Šárka Schmarzová

Reinkarnovala jsem se na špatné místo

Rozhovor s Daínou Chaviano, kubánskou spisovatelkou. Překlad Otýlie Holá.

NOTA DEL CIELO: V jakém věku jste začala číst a psát science-fiction?
Jestli si vzpomínám správně, můj první kontakt se SF byl v devíti nebo deseti letech, šlo o knihy Julese Vernea, moderního předchůdce tohoto žánru. Samozřejmě jsem v tuto dobu ještě nevěděla, co je SF. Pokračovateli byli H. G. Wells, Ray Bradbury a mnoho dalších autorů, skoro všichni anglosasové. Přibližně ve stejnou dobu jsem napsala i své první povídky, některé byly pohádky a některé science- fition.

Na sociálních sítích jste napsala, že jste se neměla narodit na této planetě. Bylo to pouze vyjádření emočního stavu, anebo základ vaší existenciální teorie?
Je to pocit, který mě doprovází od doby, kdy jsem začala samostatně přemýšlet. Když mi bylo šest, ptala jsem se matky, jestli si je jistá, že jsem jejich dcera, jestli se nemohlo stát, že někdo ukradl jejich pravé dítě a vyměnil ho za mě. Stále jsem měla pocit, že nejsem součástí svého okolí, že se něco stalo špatně, že jsem přišla z jiného místa a že bylo vše naopak, než by mělo být. Přestože už se neptám, jestli jsem biologická dcera svých rodičů, pocit, že nepatřím do tohoto světa, zůstává ukrytý uvnitř mě. Asi jsem se reinkarnovala na špatné místo.

Váš talent psát science-fiction a fantasy literaturu zařadil kubánce mezi hispánce, kteří jsou nejlepší ve psaní těchto žánrů. Co bychom kromě vás potřebovali k udržení této pozice? Jak byste vystihla vývoj těchto žánrů v kubánské literatuře?
Jestli se ptáte na literaturu, která se vydává na ostrově, ta je velmi různorodá, přesto si myslím, že získat více informací o tom, co se děje v jiných zemích, by bylo prospěšné. Nesmíme zapomenout na to, že externí vlivy ve všech historických obdobích vždy obohacovaly kubánskou kulturu. To, čemu dnes říkáme „kubánské“, je produkt pocházející ze složek, které pocházejí z jiných míst, což se smíchalo v ostrovním kotli, aby vznikl produkt nový. Tak jako tak si dovoluji zahrát na věštkyni a předpovídat, že se blíží různé oživující složky fantastických žánrů. Vysvětlím vám proč. Do relativně nedávné doby fyzická vzdálenost spisovatele znamenala jeho vyloučení z kubánské literatury. Nyní mnozí z autorů, kteří emigrovali, začínají být některými vydavateli nebo literárním tiskem znovu zařazováni do kubánské literatury. Někdy se alespoň čtenáři dožadují jejich opětovného zařazení. Na druhou stranu každý den přibývá autorů žijících na Kubě, kteří udržují nezávislé kontakty se zahraničními nakladateli, kteří jim umožňují publikovat svá díla mimo jejich zemi. Když se tito umělci vrátí, podělí se se svými kolegy o zkušenosti a myšlenky, se kterými se setkali během zahraničních cest. Kdyby se tato praxe znásobila, rychle bychom se jako Kubánci mohli účastnit revitalizace, která by umožnila ukotvení nových tématických směrů v těchto žánrech.

Jaké byly hlavní důvody k tomu, abyste začala tak moc milovat science-fiction?
Pohádky, mytologie různých kultur, moje časná vášeň pro fyziku a astronomii, historická tajemství, nebo spíše prehistorická, novely z gotického dvora, fantasy romány a díla od mnoha aglosaských autorů.

Nyní zapomeneme na omezený přístup, který máme na Kubě. Které autory a knihy science-fiction byste doporučila mladým kubánským čtenářům?
Kromě věčných klasiků (Ray Bradbury, Isaac Asímov, Arthur Clarke, Poul Anderson, Ursula K. Le Guinová, Frank Herbert a zbytek všeobecně známých autorů) bych doporučila další současné autory, Susannu Clarkovou (Jonathan Strange a pan Norrell, Dámy z Grace Adieu a jiné povídky) a Haruki Murakamiho (Kronika ptáčka na klíček, Kafk na pobřeží, Konec světa a Hard-boiled Wonderland) jsou dvěma příklady nepostradatelných autorů moderní fantasy literatury. Ze science-fition bych vybrala Teda Chianga (Příběh tvého života, Když se vám líbí, co vidíte: Dokument), Andrease Eschbacha (Video s Ježíšem, Tkalci gobelínů), Kena Liua (The Man Who Ended History, The Wandering Earth) a nebo novou senzaci přicházející z Číny, Lioua Cch‘-sina (The Three-Body Problem).

Poslední slova, která byste chtěla prostřednictvím našeho časopisu věnovat kubánské mládeži nového tisíciletí, která čte náš časopis. Mohou být spojená jak s realitou, tak se science-fiction.
Je složité mluvit k nim z takové dálky – nyní žiji v USA – a z prostředí natolik odlišného od toho kubánského, ale jsou pravdy a okolnosti, které jsou univerzální a které všichni sdílíme. Učit se, vědět, být informovaný a klást otázky jsou prostředky, kterými utváříme svoji individualitu a vnitřní svobodu a rozvíjíme svoje samostatné myšlení, namísto opakování toho, co říkají ostatní. Podporovat soucit s těmi nejslabšími nebo znevýhodněnými, jak se zvířetem, tak s člověkem. Rozdělit se, ať už jen o část, nebo o vše, jedno, zda jde o něco materiálního nebo duchovního, jako například vědění. Napravit škody a otevřít se různým kulturám. Toto vše můžeme společně označit jako hodnoty, kterými mládež nového tisíciletí po celém světě mění sociální pravidla lidskosti. Kubánská mládež nového tisíciletí by neměla být jiná.

Víra ovlivňuje všechno

Rozhovor redaktorek Noty nebe s básnířko a bohemistkou Natálií Paterovou o jejím křtu, poezii a manželství.
B: Jsi křesťanka?
To je velmi složitá otázka. Pocházím z ateistické rodiny, ale v generaci prarodičů byli katolíci, což jsem se dozvěděla prostřednictvím dědečkova katolického pohřbu. Šokovalo mě to, protože jsem nepředpokládala, že by si něco takového přál. Nikdy jsem u nás neviděla někoho chodit do kostela, ale pravděpodobně to v naší rodině nějak přežívalo. Já jsem měla s vírou nebo s křesťanstvím vždy hrozně komplikovaný vztah a ateismus jako takový mi nevyhovoval nikdy. Koketovala jsem s různý- mi podobami víry, od hinduismu přes různé meditativní a ezoterické směry. Ale potom se v mém životě objevil můj manžel Jonáš, který je evangelík. Postupně mi začalo docházet, že víra je pro něj důležité téma, a tak jsem se zeptala, zda by chtěl, abych se nechala pokřtít. On nejdřív říkal, že je to na mně a nechce mě nutit, ale nakonec řekl, že by to bylo hezké a že by chtěl svatbu v kostele. Nechala jsem se tedy pokřtít v evangelickém kostele U Klimenta a musím říct, že mi to společenství udělalo hrozně dobře. Kdybych však řekla, že jsem křesťan se vším, co to obnáší, tak bych asi lhala, ale rozhodně mi to strašně moc dalo a jsem otevřenější křesťanskému pohledu na svět. Obecně mám problém s fanatismem, ale třeba i s nedělní školou.

B: Ten proces přestupu ke křesťanství začal tedy nějak duchovně, že jsi chodila s manželem na bohoslužby, něco četla, nebo to začalo formálně tím přistoupením ke křtu?
Evangelictví jsem začala poznávat až s ním. Ale hodně důležité pro mě bylo, že v tom kostele byla farářka, která mě hodně povzbudila. Mám problém s mužskou autoritou a vadilo by mi, když by mi farář říkal, jak se mám chovat a co mám dělat. To, že to byla žena, bylo důležité.

Š: Říkala jsi, že máš problém s nedělní školou. V čem spočívá?
Vadí mi, že se dětem v tak útlém věku vykládá o hříchu, o tom, že svět je špatný.

B: Myslíš, že jim to brání ve svobodném vývoji?
Vnímám i ty stíny evangelické výchovy, protože můj muž byl tak vychovaný a vnímám, jak pak vidí svět. Ano, že je to i o jakési nesvobodě, kdy se dětem říká, takhle to je, s tím se smiř.

Š: Už před svým křtem jsi přispěla do sbírky Hledání, jejíž vydání jsme podpořili. Tam už o víře mluvíš, je to tak?
Ano, to je to, o čem jsem mluvila, o nějakém tom hledání víry, křest byl jen formální vymezení, já říkám, že máme s Bohem komplikovaný vztah.

B: Dá se tedy říct, že jsi hledala, než jsi našla víru?
Určitě, v životě jsem zažila různé kotrmelce a to se člověk potom ptá, proč se to všechno děje.

B: Setkává se v tvém životě víra s poezií?
Určitě. Napsala jsem pár básní, které se k tomu vztahují, a ta poslední mluví o tom, že jestli existuje Bůh, pak je to láska. Spíš jde o ptaní se po lidské existenci, odkud a kam jdeme, a víra se k tomu přimyká. Neříkám, že jestliže není Bůh, není nic. V tomto tu polaritu vymezenou nemám.

B: Ovlivňuje tě dnes víra při psaní?
Zajímavá otázka, ale víra vlastně ovlivňuje všechno, takže logicky musí. Jestli tě něco ovlivňuje v tom, jak uvažuješ, logicky tě to musí ovlivnit i v tom, jak píšeš. Na druhou stranu jsem nepřišla do kostela s tím, že se můj svět od základů změní, jen je prostě zase o kus pestřejší.

B: Jaký máš vztah k rituálu?
S tím já mám největší problém v církevních organizacích. Samotnou mě to až překvapuje, protože já málokdy brečím na veřejnosti. Jsem typ člověka, který do kostela nemůže jít vždycky. Ale když je večeře Páně, tak se mi mnohdy stalo, že mě to bralo, ten rituál mě dojal a všechny negativní emoce jsem nechala v kostele. Vztah k večeři Páně mám velmi pozitivní. I křest byl pro mě hodně silný a dojemný, akorát s tím katolickým pohřbem to nebylo moc příjemné. Zažila jsem i katolické mše, ale ta evangelická mi přijde svobodnější.

Š: Tvoříš modlitby?
Ne, já se neumím moc modlit, ani moc nemám ráda to slovo. Spíš bych řekla, že myslím na to, za co se přimlouvám, a sama v sobě se zklidním.

Š: Měla jsi někdy potřebu, jako básník, říct svou modlitbu v kostele nahlas?
Myslíš přímluvné modlitby – to ne. Je mi to bytostně cizí. Dokonce se nás farářka ptala, zda je chceme na svatbě a já řekla ne i proto, že moje rodina tuto tradici nezná.

Š: Psala jsi někdy modlitbu?
Ne, to je na mě moc silný kafe, i když ona vlastně i báseň může být modlitbou a nemusí se tam vyskytovat slovo Bůh nebo ámen.

Š: Ovlivnil tě nějaký okruh básníků zabývající se duchovnem?
Samozřejmě, spirituální poezie má na mě nesmírný vliv. Zvlášť její dnešní podoby, tedy i to, co se z ní vyvinulo v devadesátých letech nebo později. Třeba takový Vít Slíva naopak desakralizuje svět, u něj je kostel hospoda.

B: Jak tvoji tvorbu vnímá rodina a okolí?
Rodiče mě vždycky podporovali v tom, co dělám, i když tomu třeba úplně nerozuměli. A za to jsem jim samozřejmě vděčná.

B: Změnila se jejich reakce po tom, co jsi začala více tematizovat víru?
Já už taky nedávám číst každému všechno. Jestli tě to zajímá, tak si to přečti, jestli tě to nezajímá, tak si to nemusíš číst. A myslím si, že respektují to rozhodnutí, že jsem se nechala pokřtít, což je taky fajn, taky to tak nemuselo být. Pro mne bylo důležité, že tam byli, že přijeli do Prahy, i když nechodí do kostela.

B: Jaké je manželství dvou básníků?
My jsme si dali takové předsevzetí, že budeme první manželství dvou básníků, kdy si ženská nakonec nestrčí hlavu do trouby jako Sylvia Plath. Myslím, že se oba dva respektujeme, jak v tvorbě, tak v jiných věcech. Podporujeme se a ovlivňujeme. Mám velkou radost, když můžu být první čtenář toho, co manžel napíše. Jonáš je uznávaný básník, lidé si ho váží, což je skvělé. Ale v poslední době se mi stává, že když lidé chtějí něco po mně, píšou nejdřív jemu, jestli by Natálie neměla čas. Já rozhodně nechci být přívěsek Jonáše Hájka. Je velmi důležité, že si zachováváme svoji integritu v básnickém světě. A proto jsem si pro publikování nechala svoje původní jméno. Občanským jménem jsem Hájková Paterová, ale pro tvorbu jsem si nechala původní jméno, už jenom z toho důvodu, že mi vyšla knížka, tak aby to mělo nějakou kontinuitu. Nerada bych, aby nás lidi brali jako balíček.

B: Takže asi nemáte moc básní, kde byste na sebe reagovali?
Tak to rozhodně máme. Jonáš si dělá legraci, že jednou budou vznikat diplomové práce na téma obraz manžela v básních Natálie Paterové a myslím si, že poslední dobou píšu dost intimních básní na téma manželství a dělá mi to dobře. Takže určitě na sebe nějakým způ- sobem reagujeme.

B: Tvůj obraz manželství je spíše o tom, že jsi v nové situaci, než by to bylo vyloženě o Jonášovi.
Tak samozřejmě. Většinou takové básně vznikají, když se třeba pohádáme. Ale musí v tom být míra. Takže rozhodně, ať žije lyrický subjekt.
B: Co plánuješ do budoucna?
Potřebuju hlavně dokončit magisterská studia evropských kulturních a duchovních dějin, a až se to stane, tak asi plánujeme, že se přestěhujeme někam z Prahy. Uvidíme.

 

Pozvánka na Kirchentag

Křesťané všech generací z celého světa se pravidelně jednou za dva roky sjíždějí na Kirchentag do Německa. Tématem toho nadcházejícího, který se koná v termínu 24.–28. května 2017 v Berlíně a Wittenbergu, téma Ty mě vidíš (1. Mojžíšova 16,13).

Kirchentag zahrnuje koncerty, přednášky, práci s Biblí, modlitby, bohoslužby, divadelní a pohybová představení, trh možností, výstavy atd. Hlavními komunikačními jazyky na Kirchentagu jsou němčina a angličtina. Letošní Kirchentag bude výjimečný i tím, že bude součástí připomínek 500 let evropské reformace (https://r2017.org/en/). Závěrečná bohoslužba Kirchentagu s večeří Páně se proto bude konat na louce u Labe ve Wittenbergu, kde Martin Luther přibil na dveře chrámu svých 95 tezí.

V rámci Kirchentagu připravuje Ekumenická rada církví česko-německý večer s bohoslužbou a následným hudebním vystoupením Tomáše Najbrta. Součástí večera bude i občerstvení s českými kulinářskými specialitami. V plánu je také tržiště možností nebo prezentační stánek Ekumenické rady církví, jehož tématem bude česká a německá reformace v rozhovoru.

Poplatek 1 600 korun zahrnuje kromě vstupenky na Kirchentag také cestu společným autobusem z Prahy, jízdenku po Berlíně, ubytování ve společné ubytovně (škole) nebo v soukromí v rodinách a čtyřikrát snídani.

Německé Kirchentagy se konají od roku 1949. Zpravidla trvají pět dnů, od středečního zahájení až po závěrečnou nedělní bohoslužbu a zahrnují množství jednotlivých akcí. Již od začátku pořádání Kirchentagu se klade důraz na spojení osobní zbožnosti a odpovědnosti. K účasti na Kirchentagu jsou zváni všichni, kteří mají chuť se tohoto svátku křesťanů účastnit. Pravidelně se na Kirchentag sjíždí víc než 100 000 lidí všech generací z celého světa. Termín pro přihlášení je 20. února. Podrobnosti ke Kirchentagu a přihlašování jsou dostupné na http://www.ekumenickarada.cz/ktg2017.

Anděl Páně podruhé

Anděl Páně 2. Nějak mi tam ta dvojka nesedí, jenže v multikinech se prostě píše číslice. Já pohádku raději nazvala podruhé, tak tomu rozumím. Vyrazili jsme se syny do multikina na Zličíně a bylo narváno. Což se mi už dlouho nestalo a to nebyl první týden uvádění. Super! V čem to vězí? Vážně lidi ještě dnes zajímají pohádky, a dokonce inspirované Biblí?

Režisér Jiří Strach ví, jak na diváka. Svatá Lucie je Lucie Bílá, svatý Josef Josef Abrhám, archanděl Michael Michal Horáček… Úspěch však není jen o tom. Ono jde totiž mnohem víc o příběh, který se odehraje na zemi, než o těch pár vtipných narážek v oblacích. Pravda a láska zvítězí a to jednou za rok rád slyší skoro každý. Pravda je, že pár vtípků v multikině vyšlo naprázdno a pousmála jsem se snad jen já.

Třeba o ztraceném Ježíškovi nebo profesoru Akvinském. Jinak musím říct, že podruhé a snad ještě líp. Skvělá kamera, střih a herecký koncert především představitelů čerta Uriáše Jiřího Dvořáka a anděla Petronela Ivana Trojana. Třeba pohádka do dětských hlaviček a nejen do nich zanese onu zprávu o Božím světě, což je kus sakra dobré evangelizace. Je to krásné, hravé a samozřejmě plné barokních představ o Nebi. Zvěstovat Písmo pohádkou je dobrá věc, vždyť je to i tradice evangelická, vzpomeňme na pana faráře Karafita a jeho Broučky.

Když pukaly ledy

Když pukaly ledy, Michal Horáček byl u toho. Nejenže svým jednáním přispěl k rozpuku, ale dokonce si o tom vedl deník. Jedná se o unikátní výpověď o tom, jak vznikala a propukala sametová revoluce. O mostech, které je potřeba stavět. Cituji: „Už vím, o čem to bude: o zemi, kde lidi musejí žít spolu, a ne proti sobě.“ Velmi silný je jeho pohled na vůdcovství: „S tím vůdcovstvím je to jinak, než jsem myslel. Úplně jinak, napadá mě.

Je skutečné, a přitom není ani vidět, vlastně ani tušit. Mne jste doběhl, pane Havle. Jenže teď už vím, že tahle revoluce má a bude mít svoje vedení.“ Celé je to velmi citlivé vyprávění, kde nechybí napětí, barvité až básnické vykreslení doby: „Na střechách matky měst neony ještě ujišťují, že je třeba vzdávat chválu komunismu, svítí však už z minula, nenávratného jako paleolit. Mašinérie strachu se konečně zadrhla a je vlastně tak trochu směšná, jako demodé sako.“ Nebo: „Kdo se má v tomhle ještě nedostavěném a přece už se rozpadajícím sídlišti vyznat? Dům jako dům, betonová pouzdra na lidi.

Příspěvek komunismu ke gotice, renesanci, baroku, empíru matky měst.“ Nebyl by to horký kulturtip, kniha vyšla už v roce 1990 a v dotisku s předmluvou Václava Havla i v roce 2007. Aktuální je jednak vyprávěním o listopadu 1989, který bychom si měli připomínat rok co rok, protože jen pak to bude pouze smutná připomínka zlé doby. Horký bestseller z ní však dělá momentální situace jejího autora, který právě oznámil kandidaturu na prezidenta.

Poslední citaci tedy vztáhnu k té budoucnosti, která je tématem celého čísla: „Já se bojím hladu. Ale ještě víc se bojím, abych nezapomněl, že je… no… hvězdný nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Všechno, co člověk dělá, se někde ukládá. Až se to sečte, tak nechci mít mínusovej účet.“

Děti jsou pouze dočasnými spolucestujícími na lodi života

Rozhovor s Kristýnou Křiváčkovou.

Kristýna Křiváčková, rozená Klinecká Studovala pedagogiku, učila na ZŠ a pak na ZUŠ (dramatický kroužek). Patří do sboru ČCE ve Strašnicích, kde vyrůstala od svých devíti let, dříve navštěvovala Modřany. Má tři bratry, čtyři synovce a tři neteře. Letos v dubnu se vdala, její manžel není z žádné církve. Čekají oba první dítě, také jsou oba přes svůj věk v prvním manželství – Kristýna oslaví brzy 33 let, Tomáš v prosinci 39 let.

Od jakého momentu přestane být očekávané dítě budoucností? Vnímáš ho jako přítomnost?
Nedokážu stanovit konkrétní okamžik. Celé těhotenství vnímám jako vývoj a věřím, že to klíčové teprve přijde. Začalo to ale už od rozhodnutí, že je na čase miminku dát příležitost, naše touha se proměnila v doufání a čekání. Rozhodně nemůžu říct, že třeba pozitivní test nebo první pohyby zásadně změnily můj pohled. Každá taková chvíle nese s sebou sou- časně radost a těšení i obavy, co vše se ještě může stát.

Silný okamžik byl, když jsem prvně na vlastní uši slyšela tlukot toho maličkatého srdíčka. Jenže další obrovský zlom přišel na začátku třetího trimestru, kdy se objevil zásadní zdravotní problém a byla jsem hospitalizována, dokonce se zdálo, že můj život je ohrožen. V těch dnech mi připadalo narození miminka dál než kdy dřív. Najednou bylo mnohem důležitější pomyšlení a pohled na manžela, který prožíval jedny z nejtěžších chvil v životě (a že už si toho v životě prožil dost), a přitom se na mě dokázal usmívat a dodávat mi odvahu a sílu.

Vzpomněla jsem si na předsvatební přípravu a slova našeho průvodce tímto časem, pana doktora Zdeňka Susy, který nás upozornil, že vztah mezi námi by vždycky měl zůstat na prvním místě, láska k dětem ho nemá přehlušit. Doslova řekl, tuším, že „děti jsou pouze dočasnými spolucestujícími na lodi života“. Rozuměla jsem těm slovům a cítila, že jsou důležitá nejen pro naše manželství, ale právě i pro naše budoucí děti a jejich zdravou výchovu, pro vyvážený přístup k nim. V tu nejtěžší chvíli jsem pocítila váhu tohoto principu. Děti budeme milovat, budou-li nám dány, a snažit se jim ukázat v životě to nejlepší, co jsme sami poznali.

Ale mezi ty nejdůležitější věci patří právě naše pevné zakotvení jednoho v druhém. A samozřejmě vědomí, že na nic nejsme sami a že vlastně máloco záleží na nás. I to jsem v té chvíli pocítila tak nějak zblízka. Těhotenství je obecně obdobím plným rozhodování, která vypadají zcela zásadně –jaká vyšetření podstoupit a jaká ne, jak upravit životosprávu, kde a jak plánovat porod, na co a kdy nechat dítě očkovat, jaké vybavení po- řídit… Ve chvíli, kdy se všechno v okamžiku zvrtlo, jsem najednou pochopila, že nic z toho není tak zásadní, jak se zdálo.

Znáš pohlaví dítěte?
Zvědaví jsme, ale radost by byla stejná v obou případech. Hodí se tušit spíš z praktických důvodů, i když já nejsem příznivcem růžových holčiček a blankytných chlapečků, už kvůli možnosti dalších dětí.

Co bys mu nebo jí chtěla předat?
Asi hlavně zkušenost, že život stojí za to, i když je někdy dost náročný. A že má cenu žít co nejlépe a nikoliv na vlastní pěst, ale tak ně- jak spolu. A že máme komu být za něj vděční. A nakonec také že se nemusíme bát, protože každá trampota jednou skončí a my půjdeme „na lepší“… Vlastně jsem v sanitce necítila moc strach o sebe ani o miminko, ale hlavně o manžela.

rozhovor2

Přemýšlíš o tom, že ho nebo ji necháš pokřtít, případně kdy a proč?
Určitě. Nezáleží moc na tom kdy, ale není důvod to příliš odkládat. Je to to nejcennější, co mohu dítěti vzkázat, odkázat. Jak s tím jednou naloží, už samozřejmě bude záležet na něm. Ale já mu chci nabízet vše důležité, co jsem v životě poznala. Křest je toho jen začátkem, vím, že daleko zásadnější je každodenní (a každonedělní) život. Ale kdyby se třeba něco stalo a já k tomu neměla příležitost, nebo kdyby mi to třeba jednoduše nešlo, kdybych selhala, bude mé dítě aspoň vědět, že maminka ho nechala pokřtít, tak to asi pro ni bylo důležité a může třeba pátrat po tom, proč.

Mluvíš už teď se svým nenarozeným dítětem? Jak ho oslovuješ?
Přiznám se, že mi ta verbální komunikace s nenarozeným dítětem moc nejde. Raději komunikuji neverbálně nebo mu třeba zpívám. Snaha o formulaci slov většinou sklouzne do modlitby, tam se cítím víc doma. U miminka se nejvíc těším na to, až se setkají naše oči. Ty mluví lépe než slova.

Co bys mu řekla o světě, do kterého se narodí?
Jako pedagog vím, že není tak důležité, co dítěti řekneme, ale spíš to, k čemu ho nějak šikovně přivedeme a na co si přijde samo. Ale kdyby chtělo slyšet můj názor na svět, asi bych hlavně zdůraznila, ať nevěří těm odsudkům, jako že „doba je zlá“ nebo že „svět je krutý“… Svět je především náš a na nás záleží, jaký bude. S kým a jak budeme trávit čas, je naše volba. Vždycky je třeba dobře si zvážit,co stojí za to a nenechat se ničím zotročit, nevymlouvat se sám sobě, že tohle je nezbytné. A že teď právě je nějak horší doba, než bývala?

Stejný dojem mívali lidé ve všech dobách už od starověku. Proto to považuji za pověru. Myslím tím třeba takové ty rodiče, co vybaví dítě od první třídy mobilním telefonem a vyžadují neustálé volání, že dorazilo do školy, na kroužek, domů… protože doba je prý nebezpečnější než za našeho dětství. Myslím že není a že i dnes je důležité překonávat v sobě ten přirozený rodičovský strach a děti spíš učit, jak se chovat bezpečně, než je uvazovat na řetěz třeba telefonem. A smířit se s tím, že nikdy nikoho neochráníme před vším zlým. To umí jenom Pán Bůh.

Jaké přání bys mu popřála, kdybys mu blahopřála k narození?
Asi ne zrovna zdraví a štěstí, protože nikdo nejsme v životě jen a jen zdraví a nemáme pořád jen kliku. Ostatně, když někdo má toho štěstí moc, obvykle s ním nebývá k vydržení a spokojený taky moc nebývá, protože si na to pohodlí zvykne. Takže asi spíš odvahu a sílu, aby toho nikdy nebylo víc, než zvládne. A radost ze života! Aby mezi těmi starostmi, které přijdou, vždycky dokázalo vidět to krásné! A stihlo se ještě občas rozhlédnout kolem, jestli vedle zrovna někdo neklopýtá a nepotřebuje podat ruku.

16196393_10212339499753535_103200684_o

16197071_10212339503233622_306512746_o

Jsem živou knížkou

rozhovor s Jakubem Martinů

Amnesty International v rámci doprovodného programu na Prague Pride představila svůj projekt Živé knihovny. Ty jsi byl tou živou knihou. Budeš jí i dál, nebo to bylo jen v rámci této jedné akce?
Bylo to už podruhé, co byla Živá knihovna na Pridu. Živá knížka je vlastně dobrovolník a projekt byl primárně vymyšlen pro školy na druhém stupni, tedy přechod mezi základní a střední školou. Dělám to dlouhodobě.

Po kolikáté jsi „knížkoval“?
Podruhé na Pride, potřetí takto veřejně, třetí příležitostí byl studentský majáles. Na školách jsem byl asi čtyřikrát.

Co to bylo za školy?
Na Keplerově gymnáziu a na Policejní akademii v Praze a další už si teď nevzpomenu.

Proč ses rozhodl do toho jít, protože to asi není jednoduché rozhodnutí, nebo se pletu?
Vlastně to bylo vcelku jednoduché. Oslovil mě Martin Balcar, který pracuje pro Amnesty. Sháněli tehdy lidi z minorit, protože smyslem toho projektu je seznámit širokou veřejnost s menšinami. Mně se ta idea moc líbí, myslím, že je to skvělé, a jelikož jsem ukecanej a baví mě ten můj životní příběh vykládat – a bohužel lidi v mém okolí už ho všichni znají – tak jsem vlastně našel prostor, kde můžu nostalgicky zavzpomínat, jaké to bylo, když jsem ještě nebyl vyautovanej. Líbí se mi na tom, že se to děje na těch školách, že ten věk patnáct let je období, kdy je možné ty lidi někam vychýlit. Ukázat jim trochu jinou cestu, v období, kdy si oni právě formují svoje názory. Když potkají nějakého gaye, Roma, feťáka, člověka, co žije na ulici, což teoreticky může být i jedna osoba, tak to může jejich vnímání posunout.

Popiš mi, jak to probíhá.
‚V té veřejné knihovně, která je dostupnější, je to tak, že se udělá ta knihovna, kde je pět až sedm knížek, a okolo každé se utvoří skupinky asi pěti šesti lidí. To čtení má jasná pravidla, je to na dvacet minut, já většinou deset minut vyprávím a pak je deset minut na společnou diskuzi. Člověk se může ptát na cokoliv, ale musí se chovat slušně k té knížce a ta knížka má právo neodpovědět na otázku. To jsem tedy ještě nikdy nevyužil, ještě mi nikdo nepoložil takovou otázku, na kterou bych nechtěl odpovědět. Na školách je to pak jiné v tom, že tam je k tomu širší projekt, kdy předtím je lektoři z Amnesty provádí tím, co jsou to lidská práva a vyvíjejí aktivitu, kdy si dopředu ve skupince vyberou jednu tu knížku a mají si představit, jak ten člověk vypadá, co bude mít na sobě, jaký bude, a pak jsou konfrontováni s tou realitou. Nám to neukazují, ale bývá to dost stereotypní.

Máš nějakou hodně pozitivní a hodně negativní zkušenost?
Negativní nemám snad ani jednu. Negativní je občas, když se stane, že si ta skupina nepovídá, neptá se. Nejsou na těch školách nějací provokatéři? Oni jak jsou rozdělení do těch skupinek, tak je to v pohodě. Kdyby tam byl jeden člověk a proti němu celá třída, tak to by byl masakr. Kupříkladu knížka Fatima. Uprchlice z Afghánistánu vyprávěla, že měla ve skupince kluky, kteří byli náckové. Učitelka ji na to upozornila, vědělo se to o nich a na tom čtení nešli do přímé konfrontace a nebyli vůči ní agresivní. Počítá se s možností, že by k něčemu mohlo dojít, pro ty případy máme dohodu s knihovníkem, což je dobrovolník, který tam přivádí ty skupiny k nám a pak je zase odvádí. Máme domluvený signál, kdy to má stopnout.

Teď něco hodně pozitivního, co tě potěšilo?
Po skončení dostáváme feedback, kdy je možné napsat zpětnou vazbu té knížce. Z těch škol jich chodí docela hodně a vždy mě potěší, když napíšou, že se jim změnil pohled na gaye nebo na církev. Pozitivní na tom je i to, být v tom kontaktu s dětmi a jejich názory, je to pro mě nabíjející.

Jaké bylo složení knihovny na Střeleckém ostrově?
Smyslem Živé knihovny je bojovat proti škatulkování, ale je fakt, že i my knížky se škatulkujeme. Tak jsem tam byl já, jako věřící gay, Lukáš jako napadený gay, Gilbert, kluk, co se narodil jako holka, jeden romský politik, Rom, co žil na ulici, a lesba, co vychovává děti.

Co se ti na tom projektu líbí?
Líbí se mi, že to může něco změnit, i já sám vidím, jak to ty lidi mění. Na jednu stranu je to kontakt osobní, až intimní, ale na druhou stranu je to bezpečné. Má to jasně daná pravidla a je tam vidět změna toho myšlení a všichni mají pozitivní reakce. Je problém se na ty školy dostat, ale pak už je to vždy hrozně pozitivní.

Co bys chtěl jako knížka ještě zažít?
Rád bych se s knihovnou dostal na nějaký učňák, ideálně někam do Ústí, protože to je svět, který neznám a nepotkávám.

A pořádají se Živé knihovny i v lokalitách, jako je Ústí?
Jsou knihovny i tam, můj Lukáš tam byl dvakrát na čtení. Problém je, že tam nejsou místní knížky, tak se tam dovážejí ty pražské.

Máš ještě něco na závěr?
Možná jen na závěr bych ještě uvedl, že je to mezinárodní projekt, který začal v Dánsku a ideální by bylo, kdyby to bylo na všech školách povinně, protože to lidi opravdu mění. Vytrhává je to z těch škatulek. I pro mě je obohacující, poznávat ty jiné knížky. Třeba mít možnost se bavit s klukem, který má AIDS a fetoval několik let.

Komunikují tedy spolu i knížky navzájem?
Během té dílny se vlastně nepotkáme, ale bavíme se o pauzách. Jsou to všechno hrozně fajn lidi. Je to pestrá skupina otevřených lidí, je tam třeba holka s Aspergerovým syndromem, ochrnutá paní, která má doktorát z práv, a třeba romský kluk, co dělá v La putyce, nebo lidi, co přišli z ciziny.

A proto skáču

Co děláte, když máte z něčeho radost? Znáte to rčení „vyskočil radostí do vzduchu“? Jenže autisté si na nic nehrají a vyskočí doopravdy. Cokoliv je potěší, pobaví, když najdou řešení, tak je to nutí udělat pohyb. Ne všichni skáčou, někteří třeba vyběhnou nebo zatleskají, případně všechno dohromady. A co na to neurotypičtí lidé? Okřiknou je, případně jim v tom začnou bránit a říkají: jak se to chováš, co to děláš? Naoki Higašida napsal A proto skáču ve třinácti letech s pomocí tabulky, kdy mámě ukazoval odpovědi na otázky a ona je zapisovala, protože Naoki patří mezi nemluvící autisty. Je to neuvěřitelně silná výpověď o autistickém světě. Kde všechno je doopravdy a naplno, ale kde si i vaše tělo tak trochu dělá, co chce, kdy neposlouchá, co mu říkáte, ale především je to volání po tom, nemyslete si, že to dělám schválně a nelámejte nade mnou hůl. Naoki měl štěstí na lidi okolo sebe, ale většina autistů ho nemá. Tahle knížka může změnit vnímání lidí, a proto bych ji doporučila jako povinnou četbu do škol.

A proto skáču, Naoki Higašida, Paseka

Vertigo

vertigo-841

Foto z webu Národního divadla

Máš rád nebo ráda tanec, ale přizpůsobit se načančanosti Labutího jezera a Státní opery ti činí obtíže? Přesto bys rád poznal, co jsou zač ti baleťáci, baletky? Tak právě pro tebe je tu Vertigo, které se tančí na Nové scéně Národního divadla.

Je svěží, energické, hravé, radostné i k zamyšlení. Skvělé výkony tanečníků na zajímavém hudebním podkladě. Překvapivá hra kostýmů, světla a jednoduchých kulis. Hlavně pak mnohem bližší kontakt s divákem. Celý večerní program je komponován podle tří choreografů a není to tedy jeden příběh, ale tři, které propojuje vnitřní náboj. Z každého z těch tří kusů vyvěrá na povrch otázka. Nejpalčivější pak v tom posledním – Cacti.

Spojuje se tu hudba, slovo a tanec. Slovo se promítá, pouští z reproduktoru, hudebníci jsou přímo na jevišti. V první, mému srdci asi nejbližší choreografii Rain, se z davu vynořují jednotlivci a jejich příběhy ve dvojicích i trojicích. Déšť pak smývá stopy a svádí lidi do hloučků a shluků. Prostřední Vertiga je koncertem pro dva. Souhra dvou těl i vzájemné síly nesouladu k vypětí a spojení v jedno. Za velmi intenzivních tónů Dimitrije Šostakoviče. Celé představení je osvěžující i tím, jak různorodé je, a přitom zde funguje i jedna linie, kterou divák musí najít.

I vizuálně je každý kus osobitý. Rain spadá někam do dob, kdy holky ještě nosily jen šaty, ale už pěkně krátký a pánové byli ležérně elegantní. Vertigo je v kostýmech minimalistické, odhaluje a je decentně intimní. Poslední Cacti si bere na paškál uniformitu, tedy přílišnou strohost až ošklivost a hlavně bezpohlavnost, která vychází najevo až v bezbarvém trikotu, kdy se objevuje tělo, které není a nikdy nebude stejné. Úžasné výkony jednotlivců v symfonii davu. Příběh není předem dán, divák je nucen se zapojit. Směle do toho, opona občas strnulého světa klasického baletu se právě roztrhla.

Táborové dění mě vtáhlo

Rozhovor s Jaroslavou Čiernou

Jarko, poznaly jsme se na pobytu rodin s dětmi s postižením v Bělči, který jsi vedla jako psycholog. Tykaly jsme si a tak snad nevadí, když v tom budu pokračovat i v rozhovoru. Ostatně Nota nebe je časopis pro mladé, kteří si většinou s vykáním starosti nedělají. Nevadí?
Určitě nevadí, Šárko, vítám to. Ovšem možná jsi to taky zažila, že někdy s tykáním/vykáním může být mezi generacemi problém. Já mám tendenci ze své profese držet určitou hranici v kontaktech, takže obvykle preferuji vykání, resp. nezačínám brzy tykat. Tak jsem si to i přála na instruktážním setkání s asistenty na pobyt rodin s dětmi někdy v dubnu t. r. Ale po příjezdu na tábor, kde vládla neformální přátelská atmosféra, jsem se při vykání necítila dobře. Samozřejmě je třeba to vždycky „vyladit“ či vyjednat. Co mám na mysli? Vždycky si rychle v duchu připomenu pravidla představování (ve stručnosti – starší, výše postavený, žena nabízejí svému protějšku). Jenže jak to dopadne či jak se vyvine, záleží podle mého soudu na obou zúčastněných, měli by ctít a respektovat přání druhého i vlastní pocity. Myslím, že jsme dnes méně svázáni konvencemi a více bereme v úvahu jeden druhého.

V Bělči jsi v této funkci byla poprvé, stejně jaké já, coby asistent. Jaké bylo pro tebe vstoupit do party lidí, kde velká většina už se dlouho zná a funguje jako společenství?
Proběhlo to jaksi nadvakrát. Poprvé na instruktážním setkání v „Jungmannce“. Tam mě velmi přátelsky přijal vedoucí farář tábora Jiří Bureš a má předchůdkyně Markéta Kůtková, která letos jet nemohla, mě stručně informovala, co se od psycholožky na táboře očekává. Tím opadly mé první rozpaky, které mám vždycky z neznáma. No, a podruhé pak v Bělči, kam jsem z rodinných důvodů přijela až druhý den. Táborové dění mě vtáhlo velmi rychle, opět díky přátelskému a vstřícnému chování všech přítomných asistentů. Myslím, že něčím podobným si projde každý, kdo kamkoliv jede poprvé. Pro někoho může být důležité se o někoho opřít (někoho tam už zná), ale také je dobré se opřít o myšlenku a smysl toho, co chci dělat a proč a k čemu na tom místě vlastně jsem.

Tématem tohoto čísla je bratr a sestra. Co tě jako první napadne, když se řekne bratr a sestra?
Možná to je hodně osobní, ale první myšlenka je, že nemám rodného bratra. Mám sestru. Takže rodinné vztahy bratrsko-sesterské si mohu pouze představovat. Ale taky je znám „zpovzdálí“ od přátel, z rodin známých, z rodin klientů. A samozřejmě ještě z literatury krásné i odborné. A v poslední době je také vnímám v rodinách svých dětí, kde máme vnoučata, pět chlapců a dvě dívky. Nechci si ty vztahy idealizovat, ale mít bratra-ochránce by se mi hodně líbilo. Ovšem dovolím si podělit se o přenesený význam na bratry a sestry v Kristu. Kdysi mi to hodně nešlo přes rty, přišlo mi to poněkud archaické a vlastně nemístné. Naopak nyní toto oslovení používám docela ráda; možná je to tím, že mám společenství, kde to tak vnímám, že jsme bratři a sestry v Kristu. A v církvi mi oslovení paní/pane přijde teď nemístné. Často teď i ve shromáždění slýchávám oslovení „milí přátelé“, což je takové neutrální. Oslovení „bratře“, „sestro“ je svým způsobem rodinné, intimní.

Na pobytu se potkávají rodiny s dobrovolníky, kteří jim týden pomáhají s péčí o děti. Dobrovolnictví mi přijde něco jako vrcholné propojení toho křesťanského „jsme si navzájem bratry a sestrami“. Nejsou však všichni, kdo na pobyt jedou, věřící. Je znát rozdíl v přístupu ke klientovi ze strany asistentů bez vyznání, nebo ne? Případně je rozdíl v přijetí pomoci u rodin, které přicházejí z jiného než evangelického prostředí?
S tvým náhledem na dobrovolnictví souhlasím, ačkoliv znám řadu dobrovolníků odjinud, kteří křesťané nejsou, ale berou svou službu jako vrcholnou formu občanského života. Ale pojďme k asistentům a jejich vyznání. O mnohých jsem nevěděla, zda jsou, nebo nejsou křesťané, a na přístupu ke klientům jsem to nepoznala. A u rodin to bylo podobné, vztahy byly přátelské, blízké. Možná to bylo i tím, že některé rodiny se s asistenty déle znaly. Takže bych mohla uvažovat o těch, kteří byli na táboře poprvé; jednalo se o dvě nové rodiny a sedm nových asistentů. Někdy jsem vnímala rozdíly v přístupu asistentů, ale nikoliv vlivem jejich vyznání, protože o většině jsem to ani nevěděla, ale spíše vlivem toho, že byli nováčci, anebo také díky jejich povaze a temperamentu. Pokud se jedná o rodiny, mám dojem, že byly vděčné za pomoc a pomoc přijímaly přirozeně. Dokonce jako by přijaly své asistenty „do rodiny“.

Myslíš si, že práci s klienty berou jinak bratři asistenti a jinak sestry asistentky?
Myslím, že gender se v tom do určité míry projevuje, i když asistenti i asistentky mohou usilovat o stejný přístup i vztah k tomu, komu asistují. První rozdíl, který mě napadá, je, že bratři asistenti mají zpravidla větší fyzicko sílu, takže některé klienty snáze zvládne muž, pokud je třeba užít fyzickou sílu (např. když je třeba nepohyblivého klienta fyzicky přemístit, uložit, zvednout apod.). Ale troufám si odhadovat, že toto jsi na mysli neměla. Bratrů asistentů bylo na táboře méně – což se částečně dá vysvětlit tím, že ženy mají pečovatelský a ošetřovatelský přístup jaksi „v krvi“. Nechci být moc patetická, ale i bratři asistenti, kteří tam byli, měli k bližním lidský, akceptující vztah. A nezdálo se mi, že by jedna skupina (muži, ženy) byla empatičtější než druhá. Ale přece jen mě napadá rozdíl – asistenti muži měli raději přímočará řešení a určitou věcnost, neprojevovat tolik emoce a nepsychologizovat.

Slovo klient je takové neosobní, ale asi má své důvody. Já jako asistent jsem třeba všechny jako klienty vnímala jen prvních pár dní, pak už to byl Martin, Ivanka, Káťa, Jindříšek… Myslíš, že všichni to vnímali takto, je to přirozené? Bereme opravdu klienty jako své bratry a sestry?
Tak to nevím, zda je bereme jako bratry i sestry, a to dokonce i tehdy, kdy je už vnímáme přes jejich lidství, dané jménem. Možná někdo ano, někdo ne. Myslím, že tomuto vnímání hodně napomáhá fakt, že na táboře jsou rodiny a sourozenci klientů. Já slovo klient používám navzdory tomu, že je jaksi neosobní, ale pomáhá mi to jako souhrnné označení. A nebrání mi to v postoji, kdy je přijímám. Tvá otázka je ale dobrý podnět do příští diskuse.

Jedno téma, které jsi sama na poradě otevřela, bylo, zda můžeme před klienty mluvit o nich bez nich. Což vlastně přímo souvisí s naším tématem. Můžeš říct, co diskuze přinesla, a jak to třeba ovlivnilo chod tábora?
Vyslovila jsem to, o čem už někteří asistenti dříve uvažovali, aspoň se tak vyjádřili. A uvedli řadu případů ze života na táboře, ale i mimo něj, např. ze zdravotnictví, kde tato zásada není zohledněna. Myslím, že to někdy není jednoduché, když si asistenti nebo rodič s asistentem potřebují předat nějaké informace „za pochodu“ a i když je klient přítomen, tak do hovoru nezasahuje, např. z důvodu pomalejšího chápání nebo problémů v komunikaci. Takže ideální řešení je někdy obtížné nalézt. Já jsem ovšem chtěla upozornit na to, abychom si byli vědomi toho, jak jednáme, klienta pokud možno zatáhli do hovoru a i tím mu projevovali, že ho bereme v jeho jedinečnosti a stojíme o něj i jeho vyjádření. Občasné vysvětlení, že klient nám stejně nerozumí, někdy jen zakrývá náš problém (nebereme ho v potaz, nevíme si s touto situací rady, nedochází nám to). Pokud se bavíme tak, aby klient mohl rozumět, to je asi řešení nejlepší. A tvá otázka, jak to ovlivnilo chod tábora? Já jsem si všimla, že v podobných situacích jsme pak všichni jednali obezřetněji, s větším ohledem na klienty.

Co tě na pobytu nejvíc potěšilo a přemýšlíš o účasti i v příštím roce?
Nejvíc jsem se radovala z toho, že všechno proběhlo bez malérů zdravotních i lidských, vztahových a že v průběhu jsme společně dokázali řešit i starosti, které se objevily. Velice mě těšila atmosféra, v níž se tábor nesl. A příští rok? Pokud by záleželo jen na mně, tak se ráda zúčastním. A se stejným týmem lidí, protože si jejich dobrovolnictví velmi vážím. Byli fajn parta.