Šárka Schmarzová

Jan Palach (pozor-spoiler :)

Musím se odrazit od prvního dojmu z kina, kdy mi trhač vstupenek popřál příjemnou zábavu. Zatrnulo mi a trnula jsem dál. Je možné zfilmovat tak silný příběh bez patosu, citlivě a tak, aby to přineslo niterný nebo umělecký prožitek?

Na začátku běží malý kluk sněhem a před vámi se odvíjí příběh, biograf života, který jsem neznala. Do té chvíle jsem věděla jen o strašné smrti Jana Palacha a jeho pohřbu.

Představitel hlavní role Viktor Zavadil hrál tak citlivě, že jsem mu to uvěřila. Každé slovo, větu, gesto. Výborná je v roli matky Zuzana Bydžovská. Záběry z Prahy a fakulty působily jako dobové. Navíc samozřejmě místa vyvolávají vzpomínky. Domy, které zde pořád stojí, a lidé, kteří odcházejí. Robert Sedláček dokázal zachytit i atmosféru roku 1968 a následujících událostí. Lidé, kteří vystupují z hloučku a sedají si před tanky, hrdinové jednoho momentu v dějinách.

Pocit prvoplánovosti ve mně zanechaly záběry na oheň. Zvlášť záběr z kina, kde dva komici zápasí s ohněm, mi přišel už za hranou. Muzika byla naopak velmi citlivě vybraná. Záběry z kostela, výkon synodního seniora a celocírkevního kantora jsou tím, co bych mohla označit za pro mě zábavné a milé. Rozpačitá jsem ze závěru filmu, který vás samozřejmě vyburcuje, ale zanechá ve vás pocit marnosti. Možná si autor nechává prostor pro druhý díl, nebo nás chtěl probudit?  

Používám zprostředkované učení

Rozhovor s Marií Ortovou vedla Šárka Schmarczová

Vystudovala jste speciální pedagogiku a dnes učíte na Jaboku. Co je dnes pro učitele důležité umět a co se změnilo od dob vašich studií?

Nejdříve jsem vystudovala čistou pedagogiku a k té speciální jsem se do- stala až na Jaboku. Těžko se mi popisuje, co se změnilo pro učitele. Jsem sice profesí učitel, ale na vyšší odborné škole a učím tedy dospělé. Uvědomuji si, že je to něco diametrálně odlišného od práce s malými dětmi i dospívající mládeží. Pokud to vezmu od doby, kdy jsem studovala, tak se změnilo hodně, protože to bylo ještě před rokem 1989. Celá koncepce pedagogiky i koncepce vzdělávání. Určitě je teď pro učitele náročnější, že se pohybujeme v pluralitní společnosti. Velkým tématem je komunikace rodičů a učitelů. Mnohem větší zodpovědnost za to, co děti naučím, mnohem volnější osnovy. Na učitele se dnes klade mnohem víc nároků, což má vždy obě dvě stránky.

Rozumím tomu správně, že se ty důrazy změnily?

Ano, myslím si, že by učitel měl umět komunikovat. Často to slyším od asistentů pedagogů, které učíme v kvalifikačním kurzu, a vlastně si to pamatuji i z doby, když naše děti byly malé. Zdá se mi, že ani učitelé, ani rodiče neumějí vzájemně komunikovat. Berou se jako dva tábory, které jdou proti sobě. Přitom by to velmi jednoduše šlo udělat jinak, kdybychom si uvědomili, že nás ta druhá strana potřebuje a jsme na sobě závislí. Důležité je dát to té druhé straně najevo. Rodiče by měli učitelům říkat, že oni jsou odborníci na to, jak učit, a učitelé by měli rodičům říkat, že oni jsou odborníci na své dítě. Vzájemně se posilovat a brát se vážně. Je to velikánské téma, které školy často řeší vymýšlením různých pravidel, která mají ochraňovat je samotné, která ale ve skutečnosti práci učitelů komplikují, znesvobodňují. V tomto týdnu mi říkala jedna asistentka, že ví, že nemůže dítěti říct, že nedostane odměnu, protože rodiče by si mohli stěžovat.

Posunula se škola nyní v tom, že se víc do učení dostávají počítače, internet?

Teď je velkým trendem mediální výchova, jejímž cílem je učit děti pracovat s moderními technologiemi ke svému užitku. Zároveň aby uměly zpracovávat informace, protože ty získáváme dnes přes počítače a podobná média. Rozumět, která informace je pro nás relevantní, a která ne. Co je pravdivé, nepravdivé. Kam mě chce pisatel dovést, co je jeho cílem, jak pracovat s obrazovou dokumentací a podobně. To je důležité a tohle děti učit musíme. Myslím si, že bychom ani neměli dramatizovat škodlivé účinky moderních technologií. Samozřejmě v některém případě škodlivé být mohou, pokud děti nemají vůbec žádné jiné podněty. Myslím si, že děti často mluví o tom, že nedělají nic jiného, než že sedí u počítače, ale ve skutečnosti zjistím, že to není pravda, že to dělají jen proto, že o tom dovedou dobře mluvit i mezi sebou. Je to téma, které mají děti ve škole společné, a proto o něm mluví. O jiných věcech,  které ve volném čase dělají, už tolik nemluví. Rozhodně však nechci to téma zlehčovat.

Napadá mě další rovina: jsou děti, pro něž iPad je speciální pomůckou, která pomáhá.

Určitě, existují propracované metodiky, jak tablety používat pro komunikace s dětmi s postižením i při výuce v běžných školách. Další téma, které mě napadá, je radost ze vzdělání. Dělat školu smysluplnou. Úkolem učitelů, rodičů a celé společnosti je, aby učili děti mít radost z toho, že mohou poznávat nové věci. Vysvětlovat k čemu to budou potřebovat.  A určitě je taky důležité, aby tam byla emocionální angažovanost učitelů, aby děti neříkaly, že se násobilku učí, protože je paní učitelka něco učit musí. I využití počítačů může pomoci zprostředkovat radost ze vzdělávání a získávání  nových poznatků.

Ve vašem životopise jsem si přečetla o instrumentální metodě. Co si pod tím pojmem mám představit?

To je velmi široké téma, o kterém by se dalo mluvit dlouze, a ještě důležitější je zažít si to přímo na vlastní kůži. Autorem metody instrumentálního obohacování je psycholog židovského původu Reuven Feuerstein, který se narodil ve dvacátých letech v Rumunsku. Zabýval se tím, jak se dají rozvíjet učební dovednosti nejen dětí, ale i dospělých.  Kdybych to úplně zjednodušila, jeho výzkumy a metody, které používal, vedou k jinému pojetí intelektu. Ne jako k nějakému neměnnému stavu, ale k něčemu, co se dá pomocí různých metod rozvíjet. Někdy se popisují jako metody, které učí duševní práci. Jako metodu rozvoje osobnosti vypracoval Feuerstein zkušenost zprostředkovaného učení. Rozpracoval ji včetně materiálů, které nám pomáhají zkušenost zprostředkovávat. Zkušenost zprostředkovaného učení je postavena na tom, že učitel nebo rodič vstupuje mezi osobu (dítě) a stimul, který na dítě působí, a zároveň vstupuje i mezi dítě a jeho reakci. Pomáhá mu rozhodnout se, jak dělit podněty na podstatné a nepodstatné v konkrétní situaci, a která reakce na konkrétní situaci bude správná. Zprostředkovatel informace třídí, zjednodušuje, interpretuje, hodnotí, přidává jim emocionální náboj. Vtip je v tom, že je tam to slovo zkušenost zprostředkovaného učení, protože děti si nakonec  mohou zprostředkovávat jedno druhému, vzájemně si zprostředkovávají sourozenci, spolužáci ve třídě a podobně.

Je to tedy vedení tím učivem, zjednodušování pro konkrétní dítě?

Jde o to, že zprostředkovatel to učivo předává, upozorňuje na něj, zaměřuje dítě na něco, co tam je pro tu konkrétní situaci důležité, čeho si má dítě všimnout a na co má přijít. Hodně se pracuje s tím, že v různých situacích jsou různé strategie, které se mění, že každý má nějakou jinou strategii, protože tu situaci řeší v jiném kontextu, má nějaké jiné schopnosti a podobně.

Jak se stavíte k inkluzi ve vzdělávání?

K inkluzi se stavím jednoznačně pozitivně. Vede mě k tomu i znalost metody Reuvena Feuersteina, který se narodil v Rumunsku, ale žil a pracoval s dětmi různých národností a tvořil i v Izraeli, který je velmi multikulturní. Ta metoda je postavena na tom, že se učíme přijímat a vnímat toho druhého člověka se vším, co přináší. To mě vede k tomu pozitivnímu vztahu k inkluzi. Veřejnost, ale i učitelé v praxi na základních, ale i na středních školách nevědí přesně, co inkluze je, a nedovedou odlišit integraci a inkluzi. Inkluze je další stupeň, ve kterém nejde jako u integrace o to, hledat pro jednoho jednotlivce nebo nějakou skupinu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, jak ho zařadit do konkrétní třídy a vytvořit tam pro něj podmínky. Při integraci je dítě se speciálními vzdělávacími potřebami ve třídě trochu jako cizorodý prvek. Základním heslem inkluze je naopak „škola pro všechny“. Znamená to, že učitel vědomě pracuje se třídou jako velmi různorodou skupinou, s každým dítětem jako individualitou a má pro to také podmínky. Každý potřebuje nějakou jinou podporu, aby dosáhl maximálních výsledků podle svých možností, některé děti potřebují vyšší míru podpory pomocí odlišných pomůcek, metod práce, přizpůsobeného obsahu vyučování nebo podporu personální, např. asistenta pedagoga, druhého učitele ve třídě.  Velký problém je, že terén na tuto mnohem náročnější práci není připravený. Museli bychom mít mnohem menší třídy, učitelé by museli být vzděláni, motivováni, mít více podpory. Podporou může být klima školy, podpora a nadšení ředitelů, možnost pracovat pod supervizí apod.

Myšlenka současné legislativy je dobrá, ale problém je, že současný terén není na takovou velkou změnu připravený. Poté, co se ukázalo, že nová pravidla jsou opravdu tak finančně náročná, jak někteří odborníci předem upozorňovali, začalo ministerstvo měnit to, co se již začalo osvědčovat. Učitelé si začali zvykat na spolupráci s asistenty, využívat je ve prospěch všech dětí a pracovníci školských poradenských zařízení jsou najednou nabádáni, aby pokud možno co nejméně doporučovali asistenty pedagoga. Slyšela jsem z několika stran, že mají pokyn, aby dětem do první třídy doporučovali asistenta výjimečně. Pokud by děti školu nezvládaly, byl by jim doporučen asistent později. To je podle mne naprosto obrácená logika. Přítomnost asistenta může zajistit úspěch dítěte a často i to, že dítě začne zvládat nároky školy bez podpory a třeba od druhé třídy se bez asistenta obejde. Další problém je nedostatek pracovníků ve školských poradenských zařízeních. Mají mnohem více práce a nemohou ji stíhat tak, aby z ní mohli mít radost. Někteří rodiče nechtějí ke svému dítěti asistenta pedagoga, bojí se, že dítě tím bude stigmatizované. Je to složité a bude to trvat dlouho, než se ten systém usadí. Ročně pracuji až s šedesáti asistenty pedagoga a musím říct, že už se ztrácí praxe, kdy asistent pracoval čistě jenom s jedním dítětem. Asistenti pracují na pokyn učitele, uvědomují si, že musí vést dítě k samostatnosti a nedělat ho na sobě závislým. Jsem velmi optimistická a mám hodně dobrých signálů z praxe, i když ta cesta bude dlouhá. Ještě jsem chtěla podotknout, že jsou učitelé, kteří už promyšleně nebo intuitivně umějí hledat způsoby práce s dětmi se specifickými vzdělávacími potřebami, které nejsou o tom, že se s tím dítětem pracuje jinak než s ostatními, ale hledají možnosti, jak pracovat s celou třídou způsobem vhodným pro dítě se speciálními potřebami. Například pokud je dítě se speciální potřebou výkonnější na začátku týdne, tak se s celou třídou probírá složitější látka na začátku týdne. Velmi důležité je mluvit o odlišnostech všech dětí, podpořit nejen děti s postižením, aby byly schopné samy sebe reálně prezentovat.

V souvislosti s inkluzí mě překvapila ta velká nevole ze strany speciálních škol a i rodičů, kteří mají dítě ve speciální škole.

Ani učitelé speciálních škol nejsou vedeni k tomu, aby rozuměli tomu, co je inkluze. Oni pracují velmi dobře s dětmi s postižením, ale neučí se myslet inkluzivně. Strach z rušení speciálních škol si vykládám jako strach existenční, kterému rozumím. Vzpomínám si, jak asi před třemi lety šli naši studenti na praxi do speciálních škol a na semináři po praxi shodně mluvili o tom, že už nejsou pro inkluzi. Vyprávěli, co jim říkali učitelé, a já si uvědomila, jakou dostali protiinkluzivní masáž. Ti učitelé jim říkali, představ si, že oni chtějí dát tohle a tohle dítě do běžné školy, dovedete si to představit?  Když jsme se o tom bavili a já jsem jim řekla, že důvodem může být strach o práci, tak to byl pro ty studenty takový aha efekt a obrátili hned nazpátek.

Číslo, které připravujeme, se zabývá svobodou informací a vzdělání. Může být dítě ve vzdělávacím prostředí svobodné?

Je to těžká otázka, ale zároveň jednoduchá. Já si myslím, že může. Když se dítě přijme jako partner, když se zprostředkuje radost ze vzdělávání. Když dítě ví, jak a proč s novými poznatky pracovat, tak určitě ano.

Ale děje se to?

Když otázka stála, jestli se může dítě cítit svobodně, opakuji, že může, ale v některých našich školách k tomu povede ještě dlouhá cesta. Určitě by to ale šlo zajistit i v běžných školách.

V čísle vyjde i rozhovor o systému, který svobodu učení staví na tom, že dítě samo hledá odpovědi na své otázky. Jedná se o portál svobodauceni.cz.

Nevím přesně, o co jde, ale ano, musíme nechat děti klást otázky a povzbuzovat je k tomu a určitě musíme reagovat na jejich témata. Nejsem vůbec proti alternativním formám vzdělání, ale zásadně nejsem ani proti běžnému vzdělávání. Každý ten způsob může být velikou pomocí a oporou pro nějakého učitele a zároveň může být zneužitelný. Slyšela jsem, že sebelepší metoda tvoří dvacet procent úspěchu a osmdesát procent dělá ten člověk, který s konkrétní metodou pracuje. Může zneužít i dobrou metodu. Každý z nás umí jinak pracovat a vyhovuje mu jiný způsob práce. Je dobře, když systém vzdělávání je co nejrozrůzněnější a když máme různé alternativy. Děti jsou různé a každé potřebuje něco jiného. Většině bude vyhovovat dobrá běžná škola, ale pak jsou děti, kterým může pomoci třeba individuální vzdělávání v domácí škole.

V rámci ČCE pracujete s dětmi. Jak by se měly děti zapojovat do církevního života?

Všelijak a přirozeně. Podle podmínek každého sboru, možností každé rodiny. Za důležitou považuji přítomnost dětí u večeře Páně, přítomnost při vyznání hříchů i jejich vlastních rodičů. Vím od některých dospělých, jak to pro ně v dětství bylo důležité, že vnímali rodiče i v této pozici.

Osvobozuje děti víra, nebo je spíš svazuje?

Myslím si, že víra by měla osvobozovat vždycky, ale mám zkušenost s tím, že někdy se cítíme vírou svázáni, a u dětí je to ještě problematičtější. Nezřídka se stává, že rodiče nebo prarodiče manipulují děti v touze, aby se z nich stali věřící. Manipulace, nebo i moralizování, to vždy znesvobodňuje. Víra osvobozuje, je-li jako osvobozující prezentovaná.

Jakým způsobem nejlépe oslovit dnešní děti?

To, co řeknu, se týká běžného i církevního vzdělávání. Z práce v poradním odboru církve, ale i ze své práce s asistenty pedagoga cítím velký tlak na to, abychom připravovali hotové materiály, které můžeme bez větší přípravy využít. Já jsem přesvědčená, že to nejde. Katechetické přípravy jsou velmi praktické, ale každý ten učitel nedělní školy si musí projít a promyslet, jak to bude dělat on, protože pro každého je přirozený jiný způsob práce. Mělo by se pracovat přirozeně, tak jak umíme, hledat nové způsoby, mluvit o tom. Já sama si s dětmi hodně povídám, používám zprostředkované učení. Nechávám je, aby hledaly řešení. To umím já a někdo jiný umí zase něco jiného. Děti mají dnes obrovské množství podnětů a nemají možnost do hloubky poznávat jednu věc. Slýchávala jsem, že děti potřebují i ve výuce hodně podnětů, komiksy a barevné pomůcky, a já si myslím, že je to naopak. Měli bychom jim předkládat jednu věc, jednu vlastnost a tu zkoumat z více úhlů pohledu. Spíše je zklidňovat.

 

 

Usilovat o svobodný pohyb

Ono se to řekne, svoboda pohybu. Může se opravdu kdokoliv z nás zabalit a vyrazit, kam se mu zamane? Do osmnácti let je dítě připoutáno k rodiči, který rozhoduje, jaký pohyb je pro dítě bezpečný, a dává mu svobodu podle svého uvážení. V osmnácti je většina lidí svobodná, může o svém pohybu rozhodovat sama. Dokonce i před osmnáctým rokem je možné studovat rok v cizině. K cestě po EU nepotřebujeme dokonce ani pas. K cestování je potřeba odvaha, čas a peníze, ale rozhodnout se žít v jiné zemi může teoreticky i bezdomovec.

V době prázdnin a dovolených cestujeme a ochutnáváme nová jídla, poznáváme jiné národy. Finanční možnosti jsou samozřejmě brzdou svobodného pohybu. Tady mě napadá, že by kromě obědů měly být mladým studentům financované pobyty v zahraničí. Poznávání se navzájem je pro budoucnost světa mimořádně důležité.

Co se stalo v létě? Na jezeře Lhota utonuli dva sedmiletí kluci. Jejich maminky se marně dovolávaly pomoci, lidi se jim vysmívali, protože pocházejí z Vietnamu. Na druhé straně se našli lidi, kteří se o pomoc snažili, a asi sto padesát lidí přišlo uctít jejich památku na setkání, na kterém promluvil i evangelický teolog Petr Sláma.

V Řecku vypukly ničivé požáry, zemřela téměř stovka lidí. Bohužel i to souvisí se svobodou pohybu. Lidé se snažili utéct k moři, ale cesty k moři byly uzavřené soukromými objekty, které vlastní i části pláží.

Náš premiér se vyjádřil, že Česko nepřijme žádného imigranta. Bojím se, že pokud nenastane zásadní změna, náš postoj nás povede do izolace a později budeme zase imigranty my. O tom, jaké to je utéct do cizí země, si přečtěte v textu Davida Binara, který musel odejít z Československa.

Akce do kostela na kole bude mít letos už jedenáctý ročník. Přečtěte si rozhovor s Markem Drápalem, a pokud vás svoboda na kole vážně zajímá, tak doporučuji i text o seskupení Auto- mat.

Na kole do kostela jste již mnozí zažili, ale zaujal mě článek o tom, že ve Velké Británii se rozjíždí projekt stanování v kostele. Otevírání se veřejnosti touto formou mi přijde docela fajn a věřím, že v letošním horkém létě by leckdo využil tuto možnost. Zaujala mě věta v rozhovoru, který jsem četla na stránkách tanečních aktualit s Filipem Barankiewiczem, šéfem baletu Národního divadla. Na otázku, proč není v baletu ND zaměstnáno víc českých tanečníků, řekl: „Sám se cítím jako multikulturní člověk: mám polský pas, víc než dvacet let jsem žil v Německu, vidím, jaký je evropský standard, to je vše. Ve Stuttgartu jsme měli v souboru jen dva německé tanečníky, soubor byl úplně mezinárodní. Myslím, že člověka definuje to, že je umělec. Je jedno, odkud pochází.“

Já bych to zobecnila. Jsme lidé, pohybujeme se po planetě, kterou jsme nazvali Země. Myslím, že člověk by si měl být vědom této základní sounáležitosti a usilovat o svobodný pohyb po světě.

Šárka Schmarczová

 

 

Tanečníci v baletu Národního divadla

Přitažlivý multikulturní ráz pohraničí

Rozhovor s Filipem Němečkem

 

Filipe, naši čtenáři tě mohou znát z Ladí neladí, které jsi psával s Kateřinou Málkovou, která v tom stále pokračuje. Co je u tebe nového?

Už několikátým rokem působím jako jáhen v Chomutově, což je stěžejní změna.

Jak se žije v Chomutově?

Mně osobně se tady žije dobře. Vnímám Chomutov od začátku jako svůj druhý domov.

Cítil jsi povolání k tomu, jít právě sem? Jaké bylo rozhodování pro sbor?

Ano, povolání jsem cítil. Moje rozhodování podpořilo několik významnějších impulsů, například když Zdeněk Bárta (dnes již emeritní farář v Litoměřicích) říkal přímo z kazatelny u Martina ve zdi, že by bylo skvělé, kdyby někdo z nás mladých nastoupil v Ústeckém seniorátu. Atmosféra ve sboru na mě od začátku působila dobře. Nejde o tradiční evangelický sbor, ale jeho nevyhraněnost se pojí s určitou sympatickou otevřeností. Sbor se navíc projevuje jako opravdové společenství, jehož příslušníci si nejsou navzájem lhostejní. Přilákala mě i esteticky vkusně rekonstruovaná modlitebna. (Pocházím z rodiny výtvarníků, pročež tuto rovinu citlivěji vnímám.) Navíc byl pro mne přitažlivý i multikulturní ráz zdejšího pohraničí, ať už jde o velmi početnou romskou komunitu, ale i nezanedbatelnou komunitu repatriovaných volyňských Čechů, stále k reflexi vyzývající témata zdejší sudetské historie (přítomné také v neodsunutém zlomku původních německých či smíšených rodin) atd.

 

Kde všude působíš a co tě nejvíc baví?

Mimo běžné práce ve sboru a v kazatelské stanici působím ve výchovném ústavu, v klubu pro lidi s duševním onemocněním a v azylovém domě pro matky s dětmi. Duchovní setkání s lidmi s duševním onemocněním považuji za velmi obohacující a inspirativní. Ale i mimo ten klub (a nejen v dalších dvou zmíněných prostředích) lidé, kteří mají za sebou celkově složitější život, mi bývají bližší i na rovině duchovních rozhovorů. Na faru chodívá třeba jedna osobitá paní bez trvalého domova; přes dílčí peripetie našeho vztahu mě těší její pravidelná společnost.

Jsou lidé v Chomutově svobodní v pohybu, mají možnost se třeba odstěhovat?

Neznám přesné statistické údaje. Dle mého osobního odhadu tvoří významnější skupinu jednak perspektivnější mladí lidé, kteří se častěji stěhují odsud, za druhé lidé ohrožení sociálním vyloučením, kteří se chaoticky stěhují odsud i sem, a za třetí je tady asi o něco častější fenomén dojíždění (odsud) za prací.

V čísle o svobodě pohybu vyjde text o sdružení Auto*Mat, které usiluje o snadnější dopravu na kole v hlavním městě a pořádá akce Zažít město jinak. Děje se něco v tomto směru i na severu Čech?

Nemám přehled o severu Čech obecně, zúžím otázku pouze na Chomutov a Jirkov. Je pravda, že v obou městech vznikají značené cyklotrasy a zájem o ně potvrzují také občané podávající návrhy v rámci participativního rozpočtu. A spolek Kuprospěchu zde jednou ročně pořádá komunitní cyklojízdu.

Děkuji za rozhovor.

Šárka Schmarczová

Tátu mrzelo, že jsem nešla na zemědělku

(Rozhovor s farářkou Marií Jüptner Medkovou)

Milá Marie, povzbuzení synodní rady ke studiu na ETF UK mě přimělo k nápadu vést rozhovor se spolužáky z fakulty, kteří jsou už nyní činní faráři, ale možná i s těmi, co se faráři nestali. Možná ten náš rozhovor přinese odpovědi na otázku, koho vyzvat k dalšímu rozhovoru.
Jak vnímala tvé rozhodnutí studovat ETF, tvoje rodina? Měla si od nich stoprocentní podporu?
Pocházím z rodin, které se v minulosti v drtivé většině hlásily k evangelictví. V generaci mých rodičů už to bylo tak, jako ve většině společnosti, ale oba rodiče byli k víře vedeni. Rozhodnutí bylo vnímáno s tichým nesouhlasem. Někteří v rodině (byť věřící) se dívají na každého faráře s despektem, žádný jim není dost dobrý. Můj dědeček mi asi dvakrát řekl, že je to velmi těžké a nevděčné povolání a nepřímo pak, že by si pro mě přál něco lepšího. Tátu mrzelo, že jsem nešla na zemědělku. Jsme totiž ze všech stran tradiční zemědělská rodina minimálně od šestnáctého století. I když v bočních větvích rodin někteří muži na faráře v minulosti šli, rodiny mých rodičů byly odjakživa spjaty s půdou.
Poznali jsme se prváku. Byl pro tebe náročný? (Já jsem byla sice hodně okouzlená prostředím, ale zároveň i trochu zděšená, třeba z intenzivního kurzu řečtiny.)
Ani ne. Z něčeho jsem byla nadšená (prof. Heller, Pokorný, Mrázek, Balabán, Hejdánek), něco bylo méně zajímavé. Oceňovala jsem knihovnu i volný čas, kdy jsem přes fakultu chodila do Bohnic, navštěvovala dvě skupiny mládeže, pracovala. Bavily mě jazyky a pro rozptýlení od mrtvých sem se začala učit další živý jazyk.
Jak si vnímala nás, co jsme v církvi nevyrostli?
Jako někoho, kdo to má v mnohém těžší, co se týče studia hlavně v prvních ročnících. Co s týče praxe víry, vnímala jsem, že léta hrají také roli – ve zkušenosti, ukotvenosti, etických rozhodnutích, ale jinak je to individuální a záleží spíš na přístupu a osobnosti.
Věděla si už v prváku, kdo určitě bude farářem? Spletla si se?
Moc jsem to neřešila. Věřila jsem těm, kdo říkali, že budou a vesměs se jimi asi také stali.
Já byla šokovaná tím, jak jsou všichni přemýšlivý, nejen profesoři, ale i studenti. Co překvapilo tebe?
Taková bezcílnost. Studium pro studium – které mě teda velice vyhovovalo a bavilo, ale to neznamená, že bych to vnímala jen pozitivně. Divila jsem se, že chybí praktické věci pro farářské povolání. Cvičení kázání, metod pro katechezi, pastorační rozhovory, pedagogické a psychologické minimum apod. Čekala jsem, že to začne v prváku, druháku a pořád nic…
Snad se nepletu, ale studium si ukončila v řádném termínu a hned nastoupila i na vikariát. Měla si vůbec někdy pochybnosti?
Nešla jsem na školu s tím, že se stanu farářkou, ale že se chci dozvědět víc o víře. To pramenilo s rozhovorů s našim farářem Petrem Firbasem, který se mi věnoval, nikdy mě s žádnou otázku neodmítl a cítila jsem z něj radost z víry a farářské práce. Navíc jsem nevyhraněná, baví mě všechno a víra a literatura nejvíc. A víra je holt vždycky největší srdcovka, takže jsem se v osmnácti rozhodla pro teologii.
Pochybnosti, zda chci být farářkou, jsem tedy měla od začátku. Ani jsem se nepřihlásila včas na některý ze seznamů kandidátů církevní služby, musela jsem si pak doplňovat nějaké povinnosti. Po návratu ze zahraničí jsem měla problém školu psychicky dokončit, protože po intenzitě práce na seminářích, kterou jsem zažila v cizině, mi naše škola ve čtvrtém a pátém ročníku už moc nemohla nabídnout. Cítila jsem, že v mnoha věcech nemám ani základy, natož něco zažitého. Necítila jsem se kompetentně ani jako teolog, natož jako farář. Ale školu jsem dokončila v řádném termínu, bylo to přece jen akademické studium, ne studium, které je otázkou víry a pochybností. Po škole jsem si dala pauzu v roční dobrovolnické praxi. Na vikariátě mi pomohl můj mentor, dal mi dobrý základ pro dobrou praxi, byl klidný, měl smysl pro humor, dost mi to pomáhalo. Myslím, že k farářování jsem se nakonec rozhodla v pátém ročníku a vlastně mě udivuje, že dodnes farářkou ještě nějak jsem.
Myslíš si, že tě škola připravila na farářskou profesi dobře, nebo by si uvítala nějaké změny, které by ti v tvém povolání pomohli?
Škola by měla určitě zvýšit odbornou přípravu v oblasti praktické teologie, i přehledové části byly chabé, o praktických ani nemluvím. Stačí se podívat do Německa, co tam mají pod hlavičkou praktické teologie.
Nevím, zda by to měla dělat škola nebo církev, ale z hlediska farářování úplně chybí nácviky, nácviky, nácviky čehokoli, pedagogické (nebo aspoň nějaké metody typu Čtením a psaním ke kritickému myšlení) a psychologické minimum.
Jsi farářkou pro mládež na mateřské, chceš se vrátit ke své práci?
Farářkou pro mládež už nejsem od roku 2015 (zvolena jsem byla standardně na šest let, v období 2009-2015), takže se ani nemám kam vracet. Ale jestli se ptáš, zda se nechám znovu navrhnout synodu ke zvolení, tak ne. Práce faráře pro mládež znamená hodně cestování po republice a v jistých obdobích také práci od rána do večera. To nelze při dobrém svědomí skloubit s výchovou dvou malých dětí. V současnosti jednám o částečném úvazku blízko místa svého bydliště.

Puritánství, ale na které straně?

Me too, asi všichni zahlédli tento titulek v novinách a na sociálních sítích. Četli povzbudivé texty i osočující komentáře. Celosvětovou kampaň odstartoval skandál hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina.
Já se nad ní poprvé zamyslela při prvním přiznání na facebooku od mladé ženy, kterou znám osobně. V tu chvíli to píchlo, bolelo a hlavou se začala rojit ta moje „me too“. Ženy, které se v mém okolí do kampaně přidaly svou vlastní výpovědí, znám ze školy nebo z práce, tedy z církve. Přivedlo mě to k tomuhle textu, protože možná právě my křesťané bychom měli vrátit význam slůvku NE, a to i v sexu. Zároveň to znamená umět říct i ano.
Někdy mám pocit, že i někteří křesťané kampaň schválně ironizují. Možná to pramení z pocitu jisté nadřazenosti, já přece vím, co je správné, mé děti jsou dobře vychované. Nepřipustí, aby jim někdo ublížil.
Je možné, že nějaká senzacechtivá star něco přibarvila, mohlo to uškodit někomu nevinnému, ale neškodila kampaň a myšlenka. Škodila ta konkrétní lež.
Me too je přesně o tom, že i v sexu musí být svoboda. Kdy ne znamená ne. Nikdo mě nesmí nutit proti mé vůli dělat něco, s čím nesouhlasím, nikdo nesmí přikazovat mně samotné, co smím dělat se svým tělem. Kam sahá hranice? Kdy se jedná o násilí, trestný čin?
Francouzské herečky a ženy se nedávno v dopise, podepsaném stovkou známých jmen, ohradily proti této kampani a označily ji za puritánství. Za něco, co ubližuje sexuální svobodě, kdy právo „dotírat“ je nezbytnou součástí sexuální svobody.
Slavná Catherine Deneuveová, která byla jednou z podepsaných, se později omluvila obětem sexuálního násilí, ale za obsahem dopisu si stojí dál.
Zaujalo mne to puritánství. Nevím, zda dámy mířily na morálně očistné hnutí kalvinistů v Anglii. Každopádně to jejich „dotírat“ ve mně spíš evokuje určitý způsob zpátečnictví, které mi připomnělo román Margaret Mitchelové Jih proti Severu. Kdy se žena má nějak chovat, muž jí má nadbíhat, ona odolávat. Jen tehdy to byla dokonalá pravidla a zrovna jako by byla odsuzována žena, která by muži řekla ano dřív, než bylo zdrávo, tak by muž, který by se vrhl na ženu, která říkala ne, by ve společnosti neobstál.
Co s tím, když žena musí říkat ne, i když myslí ano? Podle toho pradávného vzorce, který muže vzrušuje, ale dávno už jim v ničem nebrání. Co s tím?
Proč se kolem kampaně me too rozvinula tak široká diskuze? Chtějí snad ženy, které někdo proti jejich vůli obtěžoval, zastrašit všechny muže? Chtějí rytíře shodit z koně? Možná by to chtělo revidovat pojem rytíř, možná otevřít příručky etikety. Rytíř jako gentleman, v jehož přítomnosti se žena cítí bezpečně, chráněná a pozoruhodná. Není to ten, který jí sáhne v kanceláři na koleno, protože ví, že se v tu chvíli těžko bude bránit. Muž, který zneužije situace, kdy se žena nemůže bránit, aby se mu podvolila, není rytíř, který chce ženu dobývat.
Ano, může dojít k nedorozumění, může být někdo neobratný, ale takový muž se přece omluví, nedorozumění se vysvětlí.
Každá kampaň se dá zneužít, každý dobrý úmysl může podlý člověk zneužít. Nic to nezmění na původní myšlence. Mnoho žen žije se zkušeností, kdy je někdo sexuálně obtěžoval, a málokterá dřív našla odvahu o tom s někým mluvit. Tím, že budeme o věcech mluvit, můžeme měnit myšlení lidí. Co jiného dělal Ježíš, když lidi obracel? „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.“ Říká těm, kteří chtějí kamenovat. Ne všechna přiznání se dočkala jen podpory, dost bylo i těch kamenů, „můžeš si za to sama“. Zkusme vrhačům kamenů říct dost.

Petr Honzejk: „Představil jsem si, že se cokoliv z toho, co jednotlivé ženy v kampani #MeToo popisují, stane některé z mých dcer. Brrrr. Pocit, že všechny ty příběhy jsou jen jednotlivosti a že svět je v zásadě v pořádku, byl rázem pryč. Vřele doporučuji tuhle novou perspektivu všem mužům po čtyřicítce, kteří nad kampaní #MeToo zhusta brblají, podobně jako jsem nad ní v duchu brblal já.“ (Hospodářské noviny)

Eliška Hašková Coolidge: „Násilí je špatné všude a vždycky, ale vytahovat něco, co je čtyřicet let staré, je nesmysl.“ 
(zpravy.idnes.cz)

Jan Škrob: „Je zarážející, kolik mužů – tedy především mužů – mělo potřebu reagovat na traumatické příběhy žen, které zažily sexuální obtěžování, zneužívání nebo znásilnění, některým z následujících způsobů:
1. O nic nejde, pisatelky jsou přecitlivělé a všechno si moc berou. Nic moc se jim dohromady nestalo, tak proč nemůžou prostě mlčet a jít dál?
2. Stejně si to vymyslely. Kdo by nakonec takovouhle šeredu chtěl vůbec osahávat? (Ano, to si nevymýšlím.)
3. Nevím, co máš za problém, kdybych tě někde potkal, sáhnul bych si taky. (Opět si nevymýšlím.)“
(Radio Wave)

Jiří Strach:„Hrušínský taky sahal dívkám na zadky, dnes by ho obvinily z napadení.“
(INFO.CZ)

Valentýn

Co s tím, když se blíží Valentýn a vy už pár měsíců chodíte s tím nejbáječnějším, což dohromady jde, ale on je ten „svatý“. Teda svatoušek tak úplně není, ale je z evangelické rodiny a chodí do kostela. Protestanti svaté neuznávají, nemodlí se k nim a dokonce ani svátky neslaví. Poprvé mám na Valentýna kluka, kterému bych ráda dala najevo, že ho miluji, a řeším úplně odlišný problém. Bála jsem se, že když mu něco koupím, přijde mu to nevhodné, nebo naopak on překvapí mě a já se budu cítit trapně, že pro něj nic nemám.
Mohla bych se svézt na vlně zhnusení z komerčního svátku, ale to bych nebyla já. Mám ráda svátky, slavení, ale samozřejmě nebudu kupovat plastový srdíčko nebo srdíčkovej polštář. Líbí se mi, když si jeden na druhého vzpomene a dá mu něco, čím mu dá najevo, že mu na něm záleží. Co bych tak Danovi měla asi koupit? Nebo nekupovat raději nic, něco vyrobit? No a hlavně, nebude mě mít za hloupou husu, když něco takového udělám? Přesně tohle jsem neustále řešila, když zazvonil telefon. „Máš něco příští středu?“ Danův hlas zněl úplně normálně a mě polilo horko, to je přece ten den, který už týden nemůžu vyhnat z hlavy. „Ne, máš nějaký plán?“ Uf, bála jsem se, že vyhrknu něco o tom, že spolu budeme slavit. „Kamarádi ze sboru půjdou zpívat do jednoho domova seniorů, beru kytaru a rád bych vzal i tebe. Přidáš se?“ Špitla jsem: „Ano, ráda.“ Bylo mi to trochu líto, pozvánka na večeři ve dvou to zrovna nebyla.
Noemi byla nemocná, nebýt toho, šla by určitě zpívat taky. Do telefonu mě uklidnila, že ne všichni bratři evangelíci bojkotují svátky a Valentýna, že mu dárek vzít můžu. Sraz byl ve čtyři na náměstí u sochy sv. Jana Nepomuckého, což mi v souvislosti s mým rozmýšlením přišlo dost legrační. Z tramvaje jsem vystoupila za pět minut čtyři, ale raději jsem ještě zašla do Žabky, abych tam nebyla první. Dan mě na uvítanou letmo políbil, přeci jen tam bylo pět jeho kamarádů. Nakonec dorazily ještě tři holky a vyrazili jsme.
Cesta k domovu byla čerstvě zasněžená, zanechávali jsme za sebou stopy a na čepice nám dopadaly sněhové vločky. O Valentýnu nikdo nemluvil. Holky řešily šaty na maturiťák, tomu jsem rozuměla, tak jsem se mohla přidat. Tomáše napadlo začít házet sněhové koule, a protože jsme přišli o pár minut dřív, uváleli jsme dědečkům a babičkám před vchodem sněhuláka.
Dům měl krásné prosklené dveře. Bála jsem se, že to tam bude stísněné, ale ve skutečnosti tam bylo moc hezky. Stěny žlutě vymalované a všude plno květin. Společenský sál měl velká okna do zahrady a krásný lustr. Dědečkové a babičky seděli v pohodlných křeslech. Voněla tu káva.
Zpívali jsme skoro hodinu, nejdřív ze Svítáku, ale pak i na přání. Občas nám pomohl i-pad, kde jsme noty k oblíbené písničce našli. Po skončení jsme si každý sedli k některému ze stolečků, abychom si vypili čaj nebo kafe a dali si bábovku. Paní, kterou jsem si vybrala, seděla v rohu u okna. Všimla jsem si, že často kouká do zahrady a zdálo se mi, že se jí na obličeji objevila slza, tak jsem si říkala, že by mě zajímal její příběh.

„Dobrý den, mohu si k vám přisednout?“ položila jsem zdvořilostní otázku a asi na pět vteřin mě napadlo, že by mohla odmítnout.
„To víš, že můžeš, děvče. Mé jméno je Róza Černá.“ Podala mi vrásčitou, ale stále elegantní štíhlou ruku a mě překvapil jemný růžový lak. „Já jsem Nela, Nela Bledá.“
„Nelo, jsem ráda, že jste přišla právě vy. Viděla jsem, jak na vás ten kytarista může oči nechat.“
„Vážně? To je Dan, chodíme spolu už tři měsíce.“ Koukla jsem se na něj a všimla si, že sedí na druhé straně u pána v elegantním obleku s hůlkou.
„To je Eduard, hudebník a svůdník, budou si rozumět.“
Trochu mě to zarazilo, že by Dan byl typický svůdník mě ani ve snu nenapadlo. S paní Rózou jsme si porozuměly. Bývalá tanečnice, která později pracovala jako úřednice, ale hudbu a tanec milovala celý život. Kdo by mě měl zajímat víc?
„Byla jsem konzervatoristkou a toužila být baletkou, čekala mě maturita. Chvíli předtím jsem poznala úplně obyčejného kluka, jmenoval se Radim a byl příležitostný muzikant, student posledního ročníku bohoslovecké fakulty v Praze. Byl z těch kluků, co chtějí změnit svět. Psal mi písničky a já byla štěstím úplně zblázněná. Najednou šlo všechno stranou, už jsem nutně nemusela být sólistka. Škola už nebyla na prvním místě. Odmaturovala jsem a uvažovala o dalším studiu. Pochopila jsem, že by Radim studoval možná spíš hudbu, ale rodina chtěla a on byl nakonec na škole šťastný.“
„Prosím, můžu se zeptat… Vy jste byla věřící?“ Róza se mi podívala do očí, snad hledala, co mě k té otázce vedlo. „Bylo to složitější. Maminka byla katolička a táta, ten uvěřil v komunismus. Radim byl pro něj třídní nepřítel a máma mi furt říkala, neříkej o něm tátovi. Já jsem měla ráda ten kostelní život, ve své fantazii jsem rozpohybovala sochy a tančila s andílky. Vůně kadidla mě dodnes vábí. Ke zpovědi jsem nikdy nechodila a modlila se jen tak pro sebe.“
Róza byla zamilovaná, ale byl rok 1968. Nosily se vysoké drdoly, tančilo se, chodilo se do divadla. Přesto odmaturovala a dostala nabídku jet na rok studovat do New Yorku. Nejdřív o tom nechtěla ani slyšet, vždyť byla zamilovaná. Radim ji nechtěl ztratit a začal si vyřizovat možnost ročního studia v Americe. „Čekal na povolení a já už měla vše připravené. V srpnu 1968 přišla okupace a Radim za mnou přiběhl, že má povolení a musíme hned vycestovat. Já jsem tehdy váhala, máma mě nechtěla pustit, do školy jsem měla nastoupit až v říjnu. Táta onemocněl a já jsem nechtěla, aby se mu přitížilo. Radim odjel s tím, že se uvidíme v říjnu. Netušila jsem, že ten říjen přijde až za pětadvacet let.“
„To jste vydrželi celou dobu?“
Róza měla zase tu slzu v očích. „Co tě nemá, holka, z Radima se stal profesor, oženil se a měl za těch dvacet let šest dětí.“ „A vy?“ „Já už nikdy nepotkala někoho takového. Dám ti jednu radu, děvče, když víš, že je to to pravé, jdi za tím a neohlížej se na důvody, proč by to tak být nemělo.“
„Stala jste se tedy slavnou tanečnicí?“ Róze se rozklepala ruka s květovaným hrníčkem a mně bylo do breku. Říkala jsem si, proč ji tak mučím. Položila hrníček a pokračovala ve vyprávění. „Do Paříže už mě nepustili, táta byl reformní komunista, onemocněl z toho, co se stalo. Měl velké deprese a nakonec si vzal nějaké prášky a už se neprobudil. Já nemohla studovat a práce v divadle se pro mě taky nenašla. Vlivem Radima jsem se pohybovala v disentu a pracovala jako úřednice.“
„Jak to bylo s Radimem? Nezkoušela jste za ním utéct?“ Slzy, které tekly po té krásné, upravené a životem zkoušené tváři, byly jako opona, za niž jsem měla možnost nahlédnout. „Psali jsme si asi tři roky. Krásné, dlouhé dopisy. Nejdřív jsem nemohla kvůli tátovi, potom jsem zase nechtěla nechat mámu samotnou. Zabavili nám dům, máma se na cestu necítila a příbuzné si nevybereš. Byla by tu zůstala úplně sama.“
„Radim se nechtěl vrátit?“ Opona jako by se zase zavírala. „On nejdřív chtěl, ale přijeli za ním rodiče a bratr. Byl jediný, kdo uměl jazyk, a nemohl je tam nechat.“
Doba byla těžká a mužů, kteří chtěli Radima nahradit, bylo spousta. Róza napsala dopis na rozloučenou a na poslední dopis už neodpověděla. Radim ji přemlouval, ať přijede i s maminkou, že to zvládnou. „Žila jsem pak jako toulavá kočka, chvilku jsem s někým pobyla, ale nebyl to ten pravý, tak jsem vždy nakonec nějak vycouvala.“
„Viděli jste se po revoluci?“ „Ano, byl pořád krásný. Rozhodla jsem se, že první, kam vyrazím, bude ten zatracený New York. Potkali jsme se v malé kavárně. Bylo to na jaře, stromy už kvetly. Byl to po těch šedivých letech hrozně krásný den a později i večer.“ „To je neuvěřitelné, jak to pokračovalo?“ Róza se dívá do zahrady a tiše říká: „To byl poslední den naší lásky.“
Přichází Dan, že už budeme muset jít. Představím je a vím, že se mi vůbec nechce odcházet, ale některé otázky musí zůstat nevyřčené. Loučíme se a ve dveřích nás míjí elegantní asi třicetiletá žena s kufrem v jedné ruce a velkým pugétem v druhé. Otočím se a uvidím ji v objetí s Rózou.
Venku mě Dan chytil za ruku a řekl, že mi děkuje, že jsem přišla. Políbila jsem ho a povídám: „Víš, co říkala paní Róza? Když víš, že je to to pravé, neohlížej se na důvody, proč by to tak být nemělo.“ Z kapsy jsem vytáhla balíček s červenou mašlí. „Tady máš něco k svátku, který asi neslavíš, ale mně to nedalo.“ Dan byl malinko překvapený, ale jako vždy pohotový. „Zrovna jsem tě chtěl pozvat na večeři.“
Vždy, když si Dan vezme toho motýlka, kterého jsem tak dlouho vybírala, vzpomenu si na toho nezapomenutelného svatého Valentýna