Sára Košťáková

Ředitelkou poradny jako poslání – Rozhovor s Ivou Bernardovou

Malá budova Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny se nachází v zákrytu jednoho z vysokých šedivých domů v pražském Karlíně. Tiše vystoupáme po schodech nahoru, procházíme dlouhou chodbou zdobenou ručně malovanými květinami a vcházíme do kanceláře ředitelky poradny, paní Ivany Bernardové. Příjemná starší paní nás vítá s úsměvem. Poté, co se pohodlně usadíme do hnědých křesel v rohu místnosti, otevřeme rozhovor první otázkou…

Abychom to vzaly od začátku, mohla byste nám prosím říct, k čemu přesně slouží pedagogicko-psychologická poradna (PPP)?
Poradna je školské poradenské zařízení a slouží dětem, mládeži, školám při řešení výukových a výchovných problémů dětí a mládeže, celé škále od mateřské školy až po VOŠ. Poskytuje služby rodičům, dětem i učitelům. Služby PPP jsou bezplatné. Do naší poradny chodí věřící i nevěřící, máme na starosti jak školy církevní, tak školy státní, a i některé školy soukromé.

Jak tato poradna vznikla?
(Ivana se trochu usměje) To je taková dlouhá historie… Před 25 lety jsem pracovala ve státní poradně a oslovila mě jedna známá, jestli bych se nechtěla věnovat žákům její církevní školy s nějakými problémy. Protože ale nebylo žádné volné místo, kam by mě posadili, začali jsme pracovat v YMCA. Své služby jsme nabízeli všem žákům, kteří by chtěli využít služeb křesťanského psychologa, a postupně se naše klientela rozrůstala. Nakonec jsme oslovili Arcibiskupství pražské s myšlenkou založení ofciální křesťanské pedagogicko-psychologické poradny, takže s jejich pomocí od 1. 1. 1995 začala tato poradna fungovat.

S jakými problémy sem lidé nejčastěji chodí?
Obecně nejčastěji se školními problémy, prostě vším, co souvisí se školstvím. Od toho, že dítěti něco nejde, nebo že chce přeřadit do nějakého jiného typu školy, od školní zralosti až po profesní orientaci deváťáků a studentů gymnázií. Teď také řešíme nadané děti a to, co by jim školy měly poskytovat navíc. Na rozdíl od státních poraden možná máme víc výchovných konzultací. Rodiče se sem přijdou poradit, když mají problém s výchovou dětí.

A jak vnímají žáci, rodiče, školy, co poradnu navštěvují, že jste křesťanská poradna?
Když to někomu vadí, tak k nám nejde. Zcela výjimečně se setkáváme s tím, že sem lidi chodí s určitými předsudky. Ale nemůžu říci, že by tu charakteristiku „křesťanská“ zase tak mnoho klientů využívalo k poradám ohledně křesťanské výchovy svých dětí. My poskytujeme normálně standardní služby poraden. Řekla bych to takhle: Když klienti chtějí, tak s námi mohou na téma křesťanské víry i výchovy hovořit. Máme to na dveřích napsané, že jsme křesťanská poradna, oni to vědí, takže se tato témata otvírat mohou. Nemohu říci, že by to dělali hodně často. Čas od času se to stane, čas od času je dobře, že to vědí, protože se s námi na tohle téma neostýchají hovořit, prostě „vybalí“ to rovnou. Ale pokud oni sami o svém přesvědčení nemluví, tak my o tom sami nezačínáme, a tak se často ani nedozvíme, jestli ten klient je, nebo není věřící. Nezjišťujeme to a není to pro nás podstatné. Takže většina lidí na toto téma nehovoří, hovoří na téma vzdělávání a výchova dětí.

A dalo by se říct, že má poradna i nějakou misijní funkci?
Myslím si, že ano, ale okrajově. Setkala jsem se už s tím, že rodiče to, že jsme křesťanská poradna, zaujalo a v něčem bych řekla, že svoje postoje nebo názory možná aspoň trochu zvažovali. Nemůžu ale říct, že by se nám tady lidi obraceli. To není naším cílem – kdybychom k něčemu takovému přispěli, ani to vlastně nezjistíme. To se spíš děje na církevních školách. Tam se to stává, není to zase tak úplně výjimečné, že se děti nebo mládežníci dají pokřtít. Ale my nemáme ty děti zase tak dlouhodobě, abychom něco takového mohli vysledovat.

Ovlivňuje tě nějak víra při práci? Ano, jistě, a nejenom mě. Ovlivňuje všechny pracovníky, co tady jsou. Je to důvod, proč to děláme. Je to tak, že vnímáme svoji práci jako poslání. Jako poslání, které jsme od Boha dostali, a proto také ne úplně hledíme na pracovní dobu, ne úplně hledíme na výplatní pásku, ne úplně hledíme na to, jestli jsou lidé vděční, nebo ne. Také se opravdu snažíme hledat ve své práci Boží vůli. (Na chvíli se odmlčí a zamyslí se)

Jako příklad bych mohla říct jednu legrační historku. My už mnoho a mnoho let hledáme jiné, větší prostory. Hledáme prostě něco, kde bychom se mohli rozšířit, protože tady si už příliš šlapeme na paty. A byla doba před několika lety, kdy jsme měli vyhlédnuté místo, vypadalo to všechno velmi slibně, takže už jsme si tam začali rozdělovat, kdo si kam sedne. Obec, které to patřilo, tomu byla nakloněná, všechno se zdálo v pořádku. Pak se ovšem zjistilo, že ten barák vlastně patří obci jenom z půlky, protože jej v rámci restitucí dostala ještě nějaká paní, která žije v zahraničí. Snažili jsme se s ní komunikovat, ale ona nám na veškeré dopisy neodpovídala, až jsme se nakonec obtížně dopátrali, že paní už dávno zemřela.

Nakonec se nám podařilo kontaktovat právního zástupce dědiců zemřelé paní a všechno vypadalo opět slibně. Avšak těsně před podpisem smlouvy nám právník sdělil, že nám prostor nemohou pronajmout, protože s ním mají jiný záměr. Samozřejmě jsem byla dost zklamaná, neboť jsme to všechno svěřovali do Božích rukou, modlili jsme se za to, takže mi to přišlo dost nefér. Říkala jsem si: Pane Bože, co tím sleduješ, takové energie jsem do toho dala. Vždyť přece víš, že se snažíme vždycky dělat tvoji práci, takže proč? Proč jsi nám nepomohl? Já jsem zvyklá, když přijdu ráno do práce, přečíst si text, který by se ten den četl v kostele. A to bylo zrovna v době velikonoční a stálo tam: „Co se teď stalo, tomu nerozumíš, ale jednou to pochopíš.“ To jsem přijala jako Boží slovo a snažila jsem se již nebýt naštvaná. Řekla jsem si: „Tak teda dobře. Já věřím, že je to k něčemu dobré a že to nemám teď ještě pochopit.“ A předpokládala jsem, že „jednou pochopíš“ bude za mnoho let nebo třeba až na věčnosti.

rozhovorNo nicméně neuběhl ani týden, když jsem o tom mluvila právě s těmi lidmi z obce, kteří na tom byli také zainteresovaní, a informovala jsem je o neúspěchu pronájmu. A oni mi na to řekli: „Ale to buďte ráda, že to nedopadlo. Protože jste teď v objektu našem, nemáme žádný důvod vám dávat výpověď. Ale oni, majitelé, jakmile by našli zajímavějšího zákazníka, tak vám dají výpověď okamžitě a vy už nebudete mít nic.“ V tu chvíli mi došlo, že to je pravda! Vůbec mě nenapadlo, že bychom se mohli takhle ocitnout na chodníku. A říkala jsem si: Pane Bože, tys mě celou dobu chránil! Tímhle jenom dokládám, že naše víra je pro naši práci velmi podstatná. Není to žádná okrajová záležitost, je to prostě něco, čím opravdu žijeme. Musím říct, že se za své klienty i modlíme, předkládáme je Bohu.

Měla jsi někdy nějaký rozpor při rozhovoru s pacientem – tvá víra versus řešení problému?
To ne, jako vysloveně rozpor ne. Ale pravdou je, že někdy v sobě řeším, když nesouhlasím s tím, jak oni vedou své děti. Ale respektuji to – jsou to jejich děti a oni mají právo vést si je, jak chtějí. Tak se to ve mně někdy pere, protože si myslím, že to dělají špatně, že to takhle nepovede k dobrému. Takže to možná není tak úplně o víře, ale spíš o zkušenosti, kam nějaká cesta vede. A ta jejich, myslím si, nikam nevede. Ale mám já právo jim do té jejich situace zase tak moc mluvit? Ale na druhou stranu jsou tady, aby se poradili. Nenazvala bych to úplně rozporem s vírou, spíš rozporem s nějakou představou zdravé výchovy.

My víme, že teď v poradně jako ředitelka končíš. Mohla bys nám na závěr říct, jak to vidíš s budoucností poradny v nejbližších letech?
Doufám, že bude v dobrých rukách a že bude nadále plnit své poslání. A snad půjdeme ve stejných šlépějích.

 

Jak kreslit portrét

jak kreslit

Portrét v sobě nese cenné prvky – je jak odrazem umělcova vnímání, tak nese charakteristické rysy dané osoby. Do díla totiž nevpisujeme jen vizuální stránku člověka, ale také jeho duši, osobnost. Dobrý malíř je schopen vystihnout jakési vnitřní vyzařování portrétovaného. Proto je portrét jedním z nekrásnějších dárků, který můžeme druhému dát. Přestože je velmi náročný, nemusí být cesta k jeho dokonalosti tak hrbolatá, jak by se zprvu mohlo zdát. V tomto článku si vyložíme některé principy, přes které se dlouhodobou pílí dá snadno dopracovat k vysněnému cíli. Nejprve si najdeme předlohu. Bude to fotka? Překreslení fotky je jednoduché (a je to také jediná možnost, jak zpodobnit např. celebritu), ale člověk se z ní moc nenaučí. Je to samozřejmě lepší než nic, ale živého člověka to nenahradí. Fotka navíc zkresluje rysy. Proto doporučuji živou předlohu. Další možností je samozřejmě kresba podle busty.

Jakou technikou začít? Je nutné si uvědomit, že čím blíže bude výsledek předloze, tím víc chyb na něm bude vidět. Navíc při malbě barvami nejde jen o to, zvládnout správně všechny rysy, ale umět dobře míchat barvy, umět správně valér apod. Z dobrého plánu se může stát patlanice s prasečí barvou pleti. Proto doporučuji začít tužkou, abyste se mohli plně soustředit na správné vyrovnání rysů a nehrály proti vám jiné faktory.

Nejprve si udejte cíl. Přesná podoba portrétované osoby? To se nikdy nestane. Alespoň ne ze začátku. Pokud půjdete jako začátečník s tímto cílem, dospějete jen ke zklamání. Chytit podobu je velmi těžké a potřebuje to trénink. Měli byste zprvu spíše spět k tomu, aby vaše dílo vypadalo jako člověk. To na začátek bohatě stačí. Váš první portrét by tedy jistě neměl být míněný jako dárek. Nejlepší možnost, jak se rychle posunout od ničeho k něčemu, je vyjasnit si geometrické zákonitosti v obličeji. Budu nyní popisovat klasický obličej z anfasu, v populaci se samozřejmě vyskytují různé anomálie. Nakreslíme ovál jako přibližný obrys hlavy a rozdělíme ho vodorovnými čarami na čtvrtiny. První čtvrtinu zabírají vlasy (někteří lidé ji ale mají kratší). Ve druhé je čelo a obočí. Třetí čtvrtina končí někde mezi nosem a ústy. Jednotlivé prvky v obličeji, jako jsou ústa, nos a pusa si doporučuji procvičit ještě předem.

Nejlepší je si sednout k zrcadlu a namalovat si je na papír jen tak cvičně podle své tváře. Zapomeňte na zjednodušující postupy, které jste se učili ve školce. Pro malé děti jsou přínosem, ale pro umělce zavádějící. Kreslete tak, jak to vidíte. Nyní, když máte obličej rozvržený a natrénované detaily, se můžete pustit do samotného obličeje. Všechny pomocné čáry – a to hlavně obrys hlavy – berte jen jako dočasné. Kdykoli je můžete vygumovat (plastickou gumou, ne bílou) a změnit. Nekreslete hned detaily. Pokud se vám povedou opravdu nádherné oči, ale zjistíte, že jsou moc blízko u sebe, byla celá práce kontraproduktivní. Nejdříve jemně vkládejte obrysy, netlačte na tužku. Jakmile budete přesvědčeni, že máte správně posazený obrys očí, nosu, úst a obrys obličeje, začněte přidávat detaily. V tuto chvíli ale bude těžké s jednotlivými částmi hnout. Před vykreslováním detailů také doporučuji naznačit vlasy a ramena. Obličej je plný optických klamů.

Proto je portrét tak náročný. Musíte namalovat hodně obličejů, abyste se od nich dokázali oprostit. Je proto dobré obličej vystínovat. Možná si vybavíte rozmazávání prstem, to je ovšem považováno za amatérismus. Vybarvujte tedy tužkou jako pastelkou, ale nikdy nerozmazvejte. Lehkým tónem vymalujte vše na obličeji, co vám připadá trochu tmavší. Vrstvu přidejte tam, kde je tvář ještě tmavší a tak postupujte až do úplné černé.

Opět platí – nespoléhat na logické úvahy a co nás učili ve školce. Malujte to, co vidíte. Nyní máte portrét hotový. Asi není tak krásný, jak jste doufali, nepodobá se. To je vše úplně v pořádku. Úplně stačí, pokud vyobrazení působí jako člověk. Ono u portrétu stačí jen málo posunout, a už je to někdo jiný. Dát oči dál od sebe, udělat moc široký obličej, vysoké čelo, to jsou detaily, které znamenají hodně. Časem se je naučíte vychytat, člověk jen musí mít trpělivost a nevzdávat to.

Jak začít malovat

Říká se, že malovaní je zvláštní výsadou. Mnoho lidí malovalo v dětství, ale potom přestali ‑ ujel jim vlak a najednou zase nic neumí. Bojí se vzít štětec do ruky, protože by vznikl obludný výtvor.

K umění se ale člověk může vrátit kdykoli. Mnohem více než v ruce je totiž malování v hlavě. Ze začátku může být kresba kostrbatá, nepřesná. Ruka nejde tak, jak by si hlava přála. Ale když hlava správně vnímá systém, podle kterého předloha funguje, vycvičit ruku už není problém. Dospělému člověku navíc sta- čí mnohem kratší trénink než malému dítěti. Mám zkušenost, že mnoho lidí, kteří v životě nemalovali, vzali tužku do ruky a vytvořili perfektní dílo. Nebylo sice technicky přesné, ale z uměleckého hlediska bylo výborné.

Důležité je klást si objektivní cíle. Pokud sedíte poprvé před modelem a chcete malovat figuru, musím vás varovat, že se dílo nepovede. Je nutné počítat s tím, že první obrázky nebudou tak dokonalé, jako kdyby je maloval Rembrandt. Vaším cílem by proto mělo být se seznámit s médiem, kterým malujete, se zákonitostmi předlohy a přiblížit se určité podobě. Každé další dílo bude zase o krok lepší. Věřím, že se naučíte kreslit mnohem dřív, než byste čekali.

S čím tedy začít? Nejlepší je zkusit to podle reality. Může to být zátiší, figura, plenér (krajina), architektura… Na začátku doporučuji vybrat objekty s jednoduchým tvarem jako např. ovoce nebo kostky na sobě a vytvořit si malé zátiší.

Další možností je malovat podle fotografii. Zde je problém – fotka vždy zkresluje realitu, navíc nemůžeme do obrazu přenést pocity z onoho místa. Převod z 2D do 2D je samozřejmě mnohem jednodušší, než z 3D do 2D, zároveň se tím kreslíř moc nenaučí, protože si nemá možnost uvědomit řád tvarů a světel.

Další variantou je malovat podle hotového obrazu. Zde doporučuji kvalitní a dobou ověřená díla. Člověk se podle nich opravdu mnoho naučí – vnímat kontrast v obraze, jak pracovat s barvami, se světlem atd. Určitě nedoporučuji DeviantArt apod., protože mnoho obrázků je zde sice pěkných, ale valérově (světelná hodnota barvy) nepřesných a anatomicky chybných. Člověk si při překreslování musí uvědomit, že se nyní stává plagiátorem, takže by si měl obraz nechat pro vlastní potřebu či u něho uvést, že ho jen překreslil.

Nejlákavější je kreslení zpaměti, podle vlastní fantazie. Nikdy se ale neposunete dál, pokud si předtím nenatrénujete kresbu podle předlohy. Funguje to tak, že když např. nakreslíte třikrát člověka v dané pozici podle modelu, dokážete ho potom i z hlavy. A dokonce ho budete schopni nakreslit i v trochu jiné pozici.

Mnoho začátečníků láká abstrakce, protože je „jednoduchá“. Opak je ovšem pravdou. Jen málo lidí dokáže namalovat kvalitní abstrakci pouhou intuicí. První reformní malíři, jako byl např. Pablo Picasso nebo František Kupka, kteří pracovali s abstrakcí, uměli klasickou malbu na jedničku. Abstrakce stojí na stejných pravidlech, jako obraz s reálným zobrazením. Není to jen náhodný flek uprostřed obrazu. Proto doporučuji naučit se nejprve realistickou malbu a až poté přejít k abstrakci.

Existuje mnoho knih typu „učíme se malovat“. Moje zkušenost s nimi je bohužel špatná. V těch, se kterými jsem se setkala, autor spíše nutil nějaký svůj styl, než že by vysvětlil základní pravidla a nechal čtenáře si jet podle svého. Dalším špatným příkladem výuky je kreslení podle tzv. kruhů, kde nakreslíte a následně spojíte pár koleček a vyjde vám např. kočka. Takovou kočku jste potom schopni nakreslit v jediné pozici a v žádné jiné.

Důležité je prostě vzít štětec nebo tužku do ruky a začít. V tomto seriálu vás budu postupně seznamovat se zákonitostmi v obrazech a možnostmi tvorby. Seznámením se s pravidly malby se totiž nejen máte možnost odpíchnout z mrtvého bodu při vlastní tvorbě, ale také se naučit odhadnout, která umělecká díla jsou vysoké kvality a která jí naopak pozbývají.

Emoce a příběhy v obrazech Carlose Schwabeho

39ad3771db50c116c6e182d295cc802aJe až s podivem, že jméno Carlos Schwabe není slavné. Tento švýcarský malíř (1866–1926) si ve svých obrazech dokázal perfektně hrát s každým detailem, vložit do díla nespočet symbolů a dát tak do obrazu silné emoce. Jeho plátna jsou na první pohled kvalitní ilustrací. Při delším studování začínáme číst příběh. Ten k nám ovšem nepromlouvá jako z tištěné knihy, ale jako ze snu. Myšlenky a prožitky k nám putují z podvědomí a působí mysticky.

Prvním tajemným výjevem je Vnitřní ticho (1903). Postava v bílých šatech jakoby hledí na do dálky, ale má přivřené oči. Drží knihu, u které se právě chystá otočit list. Druhou rukou si podpírá bradu a přemýšlí. Před ní stojí sova jako symbol moudrosti. Obraz nás nutí přemýšlet. Kde se postava nachází? Stojí na kraji jakéhosi ostrůvku, před ní rostou kosatce, za ní vysoké keře. Mohla by působit jako uvězněná mezi rostlinami. Díky jejímu klidu máme ale spíše pocit, že se jedná o jakési místo pro sebe. Nikdo tajenou osobu nevyruší, nic ji nevytrhne z přemýšlení.

Jistě máme tendenci hledat další spojitosti v obraze. Kam se vůbec postava dívá? Kam nebo odkud řeka pluje? Jak pokračuje ostrůvek? A co jsou ta záhadná skaliska v pozadí, která jsou tak nádherně osvícená? Stačilo by jen málo domalovat, a už by to bylo jasné… Jenže obraz je vyříznutý schválně, aby podporoval naši imaginaci. Zároveň nás nutí se soustředit právě na hlavní výjev, na tiché přemýšlení.

Obraz je krásný i po kompoziční stránce. Střídají se v něm diagonály – první je na úpatí hor, další je u přístupu hor do vody, dvě poslední jsou okolo kosatců. Okolo sovy se tvoří kruh, který je lemován drapérií šatů postavy, knihou, stínem na vodě a výraznými vlnami vedle sovy. Pták je středem tohoto kruhu. Ačkoli by se zdálo, že by na namalování tohoto díla stačila zelená a žlutá, ve skutečnosti jsou zastoupeny všechny barvy. V horách máme tahy červené, ve stínech vody je zas azurová.

Druhým zajímavým dílem je Smrt hrobníka (1900). Tento obraz je silně příběhový. Hrobník kopal hrob a najednou se nad ním objevil anděl smrti. Netušil tak, že se jednalo o jeho vlastní hrob. Muž je zaskočen, což vidíme ze strnulé pozice rukou i jeho výrazu. Nezdá se ale, že by se bál, cítíme z něj úděs, ale i jakousi odevzdanost. Anděl nad ním sedí a působí naopak velmi klidně. Ušlechtilý obličej, statická pozice, draperie i bezemoční výraz, to vše si malíř vypůjčil z dávného renesančního portrétování. Jak křídla objímají hrobníka, máme pocit nevyhnutelnosti. Jako by se zastavil čas a už bylo jedno, co se stane. Za postavami je nedotčený sníh, jehož stíny jsou laděné do příjemné filové, klidná je i vrba v popředí. Hrobník souzní se svým hřbitovem a anděl souzní s krásnou přírodou. Jedná se o přirozený, správný akt. Malíř tak spojil smrt s něčím krásným, bezpečím.

Anděl drží zelené světlo. To dodává obrazu obzvláště mystickou atmosféru. Může se jednat o hrobníkovo srdce, duši, nebo prostě jen symbol síly. Symbolem je i roční doba, ve které se výjev odehrává. Zima značí smrt, konec. Zároveň ale při bližším zkoumání uvidíme i nový počátek. Na vrbě rostou nové lístečky a v popředí před hrobem se objevují pupeny kytiček.

Kouzlo a sílu obrazu nám dodává jak obsahová, tak ale i výrazová stránka obrazu. Hlavními aktéry jsou dvě postavy. Hroby v pozadí nejsou dominantní. Schwabe svého cíle dosáhl tak, že namaloval hrobníka s andělem a hrobem tmavými barvami a vše ostatní světlými. Pozadí s tmavým výjevem propojují větve vrby, které zasahují jak za anděla, ale lehce ho i překrývají. Křídla anděla tvoří úzkou elipsu a pravé křídlo s obrysem haluzí vrby vytváří větší, kulatější elipsu. Některé větve vrby jsou čistě vertikální, jiné se zaoblují a podporují tak křivku. Ohniska této elipsy jsou právě v hlavách dvou postav.

Schwabeho obrazy sice nejsou k vidění v galeriích České republiky ani v jejím okolí, ale pokud vás umělec zaujal a rádi byste pronikli do dalších tajuplných děl, mnoho z nich není problém najít na internetu ve vysoké kvalitě. Pro výklad si člověk může pomoct básněmi od Charlese Baudelaira nebo novelou od Emila Zoly, podle kterých je mnoho obrazů namalováno, anebo použít vlastní fantazii a dosadit si za výjev svůj vlastní fantaskní příběh.efafda645f75144a7795655fdb8d252a

Smrt faraonova prvorozeného syna

Death of the Pharaoh Firstborn son

Death of the Pharaoh Firstborn son

Starý zákon je plný dramatických scén. Jednou z nich je slavné vyjití Izraelců z Egypta a poslední morová rána, pobytí všech prvorozených. Tento námět si pro svůj obraz Smrt faraonova prvorozeného syna (1872) zvolil orientalista Jean-León Gerome (1824–1904).

Známý příběh pojednává o poslední morové ráně, která defiitivně přesvědčila egyptského krále o tom, že musí židy propustit. Farao tvrdě překonával krupobití, mouchy i vodu přeměněnou v krev. Poslední kapkou bylo ovšem vyvraždění všech prvorozených. V Bibli čteme (Exodus 12,29-32): Když nastala půlnoc, pobil Hospodin v egyptské zemi všechno prvorozené, od prvorozeného syna faraónova, který seděl na jeho trůnu, až po prvorozeného syna zajatce v žalářní kobce, i všechno prvorozené z dobytka.

Tu farao v noci vstal, i všichni jeho služebníci a všichni Egypťané, a v celém Egyptě nastal veliký křik, protože nebylo domu, kde by nebyl mrtvý. Ještě v noci povolal Mojžíše a Árona a řekl: „Seberte se a odejděte z mého lidu, vy i Izraelci. Jděte, služte Hospodinu, jak jste žádali. Vezměte také svůj brav i skot, jak jste žádali, a jděte. Vyproste požehnání i pro mne.“ Dílo je silně emoční a symbolistní. Orientalistické obrazy vycházely z klasicismu, který je charakterizován racionálním pojetím. Smrt faraonova prvorozeného syna je tedy v tomto ohledu výjimkou. Scéna je jasně čitelná. Mladý nástupce před chvílí zemřel, farao ho drží na klíně a matka pláče na jeho hrudi.

Zajímavé jsou dva způsoby ve vyjádření emocí postav. Matka a sloužící dávají svůj bol najevo, vyjadřují zármutek nahlas nebo gestem. Muži v pravém dolním rohu vyjadřují zvednutím ruky smutek a úctu panovníkovi, Egypťané v pozadí hrají smuteční písně. Každý z nich má světlý tón kůže. Farao a jeho rádce mají ale tmavý tón pleti. Oba dva bez hnutí sedí. Jsou v šoku. Farao se dívá někam do ztracena. Jako by se mu hlavou honila hrůza z toho, že nevěřil, kam až to může dojít. Scéna působí, jako kdyby faraonův lid neměl ponětí, co se doopravdy stalo, ale panovník a jeho rádce to věděli moc dobře. V obraze je nespočet egyptských symbolů smrti. Sám malíř se do Egypta podíval, což nám dokazují precizní kopie egyptského umění.

Za panovníkem jsou nakreslené lotosy, on sám jeden křečovitě svírá. Lotos byl v Egyptě symbolem zrození, protože se do něj, podle tehdejšího náboženství, mohla převtělit mrtvá duše. Vedle svící leží zlatý kříž ankh, ochranný symbol života. Na hrudi mrtvého syna visí zelený přívěsek skaraba. Skarabeus byl symbolem reinkarnace a používal se také jako ochranný symbol. Na jeho druhé straně byla vyryta citace z Knihy mrtvých. Dramatično obrazu přidávají dvě postavy, kterých si možná zprvu ani nevšimneme. Nachází se v pravém horním rohu obrazu a jsou namalování chladnými barvami. Oblečení mají silně neegyptské. Jedna z postav vztahuje ruku. Nikdo je nevidí, protože muži stojí za jejich zády. Z biblického textu je patrné, že se jedná o Mojžíše a Árona.

Egyptská božstva a jejich mytologii známe z mnoha publikací a fimů. Všude jsou předkládána jako něco mocného, nadpozemského. Mnoho současných fimařů, jako tvůrci např. Hvězdné brány nebo X-menů, využívají motivy z Egypta k vytvoření nepřekonatelného nepřítele. Z obrazu na nás ale jejich kultura mocně nepůsobí. Mnoho ochranných symbolů, mnoho rituálů. Pomohli si tím ale? Ochránilo je to? Nikoli.

Izraelský Bůh je totiž mnohem silnější, mocnější. I přes to, že je Bůh lásky, neposílá strašidelná božstva a nenutí nás nosit ochranné známky, má poslední slovo a nic jej nepřemůže, ani Ra, ani Osiris.

Andrea Mantegna – Svatý Šebestián

mantegna_11

Andrea Mantegna (1430–1506) patří mezi nejvýznamnější malíře rané italské renesance. Jedním z jeho nejslavnějších děl je Svatý Šebestián, které namaloval hned ve třech verzích. Na jednu z nich se podíváme a rozebereme ji.

Mantegna se narodil do rodiny tesaře. Už v 11 letech šel do učení k malíři Francesco Squarcionovi, který se po smrti umělcových rodičů stal dokonce jeho adoptivním otcem. Squarcione byl blázen do antického světa a měl hojnou sbírku starých římských soch a váz. Mantegnu tyto předměty velmi inspirovaly pro vlastní tvorbu a skrze ně objevoval kouzlo a krásu antiky.

V 17 letech Mantegna odešel a založil si vlastní dílnu. Většinu života se věnoval především freskové výzdobě. Vyzdobil např. kostel Sant Sofi, kapli Ovetari a Sant Antonio v Padově. Ne všechny fresky se ovšem dochovaly, protože některé byly zničeny při bombardování Padova roku 1944. Velmi slavným dílem je výzdoba svatebního stropu v Pelazzo Ducale, který si zakládá na optickém klamu – výhledu do nebe. Takové pojetí perspektivy později inspirovalo barokní malíře fresek.

V roce 1452 se Mantegna seznámil s dcerou slavného malíře Jacopa Belliniho a o rok později se rozhodl si ji vzít. Bellini byl ovšem velkým konkurentem jeho učitele Francesca Squarciona. Celá záležitost vedla k tomu, že s ním Mantegna přerušil veškeré styky. Po čase ho dokonce obvinil před soudem, že se přiživoval na jeho talentu. Kromě fresek se umělec věnoval také mědirytectví. Měl velkou dílnu, která ve své době zásobovala celou Itálii. Svým působením prý dokonce inspiroval slavného Albrechta Dürera.

Rytiny si bohužel nepodepisoval, takže je pro nás dnes těžké je vyhledat. Na konci života byl povolán do Říma, někdejšího centra antického světa. Přesto se mu tam ale nežilo nejlépe. Pro papeže Inocence VIII. zdobil freskami kapli Belvedere ve Vatikánu. Papež ho ve tvorbě ovšem výrazně omezoval a stále měnil své požadavky, což umělce ničilo. V roce 1780 bylo jeho dílo zničeno na příkaz papeže Pia VI. Obraz Svatý Šebestián (1480) je prostřední ze tří verzí. Jedná se o dílo rané renesance.

Mantegnu inspirovala legenda jako taková, jistě na něj ale mělo vliv, že bydlel nedaleko kostela San Sebastiano. Plátnu dominuje Šebestián s šípy v těle. Stojí na soklu před klasickým antickým obloukem. Jeho oči vzhlížejí k nebi, jako by místo šípů vnímal jen Boží svět. Vedle něj kráčí dva muži, střelci. V pozadí se nám otvírá fantaskní krajina. Celý výjev působí trochu jako divadelní scéna s výraznými kulisami. Podle Mantegni byla antická díla ještě krásnější než příroda a skutečnost.

Proto v obraze využívá prvků starého Říma a scéna tak působí jaksi nadpozemsky. Obraz využívá středové kompozice. Úzký formát nás nutí se stále zaměřovat na sošné tělo světce. Všechny šípy na obraze směřují buď vertikálně, nebo horizontálně. Jediný šíp do diagonály je právě ten, který vypouští z těla krev. Zajímavé je, že z anatomického hlediska ne všechny šípy propichují světcovo tělo správně (např. u břišních svalů). Na spodním okraji obrazu si můžeme všimnout tmavého stínu-šipky, který nám jakoby ukazuje na Šebestiána.

V obraze najdeme, jak je tomu v renesanci zvykem, mnoho trojúhelníků. Nejvýraznější je ten se stranami na krajině v pozadí a vrcholem v Šebestiánově hlavě. Takto nás umělec opět odkazuje na nebe – daleko od pozemských a hříšných střelců. V díle se to hemží značnou symbolikou. Už jen to, kde je mučedník umístěn. Stojí jako socha. Vlevo od něj si můžeme povšimnout nohy z mramoru po jiné soše. Šebestián se nehýbe a stojí v kontrapostu. Stejně tak jako socha neuhne šípu, nepadne, vytrvá. Na levé straně se plazí fíkovník – symbol hojnosti.

Možná to znázorňuje fakt, že i přes utrpení a bolest se Šebestián cítí naplněn. V popředí kráčí dva střelci a diskutují o nějakých světských záležitostech, což vyvolává kontrast s mučedníkem pro Boží záležitosti. Záhadné město na obzoru je nebeský Jeruzalém, kam se Šebestián po smrti vydá. Písek, štěrk a jeskyně ve městě jsou nakresleny tak, jak je to napsáno ve Zjevení.

I když je obraz studený a jakoby mrtvý, odhaluje silný příběh. Když jsme si obraz rozebrali, najednou z něj opravdu cítíme odkazy na doufání v Boha, jedinou a správnou cestu. Že vše pozemské je jen relativní, že se nemáme spoléhat na světské záležitosti. A že i v utrpení máme věřit a spoléhat na Boha, protože na zemi je vše dočasné, ale v nebi je vše věčné a krásné.

Dramatická tvorba Franze von Stucka

Symbolista Franz von Stuck (1863–1928) patří mezi nejslavnější německé malíře své doby. Malíř, grafik, sochař a architekt v jednom dostal za život několik ocenění za svou činnost a asi nejvyšším uznáním byl v roce 1906 Záslužný řád bavorské koruny a rytířský titul. Jako profesor na akademii v Mnichově učil dnes známé umělce, jako je Paul Klee nebo Vasilij Kandinskij. V roce 1892 spoluzaložil skupinu Mnichovská secese, jež sdružovala umělce odmítající tehdejší oficiální umění, jako byl např. akademismus. Ke konci jeho života se stalo cokoli spojeného se secesí nemoderním, a proto se i na jeho dílo zapomnělo (secese se totiž volně prolíná se symbolismem). Až v 60. letech se lidstvo začalo vracet k umění okolo roku 1900 a tak se obnovila Stuckova sláva.

Stuckovo dílo je typickou ukázkou neměcko-rakouské symbolistní tvorby. Dramatické náměty, emoce, kontrast světla a stínu, těžké barvy, bílá těla, to vše v umělcových obrazech nacházíme. Náměty jsou snad až na výjimky mytologické. Výrazným prvkem v mnoha dílech je nebezpečná žena, femme fatale symbolistické a secesní éry. Stuck se hodně soustředil na biblická témata. Zda byl křesťan, to nevíme. Jisté ovšem je, že ve svých křesťanských námětech řeší spíše vnitřní boj člověka nebo články lidské psychiky, než že by odkazoval na Boha a snažil se tím někoho obrátit.

Jedním z děl biblického rázu je Lucifer z roku 1890. Satan sedí na něčem neidentifikovatelném. Za sebou má temná křídla. Ruka naznačuje až přehnaně gesto, rameno působí až vykloubeně, anatomie je silně naddimenzovaná. Druhou rukou si opírá o tvář a dívá se přímo na nás. V prázdných očích je upřený pohled, který nikdy nezmizí. Jako by nás sledoval i potom, co obraz schováme.

Ďábel vystupuje z temnoty, na jeho těle máme hru světel a stínů, hru valérů a barev. Obraz v nás probouzí mnoho otázek. Kde to Lucifer je? V nějaké pusté krajině? V pekle? Ve svém paláci? Kde se tu vzal, proč se na mě dívá? Co bude následovat? Chytí mne, odnese? Je má duše čistá, nebo jsou ve mně nějaké špatnosti? Jsem plně odevzdán Kristu?

Dalším dílem s námětem pekla je Inferno z roku 1908. Výrazná figurální kompozice dominuje obrazu. Postavy se svíjí v agonii, jednu dokonce obepíná had. V pozadí vidíme plameny. Obraz má jako typický symbolismus diagonální kompozici, která nemusí být na první pohled čitelná. Diagonála přechází od světlé hlavy ženy v levém rohu směrem do protějšího rohu přes skloněné obličeje. Diagonálu roztíná postava ženy, která se svíjí v hadím objetí. Nesmírně působivá je barevnost díla.

Obraz je malován studenými barvami, což dodává tělům nezdravou, možná až mrtvolnou barvu. Každá postava je jiného zbarvení. To symbolizuje osoby jako jednotlivce. Musíme se zaměřit na každého zvlášť, nebrat je jako fyzický celek. Co asi prožívají? Jak se do pekla dostali? Co jim běží v hlavě? Obraz je zajímavě osvětlen. Světlo vychází jakoby ze středu, ale kde se bere? Hrozivý oheň ozařuje postavy jen minimálně. Není jejich součástí, je to jen jakési pozadí, nebo možná další stupeň toho, co mohou prožívat. Vysoký kontrast na plátně nás nutí vznést pozornost jen na trpící osoby. Zároveň je ale lákavé i tajemno ve tmě za nimi.

57ec236279c8e07efdf2ad28a42a61ed

Co tam je? Jak to vypadá okolo? Krásná je hra světel na těle muže v popředí, kdy pomocí hry jemných valérů sledujeme strukturu svalů a kostí na zádech. Z obrazu máme na první pohled pocit, že utrpení je fyzické. Když ale dílo sledujeme delší dobu, přijde nám, že bolest je spíše psychického rázu a okolní atributy jako např. had symbolizují prožitky osob. Stuckovy obrazy jsou vesměs dramatické. Jejich cílem ovšem není vzbuzovat v lidech depresi, ale vnímat obraz jako takový, v jeho technickém zpracování a schopnosti k nám promlouvat.

Pokud byste se rádi na chvíli obklopili Franzem Stuckem, můžete se odebrat na jeho nejsoukromější místo – a to hned k němu domů. Umělec si vytvořil vlastní dům, jehož interiér a nábytek sám navrhl. Jako jeho obrazy je pojatá v duchu symbolismu a tajemna. Vila stojí v Mnichově a je přístupná veřejnosti.

Islám

Islám má po křesťanství druhý nejvyšší počet věřících na světě. Na zemi žije 1,6 miliardy stoupenců tohoto náboženství, kteří se nazývají muslimové. Nejvíce muslimů žije v severní Africe, v jihozápadní a střední Asii. Muslimové věří v jednoho Boha (arabsky Alláh). Svatou knihou islámu je Korán. Text koránu Bůh zjevil proroku Mohamedovi. Muslimové se scházejí k modlitbám a k uctívání Alláha v Mešitě. Mešita bývá zároveň i společenským centrem. Povinností muslima je pravidelná modlitba, ideálně pětkrát denně. Nejdůležitější modlitba je páteční, kdy by všichni věřící muži měli přijít do mešity. V islámu je velmi rozšířena pomůcka zvaná tasbih nebo misbaha. Má 99 zrnek a modlící se muslim při této modlitbě rozjímá nad jmény Alláha, kterých je dle muslimské tradice právě 99. Každý správný muslim(muslimka) by měl jednou za život vykonat pouť do Mekky, pokud mu to zdraví a fianční situace dovolí. Mekka je město v Saudské Arábii. Narodil se zde prorok Mohamed a je zde Kába, nejposvátnější místo islámu.

Odmítaný Edward Munch

Když se řekne Edward Munch, každý si asi představí obraz Výkřik — mistrovské dílo, jehož zobrazování se už dnes stalo kýčem. Existují stovky obrázků s křičícím mladíkem, který má hlavu Homera Simpsona, mimozemšťana, nebo dokonce Baracka Obamu. Je mi líto, že se z tak výborného malíře, jehož život nebyl zrovna dvakrát veselý, stala lidová taškařice a jeho brilantní schopnost zobrazení nálady zůstala upozaděna. Pojďme se tedy podívat na jeho krušný život.

Edward Munch byl narozen roku 1863 v Norsku. V jeho pěti letech mu zemřela matka a tím začal jeho nepodařený život. Otec nesl smrt manželky těžce a odvrátil se k pietismu, čímž pak trpěla celá rodina. Svým dětem vyprávěl, že je matka pozoruje a neustále jim ji připomínal. Malý Edward byl hodně nemocný a trpěl nočními můrami. Po několika letech zemřela i jeho nejstarší sestra. Jediná sestra, která se vdala, krátce po sňatku navždy odešla také a další sestře byla diagnostikována bipolární porucha už v dětství.

Otec děti kulturně vzdělával. Četl jim povídky od Edgara Allana Poea a severské ságy. To Muncha ještě více podporovalo v kreslení, a proto se nechal zapsat na technickou střední školu. Ta mu ale nevyhovovala, protože nebyla dostatečně umělecká. Proto přešel na umělecko-průmyslovou střední, s čímž jeho otec ale nesouhlasil. Obecně Munch svým životem otce netěšil. Přidal se k anarchistické skupině Kristianská bohéma, která měla nihilistický přístup a kritizovala křesťanskou morálku. Její nejvýraznější představitel byl zatčen za pornografii ve své autobiografické knize. Otec, vyznáním luterán, s takovým jednáním nesouhlasil a syna přestal financovat.

Munch měl ale i přesto otce velmi rád a nesdílel názor, že se rodičům musí konat zlo, jak hlásali jeho přátelé. Malíř neměl moc lidí v okolí, kteří by ho podporovali. Vlastně jím byl jen jediný člověk, jeho profesor. Veřejnost viděla jeho obrazy jako moc depresivní a s absencí duchovna. Na vysokou školu nastoupil do Paříže, kde se setkal s moderními umělci, jako byli Gauguin, Seurat nebo Van Gogh, a ti se mu stali velkou inspirací. V roce 1889 mu zemřel otec, což přineslo další deprese. Deset let potom měl Munch dokonce přítelkyni, vážný vztah, ale nechtěl se oženit, protože se bál problémů, které sám zažil v dětství.

Edvard Munch- Výkřik

Edvard Munch- Výkřik

Při sporu ohrožoval svou dívku pistolí, což samozřejmě vedlo k ukončení jejich vztahu. Postupem času se Munchova díla stávala populárními. Ve světě se začal objevovat nespočet nových stylů, které přesahovaly dřívější tendence, a proto i Munchovy obrazy začaly být chápány. Malíř měl dokonce výstavu v Praze a to roku 1905. Roku 1908 se jeho psychický stav začal zho šovat, a tak podstoupil psychoterapii, která obsahovala mimo jiné i léčbu elektrošoky. Jeho díla pak byla více barevná a optimistická, postrádala ale hloubku a dramatično. Na druhou stranu mu to přineslo větší popularitu a peníze. V roce 1937 nacisté označili Munchovu tvorbu za zvrhlou a sebrali mu mnoho obrazů. Munch se uzavřel a tvořil jen sám pro sebe. Roku 1943 vybuchl sklad nedaleko malířova obydlí a roztříštil skla jeho ateliéru. Munch kvůli tomu prochladl a za několik měsíců zemřel.

Edward Munch se řadí k symbolismu a předchůdcům expresionismu. Jeho hlavními motivy je osamění, úzkost a smrt. Obrazy nesou osobitou barevnost a čpí z nich tklivá atmosféra. Každé dílo má zajímavou dynamiku – zakřivené linie znázorňují plynoucí čas. Munchovy obrazy nejsou veselé, možná se na ně ani nebudeme chtít dívat. Přesto mě fascinuje schopnost znázornění jeho vnímání světa. Pokud nepočítáme jednoznačné obrazy s tématem smrti, tak si můžeme všimnout, že náměty jsou výjevy z běžného života – jedoucí lokomotiva, tancovačka, portrét.

Jako by nám Munch ukazoval, co v něm je, co vidí, jak žije. Jako by jeho obrazy byly voláním o pomoc, že něco není v pořádku. Munch měl těžký život, který by si s ním nikdo nevyměnil. Úmrtí v rodině, nepřijetí otcem, nepochopení, deprese. To, co se mi na malířovi líbí, je, že to nevzdal. Mohl se prostě zabít a mít klid. Přesto to zkoušel dál.

Dnes je z něj jeden z nejslavnějších malířů a i když mu toho svět moc nedal, zanechal nám dědictví nesmírné kvality.

Průšvihář Caravaggio a jeho Salome

Caravaggio je slavným mistrem, který žil na přelomu 16. a 17. století. Byl nazýván novátorem, protože jeho díla zobrazují realitu tak věrně, jak se mnohým v jeho době nepodařilo. Obrazy má silně expresivní a plné dramatizujících scén, stejně jako umělcův dobrodružný život. Caravaggio se narodil roku 1571 v Miláně. Malířství se učil v dílně málo významného malíře Simona Peterzana, který se držel tradičních stylů, jako byl realismus nebo naturalismus. Po studiu se Caravaggio seznámil s šerosvitem, tedy hru světla se stínem, vysoký kontrast tmavé a světlé plochy na obraze. To začal komponovat snad do každého díla.

Každý malíř, který je dobrý, nadčasový, a ještě k tomu mladý, si brzo najde své odpůrce, závistivé kolegy. Tak tomu bylo u Caravaggia. Na druhou stranu, umělec byl Průšvihář Caravaggio a jeho Salome e Sára Košťáková sám vznětlivý a měl pověst rváče. Jeho obrazy nesly silnou kritiku, byly považovány za vulgární a mnoho kupců ho odmítalo. Caravaggio chtěl zobrazovat realitu co nejvěrněji, a tak si bral modely přímo z ulice. Jeho modely byla cikánka nebo třeba prostitutka, která mu posloužila jako model k panně Marii. To bylo tehdy absolutně nepřístojné.

Caravaggiovy spory vrcholily. Žaloba za útok klackem, zranění mečem, urážka na cti, vyhrožování zbraní, uražení dámy, zpohlavkování… V  roce 1604 se porval v hostinci a byl uvržen do vězení kvůli podezření z vraždy policisty. Z věznice naštěstí utekl, ale zanedlouho se opět porval a protivníka zabil. Byl odsouzen na smrt, ale opět se mu podařilo utéct na Maltu. Neuběhlo ani pár let a už tu bylo další vězení kvůli hádce. Vyznamenání Maltézského rytíře, kterého na ostrově nabyl, mu bylo odebráno. Odstěhoval se do Itálie, kde neměl ani chvíli klid. Bál se, že ho někdo přijde zabít. Pro urovnání vztahů s Maltézskými rytíři namaloval obraz Salome s hlavou Jana Křtitele. O pár let později byl pobodán rytíři z Malty a po krátké době v roce 1610 zemřel. Příčiny smrti nejsou známy. Obraz Salome s hlavou Jana Křtitele je z roku 1607 a jedná se o druhou variantu díla z roku 1606.

Výjev je z Bible, kde si Salome vyžádala z marnivosti hlavu Jana Křtitele a nyní ji přinesl na podnosu kat. Dívka odvrací hlavu. V jejím pohledu můžeme přečíst různé emoce – jedná se o znechucení? Opovržení? Stud? Nebo lhostejnost? Každopádně se na hlavu ani nechce podívat. Katova tvář je citově nedotčená. Splnil svůj úkol, tím to pro něj skončilo. Třetí postava – děvečka, či dokonce matka Salome – jediná projevuje jednoznačnou lítost nad tímto činem. Rukama naznačuje svou bezmoc nad celou situací. Hlava Jana Křtitele jen tragicky přijímá svou smrt.

Scéna je jak střih z dramatického filmu, gesta jsou výrazně aranžovaná. Caravaggio na talíři zobrazil svou vlastní hlavu. Obraz je namalován v duchu šerosvitu, kdy jasné světlo přichází zleva a osvětluje jen část důležitých atributů. Obličej každého aktéra a jejich ruce (kromě služebné). Nejtmavší části obrazu jsou po  stranách. V prostředku jde pozadí mírně do fialova a  bystrému oku neujde, že kata obepíná ještě světlejší korona. Barvy jsou tlumené, a přesto na nás dílo působí živě.

Nejen z barevného, ale i z kompozičního hlediska je obraz velice zajímavý. Skládá se totiž ze souhry diagonál, které podporují dramatičnost. Kat i Salome mají hlavy i těla úplně stejně nakloněné. Naopak Jan Křtitel a služebná se kloní na opačnou stranu, ale již oba pod jiným úhlem. Navíc služebná má tělo opět ve stejném směru jako dvě krajní osoby. Jako protiklad jdou diagonály vedené hlavou Salome a služebné vedle diagonály z ruky dívky, hlavy Jana, natažené ruky Kata a  jeho hlavy. Podobných hříček najdeme v obraze samozřejmě více.

Caravaggiův obraz nám přesně líčí situaci, která v příběhu nastala. Můžeme z něj vyčíst pohled mnoha stran – lítost služebné, katova lhostejnost a do Salome si můžeme promítnout hned několik emocí najednou. Ještě lépe se nám tak příběh dostane pod kůži a my máme pocit, jako bychom byli součástí scény. Můžeme si přiblížit nejen krutost onoho činu, ale pomůže nám to se zamyslet i nad svými činy, kdy si místo Jana Křtitele můžeme dosadit nějaký svůj vlastní skutek a zamyslet se nad možnými následky.