02/2017/únor

Dublin: Tmavá tůň u proutěného brodu

Pokud slyšíte Dublin a stejně jako já si představujete starobylé vikinské hradby, irské skřítky, hospody na každém kroku a nekonečné zelené pláně, jež město lemují, jste na správném místě. Tedy až na ty zelené pláně… a skřítky… a z hradeb už toho taky mnoho nezbylo… Ale hospod tu najdeme opravdu nepočítaně. A když k hospodám přidáte ještě kostely, můžete vidět hlavní město Irska tak, jak jsem ho vnímala já.
Jakožto milovníci hromadné dopravy jsme se na letišti hned po opuštění přepravního prostoru sháněli po autobusu, který by nás zavezl do centra města. Zastávku jsme objevili vzápětí, dokonce s automatem na lístky, jenž se dal obsloužit bankovní kartou. Kulturní země – napadlo nás. To jsme ještě netušili, že to bude na pár dnů poslední jízdenkový automat, který uvidíme, a že pojem „lístek na autobus“ slyšeli místní jen zřídka, pojem „přestupní“ snad nikdy. Na jízdenku koupenou od řidiče také potřebujete mít přesně, automat v autobuse nevrací. Na druhou stranu zde není problém si na jakémkoli místě (trafikou počínaje a restaurací konče) rozměnit na drobné. Všichni s tím zřejmě počítají a při žádosti vás tak nedoprovodí načuřený obličej, jako je tomu zvykem v naší krajině.
Uspořádání dublinské hromadné dopravy se nám, z kontinentu většinou zvyklým na sofistikované a propojené sítě, zdálo být poněkud záhadným. Co se tramvají týče, tak jsou zde provozovány dvě linky, třetí se staví, ale obsluhuje je jiná dopravní společnost. A mapa linek? Tu na zastávkách opravdu nehledejte. Není k nalezení ani na webu dopravního podniku, který nám byl hojně doporučován, ovšem zdaleka nedosahuje kvalit IDOSu. Je sice dostupný i z autobusu, protože v něm je štědře poskytován Wi-Fi signál, ten avšak stejně pomáhá jen – pro tento případ šťastným – majitelům chytrého telefonu. Ti ještě o trochu šťastnější si mohou pomocí dat vyhledat příjezd spoje přímo ze zastávky. My zbylí to musíme nechat náhodě.
Kromě plánku totiž nikde nenajdeme ani jízdní řády. Na zastávkách jsou pouze časy, ve kterých autobus vyjíždí z depa. Přínosnost tohoto systému nám zůstala neznámá. Pokud ale jste zdatní počtáři a znalci dopravní situace a v Dublinu se vyznáte, můžete zkusit vypočítat, kdy má autobus do zastávky dorazit. My bohužel touto schopností neoplývali, jak jsme zakusili při sobotním návratu domů. Po celodenním šlapání pěšky jsme se rozhodli to s místní dopravou přeci jen ještě zkusit. Blížili jsme se k zastávce, když tu se za námi vynořila světla autobusu. Rozběhli jsme se a pár metrů od zastávky na řidiče gestikulovali, seč nám síly stačily. On ale ani nepřibrzdil! Následující pochmurné čtyři kilometry k domovu pohřbily mou důvěru v dublinský systém úplně.
Do Dublinu jsme poprvé sháněli bydlení díky Airbnb – službě, která online zprostředkovává ubytování v bytech či domech po celém světě. Nabídku zde tvoří ne společnosti, ale samotní lidé, kteří mají buď volný byt, nebo alespoň jeho část a chtějí si pronájmem přivydělat. Využít této služby vyjde často levněji než ubytování v hostelu a výhodou je větší soukromí včetně možnosti si samostatně uvařit a výrazně tak ušetřit také na stravování. K nevýhodám patří riziko, že protistrana dohodu na poslední chvíli stáhne, proti čemuž jsou od Airbnb vysoké pokuty (nám se to naštěstí nikdy nestalo, službu jsme využili od té doby zatím třikrát). Nebo že místo svého bydliště nebudete umět najít, což už se nám stalo. Ale o tom více až v některém z příštích čísel.
To, že jsme za Kanálem, nám kromě levostranného provozu daly připomenout také elektrické zásuvky, nápadně se podobající těm anglickým. Vzít si s sebou redukci nás bohužel nenapadlo. Ale štěstěna nám přála, když se do domu krátce po nás nastěhoval k delšímu bydlení španělský pár a ochotně nám jednu půjčil.
Jak už jsem naznačila, co se týká volné zeleně a proslulé irské přírody, byl pro mě Dublin velkým zklamáním. Představu romantických luk a hájů mi zkazila už cesta z letiště přes satelitní vesnice v anglickém stylu. Samotné hlavní město sice podle mapy oplývá množstvím parků či alespoň parčíků, ale většina z nich se nejpozději v 10 hodin večer zavírá. Včetně hlavního a největšího parku Phoenix, jehož vchod byl kousek od našeho domu. Zaradovali jsme se a ještě večer hned po příletu se těšili na procházku při svitu luny. Obora však už byla pod zámkem. Stejně tak celé předměstí Chapelizod, kde jsme byli ubytováni. Ačkoliv mapa zdůrazňuje řadu zelených ploch, my opakovaně naráželi na ploty, obytné komplexy a brány s kamerami. Jen jednou se nám podařilo vyšplhat se do kopce mimo hlavní silnici, a to na pouhých pár desítek metrů, než jsme se na ni museli pokorně vrátit. Pro pár, jenž svou známost utužuje couráním po možných i nemožných místech celé Prahy, to byl docela šok.
Nepříznivý dojem z parku Phoenix jsme si ale vylepšili hned následující den. Místo je to opravdu rozsáhlé, ční se na kopci na severozápadním okraji Dublinu a je domovem četného zvířectva (a tím nemyslím jen to obývající zdejší malou ZOO). Za půlhodinovou procházku jsme pozorovali skákavé hry zajíčků i nechtěně děsili opatrné daňčí stádo. Je pozoruhodné, že se zvířata zdržují pouhé 4 km od centra a navíc blízko silnic, které park protínají. Na východní straně parku se nachází The Wellington Monument, 62 metrů vysoký obelisk připomínající vítězství britského vojevůdce irského původu Arthura Wellingtona, a rozsáhlé plochy ne nepodobné pražské Letenské pláni. Celý park je oblíbeným cílem víkendových běžců, cyklistů i omladiny, která zde hraje frisbee nebo jen tak bloumá a popíjí přitom místní Guinness.
Továrnu na toto vyhlášené irské pivo jsme minuli o půl hodiny později. I když samotná není veřejnosti přístupná, návštěvnické centrum Guinness Storehouse ano a v letošním roce dokonce zvítězilo v prestižní soutěži World Travel Awards v kategorii nejlepší evropská turistická atrakce. Pokud hořké chuti alespoň trochu holdujete, individuální prohlídka zakončená pintou charakteristicky černého nápoje se tu jistě vyplatí.
Co mě trochu překvapilo, i když vzhledem k tomu, že jsem přijela do hlavního města katolické bašty, asi nemělo, byl počet kostelů téměř na každém rohu. Hned v prvním, do kterého jsme zavítali: St Catherine’s Church, jsme narazili na poutavou výstavu o irském Velikonočním povstání, jež se událo ve velikonočním týdnu roku 1916 pod taktovkou irských republikánů s cílem získat nezávislost. Po šesti dnech však bylo krutě potlačeno a jeho vůdci popraveni. Sympatie veřejnosti si ale postupně získávalo, a tak byla v lednu roku 1919 vyhlášena Irská republika, když ve volbách do britského parlamentu obsadily republikáni většinu křesel. To vedlo k částečnému zbourání starých georgiánských budov, které byly pro město typické. Naštěstí se na jejich památkovou ochranu od 80. let minulého století přece jenom dbá.
Také oblast vykopávek pradávného vikinského sídliště vzala za své. Před tisícem let se na místě dnešního Dublinu totiž nacházela dvě sídla – vikinské a keltské. Vikinské se nazývalo An Dubh Linn (Tmavá tůň) a keltské Áth Cliath (Proutěný brod). Asi už tušíte, kam tím mířím. Právě odtud pocházejí oba dnešní názvy města, anglický – Dublin, a irský – Baile Átha Cliath. Vikingy a jejich historii nám připomínaly mnohé informační panely v okolí katedrály Christ Church, jež zde byla poprvé založena již v roce 1030 prvním vikinským křesťanským králem. Nynější budova je však poměrně nová, pochází ze 70. let 19. století. Od Christ Church je to už jen kousek ke katedrále Sv. Patrika založené na konci 12. století. Ač je většina obyvatel Dublinu i celého Irska katolická, oba chrámy patří Irské církvi anglikánského ritu.
Katedrála sv. Patrika je největší sakrální stavbou celé země. V roli děkana zde v 18. století působil autor Gulliverových cest Jonathan Swift, jenž je zde i pohřben. Vedle gotické stavby se nachází park, který nám poskytl příjemné odpočinutí, a dokonce pár paprsků odpoledního slunce.
Posilněni jsme pak pokračovali o pár bloků dál k Dublinskému hradu. Ten je na české poměry opravdu maličký, skládá se v podstatě jen z nádvoří a přilehlé věže. Hned vedle hradu se nalézá radnice, která se spolu s hradem pyšní přepychovými interiéry. Dále po směru toku řeky Liffey se rozkládá rovněž protestantská Trinity College, jež byla založena anglickou panovnicí Albžbětou I. na sklonku 16. století. Jedná se o nejstarší irskou univerzitu vůbec. Jen kousek od rušné silnice stojí soubor starých budov s vlastním parčíkem a řadou náměstí. Místní knihovna obsahuje výtisk každé knihy, která kdy na ostrovech vyšla. Nejvzácnějším dílem je Evangeliář z Kellsu (pozn. evangeliář je liturgická kniha obsahující texty evangelií, ze kterých bylo čteno při mši), zvaná též Kniha sv. Kolumbána, která má 680 bohatě ilustrovaných, latinou psaných stran.
Předtím se však vyplatí udělat malou odbočku směrem na jih ku překrásnému St Stephen’s Green parku. Tomu kromě jezírka vévodí ještě fontány, četná zákoutí, skalky, vodopády a altánky. Uchvátili nás jak kachny, tak malí zpěvaví ptáčci posedávající na keřích v naší těsné blízkosti. Úkaz nedomestikovaných zvířat bezelstně se přibližujících k člověku na blíže než metr patří rovněž k pozoruhodnostem této metropole. Téměř ve středu parku je umístěn kovový památník na připomínku krutého hladomoru, jenž zemi postihl v letech 1845–49, zdecimoval ⅛ obyvatel a další ¼ přinutil emigrovat.
Náročný celodenní výlet centrem obce jsme zakončili v proslulé čtvrti Temple Bar, jež je známá množstvím hospůdek a barů, které se tísní mezi Trinity College a řekou. Nad sklenicí chutného moku jsme v hospodě na nábřeží vychutnávali jak členitý interiér, tak židle ve tvaru koňského sedla. Podnapilí Irové, podmanivá živá hudba linoucí se ulicemi, čtyřlístky a všudypřítomná zelená barva nám nedali zapomenout, kde se právě nacházíme.
Pokud máte rádi housle, harmoniku či starobylost, nevadí vám proměnlivé počasí a oblibujete tmavá piva, Dublin je pro vás to pravé chmelové. Jen ta zelená luka, odkud svatý Patrik vyhnal všechny hady, hledejte raději dál ve vnitrozemí než v místě, kde se koncentruje čtvrtina obyvatel tohoto svérázného ostrovního státu. Třeba právě letos 17. března na Den svatého Patrika!

Poezie a duchovní zkušenost

Hovoříme-li o vztahu poezie a víry, či přesněji o vztahu poezie a spirituality, pak si musíme něco říct o poezii samé. Co je poezie? Poezie je „To“, řečeno s básníkem Miłoszem, neuchopitelné, dávající se prostřednictvím slov, slovo překračující. Nelze se poezie dobrat úsilím, nelze si ji vymoct násilím. Je čirým darem, výtryskem života. Básnění je prodloužením této původní zkušenosti bytí. Můžeme studovat básnické techniky, cizelovat řemeslo, studovat kontext a tradici básnictví, jen nebesa ale rozhodují, kdo se stane básníkem. Lze se naučit psát verše, nelze se naučit poezii. Ta přichází k básníkovi jako suverénní vládkyně, sestupuje k němu. Médiem básnění je řeč. Ta se nám primárně dává coby řeč všední. Poezie ale tuto všední matérii transmutuje v kouzlo, zázrak.

To, že duchovní život a poezie, zkušenost víry a básnická řeč jsou v bytostném vztahu, ukazuje velký zástup básnících mystiků a duchovně hledajících básníků. Je příznačné, že polem, kde se poezie a víra nejhlouběji setkávají, je mystika. Mystika míří v duchovním životě k absolutní zkušenosti a k této zkušenosti oklikami míří i poezie. Existují básníci-mystici, bez kterých nelze myslet dějiny poezie. Sv. Jan od Kříže, světec a mystik, je básníky obdivovaný na celém světě, mnozí považují jeho poezii (například nositel Nobelovy ceny za literaturu, mexický básník Octavio Paz) za to nejlepší, co bylo kdy ve španělštině napsáno. Je také po zásluze patronem španělsky píšících básníků. Nebásní ale pouze tento velký španělský mystik. Ve verších se vyjadřují i další mystičky a mystikové křesťanství: kupříkladu Hildegarda z Bingenu, Mechtilda z Magdeburgu, Juliana z Norwiche, Symeon Nový Teolog, František z Assisi, George Herbert, Louise de Leon a mnozí další.

Pohlédneme-li letmo na území ostatních náboženských tradic, nalezneme celé školy a proudy, u nichž lze právem hovořit o naprosté identitě mezi poezií a spiritualitou. Mám na mysli například islámský súfimus. Takřka každý velký súfiský mystik byl význačným básníkem, ať již básnil arabsky, persky nebo turecky. V japonském zenovém buddhismu je tato identita poezie a mystického poznání obdobná. Proslavený básnický útvar haiku, který vznikl v sedmnáctém století a jehož iniciátorem byl génius japonské poezie Macuo Bašó, je neodmyslitelně spjatý se zenovou zkušeností satori (vnitřního osvícení), báseň je zde svého druhu okamžitým zachycením náhlé duchovní zkušenosti. K tvorbě autentických haiku je zapotřebí meditativního umu. V indické tradici se setkáváme s potulnými zbožnými básníky, jimž se přezdívá báulové, ti extaticky opěvují Boha a navlékají si masky náboženských identit podle toho, kde zrovna bytují.

A nejsou to jen mystikové a mystické směry, kterým uhranula poezie. Totéž platí i obráceně. Podíváme-li se namátkou do evropské a americké poezie devatenáctého a dvacátého století, nalezneme obrovské množství básníků, kterým učarovala duchovní témata, zvláště mystika; jejichž vlastní básnická zkušenost se napájela z mystiky ortodoxních i heterodoxních směrů, z křesťanství i odjinud. Za všechny uveďme alespoň Williama Blakea, Novalise, Artura Rimbauda, Walta Whitmana, W. B. Yeatse, T. S. Eliota, Fernanda Pessou, O. Vladislava de Lubicz-Milosze, R. M. Rilka, André Bretona, René Daumala, Czeslawa Miłosze, Allena Ginsberga, Diane Di Prima, u nás pak Otokara Březinu či Jana Kameníka nebo Vladimíra Holana. U všech těchto básníků nacházíme propojení básnického aktu a duchovního hledání. Opravdovému básníkovi totiž nemůže být absolutno lhostejné.

Oblastí, kde se duchovní oblast a poezie setkávají primárně, je vztah slova a ticha. Vztah vyslovovaného k nevyslovitelnému. Mystická zkušenost jazyku vzdoruje. Přímočaré pojmové uchopení není možné. Dobře to ilustruje dílo sv. Jana od Kříže. Když hovoří z vlastní mystické zkušenosti, vtěluje ji do uhrančivě krásných veršů, sáhodlouhé, barokně únavné teologické komentáře pak hrají v jeho díle úlohu poznámek k jednotlivým strofám. Obrazy a metafory, které mystikové užívají, jsou paradoxní povahy, protože taková je i povaha jejich zkušeností. Mystické zakoušení božské skutečnosti je natolik tajemného rázu, že se mystikův jazyk nutně rodí z lůna temné noci. Musí být zahalováním a skrýváním, protože to, co má a musí být odhaleno, je samo skryté, temné a zahalené. Básníkova zkušenost slova se rodí v tichu, na hraně bytí a nebytí. „Před bílými chryzantémami / nůžky se chvíli / chvějí,“ vydechuje japonský básník Buson. A chvějeme se i my, jsme-li vnímavými čtenáři, protože je zde vysloveno nevyslovitelné. Každá báseň hodná toho jména nese na svém rubu mlčení.

Někteří autoři ve dvacátém století považovali poezii za svého druhu surovou mystiku. Domnívám se, že básnická zkušenost je spirituální povahy nezávisle na básníkově vlastním záměru. Zázračnost a údiv, bez nichž není žádná duchovní zkušenost možná, se nacházejí i v poezii básníků pyšnících se svým hrdým ateismem (např. Prevért, Majakovskij, Brecht). Nevysvětlitelné, nevyslovitelné, nepojmenovatelné, nevymezitelné – to jsou domény básníků i mystiků, jejich každodenní chléb, jejich sladce trpké víno. A pak neúmorná snaha toto ne alchymicky přetavit v ano, onu zkušenost bez hranic vtělit, vyjádřit, vyslovit, ohraničit. Jak marná snaha, jak nádherné ztroskotání. Slovo v nitru všech věcí vždy unikne a nám zůstává jen koktání, batolecí žvatlání. Není však beze smyslu, je ozvěnou Tajemství, které je radikálně Jiné a právě pro tuto jinakost přitažlivé, ba svůdně vzrušující. Toto koktání se stává svědectvím zápasu nitra i milostným zpěvem bytí, v němž se má božské Slovo narodit.

Ježíš básníkem

Byl Pán Ježíš básníkem? Určitě ano. Dnešní doba už neváže báseň na rýmy, střídání rytmů a vůbec nějaká formální pravidla. Tím spíše dokážeme přijmout jako básnické dílo nějakou tu báseň v próze, poetické vyprávění, obrazný příběh, podobenství. Kdosi nazval Ježíše „mystickým rabínem“ a určitě je to blíž k pravdě, než vidět v něm nějakého „učitele morálky“. Pán Ježíš málokdy říkal lidem, co mají dělat. Mnohem častěji vyprávěl příběhy.

Proto se tak špatně Bible seškrtává na učebnici křesťanského chování. I v okamžicích vypjatých dialogů a zásadních témat Pán Ježíš stále mluví básnickou řečí. Letem světem nalézáme v Ježíšových vyprávěních nepřebernou řadu literárních útvarů – od absurdního dramatu (podobenství o dvou stavitelích Mt 7), přes aforismy (výrok o mrtvých Mt 8,22), alegorie (podobenství o rozsévači Mt 13), anafory (blahoslavenství Mt 5), anekdoty (podobenství o nepoctivém správci Lk 16) a apostrofy (oslovení Jeruzaléma Mt 23,37) až po žalozpěv (též Mt 23,37).

Možná i proto se za ním táhly zástupy z Galileje, Desetiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání (Mt 4,24–25). Ta pověst, co se o něm se roznesla po celé Sýrii, to bylo něco víc, než že mu mohli přinášet všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a on je uzdravoval. Mnozí takoví tehdy byli a Ježíš sám se odvolává na to, že žáci farizejů také činí zázraky (Mt 12,27).

V jeho slovech bylo něco víc, než jen prosté učení. Učil jako ten, kdo má moc (Mt 7,29). V jeho slovech bylo cítit něco víc než jen samotný obsah. Nutily k přemýšlení, nutily ke změně nejen obsahem, ale i svou vnitřní vahou. Tohle básníci umí. Nevím, jak to dělají. Nikdo ještě nevymyslel algoritmus, podle kterého by se dala napsat „účinkující báseň“, nějaký za všech okolností „burcující proslov“. Facebook je přeplněný motivačními citáty, můžete si dokonce objednat, aby vám chodil každý den jeden na mobil. Posuďte sami, nakolik vás kdy nějaký posunul dál. Ježíšova slova to umí. Posunula dál celé lidstvo a posouvají ho už dva tisíce let.

Pořád jsou to básničky. Určitě nechtěl, aby si lidé odsekávali údy či vylupovali oči. To je jen další literární útvar, kterému říkáme hyperbola. Porozumět básničkám ale není vždycky úplně snadné. Dokonce i tuto hyperbolu už někdo vzal doslova…

Proto jsem dost skeptický k tomu, když se někdo rozhodne „přečíst Bibli“. Není to úplně špatně, ale je to jako „přečíst Skácela“ (ať vezmu někoho, koho mám rád). Když to udělám, tak po přečtení Bible možná budu schopen zopakovat podobenství o nemilosrdném správci (Mt 18,23n). Stejně jako že někdo pil ze studánky plné krve, protože zabil moudivláčka (Píseň o nejbližší vině). Ale že se v těch slovech setkali dva básníci a vypráví příběh o mně, to už mi při takto letmém čtení unikne. Važme si básníků. Učí nás, ale ne jako zákoníci, ale jako ti, kteří mají moc.

Park nebo národní park?

Slyšeli jste o pozměňovacím návrhu zákona o národních parcích?

Tedy on to není zákon o národních parcích, ale o ochraně přírody a krajiny, jelikož národní park je přesně místo k ochraně přírody vyhrazené. Nesmí se zde kácet lesy, těžit, povolování nových staveb je mnohem složitější, v některých zónách si nesmíme ani natrhat kytičku, natož třeba opéct buřt nebo sejít z cesty.

A proč to tak je? Je potřebné mít takové území, kde je sice krásně, ale člověk si spíš než kocháním zaměstnává hlavu tím, jestli tenhle pohyb malíčku na levé noze nebyl nějak protiprávní?! Lidé snad odjakživa chránili přírodu. Důvodů bylo hned několik. Tak například když lidé věřili, že je nějaká květina, strom nebo celý les posvátný, obdařený nějakou neobvyklou mocí, chránili ho. Když se jim líbil zpěv ptáků nebo samotný vzhled ptáků, chránili je. Když se jim líbila skála, nedovolili ji odtěžit na kámen, chránili ji.

Později nezůstal pozadu ani rozum. Budeme chránit lesy, aby z nich jen tak někdo nemohl nadělat paseku a mohla zde žít zvířata! Jak šlechetné, že? Les si totiž pak můžu pokácet sám a zbude mi dostatek zvířat na uspořádání pořádného lovu! Jo, šlechetné. Ale zabezpečení vlastního blahobytu vždy nebylo jediným důvodem ochrany. Jestli si myslíte, že sesuv svahu na proslulou dálnici D8 je českou raritou, mýlíte se. Poradit si vládnoucí nenechávali ani ve starověkém Řecku, kde vykáceli celé kopce, ale filosofové už předem vztyčovali prst, že strom se neskládá jen z kmene a větví, vhodných ke zpracování,ale důležitou (protierozní) funkci mají i jeho kořeny!

Když už si ale lidé dokázali, že jsou dost chytří, a začali se zase trochu víc rozhlížet kolem sebe, začali přírodu chránit třeba i jen proto, že je hezká. Že je uklidňuje a že je jim v ní dobře. O ochranu jednoho francouzského území se dokonce postarali malíři! Prostě kdo by doma nechtěl mít tak hezkou krajinomalbu? A ochranné pásmo skutečně vzniklo! Dnešní označení „park“ pro národní park pochází více méně z Ameriky. Když zde začala takováto území vznikat, jako první příhodné slovo bylo „rezervace“. No jo, ale rezervace už jsou vyčleněny pro Indiány… Tak tedy park. A takovýto park by skutečně měl sloužit k rekreaci lidí.

V Čechách dbáme víc i na tu samotnou ochranu. A čeho? Proč? Tak třeba na ochranu funkcí ekosystému. Minule jsem se zmiňovala o ekosystémových službách – o tom, co nám příroda poskytuje, jak ji můžeme využít. Se slovem využít si už ale člověk v hlavě často maluje rozlehlé pole plné bohatých zlatavých klásků. Kromě produkce potravy nesmíme zapomínat např. i na udržování vody – vlhkosti krajiny, zabraňování erozi, zlepšování kvality vzduchu…

V národních parcích jsou většinou chráněná ta nejspecifičtější území, která nemají úplně obdoby a komplexnost jejich fungování by člověk svým výtvorem jen těžko mohl napodobit. Často to ale není případ celého území národního parku. Proč v tom případě do národního parku nespadá jen ten jeden echt vzácný palouček, ale i tolik vycpávkový vaty kolem? Do trávicí soustavy člověka taky nespadá jen žaludek a střeva. Ač by se mohlo zdát, že ji můžeme celou vyndat a podívat se, jak se to tam všechno hezky vstřebává a tráví, bez krevního oběhu, opory v podobě kostry nebo řízení mozku by to vůbec nešlo. A v přírodě si taky nemůžeme jednu zdánlivě soběstačnou a od okolí oddělenou část vytrhnout a chtít po ní, aby pokračovala ve své původní funkci. Kdo ví, z jakých všech směrů sem proudí a zase odtéká voda? Kdo ví, proč z jedné strany roste mohutný les a z druhé jen malé křovisko?

péče

 

 

 

 

 

 
V současném pojetí ochrany přírody a krajiny se tedy hledí hlavně na to, aby se z ploch nevytrhávala malá chráněná územíčka, ale aby naopak docházelo k co nejsouvislejší ochraně. Když nebudu chránit horní tok řeky, ale ve středním toku se budu snažit zachraňovat račí populaci, asi moc nepochodím. A takováto souvislá ochrana je důležitá i pro živočichy. I když třeba mají své doupě, podobně jako lidi mají dům, stejně jako lidé pobíhají kolem. I desítky kilometrů daleko. Jakmile jim někde postavíme bariéru, území se rázem zmenší. Lidé sice umí žít na samotě i ve velkoměstě, ale zvířata se ze samotářského života jen tak dobrovolně do smečky nenahrnou. Pro predátory (masožravce) vůbec může být zmenšení území likvidační. Nevydávají se lovit každý den. Kdo by na to měl tolik energie? A navíc vůbec ne každý pokus o ulovení kořisti je úspěšný. A teď ještě kdyby na svém původním území měli přivítat lovecké konkurenty, jejichž původní domov se bohužel zrovna přeměnil na sjezdovku. No, to potěš…

Je zřejmé, že při hustotě zalidnění České republiky nelze nechávat bez lidského zásahu nekonečně velké území. Ale nemuseli bychom alespoň ty zásahové zóny rozšiřovat. A v tomto bodě je právě problém v novém návrhu zákona. Téměř jakýkoliv zásah člověka do krajiny národního parku by měl být mnohem snazší. Ale nevyhradili jsme si náhodu ty národní parky právě k tomu, abychom tam přírodě nechávali volnost? Jsme snad jediní tvorové, kteří mají právo na dané území? Ale není náhodou i člověk součástí přírody? Náhodou je. Ale jak podle koho. Někteří ho tam počítají, někteří ne… Nad tím si třeba někdy zauvažujte na mládeži.

Zábor území zvířatům ale nese i jistá rizika pro lidi. Když je někde hodně vepřů a nevejdou se do lesa, tak co jim zbývá… ano, podívají se mezi ty divné hranaté věci, ve kterých jsou nějaké bytosti, co chodí po dvou, a hele, občas v takových oblých nádobách nechávají staré jídlo. Teda starý. Náhodou ještě docela mňamka.

A nebo opačná situace. Zvířata jsou poněkud plašší. Kde je člověk, s tím nechtějí mít nic společného. Zůstává vám rozum stát nad dálničními přechody pro zvěř. Tak věřte, že mají smysl. Tedy popravdě – když jsou jednou za x kilometrů a jsou úzké, tak jsou k ničemu. Zvířata se na ně ani neodváží vstoupit. Ale záměr opravdu není hloupý. Liniové stavby (zejména dálnice) zvířatům zmenšují areál, ve kterém můžou žít. A nemůžou si ani jen tak zaskočit přes dálnici k sousedům na návštěvu. Natož aby se u sousedů stihli s někým seznámit a kdo ví, třeba i později založit rodinu. A v tom tkví hlavní problém. Zvířata se mezi sebou rozmnožují jen v tomto ohraničeném území. A pokud je území opravdu malé, za pár generací se všichni stávají příbuznými. Ale co se dá dělat, rozmnožují se dál. Hustě zasíťované Německo nebo Nizozemsko se již začíná potýkat s problémy „zmutovaných zvířat“. Ne, nejsou to hororový příšery. Jen se stále více projevují rodinné predispozice k nějakým životu ne úplně příznivým vlastnostem. Taková zvířata třeba dobře neběhají nebo nevidí, jsou čím dál „neschopnější“.

Když jsme tedy schopní stavět domácím mazlíčkům ty nejměkčí pelíšky a krmit je nejlepšími konzervami, neměli bychom taky někdy pomyslet na blahobyt těch méně populárních zvířat? Možná vám připadá, že jsem nepřinesla dostatek pádných důvodů, proč je pro člověka výhodné přírodu a krajinu chránit. Ale člověk přece nemusí dělat všechno jenom proto, aby z toho měl sám zisk. Co takhle pomyslet na druhé? Všechno kolem nás je přece Boží stvoření.

Brněnský Plesem: pohled organizátora

27. ledna tohoto roku se v Brně uskutečnil pilotní Plesem. Původně jsem měl v plánu popsat akci očima nezaujatého pozorovatele, avšak mé dojmy jako jednoho z organizátorů jsou příliš silné na to, abych je jednoduše ignoroval.

Pokud bych měl vybrat jakýsi leitmotiv, který se nesl celým plesem od začátku až do konce, od prvotního nápadu, ples uspořádat, až po poslední taneční kroky, pak by to beze sporu bylo nadšení všech zúčastněných. Bez nadšení by to ani nešlo: na přípravu nebylo mnoho času a nadšení bylo to palivo, které nás nutně pohánělo kupředu ve spletitých a ná- ročných přípravách. Pro mnohé z nás to bylo první setkání s organizací akce podobných rozměrů a bylo nutné překonat mnoho nečekaných překážek, abychom Plesem dovedli k úspěšnému konci.

A úspěšný konec to nakonec také byl. Už jen množství plesajících se pohybovalo daleko za hranicemi našich očekávání. Ukázala se tak lačnost brněnské (nejen) mládeže po akci, jakou Plesem je; po akci, která nabízí možnost sejít se s kamarády a známými a která navíc poskytuje možnost tance. K tomu hrála kapela Byznys TIME a i přes horší akustiku sálu byla schopna dostat tanečníky do varu. Pokud totiž na celé akci bylo něco výrazného, pak to jednoznačně bylo zapálení účastníků pro tanec. Bylo tam mnoho čerstvých „absolventů“ tanečních, kteří toužili ukázat své nově nabité dovednosti v co nejlepším světle, ovšem tak tak že stačili tanečnímu elánu zkušenějších párů. Bylo smutné, že se muselo končit již před půlnocí – mnozí by rádi pokračovali snad do rána a v tomto duchu se vyjadřovali i v dotazníku, který nám, organizátorům, poskytl tolik potřebnou zpětnou vazbu. Dát lidem více prostoru k tanci bude rozhodně jedna z priorit příštího ročníku.

Pokud si lidé přesto chtěli od tance odpočinout a chtěli například zkusit štěstí ve hře, byla zde možnost bohaté tomboly. A zde opět překvapila ochota sponzorů, velkých i malých. Dalo by se říct, že téměř samozřejmě do tomboly přispěla různá brněnská divadla, Technologické muzeum, science centrum Vida!, cukrárna Kolbaba a mnoho dalších. A pokud ani to štěstí ve hře nevyšlo, byl zde vždy bar, který byl do značné míry nakoupen z vlastních zdrojů, nicméně i tam byla znát vstřícnost mnoha lidí, když bar zásobili svými domácími pochutinami.

Plesem pro nás organizátory pochopitelně připravil i mnoho nepříjemných situací (např. nedostatek sklenic) a je tak z čeho se do příštího ročníku poučit. Ale přípravy rozhodně půjdou o poznání radostněji, když víme, jak vítaný Plesem v Brně je.

První noc na faře (primitivní vylíčení snu)

Na sázavskou faru jsem se nastěhoval koncem září roku 2016. Během přenášení skříní, oblečení a dalších věcí mě místní kurátor provedl po celém areálu. Fara se nachází blízko u silnice, v mírném svahu. Je to velká budova s jedním patrem, půdou a sklepením. Je k ní připojena přestavěná stodola, která funguje jako místnost k různým sborovým akcím. Nad farou se ve svahu tyčí kostel s vysokou věží, který je obklopen volně přístupným hřbitovem. Prošli jsme přízemními prostory, kanceláří, garáží, pokojem pro hosty, záchodky a sklepením. Vše bylo funkční a opravené. V zadní části farního areálu byl menší dvorek s přístřeškem, dřevěným stolkem a židlemi. V jeho koutě se hrbily nízké dřevěné dveře, které nebyly úplně zavřené. Kurátor řekl, že je tam jakýsi menší sklípek, a vlastně nevědí, co s ním. Je to prý temné, vlhké místo. Farář, který bydlel na faře přede mnou, neměl sklepy rád. A tento malý sklípek chtěl nechat zasypat. Prohlídka pokračovala dál a došli jsme na půdu. Je to nízký, dřevěný prostor s velkým množstvím trámů, prachu a nerovných tvarů, které se ztrácejí v temnotách. Tam se na mě kurátor obrátil s úsměvem a řekl, že tady kdysi měl ještě jeden farář rozestavěné koleje a vláčky. Přemýšlel jsem, jaké obtíže asi představovalo přenášení materiálu úzkými schody na půdu a následné rozmísťování kolejí a různých dalších součástek malé železnice na nízké půdě. Donosili jsme poslední věci do bytu a ještě toho večera jsem ze Sázavy odjel zpět do předchozího bydliště.

Z nepříliš jasných důvodů jsem se pořád nemohl zbavit úvah o malém sklípku v rohu dvorku a o půdě s vláčky. K čemu sklípek kdysi sloužil? Pěstoval tam někdo žampiony nebo se tam skladovalo víno? A co ta zvláštní nízká půda, kdysi plná vláčků, malého mechanického světa, který odrážel obrovské masivní stroje, snad i nějakou malou krajinu a drážní budovy. Po několika dnech jsem se na sázavskou faru přestěhoval docela. Vynesl jsem do bytu poslední krabice, vybalil jsem několik základních věcí a začal uvažovat, co kam dám. Při zabydlování obrovských prostorů farního bytu jsem se nemohl ubránit pohledu na sklípek, kdykoli jsem přecházel kolem okna, jež hledělo do dvora. Zmocňoval se mě zvláštní neklid, zvědavost a zároveň tlumená obava. Sklípek vypadá v rohu dvora vcelku nevýrazně, je dobře vidět, a přitom jako by znamenal daleko víc než jen další z mnoha místností. Proč ho předchozí obyvatel fary chtěl nechat zasypat?

Když jsem zalil svůj první čaj a usedl ke stolku, venku se už začalo smrákat. Unavené podzimní slunce jemně hladilo pohasínající červenou rukou bezútěšné hroby a zeď kostela. Venku bylo ticho a krajina se chystala k nočnímu odpočinku. Vítr sem tam zachrastil usychajícím listím staletých lip a zahvízdal kdesi ve stráni. Velké chodby farního bytu naplnily vysoké stíny a světlo se rozlévalo jen s velkou neochotou. Sešel jsem dolů zkontrolovat dveře. Vše se zdálo být zavřené. Vyšel jsem tedy zpět do bytu. Vybalil jsem ještě několik věcí a zhruba kolem jedenácté hodiny večer jsem zatoužil usnout. Moje provizorní postel je složena ze čtyř skladnických palet a dobré matrace. Umyl jsem se, převlékl a ulehl do postele. Přečetl jsem několik odstavců z apoštolova 1. listu do Korintu, a zhasl světlo.

Asi všichni známe ten podivný mezistav mezi vědomím a spánkem, kdy už je lidská mysl připravená ke spánku, ale stále ještě trochu vnímá. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, nebo jsem to opravdu přijal zvenčí, ale cosi mě přinutilo nabrat vědomí. Můj pokoj s vysokým stropem byl temný, takřka prázdný a byla v něm zima. Rozhlédl jsem se z postele po pokoji a přemýšlel, co mě donutilo zvýšit pozornost. Nějaké světlo, které se mihlo za oknem? Či silnější zvuk? Chtěl jsem to nechat být a pokusil jsem se znovu usnout. Tentokrát jsem se však nestihl dostat do onoho mezistavu před spánkem a začala mi do mysli prosakovat kapku po kapce hrůza. Zvítězilo racionální uvažování. Vstal jsem, rozsvítil a šel do kuchyně. Nalil jsem si do sklenice mléko a usedl ke stolku. Světlo v kuchyni nedovolovalo pohled do temnoty za okny. Napadlo mě: „Jak asi vypadá dvorek, a co dveře sklípku? Jsou zavřené?“ Ve světle kuchyňské lampy jsem přistoupil k oknu a snažil se spatřit dvorek. Ale bylo příliš světla. Ustoupil jsem tedy několik kroků zpět a zhasl světlo. To, co jsem uviděl, když jsem přistoupil k oknu, mi vyrazilo dech. V šerostínu noci se v rohu dvorku rýsovala jakási podivná hromada. Nemohl jsem pořádně rozpoznat, z čeho se skládá. Zprvu to vypadalo jako množství zahnutých trubek od kamen, které se leskly. Ale když jsem se po krátkém šoku podíval lépe, zdálo se, jako by se to pohybovalo. Jako by nějaký obr vzal hrst malinkých larev z mršiny do hrsti, a hodil ji do dvora. A všiml jsem si něčeho dalšího. Dveře od sklípku byly otevřené a dokořán se z nich valil tento podivný masiv hrůzy. Beztvará hmota sebou trhala a škubala jako vnitřnosti ve smrtelné křeči.

Rychle jsem rozsvítil a otevřel okno. K mému zděšení nebylo na dvoře ani stopy po nějaké larvě a dveře sklípku byly na svém obvyklém místě. Donutil jsem se uznat, že jsem měl oživlou představu způsobenou malým množstvím spánku a velkou vyčerpaností. Odložil jsem sklenici na stolek a odcházel z kuchyně. Zhasl jsem světlo, abych vzápětí rozsvítil další na chodbě. Jakmile se však světelné paprsky vytratily z prostoru, obklopila mě ona škubavá beztvará hmota, kterou jsem viděl ve svých představách na dvorku. Nestihl jsem ani zakřičet hrůzou, protože mi dlouhý odporně páchnoucí prst nepojmenovatelné hrůzy vnikl do úst a zabránil svobodě projevu. Ztuhl jsem hrůzou a poprvé si uvědomil snad všemi nervovými receptory mnohočetné škubající doteky, kterými jsem byl obklopen. Skřípající a pleskající hmota mi nedopřála vlastního pohybu a unášela mě pomalu směrem k půdě. Zdálo se, že celý byt byl naplněn slizkou tisícičetnou škubavou hmotou, která vydávala zvuky, jež bych přirovnal k hlubokým vzdechům nějakého velkého vodního tvora, který žije ve vodách hluboko pod zemí a poulí své slepé oči do chladné temnoty. Celá událost nesla pramálo znaků něčeho, co by člověk mohl odněkud znát, mezi nepřeberným množstvím ramen nebylo možné poznat žádný známý tvar, a ani podivný zápach, který se dynamicky pohyboval v prostoru, nebylo možné k něčemu přirovnat.

Když jsem opět nabyl vědomí, nebylo po podivném mnoharamenném úkazu ani památky. Unavené oči a svit měsíce mi dovolily poznat, že se nacházím na půdě. Přemýšlel jsem, jak jsem se tam vlastně dostal a pro co jsem tam vůbec šel. Zamžoural jsem očima, abych lépe viděl. Půda se najednou zdála daleko větší, než když mě tu provázel kurátor. Strop byl daleko vyšší, než jsem si pamatoval, a na stěny jsem ani nedohlédl. A skoro to vypadalo, jako by na zemi místo trámů byly opravdové koleje. A ne koleje nějakého minivláčku, ale velké, těžké koleje, po kterých by projel nákladní vlak. Matné obrysy, které můj zrak zachytil a dovedl rozpoznat, se ztrácely v temnotě. Bylo ticho a prach bez života s těžkou vážností ležel všude kolem. Chtěl jsem se postavit na nohy, ale nešlo to.

Byl jsem svázaný. Zakašlal jsem prachem, který jsem vdechl. Jako bych tím zvukem spustil nějaký tajný signál. Varovná světla na blízkých závorách začala lenivě problikávat. Velmi pomalu jsem se zděšeným pohledem v očích obrátil hlavu směrem k nim. Byl jsem svázán příliš pevně na to, abych mohl provést jakýkoli pohyb, kterým bych se osvobodil. Byl jsem uvázán ke kolejím tak pevně, jako bych byl jejich součást. Pevnost vázání byla natolik tvrdá, že jsem začal v kostech cítit slabé vibrace. Zpočátku jsem tomu nevěnoval pozornost a snažil se přijít na nějaký spásný pohyb. Zanedlouho však vibrace zesílily natolik, abych přestal uvažovat, jestli jsou opravdové, či ne. Mrazivé nárazy kolejí jsem cítil v kostech. Kdesi v dálce, v neprostupné prázdné temnotě zaprášené půdy zahoukal vlak. Nasucho jsem polkl a nadobro ztuhl svázán na kolejích. Vibrace sílily. Prach se začal jemně pohybovat. Světla na závorách blikala stále jasněji. Z temnoty asi pět metrů přede mnou se obrovskou rychlostí vyřítila černá parní lokomotiva a svištěla ke mně. A v tu chvíli jsem se probudil. Tož asi tak.

Dublin: tmavá tůň u proutěného brodu

Pokud slyšíte Dublin a stejně jako já si představujete starobylé vikinské hradby, irské skřítky, hospody na každém kroku a nekonečné zelené pláně, jež město lemují, jste na správném místě. Tedy až na ty zelené pláně… a skřítky… a z hradeb už toho taky mnoho nezbylo… Ale hospod tu najdeme opravdu nepočítaně. A když k hospodám přidáte ještě kostely, můžete vidět hlavní město Irska tak, jak jsem ho vnímala já.

Jakožto milovníci hromadné dopravy jsme se na letišti hned po opuštění přepravního prostoru sháněli po autobusu, který by nás zavezl do centra města. Zastávku jsme objevili vzápětí, dokonce s automatem na lístky, jenž se dal obsloužit bankovní kartou. Kulturní země – napadlo nás. To jsme ještě netušili, že to bude na pár dnů poslední jízdenkový automat, který uvidíme, a že pojem „lístek na autobus“ slyšeli místní jen zřídka, pojem „přestupní“ snad nikdy. Na jízdenku koupenou od řidiče také potřebujete mít přesně, automat v autobuse nevrací. Na druhou stranu zde není problém si na jakémkoli místě (trafikou počínaje a restaurací konče) rozměnit na drobné. Všichni s tím zřejmě počítají a při žádosti vás tak nedoprovodí načuřený obličej, jako je tomu zvykem v naší krajině.

dublín

Uspořádání dublinské hromadné dopravy se nám, z kontinentu většinou zvyklým na sofistikované a propojené sítě, zdálo být poněkud záhadným. Co se tramvají týče, tak jsou zde provozovány dvě linky, třetí se staví, ale obsluhuje je jiná dopravní společnost. A mapa linek? Tu na zastávkách opravdu nehledejte. Není k nalezení ani na webu dopravního podniku, který nám byl hojně doporučován, ovšem zdaleka nedosahuje kvalit IDOSu. Je sice dostupný i z autobusu, protože v něm je štědře poskytován Wi-Fi signál, ten avšak stejně pomáhá jen – pro tento případ šťastným – majitelům chytrého telefonu. Ti ještě o trochu šťastnější si mohou pomocí dat vyhledat příjezd spoje přímo ze zastávky. My zbylí to musíme nechat náhodě.

Kromě plánku totiž nikde nenajdeme ani jízdní řády. Na zastávkách jsou pouze časy, ve kterých autobus vyjíždí z depa. Přínosnost tohoto systému nám zůstala neznámá. Pokud ale jste zdatní počtáři a znalci dopravní situace a v Dublinu se vyznáte, můžete zkusit vypočítat, kdy má autobus do zastávky dorazit. My bohužel touto schopností neoplývali, jak jsme zakusili při sobotním návratu domů. Po celodenním šlapání pěšky jsme se rozhodli to s místní dopravou přeci jen ještě zkusit. Blížili jsme se k zastávce, když tu se za námi vynořila světla autobusu. Rozběhli jsme se a pár metrů od zastávky na řidiče gestikulovali, seč nám síly stačily. On ale ani nepřibrzdil! Následující pochmurné čtyři kilometry k domovu pohřbily mou důvěru v dublinský systém úplně.

Do Dublinu jsme poprvé sháněli bydlení díky Airbnb – službě, která online zprostředkovává ubytování v bytech či domech po celém světě. Nabídku zde tvoří ne společnosti, ale samotní lidé, kteří mají buď volný byt, nebo alespoň jeho část a chtějí si pronájmem přivydělat. Využít této služby vyjde často levněji než ubytování v hostelu a výhodou je větší soukromí včetně možnosti si samostatně uvařit a výrazně tak ušetřit také na stravování. K nevýhodám patří riziko, že protistrana dohodu na poslední chvíli stáhne, proti čemuž jsou od Airbnb vysoké pokuty (nám se to naštěstí nikdy nestalo, službu jsme využili od té doby zatím třikrát). Nebo že místo svého bydliště nebudete umět najít, což už se nám stalo. Ale o tom více až v některém z příštích čísel. To, že jsme za Kanálem, nám kromě levostranného provozu daly připomenout také elektrické zásuvky, nápadně se podobající těm anglickým. Vzít si s sebou redukci nás bohužel nenapadlo. Ale štěstěna nám přála, když se do domu krátce po nás nastěhoval k delšímu bydlení španělský pár a ochotně nám jednu půjčil.

Jak už jsem naznačila, co se týká volné zeleně a proslulé irské přírody, byl pro mě Dublin velkým zklamáním. Představu romantických luk a hájů mi zkazila už cesta z letiště přes satelitní vesnice v anglickém stylu. Samotné hlavní město sice podle mapy oplývá množstvím parků či alespoň parčíků, ale většina z nich se nejpozději v 10 hodin večer zavírá. Včetně hlavního a největšího parku Phoenix, jehož vchod byl kousek od našeho domu. Zaradovali jsme se a ještě večer hned po příletu se těšili na procházku při svitu luny. Obora však už byla pod zámkem. Stejně tak celé předměstí Chapelizod, kde jsme byli ubytováni. Ačkoliv mapa zdůrazňuje řadu zelených ploch, my opakovaně naráželi na ploty, obytné komplexy a brány s kamerami. Jen jednou se nám podařilo vyšplhat se do kopce mimo hlavní silnici, a to na pouhých pár desítek metrů, než jsme se na ni museli pokorně vrátit. Pro pár, jenž svou známost utužuje couráním po možných i nemožných místech celé Prahy, to byl docela šok.

Nepříznivý dojem z parku Phoenix jsme si ale vylepšili hned následující den. Místo je to opravdu rozsáhlé, ční se na kopci na severozápadním okraji Dublinu a je domovem četného zvířectva (a tím nemyslím jen to obývající zdejší malou ZOO). Za půlhodinovou procházku jsme pozorovali skákavé hry zajíčků i nechtěně děsili opatrné daňčí stádo. Je pozoruhodné, že se zvířata zdržují pouhé 4 km od centra a navíc blízko silnic, které park protínají. Na východní straně parku se nachází The Wellington Monument, 62 metrů vysoký obelisk připomínající vítězství britského vojevůdce irského původu Arthura Wellingtona, a rozsáhlé plochy ne nepodobné pražské Letenské pláni. Celý park je oblíbeným cílem víkendových běžců, cyklistů i omladiny, která zde hraje frisbee nebo jen tak bloumá a popíjí přitom místní Guinness.

Továrnu na toto vyhlášené irské pivo jsme minuli o půl hodiny později. I když samotná není veřejnosti přístupná, návštěvnické centrum Guinness Storehouse ano a v letošním roce dokonce zvítězilo v prestižní soutěži World Travel Awards v kategorii nejlepší evropská turistická atrakce. Pokud hořké chuti alespoň trochu holdujete, individuální prohlídka zakončená pintou charakteristicky černého nápoje se tu jistě vyplatí.

Co mě trochu překvapilo, i když vzhledem k tomu, že jsem přijela do hlavního města katolické bašty, asi nemělo, byl počet kostelů téměř na každém rohu. Hned v prvním, do kterého jsme zavítali: St Catherine’s Church, jsme narazili na poutavou výstavu o irském Velikonočním povstání, jež se událo ve velikonočním týdnu roku 1916 pod taktovkou irských republikánů s cílem získat nezávislost. Po šesti dnech však bylo krutě potlačeno a jeho vůdci popraveni. Sympatie veřejnosti si ale postupně získávalo, a tak byla v lednu roku 1919 vyhlášena Irská republika, když ve volbách do britského parlamentu obsadily republikáni většinu křesel. To vedlo k částečnému zbourání starých georgiánských budov, které byly pro město typické. Naštěstí se na jejich památkovou ochranu od 80. let minulého století přece jenom dbá.

dublín2

Také oblast vykopávek pradávného vikinského sídliště vzala za své. Před tisícem let se na místě dnešního Dublinu totiž nacházela dvě sídla – vikinské a keltské. Vikinské se nazývalo An Dubh Linn (Tmavá tůň) a keltské Áth Cliath (Proutěný brod). Asi už tušíte, kam tím mířím. Právě odtud pocházejí oba dnešní názvy města, anglický – Dublin, a irský – Baile Átha Cliath. Vikingy a jejich historii nám připomínaly mnohé informační panely v okolí katedrály Christ Church, jež zde byla poprvé založena již v roce 1030 prvním vikinským křesťanským králem. Nynější budova je však poměrně nová, pochází ze 70. let 19. století. Od Christ Church je to už jen kousek ke katedrále Sv. Patrika založené na konci 12. století. Ač je většina obyvatel Dublinu i celého Irska katolická, oba chrámy patří Irské církvi anglikánského ritu.

Katedrála sv. Patrika je největší sakrální stavbou celé země. V roli děkana zde v 18. století působil autor Gulliverových cest Jonathan Swift, jenž je zde i pohřben. Vedle gotické stavby se nachází park, který nám poskytl příjemné odpočinutí, a dokonce pár paprsků odpoledního slunce. Posilněni jsme pak pokračovali o pár bloků dál k Dublinskému hradu. Ten je na české poměry opravdu maličký, skládá se v podstatě jen z nádvoří a přilehlé věže. Hned vedle hradu se nalézá radnice, která se spolu s hradem pyšní přepychovými interiéry. Dále po směru toku řeky Liffy se rozkládá rovněž protestantská Trinity College, jež byla založena anglickou panovnicí Albžbětou I. na sklonku 16. století. Jedná se o nejstarší irskou univerzitu vůbec. Jen kousek od rušné silnice stojí soubor starých budov s vlastním parčíkem a řadou náměstí. Místní knihovna obsahuje výtisk každé knihy, která kdy na ostrovech vyšla. Nejvzácnějším dílem je Evangeliář z Kellsu (pozn. evangeliář je liturgická kniha obsahující texty evangelií, ze kterých bylo čteno při mši), zvaná též Kniha sv. Kolumbána, která má 680 bohatě ilustrovaných, latinou psaných stran.

Předtím se však vyplatí udělat malou odbočku směrem na jih ku překrásnému St Stephen’s Green parku. Tomu kromě jezírka vévodí ještě fontány, četná zákoutí, skalky, vodopády a altánky. Uchvátili nás jak kachny, tak malí zpěvaví ptáčci posedávající na keřích v naší těsné blízkosti. Úkaz nedomestikovaných zvířat bezelstně se přibližujících k člověku na blíže než metr patří rovněž k pozoruhodnostem této metropole. Téměř ve středu parku je umístěn kovový památník na připomínku krutého hladomoru, jenž zemi postihl v letech 1845–49, zdecimoval ⅛ obyvatel a další ¼ přinutil emigrovat.

Náročný celodenní výlet centrem obce jsme zakončili v proslulé čtvrti Temple Bar, jež je známá množstvím hospůdek a barů, které se tísní mezi Trinity College a řekou. Nad sklenicí chutného moku
jsme v hospodě na nábřeží vychutnávali jak členitý interiér, tak židle ve tvaru koňského sedla. Podnapilí Irové, podmanivá živá hudba linoucí se ulicemi, čtyřlístky a všudypřítomná zelená barva nám nedali zapomenout, kde se právě nacházíme.

Pokud máte rádi housle, harmoniku či starobylost, nevadí vám proměnlivé počasí a oblibujete tmavá piva, Dublin je pro vás to pravé chmelové. Jen ta zelená luka, odkud svatý Patrik vyhnal všechny hady, hledejte raději dál ve vnitrozemí než v místě, kde se koncentruje čtvrtina obyvatel tohoto svérázného ostrovního státu. Třeba právě letos 17. března na Den svatého Patrika!

Identita

Marek Švihovec (34) je básník, scenárista, publicista a divadelní herec. Pracuje v Diakonické akademii. Je klientem chráněného bydlení Diakonie Zvonek. Jeho básnická tvorba je převážně rozpustilá, založená na hře s jazykem. Nevyhýbá se však ani vážnějším polohám s prvky sebereflxe.

Identita (písňový text)
Tak to jsem já
Marko jménem Švíha
co se Prahou
ulicemi míhá.
Tak to jsem já
Švihovec jménem Mára
co scénáře si do sešitu čmárá.

To je ta moje pravá
ide, ide, ide identita
co je v mém srdci
tajně skrytá.
Možná i vám
vaše srdce napoví
kdo je dobrý
a kdo zase zlý.

To když moje nohy
do pokoje zapadanou
hned mě verše
v hlavě napadnou.
Já však umím slova
do veršů vždy dát
je to prostě umění
jak básničky a texty psát.

Jarní období
Ať se již na nás dlouhá zima nezlobí,
raději bychom opět přivítali jarní období.
Zima odchází zvolna pryč,
jaro do bran zasune svůj zlatý klíč.
S ním i do těch našich vrat
vrací se náš jarní slunovrat.
Velikonoce se kvapem blíží,
prožijeme je, doufám, bez obtíží.
Budem barvit kraslice,
vystrčíme zadnice.
Setkání s klokanem
To když setkal
jsem se s klokanem,
svěřil se mi, že se chce
stát skokanem.
Trénuje skoro každý den,
aby se dostal do Athén.
Prostě jen.
Je to prostě sen jen můj,
budu trénovat stůj co stůj.
Je to prostě jen můj cíl,
se tam dostat a při turnaji
zvítězit.
Klokan Emil do Athén
letadlem cestuje,
sport a cestování miluje.
Vždycky o tom snu jen tajně snil,
až se mu jeho sen
jednoho dne vyplnil.

Jak kreslit portrét

jak kreslit

Portrét v sobě nese cenné prvky – je jak odrazem umělcova vnímání, tak nese charakteristické rysy dané osoby. Do díla totiž nevpisujeme jen vizuální stránku člověka, ale také jeho duši, osobnost. Dobrý malíř je schopen vystihnout jakési vnitřní vyzařování portrétovaného. Proto je portrét jedním z nekrásnějších dárků, který můžeme druhému dát. Přestože je velmi náročný, nemusí být cesta k jeho dokonalosti tak hrbolatá, jak by se zprvu mohlo zdát. V tomto článku si vyložíme některé principy, přes které se dlouhodobou pílí dá snadno dopracovat k vysněnému cíli. Nejprve si najdeme předlohu. Bude to fotka? Překreslení fotky je jednoduché (a je to také jediná možnost, jak zpodobnit např. celebritu), ale člověk se z ní moc nenaučí. Je to samozřejmě lepší než nic, ale živého člověka to nenahradí. Fotka navíc zkresluje rysy. Proto doporučuji živou předlohu. Další možností je samozřejmě kresba podle busty.

Jakou technikou začít? Je nutné si uvědomit, že čím blíže bude výsledek předloze, tím víc chyb na něm bude vidět. Navíc při malbě barvami nejde jen o to, zvládnout správně všechny rysy, ale umět dobře míchat barvy, umět správně valér apod. Z dobrého plánu se může stát patlanice s prasečí barvou pleti. Proto doporučuji začít tužkou, abyste se mohli plně soustředit na správné vyrovnání rysů a nehrály proti vám jiné faktory.

Nejprve si udejte cíl. Přesná podoba portrétované osoby? To se nikdy nestane. Alespoň ne ze začátku. Pokud půjdete jako začátečník s tímto cílem, dospějete jen ke zklamání. Chytit podobu je velmi těžké a potřebuje to trénink. Měli byste zprvu spíše spět k tomu, aby vaše dílo vypadalo jako člověk. To na začátek bohatě stačí. Váš první portrét by tedy jistě neměl být míněný jako dárek. Nejlepší možnost, jak se rychle posunout od ničeho k něčemu, je vyjasnit si geometrické zákonitosti v obličeji. Budu nyní popisovat klasický obličej z anfasu, v populaci se samozřejmě vyskytují různé anomálie. Nakreslíme ovál jako přibližný obrys hlavy a rozdělíme ho vodorovnými čarami na čtvrtiny. První čtvrtinu zabírají vlasy (někteří lidé ji ale mají kratší). Ve druhé je čelo a obočí. Třetí čtvrtina končí někde mezi nosem a ústy. Jednotlivé prvky v obličeji, jako jsou ústa, nos a pusa si doporučuji procvičit ještě předem.

Nejlepší je si sednout k zrcadlu a namalovat si je na papír jen tak cvičně podle své tváře. Zapomeňte na zjednodušující postupy, které jste se učili ve školce. Pro malé děti jsou přínosem, ale pro umělce zavádějící. Kreslete tak, jak to vidíte. Nyní, když máte obličej rozvržený a natrénované detaily, se můžete pustit do samotného obličeje. Všechny pomocné čáry – a to hlavně obrys hlavy – berte jen jako dočasné. Kdykoli je můžete vygumovat (plastickou gumou, ne bílou) a změnit. Nekreslete hned detaily. Pokud se vám povedou opravdu nádherné oči, ale zjistíte, že jsou moc blízko u sebe, byla celá práce kontraproduktivní. Nejdříve jemně vkládejte obrysy, netlačte na tužku. Jakmile budete přesvědčeni, že máte správně posazený obrys očí, nosu, úst a obrys obličeje, začněte přidávat detaily. V tuto chvíli ale bude těžké s jednotlivými částmi hnout. Před vykreslováním detailů také doporučuji naznačit vlasy a ramena. Obličej je plný optických klamů.

Proto je portrét tak náročný. Musíte namalovat hodně obličejů, abyste se od nich dokázali oprostit. Je proto dobré obličej vystínovat. Možná si vybavíte rozmazávání prstem, to je ovšem považováno za amatérismus. Vybarvujte tedy tužkou jako pastelkou, ale nikdy nerozmazvejte. Lehkým tónem vymalujte vše na obličeji, co vám připadá trochu tmavší. Vrstvu přidejte tam, kde je tvář ještě tmavší a tak postupujte až do úplné černé.

Opět platí – nespoléhat na logické úvahy a co nás učili ve školce. Malujte to, co vidíte. Nyní máte portrét hotový. Asi není tak krásný, jak jste doufali, nepodobá se. To je vše úplně v pořádku. Úplně stačí, pokud vyobrazení působí jako člověk. Ono u portrétu stačí jen málo posunout, a už je to někdo jiný. Dát oči dál od sebe, udělat moc široký obličej, vysoké čelo, to jsou detaily, které znamenají hodně. Časem se je naučíte vychytat, člověk jen musí mít trpělivost a nevzdávat to.

Pornografie

Původ samotného slova nalezneme u archeologů v 19. století. Nalezli v Pompejích a pak i jinde řadu soch a maleb, pro které chtěli nakonec zřídit utajené pornografické (tedy doslova „prostitutky popisující“) muzeum. Jenže to víc vypovídá o morálce 19. století než o tom, jak to vnímali v antice. To, co nalezli, nebylo nic vylhaného, ponižujícího někoho na nástroj…

Tím se dostáváme k pokusu o definici pornografie. Jde o znázornění lidského těla či sexuálního chování, které není osvětové, vědecké či umělecké a jehož jediným účelem je podněcovat sexuální pud. Určit ji ale v konkrétních případech (zvláště umění) může být obtížné a nejednoznačné.

Šíření tvrdé pornografie je v ČR trestné. Reálná vymahatelnost ale zjevně není valná. Už samotný fakt, že se jedná o trestný čin, ukazuje, že pornografie není v pořádku. Důvodů se ovšem najde mnohem víc i v oblastech, které trestní zákon už nepostihne. Některé se týkají těch, kteří ji vytváří, další těch, kteří ji užívají. To první nechme stranou, jen si buďme vědomi, že jejím užíváním, či dokonce placením, podporujeme zlo kdesi jinde.

Používání pornografie nese špatné důsledky pro tělo, duši i ducha. Tělesné problémy souvisí s produkcí dopaminu v mozku. Vzrušení dodané skrze pornografii otupí schopnost produkovat ho v normálním sexuálním životě. Nastávají problémy se získáním a udržením erekce, reálný svět nevzrušuje. I v pornu se pak „přitvrzuje“ a dříve extrémní materiál je dnes běžný. Nahé tělo v běžném filmu není nic překvapivého.

Lidské psychice zprostředkovává nereálné a nepravdivé chápání sexuality a člověka vůbec. Jsou to „pohádky“, kterým ale mnozí snadno uvěří a očekávají a vyžadují stejné věci i v životě. Zhusta jsou to scény, kdy je především žena ponižována. Sexualita a partner jsou nástroj pro sobecké sebeuspokojení, zcela chybí motiv sebevydání, který je pro partnerský sex zásadní. I proto jsou pornografii víc ohroženi muži.

Pro ně je sex věcí fyzickou, pro ženy sociální. Duševní problematika je vcelku zřejmá – souvisí se smilstvem, cizoložstvím v srdci. Suma sumárum: pornografi je po mém soudu třeba odmítnout. Jak na to? Na prvním místě je rozhodnutí. Jak vyznává Jób (Jb 31,1): „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?“ Rozhodnutí, že s tímto nechci mít nic společného. Druhým krokem je rozhovor s druhými – s Bohem v modlitbě, s důvěrným kamarádem. Zvláště to druhé nabízí cennou věc a to je „vykazatelnost“ – před druhým svoje selhání neokecám. Třetím krokem je pak prevence, tedy vyhýbat se pokušení.

V boji s každým nutkáním dělat něco, co vím, že dělat nemám, radil kterýsi kazatel „PŮST“:
P = „pomoc“. Nebuď na to sám – měj Boha i bližní, kteří Ti budou pomáhat.
Ú = „útěk“. Prevence je důležitá, vyhýbat se pokušení je snazší, než mu odolat.
S = „snaha“. Je to zápas, nepřijde to samo od sebe.
T = „triumf“. Věz, že vítězství je možné.

Trestní zákoník, § 191 („šíření pornografie“): Kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, v němž se projevuje násilí či neúcta k člověku, nebo které popisuje, zobrazuje nebo jinak znázorňuje pohlavní styk se zvířetem, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.