02/2016/únor

Vajíčkové svátky

Bohemská gastronomie je téměř totožná s veselynivskou. Do Veselynivky – původním názvem Sirotinka – se stěhují potomci pobělohorských emigrantů 14. února 1912. Evangelický sbor byl založen v roce 1923 – v roce 1962 byl nařízením sovětské vlády zrušen a obnoven pak znovu v únoru 1998. V květnu 1999 byla ordinována ke službě Slova a svátostí Marie Provazníková a bývalý obchod byl přebudován na útulnou modlitebnu. Ale věnujme se gastronomii.

jídlo 3

Krajané v Bohemce i Veselynivce slaví Vánoce podle našeho kalendáře, ale Velikonoce – které nazývají „vajíčkové svátky“ – slaví společně s pravoslavnými. Svátek vzkříšení Páně podle juliánského kalendáře je po první neděli jarní rovnodennosti a po úplňku měsíce (ne dříve než 22. března a ne později než 25. dubna). K hlavním velikonočním jídlům patří: bochánek vysokého válcového tvaru (paska) a malovaná vajíčka. Vajíček má být 13 podle apoštolů a Ježíše Krista a podle barvy červené, žluté, modré, zelené a zlaté. Barví se na Velkou (naše Bílá) sobotu. Nejvíce má být vajíček červených – tato barva symbolizuje vzkříšení života a připomíná i krev Ježíše Krista. Na stole v ten den má být domácí šunka, klobása, choloděc (sulc), špek, křen i jiné dobroty. Na velikonoční neděli pravoVajíčkové svátky e Petr Brodský slavní věřící jdou na bohoslužbu a v malém košíčku, přikrytém vyšívanou dečkou, nesou pasku, malovaná vajíčka, klobásu, špek a jiné pochutiny. Po bohoslužbě pravoslavný kněz (baťuška) vše v košíčku svěcenou vodou posvětí. Na Velikonoce se věřící pravoslavné a řeckokatolické církve, ale i krajané evangeličtí, navzájem zdraví pozdravem „Chrystos Voskres“ s odpovědí „Voistinu Voskres“.

jídlo 2Zkusme si připravit choloděc /sulc/
Suroviny: 1 vepřové koleno, 4 kuřecí stehna, 250 g kuřecích srdíček, 250 g kuřecích žaludků, 1 velká cibule, 1 velká mrkev, 3–4 bobkové lístky, 7 kuliček nového koření, pepř mletý, sůl, želatina na tlačenku 2 balení, 4 stroužky česneku, 3,5 litru vody Nádobí: hrnec 5–6 l, 6 hlubokých talířů nebo speciálních obdélníkových nádob na choloděc Technologie přípravy: Do hrnce nalejeme vodu a přidáme omyté koleno, osolíme a vaříme 1,5 hodiny. Pak přidáme omytá stehna, srdíčka a žaludky, jemně nakrájenou cibuli a vaříme ještě hodinu. Do vývaru pak přidáme želatinu, mletý pepř a prolisovaný česnek, vše promícháme a procedíme. Vykostěné maso rozložíme rovnoměrně do připravených talířů, zalejeme vývarem a dáme do studena (ne do ledničky), aby choloděc ztuhnul. Podávání: Choloděc je sváteční jídlo a podává se studený jako předkrm nebo i hlavní jídlo. Pro dochucení se podává křen a ocet.

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERAPříprava trvá cca 3,5 hodiny. Mamelika – ukr. mamalyha (kukuřičná kaše) Suroviny: 200 g kukuřičné krupice, voda, sůl /na sklenici kukuřičné kaše se dávají tři sklenice vody/ Techologie přípravy: Do vroucí vody (hrnec 1,5 l) vsypeme sůl a za stálého míchání vsypeme kukuřičnou krupici. Zmírníme příkon tepla a vaříme pod pokličkou 10–15 minut. Po odložení hrnce stranou necháme mameliku pod pokličkou ještě dojít. Podávání: Mamelika se chystá většinou na večeři a podává se teplá nebo studená s čerstvým mlékem nebo rozehřátými škvarky a kvašenými okurkami nebo rajčaty. Příprava trvá cca 0,5 hodiny.

V příštím okénku se ještě budeme věnovat krajanům na Ukrajině.

Edward Burne-Jones a jeho nadčasový prerafaelismus

Beguiling_of_Merlin

Beguiling of Merlin

Ve svém okolí často slyším, že někdo ukončí své dosavadní studium na vysoké škole, protože cítí povolání k studiu teologie. Anglický malíř Edward Burne-Jones (1833–1898) byl přesným opakem. Při studiu teologie přišel na to, že jeho životní poslání je v něčem úplně jiném – v malbě. Pojďme se ve zkratce podívat na jeho život a na konci si rozebrat jeden z jeho obrazů.

Burne-Jonesovo dětství bylo poznamenáno smrtí matky krátce po jeho narození. Vychovávala ho hospodyně, kterou malíř později popsal jako zlou osobu. Byl nucen utíkat do svého vlastního světa plného rytířů a výhry dobra nad zlem. To se později odrazilo na jeho umělecké tvorbě. Jako mladík šel Burne-Jones studovat teologii na Oxford, kde potkal Williama Morrise, který se stal jeho nejlepším přítelem na celý život. Morris ho přivedl k poezii a k výtvarnému umění. Burne-Jones se začal intenzivně věnovat malbě a začal se učit pod slavným prerafaelistou Dantem Gabrielem Rossettim. Netrvalo to dlouho a stal se členem prerafaelistického hnutí, které se vracelo ke starým mistrům a zobrazovalo romantické středověké nebo mytologické náměty. Kromě obrazů se věnoval také vitráži. S přítelem Morrisem si založili fimu, která se věnovala výzdobě kostelů. Burne-Jonesovi se dostalo úspěchu až od roku 1877. Později byl dokonce jmenován presidentem Birmingham Society of Artist a roku 1894 byl povýšen do šlechtického stavu.

Jeho osobní život obsahoval značné a spletité aféry. Malíř měl poměr se svou řeckou modelkou. Potom, co se kvůli ní odmítl rozvést, spáchala tato Řekyně veřejnou sebevraždu. Malířův přítel Morris měl zase velice blízký vztah s jeho ženou, protože se Morrisova man zamilovala do malíře Rossettiho, který Burne-Jonese učil. Poslední roky malířova života neobsahovaly příliš radosti. Roku 1896 zemřel William Morris, z čehož dostal malíř hluboké deprese. Tři roky nato sám zemřel.

Edward Burne-Jones se věnoval mytologickým a pohádkovým námětům. Jeho obrazy si zakládají na ornamentu a dekorativnosti. Na dílech jsou vždy znázorněné fiury, jejichž světlá barva pleti kontrastuje se sytým okolím. Mezi jeho díly najdeme i křesťanské náměty, jako např. Betlémská hvězda (1890) nebo Ráno po vzkříšení (1886). Obrazem k výkladu bude Svádění Merlina z roku 1877. Dílo znázorňuje výjev z Artušovské legendy o Merlinovi, který se poblouznil do královny jezer Nimue. Je zapleten v křoví a královna mu předčítá z knihy kouzel. Muž leží na větvi, bezvládně mu visí ruce a nohy. Jeho pohled spočívá na čarodějce, z očí mu jde výraz omámení.

Asi nejvíce poutavou složkou v obraze je kompozice. Obě postavy se nacházejí ve zlatém řezu a kříží obraz. Úzký formát způsobil, že Nimue obraz ještě půlí. Větve stromu, květy, drapérie a mužovo tělo jsou kruhově uspořádané a střed tohoto kruhu je v průhledu mezi Merinem a Nimue. Z kompozičního hlediska je tento obraz mistrovským dílem.

Malba je precizně vykreslená. Technika drapérie se podobá renesančním trendům. Jednotlivé prvky na obraze jsou obtaženy tenkými konturami, což vyvolává pocit plošnosti a podporuje dekorativnost. Postavy jsou statické, ale šaty z poloprůhledné látky spočívají v pohybu. Celý pohled odlehčuje nažloutlé nebe v dáli. Z obrazu cítíme volnost – to je způsobené lehkou drapérií a uchopením knihy, která jako by nic nevážila.

Barevnost je jemná a pozoruhodná. Chladné tóny střídá teplé světlo a odlesky šatů, jako by dílo bylo namalováno na mramoru. Malíř podněcuje kompozici i valérově – postavy dělící obraz jsou výrazně tmavší než okolí. Všimněme si také, že Merlinův obličej je skoro bílý, jako by umíral, kdežto Nimuina tvář obsahuje živější tóny. Burne-Jonesovo dílo je stejně jako ostatní silně nadčasové. Precizní ornament, obtahy a plošnost je základním kamenem secese (cca 1890–1914) a způsob stínování drapérie s kovovým nádechem je zase typický pro art deco (20. a 30. léta 20. století). V malířových obrazech je lehké se ztratit. Podněcují fantasii a přivádějí nás do snění. Zajímavostí je, že Burne-Jonesovy obrazy inspirovaly při psaní spisovatele J. R. R. Tolkiena.

Nenechat se zastrašit

12714517_10153937222121974_2048786081_n

Foto: Blanka Holásková

K rozhovoru na aktuální téma jsme si pozvali farářku Martinu Pumrovou-Zuštinovou, která se mimo jiné účastnila dobrovolnické akce pro uprchlíky na srbských hranicích.

Tématem aktuálního čísla je kázání. Myslíte si, že je to žánr, který má co nabídnout i dnešní mládeži, případně oslovit mimocírkevního posluchače?
Používáte slova „nabídnout“ a „oslovit“. Začnu tím druhým, může kázání oslovit? Kázání je řeč, která ze své podstaty chce oslovit své posluchače. Nechce mluvit mimo ně. Chce se svým posluchačem komunikovat. Jako v každé komunikaci pak záleží jak na tom, kdo mluví, tak na tom, kdo poslouchá. Někdy mě překvapí, co si lidé z mého kázání odnesou, co je tam zaujme. Posluchač tedy pracuje s tím, co slyší, nějak si to vykládá, rozvíjí při poslechu svou fantazii a překládá si slyšené pro sebe. Vychází při tom ze svých zkušeností. A jestli má kázání co nabídnout mládeži? Myslím, že to záleží na tématech a stylu kázání. Každý kazatel si přeje oslovit všechny své posluchače, ale protože jsou tak různí, je to někdy těžké. Kážeme ale především na biblické texty a ty jdou podle mě na dřeň toho, o čem je život, v čem spočívá smysl života, co je to láska, jaký je vztah Boha k nám lidem, a to jsou otázky, které snad mladé lidi zajímají.

Kázání je nejdelší složkou evangelického obřadu, přizpůsobujete tomu i projev? Myslím tím, jestli se snažíte budovat napětí, měnit tempo řeči apod.
To je otázka rétoriky, kterou by měl ovládat každý, kdo k lidem mluví. Je to ovšem trochu technická věc. Člověk musí od sebe poodstoupit a sledovat se očima svého posluchače. Kazatel není herec. Měl by zůstat přirozený a sám sebou, ale samozřejmě by neměl mluvit jako uspávač hadů. Já se snažím v tomto směru na sobě pracovat. Přiznám se, že mi jde spíš o obsah toho, co říkám, teprve na druhém místě o projev. Mým cílem je svým projevem nezabít zvěst kázání, zaujmout lidi, důležité věci zdůraznit i projevem, ale nechci přehrávat nebo na lidi něco hrát. Chci k nim mluvit důrazně, ale přitom normálně a civilně. Můj dědeček byl velmi temperamentní řečník. To já nejsem.

Co by v kázání mělo nebo naopak nemělo zaznít?
Zaznít by mělo evangelium, to znamená dobrá zpráva pro člověka. Lidé mi říkají, že chodí na bohoslužby, protože se tam jakoby nají, duchovně posílí, během bohoslužby se stane něco, co je promění a oni jdou do dalšího týdne s novou nadějí nebo změněnou perspektivou. To se neděje jen během kázání, věřím, že během celých bohoslužeb se nás dotýká Bůh, působí Duch svatý a je to jeho práce, že nás vůbec něco oslovuje. V kázání by podle mě nemělo zaznít nadávání na ten zkažený svět tam venku za zdmi kostela, kázání by nemělo moralizovat, rozdělovat lidi na ty dobré a ty špatné a je jistě i mnoho dalších neduhů, kterých se někdy my kazatelé třeba nevědomky dopouštíme.

Když stavíte svá kázání, kladete důraz i na současnou situaci a aktuální problémy?
Současnou situaci ve světě i u nás sleduji, a když se stane něco hodně závažného, tak to ve svém kázání nějak zpracuji, třeba nepřímo. Myslím si, že to je naše povinnost, nás kazatelů. Že nemůžeme být lhostejní k tomu, co se kolem nás děje a nemůžeme mlčet například k tomu, když se děje nespravedlnost. Ovšem je třeba být velmi opatrný a lidem nevnucovat například své politické postoje. Takže je to docela citlivé téma.

Snažíte se své farníky povzbudit?
To rozhodně.

Máte za sebou dobrovolnickou zkušenost ze Srbska, kde jste pracovala s uprchlíky. Odráží se to ve vašich kázáních?
To byla jedna zkušenost a odrazilo se to myslím víc na biblických hodinách, kdy jsem promítala fotografi a vyprávěla o tom, co jsme tam prožili. Téma uprchlíků jsem několikrát zmínila v kázáních i předtím, protože je důležité.

Je pro vás důležité prostředí, v jakém kážete? Kážete vždy v kostele?
Prostředí rozhodně hraje svou roli. Například na svatbách kážeme i ve volné přírodě nebo na hradě, zámku apod. Musíme tomu přizpůsobit svůj projev, připravit se na možné rušivé vjemy, na jinou atmosféru.

Při svatbách jistě kážete také jiným posluchačům než obvykle, jaké to pro vás je?
Při svatbách kážeme často nevěřícím lidem a člověk k tomu musí přihlédnout, aby nemluvil jim nesrozumitelnou řečí. Je to výzva, kterou mám ráda. Baví mě kázat konkrétním lidem, které mám možnost poznat, a při předsvatební přípravě se se snoubenci docela poznáme. Dozvím se něco o nich a jejich rodinách a kázání se pak snažím napsat jim „na tělo“. Podobné je to ale i s křestními nebo pohřebními kázáními. Ty mám také ráda, platí u nich to samé, scházíme se s konkrétními lidmi předem a povídáme si o jejich životě.

V jakém „nejexotičtějším“ prostředí jste kázala?
Já vzpomínám na ekumenickou bohoslužbu, kterou jsme slavili pod širým nebem na hraničním přechodu Berkasovo-Bapske s mým kamarádem Elvou Frouzem, katolickým jáhnem. Rozhodli jsme se, že by to bylo hezké uprostřed vší té činnosti a pomáhání zastavit se a ztišit. Otevřel se nám tak nakonec úplně jiný prostor a mladé lidi to hodně oslovilo. Myslím, že se jich opravdu něco dotklo a šli posilnění zase dál pomáhat. Důležitou částí bohoslužby ale nebylo jen kázání, společně jsme mlčeli, zpívali písně z Taizé a nakonec byla možnost přijít si pro osobní požehnání. Lidé k nám chodili na pole za našimi zásobovacími stany a byl to silný zážitek.

Jak probíhala příprava bohoslužby a kázání v takovém prostředí?
Popravdě musím přiznat, že jsme ani jeden neměli s sebou Bibli. Zabalili jsme na těch několik málo dní jen nejnutnější jídlo a pak co nejvíce věcí do zásobovacího stanu pro uprchlíky. Já jsem napsala manželovi, aby mi přepsal oddíl z Markova evangelia o utišení bouře a on mi text poslal jako SMS. Abychom byli civilní, ale také trochu liturgičtí, ustřihli jsme si kus bílé látky a měli tak jakési improvizované štóly. Kázání a liturgii jsme si s Elvou rozdělili, kamarádi z jeho farnosti zpívali a doprovázeli písničky z Taizé na kytaru. Kázání jsem připravovala ve stanu za svitu baterky. Na kousek papíru jsem si psala poznámky.

O čem jste v takovém prostředí a v takové situaci kázali?
Každý z nás mluvil chvíli. Elva mluvil o tichu a o naději a o neznámém Bohu, který je ale opravdu Bohem, dotýká se nás. Já mluvila o tišení strachu. Příběh o utišení bouře se mi spojil se zkušeností s uprchlíky, ale také rétorikou, kterou někteří v souvislosti s nimi užívají. Někdy se nám opravdu může zdát, že je náš osud Ježíši lhostejný a my jsme se ocitli na chatrné loďce, která se zmítá na moři a vlny ji mohou potopit. Bojíme se vlny, která se na nás valí a hrozí, že nás smete. Nelíbí se mi, když jsou uprchlíci přirovnáváni k takové vlně. I když rozumím strachu, který jejich příchod vzbuzuje. Ale to oni sem plují na loďkách a troskotají. A přece i my cítíme silný strach.

Pro nás, kteří takový strach někdy cítíme, mluví tento příběh o utišení bouře nadějně, ale také si rýpne. Učedníci se v něm zlobí na Ježíše, proč hned nejedná a z nesnází je hned nevyvede. Proč si tak klidně spí a o bouři se nestará. A Ježíš se zase zlobí na ně, za jejich nedůvěru, malou víru. Myslím, že se v této situaci můžeme najít. Zlobíme se, když nám teče do bot. Ale mně přijde konstruktivnější zamyslet se nad tím, co můžeme udělat, jak pomoci, a věřím, že nás Ježíš v té bouři nenechá samotné. Že je s námi i v ní, ale nechce všechno dělat sám. Chce, abychom se také my snažili. Až uděláme vše, co je v našich silách, nenechá nás potopit se. On nás prostě podobně jako učedníky vede i do rozbouřených vln, do nelehkých složitých situací, ve kterých se můžeme něco naučit. Když nás zve, abychom ho následovali, nezaručuje nám klidnou plavbu. Ale v životě jde o víc než o klid. Jde o to obstát i ve zkouškách, postavit se jim a nenechat se zastrašit.

Kabáty aneb zimní bundy do města nepatří

kabáty 1

Foto: Evey Tailor

Sníh, teploty pod bodem mrazu, občas sluníčko, občas jinovatka na okenních rámech při snídani… Tak by měla vypadat správná zima. Počasí, které si pamatujeme skoro už jen z dětství, a možná proto máme pocit, že jeden kus zimního svrchníku nám musí stačit… Víte, jaký je jeden z nejviditelnějších rozdílů mezi tím, když se procházíte po ulicích českých měst a britských v zimě či na podzim? Během dní s chladnějším počasím v Británii nepotkáte lidi v zimních bundách. Jak ženy, tak muži spěchají ulicemi v kabátech. A věřte mi, že je to o dost hezčí pohled než na ty české…

Možná je to trochu dáno i historií – v angličtině je slovo coat / kabát / jedno z prvních slov, co se týče oděvní terminologie. Asi se v raném středověku kabáty z Persie, odkud historicky kabáty pocházejí, dostali dřív než do našich končin. První kabáty vypadaly spíše jako současná ponča, bavlněné přehozy podobné tunikám. A jaké kabáty jsou trendy pro současnou zimu? Spíše jednoduché střihy, po kolena, ale klidně až ke kotníkům. Můžete je kombinovat i trochu netradičně s jarními bundičkami, nejlépe s koženým křivákem. Mezi zahraničními celebritami jsou populární i ponča nebo při teplotách nad nulou se těžké kabáty nahrazují teplými vlněnými svetry. Doplněné pořádnými šálami, které při delších cestách nahradí deky při spaní v autobusech. Jistě, třeba se vám nechce kabát pořizovat, protože finančně nepatří v obchodech k nejlevnějším, a tak radši nosíte zimní bundy, když už jste si ji na ty hory pořídili… Ale kabáty se dají pořídit i z druhé ruky, můj šatník je toho příkladem – dva z kabátů jsou z online sekáče vinted.cz, kde můžete směnit svoje staré oblečení za nové kousky, a poslední světlá kabát mám ze sekáče v centru Prahy.

kabáty 3

Foto: Evey Tailor

kabáty 2

Foto: Evey Tailor

 

Co je barevné, to je hezké

Marketingových strategií existuje spousta. Velkou část věcí bohužel dnes člověk kupuje ne podle skutečné potřeby, prozkoumání informačního štítku či dobré zkušenosti. Ono se není čemu divit. Od každého druhu zboží existuje tolik variant, že všechna složení, návody, upozornění a rady by hravě vystačily k sepsání několika biblí. Proto se nás výrobci snaží nejrůznějšími způsoby nalákat. Úkolem číslo jedna je zaměstnat oči! Šedá myška už dnes nikoho nezaujme, hodně lesku, obrázků, poutavých sloganů a barviček – to je ten pravý koktejl úspěchu! V některých odvětvích nenecháváme zahálet ani ostatní smysly – je ten svetr dostatečně hebký? A co šampón, voní hezky?

Já jsem třeba doteď nepochopila význam Bubble tea. Možná je to vážně strašně dobrá vychytávka a já si jen kazím život tím, že jsem jeho konzumaci ještě nepropadla. Avšak přidávání takovýchto „zbytečných“, zato moc pěkňoučkých přísad (jako jsou kuličky v čaji) zkrátka na zvýšení prodeje funguje. Lidé chtějí stále zkoušet něco nového. Ještě aby ne, bez této vlastnosti bychom možná stále ještě jedli syrové maso a ve volném čase tepali věstonické Venuše.

Někdy ale výdobytky moderní civilizace nešálí jen naše smysly a nepřidávají prázdné místo v peněžence. Jinde mohou místo ubírat. Problémy s hromaděním plastu jsou známá věc. Skoro všechno má obal a skoro každý je plastový. No jo, jenže co když je plast i v samotném výrobku, který jsme si ke zlepšení našeho života koupili? Kam s ním? Slyšeli jste už o polyethylenových mikročásticích? Nebo laičtěji o plastových kuličkách, které se svou velikostí hravě schovají pod nehet? Jestli neslyšeli, možná jste minimálně viděli. Obsahuje je téměř každý peeling a poslední dobou jsou stále populárnější i v zubních pastách nebo sprchových gelech. Tedy nikdy by mě nenapadlo, že na sebe budu patlat kousky plastu. Jeden pohled do kolonky složení ale vše odhalil.

100_3974

Foto: Janinka Esterlová

Proč tam polyethylen vůbec je? Naštěstí se nejedná o pouhý hezky vypadající a zákazníky lákající výmysl. Plastové částečky mají po silnějším kontaktu s kůží schopnost zachytávat různé nečistoty nebo odírat starou nepotřebCo je barevné, to je hezké e Janinka Esterlová nou kůži, což je bezpochyby skvělé! Je k tomu ale potřebná zrovna tato umělá a velmi stabilní sloučenina, která už se i tak bezútěšně kumuluje v životním prostředí? Existuje samozřejmě více materiálů, které jsou schopny tuto funkci zastat, záleží ale na jejich ceně a dostupnosti. Vítěz je jasný.

Když si opláchneme obličej, kuličky se spolu s vodou vesele rozeběhnou do kanálu. Ano, máme čističky odpadních vod s mnoha síty, odlučovači a chemikáliemi, které si s valnou většinou škodlivin dokáží poradit. Vykutálené kuličky jim ale unikají. Ty větší se zachycovat daří, menší si ale rády s čističkou hrají jako na děti na prolézačkách – dostanou se všude, až člověku zůstává rozum stát. Ty poslušnější zachycené tedy nemají kam na spěch. Co si takhle chvíli odpočinout v nějaké klidnější nádrži? V kalu, tam si hoví ráda nejedna bakterie, a tak se zde usazují i kuličky. Kal se používá v biologické části čištění. V čističce nesetrvá věčně, musí se obměňovat, když bakterie moc „zestárnou“, a v rámci snahy využít co nejvíce zdrojů opakovaně se někdy používá jako hnojivo na pole. Tak se nám na polích kromě obilnin rodí i polyethylen. Ne, takhle to samozřejmě není. Nebojte se, že byste v rajčeti místo semínek našli barevné kuličky, schopnost pozřít tak velké částice rostliny skutečně nemají. Dostávají se ale do půdy a půdní vody. Línější kuličky to zapíchnou rovnou v hlíně. Zvídavější světoběžnice se však mohou vydat na mnohem odvážnější výlet. Půdní voda totiž taky nezůstává věčně na svém místě. Po čase se zformuje v potůček, řeku, až moře či oceán. Jak daleko kuličky doplují, většinou nezávisí na jejich touze po poznávání světa, ale na apetitu ryb a jiných vodních živočichů. Neřekla bych, že se ryby podobně jako člověk u jídla řídí vzhledem. Občas se ale zkrátka stane, že si místo sladké tečky po obědě dopřejí takovou pěknou barevnou tečku. Otráví je to? To snad jen ty největší smolaře. Ostatní skončí „jen“ se zalepeným až ucpaným trávicím traktem.

Ovšem na většinu mají vliv hlavně zmiňované škodlivé látky napoutané na povrch kuličky. Je vlastně správně, že tam škodliviny jsou, za tímto účelem se přece mikrokuličky vyrábí. Pak ale kvůli zažívacím pochodům dochází k jejich uvolňování uvnitř hladovce. Znáte ten pocit: „Proč jsem to jen jedl?!“ Existují v podstatě dvě cesty, kterými se živé organismy těchto toxických látek zbavují. Pokud to daná látka chemicky dovoluje, rozpustí ji organismus do tělní vody a následně vyloučí. Někdy je ale zkrátka s takovýmito látkami kříž, rozpustit se nedají, ani navázat se na jiné vylučovací molekuly nechtějí… Není s nimi řeč. A proto je nejjednodušší je prostě někam uklidit, aby už neotravovaly (a to i doslova). Tělo je tedy v tomto případě zachytí do tuku a „bezpečně“ uloží do míst, ze kterých už jen tak neuniknou. Pokud ryba nenasadí odtučňovací dietu, při níž se totiž toxiny vyplaví zase zpět do krevního oběhu, má vystaráno.

Já už jsem sice generace, které se utrpení jménem rybí tuk vyhnulo. Pokud by ale barevný kulatý trend pokračoval, mohla by být kvůli těmto uloženým škodlivinám jedna lžička rybího tuku mnohem kontraproduktivnější než snědení celého balení bonbónů. Stále se ryby a celkově mořští živočichové považují za vysoce důležitou součást jídelníčku každého člověka. Takže se nám s rybím fié cyklus hezky vrací na začátek k původci.

Naštěstí samozřejmě neexistuje přímý vztah mezi miliardami denně vypuštěných mikročástic a počtem toxických látek, které se nám do těla dostanou zpátky. Na většině kuliček si nikdo nepochutná, a pokud ano, jaká je šance, že zrovna mně na talíři takový šťastlivec skončí? Potenciální dávka toxinů, kterou takto zpětně můžeme dostat, je mnohonásobně nižší a pro zdravého jedince nemůže mít fatální následky. Druhou kapitolou je ovšem přirozené odpoutávání – výluh škodlivin z polyethylenových kuliček do volné vody ať už v řece nebo v moři, ale i v půdě, kde ji pro sebe získávají rostliny. Vyřazením ryb z jídelníčku si tedy nepomůžeme. Zde nastává dle mého názoru největší problém – do kolika přírodních koloběhů tyto látky vůbec vstupují?

Toto téma nezůstává bez odezvy a některé státy USA již výrobky obsahující kousky polyethylenu zakazují. Několik nadnárodních korporací se již zavázalo k ukončení výroby takovýchto přípravků. Evropu to zatím nechává více chladnou. Možná proto, že na našem trhu tolik kuličkových hrozeb nenalezneme a máme k řešení daleko horší znečišťovatele, za které se kuličková kopa klidně skryje. Je jen dalším čekajícím prohřeškem v řadě. A jak to vypadá u vás v koupelně?

Diakonika – křesťanská krizová a pastorační práce

Křesťanská krizová (dříve humanitární) a pastorační práce neboli Diakonika je jedním z oborů, které můžete studovat na Evangelické fakultě Univerzity Karlovy. Už samotný název napovídá, že se studenti připraví na praxi pastoračních pracovníků či pracovníků v charitativních organizacích, případně na práci v oblasti psychosociální krizové pomoci. Podobné zaměření jistě nabízejí i další školy, ale tato je specifická v tom, že má křesťanské zaměření. Proto jsou studenti vedeni k tomu, aby kromě odbornosti získali i povědomost o křesťanství a křesťanské etice, případně si upevnili své křesťanské postoje.

Studenti tohoto oboru povinně absolvují předměty, ve kterých se mimo jiné seznámí s komunitní prací, s koncepty lidských práv, se zásadami profesní etiky, naučí se používat manažerské metody, rozpoznávat krizové situace a řešit je a podobně. Stejně tak můžou v studovat předměty, které mají určitou souvislost s teologií – teologii diakonie, biblickou exegezi, poimeniku… Výběr je široký. Všichni učitelé, se kterými se v diakonice potkáte, vedou své žáky ke kritickému myšlení, k tomu, aby uměli obhájit svůj názor a naučili se účinně spolupracovat s ostatními. Důležitou součástí studia je také mezioborová praxe, při které studenti v určité fázi spolupracují s kolegy – budoucími teology. Během ní si ověří, nakolik dokážou nabyté teoretické znalosti uplatnit v životě a v mnoha situacích poznají i sami sebe. Absolvent oboru Křesťanská krizová a pastorační práce získá nejen odborné znalosti, ale naučí se pracovat také se svými silnými stránkami, ale i mezemi.

A co já osobně? Vybrat si tento obor byla moc dobrá volba. Měla jsem už spoustu pracovních i životních zkušeností, ale tady jsem je prohloubila, utřídila, a v některých ohledech si fakt víc věřím!

Stryper – křesťanský metal

Metalová kultura od svých počátků přitahovala i křesťany, kteří brzy zatoužili po „adoptování“ tohoto agresivního hudebního stylu do služeb křesťanství. Zpočátku však tento nápad vzbudil prudké, až agresivní reakce jak ze strany metalistů nekřesťanů, tak ze strany křesťanstva. Křesťanský metal tak musel čelit obhajobě na dvojí frontě: na jedné straně se křesťané „křižovali“ před tímto „démonským“ nápadem, a na straně druhé se sekulární metalisté pošklebovali a ponižovali křesťany hrající metal. Toto napětí dalo vzniknout novému křesťanskému hnutí The Sanctuary: útočiště pro křesťany, kteří mají rádi rock & metal. Pastor Bob Beeman v roce 1984 založil první sbor The Sanctuary ve městě Torrance, California, USA. Svou roli při formaci této metalokřesťanské komunity sehrála neodmyslitelně také skupina Stryper, které bych se v následujících řádcích chtěl věnovat.

STRYPER: skupina vznikla roku 1983 v Californii. Název skupiny je odvozen z anglického znění verše z biblické knihy Izajáš 53,5b: „By his stripes we are healed“ – „Jeho jizvami jsme uzdraveni“. Skupina sama svůj název rozšiřuje pojetím: „Salvation Through Redemption, Yielding Peace, Encouragement and Righteousness“ – „Spása skrze vykoupení, dát přednost míru, povzbuzení, charakternost“. Stryper je pokládaná ne-li za první, tak přinejmenším za jednu z průkopnických kapel křesťanského metalu. Dnes bychom tento subžánr metalu klasifiovali asi jako: heavy metal, glam (vyšňořený, blýskavý) metal, nebo neo-classical metal. Hudebně představuje Stryper opravdu starší hudební proud, nicméně pro dobu své největší působnosti to byl proud funkční, populární a také díky němu se Stryper stali první skupinou přijímanou i nekřesťanským publikem: prostě to tehdy frčelo. Na scénu nastoupili albem „The Yellow and Black Attack“, což je zároveň barevné schéma jejich kostýmů i nástrojů. Všude jsou žlutočerné jizvy/strypes. Stryper se rádi účastní křesťanských i nekřesťanských metalových festivalů. Do České republiky se dostali poprvé v roce 2014, na festival Masters of Rock ve Vizovicích.

Ve vší stručnosti vám nabídnu skladbu stejného názvu jako již zmíněné album.

To Hell With The Devil
Speak of the devil
He’s no friend of mine
To turn from him is what we have in mind
Just a liar and a thief
The word tells us so
We like to let him know
Where he can go
[Refrén] To hell with the devil
To hell with the devil
When things are going wrong
You know who to blame
He will always live
Up to his name
He’s never been the answer
There’s a better way
We are here to rock you
And to say…
Slovníček:
thief – zloděj
answer – odpověď
liar – lhář
friend of mine – můj přítel
blame – vina

Poutníkovo pokušení

Seděl jsem ve vlaku a směřoval k česko-německým hranicím. Celý červenec jsem byl někde pryč, organizoval jsem dva tábory a na třetím jsem byl jako účastník. Rozhodně jsem si neodpočinul. Unaven a s lehkou nervozitou, co na mě čeká na cestě, jsem se blížil k počátku putování. Začal jsem stejně jako v roce 2013 na hranicích. Dojel jsem do stanice Nové Údolí na Šumavě a tam jsem překročil hranici do Německa. Snadno a lehce, ještě před čtvrtstoletím by mě za to zavřeli, nebo i zastřelili. Teď jsem se rychle jedním krokem dostal k našim západním sousedům. Hranici teď už jen označuje sloup, po plotech a strážních věžích ani památky.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jak jsem už psal, koupil jsem si mapy pro Eurovelo 6, která procházím Pasovem, ten je od českých hranic necelých 80 km. Proto jsem si doma vytiskl černobílou mapu s tím, že už tu cesto do Pasova nějak najdu. Vždycky se na to nachytám – „už to nějak najdu“. Nikdy mi pořádně nedojde, když se připravuju doma, že budu v cizí zemi, s cizím jazykem a s batohem na zádech. Ta mapa mi byla víceméně k ničemu, protože jsem na ní nemohl najít barevně vyznačenou cyklostezku, podle které jsem chtěl jít.

Šel jsem tedy po silnici, ač jsem se tomu chtěl co nejvíc vyhnout. Kolem mě projížděli auta vysokou rychlostí a já pomalu ukrajoval z celkového počtu kilometrů. Naštěstí na konci každé německé vesnice je cedule s počtem kilometrů do té další. Začalo být hnusně, černé mraky se honily nad hlavou, začalo poprchávat a já jsem kráčel po krajnici. A najednou vedle mě zastavilo auto a z něho vykoukla paní ve středních letech a ptala se, jestli prý nechci vzít. Batoh byl těžký, nohy si ještě nezvykly a vidina, že bych ještě dnes viděl Pasov, byla velmi lákavá. Ó, jak velké je pokušení všech poutníků!!! S díky jsem odmítl, že jsem Pilger a že Pilger cestuje jen zu Fuß, takže ne. Pak se rozpršelo, ale ani chvíli jsem nelitoval. Cesta do Pasova docela ubíhala, už jsem se nemohl dočkat, až se dojdu na místo, které mám na mapě, a až mi začnou ubývat nasyslené konzervy v batohu. Třeba se ze mne jednou stane lehkonohý poutník z Karpatských her.

Krásná bavorská příroda ubíhala, krásné lesy a louky, všechno upravené, čisté. Třetího dne jsem se už objevil na eurovelo mapě. Pasov byl na dosah, teď už jen stačí najít ten Dunaj. Říkal jsem si, že to asi nebude moc těžké, najít tak velkou řeku. Měl jsem za to, že Pasovem protéká jen jedna, takže když jsem dorazil k jedné říčce na okraji města, tak jsem měl velikou radost, že jsem objevil ten Dunaj. Vykoupal jsem se v ní, naobědval a relaxoval. Po pár hodinách jsem se tedy vydal proti proudu řeky s tím, že ta cyklostezka musí někde být. Nějaká tam dokonce i byla, jen mi to pořád s tou mapou nesedělo.

Nevadí, nějak to už najdu… Naštěstí v jednom okamžiku, kdy jsem zase tupě zíral do mapy, za mnou přišel jeden Němec a ptal se mě, kam mám prý namířeno. No hledám Donau, řekl jsem mu. Tohle je přeci Donau. Ten se jen pousmál, otočil mě a řekl, že musím jít tak dva kilometry zpátky, tam projít tunelem a že pak najdu centrum města a Dunaj. Pro jistotu jsem cestou ještě zeptal tak tří dalších lidí. Našel jsem tunel a uviděl tu obrovitánskou řeku. S tou říčkou, kterou jsem za něj předtím pokládal, se nedala srovnat. Měl jsem velkou radost, teď už jen příštích 600 km neuhnout od řeky a neztratím se.

Cestu k Rýnu už pak nějak najdu.

Jak na trolly vyšší úrovně

jak na trollyLidé dobré vůle musí spojit síly a vymoci si prostor na věcnou, racionální debatu

Přišel nám před Vánoci do Diakonie mail. Starší pán z Prahy se nás dotazoval na internetové stránky jménem Gloria.tv. Prý mu chodí do schránky řada mailů, které tyto stránky propagují. „Mám prosbu, jestli nevíte, kdo za tzv. TV Gloria stojí… zdánlivě působí dojmem, že se jedná o náboženské vysílání. Ale jsou zde zejména ukázky z xenofobních projevů,“ psal. Obzvláště se ho dotýkalo, že na stránkách nešlo dohledat, kdo je jejich autorem. „Je to dost neseriózní lumpárna, že se neumí podepsat. Kdybyste věděli, kdo tuto propagandu tvoří, budu vděčný.“ Kdo za Gloria.tv tvoří, jsme nezjišťovali. Ono je to totiž trochu jedno. Stačilo zběžně prohlédnout obsah, abychom věděli, odkud vítr vane.

Nenávistí ke kritickému myšlení

Pokud jsou na stránkách nějaké vlastní texty, jsou psané češtinou, která jako by vypadla z překladače. Jinak se tam spíš hodně přebírá z jiných webů. Převládají texty a videa propagující cosi jako katolický ultrakonzervatizmus. Tu a tam se mezi nimi objeví článek či video komentující politická či společenská témata. Charakter těchto menšinově zastoupených článků či videí je různorodý; v té různorodosti se ale dají vysledovat společné znaky. Jsou to: sklon k vyhrocenému vyjadřování. Na stránkách si třeba můžete přečíst nasdílený blog s titulkem „K pláči: Diakonie Československé církve evangelické hájí islámské vrahy a islamizaci“. Dalším společným znakem je jakási zapšklá apokalyptičnost, podle které žijeme v rozpadajícím se a morálně prohnilém světě, že to nemá v dějinách obdoby. Jediným pevným ostrovem v tomto moři bahna – a tím se Jak na trolly vyšší úrovně e Adam Šůra dostáváme k třetímu společnému znaku – je putinovské Rusko, které je naopak odhodlané, vnitřně zdravé a morálně se obrozující.

Podobných webů se v poslední době vyrojilo tolik, že jen přehled o nich vydá málem práci na celý úvazek. Na první pohled působí všelijak. Někdy jako „náboženské vysílání“, jindy jako politické zpravodajství, jindy jako web zaměřený na zábavu a kuriozity, jindy třeba jako debatní klub. Pokud se dají dohledat vydavatelé těchto webů, pak se od nich dozvíte, že svá díla s hrdostí považují za jakési „alternativní“ informační kanály. Zavedená média – jak tito „alternativci“ s oblibou říkají: „média hlavního proudu“ – totiž prý lžou a manipulují. Činí tak proto, že slouží mocným: velkokapitalistům, „Bruselu“, „Američanům“, globálním korporacím či přímo židům, zednářům či židozednářům. Zatímco tedy zavedená média nám předkládají falešný obraz světa, tato „alternativní“ média nám předkládají obraz pravdivý. Nebo přesněji: předkládáním různých „alternativních“ pohledů na věc nás vedou k údajné kritičnosti, samostatnému přemýšlení a tedy vposledu i rezistenci proti manipulativním snahám zavedených médií. Zní to dobře.

Jenom se člověk při brouzdání těmito weby diví, jak se dá ke kritickému myšlení dospět skrze nacionalismus, náboženský fundamentalismus, islamofobii, rasismus, antisemitismus, teorie spiknutí a odmítání všech názorových oponentů jako lidí mravně, psychicky, intelektuálně či jinak nezpůsobilých. Tohle všechno se totiž na „alternativních“ webech také najde. Zapomenout se přitom nesmí ani na neskrývanou nenávist, kterou příspěvky oněch webů vykazují vůči angažovaným a veřejně známým osobnostem, které zdůrazňují hodnoty jako je mezinárodní spolupráce, lidská práva, rovnost příležitostí, respekt k menšinám, mezináboženský dialog, solidarita s oběťmi nedemokratických režimů či s uprchlíky atd. Jedno jestli jste Bohuslav Sobotka, Angela Merkelová nebo papež František. Kýbly nenávisti na vás budou lity na všechny stejně.

Válka pro třetí tisíciletí

Kdysi to byla jenom zajímavá teorie, kterou se obírali vojenští analytici. Dnes už se ovšem jedná o praxi, kterou zažíváme všichni. Někdy na sklonku nultých let vznikl mezi vojenskými stratégy putinovského Ruska koncept takzvané hybridní války. Putinovský režim totiž začal v té době intenzivněji přemýšlet o tom, jak obnovit Rusko jako imperiální velmoc, „které se všichni bojí“ a která ovládá své „sféry vlivu“. V tomto plánu ovšem putinovcům zásadně překáží Evropská unie. Jsou v ní země, které kdysi patřily právě do ruské „sféry vlivu“. Navíc unie představuje z pohledu Rusů jakýsi podivný patvar, který nemá jasnou centrální vládu, silnou armádu a tudíž ani nemá právo na samostatnou existenci. Cílem tedy je Evropskou unii rozbít.

Každý si ale dovede spočítat, že do přímého vojenského konflktu s Evropou se putinovskému režimu nevyplatí jít. Rusko prohrává s Evropou i ekonomicky; a to na celé čáře. Jak tedy rozbít Evropu a rozšířit svůj vliv? Řešení tohoto dilematu má přinést právě hybridní válka. Ta je založená na vyvolávání lokálních vojenských konfliktů (jako na východní Ukrajině); obsazování nevelkých, ale strategicky či symbolicky významných územních celků (jako je třeba Krym); a krom jiného i vytváření informačního chaosu na „nepřátelském území“ (což je celá Evropská unie). A jsme u oněch alternativních webů. Popišme si vytváření informačního chaosu na drobném příkladu, který se týká Diakonie. Diakonie oznámí, že je připravena poskytnout ubytování uprchlíkům, kterým poskytne stát azyl. V prostoru „alternativních médií“ a v hlavách jejích čtenářů či přispěvatelů dostane tato informace „alternativní výklad“, že „Diakonie Československé církve evangelické hájí islámské vrahy a islamizaci“. O žádný alternativní výklad se samozřejmě nejedná; je to prostě zlovolná pitomost.

Když se ovšem takových zlovolných pitomostí kupí mnoho a dělá se to dostatečně dlouho, nejsou bez účinku: lidé se jsou čím dál méně schopni shodnout se na tom, co se kolem nich děje. A když nejsme schopni shodnout se na tom, co se děje, neshodneme se ani na tom, jak reagovat. Výsledkem je paralýza a neschopnost akce. O to putinovskému Rusku jde a s takovým účinkem taky koncept hybridní války počítá. Ovšem jen ve své první fázi, která se v konceptu nazývá „demoralizace cílové společnosti“. Následovat má „destabilizace cílové společnosti“, potom „vyvolání krize v cílové společnosti“ a následně „převzetí kontroly nad cílovou společností vnitřními silami napojenými na útočníka“.

Nekrmit!

Zní to všechno poněkud hrozivě a potenciálně to i hrozivé je. Na druhou stranu se za celou slavnou „demoralizací cílové společnosti“ skrývá docela primitivní princip. Jako první ho poznali účastníci internetových debat a zavedli pro něj termín „trolling“ a jeho vykonavatele nazvali termínem „troll“. „Troll“ je ten, kdo se účastní nějakého internetového diskusního fóra. Ne ovšem se záměrem, aby diskutoval, ale aby debatu rozvrátil – a tím se bavil. Činí tak pomocí záměrně provokativních, urážlivých, extrémních nebo od podstaty odvádějících příspěvků. Cílem je ostatní vyprovokovat k emocionální a pokud možno extrémní odezvě. Celkově se dá říct, že troll je někdo, kdo se tváří, že chce diskutovat, ale ve skutečnosti mu o diskusi nejde. Jeho cílem je prosadit svůj záměr, který s debatou vůbec nesouvisí. V případě internetových trollů je to vlastní pobavení.

Putinovští stratégové však trolling pozvedli na vyšší úroveň. Usilují vnést principy trollingu do celého mediálního a veřejného prostoru „cílové“ země. Podporují všechny „účastníky“ veřejné debaty, kteří rozdmýchávají emoce, nedůvěru, dohady, hysterii, konspirativní teorie. Záměrem je cílovou společnost „rozhádat“, znemožnit jí shodu a tím paralyzovat. K tomuto záměru se využívá každý, kdo se hodí. Ideologie nehraje roli. Internetová komunita si vytvořila proti trollům jisté obranné mechanismy. Jeden z nich zní: „Nekrmte trolly!“ Vyzývá účastníky k tomu, aby nedělali to, co troll chce; tedy nereagovali tak, jak očekává, tedy vyhroceně, hystericky, extrémně. Tahle internetová poučka platí i pro ony trolly vyšší úrovně, které teď u nás pozorujeme a zažíváme. Zároveň je zjevné, že nebude stačit. Na internetu třeba můžete otravného trolla vyloučit z debaty tak, že ho prostě zablokujete. Je něco takového ale možné i ve veřejném prostoru? Zvlášť takovém, který si zakládá na otevřenosti a demokratičnosti? Tohle bude potřeba promyslet.

Křesťanství

Křesťanství je 2 000 let staré náboženství, jeho vyznavači se nazývají křesťané, věří v jednoho Boha a vyznávají Ježíše Krista jako Spasitele a Božího syna. Křesťané se sdružují ve společenstvích, která se nazývají církev. Existuje mnoho církví – katolická, pravoslavná, protestanská… Na světě je přibližně 2,1 miliardy křesťanů. Křesťanství je nejrozšířenější světové náboženství na Zemi.

Jak je poznáte?

křesťané