01/2014/01

Hříšné město Tel Aviv?

Tel Aviv | ilustrační foto | autor: austinevan | zdroj: flicrk.com

Tel Aviv | ilustrační foto | autor: austinevan | zdroj: flicrk.com

Jistě není nijak překvapivým tvrzením, že Izrael je z hlediska náboženství a jeho interakce se společností velmi speciální zemí plnou překvapivých zákonitostí až absurdit. Jedna věc byla ale léta daná a sice, že se vždycky říkávalo, že Tel Aviv je takové izraelské město hříchu, že je to takový temný protějšek svatého města Jeruzaléma, a skutečně — noční život Tel Avivu byl pověstný, bylo to jediné místo, kde zůstávaly některé obchody otevřené i v sobotu, běžně se zde dalo koupit nekošer zboží, a když jste zůstali trčet někde na galilejském venkově v pátek po setmění, tak jediný způsob, jak jste se mohli vrátit do Jeruzaléma, bylo nějakým telavivským minibusem, který jezdil ša­bat nešabat. Charakter města se ale, aspoň podle článku z časopisu Tablet, v poslední době docela mění, a sice směrem k intenzivnějšímu náboženskému životu.

Roste účast na bohoslužbách, v některých synagogách slouží pro veřejnost velmi přitažliví mladí rabíni, otevírá se stále více košer restaurací. Tahle sílící vlna náboženského oživení začala prý už někdy před 15 lety přistěhováním velkého počtu mladých ortodoxních židů z Evropy a Spojených států. Díky nim začaly znovu ožívat vylidněné náboženské obce a během let, což nečekal v Tel Avivu snad nikdo, se začaly zařizovat a stavět zcela nové modlitebny, synagogy a prostory pro náboženská setkávání.

Převzato z pořadu Hergot!, který je ke slyšení každou neděli od 17.00 na Radiu Wave.

Výtvarná soutěž Noty nebe

Náš společný časopis převlékl kabát. Hledá teď svoji novou podobu a chtěl by se zeptat Vás, čtenářů, co se Vám vybaví, když slyšíte jeho nové jméno — Nota nebe. Andělský pěvecký chór, duhu, píseň větru nebo pokojnou melodii nebeských beránků? Každopádně budeme rádi, když se s námi o svou představu podělíte a pošlete nám na adresu redakce vaše výtvarná díla.

Kategorie: 1) mladší výtvarná kategorie: 3–10; 2) starší výtvarná kategorie: 11 a víc; 3) kategorie fotografie.

Vítězové jednotlivých kategorií se kromě hmotných dárků mohou těšit na roční předplatné zdarma. Svoje výtvory posílejte do 15. června na adresu redakce, Jungmannova 9, Praha 1, nebo je můžete nechat na vrátnici synodní rady. Prosím označte každé dílo názvem a věkem.

Využití hopsinkové šťávy v reálném životě

Ilustrační foto

Ilustrační foto

Maminčina rada vždy, když se mi nepodařilo vzlétnout byla: „A napil ses dostatečně hopsinkové šťávy?“ A pokaždé se schlíplýma ušima, co to šlo, poněvadž zas takový ušní cvičitel jako pes (ač mám psí život) nejsem, musela být odpověď záporná, i když by kolikrát tento lektvárek byl jasným řešením.

Tak tedy co se skrývá pod pojmem? „Šťáva z hopsinek je velmi dobrá. Je to tajný elixír, po kterém méďové gumídci skáčou a lidé dostanou obrovskou sílu. Účinek však trvá pouze jednu minutu a na lidi působí jen jednou denně.“ (Tak hovoří slovník chudých.)

Ale, představte si ten fór, máte celou jednu minutu, díky zprostředkování tohoto přírodního zdroje, bez konzervantů a barviv, na to, abyste mohli udělat pro ostatní nepijany nemožné! Stěhování domů by najednou bylo až příjemně strávenou minutou s přáteli, když už se sejdete, dáte po kalichu a tradá, od otravných sousedů.

Ba dokonce si myslím, že cestování s pořádnou šťávou je více než zaujímavé. Nějaký šikovný matfyzák by napsal pomocí našich zdařilých fyzikálních zákonů prográmek, kde by na začátku stál určitý počet sil, v podobě bytostí s lahví „hopsu‘‘ v pacce, mířících na totéž místo. V bodě A pak všichni jako jedna síla vyskočili, a do bodu B následně přistáli, povětšinou buď zmrzlí díky příliš vysokému stoupání, nebo ohořelí protože doletěli ještě výšej, či rozpláclí, díky pozdnímu přes minutové­mu přistání.

Osobně si myslím, že by kdejací zlí národové či jiné potvory, chtěli využít tento více než dokonalý nápoj, postavili by vojsko, a to by každou jednu minutu bojovalo, třebas by navzájem na sebe házeli vlaky, obchodní centra či mrakodrapy, a přitom si všichni ještě vesele přihopsávali, jak je to již z tohoto moku vidno. Je pravda docela bych sice uvítal, takto procestovat celý svět, kdyby mi vedle na dvorečku semo tamo přistála pyramidka, či vrchol Čomolungmy, ale nevím co na to ostatní zvířátka ze zahrady, ač jak znám na naší verandě květináč petúnií, jemuž by se honila hlavou jediná myšlenka: „No tak ne. Už zase.“

Totiž kdybychom věděli víc o tom, proč si květináč petúnií myslel právě tohle, věděli bychom toho o podstatě vesmíru více, než teď, ale dále bychom se mohli zabývat využitím šťávy, jakožto zdrojem naprosté nevídanosti až do omrzení, které by zase tak dlouho trvat nemuselo.

Vzdor těmto předpokladům, proroctvím a vídanostem, můj názor je takový, že šťáva by neměla chybět v žádné domácí lékárničce, tedy pro případ opakovaného nezdaru vzlétnout.

Depeche bolesti

dm01Stadion narvaný k prasknutí. Ruce 80 000 lidí mávají všechny ve stejném rytmu. Dave Gahan kroutí zadkem jak tanečnice pole dance a dámská část publika začne nadšeně ječet a tleskat. Martin Gore s podmalovanýma očima tvoří elektrické rify, jedno z poznávacích znamení této kapely. A Andy Fletcher, cosi skrývající pod černými brýlemi, tiše stojí v pozadí za svým elektrickým syntezátorem. Dav řvoucí „I’m in heaven“, myslící si, tohle je peklo, neuvědomující si podstatu některých textů. Na druhou stranu, kdo z věřících by v tomto prostředí hledal slova směřovaná na hlavního aktéra Bible.

Slova úvodní písně z posledního alba Delta Machine znamenají přibližně toto (jedná se o amatérský překlad, který není v některých částech doslovný, aby se podtrhlo sdělení textu):

I’ll weep into your eyes / I’ll make your vision sing / I’ll open endless skies / and ride your broken wings / welcome to my world

Když budeš brečet, budu v tvých slzách / zhmotním tvé vize / otevřu nekonečné obzory / a proletím tvá zlomená křídla / vítej v mém světě.

Jistě, do určité míry se jedná i o pouhý kalkul, dát takovouto skladbu jako první, ale to by nic nemělo měnit na podstatě, co chce sdělit. Kapela chce vtáhnout posluchače do svého světa, který není optimistický či nějak přehnaně radostný. A tak si můžou dovolit říct, že pokud budete na dně, budou tam s vámi, protože ve většině případů byli ještě ve větších sračkách než jste zrovna vy. (Nebavíme se o financích, ale o psychické stránce.) Zároveň ale tato slova můžeme pochopit i jinak. Nemohl by tato slova říct i někdo jiný? Někdo, kdo je tu vždy pro nás? Kdo může být v našich slzách a kdo nám může pomoci s realizací našich snů, za předpokladu, že ho necháme?

Depeche Mode víru nepropagují. Jen podávají svůj obraz světa, do něhož v současné době i nějakým způsobem zapadá otázka Boha. Ve své podstatě se jedná o intimní zpovědi věřícího, ano věřícího, člověka, ale najdeme zde i určité rozpory, které tento člověk má. S vírou, sám se sebou, ale i s Bohem. Jen to musíme — ne ani tak hledat, prosté sdělení se ve většině textů nikam neschovává — spíš si připustit, že i o tomto mohou být texty černě oblečené party, která vyprodává haly.

I’ll never be a saint / That’s not the picture that your memory paints / not renowned for my patience / I’m not renowned for my restraint / but you’re always around / you can always be found / to pick me up when I’m on the ground
Nikdy nebudu světec / tak si mě nikdy pamatovat nebudeš / nejsem pověstný svojí trpělivostí / ani sebeovládáním / ale ty jsi vždycky nablízku / vždycky tě můžu najít / i jen proto, abys mě zvedl, když jsem na dně

Jeden z amatérských překladatelů poslední souvětí přeložil tak, že je psáno pro ženu. Automaticky předpokládal, že je směřováno autorově manželce, přítelkyni či životní lásce. Ale z čeho tak usuzuje? V celém textu není jasně dáno, že by tomu tak bylo. A anglické pick me up neurčuje rod, jak to dělá časování sloves v češtině. Takže je možné, že tento text byl určen životní opoře s prstýnkem na prsteníčku, ale díky celkovému charakteru skladby nazvané The Sinner in Me (Hříšník ve mně) mi přijde, že je to spíš než cokoliv jiného určité uvědomění si vlastních chyb a skutečnosti, že před někým ani jednu z nich nevymažete.

We’re damaged people / praying for something / that doesn’t come from somewhere deep inside us / depraved souls / trusting in the one thing / the one thing that this life has not denied us / when I feel the warmth of your very soul / I forget I’m cold / and crying / when your lips touch mine / and I lose control / I forget I’m old / and dying 

jsme zničení / modlíme se za něco / co nevychází z našeho nitra / zavrhlé duše / věřící jediné věci / té jediné věci, kterou nám tento život ještě nesebral / když cítím teplo tvé duše / zapomínám na mráz / a svůj pláč / když se tvé rty dotknou mých / a já ztratím kontrolu / zapomenu, že jsem starý / a že umírám

dm2Většina členů kapely si prošla kdečím. Stejně jako kde co prošlo jejich těly. Jeden z autorů hudby skupiny, Matin Gore, byl alkoholik. Dave Gahan se v roce 1996 předávkoval tak, že byl po dvě minuty v klinické smrti, a až po tomto zážitku se dokázal drog a alkoholu vzdát. Od té doby stále musí chodit každoročně na testy, zda je čistý, jelikož mu to nakázal soud. Můžete tvrdit, že jejich písně nejsou o víře, ale o jejich lásce k narkotikám. Ano, v některých písních zpívá o své závisloti (např. Barrel of a Gun či In Chains), ale texty většiny písní jsou, pokud si to připustíte, o něčem jiném. Vemte si tento úryvek z písně Damaged People. Je o tom, jak když si píchne dávku, tak zapomene na všechno. A nebo v tom dokážete vidět zpoveď člověka, jenž po diagnóze rakoviny močového měchýře nalezl určitý vnitřní klid a smíření?

A nemohou právě bývalí feťáci, bezdomovci, oběti domácího násilí nebo političtí vězni o víře vědět o hodně víc než my? Protože pro ně by bylo mnohem jednodušší ji ztratit, ale oni si ji dokázali uchovat? Nebo ji najít? Nejsou tím jejich zpovědi o to více realistické, autentické a intimní?

Dárcovství má smysl

Ještě máme v živé paměti vánoce a s nimi i dárky, které jsme dali nebo sami dostali. Tentokrát se zaměříme právě na ono darování — dokonce na darování sebe sama — ať už krevní plazmy nebo vajíček, nebo na otázku toho, komu darujeme.

Úvodem do tématu nám budou rozhovory s třemi lidmi: studentkou medicíny Annou Burantovou, která pravidelně daruje plazmu, studentkou Kateřinou Nenáhlovou, která darovala vajíčka, a ředitelem Dětského Domu v Dolních Počernicích Martinem Lněničkou. Každý může zprostředkovat na dárcovství trochu jiný pohled.

  • Mohl/a byste se, prosím, krátce představit?
  • Jmenuji se Martin Lněnička. Do Dětského domova Dolní Počernice jsem nastoupil 1. 7. 1998 jako vychovatel. Od 1. 10. 2003 zde působím jako ředitel.
  • Máte zkušenosti se „stromy splněných přání“ nebo podobnými akcemi?
  • Stromy splněných přání a podobné akce doplňují dětem dárky. Dětský domov může dítěti poskytnout vánoční dárek v hodnotě cca 500–800 Kč. Tyto akce dětem umožní mít více dárků a i větší dárky.
  • Existuje také spousta dalších projektů, které se snaží vašim klientům udělat radost — např. různé soutěže, možnost studia v Opengate — které považujete za podařené?
  • Další aktivity pomoci jsou velmi cenné. Ať je to možnost brigády, studia nebo třeba příspěvek na řidičský průkaz. Všechny jsou významné a pomáhají řešit individuální potřeby dětí. Nerad bych jmenoval jeden nebo dva projekty. Těch kvalitních je více.
  • Na internetových stránkách vašeho DD je heslo „dát dětem obyčejné lidské štěstí“. Co tomu může přispět?
  • Obyčejné lidské štěstí se snažíme dávat dětem každý den. Někdy se to daří více a někdy méně. Ale díky podpoře, kterou dostáváme od dalších lidí, máme více energie se snažit lidské štěstí dávat.
  • Jaké máte zkušenosti s hostitelskými rodinami? Kdo může být hostitelem?
  • Hostitelskou péči podporujeme, a to především pro děti starší deseti let. U nich se výrazně snižuje šance na pěstounskou péči. Hostitelská péče umožňuje dětem vidět chod běžné rodiny. Dává jim další osoby, o které se mohou opřít. A většina hostitelů zůstává dětem i po odchodu z dětského domova. Hostitelé splňují stejné podmínky jako pěstouni (většinou).

annieJedním ze způsobů dárcovství je darování krevní plazmy, která se používá na výrobu léků, např. na rozsáhlá zranění, popáleniny nebo při rakovině. O samotných odběrech a věcech s nimi spojených jsem se bavila se studentkou medicíny a amatérskou fotografkou Annou Burantovou, která sama dlouhodobě plazmu daruje.

  • Jak jsi se k dárcovství plazmy dostala?
  • Řekla mi o tom kamarádka, trochu jsem o tom věděla už předtím. Chtěla jsem být dárcem a zároveň se mi tehdy hodily peníze před Vánocemi.
  • Jak to probíhá? Není ti někdy po darování špatně?
  • Nejprve se člověk registruje a podstoupí vyšetření. To se skládá hlavně z odběru krve. Dále musí mít dárce dobře přístupné žíly. Také vyplňuje klasický dárcovský dotazník. Před darováním musí být najedený, napitý. Když přijdeš na odběr, tak tě zváží, změří teplotu a tlak a dají ti vypít calcium, to je proti železité chuti na patře při návratu krve, říkala jednou sestra, ale já ho mám stejně. Napojí tě, vezmou trochu krve a potom pracuje přístroj na filtrování plasmy. Ten pracuje v cyklech. Vždycky ti vezme krev — u toho mačkáš míček — a pak ti vrátí krev bez plasmy, vytřídá se takto asi 7 cyklů. Člověk může být malátný po odběru a neměl by podstupovat žádnou fyzickou zátěž. Ale rozhodně pomáhá horká čokoláda, která je zadarmo po odběru. Taky vás zahřeje, protože když dostanete na konci 500 ml fyziologického roztoku jako náhradu za plasmu, můžete cítit zimu. Po odběru si vyzvedneš svých 400 Kč, někdy i láhev vína. Jsou lidé, kterým je po odběru hodně špatně. Každopádně by dárce měl počkat asi 15–20 minut ve vestibulu.
  • Jak často chodíš darovat?
  • Darovat můžeš jít jednou za 14 dní, ale zvlášť v zimě to nedoporučuju. Já jsem pak snadno náchylnější k nemocem. Lepší je 1/21 dní.
  • Myslíš, že to má smysl?
  • Tak kdybych si myslela, že to nemá smysl, tak bych asi nedarovala. Finančně to smysl má. A prakticky ještě větší. Plazma se totiž používá na výrobu spousty léků, které zachraňují deseti–, možná statisíce pacientů po celém světě. Což je taky důvod, proč za to jsou peníze. Já si myslím, že jakékoli dárcovství se vyplatí, neohrožuje­­‑li dárcovo vlastní zdraví.

katkaPo rozhovoru s Annou mě zajímala zkušenost člověka, který podstoupil dárcovství vajíček ne tak obvyklé, a tak jsem se rozhodla kontaktovat Kateřinu Nenáhlovou, která se stejně jako Anna zabývá lidským tělem a medicínou také v rámci svého studia. Kdo Káťu zná, ví, že je to neobyčejná, originální a divoká bytost — ostatně podobně jako naše předešlá respondentka — ale jejich pohled na dárcovství je v něčem odlišný.

  • Kdy jsi začala o dárcovství uvažovat? Co se ti honilo hlavou?
  • Celé to začalo před dvěma lety, kamarádka mi dala tip na brigádu, tak jsem od ní něco zjišťovala a připadalo mi to jako dobrý nápad.
  • Kdy jsi se k němu odhodlala? Co tě hlavně vedlo k tomu darovat?
  • Nebála jsem se, zjistila jsem si dost informací o dárcovství a morálně mi to přišlo dobré. Lidi mi říkali, že jsem blbá, že se to nemusí povést a jestli mi nevadí, že někdo bude mít moje dítě a já sama ho nebudu znát. Ale já jsem tohle neřešila.
  • Jak celá věc proběhla? Máš z ní dobrý pocit?
  • Někdy je to delší proces, na několik měsíců. Všechny zákroky proběhly v pořádku, nemám zdravotní následky. Ale už bych do toho nešla, protože upřednostňuju přírodní a přirozené postupy a s tímhle způsobem nesouhlasím. Lidí, kteří nemohou mít děti, je pořád víc, a podle mě za to může stres, špatná strava, špatný životní styl. Jakoukoli nemoc nebo problém můžeme vyléčit změnou svého přístupu a života. Já sama už neberu žádné hormony ani léky.

Sama proti času

M. Sáblíková, R. Červinková: Martina Sáblíková – Sama proti času | Mladá Fronta, 184 stran

M. Sáblíková, R. Červinková: Martina Sáblíková – Sama proti času | Mladá Fronta, 184 stran

Když někdo řekne jméno Martina Sáblíková, asi každý ví. Zlatá medaile je národní bohatství. Jaká je druhá strana mince? Může si člověk na vrcholu kariéry uchovat své soukromí? Kolik odříkání stojí za takovým úspěchem? Jenže to vůbec není vše, co se o Martině v knížce Radky Červinkové dozvíte. Popudem k napsání knihy byla autorčina spolupráce na dokumentárním filmu Sama proti času, který byl do kin uveden v prosinci minulého roku.

Vznikl ženský rozhovor, který víc než o sportovní hvězdě vypráví o dívce, co během boje o zlato vyrostla v dámu. I když ono to tak horký není, protože někdy i Martina zůstává malou holkou, ale na druhou stranu je to neuvěřitelně silný člověk. Autorce se podařilo překročit hranice, poznat ji a takovou šanci dostane málokdo.

Je to o otvírání pomyslných bran a překračování zábran, o vztazích s rodiči, s nejbližšími a o strachu ze zklamání a najdete tam i roztomilou výpověď o víře. Není to pouhý rozhovor, někdo v tom příběhu může poznat i sebe a rozhodně se po přečtení budete na mistryni světa koukat jinýma očima. Ona nespadla z Marsu a ta sláva není vždy jen o vítězství.

Ptáčata z Bronxu

Ptáčata II (TV seriál) | Režie: Kamila Zlatušková, Radim Procházka | ČR 2013, 26 min

Ptáčata II (TV seriál) | Režie: Kamila Zlatušková, Radim Procházka | ČR 2013, 26 min | zdroj: ČT

Je ti osm let. Chodíš do druhé třídy základní školy v Brně. Rodiče žáků z ostatních tříd sepsali petici, protože si nepřejí, abys chodil s jejich dětmi. Nepřejí si ani přestávky ve stejný čas. Co jsi zač? Obyčejná holka nebo kluk. Jen místo tvého bydliště je brněnský Cejl, mezi místními nazývaný Bronx. A taky jsi Rom.

Takovou startovací pozici mělo před čtyřmi lety 15 dětí. Předem vyčleněné, označené. Bydlí na Bratislavské a okolí. Místo, které před válkou bylo osídleno převážně německou a židovskou komunitou, je plné rozpadajících se činžáků, v každém druhém domě herna.

Příběh dětí zaujme dceru třídní učitelky, která je režisérka. Tak vznikne projekt časo­sběrného dokumentu Ptáčata. Děti dostanou malé kamery a zaznamenávají svůj život doma, ve škole, ve městě. Svět jejich očima se střídá se záběry televizního štábu, který děti navštěvuje ve škole, v rodinách, doprovází na školních výletech. Ptáčata jedou na školu v přírodě, navštíví Chanov, volí si předsedu třídy. Řada veselých i smutných scén s autentickým dětským komentářem.

Autorka projektu během čtyř let natočila dvě série dokumentů. První mapuje druhou třídu, druhá 3. až 5. třídu. Jeden z nejsilnějších momentů druhé série je z protiromské demonstrace v Brně. Malá romská holčička se vydá do davu neonacistů a ptá se jich, proč tam jsou. Nikdo neodpovídá.

Podaří se nabourat naše stereotypy? Lépe pochopit život romské menšiny a sociálně vyloučených? Určitě ne zcela, ale tento dokument je z těch, které se o to poctivě pokouší. Otevírají se nám dveře do rodin dětí, vidíme láskyplnou výchovu, až na výjimky úplné rodiny, společenství širokého příbuzenstva. Současně těžký život v drsném světě.

Jak to s dětmi bude dál? Kdo půjde studovat na gymnázium? Kdo ze školy odejde předčasně? Režisérka slibuje, že bude děti sledovat do jejich patnácti. To je za pár let. Doufejme, že do té doby svůj startovací handicap trochu doženou a pohled společnosti na ně bude o něco otevřenější a vstřícnější.

Podívejte se na repotortáž o Ptáčatech II v Událostech v Kultoře (posuňte se na časovou značku 12:45):

[ivysilani url=“http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097206490-udalosti-v-kulture/213411000121214#t=12m45s“ width=“710″ height=“400″ /]

 

Signum Regis: Exodus

Signum Regis: Exodus Ulterium Records; vyd. 15. 11. 2013 (EU)

Signum Regis: Exodus | Ulterium Records; vyd. 15. 11. 2013 (EU)

Slovenská mladá kapela Signum Regis, kterou lze — co se subžánru metalu týče — zařadit do jemně progresivního power metalu, vydala v polovině listopadu 2013 své třetí album s názvem Exodus. Tohle nové album je celé pojaté konceptuálně (tj. příběhově, obsahově na sebe tematicky/textově navazující). Dílo se snaží ilustrovat přímo příběh biblického Exodu, který sleduje podle toho, jak šly jednotlivé epizodky za sebou.

Židé byli v Egyptě pod vládou faraona — skladba Enslaved. Bůh však vyslyšel jejich nářek a prostřednictvím Mojžíše — The Promised Land — zařídil to, že židé mohli z otroctví utéct přes otevřené Rudé moře. Skladby Let Us Go! a Wrath Of Pharaoh zachytávají tu část, kdy Mojžíš žádá o propuštění Hospodinova lidu a současně ho varuje před tím, co se stane, pokud neposlechne. Faraon však pro tvrdost srdce nedbal na Mojžíše a jeho žádosti. Proto Bůh zasáhl Egypt deseti morovými ranami — The Ten Plagues. V následující skladbě „Exodus“ se zpívá o poslední morové ráně a následném přechodu Rudého moře. Faraon se pokusil prchající židy pronásledovat přes moře, jenže vodní hradby se nad jeho armádou slily zpátky v jedno burácející moře. Vyvedený lid chválí Hospodina a zpívá mu písně díků — Song of Deliverance. Vyprávění alba je zakončeno závěrečnou skladbou Mountain of God — ve které Mojžíš zpívá o Boží slávě.

Jako bonus je do playlistu zařazena převzatá skladba Sole Survivor od skupiny Helloween. Album má také výborný zvuk, na kterém pracoval mistr oboru Tommy Hansen. Moji osobní favorité alba jsou: Let Us Go!, Wrath Of Pharaoh a The Promised Land.

Nikdy si od toho neodpočinu

Matěj Páral

Matěj Páral

Rozhovor s Matějem Páralem

Proč věříš?

Věřím, protože mi nic jiného nezbývá. Je tu rea­lita a s tou se musí člověk nějak vyrovnat. Nezdá se mi reálné, že to tady všechno existu­je jenom tak.

To, že „svět tak nějak jenom je“ ti přijde neúnosné?

Beru to tak, že je to minimálně padesát na padesát. Buď nic nemá význam, pak je to všechno pouze nahodilé a nemá to smysl řešit. Nebo je to naopak.

Já se teď trochu ztratil…

(smích) Je to jako klíč k poznávání rostlin — rozřazuje se ti to. Máš základní odpověď na otázku „je Bůh?“: ano nebo ne. Jestli Bůh není, tak je to slepá ulička — nula — to řešit nemusíš. A nebo Bůh je; to tě rozřadí do dalších témat až se dostaneš — nakonec — k tomu petrklíči.

Jasně. A nebo ta otázka vůbec nemá smysl.

To je možný. (Směje se.) To je pak potřebí sestrojit nějaký jiný klíč k určování rostlin, podle kterého bychom to rozřazovali jinak. Já se chystám, že bych něco takového rád sestrojil. Takový současný katechismus. Výchozí otázka bude: Jde o něco, nebo o nic nejde? Pod to se možná vejde i rozřazení, jestli není otázka po existenci Boha strukturálně chybná.

A odpověď máš?

Nemám, ale tak nějak ji tuším. Chtěl bych to nastrukturovat do několika málo stránek. Nemuselo by to být nutně dogma, ale spíš jako námět k diskuzi. Někoho to třeba naštve, s tím se počítá. Ale měla by tam být jasná struktura toho rozřazení.
Pokud život nějaký význam má, tak jediný, kdo by to mohl vědět, je Bůh.

Ty tedy, dle své víry na tu první a základní otázku odpovídáš „ANO“?

Ne. Já jen říkám, že pokud o nic nejde, tak to nemá smysl řešit.

Chápu. To bylo tedy obecně a jak to máš osobně?

Čistě osobně? Tak to je složitější, ale to bych do toho nemíchal. (Směje se.) Do této základní otázky to nemůžeš míchat.

Zpět k té základní otázce „proč věříš“?

Protože mě to rozřadilo podle tohoto klíče.

Ono?

Ta realita. Ono tě to rozřadí. Co jiného tu mám řešit? Řešit, že Bůh není, nemá význam.

Jsou ale lidé, kteří se bez otázky Boha obejdou…

Mohou se obejít, ale je to vlastně jedno. Je pravda, že ta realita stojí i bez té otázky. Ale je otázka, proč ta realita existuje.

Mám pocit, že jsme se nikam nedostali…

Ne, ne, dostali. Dobře, přiznávám, že je to moje emoce, že nerad řeším věci, které nemá smysl řešit. To je moje osobní zátěž ve struktuře, kterou se snažím vystavět neutrálně.

Matěj Páral (1976)

Jsi agnostik?

Určitě ne, právě naopak. Ale Bůh (pokud je) přesahuje naše chápaní, tak by mohl vědět, jaký význam má tenhle život. Já to nevím. Když odbourám iluze, tak si myslím, že život význam nemá. Pokud Bůh je, tak také třeba ví, že život význam nemá. Nebo ví, že ten život význam má. Ale já to nevím. Pokud život nějaký význam má, tak jediný, kdo by to mohl vědět, je Bůh.

Existuje zjevení?

Já si myslím, že je zjevení v Bibli. Zjevení existuje. Samozřejmě jsou i jiné normativní texty, které — přiznám se — nemám nastudované, a které bych asi nastudovat měl. To přiznávám z čistě abstraktního hlediska, nicméně z čistě osobního hlediska si myslím, že Bible jako normativní text je zcela zásadní. To zjevení zkoumám a snažím se v něm najít, jestli to má nějaký význam a jestli to má smysl řešit.

Přináší ti to něco do života?

Nemyslím si, že víra je tu od toho, aby měnila život k lepšímu. Jestli Bůh není, tak je jedno že víra samotná tě kultivuje. Pokud Bůh není, tak to nemá význam ani v tom dobrém, ani v tom špatném. Ty si myslíš, že to má význam? Já na teologii chodil jenom jeden rok, já to nevím. (Směje se.)

Chceš aby Bůh byl, nebo raději aby nebyl?

Bylo by to jednodušší, kdyby nebyl. Nemusíš to řešit.

Z teologie jsi utekl k architektuře. Jsou to dva různé světy, nebo mají něco společného?

Určitě. K architektuře jsem dostal přes papírové modely z Ábíček, a vlastně jsem ani nevěděl kam jsem to vlezl. A až zpětně přes přednášky z dějin umění a architektury a přednášek z filosofie mi došlo, že tam je spojitost s teologií, kde se řeší nějaký celkový význam. A tehdy mě to začalo bavit. Pochopil jsem, že ty baráky vypovídají o tom, co si lidé myslí. Promítá se to do toho. Buď vědomě nebo nevědomě. Jako se filosofické systémy promítají do umění, tak stejně tak se promítají do architektury. Protože architektura je v zásadě strukturální věc — stavba, tak i filosofie je stavba nějakého systému. V zásadě ty domy obkreslují stavbu toho systému, který je ve společnosti myšlený. Architektura kopíruje konkrétní filosofii té konkrétní doby.

Dík za rozhovor.

Nemáš zač. (Směje se.)