03/2016/březen

Zkuste Sola gratia!

Rekreační areál Sola gratia je od začátku roku opět v provozu. Do správy ho převzalo pražské ústředí Diakonie. Stejně jako v minulosti nabízí prostor pro mládežnické akce. Areál je umístěný v působivém přírodním prostředí na okraji Bystřice pod Hostýnem v Zlínském kraji. Původně byl vybudovaný jako rodinné sídlo továrníka Karla Baziky podle návrhu známého meziválečného architekta Karla Kotase. Jedná se o značně velkorysý komplex budov, které jsou zároveň velmi citlivě zasazeny do rozsáhlého anglického parku. Architektonický styl má blízko k funkcionalismu; výrazně pracuje se dřevem; je promyšlený a dodnes působivý. Hned za hranicemi areálu začínají Hostýnské vrchy, nízké pohoří s významnými poutními místy.

Za komunismu sloužil areál jako ubytovna pro žáky střední školy. Po roce 1989 ho získali restituenti a od nich areál zakoupila církev. Byl doplněný o kapli a bývalá kuželna byla přebudována na ubytovací pavilon pro tábory či kursy dětí a mládeže. Od té doby areál sloužil jako místo různých typů setkávání. Významně se mimo jiné zapsala různá hudební soustředění. Areál nabízí ticho a klid, dostatečný počet společenských místností pro dělené zkoušky i prostory pro práci celého pěveckého sboru. Změna ve službách areálu přišla až po roce 2011, kdy se jej nový nájemce pokusil neúspěšně změnit na „wellness hotel“. Od nového roku se ale nabídka Sola gratia obnovila v původním duchu. Maximální kapacita je 50 hostů. Důležitá informace zvlášť pro mládežníky je, že cenu pobytu je možné částečně snížit brigádnickou prací v areálu. Co se nabízí v okolí? Kromě již zmíněných Hostýnských vrchů je to třeba Holešov, starobylé město s dávnou historií a významnými židovskými památkami. Nebo Kroměříž s významnou obrazárnou a památkami zapsanými do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Protipólem pak je Baťův funkcionalistický Zlín. Koho tolik netáhne architektura, může navštívit aragonitové jeskyně a lázně v Teplicích nad Bečvou či světoznámý skanzen v Rožnově pod Radhoštěm.

V delším výhledu Diakonie zvažuje možnost vytvořit v areálu také komunitní centrum pro lidi se znevýhodněním. Už teď jsou součástí areálu tři byty pro zaměstnance. Diakonie počítá s tím, že zaměstnání a bydlení v areálu přednostně nabídne lidem, kteří patří mezi její současné nebo potenciální klienty. Jedná se například o občany s nižším stupněm mentálního postižení, mladší seniory nebo klientky azylových domů pro matky s dětmi. V úvahu přicházejí i rodiny, které získají v ČR azyl.

sola gratia2

Dva velikonoční náměty od Bramantina

Bramantino Suardi (1456–1530) je znám jako italský malíř a architekt. Byl dvorním malířem milánského vévody Francesca II. Sforzy a ve svých dílech vycházel často z Leonarda da Vinciho. Podíváme se na jeho dva obrazy s velikonoční tématikou. První se jmenuje Ukřižování (1510–1512) a je to obraz spíše racionální povahy, druhý má název Vzkříšený Kristus (1490) a působí více emocionálně.

Bramantino,_crocifissione (1)Ukřižování je typickým renesančním obrazem s propracovanou kompozicí a jasným obsahem. Ježíš je přibit na kříži a vedle něj jsou dva lotři. Po jeho pravici je kající se lotr a mezi ním a Ježíšem klečí na obláčku krásný anděl, který se za muže přimlouvá. Na druhé straně vidíme rouhajícího se lotra s nahým a odporným ďáblem, který jako by se také přimlouval. Nad celou scénou jsou rozkrytá oblaka a v nich jednou slunce, podruhé měsíc – den a noc, dobro a zlo. Pod muži je truchlící zástup. Uprostřed vidíme Marii, jak objímá kříž. Ježíš má nakloněnou hlavu doleva – dívá se na svou matku, nebo je to symbol přijmutí hříšného muže po pravici? Úplně vespodu se na nás dívá lebka. Symbolika se odvíjí nejen z Kristovy smrti, ale také z hory Golgota (v překladu lebka), na které se scéna odehrává.

Kompozice tohoto díla je nesmírně propletená. Jako první nás zaujme osová souměrnost v obraze. Tu nám dodávají jak tři kříže, tak budova s keřem pod andělem a ďáblem, vodorovná linie hlav postav a hloubka v obraze – krajní výjevy (lotři, postavy na kraji, strom a budova) k nám jsou jakoby blíž, kdežto děj ve středu (Ježíš, Marie s dítětem, město na horizontu) je od nás dál. V obraze je také několik pomyslných trojúhelníků. Asi nejvýraznějším je ten s vrcholy v nápise na Ježíšově kříži a nohama dalších dvou ukřižovaných. Další tvoří jakési ,,váhy“, které Kristus drží a nese v nich anděla a ďábla. Obraz je velice zajímavý svou kompozicí a propracovaností, nenese ovšem výrazné emoce. To v renesanci nebylo příliš moderní, na emocích si zakládá pozdější baroko. Přestože Bramantinovy obrazy pocity nepřetékaly, obraz Vzkříšený Kristus je jakousi výjimkou. Na baroko by byl stále moc statický a moc racionální, nemůžeme ale pominout, že v něm už nějaké emoce jsou.

Ježíš už byl vzkříšen. Právě je na cestě někam, nevíme kam. Možná se jedná o těsný okamžik poté, co vstal z mrtvých. Ale třeba je to už nějaký den a Kristus chodí krajinou a městem. Ježíš možná také vůbec nejde, ale stojí a dívá se přímo na nás. Co se odehrává za ním, kde se vůbec nachází, co je to za budovu, to také vůbec nevíme. Vše je zahaleno v naší vlastní fantazii.

408VISO-THYSSEN- 6.

Kristův výraz je jakoby bez života. Dívá se přímo, ale jeho oči nezaostřují. Jednou rukou si přidržuje šat, druhá mu visí podél těla. Máme pocit, jakoby tu Ježíš napůl nebyl. Jeho tělo má chladné a světlé barvy. Je to jistě první věc, které si na obraze všimneme. Kristova tvář se již skládá z teplejších barev. Malíř tím vyzdvihl kontrast bílé kůže, ale také si tím pomohl zasadit Krista do obrazu (pokud by celé tělo bylo bílé a ještě hlava, která je na velmi tmavém pozadí, Ježíš by z obrazu vyčníval a nestal by se jeho součástí). Obraz Vzkříšený Kristus silně vybočuje z celé Bramantinovy tvorby. Vlastně vybočuje i z renesanční tvorby. Když jsem obraz viděla poprvé, nemohla jsem uvěřit, že je opravdu tak starý. Pokud bychom vyřízli Ježíšovu postavu, bez váhání by se dalo říci, že se jedná o styl art deco z 30. nebo až z 40. let. Figura totiž působí jako socha z mramoru. Přesná drapérie s hranatými záhyby, odlesky na kůži, tělo a obličej rozdělené na jasné oblasti, modelace rysů v obličeji a světlé ohraničení pravé ruky, to vše jsou znaky stylu art deco.
Oba obrazy nás můžou fascinovat z všemožných úhlů. Jeden svou symbolikou a složitou kompozicí, druhý podivnou barevností a vystižením Kristovy božské podoby nebo svým časovým přesahem. Tyto prvky nás nemusí odkazovat jen na geniálního mistra, ale také na obsah, který obrazy vyjadřují, a to sílu a pravdivost velikonočního příběhu.

Košile aneb ležérní elegance

Košile je většinou považována za součást mužského šatníku, ale od 20. století by neměla chybět ani v šatníku zástupkyň něžného pohlaví.

Košile je nejstarší dochovaný kus oblečení, první zkazky o ní máme již ze starého Egypta kolem roku 3000 př. n. l. Původně patřila mezi spodní části pánského oblečení, ale díky několika staletím, které mezi tím uběhly, ji již nemusíte schovávat pod další kus oblečení a můžete si ji vzít jen tak k sukni či kalhotům.

Většina z nás si pod slovem košile představí vrchní část oblečení s límečkem, zapínáním na knoflky, většinou s dlouhými rukávy a manžetami, občas malou náprsní kapsou. Ale třeba v Americe pod označení „shirt/košile“ spadá mnohem více kusů oblečení než třeba v konzervativní Británii. Takže občas těžko říct, co je ještě košile, a co už halenka nebo tričko…

Košile může být součástí elegantního outfiu třeba do divadla nebo na promoci, běžný svršek do práce nebo součást lehce skateově streetového looku. Záleží jen na vaší kreativitě. V obchodních řetězcích dost často nepatří k nejlevnějším, trička se na věšásích houpou s polovičními cenami, ale hezké košile se dají najít i jinde než v Palladiu nebo jemu podobných nákupních centrech.

Černá košile pochází z vinted.cz a předchozí majitelka ji ještě ozdobila falešnými diamanty na límečku, světle modrá košile pochází z Texile House, tmavě modrá byla vyměněna na vinted. cz a jediná bílá košile je z H&M. A jeden tip, dámy – v pánských košilích se dobře spí.

Ježíš Kristus v ledovém království

Už je tu zase den, kdy mám napsat úvodník. Znám téma, ale texty se jen pomalu sbíhají. V mailové schránce přistál text Martina Putny a to je výzva. Ježíš pro mě? Vrátila jsem se zrovna z generálky baletu Sněhová královna, tak ze mě hned vypadlo Gerda. Možná trochu naschvál, ale spíš proto, že ten ženský pohled na svět v Ježíši, jeho činech a slovech cítím. Gerda, která odchází z bezpečí domova, aby přivedla Káje k rozumu. Ježíš, který na své cestě za naší záchranou nastavuje zrcadlo světu jednou provždy.

Stejně pak v dějinách budou přicházet ti, co v zrcadlech jen vzhlíží ke svému já a nevidí za svůj obraz a planou jen pro něj samotný. On tu však zůstává a z něj vyrůstají růže, jako byla Gerda, která nasazuje svůj život za jiný. Přála bych si, aby o Velikonocích roztál nejen sníh, ale i ledová srdce mnohých, kteří nechtějí pomáhat lidem v nouzi a chtějí naši zem proměnit v ledové království. Křesťanství je o nabízení pomoci jeden druhému, kdy idea bratrství není spolek elitářů ve jménu Ježíše Krista, ale nabídnutá ruka pro každého člověka, ať o to stojí, nebo ne. Kolikrát Káj Gerdu odmítl a ona to přece nevzdala. Naším úkolem je nejen pomáhat těm na cestě, ale i hledat cestu k těm, kteří proti nám mluví k farizejům a ochráncům zákona a pořádku. Jen houšť Pavlů, kteří uvěří, že „ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“ 1 Kor 13,7.

Ježíš a „blahoslavená záměna“

Roky hledám jednoduché vyjádření pro to, co se to kolem Ježíše s lidmi, lidem dělo, a co by se mohlo stát i mně. Pár jsem si jich našel, pro vlastní i cizí potřebu.

K jednomu vyjádření mi trochu pomohla návštěva u kolegy na Vysočině. U něj mají v jídelně tak velký stůl, že na jeho druhý konec nedosáhnete, a tak mají uprostřed stolu veliký, kulatý, otočný podnos. Po jeho okrajích se narovná jídlo. Sýr, máslo, chleba, sůl, vejce. Vy si vyhlídnete jídlo, které byste chtěli, třeba kus sýra, a když ten je skoro na druhé straně, tak pootočíte kolem podnosu – a už máte sýr před sebou. Ovšem máslo, které jste měli před sebou, se ocitne zase na druhé straně stolu… Bavili jsme se tím, že jsme jeden druhému škodolibě přetáčeli podnos na jinou stranu, aby to, co si někdo vyžádal, se k němu hned tak nedostalo. Občas někdo držel to nejdobřejší vší silou před sebou.

Svět pro nás je vlastně spíš jinak. Není otočný podnos. Na mé straně stolu, na srdci, v hlavě se mi hromadí „to moje“, mám tu „svou věc“, to, co mi „připadlo“, co jsem urval, své záležitosti, svůj zájem, svou starost, naději. A držím se jich. Protože jsou moje a nikoho jiného. Myslím nejvíc na ně, vášnivě a bojovně… Poměrně bezvýhradně mě zaujímají, zajímají, poutají.

Lidé u Ježíše ale mohli prožít – k velikému překvapení, vytušil jsem: Bůh se ujímá záležitosti lidí (jejich nemoci, hříchu, beznaděje…). Dosud se mělo za to, že prvně (taky, jako my) prosazuje Svou věc (svou čest, spravedlnost, svoje království). A najednou nějaký Ježíš dává lidem najevo: Tvoje věc (záležitost) se stala Boží (Bůh se jí ujímá) – a právě to je Ta Boží věc.

Možná se to dá představit trochu tak, že to bylo opravdu jako když „se svět pootočí“. Člověk s údivem zjišťuje: „moje věc, můj život, myslel jsem, že je jen moje starost“, a teď vidím, že se ho někdo ujímá, ujal… „Moje věc se stala Tvou věcí“. A přitom se jaksi mimochodem stane to: „Tvoje věc se stává mou“. Při tom „pootočení světa“ člověk prožije, že najednou mu leží na srdci – i Boží věc (věc druhých lidí).

Jako s tím otočným podnosem. Jen to není pouhá záměna, výměna, a nezastavuje se to, takže se potom těžko poznává, co je blíž a co dál… ale – jak se to kolo jednou roztočilo – stává se z toho sdílení skutečné, hluboké, důvěřivé. A co to se srdcem dělá… jak ho to otvírá a upokojuje a mění, to je úžasné, to je závrať a štěstí. „Spasení“. Pozn.: tato „blahoslavená záměna“ prožitá u Ježíše se pak v teologickém přemýšlení, v dogmatice začne vztahovat k Ježíši samotnému.

Najde interpretační motiv v Iz 53:3 Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. 4 Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. A prochází celým Novým Zákonem. Ř 5,2 „neboť skrze něho (Krista) jsme vírou získali přístup k této milosti“.

Plněným palačinkám neodoláte

V minulých dílech jsem se věnoval Bohemce a Veselynivce, ale považuji za nutné představit i komunitu „čechohradskou“.

Čechohrad je původní název české vesnice Novgorodkovka na jihovýchodní Ukrajině (asi 25 km od města Melitopol). Čeští kolonisté sem přišli z východních Čech na jaře, roku 1869. Po velmi tvrdých začátcích (např. pro vodu chodili do asi deset kilometrů vzdálené německé vesnice) se osadníci přece jen zmohli, místo původních zemljanek byly postaveny domy. Krajané říkají svým domům „chaty“. Další život vesnice, a to se týká bohemských i veselynivských, byl silně ovlivněn politickými zvraty –první světová válka a revoluce, Lenin a NEP, kolektivizace, uměle vyvolaný hladomor ve třicátých letech. Poté druhá světová válka (mnozí čechohradští i bohemští bojovali v armádě generála Svobody, dostali se s ní do Prahy, někteří si tu našli ženy, jiní se vrátili) a poválečný hladomor v roce 1948.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Čechohradští osadníci jsou katolíci. Původní kostel byl zbořen na konci třicátých let, při těchto událostech byl také zabit německý kněz. Víra byla ale i v době kolektivizace tajně praktikována, protože nebyl kněz, shromáždění vedla některá babička či dědeček. Kněz se do Čechohradu vrátil až v devadesátých letech minulého století. S pomocí místních a darů ze zahraničí byl postaven nový kostel. Páteční bohoslužba je převážně česky, nedělní spíše rusky. V době své působnosti jsem také několikrát navštívil Čechohrad a společně jsme slavili ekumenickou bohoslužbu. Žel v současnosti, vzhledem k rusko-ukrajinskému konflktu, řada rodin odchází do Čech. Ovšem věnujme se gastronomii. Představím vám čechohradský postní recept – zachycený v hovorové řeči babičky Anastázie Chalupníkové – jak to sepsala Marie Palacká-Hanzelková při svém delším pobytu v Čechohradě v roce 2007.

Řezaný knedlíčky
1 vajce, 100 g vody, trocha sole, 300 g mouky Moukou vymísit tuhé těsto, rozdělit na asi 4–5 kousků, rozválí se na trubičky (asi 0,5 x 1 cm), nožem se krájí na kousky, hodí se do osolené vody, vaří se asi 10 min. Spolu s knedlíčky se vaří brambory (asi 0,5 kg, pokrájené na malé kousky). Brambory a knedlíčky se vysypou do usmažené cibulky (ze 2 pěkných cibulí), vše se smíchá. Může se dávat se salátem, mlékem, kyselým mlékem. Mimo postní dobu je možné přidat kousek šunky, nebo laloku, slaniny, osmažené na pánvi. Vracím se k bohemským jídlům.

Klusky – pět porcí
Suroviny: 1,5 kg brambor, 1 kg polohrubé mouky (může být i hladká), sůl, ½ lžičky jedlé sody Nádobí: hrnec na 6-8 l (nejlépe nerez), mísa na 3-4 l Do hrnce nalejeme více než půlku vody, osolíme a dáme vařit. Než voda začne vřít, oloupeme brambory a nastrouháme je. Přidáme 1 lžičku soli, sodu a mouku a vše promícháme. Ze vzniklého těsta vykrajujeme lžičkou klusky a ihned vkládáme do vroucí vody. Když zjistíme, že se rozvařují, přidáme do těsta mouku. Během varu klusky opatrně promícháváme. Vaříme na mírném ohni asi 10 minut (vyplavou nahoru). Když je vyjmeme, procedíme, propláchneme teplou vodou a vložíme do mísy a omastíme smaženou cibulkou, připravenou na vypečeném tuku z masa. Klusky mají v tuku plavat! Chlupaté klusky se podávají se smaženým masem (slepičím, králičím nebo vepřovým) – nejlépe chutnají s králičím masem a kvašenými okurkami. Obdobně můžeme vařit klusky i z vařených brambor. Putování ke krajanům na Ukrajině zakončím představením skvělého „moučníku“. Já to nazval „sverdlovská pyramida“ – jsou to plněné „blinčiky“ – my to známe pod názvem „palačinky“.

Plněné blinčiky
Osm vajíček rozmíchat a přidávat mouku, až se udělá hustší těsto, přilévat mléko, někdy až jeden litr, do směsi přidat 2 lžíce slunečnicového oleje. Do rozpálené pánve naléváme těsto a vyrábíme palačinky. Můžeme opékat i ze dvou stran. Upečené palačinky potíráme marmeládou, nejlépe pak višňovou, a děláme pyramidu – mezi srolované palačinky lejeme smetanu (smetana s cukrem našlehaná na husto). Při pohledu na pyramidu neodolá ani ten, kdo sladké nemusí, nebo třeba i nemůže. Je to moje zkušenost. Nemusím sladké, ale pyramida mne vždy dostane. A nejen mne! Gastronomii krajanů žijících na Ukrajině zakončím malým výběrem ze Stručného slovníku mluvené bohemštiny – sebral a sepsal Alexandr Drbal – Praha 2006 bulvy – brambory; cukerka – bonbon; hindyk – krocan; kačan – kukuřičný klas; kavon – meloun; kýchlata – křehké pečené pečivo; uzvar – kompot ze sušeného ovoce; vareniky – těstové trojúhelníkové taštičky plněné tvarohem, brambory se zelím, nebo višněmi. Loučím se s vámi po bohemsky PŘÍJEMNÉHO CHUTNÁNÍ!

kulinářské okénko 3

Starý přítel

Kráčel jsem tedy každý den podél Dunej, sám chodec mezi desítkami cyklistů, kteří kolem mě projížděli rychlostí větru. Někdo zamával, někdo zacinkal, pár jich i dokonce zastavilo, aby se mě zeptali, kdo jsem, odkud jdu a hlavně: kam jdu. Když jsem jim odpověděl, tak jejich tváře byly plné překvapení. Jedno ráno jsem dokonce viděl v dálce proti sobě jdoucí postavu v bílé košili, nejdřív jsem si říkal, jestli to není nějaký přelud z únavy, ale když jsme se k sobě přiblížili, tak jsem zjistil, že to je taky poutník, jenom jde na druhou stranu k Černému moři. Jaké to bylo pro nás pro oba překvapení. Nejsme sami ve svém poutnickém bláznovství. Od srdce jsme si popřáli šťastnou cestu a já dnes doufám, že onen poutník taky dorazil do svého cíle.

Každý den jsem vstal v šest ráno, abych stihl zhruba do poledne ujít danou trasu, protože jinak už bylo strašné vedro. Jeden den prý bylo dokonce i 40 stupňů ve stínu. Pamatuji si, že jsem ležel u cyklostezky poblíž Dunaje a měl pocit, že mám horečku. Takové bylo vedro. Také bylo třeba si každé ráno opatřit vodu. To není zas tak velký problém, protože mnozí Němci vstávali stejně a v době, když jsem procházel kolem nich, zrovna zalévali zahrádku. Ochotně a bez problémů mi nalili vodu, a jeden pár mi dokonce dal i pivo. Na mou otázku, kde si to pivo mám vychladit, mi odpověděli, že to mám prý pít teplý… Já jsem počítal každý gram ve svém batohu a skleněná lahev s obsahem, který poutníkovi pomůže spláchnout prach z cesty až večer, se mi moc nechtěla dál tahat. Zatnul jsem zuby, protože jsem si říkal, že si stejně už pivo asi po celou cestu nekoupím. Zkoušel jsem ho vychladit v Dunaji ve stínu pod jedním mostem, ale stejně to moc nepomohlo. Němci, přijíždějící se také ochladit do stínu pod most, byli zvědaví, čí to pivo asi je, ale když opodál viděli vousatého chlapíka se slaměným kloboukem, tak se už jen usmáli a vrátili se do svých klimatizovaných limuzín.

Doma jsem při balení udělal jednu obrovitánskou chybu. Koupil jsem si nový batoh a ten starý ze Santiaga jsem nechal doma s tím, že už je malý a že na tu cestu do Taizé budu potřebovat asi o trochu víc věcí. Jak jsem byl rozmazlený!!! Prázdné místo v novém batohu, který byl o 10 l větší, mě nutilo ho zaplnit, tak jsem si vzal o jednu knihu navíc, přihodil pár konzerv a kila přibývala a přibývala… Také jsem byl doma trochu nejistý, jestli mi sedí popruhy a jestli mě z něj nebudou bolet záda. Stejný problém jsem řešil i na cestě do Santiaga, kde jsem si pak musel koupit nový batoh. Když jsem pak odjížděl na hranice s Německem, tak jsem ho nechal doma a měl jsem pocit, že tam zanechávám dobrého přítele, který mi velmi pomohl.

Jak jsem po tom příteli teď toužil! Nový batoh mi nesedl, navíc byl o mnoho těžší, protože jsem přibalil samé hlouposti, a strašně mě z něj bolela záda. Věřte, že mi to tu cestu úplně znechutilo. Byl jsem už připraven z minula, že cesta nemusí být jen radost a štěstí. Ale když na mě přišla tato nepohoda, tak jsem už vážně přemýšlel, jestli tu námahu mám zapotřebí.

Naštěstí mám ještě jednu dávnou kamarádku – Terku, která mě navštívila na týden na cestě do Santiaga a teď se rozhodla mě taktéž navštívit na víkend. O tom, jak jsme společně putovali a jaké důležité rozhodnutí jsem pak musel udělat, se dozvíte v dalším díle.

Indonésie hoří! Proč?

Zhruba od začátku roku se média plní zoufale volajícími titulky: Indonésie hoří! Ostrovy Indonésie v plamenech! Zachraňte orangutany! Naše jídlo ničí deštné pralesy a zabíjí spoustu nevinných tvorů!

K obědu si vychutnám propečené kuřátko na paprice. Ok, to chápu, že za mě asi muselo položit život. Ale co má s mým obědem společného orangutan? Opičí řízky doma neobalujem, ani vývar do polívky nevyvařujem… Na čem ale jindy smažíme? A co zbytek světa? Ke smažení, ale i samotné přípravě jídel často používáme rostlinné oleje nebo jejich ztužené tuky. Jaké ódy se pějí na kvalitní olivový olej! Jaké se ale pějí na laciný s kvalitou pokulhávající olej palmový?

Podle vyfocené rostliny na obalu často rovnou poznáme, o který druh oleje se jedná (nejsme-li naprostí botaničtí analfabeti). Kromě olivového Češi rádi sahají po levnějších a též jinak chutnajících alternativách. Na jaře jsou skoro za každým městem vidět křiklavě žluté lány řepky olejky, v létě zase slunečnice upřeně pozorují slunce kráčející po obloze. Spojitost mezi pěstovanou plodinou a vylisovanou tekutinou je zřejmá. Co ale oči nevidí… Velká část právě řepky olejky neputuje k potravinám, ale její biomasa se používá k výrobě biopaliv. Biopaliva jsou kapitola sama pro sebe, ve které ani mnozí odborníci nemají přesně vykalkulováno, co je nakonec pro životní prostředí příhodnější. Myšlenkou bylo snížit celkové emise skleníkových plynů a prosadit nový zdroj obnovitelné energie. Kromě kol traktorů poháněných bionaftou se ale rozběhl koloběh ještě zcela jiný…

Pokud máme v Čechách řepku olejku, kterou místo konzumace nalijeme do vozidla, budeme se asi muset poohlédnout po nějakém jiném zdroji omastku! Pravda, takhle to naštěstí nefunguje, ale proč i přes to čeští výrobci potravin koukají po řepkové náhražce? I když za továrnou září žluté pole, jeho pozdější olejnatá semena se za brány podniku nikdy nepodívají. Vylisovat a převézt přes půl světa olej z jejich větších statnějších palmových bratrů je totiž daleko levnější. A ekonomika je neúprosná. I když si sami na pánev kápneme vylisovanou řepku, len nebo slunečnici, v průmyslové potravinářské výrobě nalijí do těsta spíše olej palmový. Z plodů palmy olejné se dá vyrobit olej palmový – lisování z oplodí (vrchní část plodu) a olej palmojádrový – z jader plodů. Svým složením a vlastnostmi se částečně liší, ve výčtu rostlinných olejů však oba zabírají suverénně poslední místa, co se týče kvality a vhodnosti k požívání člověkem. Podíl nasycených mastných kyselin (zejména v oleji palmojádrovém) může být i vyšší než u tuků živočišných, které jsou právě kvůli této vlastnosti často terčem kritiky lékařů a výživových poradců. Na druhou stranu se za pokojové teploty nachází v celkem stabilním stavu, se kterým se v potravinářství dobře pracuje. Ze všech ostatních olejů podléhá vlastnímu chemickému rozkladu nejpomaleji a lidově řečeno se „hned tak nezkazí“.

Za dobrou zpracovatelskou kvalitou však zaostává kvalita nutriční. Vysoký obsah výše zmíněných nasycených mastných kyselin, označovaných jako „nezdravé tuky“ přispívá ke zvyšování výskytu civilizačních chorob – obezity, kardiovaskulárních obtíží. Co s tím ale stále mají společného ti orangutani? Rohlík s nutelou (kterou z velké části tvoří právě palmový tuk) asi nesvačí. Jim ale ubývá míst, kde by vůbec svačit mohli. A nejen svačit, ale i spát, schovat se, žít. Kvůli masivnímu vzrůstu obliby levného palmového oleje se kácí stále větší a větší plochy deštných pralesů. Nechci omílat pohádku o tom, jak jsou tyto oblasti nepostradatelné pro život celé planety a že bez jejich pravidelného kyslíkového přísunu se brzy všichni udusíme. Pohádky zpravidla nevyprávějí skutečnost. Za poslední desítky let jsme pralesů vykáceli opravdu hodně a stále si spokojeně dýcháme. V atmosféře je kyslíku soustavně vysoký podíl. Až tisíckrát menší je zde však přirozené procentuální zastoupení oxidu uhličitého. Rostliny ho pro svůj život a právě k tvorbě kyslíku využívají. Pokud jich ubude, bude i méně spotřebitelů CO2 a pokud rostliny dokonce rovnou vyhladíme spálením, vytvoříme tímto procesem další přísun nežádoucího skleníkového plynu. A tato skleníková aktivita již znatelná je.

'New Britain Oil Palm Limited' palm plantation, near Kimbe, West New Britain Island, Papua New Guinea, Wednesday 24th September 2008.

‚New Britain Oil Palm Limited‘ palm plantation, near Kimbe, West New Britain Island, Papua New Guinea, Wednesday 24th September 2008.

Právě v neudržitelné devastaci krajiny někteří spatřují to pravé nebezpečí a skryté úskalí palmového oleje. A také je mnohem zjevnější. Z leteckých snímků lednové Indonésie je vidět jen tmavý valící se oblak kouře. Místo dlouhověkých lesů nastupují nepředstavitelně obří plantáže palmových výhonků, za pár let obsypaných košatých stromů a za dalších pár let již nepoužitelných stromů. Vyčerpán je nejen strom, ale i půda pod ním. Půda dříve zvyklá na neustálý přísun rostlinných i živočišných zbytků, závlahu, cirkulaci živin a humusu je najednou mezi stromy odhalena a začíná fungovat zcela jinak, chudne. Aby byly výnosy z plodin co nejvyšší, nastupuje ze strany člověka intenzivní stříkání pesticidy a dalšími podpůrnými látkami. Přirozená schopnost substrátu uživit rostliny klesá, a proto je výhodnější pokácet si nové místo. A kam se uchýlí všechna zvířata, někdy dokonce i domorodé neinformované obyvatelstvo? Je nutné odpovídat?

Ač si toho možná nevšímáme, snad denně jíme potraviny, které tento business podporují. Není ale divu, mnohdy se o tom ani nemůžeme přesvědčit. Pokud na výrobku stojí pouze „rostlinný tuk“, z jaké rostliny pocházel, se již nedovtípíme. I české margaríny, které se tváří jako oleje lisované z květinové zahrádky víly Amálky, jsou mnohdy koktejly se značným podílem vyšťavených palem. Jinde na nás ale palmový či palmojádrový tuk vyskakuje rovnou z kolonky složení. Najít brambůrky, sušenky nebo snad čokoládu bez jejich obsahu bylo donedávna ještě téměř nadlidským úkolem. Poté, co se začalo o problému mluvit, fimy přecházejí pod nátlakem svých zákazníků k dražším původně používaným rostlinným tukům. Těžko říci, do jaké míry jim jde o problém životního prostředí a z jaké části drží krok s módou lidí, kteří zkrátka tento palmový boom nechtějí přehlížet. „Palmáč“ na obale je negativní reklamou. Bylo již vytvořeno i logo s přeškrtnutou palmou – aby nakupující nemusel dlouho hledat brýle pro rozluštění titěrných písmen a rovnou věděl, že se koupí tohoto produktu k palmovému peklu nepřidává.

Na odpor proti palmovému oleji také vznikla a stále vznikají nová hnutí nebo alespoň kampaně již zaběhlých environmentálních organizací. Greenpeace již před několika lety vypustila hrůzostrašnou antireklamu, kde se pod obalem tyčinky KitKat místo oplatky v čokoládě nacházejí orangutaní prsty. Pro přílišnou brutalitu byla reklama stažena, na portálu youtube je však stále ke zhlédnutí, stejně jako další podnětná videa. I facebook se plní stránkami za boj proti tomuto rozlézajícímu se obru. Stránka Koalice proti palmovému oleji informuje o každém posunu v řízení tohoto problému. V únoru se uskutečnila i virtuální událost, jejímž úkolem bylo zahltit oblíbené výrobce maily apelujícími na ukončení přidávání palmového oleje do výrobků. Tlačítko „zúčastním se“ zmáčklo až několik tisíc Čechů. Reálnou účast ale dohledat nelze, odpovídající masová odezva se od výrobců, zdá se, nedostavila. Pro usnadnění byl sestaven i fotografiký seznam produktů s/ bez palmového oleje, který je horlivými zákazníky stále doplňován a aktualizován. Nejedná se dokonce jen o potraviny, palmový olej můžeme nalézt i v kosmetických a hygienických přípravcích, kde se ovšem ve složení schovává mnohem lépe. Většina jeho světové produkce jde ale do jídla. Často bohužel do takového, které bychom si klidně mohli odpustit, kdybychom si třeba místo tatranky dali jablko. A poděkoval by nám i žaludek!

Sářin chléb

I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého slu- žebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“ Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.“ Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. Genesis 18,1-7

Co s textem nadělá kuchař? Asi nic moc. Ale když se potkali Anthony F. Chifflo a Ryaner W. Hesse ml., dali dohromady knihu „Cooking with the Bible“, kterou na Amazonu koupíte za 27 dolarů. S přiměřenou znalostí angličtiny se v ní naučíte přes 150 jídel – od A do Z, tedy od Abigailiny čočkové misky až po Zacharijášův chrámový bochník. Vedle receptu nabídne také biblický příběh, kterým se nechal recept volně inspirovat i s výkladem dobového pozadí. Podívejme se, co nadělali autoři třeba zrovna s tím Abrahamem a Sárou.

Sářin placatý chléb (8 porcí)

1 lžička sušeného droždí
¼ šálku teplé vody
1 šálek zkyslého mléka (pozor – trvanlivé nekysne, ale hořkne!)
½ lžičky jedlé sody
½ šálku ječné mouky,
½ šálku žitné mouky
½ šálku cizrnové mouky,
½ šálku celozrnné pšeničné mouky,
½ lžičky soli
½ šálku kmínu, několik lžic olivového oleje

Droždí rozpusťte v teplé vodě, do zkyslého mléka nasypte jedlou sodu, v míse promíchejte mouky a sůl. Vše promíchejte, přidejte kmín a vzniklé těsto 10 minut hněťte. Pak ho přikryjte utěrkou a nechte tak 2 hodiny vykynout – pozor, dvojnásobně nabude! Vyklopte ho na pomoučněný vál, prohněťte a rozdělte na 8 stejných dílů, ze kterých udělejte placky o průměru 15 cm. Přikryjte vlhkou utěrkou a nechte 20 minut odestát.

Placky smažte na olivovém oleji dvě minuty po každé straně. Na těstě začnou vyskakovat bublinky (jako když smažíte palačinky). Placky se jedí pokud možno ještě teplé. Autoři pak dodají pár dobových zajímavostí: Jsme v blízkosti Hebronu, asi 35 km jižně od Jeruzaléma. Božiště Mamre byl dub či dubový háj, kde Abraham uctíval Hospodina, a je tak vidět, jak těžké bylo pro Abrahama opustit všechny zvyky svého dosavadního polyteismu. Za křižáckých válek bylo poutníky údajné místo této události uctíváno na svátek nejsvětější Trojice (tři hosté, které Abraham osloví „Panovníku“!). Připomenou význam Abrahamova jména (Otec mnohých).

Příprava jídla byla dost chvatná. V době poledního žáru Abraham hosty nečekal. Sára dostala za úkol péct chléb, protože mletí mouky a pečení bylo ženské zaměstnání. Obecně se dělaly jen placky z mouky s vodou upečené na horkém kameni. Návštěvníci naštěstí neměli naspěch, protože příprava telete už nějaký čas zabere, i když by šlo o vaření či grilování malých kousků na kovové jehle. Někteří odborníci se domnívají, že maso bylo podáváno s nějakým obilím, nejspíš ječmenem, a zeleninou. K tomu miska velbloudího mléka, sýr či tvaroh. V rámci historických souvislostí pak následuje obsáhlá pasáž o městě Ur v Babylónii v době cca 1900 př. Kr. a shrnutí celého Abrahamova příběhu. Dobrou chuť a těšte se na další recepty!

Milý Bože,

otvíral jsi oči slepým,
uzdravoval nemocné
přesto ho přibili na kříž
Krvácející rány bolí
naše rozechvělá srdce
volají po spravedlnosti
Jejich srdce svírá strach
řinčení zbraní, zmaru
krvácení neumíme zastavit
Prosím, pomoz nám
uzdravovat nemocné
našeho vizuálního světa.

Amen