Šárka Schmarzová

Nemáme se bát do politiky jít

Rozhovor s Olgou Richterovou

(Ptala se Šárka Schmarczová)

Olgo, potkáváme se v den voleb. Nápad oslovit tě přišel, když jsem tvou tvář viděla viset na lampě v Praze. Bývalá a velmi aktivní redaktorka Bratrstva (předchůdce Noty Nebe) je pirátka. Jak se to stalo?
Taky mi to samotné připadá fascinující, jak jsou ty cesty života roztodivné. Cesta do politické strany a hodně aktivního politického angažmá vedla nejdřív přes angažovanost občanskou. Z toho, co jsem se naučila v Bratrstvu, tedy psaní o nejrůznějších tématech, která jsme si dohodli v redakčním kruhu, jsem vyšla, když jsem se na konci vysokoškolských studií začala zabývat děním na Praze 10, kde žiju. Všímala jsem si různých nespravedlností a začala jsem o nich na začátku hlavně hodně psát. Byl to tedy postupný oblouk od informování přes dávání lidí dohromady, síťování občanské společnosti a občasné schůzky s lidmi z různých politických stran až po to, že jsme v roce 2014 rozhodli, že je potřeba kandidovat do komunálních voleb v Praze 10. Že je to šestá největší obec v ČR a že ten několikamiliardový rozpočet, který má, je potřeba líp hlídat. Po-stupně vykrystalizovalo, že jsem pak v létě vstoupila k Pirátům a do komunálních voleb jsem šla už jako členka strany, která byla malá a ne úplně vyprofilovaná. Postupně jsem začala zjišťovat, že jako členka toho můžu strašně moc ovlivnit a posunout pozitivním směrem. Čím dál tím víc mě to začalo lákat a dělám ne-jenom „watchdoga“ radnice na Praze 10, kde jsem zastupitelkou už třetím rokem, ale s druhým dítětem i aktivní kampaň do parlamentu, protože mám pocit, že jako strana, která osm let roste zdola, jsme k tomu momentu v Pirátech dozráli.
 

Zeptám se na tvou současnou práci zastupitelky. Co tě na tom baví a jak to zvládáš s dětmi?
(Do  rozhovoru se nám vkrádá čtyřměsíční pohodář Melichar.)
Na všem, co souvisí s politikou, je fascinující, že i když je nutnost okamžitých reakcí a rychlých změn, člověk potřebuje mít tu perspektivu věčnosti. Kdyby to člověk bral moc krátko-době, tak by mu brzy došel dech. Právě při tom postupném vrůstání do toho, co to znamená angažovat se ve veřejném dění, jsem si začala uvědomovat, že jsme součástí společenského organismu, kde se dají dělat změny jen do té míry, do jaké jsou na ně připraveni i ti ostatní. A že když se mi nelíbí nějaké věci na tom, jak nepružný je úřad nebo jak je nastavená mentalita těch, kdo dnes vládnou, jak na Praze 10, nebo i jinde, tak nestačí proměňovat myšlení jednotlivců, ale musíme to brát tak, že se musí o kus posunout celá společnost – a to jde. Není to běh na dvacet let, ale třeba na pět. V horizontu několika let mohou lidi o spoustě důležitých témat přemýšlet jinak. Na několik let je to vždycky a to mi přijde hrozně zajímavé: že kdybych neměla jistotu, že se člověk angažuje v dobré vůli, dobré víře a zároveň s jistotou, že to není jenom na něm, že to nejsou jenom naše síly, co tady působí, tak by to nešlo dělat s takovým nadhledem.

  
Chci se zeptat, zda jsi o politice uvažovala už dřív, než vznikli Piráti. Chtěla jsi třeba vstoupit do nějaké existující strany, nebo to přišlo postupně až s tou občanskou angažovaností?
Mě politika bavila vždycky. Jsem z rodiny, kde se vždycky četl Respekt, hovořilo se o tom, jak to vypadá s touhle zemí a celým světem, což se projevilo i tím, že můj bratr, Mikuláš Ferjenčík, Piráty zakládal. Já jsem tehdy spíš uvažovala o straně Zelených, ale bohužel právě ta lokální komunální situace mě velmi odradila, protože paní místostarostka za Zelené tehdy dělala hodně netransparentní kroky; a ta strana se s tím neuměla popasovat. Neuměla ji nějakým způsobem zastavit nebo alespoň zabrzdit. Proto si cením situace, kdy v Pirátech máme jasný postup pro všechny členy. Tedy jak řešit, když se nám něco nelíbí. V rámci vnitrostranické demokracie máme možnost dát členský podnět. Pokud sesbíráme podporu pár desítek lidí, můžeme vyvolat vnitrostranické referendum, společné hlasování o tom, co dál. Projevilo se to na jaře tohoto roku, když jako poslední kapku měl další nešťastný výrok místopředseda strany, a protože to byla už xtá věc v řadě, odvolali jsme ho a on to přijal jako věcné rozhodnutí. Vůbec neprojevil nějakou zhrzenost či křivdu. Líbí se mi, že se takhle dá dělat politika, že někdo, kdo udělá několik velkých chyb, se může demokraticky odvolat. Vlastně konsensuálně.
  
Tématem čísla je křesťan v politice. Jak se cítí křesťan v politice?
Mám někdy pocit, že náboženské téma je zneužívané. Kupříkladu v předvolební kampani paní Helena Válková z ANO vydala brožur-ku Biblické a jiné citáty a moudrosti, což je jenom okrajový případ. Přišlo mi moc hezké a zajímavé, že během téhle konkrétní předvolební kampaně už se nás ptaly různé zájmové skupiny, různé občanské iniciativy na názory, a mimo jiné se ptala i skupina ateistů, kdo z nás jsou ateisté, koho mají kroužkovat. Mně se to opravdu strašně líbí, že od lidí, pro které je důležité, jaký máme postoj k LGBT komu-nitě, přes lidi, kteří se zabývají právy zvířat, pitnou vodou, držením zbraní, až po ateisty, že tihle všichni se chytře a hlasitě ozývají. Skvělou kampaň cílenou na politiky měla i platforma pro sociální bydlení. Tohle všechno říkám, protože se mi líbí, že křesťanství nebo náboženská příslušnost v dnešní české politice je jednou z identit, které člověk má. Proč jsem na začátku řekla, že je to zneužívané: to je tím uměle přiživovaným strachem z islámu a do opozice dávaným křesťanstvím.
    
Mají Piráti vyjádřený postoj k islámu, tedy k té xenofobii tady?
My jsme strana postavená na myšlence svobodné společnosti. Na myšlence co největší férovosti, spravedlnosti. Vnímáme, že strach z migrace a z islámu je u nás živený hlavně mezi lidmi, k nimž život tak úplně férový není, kteří mají často oprávněný pocit nějaké křivdy a že jsou na okraji. Přijde nám hrozně důležité respektovat, že to takhle cítí a nějak to nezlehčovat. Je pravda, že v Česku pracuje spousta lidí za takové mzdy, které nestačí na uživení rodiny. Tyhle věci ve vyhrocené české debatě hrají obrovskou roli. Že nejde o samotných dvanáct uprchlíků, kteří u nás jsou, ani nejde o strach ze šílených teroristických útoků, které se odehrávají jinde a můžou se stát i u nás, ale spíš jde o obavu z toho, jak uživím a zabezpečím sebe a svoji rodinu, když je tak snadné spadnout do exekuce, když je tak těžké najít práci, která mě uživí. Od roku 2015 máme vel-mi podrobné stanovisko o migraci, které je dost komplexní. Chceme, aby každý válečný uprchlík měl právo na spravedlivé azylové řízení, aby lidi žili v otevřené kultuře vůči světu a ne uzavřené zdí. Ještě k tomu dodám, že jsme globální hnutí, a tak příslušíme k celému světu. Uvědomuji si však rozpor mezi tím, že víc jak polovina lídrů našich kandidátek studovala někde v zahraničí, a životním postojem člověka, který nikdy neměl příležitost našetřit na to, aby mohl zkusit žít a pracovat někde jinde. Teď v posledních dnech kampaně proti nám Tomio Okamura vytáhnul do facebookové války se spoustou sponzorovaných příspěvků o tom, že Piráti jsou vítači a předseda Ivan Bartoš je členem Antify a podobně. Na to má Ivan Bartoš krásnou odpověď: „Ano, jsem proti fašismu a mým nástrojem je didaktika a politika.“ Já sama jsem to pocítila na stáncích v ulicích, že se přiostřily nenávistné reakce běžných lidí, že vedle podpory, co člověk cítí, nebo věcných dotazů, se začaly množit útoky typu, jo vy jste pro černý huby, ty já tady nechci – až takhle brutálně vyjádřeno. A to mi na-plno došlo, co to je za rozpoutané démony, co takhle můžou politické strany podněcovat.

Když se zeptám na spojení církve a politiky?
Já jsem zastánce toho, že církev je součást občanské společnosti. Jsem nadšená třeba z akce Zažít město jinak, která tady u nás ve Vršovicích už čtvrtým nebo pátým rokem probíhá ve spolupráci katolíků, evangelíků, dokonce i husitů a městské části a místních spolků. To, že to organizačně zaštiťovala římskokatolická farnost a náš evangelický sbor byl velmi aktivním pomocníkem, pro mě před lety bylo obrovskou ekumenickou satisfakcí, že to jde a že to funguje.

Jak vnímáš strany, které se i ve svém názvu hlásí ke křesťanství? Je tu pro takové strany místo? V Německu je ta tradice silná, může to fungovat i u nás? Může třeba vzniknout, v náladách, které tu panují, strana, která bude šermovat křesťanstvím, když to přeženu?
Beru to tak, že věci jsou tak, jak to nějaké skupiny chtějí. Je to i  otázka míry zneužití. Může být řadě nás křesťanů nepříjemné, že někdo, s  kým tak úplně nesouhlasíme, má v  tom štítu vepsáno, že je křesťanská strana, ale podle mého názoru mnohem nebezpečnější jsou strany, které neřeknou, pro co jsou, ale řeknou, pro co nejsou nebo proti čemu jsou. Každou dobrou myšlenku můžeš zneužít a já jsem v tomhle vášnivý zastánce toho, ať si to lidé vyhodnotí, jestli v  21. století chtějí stranu opřenou o  náboženskou příslušnost, nebo stranu založenou na  jiném druhu myšlenek. V  Německu je situace jiná i  kvůli církevní dani i kvůli nepřetržené tradici. U nás je pro mě důležité, aby proběhla odluka církve od státu. A vlastně se mi hodně líbí, když třeba na té komunální úrovni, při jednání o místních dotacích a různé podpoře města, mají církve naprosto rovnou příležitost se všemi ostatními, skauty, zahrádkáři, kluby pro děti atd. To se mi líbí.

Měli by představitelé církve dávat doporučení k volbám?
Myslím, že jediné, co představitelům církví může příslušet, je zdůraznit, že jako křesťané máme zodpovědnost za to, jak je tenhle svět spravovaný, a že ve světě, v němž žijeme, je to správcovství vyjádřeno mimo jiné tím, kdo je zvolený do politických funkcí. A proto jako křesťané máme chodit k volbám a máme se rozhodovat zodpovědně s nejvyšší mírou osobní informovanosti. A kdo k tomu cítíme povolání a volání, nemáme se bát do politiky jít. Tohle všechno rolí církví je. Líbilo se mi, když naše církev vydala prohlášení právě proti strachu a nenávisti, když vyzývala k mírnění emocí a uklidnění veřejnosti včetně politických stran. A velmi se mi nelíbí, když jakýkoliv církevní představitel doporučuje, koho volit.
 
Jak se stavíš k adopci dětí homosexuálními páry a svatbě stejnopohlavních párů? Což je téma, které rozděluje křesťany i politiky.
To je podle mě otázka etická a  nikoliv náboženská. Je na tom dobře vidět, že dnešní pojetí náboženství pořád není o  tom niterném vztahu k Bohu, který má jednotlivec, ale je to přeci jenom o  příslušnosti ke  skupině, v  níž je normou nějaké chování a  jiné chování je považované za problematické nebo dokonce zavrženíhodné. A  právě v  tomhle si myslím, že tradice jsou do jisté míry i okovy myšlení, že je právě pro křesťany někdy těžké přijmout svobodu druhých žít život včetně rodinného života jiným způsobem, než bylo dřív veřejně možné. Já osobně chci ctít to, že pojem manželství je tak zatížený tím, že jde o muže a ženu, že pokud by debata o možnosti rovnoprávného právního postavení pro dlouhodobé partnery stejného pohlaví měla ztroskotat na tom pojmu, tak ať se to proboha jmenuje jinak, to je ve finále už jedno. Nevidím důvod, proč by lidi stejného pohlaví neměli mít možnost stejné právní úrovně vztahu.

Řekneš mi něco i k té adopci?
Adopce to zahrnuje, stejná právní úroveň vztahu znamená i možnost láskyplné péče o děti. Jednoznačně jsme pro přisvojení dětí druhým z partnerů a zase principiálně všechno je lepší než ústavní péče. Myslíme si, že zkušenosti ze zahraničí nijak nepotvrdily názory, že by dětem, které vyrůstají v rodině stejnopohlavních rodičů, něco chybělo.
 

Sedíme tady v den voleb. Jak si myslíš, že se změní tvůj život po volbách?
Den voleb je právě veliká pokora, protože ty jsi přišla v deset, já jsem v devět sbalila poslední štaci, poslední stánek téhle kampaně, která pro mě osobně a většinu Pirátů trvala od května. Stovky lidí konkrétně do téhle politické strany vložily tisíce hodin dobrovolnické práce – a všichni teď budeme dva dny čekat na výsledek. Právě že nikdo netuší, jak dopadnou kupříkladu Piráti versus Okamura. To je pokora, s níž doufám, že lidi rozhodují nejenom podle strachu, ale i podle toho, jak by si ten život přáli žít. Vnitřní zkušenost, co si odnesu z tohohle podzimu, je právě obrovský pocit sounáležitosti se všemi těmi aktivními lidmi, kteří se snaží nějak veřejné dění formovat, a to ať jsou z jakékoliv strany. Já jsem nesmírně vděčná každému, kdo se snaží dobře dělat demokratickou stranickou politiku, protože je to spousta práce, spousta nervů, není to vlastně vůbec vidět, ale to je ten základ, bez které-ho by celková demokracie v Česku nemohla vůbec fungovat. Každý, kdo napíná svoje síly ne pod vedením velkého vůdce, šéfa partaje, ale směrem k tomu, jak se může zapojit člen, nečlen, dobrovolník, jak dobře umožnit připomínkování různých návrhů veřejnosti a co nejširší zapojení veřejnosti do demokratických procesů i mimo volby. Každý takový člověk dělá strašně moc.
 

Co myslíš, že bylo hlavním tématem těchto voleb? Bylo to hlavní téma i pro Tebe?
Já jsem vnímala tři hlavní témata. Jedno byla Evropa, jestli být součástí Evropy, nebo z toho středu EU migrovat k periferii a případně až za ni. Druhým byla – a do jisté míry stále ještě je – migrace. A třetí nevyslovené, ale stále obkružované téma byla důvěra v lidi. Tedy zda mít nástroj celostátního referenda, které ve svých programech zmiňují všechny velké strany, jako něco, co naše ústava předpokládá a co stále není, a zda si budou lidi umět dobře vybrat. To třetí téma je nakonec naprosto klíčové, protože to je téma související s kvalitou našeho vzdělávání, s tím, jak jsou lidé schopní vyhodnocovat si informace, jejich pravdivost, komplexně vnímat složité problematiky dnešního světa. A je to i téma hodně hledící do budoucnosti, protože potřebujeme dobře nastavený zákon o státním referendu. Kdy dobře nastavený znamená, že bude mít hodně promyšlenou lhůtu pro sběr podpisů, dobře nastavený počet nutných podpisů, a zejména podmínky pro informační kampaň před samotným referendem, bude-li vyhlášeno. Pokud se nám jako politikům nepodaří něco takového přijmout, tak tím budeme dál nahrávat hlasy lidem typu Tomia Okamury. Ve finále je to stejně jediná podstatná věc, abychom věřili lidem, že se umí rozhodovat dobře, budou-li mít dostatek informací a do-statek času a nebudou-li masírováni podivně financovanými kampaněmi, útržky informací a pocitem strachu.
 
Děkuji za rozhovor a přidávám informaci, že nyní je Olga Richterová poslankyní.

Přijeďte do Strmilova

Rozhovor s Danielem Ortem

V Ponrepu, se něco chystá, zkusíme zjistit co. U stolu útulné kavárny v Bartolomějské ulici sedí skupina 6 lidí a střídavě mluví o tancování, filmování a malování. Co to má být Dane?
Připravujeme strmilovský KEMP. Dnes mám vedení, tak řídím diskusi. V tom se ale střídáme.

Tak pomalu a postupně. Strmilovský KEMP? Co to je za akci?
Jihočeský Strmilov 9. – 16. července, tedy od neděle do neděle, hostí mladé evangelíky a jejich přátele. Na celý týden si vyberou jedno téma, kterému se věnují každé dopoledne. Odpoledne se pak lidé promíchají. V pátek si předvedeme, co se kdo přes týden naučil, v sobotu je výlet, v neděli bohoslužby – a jedeme domů.

Dopoledne pořád to samé? Není to nuda? Co třeba?
Vůbec to není to samé. Pro letošek je výběr ze tří možností: tanec, komix a filmaření. Takže třeba u filmaření se účastník naučí nejprve vůbec promýšlet téma, napsat si nejen scénář, ale i „storybook“, kde jsou detailně popsány všechny pohyby účastníků, pak práci s kamerou… Lektoři nám již roky říkají, že by klidně využili i jednou tak dlouhou dobu a pořád by měli co nového učit.

A tanečníci? Autoři komixu?!
Tanec se nám na Kempu objevuje už poněkolikáté. Pokaždé ho ale bereme z jiného konce a bude tomu tak i letos. Tanečníci letos zabrouzdají do vod hip hopu. S Matyášem, který má bohaté zkušenosti z choreografi, battlů a dalších věcí s hip hopem spojených, včetně jeho vyučování, se naučí rozumět rytmu hudby a cítit ho. U hip hopu se naučíte poznávat své tělo, přístup k hudbě, prostoru, lidem a především sobě samým. No, co to víc rozvádět, prostě po tom týdnu budete svět vnímat zase o trochu jinak. A na komiksu s Oldou, který už je také protřelým vedoucím komiksových workshopů, se zase naučíte přenášet své myšlenky a nápady na papír tak, aby na něm bylo, co opravdu chcete. To je třeba věc, kterou bych taky potřeboval. Bude se vdechovat život postavám, rozhýbou se příběhy a u toho všeho bude kamarádem na život a na smrt nějaký kreslící nástroj v ruce.Člověk se například dozví, jakými prostředky posunout příběh dál a udělat ho zajímavějším.

Teda. A co když to někoho zaujalo, ale bojí se jet, protože se ani komiksem, ani filmem, ani hip hopem nezabýval?
Žádný strach. Všichni lektoři jsou zkušení a počítá se s tím, že se mnozí s tématem potkají poprvé! Bavit se budou všichni a dobře. A nemusí váhat ani ti, kteří už třeba s komiksem nějakou zkušenost mají, víme, že se sejdou lidé s různými zkušenostmi a každý rok všichni odjížděli nadšení. Vyžití najde opravdu každý. Samotnému je mi líto, že nezvládnu absolvovat všechny kurzy najednou, i když tančit jakýmkoliv stylem se odvážím jen v zatemněném prostoru, příběhy vyprávím tak, že začnu na začátku Kempu a pokračuji ještě ten další, aniž bych našel někde po cestě pointu, a s filmem jsem se možná potkal, když jsem omylem prošel některému z pražských turistů před kamerou.

přijeďte2To je tedy náplň dopoledne. Co odpoledne? Jak vlastně vypadá celý den?
V půl osmé budíček, v osm společná snídaně, dopolední program, v poledne oběd. Pak je polední klid, který třeba tanečníci zhusta využívají k odpočinku po dopoledním tancování. :-) Odpoledne jsou workshopy. Vždycky 3-4 možnosti na výběr: rybaření, minigolf, ale třeba výměna kola u auta, origami, zpívání, sporty (fotbal, volejbal, plavání atd.), první pomoc, rukodílny, sledování filmu s diskusí, výroba sushi, cirkus, bubnování… Jeden den v týdnu je odpolední brigáda, kterou se snažíme aspoň trochu odvděčit městu Strmilov za vstřícnost. V podvečer je společný biblický program, ale třeba také bojovka po městě, beseda s hostem, čajovna, deskové hry, zpívání. Od desíti je klid na chodbách a o půlnoci už je třeba účastníky zahánět do spacáků, aby ráno neusínali u pobožnosti před snídaní.

A biblický program má někdo z vás, vedoucích?
Kdepak. Na něj si každý rok zveme jiného faráře nebo farářku. Letos s námi na Kempu bude Martin Sabo, nový farář v pražském strašnickém sboru.

Spolupráce s městem Strmilov funguje?
Velice dobře – za velmi vstřícných podmínek bydlíme v místní škole, na obědy chodíme do školní jídelny, táboráky děláme v mateřské škole, využíváme tělocvičnu i sportovní halu, kinosál, v městské knihovně jsme měli výstavu. Na workshopy jsme jako lektory už využívali i místní obyvatele. Na oplátku je tu ta brigáda, jednu přednášku děláme tak, aby se jí mohla účastnit i veřejnost, všichni jsou zváni i na páteční předváděčku výstupů z naší týdenní práce.

Pro koho akce je, kolik je účastníků, co to stojí, co si vzít s sebou…?
Pro každého ve věku cca 14–18 let (výjimky oběma směry možné), kdo se chce zapojit. Účastníků bývá kolem čtyřiceti z celé republiky. Většinou je to evangelická mládež a její přátelé, ale každý rok se účastní i hosté z ukrajinské Bohemky. Celý týden stojí do konce května 2000,– , pak 2300,– . S sebou určitě spacák a karimatku (spíme ve třídách na podlaze) a přezuvky. Ideální je sportovní obuv s bílou podrážkou do tělocvičny. Zbytek je klasika – hygienické a psací potřeby, hudební nástroj, plavky…

Tak díky moc za vyčerpávající informace a ať se to letos zase povede!
Taky díky, o vyvedenosti letošního ročníku nemusí být pochyb. Už se těšíme jak malí! A kdyby někomu ty informace nepřišly vyčerpávající, nebo měl jakýkoliv dotaz či v něm klíčila pochybnost, ať určitě napíše na kemp@semcr.cz, na všechno rádi odpovíme a dá se s námi domluvit na mnoha věcech.

Reinkarnovala jsem se na špatné místo

Rozhovor s Daínou Chaviano, kubánskou spisovatelkou. Překlad Otýlie Holá.

NOTA DEL CIELO: V jakém věku jste začala číst a psát science-fiction?
Jestli si vzpomínám správně, můj první kontakt se SF byl v devíti nebo deseti letech, šlo o knihy Julese Vernea, moderního předchůdce tohoto žánru. Samozřejmě jsem v tuto dobu ještě nevěděla, co je SF. Pokračovateli byli H. G. Wells, Ray Bradbury a mnoho dalších autorů, skoro všichni anglosasové. Přibližně ve stejnou dobu jsem napsala i své první povídky, některé byly pohádky a některé science- fition.

Na sociálních sítích jste napsala, že jste se neměla narodit na této planetě. Bylo to pouze vyjádření emočního stavu, anebo základ vaší existenciální teorie?
Je to pocit, který mě doprovází od doby, kdy jsem začala samostatně přemýšlet. Když mi bylo šest, ptala jsem se matky, jestli si je jistá, že jsem jejich dcera, jestli se nemohlo stát, že někdo ukradl jejich pravé dítě a vyměnil ho za mě. Stále jsem měla pocit, že nejsem součástí svého okolí, že se něco stalo špatně, že jsem přišla z jiného místa a že bylo vše naopak, než by mělo být. Přestože už se neptám, jestli jsem biologická dcera svých rodičů, pocit, že nepatřím do tohoto světa, zůstává ukrytý uvnitř mě. Asi jsem se reinkarnovala na špatné místo.

Váš talent psát science-fiction a fantasy literaturu zařadil kubánce mezi hispánce, kteří jsou nejlepší ve psaní těchto žánrů. Co bychom kromě vás potřebovali k udržení této pozice? Jak byste vystihla vývoj těchto žánrů v kubánské literatuře?
Jestli se ptáte na literaturu, která se vydává na ostrově, ta je velmi různorodá, přesto si myslím, že získat více informací o tom, co se děje v jiných zemích, by bylo prospěšné. Nesmíme zapomenout na to, že externí vlivy ve všech historických obdobích vždy obohacovaly kubánskou kulturu. To, čemu dnes říkáme „kubánské“, je produkt pocházející ze složek, které pocházejí z jiných míst, což se smíchalo v ostrovním kotli, aby vznikl produkt nový. Tak jako tak si dovoluji zahrát na věštkyni a předpovídat, že se blíží různé oživující složky fantastických žánrů. Vysvětlím vám proč. Do relativně nedávné doby fyzická vzdálenost spisovatele znamenala jeho vyloučení z kubánské literatury. Nyní mnozí z autorů, kteří emigrovali, začínají být některými vydavateli nebo literárním tiskem znovu zařazováni do kubánské literatury. Někdy se alespoň čtenáři dožadují jejich opětovného zařazení. Na druhou stranu každý den přibývá autorů žijících na Kubě, kteří udržují nezávislé kontakty se zahraničními nakladateli, kteří jim umožňují publikovat svá díla mimo jejich zemi. Když se tito umělci vrátí, podělí se se svými kolegy o zkušenosti a myšlenky, se kterými se setkali během zahraničních cest. Kdyby se tato praxe znásobila, rychle bychom se jako Kubánci mohli účastnit revitalizace, která by umožnila ukotvení nových tématických směrů v těchto žánrech.

Jaké byly hlavní důvody k tomu, abyste začala tak moc milovat science-fiction?
Pohádky, mytologie různých kultur, moje časná vášeň pro fyziku a astronomii, historická tajemství, nebo spíše prehistorická, novely z gotického dvora, fantasy romány a díla od mnoha aglosaských autorů.

Nyní zapomeneme na omezený přístup, který máme na Kubě. Které autory a knihy science-fiction byste doporučila mladým kubánským čtenářům?
Kromě věčných klasiků (Ray Bradbury, Isaac Asímov, Arthur Clarke, Poul Anderson, Ursula K. Le Guinová, Frank Herbert a zbytek všeobecně známých autorů) bych doporučila další současné autory, Susannu Clarkovou (Jonathan Strange a pan Norrell, Dámy z Grace Adieu a jiné povídky) a Haruki Murakamiho (Kronika ptáčka na klíček, Kafk na pobřeží, Konec světa a Hard-boiled Wonderland) jsou dvěma příklady nepostradatelných autorů moderní fantasy literatury. Ze science-fition bych vybrala Teda Chianga (Příběh tvého života, Když se vám líbí, co vidíte: Dokument), Andrease Eschbacha (Video s Ježíšem, Tkalci gobelínů), Kena Liua (The Man Who Ended History, The Wandering Earth) a nebo novou senzaci přicházející z Číny, Lioua Cch‘-sina (The Three-Body Problem).

Poslední slova, která byste chtěla prostřednictvím našeho časopisu věnovat kubánské mládeži nového tisíciletí, která čte náš časopis. Mohou být spojená jak s realitou, tak se science-fiction.
Je složité mluvit k nim z takové dálky – nyní žiji v USA – a z prostředí natolik odlišného od toho kubánského, ale jsou pravdy a okolnosti, které jsou univerzální a které všichni sdílíme. Učit se, vědět, být informovaný a klást otázky jsou prostředky, kterými utváříme svoji individualitu a vnitřní svobodu a rozvíjíme svoje samostatné myšlení, namísto opakování toho, co říkají ostatní. Podporovat soucit s těmi nejslabšími nebo znevýhodněnými, jak se zvířetem, tak s člověkem. Rozdělit se, ať už jen o část, nebo o vše, jedno, zda jde o něco materiálního nebo duchovního, jako například vědění. Napravit škody a otevřít se různým kulturám. Toto vše můžeme společně označit jako hodnoty, kterými mládež nového tisíciletí po celém světě mění sociální pravidla lidskosti. Kubánská mládež nového tisíciletí by neměla být jiná.

Víra ovlivňuje všechno

Rozhovor redaktorek Noty nebe s básnířko a bohemistkou Natálií Paterovou o jejím křtu, poezii a manželství.
B: Jsi křesťanka?
To je velmi složitá otázka. Pocházím z ateistické rodiny, ale v generaci prarodičů byli katolíci, což jsem se dozvěděla prostřednictvím dědečkova katolického pohřbu. Šokovalo mě to, protože jsem nepředpokládala, že by si něco takového přál. Nikdy jsem u nás neviděla někoho chodit do kostela, ale pravděpodobně to v naší rodině nějak přežívalo. Já jsem měla s vírou nebo s křesťanstvím vždy hrozně komplikovaný vztah a ateismus jako takový mi nevyhovoval nikdy. Koketovala jsem s různý- mi podobami víry, od hinduismu přes různé meditativní a ezoterické směry. Ale potom se v mém životě objevil můj manžel Jonáš, který je evangelík. Postupně mi začalo docházet, že víra je pro něj důležité téma, a tak jsem se zeptala, zda by chtěl, abych se nechala pokřtít. On nejdřív říkal, že je to na mně a nechce mě nutit, ale nakonec řekl, že by to bylo hezké a že by chtěl svatbu v kostele. Nechala jsem se tedy pokřtít v evangelickém kostele U Klimenta a musím říct, že mi to společenství udělalo hrozně dobře. Kdybych však řekla, že jsem křesťan se vším, co to obnáší, tak bych asi lhala, ale rozhodně mi to strašně moc dalo a jsem otevřenější křesťanskému pohledu na svět. Obecně mám problém s fanatismem, ale třeba i s nedělní školou.

B: Ten proces přestupu ke křesťanství začal tedy nějak duchovně, že jsi chodila s manželem na bohoslužby, něco četla, nebo to začalo formálně tím přistoupením ke křtu?
Evangelictví jsem začala poznávat až s ním. Ale hodně důležité pro mě bylo, že v tom kostele byla farářka, která mě hodně povzbudila. Mám problém s mužskou autoritou a vadilo by mi, když by mi farář říkal, jak se mám chovat a co mám dělat. To, že to byla žena, bylo důležité.

Š: Říkala jsi, že máš problém s nedělní školou. V čem spočívá?
Vadí mi, že se dětem v tak útlém věku vykládá o hříchu, o tom, že svět je špatný.

B: Myslíš, že jim to brání ve svobodném vývoji?
Vnímám i ty stíny evangelické výchovy, protože můj muž byl tak vychovaný a vnímám, jak pak vidí svět. Ano, že je to i o jakési nesvobodě, kdy se dětem říká, takhle to je, s tím se smiř.

Š: Už před svým křtem jsi přispěla do sbírky Hledání, jejíž vydání jsme podpořili. Tam už o víře mluvíš, je to tak?
Ano, to je to, o čem jsem mluvila, o nějakém tom hledání víry, křest byl jen formální vymezení, já říkám, že máme s Bohem komplikovaný vztah.

B: Dá se tedy říct, že jsi hledala, než jsi našla víru?
Určitě, v životě jsem zažila různé kotrmelce a to se člověk potom ptá, proč se to všechno děje.

B: Setkává se v tvém životě víra s poezií?
Určitě. Napsala jsem pár básní, které se k tomu vztahují, a ta poslední mluví o tom, že jestli existuje Bůh, pak je to láska. Spíš jde o ptaní se po lidské existenci, odkud a kam jdeme, a víra se k tomu přimyká. Neříkám, že jestliže není Bůh, není nic. V tomto tu polaritu vymezenou nemám.

B: Ovlivňuje tě dnes víra při psaní?
Zajímavá otázka, ale víra vlastně ovlivňuje všechno, takže logicky musí. Jestli tě něco ovlivňuje v tom, jak uvažuješ, logicky tě to musí ovlivnit i v tom, jak píšeš. Na druhou stranu jsem nepřišla do kostela s tím, že se můj svět od základů změní, jen je prostě zase o kus pestřejší.

B: Jaký máš vztah k rituálu?
S tím já mám největší problém v církevních organizacích. Samotnou mě to až překvapuje, protože já málokdy brečím na veřejnosti. Jsem typ člověka, který do kostela nemůže jít vždycky. Ale když je večeře Páně, tak se mi mnohdy stalo, že mě to bralo, ten rituál mě dojal a všechny negativní emoce jsem nechala v kostele. Vztah k večeři Páně mám velmi pozitivní. I křest byl pro mě hodně silný a dojemný, akorát s tím katolickým pohřbem to nebylo moc příjemné. Zažila jsem i katolické mše, ale ta evangelická mi přijde svobodnější.

Š: Tvoříš modlitby?
Ne, já se neumím moc modlit, ani moc nemám ráda to slovo. Spíš bych řekla, že myslím na to, za co se přimlouvám, a sama v sobě se zklidním.

Š: Měla jsi někdy potřebu, jako básník, říct svou modlitbu v kostele nahlas?
Myslíš přímluvné modlitby – to ne. Je mi to bytostně cizí. Dokonce se nás farářka ptala, zda je chceme na svatbě a já řekla ne i proto, že moje rodina tuto tradici nezná.

Š: Psala jsi někdy modlitbu?
Ne, to je na mě moc silný kafe, i když ona vlastně i báseň může být modlitbou a nemusí se tam vyskytovat slovo Bůh nebo ámen.

Š: Ovlivnil tě nějaký okruh básníků zabývající se duchovnem?
Samozřejmě, spirituální poezie má na mě nesmírný vliv. Zvlášť její dnešní podoby, tedy i to, co se z ní vyvinulo v devadesátých letech nebo později. Třeba takový Vít Slíva naopak desakralizuje svět, u něj je kostel hospoda.

B: Jak tvoji tvorbu vnímá rodina a okolí?
Rodiče mě vždycky podporovali v tom, co dělám, i když tomu třeba úplně nerozuměli. A za to jsem jim samozřejmě vděčná.

B: Změnila se jejich reakce po tom, co jsi začala více tematizovat víru?
Já už taky nedávám číst každému všechno. Jestli tě to zajímá, tak si to přečti, jestli tě to nezajímá, tak si to nemusíš číst. A myslím si, že respektují to rozhodnutí, že jsem se nechala pokřtít, což je taky fajn, taky to tak nemuselo být. Pro mne bylo důležité, že tam byli, že přijeli do Prahy, i když nechodí do kostela.

B: Jaké je manželství dvou básníků?
My jsme si dali takové předsevzetí, že budeme první manželství dvou básníků, kdy si ženská nakonec nestrčí hlavu do trouby jako Sylvia Plath. Myslím, že se oba dva respektujeme, jak v tvorbě, tak v jiných věcech. Podporujeme se a ovlivňujeme. Mám velkou radost, když můžu být první čtenář toho, co manžel napíše. Jonáš je uznávaný básník, lidé si ho váží, což je skvělé. Ale v poslední době se mi stává, že když lidé chtějí něco po mně, píšou nejdřív jemu, jestli by Natálie neměla čas. Já rozhodně nechci být přívěsek Jonáše Hájka. Je velmi důležité, že si zachováváme svoji integritu v básnickém světě. A proto jsem si pro publikování nechala svoje původní jméno. Občanským jménem jsem Hájková Paterová, ale pro tvorbu jsem si nechala původní jméno, už jenom z toho důvodu, že mi vyšla knížka, tak aby to mělo nějakou kontinuitu. Nerada bych, aby nás lidi brali jako balíček.

B: Takže asi nemáte moc básní, kde byste na sebe reagovali?
Tak to rozhodně máme. Jonáš si dělá legraci, že jednou budou vznikat diplomové práce na téma obraz manžela v básních Natálie Paterové a myslím si, že poslední dobou píšu dost intimních básní na téma manželství a dělá mi to dobře. Takže určitě na sebe nějakým způ- sobem reagujeme.

B: Tvůj obraz manželství je spíše o tom, že jsi v nové situaci, než by to bylo vyloženě o Jonášovi.
Tak samozřejmě. Většinou takové básně vznikají, když se třeba pohádáme. Ale musí v tom být míra. Takže rozhodně, ať žije lyrický subjekt.
B: Co plánuješ do budoucna?
Potřebuju hlavně dokončit magisterská studia evropských kulturních a duchovních dějin, a až se to stane, tak asi plánujeme, že se přestěhujeme někam z Prahy. Uvidíme.

 

Pozvánka na Kirchentag

Křesťané všech generací z celého světa se pravidelně jednou za dva roky sjíždějí na Kirchentag do Německa. Tématem toho nadcházejícího, který se koná v termínu 24.–28. května 2017 v Berlíně a Wittenbergu, téma Ty mě vidíš (1. Mojžíšova 16,13).

Kirchentag zahrnuje koncerty, přednášky, práci s Biblí, modlitby, bohoslužby, divadelní a pohybová představení, trh možností, výstavy atd. Hlavními komunikačními jazyky na Kirchentagu jsou němčina a angličtina. Letošní Kirchentag bude výjimečný i tím, že bude součástí připomínek 500 let evropské reformace (https://r2017.org/en/). Závěrečná bohoslužba Kirchentagu s večeří Páně se proto bude konat na louce u Labe ve Wittenbergu, kde Martin Luther přibil na dveře chrámu svých 95 tezí.

V rámci Kirchentagu připravuje Ekumenická rada církví česko-německý večer s bohoslužbou a následným hudebním vystoupením Tomáše Najbrta. Součástí večera bude i občerstvení s českými kulinářskými specialitami. V plánu je také tržiště možností nebo prezentační stánek Ekumenické rady církví, jehož tématem bude česká a německá reformace v rozhovoru.

Poplatek 1 600 korun zahrnuje kromě vstupenky na Kirchentag také cestu společným autobusem z Prahy, jízdenku po Berlíně, ubytování ve společné ubytovně (škole) nebo v soukromí v rodinách a čtyřikrát snídani.

Německé Kirchentagy se konají od roku 1949. Zpravidla trvají pět dnů, od středečního zahájení až po závěrečnou nedělní bohoslužbu a zahrnují množství jednotlivých akcí. Již od začátku pořádání Kirchentagu se klade důraz na spojení osobní zbožnosti a odpovědnosti. K účasti na Kirchentagu jsou zváni všichni, kteří mají chuť se tohoto svátku křesťanů účastnit. Pravidelně se na Kirchentag sjíždí víc než 100 000 lidí všech generací z celého světa. Termín pro přihlášení je 20. února. Podrobnosti ke Kirchentagu a přihlašování jsou dostupné na http://www.ekumenickarada.cz/ktg2017.

Anděl Páně podruhé

Anděl Páně 2. Nějak mi tam ta dvojka nesedí, jenže v multikinech se prostě píše číslice. Já pohádku raději nazvala podruhé, tak tomu rozumím. Vyrazili jsme se syny do multikina na Zličíně a bylo narváno. Což se mi už dlouho nestalo a to nebyl první týden uvádění. Super! V čem to vězí? Vážně lidi ještě dnes zajímají pohádky, a dokonce inspirované Biblí?

Režisér Jiří Strach ví, jak na diváka. Svatá Lucie je Lucie Bílá, svatý Josef Josef Abrhám, archanděl Michael Michal Horáček… Úspěch však není jen o tom. Ono jde totiž mnohem víc o příběh, který se odehraje na zemi, než o těch pár vtipných narážek v oblacích. Pravda a láska zvítězí a to jednou za rok rád slyší skoro každý. Pravda je, že pár vtípků v multikině vyšlo naprázdno a pousmála jsem se snad jen já.

Třeba o ztraceném Ježíškovi nebo profesoru Akvinském. Jinak musím říct, že podruhé a snad ještě líp. Skvělá kamera, střih a herecký koncert především představitelů čerta Uriáše Jiřího Dvořáka a anděla Petronela Ivana Trojana. Třeba pohádka do dětských hlaviček a nejen do nich zanese onu zprávu o Božím světě, což je kus sakra dobré evangelizace. Je to krásné, hravé a samozřejmě plné barokních představ o Nebi. Zvěstovat Písmo pohádkou je dobrá věc, vždyť je to i tradice evangelická, vzpomeňme na pana faráře Karafita a jeho Broučky.

Když pukaly ledy

Když pukaly ledy, Michal Horáček byl u toho. Nejenže svým jednáním přispěl k rozpuku, ale dokonce si o tom vedl deník. Jedná se o unikátní výpověď o tom, jak vznikala a propukala sametová revoluce. O mostech, které je potřeba stavět. Cituji: „Už vím, o čem to bude: o zemi, kde lidi musejí žít spolu, a ne proti sobě.“ Velmi silný je jeho pohled na vůdcovství: „S tím vůdcovstvím je to jinak, než jsem myslel. Úplně jinak, napadá mě.

Je skutečné, a přitom není ani vidět, vlastně ani tušit. Mne jste doběhl, pane Havle. Jenže teď už vím, že tahle revoluce má a bude mít svoje vedení.“ Celé je to velmi citlivé vyprávění, kde nechybí napětí, barvité až básnické vykreslení doby: „Na střechách matky měst neony ještě ujišťují, že je třeba vzdávat chválu komunismu, svítí však už z minula, nenávratného jako paleolit. Mašinérie strachu se konečně zadrhla a je vlastně tak trochu směšná, jako demodé sako.“ Nebo: „Kdo se má v tomhle ještě nedostavěném a přece už se rozpadajícím sídlišti vyznat? Dům jako dům, betonová pouzdra na lidi.

Příspěvek komunismu ke gotice, renesanci, baroku, empíru matky měst.“ Nebyl by to horký kulturtip, kniha vyšla už v roce 1990 a v dotisku s předmluvou Václava Havla i v roce 2007. Aktuální je jednak vyprávěním o listopadu 1989, který bychom si měli připomínat rok co rok, protože jen pak to bude pouze smutná připomínka zlé doby. Horký bestseller z ní však dělá momentální situace jejího autora, který právě oznámil kandidaturu na prezidenta.

Poslední citaci tedy vztáhnu k té budoucnosti, která je tématem celého čísla: „Já se bojím hladu. Ale ještě víc se bojím, abych nezapomněl, že je… no… hvězdný nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Všechno, co člověk dělá, se někde ukládá. Až se to sečte, tak nechci mít mínusovej účet.“

Děti jsou pouze dočasnými spolucestujícími na lodi života

Rozhovor s Kristýnou Křiváčkovou.

Kristýna Křiváčková, rozená Klinecká Studovala pedagogiku, učila na ZŠ a pak na ZUŠ (dramatický kroužek). Patří do sboru ČCE ve Strašnicích, kde vyrůstala od svých devíti let, dříve navštěvovala Modřany. Má tři bratry, čtyři synovce a tři neteře. Letos v dubnu se vdala, její manžel není z žádné církve. Čekají oba první dítě, také jsou oba přes svůj věk v prvním manželství – Kristýna oslaví brzy 33 let, Tomáš v prosinci 39 let.

Od jakého momentu přestane být očekávané dítě budoucností? Vnímáš ho jako přítomnost?
Nedokážu stanovit konkrétní okamžik. Celé těhotenství vnímám jako vývoj a věřím, že to klíčové teprve přijde. Začalo to ale už od rozhodnutí, že je na čase miminku dát příležitost, naše touha se proměnila v doufání a čekání. Rozhodně nemůžu říct, že třeba pozitivní test nebo první pohyby zásadně změnily můj pohled. Každá taková chvíle nese s sebou sou- časně radost a těšení i obavy, co vše se ještě může stát.

Silný okamžik byl, když jsem prvně na vlastní uši slyšela tlukot toho maličkatého srdíčka. Jenže další obrovský zlom přišel na začátku třetího trimestru, kdy se objevil zásadní zdravotní problém a byla jsem hospitalizována, dokonce se zdálo, že můj život je ohrožen. V těch dnech mi připadalo narození miminka dál než kdy dřív. Najednou bylo mnohem důležitější pomyšlení a pohled na manžela, který prožíval jedny z nejtěžších chvil v životě (a že už si toho v životě prožil dost), a přitom se na mě dokázal usmívat a dodávat mi odvahu a sílu.

Vzpomněla jsem si na předsvatební přípravu a slova našeho průvodce tímto časem, pana doktora Zdeňka Susy, který nás upozornil, že vztah mezi námi by vždycky měl zůstat na prvním místě, láska k dětem ho nemá přehlušit. Doslova řekl, tuším, že „děti jsou pouze dočasnými spolucestujícími na lodi života“. Rozuměla jsem těm slovům a cítila, že jsou důležitá nejen pro naše manželství, ale právě i pro naše budoucí děti a jejich zdravou výchovu, pro vyvážený přístup k nim. V tu nejtěžší chvíli jsem pocítila váhu tohoto principu. Děti budeme milovat, budou-li nám dány, a snažit se jim ukázat v životě to nejlepší, co jsme sami poznali.

Ale mezi ty nejdůležitější věci patří právě naše pevné zakotvení jednoho v druhém. A samozřejmě vědomí, že na nic nejsme sami a že vlastně máloco záleží na nás. I to jsem v té chvíli pocítila tak nějak zblízka. Těhotenství je obecně obdobím plným rozhodování, která vypadají zcela zásadně –jaká vyšetření podstoupit a jaká ne, jak upravit životosprávu, kde a jak plánovat porod, na co a kdy nechat dítě očkovat, jaké vybavení po- řídit… Ve chvíli, kdy se všechno v okamžiku zvrtlo, jsem najednou pochopila, že nic z toho není tak zásadní, jak se zdálo.

Znáš pohlaví dítěte?
Zvědaví jsme, ale radost by byla stejná v obou případech. Hodí se tušit spíš z praktických důvodů, i když já nejsem příznivcem růžových holčiček a blankytných chlapečků, už kvůli možnosti dalších dětí.

Co bys mu nebo jí chtěla předat?
Asi hlavně zkušenost, že život stojí za to, i když je někdy dost náročný. A že má cenu žít co nejlépe a nikoliv na vlastní pěst, ale tak ně- jak spolu. A že máme komu být za něj vděční. A nakonec také že se nemusíme bát, protože každá trampota jednou skončí a my půjdeme „na lepší“… Vlastně jsem v sanitce necítila moc strach o sebe ani o miminko, ale hlavně o manžela.

rozhovor2

Přemýšlíš o tom, že ho nebo ji necháš pokřtít, případně kdy a proč?
Určitě. Nezáleží moc na tom kdy, ale není důvod to příliš odkládat. Je to to nejcennější, co mohu dítěti vzkázat, odkázat. Jak s tím jednou naloží, už samozřejmě bude záležet na něm. Ale já mu chci nabízet vše důležité, co jsem v životě poznala. Křest je toho jen začátkem, vím, že daleko zásadnější je každodenní (a každonedělní) život. Ale kdyby se třeba něco stalo a já k tomu neměla příležitost, nebo kdyby mi to třeba jednoduše nešlo, kdybych selhala, bude mé dítě aspoň vědět, že maminka ho nechala pokřtít, tak to asi pro ni bylo důležité a může třeba pátrat po tom, proč.

Mluvíš už teď se svým nenarozeným dítětem? Jak ho oslovuješ?
Přiznám se, že mi ta verbální komunikace s nenarozeným dítětem moc nejde. Raději komunikuji neverbálně nebo mu třeba zpívám. Snaha o formulaci slov většinou sklouzne do modlitby, tam se cítím víc doma. U miminka se nejvíc těším na to, až se setkají naše oči. Ty mluví lépe než slova.

Co bys mu řekla o světě, do kterého se narodí?
Jako pedagog vím, že není tak důležité, co dítěti řekneme, ale spíš to, k čemu ho nějak šikovně přivedeme a na co si přijde samo. Ale kdyby chtělo slyšet můj názor na svět, asi bych hlavně zdůraznila, ať nevěří těm odsudkům, jako že „doba je zlá“ nebo že „svět je krutý“… Svět je především náš a na nás záleží, jaký bude. S kým a jak budeme trávit čas, je naše volba. Vždycky je třeba dobře si zvážit,co stojí za to a nenechat se ničím zotročit, nevymlouvat se sám sobě, že tohle je nezbytné. A že teď právě je nějak horší doba, než bývala?

Stejný dojem mívali lidé ve všech dobách už od starověku. Proto to považuji za pověru. Myslím tím třeba takové ty rodiče, co vybaví dítě od první třídy mobilním telefonem a vyžadují neustálé volání, že dorazilo do školy, na kroužek, domů… protože doba je prý nebezpečnější než za našeho dětství. Myslím že není a že i dnes je důležité překonávat v sobě ten přirozený rodičovský strach a děti spíš učit, jak se chovat bezpečně, než je uvazovat na řetěz třeba telefonem. A smířit se s tím, že nikdy nikoho neochráníme před vším zlým. To umí jenom Pán Bůh.

Jaké přání bys mu popřála, kdybys mu blahopřála k narození?
Asi ne zrovna zdraví a štěstí, protože nikdo nejsme v životě jen a jen zdraví a nemáme pořád jen kliku. Ostatně, když někdo má toho štěstí moc, obvykle s ním nebývá k vydržení a spokojený taky moc nebývá, protože si na to pohodlí zvykne. Takže asi spíš odvahu a sílu, aby toho nikdy nebylo víc, než zvládne. A radost ze života! Aby mezi těmi starostmi, které přijdou, vždycky dokázalo vidět to krásné! A stihlo se ještě občas rozhlédnout kolem, jestli vedle zrovna někdo neklopýtá a nepotřebuje podat ruku.

16196393_10212339499753535_103200684_o

16197071_10212339503233622_306512746_o

Jsem živou knížkou

rozhovor s Jakubem Martinů

Amnesty International v rámci doprovodného programu na Prague Pride představila svůj projekt Živé knihovny. Ty jsi byl tou živou knihou. Budeš jí i dál, nebo to bylo jen v rámci této jedné akce?
Bylo to už podruhé, co byla Živá knihovna na Pridu. Živá knížka je vlastně dobrovolník a projekt byl primárně vymyšlen pro školy na druhém stupni, tedy přechod mezi základní a střední školou. Dělám to dlouhodobě.

Po kolikáté jsi „knížkoval“?
Podruhé na Pride, potřetí takto veřejně, třetí příležitostí byl studentský majáles. Na školách jsem byl asi čtyřikrát.

Co to bylo za školy?
Na Keplerově gymnáziu a na Policejní akademii v Praze a další už si teď nevzpomenu.

Proč ses rozhodl do toho jít, protože to asi není jednoduché rozhodnutí, nebo se pletu?
Vlastně to bylo vcelku jednoduché. Oslovil mě Martin Balcar, který pracuje pro Amnesty. Sháněli tehdy lidi z minorit, protože smyslem toho projektu je seznámit širokou veřejnost s menšinami. Mně se ta idea moc líbí, myslím, že je to skvělé, a jelikož jsem ukecanej a baví mě ten můj životní příběh vykládat – a bohužel lidi v mém okolí už ho všichni znají – tak jsem vlastně našel prostor, kde můžu nostalgicky zavzpomínat, jaké to bylo, když jsem ještě nebyl vyautovanej. Líbí se mi na tom, že se to děje na těch školách, že ten věk patnáct let je období, kdy je možné ty lidi někam vychýlit. Ukázat jim trochu jinou cestu, v období, kdy si oni právě formují svoje názory. Když potkají nějakého gaye, Roma, feťáka, člověka, co žije na ulici, což teoreticky může být i jedna osoba, tak to může jejich vnímání posunout.

Popiš mi, jak to probíhá.
‚V té veřejné knihovně, která je dostupnější, je to tak, že se udělá ta knihovna, kde je pět až sedm knížek, a okolo každé se utvoří skupinky asi pěti šesti lidí. To čtení má jasná pravidla, je to na dvacet minut, já většinou deset minut vyprávím a pak je deset minut na společnou diskuzi. Člověk se může ptát na cokoliv, ale musí se chovat slušně k té knížce a ta knížka má právo neodpovědět na otázku. To jsem tedy ještě nikdy nevyužil, ještě mi nikdo nepoložil takovou otázku, na kterou bych nechtěl odpovědět. Na školách je to pak jiné v tom, že tam je k tomu širší projekt, kdy předtím je lektoři z Amnesty provádí tím, co jsou to lidská práva a vyvíjejí aktivitu, kdy si dopředu ve skupince vyberou jednu tu knížku a mají si představit, jak ten člověk vypadá, co bude mít na sobě, jaký bude, a pak jsou konfrontováni s tou realitou. Nám to neukazují, ale bývá to dost stereotypní.

Máš nějakou hodně pozitivní a hodně negativní zkušenost?
Negativní nemám snad ani jednu. Negativní je občas, když se stane, že si ta skupina nepovídá, neptá se. Nejsou na těch školách nějací provokatéři? Oni jak jsou rozdělení do těch skupinek, tak je to v pohodě. Kdyby tam byl jeden člověk a proti němu celá třída, tak to by byl masakr. Kupříkladu knížka Fatima. Uprchlice z Afghánistánu vyprávěla, že měla ve skupince kluky, kteří byli náckové. Učitelka ji na to upozornila, vědělo se to o nich a na tom čtení nešli do přímé konfrontace a nebyli vůči ní agresivní. Počítá se s možností, že by k něčemu mohlo dojít, pro ty případy máme dohodu s knihovníkem, což je dobrovolník, který tam přivádí ty skupiny k nám a pak je zase odvádí. Máme domluvený signál, kdy to má stopnout.

Teď něco hodně pozitivního, co tě potěšilo?
Po skončení dostáváme feedback, kdy je možné napsat zpětnou vazbu té knížce. Z těch škol jich chodí docela hodně a vždy mě potěší, když napíšou, že se jim změnil pohled na gaye nebo na církev. Pozitivní na tom je i to, být v tom kontaktu s dětmi a jejich názory, je to pro mě nabíjející.

Jaké bylo složení knihovny na Střeleckém ostrově?
Smyslem Živé knihovny je bojovat proti škatulkování, ale je fakt, že i my knížky se škatulkujeme. Tak jsem tam byl já, jako věřící gay, Lukáš jako napadený gay, Gilbert, kluk, co se narodil jako holka, jeden romský politik, Rom, co žil na ulici, a lesba, co vychovává děti.

Co se ti na tom projektu líbí?
Líbí se mi, že to může něco změnit, i já sám vidím, jak to ty lidi mění. Na jednu stranu je to kontakt osobní, až intimní, ale na druhou stranu je to bezpečné. Má to jasně daná pravidla a je tam vidět změna toho myšlení a všichni mají pozitivní reakce. Je problém se na ty školy dostat, ale pak už je to vždy hrozně pozitivní.

Co bys chtěl jako knížka ještě zažít?
Rád bych se s knihovnou dostal na nějaký učňák, ideálně někam do Ústí, protože to je svět, který neznám a nepotkávám.

A pořádají se Živé knihovny i v lokalitách, jako je Ústí?
Jsou knihovny i tam, můj Lukáš tam byl dvakrát na čtení. Problém je, že tam nejsou místní knížky, tak se tam dovážejí ty pražské.

Máš ještě něco na závěr?
Možná jen na závěr bych ještě uvedl, že je to mezinárodní projekt, který začal v Dánsku a ideální by bylo, kdyby to bylo na všech školách povinně, protože to lidi opravdu mění. Vytrhává je to z těch škatulek. I pro mě je obohacující, poznávat ty jiné knížky. Třeba mít možnost se bavit s klukem, který má AIDS a fetoval několik let.

Komunikují tedy spolu i knížky navzájem?
Během té dílny se vlastně nepotkáme, ale bavíme se o pauzách. Jsou to všechno hrozně fajn lidi. Je to pestrá skupina otevřených lidí, je tam třeba holka s Aspergerovým syndromem, ochrnutá paní, která má doktorát z práv, a třeba romský kluk, co dělá v La putyce, nebo lidi, co přišli z ciziny.

A proto skáču

Co děláte, když máte z něčeho radost? Znáte to rčení „vyskočil radostí do vzduchu“? Jenže autisté si na nic nehrají a vyskočí doopravdy. Cokoliv je potěší, pobaví, když najdou řešení, tak je to nutí udělat pohyb. Ne všichni skáčou, někteří třeba vyběhnou nebo zatleskají, případně všechno dohromady. A co na to neurotypičtí lidé? Okřiknou je, případně jim v tom začnou bránit a říkají: jak se to chováš, co to děláš? Naoki Higašida napsal A proto skáču ve třinácti letech s pomocí tabulky, kdy mámě ukazoval odpovědi na otázky a ona je zapisovala, protože Naoki patří mezi nemluvící autisty. Je to neuvěřitelně silná výpověď o autistickém světě. Kde všechno je doopravdy a naplno, ale kde si i vaše tělo tak trochu dělá, co chce, kdy neposlouchá, co mu říkáte, ale především je to volání po tom, nemyslete si, že to dělám schválně a nelámejte nade mnou hůl. Naoki měl štěstí na lidi okolo sebe, ale většina autistů ho nemá. Tahle knížka může změnit vnímání lidí, a proto bych ji doporučila jako povinnou četbu do škol.

A proto skáču, Naoki Higašida, Paseka