01/2016/leden

Společná modlitba křesťanů

Společné modlitby křesťanů z různých církví dnes již nejsou vzácností a katolická církev je považuje za „duši celého ekumenického hnutí“, jak je uvedeno v dekretu o ekumenismu II. vatikánského koncilu z roku 1964 (podle názvu Unitatis redintegratio, zkratka UR). Je dobré si připomenout, že společná modlitba je nejen velmi účinným prostředkem podpory ekumenického hnutí, ale i jeho viditelným plodem.

Vždyť ještě podle starého kodexu církevního práva z roku 1917 bylo členům katolické církve zakázáno být „činně přítomní či mít účast při bohoslužbách nekatolíků“ (kán. 1258 § 1). Tolerována byla pouze „nečinná či ryze hmotná přítomnost při pohřbech, sňatcích a podobných slavnostech… jen když není nebezpečí odpadnutí od víry a pohoršení“ (kán 1258 § 2). Přestoupení bylo považováno za trestný čin proti víře a jednotě církve a dotyčný se stával „podezřelým z bludařství“ (kán. 2316), kterému hrozilo, že časem bude sám považován za bludaře (kán. 2315) a podle toho potrestán exkomunikací (kán. 2314).

Dnes už naštěstí není „duchovní styk s bludaři“ (kán. 2316) členům katolické církve zakázán. Nekatoličtí křesťané už nejsou považováni za bludaře nebo heretiky. Termíny hereze a schisma vztahuje nový kodex církevního práva z roku 1983 pouze na stávající členy katolické církve (kán. 751). Dekret o ekumenismu k tomu uvádí: „Ti však, kdo se nyní rodí v takových společnostech a dosahují v nich víry v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou.“ A pokračuje: „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém.“ Přestože existují rozdíly a „plnému církevnímu společenství stojí v cestě nemalé překážky… jsou vírou ve křtu ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické církve je oprávněně uznávají za bratry v Pánu.“ (UR, 3) Uvedený „duchovní styk“ je proto členům katolické církve nejen dovolen, ale v určitých případech přímo doporučen. Opět ocituji dekret o ekumenismu: „Při některých zvláštních příležitostech, jako jsou modlitby,za jednotu‘ a ekumenická shromáždění, je dovoleno a přímo žádoucí, aby se katolíci spojili v modlitbě s odloučenými bratry.“ (UR 8)

Z vlastní dlouholeté zkušenosti na Evangelické teologické fakultě, zvlášť při výuce na oboru Teologie křesťanských tradic, oceňuji společné modlitby jako vhodný a potřebný doplněk společného studia a vzájemných diskusí. Úsilí o jednotu křesťanů přesahuje lidské síly a schopnosti, proto by měla být společná modlitba pravidelnou součástí života sborů, farností a místních společenství. Nejen v lednu.

What Would Jesus… Eat?

Chcete Ježíše následovat i v jídelníčku? Budiž vám mottem výrok apoštola Pavla: Království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. (Římanům 14,17). Jestliže se nebudete považovat za lepší či horší křesťany podle toho, co si dáte k obědu, pak vám určitě může být i více či méně pravděpodobný jídelníček Pána Ježíše zajímavou inspirací pro vlastní stravování. Když byste tedy pozvali Pána Ježíše na návštěvu, co by si tak dal k jídlu? Chléb, maso… Chléb určitě celozrnný, maso jehněčí. Byť to bylo spíš sváteční jídlo. Podle některých badatelů ne častější než jednou za měsíc. To už byla častější ryba. Jeho první učedníci byli rybáři a tak lze očekávat, že šlo-li o maso, pak ryba tu byla na prvním místě. Pán Ježíš sice nic nevěděl o omega 3 mastných kyselinách a jejich vlivu na snižování krevního tlaku a vůbec o prevenci srdečních onemocnění, ale ryby rozhodně jedl.

Co dál… Víme, že měl rád fíky. Jsou dobré na trávení, obsahují hodně vlákniny. Zároveň je to výborný zdroj draslíku, pokud by tedy Pán Ježíš chtěl hubnout. Dalším ovocem je granátové jablko, které dnes seženete v každém supermarketu. Je dobré, pro svůj vysoký obsah antioxidantů je také zdravé. Tady určitě neuděláte chybu, jediné granátové jablko vám zajistí polovinu doporučené denní dávky vitamínu C. Ježíšův bratranec Jan Křtitel se na poušti živil medem divokých včel. V Bibli je na více místech zaznamenáno, že byl med vítaným energetickým zdrojem unavených poutníků či bojovníků. A opět je to potravina nad jiné zdravá – třeba pro bakterie, které pracují v našem zažívacím ústrojí. Máte rádi olivy? Jak kdo, jistě.

Pokud byste chtěli vařit podle receptů z Ježíšovy doby, pak by olivový olej měl nahradit všechny další oleje používané v naší kuchyni a to teplé i studené. Pán Ježíš sám o sobě řekl: „Já jsem vinný kmen.“ V Jeruzalémě i jinde ve Svaté zemi narazíte na vinice, které nám mohou být svědectvím o další zdravé a chutné potravině, která tvořila nedílnou součást Ježíšova jídelníčku. To, že Pán Ježíš ochutnal ocet, máme spojeno se scénou z ukřižování. Vinný i jablečný ocet se ale používal jako zálivka salátů i přísada do kyselé omáčky, která je zmíněna v souvislosti s poslední večeří.

Modlitba je rozhovor s Bohem

Co?

Modlitba je rozhovor s Bohem. Není to samomluva ani samotná meditace, modlitba předpokládá setkání se s Tím, který nás přesahuje. Bůh je „nahoře na nebi“ v nějaké paralelní dimenzi mimo čas a prostor a člověk je tady na zemi, odříznutý od ráje. 1. Pt říká, že jsme jako ve vyhnanství v Babyloně (odtud to převzalo reggae). Jsme offle, Bůh sice vysílá a má signálem pokrytou celou zemi, ale naše přijímače jsou všemožně pochroumané, proto- že jsme daleko. Člověk nemá sám od sebe spojení s nebem, musí zvednout telefon a zavolat do nebes. Pamatujete se na telefony ve fimu Matrix? Kdykoli někdo chtěl nadhled, nevěděl, kudy se vydat a zároveň chtěl cestovat mezi dimenzemi, zavolal a byl přenesen. Když se modlíme, ačkoli zůstáváme tam, kde jsme „se zemí spjati“, napojujeme se na Boha, zdroj života, porozumění, lásky a všeho dobrého.

Proč?

Modlitba není povinnost, ale dělá dobře na duši, hladí. Pán Bůh naše modlitby asi moc nepotřebuje, to my sami je potřebujeme a lidi kolem nás. V Bibli se modlí snad všichni hrdinové: Abrahamem počínaje, Pavlem konče, modlili se i Mojžíš a Ježíš, i Maria, Sára i Hagar, mocní i chudí, muži i ženy, starci i děti a i puberťáci. Je to činnost lidem vlastní, poměrně univerzální. Lidé se modlí nejen k Hospodinu, ale dokonce i k cizím božstvům. Taková modlitba je však lidu božímu zakázaná, bylo by to jako podvádět svého snoubence, či snoubenku. V modlitbě se totiž člověk otevírá, spojuje se s nebem, jedná se tedy o velmi intimní zále- žitost, a tak i zde platí požadavek věrnosti.

Jak?

Je úplně jedno, jak se budete modlit. Někdy člověk neví, co má říct, stydí se, že mluví sám nahlas, jindy má všeho dost a neví, kde začít. V takových případech pomáhají modlitby církve, jako je například Otčenáš nebo jakékoliv jiné psané modlitby. Stačí poslouchat, číst a souhlasíte-li, můžete říct na konec „amen“, což je volně přeloženo „přesně tak, papa“. (Hebrejsky „emet“, kořen tvaru „amen“ znamená „pravda“.) Když se chcete modlit sami, je dobré Boha napřed oslovit, pak se doporučuje mu poděkovat za různé věci, které nám dává a teprve pak mu všechno povyprávět a poprosit ho o pomoc. Ale můžete i mlčet a jen naslouchat, co vám řekne, protože Bůh mluví. Skze nápady, biblické verše, vzpomínky, situace a skrze ticho. Mluví. Můžete se ho zkusit zeptat na různé věci a jen tiše čekat a vnímat jeho přítomnost. Můžete něco nakreslit, vyrobit, napsat, zazpívat, zahrát – i to je modlitba. Otevřete svá srdce, ústa, ruce, otevřete se Bohu, připojte se, on nás slyší.

Modlitba

Modlitba je rozhovor s Bohem. Nic menšího nemá smysl od modlitby čekat. Při rozhovoru se střídají okamžiky, kdy se snažíme tomu druhému něco sdělit a okamžiky, kdy na to on reaguje. Modlitba tedy není okamžik, kdy (byť Pánu Bohu!) něco vyjmenováváme. Vyjmenovat seznam všeho hezkého, co jsme za celý den prožili, to může být hezký podklad pro meditaci nad tím, jak je život hezký. Ale není to modlitba, pokud nečekáme, že na to Bůh nějak odpoví.

Jen málokomu Pán Bůh odpovídá svým vlastním hlasem. V dnešní době se nejčastěji setkáváme s těmito způsoby: Svědomí, Vnuknutí, Andělé, Bible Svědomí – to je trvalý hlas Boha v našem nitru. Jím k nám promlouvá Pán Bůh nejčastěji. Ukazuje nám, co je dobré a co je špatné. Co bychom měli dělat a co bychom určitě dělat neměli. Je potřeba tento hlas poslouchat a řídit se jím. Když ho totiž člověk záměrně neposlouchá, snadno se mu podaří ho umlčet. Nebude ho potom brát vážně a pak už Boha skrze své svědomí třeba vůbec neuslyší. Jsou na světě lidé, kteří „nemají svědomí“.

To jsou právě ti, kteří schválně dělali věci, které jsou špatné. Teď už jim to ani špatné nepřijde. Pán Bůh k nim skrze svědomí mluvil, ale oni už tento hlas neslyší. Vnuknutí je jednorázová záležitost. Najednou nás tak nějak napadne odpověď na otázku, kterou jsme Bohu dali. O vnuknutí moc hezky vyprávěl Sváťa Karásek, jak ho mu modlitba „Bože, pomoz tomu a tomu člověku“ rovnou vedla k tomu, aby se sám zvedl a šel tomu člověku pomoci, protože ho napadlo, jakou pomoc ten člověk potřebuje. Andělům, kteří shodou okolností nemají křídla, jsme si zvykli říkat přátelé. Když nás něco trápí či těší, nenechávejme si to pro sebe! Od toho jsou přátelé, abychom to s nimi probírali. Abychom společně s nimi hledali odpovědi na otázky, které si klademe. Vzájemně se povzbuzujeme i napomínáme. Přítel totiž umí i napomenout, když něco děláme špatně.

Bible pomohla třem mudrcům dojít do Betléma. V lidské moudrosti došli podle hvězd až do Jeruzaléma, ale kudy dál, to nevěděli. Naštěstí tam byli znalci Bible, kteří jim řekli, že Mesiáš se má narodit v Betlémě. Když budeme číst Bibli, i skrze ni k nám Bůh bude mluvit.

 

Modlitby dětí:

modlitba pro děti

Odešel

autor: Ben Skála

Na konci roku odešel z tohoto světa profesor a bývalý děkan ETF UK Pavel Filipi. Když někdo odejde v čase svátečním, je to smutnější a bolestnější pro jeho blízké. Když jsem se tu smutnou novinu dozvěděla, projela jsem prstem po všech jeho knihách v mé knihovně a vzala do ruky sbírku kázání, s úžasným názvem Kolik zbývá z noci. Začetla jsem se a řekla si, že kousek musím dát jako vzpomínku do lednové Noty nebe. A dnes mě ten název jistě znovu přiměl sednout si ke stolu a psát, protože ten text píši o poslední noci roku 2015. Jako rozloučení a zároveň výzvu do nového roku.

„Prospěje vám, abych odešel. Když jsem byl malý chlapec, myslel jsem naopak, že by bývalo prospěšnější, kdyby Pán Ježíš zůstal. Božská všemohoucnost, domníval jsem se, by to jistě dokázala nějak zařídit, aby Pán Ježíš mohl pořád být s námi, konat své mocné činy, kázat svá mocná slova, dnes by o něm mohly existovat i fotografii a filmové záběry z jeho činnosti – a lidé by mu snadněji uvěřili. Nějak mi uniklo, že dokud Pán Ježíš chodil po zemi judské a galilejské, tak mu všichni neuvěřili. A že člověka, který si myslí, že mu bez Krista bude líp, by nepřesvědčil ani dokumentární filmový záběr. Ale mně bylo tenkrát líto, že musel odejít, jako to bylo líto učedníkům, zármutek naplnil jejich srdce, jako když se loučíme s milovaným člověkem navždycky a on teď bude existovat jen v naší mysli, naší vzpomínce. Jak ověříme, že nás paměť neklame? Jak prokážeme, že to, co o něm vyprávíme, nejsou jen naše subjektivní dojmy?“

Vybraná pasáž je z Jana 16, 5–15. Když já jsem byla malá holka, vůbec jsem nevěděla, kdo byl Ježíš Kristus. Tehdy se o něm nemluvilo a možná jsem někde v kostele viděla sochu na kříži, kterou však mnohonásobně zastínil Ježíšek, který mi nosil dárky. Jeho obraz jsem si skládala mnohem později, ze čtení Bible, kázání a především z přednášek. Profesor Filipi byl člověk neuvěřitelně citlivý a takového si ho budu pamatovat. Byla jsem jeho studentkou, ne, bylo to víc, na jeho hodinách jsem mu naslouchala a měla jsem potřebu uchovat si ty myšlenky, zapamatovat si celé pasáže, a tak jsem si kupovala jeho knihy. Nebyl to jen on, ale i profesor Heller a další, kteří mě nadchli svou osobností, svou vírou a přivedli mě do naší církve. Zůstanou nám tu jejich texty, ty trvají, ale vzpomínka na jeho přednášky časem vybledne. Děkuji, že jsem u toho mohla být a cítím obrovský dluh, možná závazek to jednou nějak celé zhodnotit. Nejde o peníze, ale o předávání. Však o tom je celá Bible a o tom je i poselství Ježíše Krista.

Dsc_7292

autor: Ben Skála

Svou prací určujeme směr, kterým se civilizace ubírá

autor fotografie: Jan Henyš

K rozhovoru do aktuálního čísla jsme si pozvali Daniela Orta, studenta historie, aktivního evangelíka i občana, který se letos podílel na organizaci oslav studentského 17. listopadu.

 

 

Jsi jedním z organizátorů Skutečného uctění památky 17. listopadu na Albertově, které se konalo letos 22. listopadu. Jak ta myšlenka vznikla?

Jednoduše. 17. listopadu jsem se chtěl podívat na Albertov. Uctít památku událostí z let 1939 a 1989. Nicméně jsme tam nebyli puštěni, protože cca o 4 hodiny později se měla odehrávat akce Bloku proti islámu, na které vystupoval i prezident Zeman. Možnost přístupu k památníku byla dána jen několika vybraným lidem, běžným studentům a občanům ne. Byli jsme zklamaní a s několika kamarády jsme si řekli, že je potřeba vytvořit prostor k připomenutí si listopadových událostí, který nám nebyl dán 17. listopadu.

Jak k tomu došlo?

Měli jsme pocit, že je třeba něco udělat. Oslovila mě kamarádka, se kterou jsem už dříve spolupracoval, a podobným způsobem se to rozšířilo mezi širší okruh lidí, kteří měli o organizaci a uskutečnění akce zájem. Tak se vytvoSvou prací určujeme směr, kterým se civilizace ubírá Rozhovor s Danielem Ortem e Barbora Karešová, Zdeněk Kříž řil organizační tým z lidí – a výsledek znáte.

V komentáři k akci jsi psal o svobodách. Zvítězila v tomto případě svoboda projevu nad svobodou pohybu a svobodou náboženství?

Přijde mi, že se poslední dobou glorifikuje svoboda slova a zapomíná se na svobody jiné. 17. listopadu mluví na místě spjatém s bojem za svobodu lidé, kteří chtějí omezit osobní svobodu někoho jiného jen na základě jeho vyznání. Navíc se toto shromáždění legitimizuje přítomností prezidenta. Zvlášť v této době, kdy se vedou společenské diskuze o migraci, o uprchlících, o islámu, je nutné si připomínat, že jsou tu i jiné svobody, třeba svoboda pohybu a svoboda vyznání. Musíme si dávat pozor, čím svobodu slova naplňujeme.

Jak hodnotíš s odstupem času vyznění akce?

Velmi pozitivně. Podařilo se nám udělat to, co jsme zamýšleli. Akce byla něčím víc než jen reakcí na Zemana, byla opravdu důstojným připomenutím si událostí a hodnot 17. listopadu. A to jak z roku 1939, tak z roku 1989. Bylo neskutečné, jaké množství lidí se sešlo, to jsme vůbec nečekali. Očekávali jsme 500-1000 lidí. Nakonec se jich podle odhadů sešlo 5-7 tisíc, to mě doteď nepřestává fascinovat. Přijde mi dobré, že to neskončilo jen jednou akcí, na kterou si za chvíli nikdo nevzpomene. Jako organizátoři jsme byli pozváni do jednoho klubu na debatu, kde jsme mluvili o občanském aktivismu, jak jsme se vůbec k organizace dostali. Snažili jsme se předat, že člověk nemá být ke svému okolí lhostejný. A diskutovali jsme i o hodnotách, které nám odkazuje 17. listopad. A ostatně se k akci vracíme i teď. Máte plán na další rok? Bylo by fajn to podchytit a napsat se tam jako první. To nám lidi psali hned po akci, že bychom Albertov už měli zarezervovat. Ale jde to asi půl roku předem, v tuhle chvíli ne. My v současnosti vlastně nevíme, jak to bude dál. Kdo to bude ofiiálně organizovat další rok, jestli my, nebo akci zaštítí jiná studentská organizace, nebo třeba Univerzita Karlova. Jako organizátoři zatím na příští rok plány nemáme. Ale ve chvíli, kdy by nás někdo oslovil, tak bychom se na akci nejspíš spolupodíleli.

Pro tebe jako evangelíka, kde je hranice mezi svobodou slova a náboženství?

Nikdo nesmí být apriori kvůli vyznání omezený na osobní svobodě a nesmí být vůči němu z tohoto důvodu podněcovaná nenávist. Když tahle situace nastane, je to pro mě za hranicí. Ale samozřejmě, že náboženství není tabu téma. Náboženské hodnoty a praxe by se naopak veřejné diskuzi podrobovat měly, a to včetně těch křesťanských.

Cítíš se jako evangelík v této společnost nějak ohrožený?

To určitě ne.

Ale o muslimech už se mluví takovým způsobem, že to překračuje hranici.

Rozhodně. Martin Konvička vede početné otevřeně protimuslimské hnutí, které má jen na Facebooku 150 tisíc fanoušků a programově chce muslimy omezovat. Navíc sám Konvička mluví o mletí muslimů na pověstnou masokostní moučku. Díky diskurzu, který je v současnosti v české společnosti, bych se necítil bezpečně, kdybych na sobě nesl nějaké znaky připisované muslimům. (pozn.: Že je facebooková stránka Islám v České republice nechceme přes čáru, uznal i sám Facebook a 11. 1. 2016 ji zablokoval.)

Konvička je aktuálně stíhaný. Myslíš, že to může něco změnit? Není to zásah do svobody projevu?

Je potřeba ukázat, že to je ten případ náplně svobody slova, který už je přes čáru. Svobodu náboženského vyznání máme v zákonech ustanovenou, a když tam je, tak ji musíme bráit. Islám náboženství je a není tak něčím, co by do zaručené svobody vyznání nepatřilo.

Myslíš, že naše společnost dokáže se svými svobodami správně naložit?

Myslím si, že moc ne. V téhle době se ukazuje, jak má společnost svobody vžité a jak jí na nich záleží. Bohužel, často na ně zapomínáme, neumíme je chápat a bránit. Zapomínáme třeba na to, že svobody, které jsme si tady 17. listopadu vybojovali, jsou pro všechny, bez rozdílu.

Sama jsem byla hledat práci v Anglii. Mnoho Čechů tam stále jezdí. Mám pocit, že se to přehlíží.

I ten pojem „migrační krize“ je hloupost. Migruje se neustále. Když se podíváme do historie, prchalo se jak od nás, tak k nám. Namátkou třeba důsledky války na Balkáně v 90. letech byly zvládnutou uprchlickou vlnou. Migrovalo sem spoustu Řeků během občanské války. A my jsme během komunismu odcházeli do ciziny, jiní přicházeli k nám. Odcházelo se už i během třicetileté války. Migruje se neustále, tohle je jen pár příkladů. Uprchlické vlny lidé umí zvládat, jde jenom o to chtít druhé přijmout.

Jak je na tom naše společnost s mediální gramotností?

Učíme se jí. Prostředky ke zlepšení jsou. Skvělou práci v otázce mediální gramotnosti dělá například Hate Free Culture, která vyvrací tzv. hoaxy a píše návody, jak informace ověřovat. Způsobů, jak si něco dohledat a ověřit, důvěryhodných zdrojů, je spoustu a jde jen o to, jestli jich lidé chtějí využít, nebo ne. Obecně se možnosti zlepšují. Je ale nutné říci, že práci se zdroji a informacemi by měli zvládat především sami novináři, což bohužel není pravidlem.

Jsi místopředsedou Církevního odboru mládeže, bývalým členem pražského Seniorátního odboru mládeže. Jak jsou na tom s mediální gramotností mladí kolem tebe? Můžeš porovnat evangelickou mládež se svými spolužáky?

Bohužel, někteří lidé mimo svou profesi vypínají kritické myšlení. Používají ho jen ve svém oboru, ale co se týká politiky nebo ověřování zpráv, tak najednou to, co se učí ve škole, vypnou. Nemůžu říct, že by evangelická mládež byla zásadně jiná než zbytek mládeže. V evangelické mládeži jsou lidé, kteří jsou mediálně gramotní, ale najdou se i takoví, kteří se neorientují. Nejsme na tom líp, ani hůř.

Jak ses dostal k víře? Měl si vzor v rodině?

Jsem z tradiční evangelické rodiny, takže jsem od mala chodil do kostela a byl jsem k víře veden. Pak jsem si k tomu ještě musel dojít sám. Jedna věc je být k víře od mala vedený, ale v pubertě jsem si víru znovu promýšlel a došel si tak k ní ještě jednou.

Co bylo tím momentem, který tě k ní opět dovedl?

Osobně žádný „bod obratu“, u kterého bych věděl: odteď věřím, nemám. Především proto, že nemůžu říct, že bych nikdy nevěřil, víra mě provází celým životem. V určitém věku jsem prostě začal promýšlet něco, co pro mě bylo do té doby naprosto samozřejmé, a tak jsem k víře „přicházel odjinud“. Myslím, že víru hodně utváří životní etapa s jejími novými zkušenostmi, ve které se člověk nachází.

A co ti víra dává dnes?

Víra mi dává smysl života. Hodně se mi líbí první křesťanské znamení, kotva. Často mě až zarazí, jak moc mám ve víře zakotvené moje hodnoty, každodenní činy, názory. Silný zážitek z poslední doby pak mám ze soběhrdských bohoslužeb po podzimních útocích v Paříži: na nich jsem si velmi silně uvědomil, jak mi víra dává i v na první pohled zlých časech naději i sílu.

 

Divočina, marnivost ptačích per

Člověk by čekal, že to bude živočišné, pudové, zvířecí a ono je to nečekaně lidské. To zvířecí v nás – to kultivované v nás. Versus to nepřirozené, nečekané, ubíjející bytí, zabíjející zvíře v nás. Čas, strom, člověk, kde stojí, kam patří, proč dostal na výběr? Nemá to pták nebo strom jednodušší? Působí les léčivě? Kdo se bojí do lesa? Město jako záchrana před nekontrolovatelnou přírodou nebo utišující příroda versus záludnost lidí? Bojíme se zvířecích pudů? Ztrácíme se své původní živočišné rodině? Takhle mluví tanec – přirozený nástroj, v dokonalém choreografikém vedení Jany Burkiewiczové, vzniklo něco, co stojí za to nejen vidět, ale i tomu naslouchat.

(psáno z druhé premiéry v divadle Ponec 19. 12. 2015)

Být s lidmi

petr brodskýDiakonie ČCE poskytuje sociální, zdravotní, vzdělávací a pastorační služby. Tak se praví v propagačních materiálech i strohých právnických dokumentech o Diakonii. Všechny položky tohoto výčtu jsou celkem jasné a je na nich shoda – tedy až na tu poslední. Co jsou to pastorační služby? Lidé mimo církev vůbec netuší a i ti z církve bývají na rozpacích. V Diakonii jsou ty rozpaky o to větší, že většina jejích klientů i zaměstnanců žije mimo církve i mimo vědomě osvojovanou křesťanskou tradici. (Pozor, jedná se jen o odhad. Žádnou statistiku na to nemáme, protože data o vyznání či duchovní orientaci klientů či zaměstnanců se shromažďovat nesmí.) Když se udělá se zaměstnanci nějakého diakonického střediska či školy informativní sezení o jejich zřizovateli, tedy Českobratrské církvi evangelické, padají občas pozoruhodné dotazy. Třeba jestli se evangelíci musí povinně večer modlit „Andělíčku, můj strážníčku…“. Mají potom nějaké „pastorační služby“, tedy duchovní doprovázení, v Diakonii vůbec smysl? O tom jsme mluvili se Štěpánem Brodským, který má nově systematické rozvíjení pastoračních služeb v Diakonii na starosti.

V řadě středisek a škol Diakonie bývá zvykem, že tam docházejí duchovní. Evangeličtí i katoličtí. Četnost návštěv bývá podle toho, jak si to každé středisko zařídí. Najdou se i střediska, ve kterých potřeba duchovního doprovázení není vůbec. Je vůbec důvod to měnit? Proč by mělo opravdu každé středisko či škola Diakonie poskytovat pastorační služby?

Ty důvody jsou dva. Jeden s nadsázkou řečeno právnický. Diakonie je zřizována církví a úkolem církve je starat se i o duchovní rozměr péče o člověka. Církev, a v posledu ani Diakonie, se nemůže tohoto svého závazku jen tak lehce zbavit. Diakonie ho má zformulován ve svém základním dokumentu, takzvaném Řádu diakonické práce. Zároveň se nejedná o nějakou čistě formální povinnost. Duchovní doprovázení může být specifické koření naší sociální práce, nadhodnota, kterou můžeme do naší práce přidat. To je druhý důvod. Každé středisko Diakonie má navíc svůj partnerský církevní sbor. V osobě místního faráře by mělo docházet ke spolupráci. Farář by měl duchovně pečovat o dané středisko. V tom případě by mělo být o každé středisko postaráno a není co řešit. Právě že je. Spolupráce mezi sbory a Diakonií probíhá na dobrovolné bázi a často se jedná o jakousi „popelku“ sborové práce.

Proč?
Farář má často spoustu povinností na svém sboru a práce v Diakonii je zpravidla tím posledním, co naplňuje jeho pracovní čas. Rozhodující ale je, jak středisko Diakonie vzniklo. Pokud vzniklo z iniciativy lidí ze sboru, tak tam ta spolupráce probíhá bez problémů a sbor si vybírá faráře i podle toho, zda je ochoten angažovat se v Diakonii. Pak jsou střediska, která vznikla mimo církevní sbor. Tam je spolupráce od začátku slabá. Proto chceme pastorační službu uchopit pevněji, vlastně ji zprofesionalizovat.

Jak má ta profesionalizace vypadat? Cílem je, aby každé středisko mělo svého pastoračního pracovníka s jasně definovaným úvazkem a povinnostmi?
Řekl bych to trochu jinak. Cílem mojí práce je podpořit a zabezpečit duchovní službu. Tam kde to dobře funguje na dobrovolné bázi, není co měnit. Ale tam, kde ne, je potřeba duchovní službu zakotvit a vytvořit pro ni prostor. Pastorace má smysl jen tehdy, když pastorační pracovník s klienty a zaměstnanci často pobývá, to se nedá dělat na dálku či od stolu. A pokud tohle není v silách faráře partnerského sboru, má být na místo pastoračního pracovníka pozván někdo další.

Jak se vyrovnat s tím, že řada zaměstnanců i klientů Diakonie, netuší, co je to pastorační či duchovní služba, nestojí o ni a možná se ji i bojí?
Tady je potřeba zdůraznit, že duchovní služby, jak o nich mluvíme v Diakonii, jsou nemisijní. Tím se liší od klasické práce v církevních sborech. Cílem není někoho přivést k víře. Důraz je spíš na podporu, nabízení duchovního zázemí. Aby zdravotní a sociální služby Diakonie byly doprovázeny lidskostí, která je nesena základními křesťanskými hodnotami. Tohle je se většinou potřeba vyjasnit hned na začátku. Pastorační pracovník musí vysvětlit, že jeho práce není v tom, aby z někoho udělal křesťana. Tohle vysvětlení pak většinou prolamuje bariéry u lidí, kteří mají z křesťanství ty či ony obavy. Pastorační pracovníky by pak z druhé strany vůbec nemělo zneklidňovat, že při rozhovorech s některými lidmi ani jednou nepadnou slova „Bůh“ či „víra“. Už to, že s druhými lidmi jsou a dovedou je citlivě, nápomocně provázet v náročných situacích, je vyjádřením křesťanských hodnot.

A jak se vyrovnat s tím, že duchovnost Českobratrské církve evangelické bývá vyjadřována řečí, která je založená na věcnosti, racionalitě, někdy až vědeckosti?
Klienty Diakonie jsou přitom často lidé těžce mentálně handicapovaní, kterým je takový způsob vyjadřování naprosto cizí. S tím se samozřejmě počítá. Víme, že pro práci v Diakonii jsou potřebné odpovídající talenty. Je potřeba umět nejprve pochopit duchovní svět lidí, se kterými se potkávám. Pak ho podporovat a rozvíjet. Každému je jasné, že s odborným výkladem „Apoštolského vyznání víry“ se člověk u klientů Diakonie spíš nechytí. Z toho samozřejmě plyne, že duchovní služba v Diakonii není pro všechny. Je na to potřeba zvláštní vybavení.

Nebyl by potom pro duchovní doprovázení vhodnější psycholog?
Služba doprovázení se odlišuje od psychologie či psychoterapie. Klade si jiný nárok. Nediagnostikuje. Neléčí, ale doprovází. Navíc pracuje s určitou oblastí, se kterou psychologie nepracuje a která se potom pojmově vyjádří jako Bůh, náboženství, víra – jakkoliv při samotném duchovním doprovázení nemusí tyto pojmy vůbec padnout.

Bude Diakonie nabízet pastoračním pracovníkům nějaký speciální vzdělávací kurz?
S tím se počítá. Každý by měl rozumět světu klientům, se kterými bude jednat. Měl by vědět, komunikovat se starými lidmi, jak komunikovat s lidmi, kteří mají nějaký mentální handicap. Tyto kurzy bude pravděpodobně nabízet Diakonická akademie. O vzdělávání pastoračních pracovníků jednáme také s Evangelickou teologickou fakultou UK.

Může pastorační práci v Diakonii vykonávat i ten, kdo není vzděláním teolog či praxí farář?
Ano. Nejde o kvantum vzdělání v teologii a nakonec ani v sociální práci ne. Jde o doprovázení ve světě víry. Člověk, který sám žije intenzivní život víry, je dost zkušený na to, aby se do takového doprovázení mohl pustit. Zjednodušeně řečeno: pastorační pracovník je od toho, aby byl s lidmi, byl u nich, naslouchal jim, byl otevřený, pomáhal jim. Pastoračního pracovníka může dělat každý věřící člověk, který toto „být s lidmi“ umí.

Kde pastorační pracovníky brát? Bude vůbec o tuto pozici zájem?
Platí, že kvalitních lidí je vždycky málo. Ale mezi faráři i laiky na sborech se najde spousta obětavých lidí se sociálním cítěním a talentem pro pastorační práci. Ono to patři k vybavení křesťanské osobnosti. Výhodou jsou životní zkušenosti, což se předpokládá spíš u lidí starších. Znám spoustu lidí na hranici důchodového věku, kteří chodí do sociálních zařízení a dělají tam smysluplnou práci. Ale také znám řadu mladých lidí, kteří jsou správným způsobem „naladění“ – mají radary, kterýma umí poznat, co druhý člověk potřebuje. Základní podmínkou je, aby pastorační pracovník měl rád druhé lidi, což se projevuje trpělivostí, porozuměním, respektem k druhému a schopností dát mu prostor. Cílem je nesnažit se pomáhat druhému tak, že za něj všechno udělám. Cílem je být mu oporou na jeho cestě. Důležitá je i určitá hravost a komunikativnost. Ale nesmí to být sobecké – že sám exhibuji – ale musí to být ve službě druhému člověku.

Když bych chtěl být pastoračním pracovníkem a nemám s tím žádnou zkušenost – tak čím začít?
Stačí vyrazit do jakéhokoliv domu pro seniory nebo domova pro handicapované a u těch lidé být: zpívat s nimi, číst s nimi, hrát si s nimi, přemýšlet s nimi a učit se rozumět jejich světu. Už to samo o sobě je obohacující. Pro obě strany.

Štěpán Brodský vystudoval teologii na Evangelické teologické fakultě a v nizozemském Kampen. Byl farářem v severočeských Třebenicích a seniorem ústeckého seniorátu, poté farářem v Hradci Králové. Jako farář-dobrovolník též působil ve věznicích. S manželkou Rut, taktéž farářkou a teoložkou, mají dvě děti, dceru Juditu (*1997) a syna Jáchyma (*2002).