01/2017/leden

Amsterdam: město čisté energie

Milí čtenáři, dovolte mi představit vám svou novou rubriku. Jsem studentka a moc ráda poznávám nová místa. Převážně jezdím po Evropě a mým snem je navštívit zde každou zemi včetně hlavních měst. Tipy hledám na internetu a jak vidím levnou letenku, nemohu si pomoci a jedu. Výhodou studentských let je časová flexibilita. Cestování je ale jinak hlavně o touze a nadšení něco podniknout a také o výběru toho správného parťáka. Společníkem na cestách je mi většinou přítel, ač žehrá na jejich četnost.

V následujících měsících se budu snažit, aby mé články zavdaly podnět k vašim cestám. Upřednostňuji nízkonákladové objevování možná z trochu jiného pohledu než je zvykem, neholduji tolik hlavním turistickým cílům nebo barům, ale zato si na své přijdou třeba milovníci hromadné dopravy. A pokud létání nebo navštěvování cizích zemí nehovíte, můžete si před zimou zatáhnout závěsy, pohodlně se zachumlat do deky a s čajem v ruce přečíst, jak jsme loni v březnu navštívili město Van Gogha, grachtů a květinových trhů.
Ubytování je v Amsterdamu, jak se na takový vyhledávaný cíl turistů sluší, pěkně drahé. My však měli štěstí a našli prima hostel Annemarie, co by kamenem dohodil od Museumplein neboli náměstí, kde se nachází řada zdejších slavných muzeí. Těch je zde v přepočtu na kilometry čtvereční nejvíce ze všech měst na světě. Pláni vévodí slavné Rijksmuseum, před kterým stojí neméně známá písmena I amsterdam, jež odolávají místnímu počasí i nekonečnému zástupu turistů dychtících se na ně vyšplhat a stvrdit tak svou návštěvu fotkou s Rijksmuseem v pozadí. Napravo od monumentálního vchodu je ukryta neprávem opomíjená pěstěná květinová zahrádka, kde jsme našli příjemné posezení stranou všech davů.
My zavítali do muzea i přilehlého krámku se suvenýry, ovšem jen v roli promrzlých návštěvníků toužících uniknout všudypřítomnému lezavu.
První večer jsme strávili poznáváním okolí našeho hostelu a s nadšením kvitovali blízkost Vondelparku, kde jsem objevila první jarní tulipány vůbec. Na své si však přijdou také zastánci opačného pohlaví, jelikož se v parku nachází řada prolézaček „pro děti“ vysokých několik metrů a některé i s tunelovitou skluzavkou. Vše je výborně zabezpečeno, proto jsem nakonec překonala svůj strach z výšek a odvážila se na visutý provazový most, který překonával cestičku pode mnou. Zábavu zde najdou jak děti, tak i dospělí (a některé dospělé pak musíte tahat, aby už šli a viděli také něco jiného než jen změť lanoví a oceli).
Hned první den v Amsterdamu nás utvrdil v tom, že je pravda, co se píše v turistickém průvodci – městu dominují kola. Na jednoho obyvatele připadá kolem 1,4 tohoto dopravního výdobytku a je to vidět. Mají vlastní pruhy na silnici, vlastní parkoviště a široké řady příznivců. Kdo chce, sáhne po mopedu, ale valná většina účastníků provozu šlapala za svým cílem hezky vlastní silou. Jaké je to pak krásné, když u sektoru kancelářských budov místo 600 aut stojí v řadách 600 bicyklů, a protože zabírají mnohem méně místa, vejde se vedle ještě hřiště na fotbal a park s lavičkami. Jen mi nebylo jasné, jak si všichni dokážou zapamatovat, kam svůj prostředek dopravy umístili, a po skončení pracovní doby si ho zase vyzvednout.
Kola je samozřejmě možné si vypůjčit u mnoha stojanů. Vzhledem ke studenému počasí jsme však zvolili pohodlnější způsob, a to síť městské hromadné dopravy. Ta je v největším nizozemském městě opravdu hustá a pohodlná. I když kvůli velkému množství kanálů – nachází se jich zde přes 150 – s úzkými, byť krátkými mostky mají tramvaje v historickém centru často pouze jednu kolej, která se rozdvojuje jen na zastávkách, takže na sebe vozy musí občas čekat. Byli jsme dokonce svědky nevídané události, když se jeden z mostků zvedl, aby jej mohla podeplout vyšší loďka. Mostů a mostečků je v celém městě na 1 200.
Dvoudenní jízdenku jsme zakoupili u řidičky, která nám navrch přidala plánek sítě a pár dobrých rad. Zajímavostí je nutnost nechat lístek při každém nástupu i výstupu pípnout na čidle u dveří tramvaje, kde se následně otevře malý turniket a pustí vás do vozu a opačně. U zadních dveří turniket není, zato tam v moderní kabince sedí prodavač jízdenek ne nepodobný socialistickým průvodčím. Systém vedení tras metra je také odlišný od pražského. Tři ze čtyř místních linek vyjíždějí stejným směrem z Centrální stanice pod hlavním vlakovým a autobusovým nádražím. Je to opravdový dopravní uzel celého Amsterdamu. Za autobusy plyne řeka Ij, která geograficky odděluje severní cíp Holandska od zbytku státu (Holandsko tvoří jen část celého územního celku Nizozemska). Místo do stavby dlouhého mostu investovalo město do frekventovaného provozu malých trajektů, jež neustále převáží cestující z jednoho břehu na druhý za nulový poplatek a s vteřinovým odpočtem odjezdu. Možnosti svézt se jsme využili a navštívili tak i neturistickou severní čtvrť. Osazenstvo lodi tvořilo různorodou směsici barev pletí i vyznání a potvrdilo tak statistiku, že až 30 % místních má původ v neevropských zemích.
Vřele doporučuji taktiku koupení vícedenní jízdenky na městskou hromadnou dopravu. Zvlášť v lokalitách, které neoplývají hezkým počasím, nebo jsou naopak velice horké, je příjemné nechat se vozit a z okénka nasávat kulturu a atmosféru dané oblasti. Tímto způsobem je možné podívat se i do vzdálenějších míst a okusit život tak, jak ho znají domorodci.
Specifikem Amsterdamu jsou malá vozítka, která připomínají naše miniauta. Hlavní odlišností však je absence SPZ. Možná proto jsme jedno viděli i v pruhu pro cyklisty. Ve městě plném úzkých ulic a grachtů (což je amsterdamský systém vodních kanálů) vtipně řeší problém s parkováním třeba takto:

Druhý den jsme se plně zaměřili na střed města. Tím protéká řeka Amstel na níž ve 13. století postavili přehradu – holandsky „dam“. Tak vznikl název města i přilehlého náměstí. Podle řeky Amstel je pojmenováno také místní pivo. Náměstí Dam je známé muzeem Madame Tussaud a Královským palácem, jenž byl postaven původně jako radnice, ale za časů vlády Ludvíka Napoleona přestavěn na panovnické sídlo. V blízkosti se nalézá nejstarší budova v Amsterdamu vůbec: Oude Kerk neboli Starý kostel. Těšili jsme se na starobylou duchovní atmosféru a trochu ztišení, jež jsme si od něj slibovali. Jaký byl poté náš šok, když jsme došli na kulaté náměstí a zjistili, že budova je sice honosná a starodávná, ale ze všech stran obklopená výklady s ženami jen velmi spoře oděnými. Ty se však příliš nenakrucovaly a vcelku znuděně telefonovaly či jinak používaly svá mobilní zařízení. Jestli i to bylo za účelem erotiky, jsme se radši nepídili. Kostel totiž stojí ve známé čtvrti červených luceren (Red Light District), která tvoří úplné srdce města a připomíná místní otevřenost a toleranci. Její lokalita souvisí s blízkostí přístavu, do které dříve ženy s červenými lucernami chodily potěšit námořníky.
My ale zamířili raději dále skrz hustou síť starých uliček až na Bloemenmarkt, tedy květinový trh. V březnu na něm sice nebyl takový výběr, ale pořád stál za to. Nabízeli na něm od sazeniček až po hotové tulipány a řadu jiných květin. I když mne moc lákala představa, že mi doma vyroste třeba modrý krasavec, vrátila jsem se zpět do reality svého nezahradnického umu a šla se věnovat tomu, co mi jde opravdu dobře – jídlu. Hned naproti sazenicím se totiž nalézá výborný obchod se sýry Kaaskelder Henry Willig, který kromě prodeje nabízí i ochutnávky. Našli jsme tam takové příchutě jako čili paprička, pesto, levandule, nebo dokonce kokos! Kromě mléčných produktů prodává obchod vafle a zázvorové perníčky. Kdyby vše nemělo kvalitě odpovídající cenu, jednalo by se o ráj na zemi.

Za návštěvu jistě stojí i dům, kde Anna Franková psala svůj známý deník, ukrývajíc se s rodinou před nacisty. Fronta však byla delší než dům sám, a tak jsme viděli jen fasádu. Ale viděli jsme také velkou ochotu a laskavost místních: když jsme vystoupili z tramvaje a jako správní turisté se chvíli bezradně rozhlíželi, sama od sebe nás dobrou angličtinou oslovila starší paní: „Vy určitě hledáte dům Anny Frankové, že?“ a nasměrovala nás.Že zde prožil většinu svého života slavný nizozemský malíř, nám dalo pocítit, když jsme během bloumání nekonečnými uličkami narazili na Rembrandtovo náměstí a bronzové sousoší rozestavěné dle jeho obrazu Noční hlídka. Kdo chce, může tak pohlédnout do očí kapitána Franse Cocqa nebo zkusit pohotovost arkebuzy (palná zbraň ze 14. stol.) jeho poručíka.
Procházku nikdy nezhasínajícím městem jsme zakončili v restauraci Vapiano. Jedná se o podzemní, ale vysoký prostor, kde si člověk může dát kromě pizzy také polévku, těstoviny nebo salát a něco k pití a pak se s tácem odebrat k řadě stolků, aniž by se cítil finančně vysát.
Než strávit ve městě umění a tulipánů byť jen jednu další noc, bylo levnější nechat nedělní letenky propadnout a odjet už v pátek. O víkendu totiž ubytování v hostelu zdraží až 4násobně. Nasedli jsme proto po obligátním nákupu sýrů naposledy na metro a nechali se odvézt ke stanovišti nočního autobusu a následně zpět do matičky Prahy.
Pokud vás líčení našich dobrodružství zaujalo, můžete do Amsterdamu letět přímo z Prahy s EasyJet nebo z Brna do Eindhovenu s WizzAir a do hlavního města dojet třeba autobusem, jako jsme to udělali my. Zlevněných letenek je za celý rok dost a dost. Řešením může být také autobus nebo spolujízda, možností je nepřeberně.
Protože je město zbudováno většinou pod úrovní mořské hladiny, stojí většina starších staveb na dřevěných pilířích. Hlavní nádraží podpírá 6 000 pilotů a královský palác dokonce přes 13 000. Nejnižší budova se nachází dokonce 6,7 m pod mořem. S postupem globálního oteplování může nastat konec Amsterdamu, jak ho známe nyní. Tak neváhejte a leťte!

Pán Ježíš a učitelství

Pán Ježíš mezi učiteli. Je to úplně první zmínka, kterou o Pánu Ježíši máme, kdy sám aktivně něco dělá. Bylo mu tehdy asi dvanáct let. Když ho rodiče po třech dnech hledání nalezli, byl v jeruzalémském chrámě. Seděl tam mezi učiteli, naslouchal a dával jim otázky. (Lk 2,46) Inu – židovská škola. To je taková židovská moudrost, že „umět se dobře zeptat je lepší než umět dobře odpovědět“. A Pán Ježíš zvládl obojí – vždyť všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. (Lk 2,47)

Když vyrostl, byl sám lidmi kolem sebe jako učitel vnímán. A nejen učitel ledasjaký! Nikodém mu řekl: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ (J 3,2) Ježíšových výjimečných učitelských kompetencí si všimli všichni. Zástupy žasly nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci. (Mt 7,28–29)

Svůj učitelský úkol Pán Ježíš tak říkajíc delegoval na své učedníky. Před svým odchodem jim řekl: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28,19–20)

Když učedníkům říkal „…ani si nedávejte říkat,Učiteli’: váš učitel je jeden, Kristus“ (Mt 23,10), šlo mu jistě o to, aby byl jeho učitelský úřad vnímán výjimečně. Jde o to, aby si učedníci stále uvědomovali, že žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. (Lk 6,40) Bylo by špatné, kdyby se učedníci nějak povyšovali jeden nad druhého proto, že jeden druhého učí. Vždyť ve sebevzdělávání musí jeden každý z nich pokračovat i po Ježíšově odchodu. Je třeba, aby se nechali vést Duchem svatým, kterého jim poslal Otec ve jménu Ježí‑ šově, ten je postupně bude učit všemu a bude jim připomínat všecko, co jim Pán Ježíš řekl. (J 14,26)

Ejhle, tři pedagogické zásady se nám tu vylouply:
1, Správný učitel musí umět otázky dávat i na otázky odpovídat.
2, Správný učitel vychovává nejen slovy, ale i svým životním příkladem.
3, Správný učitel se sám celý život vzdělává.

O starých evangelických školách

Rozhovor s Davidem Šormem

„Krásné ale byly v tom, že se kolem nich tvořilo společenství dětí, které upevňovaly mezi sebou kamarádské vazby (i s přespolními evangelíky) a utvrzovaly se v jakési evangelické identitě, v důrazech a hodnotách, které byly pro formování naší tradice víry klíčové – pracovitost, poctivost, svoboda svědomí, důraz na vzdělání a inovace…“

škola1

Co tě přivedlo k tématu starých evangelických škol?
Byl jsem zvolen farářem na sboru v Horní Krupé, který budovu staré evangelické školy vlastnil a nechtěl se jí vzdát. Nevýhodou je, že náš sbor vlastní budov hned několik a ani jedna nebyla v uspokojivém technickém stavu. Napadlo mne, že každá zátěž je i příležitost. V tomto případě starou školu opravit, zmodernizovat a otevřít nejen budovu školy, ale i celý farní areál aktivitám pro veřejnost. Konkrétně škole vrátit její původní poslání – vzdělávat, formovat, vychovávat, také být zázemím pro venkovský společenský život. Podařilo se nám spojit síly s organizací Chaloupky a otevřít zde středisko ekologické výchovy. Jezdí k nám školy z našeho regionu na environmentální vzdělávací programy. Ročně naši školu navštíví do dvou tisíc žáků. Mohlo by i víc, ale dosud například nemáme ubytovací prostory.

Co tě na tomto tématu zaujalo nejvíc? V čem byly školy podle tebe výjimečné a krásné?
Jako všechny staré venkovské školy dojímají svou skromností a chudobou. Až na pár výjimek, to byly školy malé, přeplněné dětmi, kde sloužil učitel za minimální mzdu. Staré evangelické obecné školy to měly o to těžší, že v různých obdobích 19. století jim úřady házely klacky pod nohy.

Školám častokrát hrozilo zavření či ztráta učitele. Krásné ale byly v tom, že se kolem nich tvořilo společenství dětí, které upevňovaly mezi sebou kamarádské vazby (i s přespolními evangelíky) a utvrzovaly se v jakési evangelické identitě, v důrazech a hodnotách, které byly pro formování naší tradice víry klíčové (pracovitost, poctivost, svoboda svědomí, důraz na vzdělání a inovace).

Odvážil bych se říci, že tyto školy a její učitelé z veliké části zformovaly původní toleranční sbory a vytvořily jim stabilní prostředí, ač samy stabilitu mnohdy postrádaly. Na víru dětí měl dle mého soudu větší vliv evangelický učitel než farář. Učitel denně děti učil písně, biblické příběhy, modlitbě. Sháněl jim knihy, časopisy…

Každé vyučování se začalo zpěvem a modlitbou. Tihle učitelé postupem času upadli v zapomenutí. Evangelíci, především chudí rolníci, nedů‑ věřiví k institucím (zvláště rekatolizujícím a germanizujícím školám) se však díky svým školám časem mohli opírat i o své „elity“, které ve vzdělání pokračovaly. Znáte příběh Františka Palackého? Krásný příklad.

Řekni nám něco málo o historii škol.
Byly povolené Tolerančním patentem roku 1781 císařem Josefem II. Evangelické sbory si mohly budovat i své školy a povolávaly učitele. Po většinu doby svého fungování si však sbory musely školy platit samy a dokonce po určitou dobu musely vedle toho odvádět povinné odvody pro školy obecné (rozumějme katolické). Většina obecních škol tak ješ‑ tě během 19. století zanikla, protože sbory často jejich provoz nedokázaly, nebo nebyly schopné udržet.

Časem se měnily na běžné obecné, které získávaly vyšší státní podporu, ale ztratily svůj evangelický ráz. Pro evangelické učitele bylo lepší hledat jistější místo. Shodou okolností naše škola byla poslední fungující evangelickou školou na našem území. Poslední školní rok byl 1929. Poslední učitelka, Marie Lippertová, pak se svou dcerou odešla do Prahy. Kdybychom tak znali její další osud…

Je něco, co se dochovalo do dnešní doby? Co ovlivňuje dnešní výuku ve školách a co přispělo k jejich rozvoji?
Nemyslím si, že by naše školy nějak plošně něco ovlivnily. Bylo jich málo (na našem území asi 130) a byly slabé. Pro naši tradici však byly velmi důležité, až klíčové. Při školních vizitacích bylo často shledáváno nedostateč‑ né hmotné zázemí, a přesto byla mnohokrát oceňována kvalita výuky a schopnost připravit děti pro další vzdělávání.

Co si myslíš, že bylo v evangelických školách jiné a přispělo v dané době?
Rozhodně si myslím, že to byl úzký vztah mezi žáky a učitelem. Na ostatních školách byly běžné fyzické tresty – vždyť často běžný‑ mi učiteli byli vysloužilí vojáci. Na evangelických školách bylo jiné ovzduší. Už jen vědomí, že všichni musí držet pospolu. Učitel byl také na svých dětech závislejší. Děti mu přinášely sobotálés, tj. platbu za týdenní docházku ve škole. Školy dobře splnily svou roli. Pomohly evangelíky integrovat do společnosti a ti zase mohli pomáhat budovat hospodářství a společnost celé země.

školaě

Co je tvou motivací pro to, obnovovat školu? Co bys naopak chtěl, aby si z ní (nejen) děti odnášely?
Chaloupky, které zde organizují environmentální vzdělávání, mají s námi uzavřenou dohodu o spolupráci. Především jde o vytváření týmu lektorů a zaměření všech programů na etiku. Rád bych, aby děti od nás odcházely s vědomím, že vztahy mezi lidmi navzájem a k celému stvoření jsou krásné, ale také křehké. A že pokud jim nebudeme věnovat náležitou péči a pozornost, budeme si stále pod sebou podřezávat větev.

Přímo o křesťanské víře se zde nic moc nedozví, ale věřím tomu, že hledání etických hranic jim časem pomůže najít zázemí a základní motivaci k tomu všemu – vztah k Bohu – ochránci slabých, odstrčených a pokorných. Výukou na této škole nechceme evangelizovat, ale otáčet pozornost k hodnotám, které cestu k evangeliu pomohou najít. Mojí osobní motivací k tomu ještě je, obnovovat staré a dobré věci, dávat jim opět život a život svůj tak činit stabilnějším. Já jsem vlastně takový obrušovač starých skříní.

Pokud bys chtěl ještě něco dodat, je k tomu prostor právě tady.
Jenom snad to, že začátek tohoto projektu bych přisoudil své mladické nerozvážnosti. Že je za tím spousta práce a výsledky nejsou vždy takové, jak bych si představoval. Často je to všechno na hranicích vlastních možností. O to víc si vážím porozumění lidí v našem sboru a také každé pomocné ruky.

Nebo jenom to, když vím, že nám ostatní drží palce a k tomu neváhají připojit modlitbu. Děkujeme! A také bych chtěl vyzvat vás, abyste se o své staré evangelické školy zajímali a přemýšleli o tom, jak jejich dědictví rozví‑ jet na běžných sborech i v budoucnosti. Byl nějaký váš předek evangelický učitel? Pokud víte o nějaké osobní korespondenci, deníku či vzpomínkách na tyto školy, kontaktujte mne. Pramenů osobního charakteru se nám dodnes dochovalo velmi málo.
horni‑krupa.evangnet.cz/
www.krupskaskola.cz

 

 

Co prostředí trápí nejvíce?

stvřeníZnáte to: „Bolí mě zub, ale to je v pohodě, to nic nebude.“
Po dvou týdnech: „Jako fakt to bolí, ale to je určitě jenom podrážděnej nerv.“
No a po třech týdnech jen vysolit příplatek za pohotovost při slovech: „Jste přišel teda pěkně pozdě!“ Ale což, teď už je to v cajku a zubařka mě pěkných pár neděl nebude vůbec trápit. Ale že to bolelo! A jak poznáme, že něco „bolí“ životní prostředí? To nenaříká, nefňuká. Takže mu asi nic není. A nebo už bychom naopak měli spěchat na pohotovost? Už to tak bývá, že člověk začíná věci řešit, až když mu hoří koudel za patama. O prevenci víme všichni, ale… ono to třeba v pohodě dopadne i bez ní.

Ale co když ne? Taková prevence existuje i v ochraně životního prostředí. Říká se jí „princip předběžné opatrnosti“. Slyšeli jste o něm někdy? Tento termín je dosti jednoduchý a zkrátka znamená, že vše, co děláme (nebo alespoň vše, co budeme dělat s předběžnou opatrností), budeme konat tak, aby se ani v tom sebenepravděpodobnějším případě nestalo nic nepředvídatelně špatného. Nemáme- ‑li jistotu, že nově distribuovaná chemikálie i při správné manipulaci nebude mít vedlejší negativní účinky, nesmíme ji postit do oběhu. Pak bych si třeba vymalovala pokoj krásně zeleným odstínem a za týden se udusila výpary z nově natřené stěny. Tak to ne, tomu princip předběžné opatrnosti předchází.

Snaží se ale předcházet i tomu, že po 30 letech spokojeného dýchání v zeleném salonku ejhle – rakovina plic. U té samozřejmě nikdy nemáme přímý důkaz ani jistotu, že ji způsobila barva v pokojíku, ale může být jedním z faktorů, který nemoc pomůže rozjet. O rakovině je slyšet na každém kroku, ale kdo ví, do jaké míry za její současný vyšší výskyt můžou všechny lidské (nejen) chemické výdobytky, nebo jednoduše to, že lidé „nestihnou“ zemřít dřív na něco jiného. Navíc, i když budeme předběžně co nejopatrnější, může se stát, že nově schválené látky přinesou zcela nový typ nebezpečí, o kterém nemáme ani zdání. Koho by kdy napadlo, že nějaký plyn může poškozovat ozónovou vrstvu? No a kolik jich dnes máme na seznamu…

Ohledy předběžné opatrnosti přicházejí i na ekosystémy nebo na celé sféry (atmosféra, pedosféra…). Některé látky stvořené člověkem totiž nemusí mít konečnou stanici na zdi obývacího pokoje nebo plaňkách plotu. Barva se oloupe, spadne na zem, zašlape se do půdy nebo odpluje do kanálu. Škodit nemusí, škodit může. Chemikálie hlavně setrvávají a ne a ne se rozložit. Pokud je stvořil člověk, příroda se s nimi setkává poprvé. Co teď? Teď logicky neví, co s nimi. Tak s nimi třeba nic nedělá.

A co dělá člověk? Vymýšlí další principy! Jako třeba „trvale udržitelný rozvoj“. Člověk je od přírody zvídavý a chce se rozvíjet. Měl by si ale uvědomovat nějaké hranice a brát ohledy na druhé, na své okolí. A to se mu často nechce. Trvale udržitelný rozvoj si klade za cíl zachovat současné i budoucím generacím možnost dostatečně uspokojovat své potřeby. Rozvoj tedy nesmí být překotný a nesmí nad míru vy- čerpávat životní prostředí a zdroje. V souvislosti s tímto rozvojem se jedná hlavně o kritiku hospodářského (ekonomického) vývoje. Což takhle snažit se vyvíjet i jiným směrem, než jen cestou nejvyššího zisku?

Co tedy v současnosti životní prostředí trápí nejvíc? Těžko říct. Člověk má tendenci environmentální problémy hodnotit podle sebe – jak moc to ovlivní kvalitu mého života? Ale jak to třeba ovlivní kvalitu života populace slimáků? Ti jsou oškliví, jedem dál.

A položím vám ještě otázku, která už byla v rámci vědecké studie položena spoustě lidí: Jaká součást životního prostředí je v současnosti nejvíce ničena, ohrožena? A) půda, B) ovzduší, C) voda, D) ekosystémy

Nejčastější odpověď: „B) ovzduší“. Co vy? Je to možná proto, že to je v televizi pořád vidět, jaká je kde smogová situace, kdo dosáhne na kotlíkové dotace a které děti pojedou do školy v přírodě ne na týden, ale rovnou na tři. Pokud ale nežijete ve Slezsku, tak máte v rámci ČR celkem vystaráno. Čisto tu není, to vážně ne, ale už bylo i hůř. A emisní limity navíc stále přitvrzují. Některé i celosvětově.

Na co si ale mnoho lidí nevzpomene, jsou právě ekosystémy. O kácení pralesů zaslechl snad každý. Ale to zdaleka není jediný ohrožený ekosystém! A nejde ani tak o ohrožení celého ekosystému jako spíš jeho služeb. Ano, ekosystémové služby – terminus technicus. Co si pod tím představit? Tak třeba to, že bez jakéhokoliv ekosystému bych neměl co do žaludku, nemohl bych se jen tak projít po lese, nebo by mi ten les ani louka nezadržel žádnou vodu a povodeň by nastala po každém deštíčku.

Za nejakutnější současný problém jsou považovány ztráty některých služeb ekosystémů. A to už se bohužel děje. I v Čechách. Některá dlouhodobě nešetrně využívaná pole přestávají plodit. Jiná jsou tak udusaná, že nevsáknou krátký přívalový déšť a všechna voda z nich odteče. Je pozdě, nebo zbývá ještě čas na prevenci?

Já myslím, že některé ekosystémy už chvíli naříkají: „Bolí mě zub.“ Tak jak to vydrží dlouho?

Nākamā pietura – Reportáž ze setkání Taizé v Rize

„Nākamā pietura!“ Už několik dní jsme v Rize, hlavním to městě Lotyšska, a přesto jsou tato dvě slova (příští zastávka) skoro kompletní výčet lotyštiny, kterou potkáváme. Jinak město připomíná obří Karlovy Vary: třetina obyvatel Lotyšska mluví i rusky a třetina mluví jenom rusky. No a kromě toho se teď mezi sedmi sty tisíci místními pohybuje ještě 13 000 mladých lidí z celé Evropy, takže ve skutečnosti mluví‑ me nejvíc anglicky. Do Rigy totiž z jedné malé vesničky na východě Francie dorazila Pouť důvěry!

Ta vesnička se jmenuje Taizé a kromě pár starousedlíků v ní žije ekumenická komunita 100 bratří, která každý rok přijímá tisíce mladých lidí, kteří se chtějí společně modlit, povídat si o víře nebo se jen tak seznamovat s dalšími křesťany z celého světa. No a jednou za čas se celé Taizé přesune do nějakého evropského města.

„I was in Prague in 2014,“ říká mi Němka Karlotta nadšeně během naší dobrovolnické práce, nenáročného (skoro až useless) kontrolování obrovské fronty na jídlo. Setkání Taizé na Silvestra 2014 bylo v Praze a část naší české vý‑ pravy se ho účastnila opravdu pracovně, jako hostitelé. Každé setkání totiž stojí na pohostinnosti jednak místních sborů, které zařizují dopolední část programu, a jednak mnoha rodin, které u sebe doma ubytují několik mladých lidí.

V rodinách se ale jen spí, dneska ještě musíme stihnout tři velké modlitby, dopolední diskusi v malých skupinkách, nákup sladkostí a sušených ryb na tržnici, prohlídku pravoslavného kostela, večeři v hale výstaviště a nakonec možná ještě ochutnávku lotyšské‑ ho „balzámu“*! A nākamā pietura? Švýcarská Basilej! Na konci roku 2017. A my pojedeme. *plnoletí čtenáři nechť si vyhledají překlad.

Amsterdam: město čisté energie

Milí čtenáři, dovolte mi představit vám svou novou rubriku. Jsem studentka a moc ráda po znávám nová místa. Převážně jezdím po Evropě a mým snem je navštívit zde každou zemi včetně hlavních měst. Tipy hledám na internetu a jak vidím levnou letenku, nemohu si pomoci a jedu. Výhodou studentských let je časová flexibilita. Cestování je ale jinak hlavně o touze a nadšení něco podniknout a také o výběru toho správného parťáka. Společníkem na cestách je mi většinou přítel, ač žehrá na jejich četnost.

V následujících měsících se budu snažit, aby mé články zavdaly podnět k vašim cestám. Upřednostňuji nízkonákladové objevování možná z trochu jiného pohledu než je zvykem, neholduji tolik hlavním turistickým cílům nebo barům, ale zato si na své přijdou třeba milovníci hromadné dopravy. A pokud létání nebo navštěvování cizích zemí nehovíte, můžete si před zimou zatáhnout závěsy, pohodlně se zachumlat do deky a s čajem v ruce přečíst, jak jsme loni v březnu navštívili město Van Gogha, grachtů a květinových trhů.

Ubytování je v Amsterdamu, jak se na takový vyhledávaný cíl turistů sluší, pěkně drahé. My však měli štěstí a našli prima hostel Annemarie, co by kamenem dohodil od Museumplein neboli náměstí, kde se nachází řada zdejších slavných muzeí. Těch je zde v přepočtu na kilometry čtvereční nejvíce ze všech měst na světě. Pláni vévodí slavné Rijksmuseum, před kterým stojí neméně známá písmena I amsterdam, jež odolávají místnímu počasí i nekonečnému zástupu turistů dychtících se na ně vyšplhat a stvrdit tak svou návštěvu fotkou s Rijksmuseem v pozadí. Napravo od monumentálního vchodu je ukryta neprávem opomíjená pěstěná květinová zahrádka, kde jsme našli příjemné posezení stranou všech davů.

My zavítali do muzea i přilehlého krámku se suvenýry, ovšem jen v roli promrzlých návštěvníků toužících uniknout všudypřítomnému lezavu. První večer jsme strávili poznáváním okolí našeho hostelu a s nadšením kvitovali blízkost Vondelparku, kde jsem objevila první jarní tulipány vůbec. Na své si však přijdou také zastánci opačného pohlaví, jelikož se v parku nachází řada prolézaček „pro děti“ vysokých několik metrů a některé i s tunelovitou skluzavkou. Vše je výborně zabezpečeno, proto jsem nakonec překonala svůj strach z výšek a odvážila se na visutý provazový most, který překonával cestičku pode mnou. Zábavu zde najdou jak děti, tak i dospělí (a některé dospělé pak musíte tahat, aby už šli a viděli také něco jiného než jen změť lanoví a oceli).

amster3Hned první den v Amsterdamu nás utvrdil v tom, že je pravda, co se píše v turistickém průvodci ‑ městu dominují kola. Na jednoho obyvatele připadá kolem 1,4 tohoto dopravního výdobytku a je to vidět. Mají vlastní pruhy na silnici, vlastní parkoviště a široké řady příznivců. Kdo chce, sáhne po mopedu, ale valná většina účastníků provozu šlapala za svým cílem hezky vlastní silou. Jaké je to pak krásné, když u sektoru kancelářských budov místo 600 aut stojí v řadách 600 bicyklů, a protože zabírají mnohem méně místa, vejde se vedle ještě hřiště na fotbal a park s lavičkami. Jen mi nebylo jasné, jak si všichni dokážou zapamatovat, kam svůj prostředek dopravy umístili, a po skončení pracovní doby si ho zase vyzvednout.

Kola je samozřejmě možné si vypůjčit u mnoha stojanů. Vzhledem ke studenému počasí jsme však zvolili pohodlnější způsob, a to síť městské hromadné dopravy. Ta je v největším nizozemském městě opravdu hustá a pohodlná. I když kvůli velkému množství kanálů – nachází se jich zde přes 150 – s úzkými, byť krátkými mostky mají tramvaje v historickém centru často pouze jednu kolej, která se rozdvojuje jen na zastávkách, takže na sebe vozy musí občas čekat. Byli jsme dokonce svědky nevídané události, když se jeden z mostků zvedl, aby jej mohla podeplout vyšší loďka. Mostů a mostečků je v celém městě na 1 200.

Dvoudenní jízdenku jsme zakoupili u řidičky, která nám navrch přidala plánek sítě a pár dobrých rad. Zajímavostí je nutnost nechat lístek při každém nástupu i výstupu pípnout na čidle u dveří tramvaje, kde se následně otevře malý turniket a pustí vás do vozu a opačně. U zadních dveří turniket není, zato tam v moderní kabince sedí prodavač jízdenek ne nepodobný socialistickým průvodčím. Systém vedení tras metra je také odlišný od pražského. Tři ze čtyř místních linek vyjíždějí stejným směrem z Centrální stanice pod hlavním vlakovým a autobusovým nádražím. Je to opravdový dopravní uzel celého Amsterdamu. Za autobusy plyne řeka Ij, která geografiky odděluje severní cíp Holandska od zbytku státu (Holandsko tvoří jen část celého územního celku Nizozemska). Místo do stavby dlouhého mostu investovalo město do frekventovaného provozu malých trajektů, jež neustále převáží cestující z jednoho břehu na druhý za nulový poplatek a s vteřinovým odpočtem odjezdu. Možnosti svézt se jsme využili a navštívili tak i neturistickou severní čtvrť. Osazenstvo lodi tvořilo různorodou směsici barev pletí i vyznání a potvrdilo tak statistiku, že až 30 % místních má původ v neevropských zemích.

Vřele doporučuji taktiku koupení vícedenní jízdenky na městskou hromadnou dopravu. Zvlášť v lokalitách, které neoplývají hezkým počasím, nebo jsou naopak velice horké, je příjemné nechat se vozit a z okénka nasávat kulturu a atmosféru dané oblasti. Tímto způsobem je možné podívat se i do vzdálenějších míst a okusit život tak, jak ho znají domorodci.

Specifikem Amsterdamu jsou malá vozítka, která připomínají naše miniauta. Hlavní odlišností však je absence SPZ. Možná proto jsme jedno viděli i v pruhu pro cyklisty. Ve městě plném úzkých ulic a grachtů (což je amsterdamský systém vodních kanálů) vtipně řeší problém s parkováním třeba viz obrázek na straně 20.

Druhý den jsme se plně zaměřili na střed města. Tím protéká řeka Amstel na níž ve 13. století postavili přehradu – holandsky „dam“. Tak vznikl název města i přilehlého náměstí. Podle řeky Amstel je pojmenováno také místní pivo. Náměstí Dam je známé muzeem Madame Tussaud a Královským palácem, jenž byl postaven původně jako radnice, ale za časů vlády Ludvíka Napoleona přestavěn na panovnické sídlo. V blízkosti se nalézá nej starší budova v Amsterdamu vůbec: Oude Kerk neboli Starý kostel. Těšili jsme se na starobylou duchovní atmosféru a trochu ztišení, jež jsme si od něj slibovali. Jaký byl poté náš šok, když jsme došli na kulaté náměstí a zjistili, že budova je sice honosná a starodávná, ale ze všech stran obklopená výklady s ženami jen velmi spoře oděnými. Ty se však příliš nenakrucovaly a vcelku znuděně telefonovaly či jinak používaly svá mobilní zařízení. Jestli i to bylo za účelem erotiky, jsme se radši nepídili. Kostel totiž stojí ve známé čtvrti červených luceren (Red Light District), která tvoří úplné srdce města a připomíná místní otevřenost a toleranci. Její lokalita souvisí s blízkostí přístavu, do které dříve ženy s červenými lucernami chodily potěšit námořníky.

amster2My ale zamířili raději dále skrz hustou síť starých uliček až na Bloemenmarkt, tedy květinový trh. V březnu na něm sice nebyl takový výběr, ale pořád stál za to. Nabízeli na něm od sazeniček až po hotové tulipány a řadu jiných květin. I když mne moc lákala představa, že mi doma vyroste třeba modrý krasavec, vrátila jsem se zpět do reality svého nezahradnického umu a šla se věnovat tomu, co mi jde opravdu dobře – jídlu. Hned naproti sazenicím se totiž nalézá výborný obchod se sýry Kaaskelder Henry Willig, který kromě prodeje nabízí i ochutnávky. Našli jsme tam takové příchutě jako čili paprička, pesto, levandule, nebo dokonce kokos! Kromě mléčných produktů prodává obchod vafl a zázvorové perníčky. Kdyby vše nemělo kvalitě odpovídající cenu, jednalo by se o ráj na zemi.

Za návštěvu jistě stojí i dům, kde Anna Franková psala svůj známý deník, ukrývajíc se s rodinou před nacisty. Fronta však byla delší než dům sám, a tak jsme viděli jen fasádu. Ale viděli jsme také velkou ochotu a laskavost místních: když jsme vystoupili z tramvaje a jako správní turisté se chvíli bezradně rozhlíželi, sama od sebe nás dobrou angličtinou oslovila starší paní: „Vy určitě hledáte dům Anny Frankové, že?“ a nasměrovala nás.

Že zde prožil většinu svého života slavný nizozemský malíř, nám dalo pocítit, když jsme během bloumání nekonečnými uličkami narazili na Rembrandtovo náměstí a bronzové sousoší rozestavěné dle jeho obrazu Noční hlídka. Kdo chce, může tak pohlédnout do očí kapitána Franse Cocqa nebo zkusit pohotovost arkebuzy (palná zbraň ze 14. stol.) jeho poručíka.

Procházku nikdy nezhasínajícím městem jsme zakončili v restauraci Vapiano. Jedná se o podzemní, ale vysoký prostor, kde si člověk může dát kromě pizzy také polévku, těstoviny nebo salát a něco k pití a pak se s tácem odebrat k řadě stolků, aniž by se cítil fiančně vysát. Než strávit ve městě umění a tulipánů byť jen jednu další noc, bylo levnější nechat nedělní letenky propadnout a odjet už v pátek. O víkendu totiž ubytování v hostelu zdraží až 4násobně. Nasedli jsme proto po obligátním nákupu sýrů naposledy na metro a nechali se odvézt ke stanovišti nočního autobusu a následně zpět do matičky Prahy.

Pokud vás líčení našich dobrodružství zaujalo, můžete do Amsterdamu letět přímo z Prahy s EasyJet nebo z Brna do Eindhovenu s WizzAir a do hlavního města dojet třeba autobusem, jako jsme to udělali my. Zlevněných letenek je za celý rok dost a dost. Řešením může být také autobus nebo spolujízda, možností je nepřeberně. Protože je město zbudováno většinou pod úrovní mořské hladiny, stojí většina starších staveb na dřevěných pilířích.

Hlavní nádraží podpírá 6 000 pilotů a královský palác dokonce přes 13 000. Nejnižší budova se nachází dokonce 6,7 m pod mořem. S postupem globálního oteplování může nastat konec Amsterdamu, jak ho známe nyní. Tak neváhejte a leťte!.

Jak začít malovat

Říká se, že malovaní je zvláštní výsadou. Mnoho lidí malovalo v dětství, ale potom přestali ‑ ujel jim vlak a najednou zase nic neumí. Bojí se vzít štětec do ruky, protože by vznikl obludný výtvor.

K umění se ale člověk může vrátit kdykoli. Mnohem více než v ruce je totiž malování v hlavě. Ze začátku může být kresba kostrbatá, nepřesná. Ruka nejde tak, jak by si hlava přála. Ale když hlava správně vnímá systém, podle kterého předloha funguje, vycvičit ruku už není problém. Dospělému člověku navíc sta- čí mnohem kratší trénink než malému dítěti. Mám zkušenost, že mnoho lidí, kteří v životě nemalovali, vzali tužku do ruky a vytvořili perfektní dílo. Nebylo sice technicky přesné, ale z uměleckého hlediska bylo výborné.

Důležité je klást si objektivní cíle. Pokud sedíte poprvé před modelem a chcete malovat figuru, musím vás varovat, že se dílo nepovede. Je nutné počítat s tím, že první obrázky nebudou tak dokonalé, jako kdyby je maloval Rembrandt. Vaším cílem by proto mělo být se seznámit s médiem, kterým malujete, se zákonitostmi předlohy a přiblížit se určité podobě. Každé další dílo bude zase o krok lepší. Věřím, že se naučíte kreslit mnohem dřív, než byste čekali.

S čím tedy začít? Nejlepší je zkusit to podle reality. Může to být zátiší, figura, plenér (krajina), architektura… Na začátku doporučuji vybrat objekty s jednoduchým tvarem jako např. ovoce nebo kostky na sobě a vytvořit si malé zátiší.

Další možností je malovat podle fotografii. Zde je problém – fotka vždy zkresluje realitu, navíc nemůžeme do obrazu přenést pocity z onoho místa. Převod z 2D do 2D je samozřejmě mnohem jednodušší, než z 3D do 2D, zároveň se tím kreslíř moc nenaučí, protože si nemá možnost uvědomit řád tvarů a světel.

Další variantou je malovat podle hotového obrazu. Zde doporučuji kvalitní a dobou ověřená díla. Člověk se podle nich opravdu mnoho naučí – vnímat kontrast v obraze, jak pracovat s barvami, se světlem atd. Určitě nedoporučuji DeviantArt apod., protože mnoho obrázků je zde sice pěkných, ale valérově (světelná hodnota barvy) nepřesných a anatomicky chybných. Člověk si při překreslování musí uvědomit, že se nyní stává plagiátorem, takže by si měl obraz nechat pro vlastní potřebu či u něho uvést, že ho jen překreslil.

Nejlákavější je kreslení zpaměti, podle vlastní fantazie. Nikdy se ale neposunete dál, pokud si předtím nenatrénujete kresbu podle předlohy. Funguje to tak, že když např. nakreslíte třikrát člověka v dané pozici podle modelu, dokážete ho potom i z hlavy. A dokonce ho budete schopni nakreslit i v trochu jiné pozici.

Mnoho začátečníků láká abstrakce, protože je „jednoduchá“. Opak je ovšem pravdou. Jen málo lidí dokáže namalovat kvalitní abstrakci pouhou intuicí. První reformní malíři, jako byl např. Pablo Picasso nebo František Kupka, kteří pracovali s abstrakcí, uměli klasickou malbu na jedničku. Abstrakce stojí na stejných pravidlech, jako obraz s reálným zobrazením. Není to jen náhodný flek uprostřed obrazu. Proto doporučuji naučit se nejprve realistickou malbu a až poté přejít k abstrakci.

Existuje mnoho knih typu „učíme se malovat“. Moje zkušenost s nimi je bohužel špatná. V těch, se kterými jsem se setkala, autor spíše nutil nějaký svůj styl, než že by vysvětlil základní pravidla a nechal čtenáře si jet podle svého. Dalším špatným příkladem výuky je kreslení podle tzv. kruhů, kde nakreslíte a následně spojíte pár koleček a vyjde vám např. kočka. Takovou kočku jste potom schopni nakreslit v jediné pozici a v žádné jiné.

Důležité je prostě vzít štětec nebo tužku do ruky a začít. V tomto seriálu vás budu postupně seznamovat se zákonitostmi v obrazech a možnostmi tvorby. Seznámením se s pravidly malby se totiž nejen máte možnost odpíchnout z mrtvého bodu při vlastní tvorbě, ale také se naučit odhadnout, která umělecká díla jsou vysoké kvality a která jí naopak pozbývají.

Dříve nebyly na děti kladeny takové nároky jako dnes

Posláním Služby pro rodinu a dítě Diakonie SKP Praha je podporovat rodiny s dětmi v nepříznivé životní situaci. Cílem je pomoci rodině vytvářet bezpečné a stabilní prostředí pro vývoj dětí. O službě jsme si povídali s její vedoucí Silvií Ročovskou.

Kdo je váš typický klient? Laik si představí matku samoživitelku s nižším vzděláním a nízkými příjmy. Odpovídá to skutečnosti, nebo je to zkreslený pohled?
Z větší části to je tak, jak říkáte – často se jedná o neúplné rodiny, ale zrovna tak máme dost rodin úplných. Problémy ve výchově dětí a narušená komunikace v rodině se týká bohužel všech rodin napříč různým stupněm vzdělání a příjmu.

Nabízíte rodinám podporu v celé řadě oblastí. Od pomoci s výchovou a péčí o dítě přes vztahy v rodině až třeba po pomoc se sestavováním rodinného rozpočtu. S jakým problémem se na vás klienti nejčastěji obracejí?
Nejčastěji se na nás obracejí rodiny, které řeší současně několik problémů najednou. Podle statistických dat je to na prvním místě výchova a péče o dítě a finanční zajištění rodiny. Výchova dítěte se týká především dětí školního věku. Většinu dětí máme ve věku dospívání a chvíli před ním. Dvanáctiletý potomek má už svoji hlavu a klima v rodině se mění vlivem přirozených vývojových změn. Na to by měla rodina flexibilně reagovat – pravidla v rodině změnit, pokud již nějaká byla vytvořena. S rodinami řešíme problémy s chováním dětí doma i ve škole, školní neprospívání a vůbec vše, co se týká života dítěte včetně navazování sociálních vztahů a volnočasových aktivit. Problematický je jakýkoliv extrémní výchovný styl – příliš liberální, který nedává pravidla a jasné hranice, i styl autoritářský s vysokými nároky na dítě.

A finanční zajištění rodiny?
Ekonomická situace v rodině je samostatná kapitola. Materiální chudoba ovlivňuje několik dalších oblastí – rodina má nestabilní a nekvalitní bydlení, nestabilní příjem, což souvisí se zadlužeností a celkovou mírou stresu v rodině. Snažíme se, aby se znevýhodnění těchto rodin eliminovalo a aby nebránilo začlenit se do naší společnosti.

Mají nepříznivé situace v rodinách specificky novou, současnou souvislost? Často je například zmiňována všudypřítomná a snadná dostupnost pasivního rozptýlení, které nabízí televize, internet či takzvané informační technologie. Má to podle vás vliv na schopnost dobře zvládat chod rodiny, či spíše nikoliv?
Domnívám se, že televize, internet a další informační technologie nemají vliv na schopnost dobře zvládat chod rodiny. Odpověď není snadná. Nepříznivé situace v rodině vznikají z nejrůznějších důvodů. Mezi výrazné vnější vlivy patří chudoba, o které už jsem mluvila. Mnoho rodičů, kteří k nám dochází, má nízké vzdělání a jejich výdělek nedostačuje k pokrytí nákladů rodinného života. Důsledkem chudoby může rodina poměrně rychle přijít o střechu nad hlavou – zvlášť, pokud je jeden z rodičů nezaměstnaný. Účinek chudoby umocňuje také nedostatečná nebo vůbec žádná podpora v širší rodině a s ní související malá schopnost navazovat vztahy. Z vnitřních ohrožení rodiny pak hraje důležitou roli rozpad rodiny, dlouhodobá vážná nemoc rodiče, závislost na návykových látkách či jakákoliv změna, která způsobuje rozkolísání života v rodině. Rodiče, kteří k nám docházejí, často sami vyrostli v těžkých podmínkách a nemají odkud brát nebo mají vlivem současné situace sníženou kapacitu vyladit se na potřeby dítěte.

Nabízíte pomoc i se vzděláváním dětí. Čím to, že problémy se vzděláváním a případnou pomoc rodičům nezvládnou řešit samy školy?
To je dobrá otázka. Dříve pravděpodobně nebyly na děti kladeny takové nároky jako dnes. V současné době se dítě potřebuje na školu připravovat i doma, a pokud nemá nikoho, kdo mu s tím pomůže, dostává se do problémů, které ovlivňují jeho sebehodnocení. Při práci s rodinou jsme vždy v kontaktu se školou a pátráme po možnostech, jak by mohla žáka podpořit. Faktem ale je, že doučování v jiném prostředí než ve škole, třeba v exkluzivním vztahu s dobrovolníkem, je pro dítě mnohem lepší.

Dobrovolnický program je důležitou součástí vašich služeb. Jaké předpoklady by měl dobrovolník mít, kromě ochoty nabídnout svůj volný čas? Dobrovolník by měl být zralou osobností, která chce druhým dávat, zároveň však v dávání neztrácí samu sebe, svoje potřeby a přání. Každému dobrovolníkovi pomáháme na počátku činnosti odhalovat jeho motivaci, která je pro práci určující. Dobrovolník by měl být také schopen slevit ze svých vznešených cílů, kterým někdy konkrétní rodina není schopna dostát. Rovněž je zapotřebí, aby se dokázal naladit na hodnoty a principy naší práce s rodinou. Konkrétně to znamená, že např. princip „podpora samostatnosti a autonomie klienta“ stojí nad našimi, tudíž i dobrovolníkovými cíli a často dělá těžkou hlavu jak pracovníkům, tak dobrovolníkům.

Jak se vám zatím dobrovolnictví osvědčilo?
Dobrovolnický program vhodně doplňuje naši službu a zvyšuje její efektivitu. Dobrovolnická činnost pomáhá dětem nejen s přípravou do školy, ale i se smysluplným trávením volného času. Prostřednictvím vztahu mezi dobrovolníkem a dítětem se doplňují slabé přirozené sociální vztahy v rodinách a v blízkém okolí dítěte a zároveň se tlumí rizika jejich prostředí. Vedle zlepšování školního prospěchu jako výsledného efektu má dítě ve svém životě dalšího pomocníka, který mu nabízí nové hodnoty, zájmy a věnuje mu individuální pozornost, po které všichni toužíme.

Máte dobrovolníků dostatek, či nikoliv? Na koho se mohou zájemci o dobrovolnictví obrátit?
Dobrovolníků nikdy není dost. Poptávka rodin převyšuje naši nabídku. Zájemci se mohou obrátit na mne jako vedoucího služby, v tuto chvíli jsem zároveň i koordinátorem dobrovolníků, případně na kteroukoliv moji kolegyni.

Kontakt pro zájemce o dobrovolnictví: Mgr. S. Ročovská, tel.: 777 734 182.

Dá se víra naučit?

Potkali se tuhle… učitel kytary a farář.
Učitel kytary vypadal trochu frustrovaně.
„Je to hrozná práce, učit hrát na hudební nástroj. Říkáš:,Teď dej první prst na třetí strunu, druhé políčko.‘ A žák ho cpe na třetí! Tak se zeptám (to ještě mluvím potichu):,Tohle je druhé políčko?!‘ A on přejde na druhý prst. Tak namítnu:,Ne, první prst jsem říkal! Tys zase vůbec necvičil!‘ A pak už jen pro zbytek hodiny zatnu zuby a mlčím… Jen v hlavě mi to běží dál:,Tenhle se to nenaučí, nemá vůbec žádný talent… Nebo že bych byl tak špatnej učitel?‘ Tak vezmu kytaru a něco jim zahraji v bláhové naději, že snad dostanou chuť učit se dál… Hádám, že to máš podobně, kolego.“

Farář zdvihl obočí…  „Říkals,kolego‘…?“
Učitel kytary: „No, ano… Snad se neurážíš. Nejsi taky něco jako učitel,učitel víry‘? Neučíš snad děti i dospělé věřit?“
Farář se rozzuřil: „Jestli něco nesnáším, tak to jsou,učitelé víry‘. Potkal jsem jich pár, měli svou metodu, své postupy, své vize, říkali lidem, jak se to dělá – věřit a vázali je na sebe a byla to tak hnusná manipulace a vydírání, že“ – v tu chvíli rozhořčením ztratil dech.
Učitel kytary nedal pokoj: „Běží ti hlavou při biblických hodinách, kázáních taky něco, jako když já učím na kytaru?,Tak, teď se, bratře, dotkneme téhle struny duše… Ne, to není ona, téhle jsem říkal…! Jemně rozeznít! Tohle že je jemně?!‘ A napadne tě někdy taky:,Ne, ne a ne, tenhle člověk nemá talent, ten se to nikdy nenaučí‘?“

Farář namítl: „Víra se nedá naučit.“ Učitel se ušklíbl: „Jo, jo, to už jsem někde slyšel. Víra je dar. Nebo jak teda vzniká víra?“ Farář po dlouhé době, tak dlouhé, že to vyvolávalo rozpaky, řekl: „No… s vírou je to podobně jako s láskou. Láska vzniká tak, že někomu uvěříš jeho lásku. Víra vzniká tak… že někomu uvěříš jeho víru.“

A když si všiml otazníku v učitelových očích, dodal: „Lásku jsem párkrát potkal. Asi proto, že to se dá: občas, chvíli někoho milovat. Sebereš pro to sílu. Najdeš k tomu důvod. Ale milovat život i navzdory tomu, co v něm proti lásce mluví…?

Vím jen o Jednom, komu se dá uvěřit jeho víra.“

Ef 3,17–21 (Proto prosím…), aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.

Kdo jsem?

Ája Pikousová: Kdo jsem? Kým mám být? A jsem na správném místě? Tyto otázky si často pokládám. Stejně jako ráda rozebírám, jak jsem se v různých situacích cítila, chovala, přemýšlela. A ne vždy jsem spokojená. Vlastně téměř pokaždé můžu najít něco, co se mi nelíbilo. Stejně ale také jako to, co se mi líbilo. Je dobré ty špatné věci nepřehlížet a pracovat na nich, ale zase si jimi nenechat zaclonit pohled na ty dobré. Často také přemýšlím, zda jsem dobrou křesťankou, jestli to jak žiji je ve shodě s Božím plánem pro mě. Jestli žiji víru opravdově a upřímně. Jestli se nepřetvařuji za účelem zviditelnit se a být v očích druhých lepší. I s tím občas bojuji. Ale vím, že je třeba tento boj nevzdávat a snažit se díky modlitbě, čtení Bible i službě druhým budovat vztah s Bohem a tím se sama doopravdy zlepšovat. Vnímat to, ale nechlubit se tím. Stále na sobě pracovat, nikdy si neříct – teď už jsem dokonalá. Protože nejsem. Ale zas chci být vděčná za to, jak mě Pán Bůh stvořil a nesekýrovat se pro věci, které nezměním. Prostě přijmout sama sebe jako Boží dceru. A to je také myslím odpověď na úvodní otázku.

Karel Müller: Kdo jsem? Jaký mám vztah k sobě samému? No… snažím se být k sobě upřímný, ačkoliv vím, že je to někdy dost těžké. Snažím se mít v životě nějaké hodnoty a cíle, ke kterým se můžu vztahovat. Základními hodnotami, které přijímám z Božího slova, pro mě jsou: Být pravdivý k sobě i k druhým, milovat Boha a bližního svého jako sám sebe. A tyto hodnoty mi pak pomáhají se zorientovat při rozhodování o tom, co je správné a co ne. Jestli to, co dělám, můžu považovat za dobré či ne. Bůh je pro mé Já velké Ty, ke kterému můžu mít důvěru a u kterého vím, že naleznu vždy upřímný pohled na mou osobnost. Díky tomuto zrcadlu Božích hodnot se pak víc dozvídám i víc sám o sobě. Někdy dost bolí, když si mám uvědomit, že dělám něco špatně. Někdy se musím zbavovat své pýchy a sebestřednosti. Často z těchto hodnot uhnu a nedaří se mi podle nich žít. Jsem ale rád, že tyto hodnoty od Boha přijímám jako ukazatele správného směru v mém životě. Bez nich bych tak akorát přešlapoval na místě a nevěděl, kam se pohnout. Nerozhodnost by mě jen svazovala. S nimi znám směr svého životního směřování a věřím, že ten směr je dobrý.