neočekávaně zareagovat agresivně, i zabít. Ten, který trpí neustále halucinacemi a bludy, který je líný, odsouzen k opakovaným hospitalizacím. Stigma je samozřejmě posilováno postojem veřejnosti a zejména médii.

dobro

Člověk s psychiatrickou diagnózou tak zjistí, že má invalidní důchod, že je plně závislý na svém okolí (často na rodičích), že jeho cifra na váze je čím dál vyšší a že nemá na to, aby se s někým seznámil. Postupně přestane chodit ven, uzavře se před okolím. Často ho začnou napadat myšlenky na sebevraždu. Život v izolaci přispívá k dalšímu zhoršovaní zdravotního stavu.

Česká společnost není připravena na to, že lidé s psychiatrickou diagnózou mohou žít v přirozeném prostředí, v komunitě ostatních lidí. Dle názoru mnoha lidí patří psychiatricky nemocní pacienti „za plot“ a do psychiatrických ambulancí, kde dostanou recept na další dávku léků.

Pacienti ale nechtějí žít jen svými léky. Mnohdy také touží mít přátele, patřit někam, chodit do kavárny, stát se členem např. šachového klubu. Ale většinou si netroufnou kamkoliv přijít. Nesou si vnitřní i vnější stigma. Sociální služba Dobroduš diakonického Střediska křesťanské pomoci v Praze se snaží tuto propast mezi duševně nemocnými lidmi a takzvaně normálním světem překonat. Jejím cílem je umožnit psychiatricky nemocnému člověku sdílet s někým svůj svět a budovat reálné vztahy i mimo zdi domova nebo léčebny a nabízet mu životní alternativy. Je to jedna za opomíjených cest, jak podpořit takto nemocné lidi v komunikaci a interakci s okolím.

Dobroduš cílí hlavně na ty, kteří za sebou mají různé zkušenosti s duševním onemocněním, ale nepotřebují akutní psychiatrickou pomoc. Spíše potřebují podporu, přirozený lidský kontakt a jakési průběžné, dlouhodobé doprovázení, které jim v dostupné psychiatrické péči mnohdy chybí.

Součástí služby je i projekt Dobrovolníci v Dobroduši. Zapojení dobrovolníků do služ- by a zejména jejich ochota být v průběžném, podpůrném kontaktu s klienty, se ukazuje jako velmi vhodný nástroj ke zmírnění izolace lidí s duševním onemocněním a k jejich aktivizaci. Právě dobrovolníci, ženy a muži různého věku, různých zkušeností, s rozmanitými zájmy, a zároveň lidé nezatížení odborností, mohou přinést do života člověka, který se potýká s duševní nemocí, chybějící sociální kontakt.

Spolupráce dobrovolníka a člověka s duševním onemocněním je postavena na autentickém a rovnocenné vztahu. Oba zúčastnění mohou přinášet své podněty a nápady jak trávit společný čas, mohou sdílet informace, zkušenosti, mohou se i jeden vůči druhému vymezit, pokud nastane taková situace. Zároveň dostávají průběžnou podporu a zpětnou vazbu od pracovníků služby i mezi sebou navzájem. Vztah založený na partnerství s sebou tudíž nese veliký rozvojový potenciál ve schopnosti vztah navázat a poté v něm i obstát (a to třeba v situacích, které jsou vztahově náročné – kdy přicházejí pocity odmítnutí, neporozumění, kdy se střetávají nálady a představy o společném trávení času). Pracovníci služby Dobroduš se snaží podporovat zdravé stránky vztahu a tím posilovat vědomí o vlastní hodnotě – někdo o mě stojí, někomu je se mnou dobře, můžu s někým zažít něco zajímavého a smysluplného a to, že někdo odmítne jednu věc, neznamená, že mě odmítá celého, apod.

Na podzim roku 2005 Dobroduš získal první zájemce o dobrovolnictví. V lednu 2006 vznikla první dvojice klient–dobrovolník. Dnes je dvojic 30. Dobroduš však dobrovolníky stále hledá. Připojte se!

www.dobrodus.cz
dobrodus@diakonie.cz
tel.: 602 142 055, 777 734 185, 222 512 760
Korunní 60, Praha 2, 120 00.

 

Oceány

Oceány. Zabírají více než 2/3 zemského povrchu. Je jich pět, ale o tom pátém na jihu skoro nikdo nemá ani tušení. Je v nich ukryto přes 97 % celkových zásob vody na Zemi, což před stavuje objem přes miliardu km3.

A k čemu že jsou? Jsou slané, takže pít se nedají, a i výroba pitné vody z nich není úplně jednoduchá (ale ne nemožná a někde již uskutečňovaná). Oceány významnou měrou ovlivňují klima pevnin. Jistě jste někdy ve škole slyšeli o Golfském proudu, bez něhož by teplota v Evropě byla mnohem nižší. Je to totiž proud masy teplé vody. Ale taky vám vždycky nešlo do hlavy, jak se v oceánu prostě najednou objeví teplejší kus, který ještě navíc někam teče?!

V proudu vody totiž nejde o pouhý rozdíl teplot. Co je zásadní, je i jiné složení vody! Je to pořád H2O, ale žádná mořská ani tekoucí H2O neobsahuje jen atomy vodíku a kyslíku. Je v ní rozpuštěná spousta dalších iontů, které organismy potřebují přijímat ke svému životu. Jedná se např. o hořčík, vápník a další prvky silně oblíbené v reklamách na minerálky. V mořích a oceánech jsou pak ještě vysoce zastoupeny různé soli, z nichž je nejznámější a nejdůležitější NaCl – nám známá jako kuchyňská sůl. Čím více je toho ve vodě rozpuštěno, tím je voda hustější. Jednou cestou zvýšení hustoty vody je tedy přidání rozpuštěných látek. Druhým a v oceánech velmi významným způsobem zahuštění je odpaření molekul vody.

Jedná se o celkový koloběh – tzv. termohalinní cyklus. Zjednodušeně se v teplých částech zeměkoule odpaří více vody, voda se zahustí a – kdo dával pozor při fyzice? Díky vyšší hodnotě hustoty, než má voda v okolí, začne pod tuto méně hustou kapalinu klesat. Tím se rozjíždí celý cyklus. V chladnějších oblastech vodu nemá co vypařovat, a proto mají vodu méně slanou a tedy méně hustou.

Soli ale nejsou to jediné, v čem se složení vody může lišit. Aby byl v oceánech umožněn život, jsou kromě solí zapotřebí další živiny. Ty se v moři vyskytují díky činnosti organismů, z přítoků řek, nebo z větrem poháněných částeček pevniny. V oceánu žije nepřeberné množství organismů. Myslíte si, že hlavním producentem kyslíku na zemi jsou deštné pralesy? Bohužel, jsou to mořské řasy! Řasy? Takové nic? Tak si představte, kolik jich tedy musí být!

Řas je zatím dost, ale mnoho organismů se z oceánů ztrácí. Skutečnost, že je člověk ohrožuje svým lovem, je asi důvěrně známá. Ohrožuje je ale i mnoha dalšími činnostmi, zdánlivě nesouvisejícími. I zde se zase všechno točí kolem globálních změn klimatu. Hrozba zvyšování hladin světových oceánů je zpropagována asi nejvíce. Protože vadí nám, lidem. Ale třeba takovým korálům vadí, že je na ně voda moc teplá. Když je člověku horko, schová se do stínu. Korál si jen tak odpochodovat nemůže. Se zvyšující teplotou také klesá rozpustnost plynů ve vodě. Brzy tedy možná začnou mít problém živočichové nároční na vysoký obsah kyslíku. Změny teplot a distribuce jednotlivých prvků ale můžou částečně pozměnit oceánské proudy. Což by zpětně přispělo k ještě větší změně klimatu. Kdo ví, o jakém proudu se tedy budou učit naše prapraprapravnoučata. Bude Evropu oteplovat nebo ochlazovat? Poteče kolem nás vůbec?

A konečně jedním z nejvíce opomíjených problémů je acidifiace – okyselování oceánů. Jak se dá tolik vody okyselit?! S tím se stále pojí globální oteplování. Zvyšující se koncentrace CO2 nezpůsobuje jen zvýšení skleníkového efektu. Plyn se nedrží pouze v atmosféře, ale rozpouští se také do vody (ostatně jako i jiné plyny). Oxid uhličitý má ale právě tu vlastnost, že jeho rozpuštěním se zvýší kyselost (sníní se pH). Na hodnotě pH závisí mnoho dějů a podobně jako korálům vadí teplo, některým jiným organismům vadí přílišná kyselost. Nejvíce jsou jí ale ohroženi živočichové, kteří si tvoří vápenaté schránky (např. korýši). Ty se v příliš kyselém prostředí rozpouštějí a tito tvorové se pak stávají bezbrannými. Z analýz sedimentů mořského dna se ukazuje, že za posledních 800 milionů let oceán skutečně nebyl kyselejším.

oceány2

foto: Štepánka Klečanská

Stále ale můžeme spekulovat, do jaké míry za globálním oteplováním / změnou klimatu stojí člověk a do jaké míry se jedná o přirozený vývoj, se kterým se budeme muset nějak vypořádat (pokud tedy chceme přežít). Nad čím ovšem spekulovat nejde, je obsah škodlivých látek v oceánu vytvořených čistě člověkem. Co mám na mysli? Hlavně pevný odpad nebo látky z něj uvolněné. Pokud vás při pohledu na přeplněný kontejner napadají slova: „To je ale nepořádek,“ vězte, že pro některá zákoutí oceánu byste trefný výraz hledali jen stěží. Problémy jsou zejména na pobřežích u delt řek, které s sebou často kdeco připlaví Větším průšvihem jsou ale tzv. ostrovy odpadků. Některé environmentální organizace s nadsázkou používají výraz „sedmý kontinent z odpadků“.

Odpadků rozhodně není málo a formují se právě díky na začátku zmíněným proudům. V určitých oblastech se odpady dostanou do rozlehlého a na první pohled neviditelného vodního víru z kolem proudících vodních mas. A z něj už je těžkého úniku. Haldy se hromadí a hromadí. A hromadění někdy není jedinou činností, kterou vykazují. Pokud na ně dostatečně svítí sluníčko, můžou se začít rozkládat, tavit a podobně. Často z nich začne třeba něco vytékat. A to „něco“ už se může ve vodě rozpustit a s nedalekým proudem dostat dál. Velkým zádrhelem těchto oblastí je také to, že je neodhalí družicové snímání. Plochy nejsou přesně ohraničené, a proto se obtížněji rozlišují. Barvou navíc často splývají s oceánem.

Pokud organismy nemají takovou smůlu a nepoštěstí se jim přímo sežrat nějaký kus odpadu, s cizorodými molekulami z něj se potkají skoro určitě. A jsme u dalšího koloběhu. Látku pozře plankton, plankton sní rybka, tu sní větší rybka, tu si dáme k obědu…

Asi se nám úplně nestane, že bychom rozřízli rybu na talíři a z jejích vnitřností se vyvalil obsah podobný rozsypanému odpadkovému koši. Takové případy už ale byly zaznamenány. A pokud ryba žila jen v těch tekutých zbytcích (nejen) z odpadů, s vidličkou v ruce nemáme šanci to poznat. Molekuly jsou vstřebané do tkání. Ani by neměly mít vliv na chuť.

K otravě lidského organismu by bylo zapotřebí sníst asi opravdu hodně takto zamořených mořských živočichů. To by člověk zemřel spíš „z přejedení“. Je ale dobré vzít v úvahu, že všechny okolní idylické fotografii úplně nevypovídají o tom, jaký je oceán skutečně uvnitř. A chceme se o něco tak krásného a životadárného stále více připravovat? Voda v oceánech ve stejném stavu naštěstí nesetrvává věčně. Odhaduje se, že k její obměně dochází jednou za 3 100 let. Začneme něco dělat? Nebo počkáme?

Ježíš psychologem

Byl Ježíš psychologem? Složitá otázka. Pochopitelně nic takového tehdy neexistovalo. Představa, že by Pán Ježíš studoval lidské myšlení a chování v jejich vzájemných vztazích, že by se to nějak snažil popsat, vysvětlit či dokonce předvídat, jak se budou lidé v jaké situaci chovat – nu, to opravdu nedělal. Proto ani nevyužíval těchto poznatků k tomu, aby lidé byli spokojenější, zdravější.

To až dnes můžeme psychologickými formulacemi popsat, že Ježíšova bezpodmínečná láska naplňuje lidskou potřebu být přijat takový, jaký jsem. Ježíš umírající za všechny hříšníky bez rozdílu – to je čistě psychologicky něco neskutečně silného, když hledáme naplnění našich základních psychologických potřeb. Tohle ale určitě nebyl Ježíšův záměr, proč zemřít na kříži.

Některé Ježíšovy myšlenky by šlo chápat jako psychologické poučky. Ukládejte si poklady v nebi… neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. (Mt 6,20) S psychology by se shodl na tom, že vnější projevy jsou následkem vnitřních. Čím srdce přetéká, to ústa mluví. (Mt 12,34) To, co znesvěcuje před Bohem, to má počátek v lidském srdci (Mt 15,16n.) Dokázal odhalit skryté motivace druhých (Lk 6,8). Spíše než jako psychologa můžeme ale vidět Ježíše jako družného sangvinika, který svoje postupy nijak nepromýšlel. Dobře věděl, co je v člověku (J 2,25), ale to, co nazýváme „psychologie“, by mu nejspíš připadalo jako příliš těsné mantinely pro to, co chtěl nabídnout on. Jeho přístup byl v pravém slova smyslu „holistický“ – šlo mu o celého člověka v jeho tělesné, duševní, duchovní i sociální rovině.

Některé postupy moderní psychologie sám nijak nevyužíval. Nekomentoval rodinné konstelace, vlivy dědičnosti či výchovy, kulturní danosti… Předpokládal u každého svobodnou vůli a možnost rozhodnout se pro něj, nebo ho odmítnout. Boháčům je nesnadno vejít do Božího království, vzdát se majetku, jít za Ježíšem (Mt 19,22n), ale to je před Bohem nijak neomlouvá. Před Boží tváří nejsme produktem společnosti či obětí okolností. Ježíšovo…kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne (Mk 8,34) nemá doplňující informace typu „pokud ti to společenská situace umožňuje, pokud neřešíš nějaký problém, pokud to neodporuje tvé výchově…“ Dokonce právě naopak (Lk 9,59).

Asi největší rozdíl mezi tím, co nabízí psychologie a tím, co učil Ježíš, vidím v Ježíšově principiální otevřenosti druhým a jejich potřebám. Bez rozdílu, bez předporozumění, prostě jen proto, že vidím nouzi toho druhého a po vzoru milosrdného Samařana jsem hnut soucitem (Lk 10,33). Tím jediným limitem je míra vlastní sebelásky. Miluj bližního jako sám sebe. (Lk 10,27) Pravidlo Ježíšem (spolu s láskou k Bohu) povýšené na jedinou podmínku toho, aby člověk přišel do nebe. (Lk 10,25). Psychologické rady „mít se rád“, „udělat sám sobě radost“ – nic takového u Ježíše nevidíme. To podstatné se odehrává v opačném směru – v tom, že jsme Ježíšem bezpodmínečně milováni. To máme pak také dělat my a to po vzoru Ježíšově až k sebezničení (J 15,12). Ke štěstí Božího království nás dovede, když budeme sloužit druhým.

Pane teologu, pane psychologu, přece se nebudete škorpit?!

To jsme tuhle na setkání s mládežnickými dobrovolníky pozvali psychologa. Přišel a byl roztomile uvolněný. Hned na začátku přiznal proč. Říkal, že ho zvou všelijaké dobrovolnické organizace, často i církevní, takže ví, jak to chodívá… že čekal skupinu unavených a vyhořelých lidí a byl nadšen, že přišel do skupiny živoucích, jiskřících, energií nabitých lidí.

Tak když se na začátku představoval, tak asi z té uvolněnosti a ve vtipu řekl, že je jungián (žák psychologa C. G. Junga) a že podle něj je nejlepším žákem Junga Kristus. Já jsem jako teolog cítil potřebu protestovat, tak jsem namítl, že se mi to nezdá, že i když velkoryse pomineme časovou posloupnost, tak by určitě nebyl nejlepším, že jako žák by svému psychologickému učiteli nedělal dobré jméno, když skončil tak, jak skončil. Totiž krátce po třicítce, všemi opuštěný, patrně na dně sil, na kříži… Psycholog přiznal, že to říkal v nadsázce, možná trochu provokaci. A večer s psychologem pak přes tuto přátelskou přestřelku plynul hezky v klidu dál.

Tak jak to spolu má psychologie a teologie, terapie a víra? V jakém jsou vztahu? Nebude mezi nimi konkurence, boj o klienty, prezentace úspěchů, nadřazování…? Ne. Řekl bych, že smí být ve vztahu poměrně přátelském. Protože se – ne míjejí, to se nedá říci, protože oběma jde svým způsobem o člověka. Ale opravdu „svým způsobem“, každému trochu jinak.

Psycholog, terapeut V. Frankl napsal v knize Psychoterapie a náboženství: „Cílem psychoterapie je duševní uzdravení – cílem náboženství je spása duše. Jak je toto stanovení cílů rozdílné, může vyplynout z toho, že kněz zápolí o spásu věřícího i přes nebezpečí, že tento věřící spadne do ještě větších emocionálních napětí, kterých nemůže být ušetřen; neboť primárně a prvotně je knězi každý psychohygienický podnět vzdálený – náboženství je více než pouhý prostředek, který lidi ušetří od psychosomatických žaludečních vředů, jak vtipně poznamenal jeden jezuitský kněz z USA. Ačkoliv se náboženství ve svém prvotním záměru může jen velmi málo snažit pečovat o uzdravení a prevenci nemocí, přece jen ve svých důsledcích, tedy nikoliv ve svém záměru – působí psychohygienicky a psychoterapeuticky. To se děje tam, kde náboženství lidem ve zvláštní míře umožňuje prožít bezpečí a zakotvení, které by nikde jinde nenašli; bezpečí a zakotvení v transcendenci, v absolutnu.“

Jako by psychologie měla „skromnější a reálnější cíl“. Aby člověk dobře fungoval ve svém životě, vztazích. Víra nemá žádný dílčí cíl… než Boha. „Zakotvení v transcendenci.“ Psycholog brání člověka, učí ho (u)bránit se všelijakému přepětí, přesmyčkám, zkratům… Víra pomáhá v tom, co je lidským údělem: poukazovat „nad sebe, a to tím, že odkazuje na něco, co není on sám, na něco – nebo na někoho – jiného!“ (opět V. Frankl). Ve víře jde o „investování“, svěření sebe sama.

Tak mezi psychologií a teologií nemusí být žádné přestřelky – nanejvýš jen přátelské. Psychologie a víra smí být v přátelském až uctivém vztahu. (P.S.: Psychologie někdy může pomoci věřícímu, protože ta věc s Vírou je tak velká a silná, že se při tom může stát leccos taky nezdravého…)

Fil 2:5-11 Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Houba a trubka

V březnu to je pět měsíců, co se připravuji na farářskou službu. Během studia teologie jsem si připadal jako houba, která nasává všelijaké vědění, které se mi najednou otevřelo na fakultě. Nasával jsem do sebe různé informace z biblistiky, jazykovědy, hermeneutiky, religionistiky, filosofie…

Ke své osobě bych dnes přiřadil trochu jiné přirovnání a to, že si připadám jako trubka. Nejen jako zvučná trouba Boží, která zvěstuje Boží slovo, ale jako obyčejná průtoková trubka. A proč taková trubka? Během své práce se setkávám s různými lidmi a jejich slova mě samotného často osloví. Snažím se takové věci nenechávat pro sebe, ale používat je i dál ve své práci. Proto bych se s vámi o pár situací podělil. Chci je poslat dál, jako trubka posílá vodu, která občerstvuje tělo i duši.

První situace nastala při rozhovoru s jednou seniorkou v kavárně. Povídá mi, jak potkávala různé faráře a že se jí ten současný zamlouvá, protože je hodně lidský. Tak se ptám ze zájmu, jaký by farář tedy neměl být. A ona říká, aby si o sobě moc nemyslel. Prý jednoho takového zažila. Pořád jí ukazoval různé verše v Bibli, pořád jí prý něco vyvracel a vysvětloval. Po takovém rozhovoru šla domů a ze zoufalství se modlila. S vážným výrazem ve tváři mi pak povídá: Modlila jsem se a uslyšela jsem hlas Boží, který mi řekl: „Není důležité, co je napsané tam a tam. Důležité je, že tě mám rád. Že tě mám rád.“

Druhá situace nastala s dětmi v azylovém domě, kam pravidelně jezdíme. Bylo hezky, a tak jsme šli na zahradu. Chvíli jsme házeli žabky. Pak mi děti ukázaly trampolínu, kam moc chtěly jít skákat. Řekl jsem si proč ne a skákal jsem s nimi. Děti mi ukazovaly, jak skáčou salta a pak jsme hráli babu. Poskakoval jsem na trampolíně a říkal si, že ta farářina je docela fajn. Bylo by vtipné vidět faráře skákat v taláru. Pak jsme si spolu sedli na trampolínu a povídali o Bibli, Bohu a o tom, co je v životě důležité.

A třetí krásný zážitek, který bych chtěl poslat dál, je z LDN. Byli jsme tam s mentorem na návštěvě u pacientů a nabízeli jim duchovenský rozhovor. Jedna paní, která kvůli cukrovce neměla jednu nohu, mi povídala o tom, jak s ní před operací hovořila nějaká zdravotní sestra o Bohu. Sestra jí prý řekla, že ji Bůh má rád, že se nemusí bát. Po operaci jí pak doktor povzbuzoval, že sice nemá jednu nohu, ale že život nekončí. A ona mi pak líčila, jak přišla nebo spíš přijela na vozíku do domova důchodců a tam potkala muže, do kterého se zamilovala. Byla vdova, žila sama už několik let, ale zažila zamilování a lásku i v tak vysokém věku. Věřila tomu, že kvůli té nové lásce, kterou poznala, ji Bůh nechal naživu. Řekla mi, že nikdy není pozdě se zamilovat. Teď už měla u postele jen jeho fotku. Zemřel po několika letech. Bylo na té paní vidět, jak z té vzájemné lásky stále čerpá, i když teď leží víceméně bezmocná na LDN. Já osobně z takových situacích získávám energii a radost do další práce. Doufám, že vás taky potěší.

Koukat můžeš, ale nečum!

Těmito slovy vysvětloval kterýsi katolický kněz rozdíl mezi pohledem nevinným a špatným, když vykládal Ježíšův výrok (Mt 5,27-28): Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš.“ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Je to dobré, ale je přece jen potřeba si téma „cizoložství v srdci“ trochu „rozříkat“.

Ježíš navazuje na přikázání z Ex 20,14: „Nezcizoložíš.“ U tohoto slova je potřeba se zastavit. Nepolezeš do cizího lože. V Izraeli je zakázán pohlavní styk ženatého muže se ženou, která je manželkou jiného muže, u vdaných žen pak pohlavní styk s jakýmkoliv mužem mimo manžela (proznívá tu chápání ženy jako majetku muže, jak je zřetelné v posledním přikázání zavrhujícím závist). Za takový čin byl v Izraeli trest smrti.

„Nezcizoložíš“ se netýká např. styku s nesezdanou, kamenování nečeká ani prostitutky. (Támar – Gn 38,15; ženy u Šalomouna – 1Král 3,16). V případné kritice je potřeba použít mnohem širší pojem „smilstvo“, který v sobě nese rozměr nejen majetko-právní, ale pro prostitutky tehdy důležitý rozměr náboženský.

U Ježíše vidíme posun známý i z talmudu („I ten, kdo cizoloží očima, je cizoložník“). Zřetelná je také „emancipace“. Ježíšovo zpřísnění chrání uzavřená manželství ze strany muže i ženy. „Hledět chtivě“ mohou tedy jen ti, kdo jsou zadaní. Takovýmto pohledem narušují svůj legitimní svazek a hříchem se oddělují do Boha.

Ježíš mimo cizoložství zpřísňuje stejným způsobem ještě pohled na vraždu (Mt 5,21), rozvod (Mt 5,31), přísahu (Mt 5,33), přiměřenou odplatu (Mt 5,38) a vztah k nepřátelům (Mt 5,44). Otázkou samozřejmě je, nakolik smíme toto přikázání zobecnit. Je všechno, co uděláme v myšlenkách, vždy rovno skutku? Rozhodně ne. Přeji-li ve svém srdci žebrákovi desetikorunu, ale nedám mu nic, tak ji nemá a myslím, že ani Bůh toto mé přání nijak neocení.

Všimněme si, čím jsou tyto Ježíšovy nároky zarámovány: Máme být příkladem ve větších osobních nárocích, než je stanoveno zákonem (světlo světa), protože to povede k oslavě Boha. K tomu prosté dodržování zákonů nestačí. Musíme být dokonalí, jako je dokonalý Bůh, jinak nesmíme do nebe. (Mt 5,14-16. 20. 48)

To je ovšem velmi vysoká laťka. Tak vysoká, že ji přeskočit nemůže nikdo. Byl si toho Ježíš vědom? Snad tedy ne přísaha (ta v původní intenci vymizela), ale hněv, rozvody, přiměřená odplata těm, kdo nám škodí, i dobré vztahy jen s těmi, kdo nám je odplácí – to je přirozená součást našich životů! Opravdu chtěl zavřít nebe všem svým posluchačům?

Myslím, že Ježíšovi šlo o obecný mravní apel, a ne o výčet spojený s výhrůžkou. Každý musí nahlédnout do vlastního srdce a v něm nacházet to, co by ho znesvěcovalo, tedy oddělovalo od Boha (Mt 15,19-20). Mít partnera či partnerku a přitom toužebně pokukovat po jiných, to je přesně takový skutek, který je tu uveden jako modelový příklad okamžiku, kdy nejsme světlem tomuto světu, a kdy i sami sebe oddělujeme i od Boha.