Šárka Schmarzová

Usilovat o svobodný pohyb

Ono se to řekne, svoboda pohybu. Může se opravdu kdokoliv z nás zabalit a vyrazit, kam se mu zamane? Do osmnácti let je dítě připoutáno k rodiči, který rozhoduje, jaký pohyb je pro dítě bezpečný, a dává mu svobodu podle svého uvážení. V osmnácti je většina lidí svobodná, může o svém pohybu rozhodovat sama. Dokonce i před osmnáctým rokem je možné studovat rok v cizině. K cestě po EU nepotřebujeme dokonce ani pas. K cestování je potřeba odvaha, čas a peníze, ale rozhodnout se žít v jiné zemi může teoreticky i bezdomovec.

V době prázdnin a dovolených cestujeme a ochutnáváme nová jídla, poznáváme jiné národy. Finanční možnosti jsou samozřejmě brzdou svobodného pohybu. Tady mě napadá, že by kromě obědů měly být mladým studentům financované pobyty v zahraničí. Poznávání se navzájem je pro budoucnost světa mimořádně důležité.

Co se stalo v létě? Na jezeře Lhota utonuli dva sedmiletí kluci. Jejich maminky se marně dovolávaly pomoci, lidi se jim vysmívali, protože pocházejí z Vietnamu. Na druhé straně se našli lidi, kteří se o pomoc snažili, a asi sto padesát lidí přišlo uctít jejich památku na setkání, na kterém promluvil i evangelický teolog Petr Sláma.

V Řecku vypukly ničivé požáry, zemřela téměř stovka lidí. Bohužel i to souvisí se svobodou pohybu. Lidé se snažili utéct k moři, ale cesty k moři byly uzavřené soukromými objekty, které vlastní i části pláží.

Náš premiér se vyjádřil, že Česko nepřijme žádného imigranta. Bojím se, že pokud nenastane zásadní změna, náš postoj nás povede do izolace a později budeme zase imigranty my. O tom, jaké to je utéct do cizí země, si přečtěte v textu Davida Binara, který musel odejít z Československa.

Akce do kostela na kole bude mít letos už jedenáctý ročník. Přečtěte si rozhovor s Markem Drápalem, a pokud vás svoboda na kole vážně zajímá, tak doporučuji i text o seskupení Auto- mat.

Na kole do kostela jste již mnozí zažili, ale zaujal mě článek o tom, že ve Velké Británii se rozjíždí projekt stanování v kostele. Otevírání se veřejnosti touto formou mi přijde docela fajn a věřím, že v letošním horkém létě by leckdo využil tuto možnost. Zaujala mě věta v rozhovoru, který jsem četla na stránkách tanečních aktualit s Filipem Barankiewiczem, šéfem baletu Národního divadla. Na otázku, proč není v baletu ND zaměstnáno víc českých tanečníků, řekl: „Sám se cítím jako multikulturní člověk: mám polský pas, víc než dvacet let jsem žil v Německu, vidím, jaký je evropský standard, to je vše. Ve Stuttgartu jsme měli v souboru jen dva německé tanečníky, soubor byl úplně mezinárodní. Myslím, že člověka definuje to, že je umělec. Je jedno, odkud pochází.“

Já bych to zobecnila. Jsme lidé, pohybujeme se po planetě, kterou jsme nazvali Země. Myslím, že člověk by si měl být vědom této základní sounáležitosti a usilovat o svobodný pohyb po světě.

Šárka Schmarczová

 

 

Tanečníci v baletu Národního divadla

Přitažlivý multikulturní ráz pohraničí

Rozhovor s Filipem Němečkem

 

Filipe, naši čtenáři tě mohou znát z Ladí neladí, které jsi psával s Kateřinou Málkovou, která v tom stále pokračuje. Co je u tebe nového?

Už několikátým rokem působím jako jáhen v Chomutově, což je stěžejní změna.

Jak se žije v Chomutově?

Mně osobně se tady žije dobře. Vnímám Chomutov od začátku jako svůj druhý domov.

Cítil jsi povolání k tomu, jít právě sem? Jaké bylo rozhodování pro sbor?

Ano, povolání jsem cítil. Moje rozhodování podpořilo několik významnějších impulsů, například když Zdeněk Bárta (dnes již emeritní farář v Litoměřicích) říkal přímo z kazatelny u Martina ve zdi, že by bylo skvělé, kdyby někdo z nás mladých nastoupil v Ústeckém seniorátu. Atmosféra ve sboru na mě od začátku působila dobře. Nejde o tradiční evangelický sbor, ale jeho nevyhraněnost se pojí s určitou sympatickou otevřeností. Sbor se navíc projevuje jako opravdové společenství, jehož příslušníci si nejsou navzájem lhostejní. Přilákala mě i esteticky vkusně rekonstruovaná modlitebna. (Pocházím z rodiny výtvarníků, pročež tuto rovinu citlivěji vnímám.) Navíc byl pro mne přitažlivý i multikulturní ráz zdejšího pohraničí, ať už jde o velmi početnou romskou komunitu, ale i nezanedbatelnou komunitu repatriovaných volyňských Čechů, stále k reflexi vyzývající témata zdejší sudetské historie (přítomné také v neodsunutém zlomku původních německých či smíšených rodin) atd.

 

Kde všude působíš a co tě nejvíc baví?

Mimo běžné práce ve sboru a v kazatelské stanici působím ve výchovném ústavu, v klubu pro lidi s duševním onemocněním a v azylovém domě pro matky s dětmi. Duchovní setkání s lidmi s duševním onemocněním považuji za velmi obohacující a inspirativní. Ale i mimo ten klub (a nejen v dalších dvou zmíněných prostředích) lidé, kteří mají za sebou celkově složitější život, mi bývají bližší i na rovině duchovních rozhovorů. Na faru chodívá třeba jedna osobitá paní bez trvalého domova; přes dílčí peripetie našeho vztahu mě těší její pravidelná společnost.

Jsou lidé v Chomutově svobodní v pohybu, mají možnost se třeba odstěhovat?

Neznám přesné statistické údaje. Dle mého osobního odhadu tvoří významnější skupinu jednak perspektivnější mladí lidé, kteří se častěji stěhují odsud, za druhé lidé ohrožení sociálním vyloučením, kteří se chaoticky stěhují odsud i sem, a za třetí je tady asi o něco častější fenomén dojíždění (odsud) za prací.

V čísle o svobodě pohybu vyjde text o sdružení Auto*Mat, které usiluje o snadnější dopravu na kole v hlavním městě a pořádá akce Zažít město jinak. Děje se něco v tomto směru i na severu Čech?

Nemám přehled o severu Čech obecně, zúžím otázku pouze na Chomutov a Jirkov. Je pravda, že v obou městech vznikají značené cyklotrasy a zájem o ně potvrzují také občané podávající návrhy v rámci participativního rozpočtu. A spolek Kuprospěchu zde jednou ročně pořádá komunitní cyklojízdu.

Děkuji za rozhovor.

Šárka Schmarczová

Tátu mrzelo, že jsem nešla na zemědělku

(Rozhovor s farářkou Marií Jüptner Medkovou)

Milá Marie, povzbuzení synodní rady ke studiu na ETF UK mě přimělo k nápadu vést rozhovor se spolužáky z fakulty, kteří jsou už nyní činní faráři, ale možná i s těmi, co se faráři nestali. Možná ten náš rozhovor přinese odpovědi na otázku, koho vyzvat k dalšímu rozhovoru.
Jak vnímala tvé rozhodnutí studovat ETF, tvoje rodina? Měla si od nich stoprocentní podporu?
Pocházím z rodin, které se v minulosti v drtivé většině hlásily k evangelictví. V generaci mých rodičů už to bylo tak, jako ve většině společnosti, ale oba rodiče byli k víře vedeni. Rozhodnutí bylo vnímáno s tichým nesouhlasem. Někteří v rodině (byť věřící) se dívají na každého faráře s despektem, žádný jim není dost dobrý. Můj dědeček mi asi dvakrát řekl, že je to velmi těžké a nevděčné povolání a nepřímo pak, že by si pro mě přál něco lepšího. Tátu mrzelo, že jsem nešla na zemědělku. Jsme totiž ze všech stran tradiční zemědělská rodina minimálně od šestnáctého století. I když v bočních větvích rodin někteří muži na faráře v minulosti šli, rodiny mých rodičů byly odjakživa spjaty s půdou.
Poznali jsme se prváku. Byl pro tebe náročný? (Já jsem byla sice hodně okouzlená prostředím, ale zároveň i trochu zděšená, třeba z intenzivního kurzu řečtiny.)
Ani ne. Z něčeho jsem byla nadšená (prof. Heller, Pokorný, Mrázek, Balabán, Hejdánek), něco bylo méně zajímavé. Oceňovala jsem knihovnu i volný čas, kdy jsem přes fakultu chodila do Bohnic, navštěvovala dvě skupiny mládeže, pracovala. Bavily mě jazyky a pro rozptýlení od mrtvých sem se začala učit další živý jazyk.
Jak si vnímala nás, co jsme v církvi nevyrostli?
Jako někoho, kdo to má v mnohém těžší, co se týče studia hlavně v prvních ročnících. Co s týče praxe víry, vnímala jsem, že léta hrají také roli – ve zkušenosti, ukotvenosti, etických rozhodnutích, ale jinak je to individuální a záleží spíš na přístupu a osobnosti.
Věděla si už v prváku, kdo určitě bude farářem? Spletla si se?
Moc jsem to neřešila. Věřila jsem těm, kdo říkali, že budou a vesměs se jimi asi také stali.
Já byla šokovaná tím, jak jsou všichni přemýšlivý, nejen profesoři, ale i studenti. Co překvapilo tebe?
Taková bezcílnost. Studium pro studium – které mě teda velice vyhovovalo a bavilo, ale to neznamená, že bych to vnímala jen pozitivně. Divila jsem se, že chybí praktické věci pro farářské povolání. Cvičení kázání, metod pro katechezi, pastorační rozhovory, pedagogické a psychologické minimum apod. Čekala jsem, že to začne v prváku, druháku a pořád nic…
Snad se nepletu, ale studium si ukončila v řádném termínu a hned nastoupila i na vikariát. Měla si vůbec někdy pochybnosti?
Nešla jsem na školu s tím, že se stanu farářkou, ale že se chci dozvědět víc o víře. To pramenilo s rozhovorů s našim farářem Petrem Firbasem, který se mi věnoval, nikdy mě s žádnou otázku neodmítl a cítila jsem z něj radost z víry a farářské práce. Navíc jsem nevyhraněná, baví mě všechno a víra a literatura nejvíc. A víra je holt vždycky největší srdcovka, takže jsem se v osmnácti rozhodla pro teologii.
Pochybnosti, zda chci být farářkou, jsem tedy měla od začátku. Ani jsem se nepřihlásila včas na některý ze seznamů kandidátů církevní služby, musela jsem si pak doplňovat nějaké povinnosti. Po návratu ze zahraničí jsem měla problém školu psychicky dokončit, protože po intenzitě práce na seminářích, kterou jsem zažila v cizině, mi naše škola ve čtvrtém a pátém ročníku už moc nemohla nabídnout. Cítila jsem, že v mnoha věcech nemám ani základy, natož něco zažitého. Necítila jsem se kompetentně ani jako teolog, natož jako farář. Ale školu jsem dokončila v řádném termínu, bylo to přece jen akademické studium, ne studium, které je otázkou víry a pochybností. Po škole jsem si dala pauzu v roční dobrovolnické praxi. Na vikariátě mi pomohl můj mentor, dal mi dobrý základ pro dobrou praxi, byl klidný, měl smysl pro humor, dost mi to pomáhalo. Myslím, že k farářování jsem se nakonec rozhodla v pátém ročníku a vlastně mě udivuje, že dodnes farářkou ještě nějak jsem.
Myslíš si, že tě škola připravila na farářskou profesi dobře, nebo by si uvítala nějaké změny, které by ti v tvém povolání pomohli?
Škola by měla určitě zvýšit odbornou přípravu v oblasti praktické teologie, i přehledové části byly chabé, o praktických ani nemluvím. Stačí se podívat do Německa, co tam mají pod hlavičkou praktické teologie.
Nevím, zda by to měla dělat škola nebo církev, ale z hlediska farářování úplně chybí nácviky, nácviky, nácviky čehokoli, pedagogické (nebo aspoň nějaké metody typu Čtením a psaním ke kritickému myšlení) a psychologické minimum.
Jsi farářkou pro mládež na mateřské, chceš se vrátit ke své práci?
Farářkou pro mládež už nejsem od roku 2015 (zvolena jsem byla standardně na šest let, v období 2009-2015), takže se ani nemám kam vracet. Ale jestli se ptáš, zda se nechám znovu navrhnout synodu ke zvolení, tak ne. Práce faráře pro mládež znamená hodně cestování po republice a v jistých obdobích také práci od rána do večera. To nelze při dobrém svědomí skloubit s výchovou dvou malých dětí. V současnosti jednám o částečném úvazku blízko místa svého bydliště.

Puritánství, ale na které straně?

Me too, asi všichni zahlédli tento titulek v novinách a na sociálních sítích. Četli povzbudivé texty i osočující komentáře. Celosvětovou kampaň odstartoval skandál hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina.
Já se nad ní poprvé zamyslela při prvním přiznání na facebooku od mladé ženy, kterou znám osobně. V tu chvíli to píchlo, bolelo a hlavou se začala rojit ta moje „me too“. Ženy, které se v mém okolí do kampaně přidaly svou vlastní výpovědí, znám ze školy nebo z práce, tedy z církve. Přivedlo mě to k tomuhle textu, protože možná právě my křesťané bychom měli vrátit význam slůvku NE, a to i v sexu. Zároveň to znamená umět říct i ano.
Někdy mám pocit, že i někteří křesťané kampaň schválně ironizují. Možná to pramení z pocitu jisté nadřazenosti, já přece vím, co je správné, mé děti jsou dobře vychované. Nepřipustí, aby jim někdo ublížil.
Je možné, že nějaká senzacechtivá star něco přibarvila, mohlo to uškodit někomu nevinnému, ale neškodila kampaň a myšlenka. Škodila ta konkrétní lež.
Me too je přesně o tom, že i v sexu musí být svoboda. Kdy ne znamená ne. Nikdo mě nesmí nutit proti mé vůli dělat něco, s čím nesouhlasím, nikdo nesmí přikazovat mně samotné, co smím dělat se svým tělem. Kam sahá hranice? Kdy se jedná o násilí, trestný čin?
Francouzské herečky a ženy se nedávno v dopise, podepsaném stovkou známých jmen, ohradily proti této kampani a označily ji za puritánství. Za něco, co ubližuje sexuální svobodě, kdy právo „dotírat“ je nezbytnou součástí sexuální svobody.
Slavná Catherine Deneuveová, která byla jednou z podepsaných, se později omluvila obětem sexuálního násilí, ale za obsahem dopisu si stojí dál.
Zaujalo mne to puritánství. Nevím, zda dámy mířily na morálně očistné hnutí kalvinistů v Anglii. Každopádně to jejich „dotírat“ ve mně spíš evokuje určitý způsob zpátečnictví, které mi připomnělo román Margaret Mitchelové Jih proti Severu. Kdy se žena má nějak chovat, muž jí má nadbíhat, ona odolávat. Jen tehdy to byla dokonalá pravidla a zrovna jako by byla odsuzována žena, která by muži řekla ano dřív, než bylo zdrávo, tak by muž, který by se vrhl na ženu, která říkala ne, by ve společnosti neobstál.
Co s tím, když žena musí říkat ne, i když myslí ano? Podle toho pradávného vzorce, který muže vzrušuje, ale dávno už jim v ničem nebrání. Co s tím?
Proč se kolem kampaně me too rozvinula tak široká diskuze? Chtějí snad ženy, které někdo proti jejich vůli obtěžoval, zastrašit všechny muže? Chtějí rytíře shodit z koně? Možná by to chtělo revidovat pojem rytíř, možná otevřít příručky etikety. Rytíř jako gentleman, v jehož přítomnosti se žena cítí bezpečně, chráněná a pozoruhodná. Není to ten, který jí sáhne v kanceláři na koleno, protože ví, že se v tu chvíli těžko bude bránit. Muž, který zneužije situace, kdy se žena nemůže bránit, aby se mu podvolila, není rytíř, který chce ženu dobývat.
Ano, může dojít k nedorozumění, může být někdo neobratný, ale takový muž se přece omluví, nedorozumění se vysvětlí.
Každá kampaň se dá zneužít, každý dobrý úmysl může podlý člověk zneužít. Nic to nezmění na původní myšlence. Mnoho žen žije se zkušeností, kdy je někdo sexuálně obtěžoval, a málokterá dřív našla odvahu o tom s někým mluvit. Tím, že budeme o věcech mluvit, můžeme měnit myšlení lidí. Co jiného dělal Ježíš, když lidi obracel? „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.“ Říká těm, kteří chtějí kamenovat. Ne všechna přiznání se dočkala jen podpory, dost bylo i těch kamenů, „můžeš si za to sama“. Zkusme vrhačům kamenů říct dost.

Petr Honzejk: „Představil jsem si, že se cokoliv z toho, co jednotlivé ženy v kampani #MeToo popisují, stane některé z mých dcer. Brrrr. Pocit, že všechny ty příběhy jsou jen jednotlivosti a že svět je v zásadě v pořádku, byl rázem pryč. Vřele doporučuji tuhle novou perspektivu všem mužům po čtyřicítce, kteří nad kampaní #MeToo zhusta brblají, podobně jako jsem nad ní v duchu brblal já.“ (Hospodářské noviny)

Eliška Hašková Coolidge: „Násilí je špatné všude a vždycky, ale vytahovat něco, co je čtyřicet let staré, je nesmysl.“ 
(zpravy.idnes.cz)

Jan Škrob: „Je zarážející, kolik mužů – tedy především mužů – mělo potřebu reagovat na traumatické příběhy žen, které zažily sexuální obtěžování, zneužívání nebo znásilnění, některým z následujících způsobů:
1. O nic nejde, pisatelky jsou přecitlivělé a všechno si moc berou. Nic moc se jim dohromady nestalo, tak proč nemůžou prostě mlčet a jít dál?
2. Stejně si to vymyslely. Kdo by nakonec takovouhle šeredu chtěl vůbec osahávat? (Ano, to si nevymýšlím.)
3. Nevím, co máš za problém, kdybych tě někde potkal, sáhnul bych si taky. (Opět si nevymýšlím.)“
(Radio Wave)

Jiří Strach:„Hrušínský taky sahal dívkám na zadky, dnes by ho obvinily z napadení.“
(INFO.CZ)

Valentýn

Co s tím, když se blíží Valentýn a vy už pár měsíců chodíte s tím nejbáječnějším, což dohromady jde, ale on je ten „svatý“. Teda svatoušek tak úplně není, ale je z evangelické rodiny a chodí do kostela. Protestanti svaté neuznávají, nemodlí se k nim a dokonce ani svátky neslaví. Poprvé mám na Valentýna kluka, kterému bych ráda dala najevo, že ho miluji, a řeším úplně odlišný problém. Bála jsem se, že když mu něco koupím, přijde mu to nevhodné, nebo naopak on překvapí mě a já se budu cítit trapně, že pro něj nic nemám.
Mohla bych se svézt na vlně zhnusení z komerčního svátku, ale to bych nebyla já. Mám ráda svátky, slavení, ale samozřejmě nebudu kupovat plastový srdíčko nebo srdíčkovej polštář. Líbí se mi, když si jeden na druhého vzpomene a dá mu něco, čím mu dá najevo, že mu na něm záleží. Co bych tak Danovi měla asi koupit? Nebo nekupovat raději nic, něco vyrobit? No a hlavně, nebude mě mít za hloupou husu, když něco takového udělám? Přesně tohle jsem neustále řešila, když zazvonil telefon. „Máš něco příští středu?“ Danův hlas zněl úplně normálně a mě polilo horko, to je přece ten den, který už týden nemůžu vyhnat z hlavy. „Ne, máš nějaký plán?“ Uf, bála jsem se, že vyhrknu něco o tom, že spolu budeme slavit. „Kamarádi ze sboru půjdou zpívat do jednoho domova seniorů, beru kytaru a rád bych vzal i tebe. Přidáš se?“ Špitla jsem: „Ano, ráda.“ Bylo mi to trochu líto, pozvánka na večeři ve dvou to zrovna nebyla.
Noemi byla nemocná, nebýt toho, šla by určitě zpívat taky. Do telefonu mě uklidnila, že ne všichni bratři evangelíci bojkotují svátky a Valentýna, že mu dárek vzít můžu. Sraz byl ve čtyři na náměstí u sochy sv. Jana Nepomuckého, což mi v souvislosti s mým rozmýšlením přišlo dost legrační. Z tramvaje jsem vystoupila za pět minut čtyři, ale raději jsem ještě zašla do Žabky, abych tam nebyla první. Dan mě na uvítanou letmo políbil, přeci jen tam bylo pět jeho kamarádů. Nakonec dorazily ještě tři holky a vyrazili jsme.
Cesta k domovu byla čerstvě zasněžená, zanechávali jsme za sebou stopy a na čepice nám dopadaly sněhové vločky. O Valentýnu nikdo nemluvil. Holky řešily šaty na maturiťák, tomu jsem rozuměla, tak jsem se mohla přidat. Tomáše napadlo začít házet sněhové koule, a protože jsme přišli o pár minut dřív, uváleli jsme dědečkům a babičkám před vchodem sněhuláka.
Dům měl krásné prosklené dveře. Bála jsem se, že to tam bude stísněné, ale ve skutečnosti tam bylo moc hezky. Stěny žlutě vymalované a všude plno květin. Společenský sál měl velká okna do zahrady a krásný lustr. Dědečkové a babičky seděli v pohodlných křeslech. Voněla tu káva.
Zpívali jsme skoro hodinu, nejdřív ze Svítáku, ale pak i na přání. Občas nám pomohl i-pad, kde jsme noty k oblíbené písničce našli. Po skončení jsme si každý sedli k některému ze stolečků, abychom si vypili čaj nebo kafe a dali si bábovku. Paní, kterou jsem si vybrala, seděla v rohu u okna. Všimla jsem si, že často kouká do zahrady a zdálo se mi, že se jí na obličeji objevila slza, tak jsem si říkala, že by mě zajímal její příběh.

„Dobrý den, mohu si k vám přisednout?“ položila jsem zdvořilostní otázku a asi na pět vteřin mě napadlo, že by mohla odmítnout.
„To víš, že můžeš, děvče. Mé jméno je Róza Černá.“ Podala mi vrásčitou, ale stále elegantní štíhlou ruku a mě překvapil jemný růžový lak. „Já jsem Nela, Nela Bledá.“
„Nelo, jsem ráda, že jste přišla právě vy. Viděla jsem, jak na vás ten kytarista může oči nechat.“
„Vážně? To je Dan, chodíme spolu už tři měsíce.“ Koukla jsem se na něj a všimla si, že sedí na druhé straně u pána v elegantním obleku s hůlkou.
„To je Eduard, hudebník a svůdník, budou si rozumět.“
Trochu mě to zarazilo, že by Dan byl typický svůdník mě ani ve snu nenapadlo. S paní Rózou jsme si porozuměly. Bývalá tanečnice, která později pracovala jako úřednice, ale hudbu a tanec milovala celý život. Kdo by mě měl zajímat víc?
„Byla jsem konzervatoristkou a toužila být baletkou, čekala mě maturita. Chvíli předtím jsem poznala úplně obyčejného kluka, jmenoval se Radim a byl příležitostný muzikant, student posledního ročníku bohoslovecké fakulty v Praze. Byl z těch kluků, co chtějí změnit svět. Psal mi písničky a já byla štěstím úplně zblázněná. Najednou šlo všechno stranou, už jsem nutně nemusela být sólistka. Škola už nebyla na prvním místě. Odmaturovala jsem a uvažovala o dalším studiu. Pochopila jsem, že by Radim studoval možná spíš hudbu, ale rodina chtěla a on byl nakonec na škole šťastný.“
„Prosím, můžu se zeptat… Vy jste byla věřící?“ Róza se mi podívala do očí, snad hledala, co mě k té otázce vedlo. „Bylo to složitější. Maminka byla katolička a táta, ten uvěřil v komunismus. Radim byl pro něj třídní nepřítel a máma mi furt říkala, neříkej o něm tátovi. Já jsem měla ráda ten kostelní život, ve své fantazii jsem rozpohybovala sochy a tančila s andílky. Vůně kadidla mě dodnes vábí. Ke zpovědi jsem nikdy nechodila a modlila se jen tak pro sebe.“
Róza byla zamilovaná, ale byl rok 1968. Nosily se vysoké drdoly, tančilo se, chodilo se do divadla. Přesto odmaturovala a dostala nabídku jet na rok studovat do New Yorku. Nejdřív o tom nechtěla ani slyšet, vždyť byla zamilovaná. Radim ji nechtěl ztratit a začal si vyřizovat možnost ročního studia v Americe. „Čekal na povolení a já už měla vše připravené. V srpnu 1968 přišla okupace a Radim za mnou přiběhl, že má povolení a musíme hned vycestovat. Já jsem tehdy váhala, máma mě nechtěla pustit, do školy jsem měla nastoupit až v říjnu. Táta onemocněl a já jsem nechtěla, aby se mu přitížilo. Radim odjel s tím, že se uvidíme v říjnu. Netušila jsem, že ten říjen přijde až za pětadvacet let.“
„To jste vydrželi celou dobu?“
Róza měla zase tu slzu v očích. „Co tě nemá, holka, z Radima se stal profesor, oženil se a měl za těch dvacet let šest dětí.“ „A vy?“ „Já už nikdy nepotkala někoho takového. Dám ti jednu radu, děvče, když víš, že je to to pravé, jdi za tím a neohlížej se na důvody, proč by to tak být nemělo.“
„Stala jste se tedy slavnou tanečnicí?“ Róze se rozklepala ruka s květovaným hrníčkem a mně bylo do breku. Říkala jsem si, proč ji tak mučím. Položila hrníček a pokračovala ve vyprávění. „Do Paříže už mě nepustili, táta byl reformní komunista, onemocněl z toho, co se stalo. Měl velké deprese a nakonec si vzal nějaké prášky a už se neprobudil. Já nemohla studovat a práce v divadle se pro mě taky nenašla. Vlivem Radima jsem se pohybovala v disentu a pracovala jako úřednice.“
„Jak to bylo s Radimem? Nezkoušela jste za ním utéct?“ Slzy, které tekly po té krásné, upravené a životem zkoušené tváři, byly jako opona, za niž jsem měla možnost nahlédnout. „Psali jsme si asi tři roky. Krásné, dlouhé dopisy. Nejdřív jsem nemohla kvůli tátovi, potom jsem zase nechtěla nechat mámu samotnou. Zabavili nám dům, máma se na cestu necítila a příbuzné si nevybereš. Byla by tu zůstala úplně sama.“
„Radim se nechtěl vrátit?“ Opona jako by se zase zavírala. „On nejdřív chtěl, ale přijeli za ním rodiče a bratr. Byl jediný, kdo uměl jazyk, a nemohl je tam nechat.“
Doba byla těžká a mužů, kteří chtěli Radima nahradit, bylo spousta. Róza napsala dopis na rozloučenou a na poslední dopis už neodpověděla. Radim ji přemlouval, ať přijede i s maminkou, že to zvládnou. „Žila jsem pak jako toulavá kočka, chvilku jsem s někým pobyla, ale nebyl to ten pravý, tak jsem vždy nakonec nějak vycouvala.“
„Viděli jste se po revoluci?“ „Ano, byl pořád krásný. Rozhodla jsem se, že první, kam vyrazím, bude ten zatracený New York. Potkali jsme se v malé kavárně. Bylo to na jaře, stromy už kvetly. Byl to po těch šedivých letech hrozně krásný den a později i večer.“ „To je neuvěřitelné, jak to pokračovalo?“ Róza se dívá do zahrady a tiše říká: „To byl poslední den naší lásky.“
Přichází Dan, že už budeme muset jít. Představím je a vím, že se mi vůbec nechce odcházet, ale některé otázky musí zůstat nevyřčené. Loučíme se a ve dveřích nás míjí elegantní asi třicetiletá žena s kufrem v jedné ruce a velkým pugétem v druhé. Otočím se a uvidím ji v objetí s Rózou.
Venku mě Dan chytil za ruku a řekl, že mi děkuje, že jsem přišla. Políbila jsem ho a povídám: „Víš, co říkala paní Róza? Když víš, že je to to pravé, neohlížej se na důvody, proč by to tak být nemělo.“ Z kapsy jsem vytáhla balíček s červenou mašlí. „Tady máš něco k svátku, který asi neslavíš, ale mně to nedalo.“ Dan byl malinko překvapený, ale jako vždy pohotový. „Zrovna jsem tě chtěl pozvat na večeři.“
Vždy, když si Dan vezme toho motýlka, kterého jsem tak dlouho vybírala, vzpomenu si na toho nezapomenutelného svatého Valentýna