Filip Boháč

Nota nebe končí

Synodní rada se na svém zasedání 17. července 2018 usnesla ke konci
roku 2018 ukončit vydávání časopisu Nota nebe.
Suché úřední sdělení má svoji historii a souvislosti. V uplynulých
měsících jsme (synodní rada) opakovaně slýchali hlasy z celocírkevního
odboru mládeže, který tvoří volení zástupci mladých evangelíků,
i z oddělení mládeže Ústřední církevní kanceláře, že Notu nebe mladí
lidé nečtou. Obdobně mluvili i mnozí faráři, starší i členové sborů, s nimiž
jsme se potkávali. Samozřejmě jsme také slýchali, že ten či onen
článek byl dobrý a jiný špatný, že grafická kvalita se poslední dobou
zlepšuje apod. Nás ovšem nejvíc zajímalo, zda je časopis čten těmi, pro
které je určen. Tedy mladými lidmi od 14 let výše. Vzhledem k tomu, že
v období po konfirmaci často kontakt s mladými ztrácíme, záleží nám
právě na nich. A pokud tento časopis nečtou, musíme hledat nové cesty,
jak je oslovit.
Celocírkevní odbor mládeže nechal vypracovat přehled návštěvnosti
webové verze Noty nebe. I ten prokázal její malou sledovanost.
Nejpozději v březnu 2018 byla šéfredaktorka Noty nebe seznámena
s naším záměrem ukončit stávající podobu časopisu i s důvody, které
nás k tomu vedou. Šéfredaktorka vypracovala zprávu s argumenty
na zachování tištěné formy časopisu a předložila návrh na oslovení
dalších předplatitelů. Mluvili jsme o nich v synodní radě dlouho, rozhodování
nebylo rychlé ani jednoznačné, ale nakonec pro většinu z nás
nebyly ty argumenty ani návrhy dost přesvědčivé.
Svůj okruh čtenářů Nota nebe má a ti budou naším rozhodnutím
nejspíš zklamáni. Jenže mně osobně připadá zavádějící tvářit se, že
vydáváme (my, evangelická církev) časopis pro mládež, když on jím vlastně není. Zklamáni jsou povětšinou také členové redakční rady
a autoři článků. Dělají svou práci rádi. Doufám nicméně, že se jejich
nápady, energie a chuť psát ze světa neztratí.
Současně s rozhodnutím ukončit vydávání tištěného časopisu
jsme uložili oddělení mládeže připravit nový mediální projekt zaměřený
na mládež. Jsme v tom docela na začátku. Nevíme, hledáme. Jaké
sdělovací prostředky, formy komunikace mladší mládež používá? Jaké
obsahy, jaká témata ji zajímají? Jakou cestou se to vůbec můžeme dozvědět?
Jak zabránit tomu, aby to nové nebylo zastaralé už ve chvíli
svého vzniku? Navzdory otázkám a pochybnostem do toho půjdeme.

Pavel Pokorný


Katharina von Bora: Reforma je také příběhem ženy (Nota del Cielo)

Text z posledního čísla Nota del cielo o reformaci o Katharině von Bora mluví i k našemu tématu, tedy svobodě v rodině.

 

Není tajemstvím, že většina historických textů je napsána z pohledu mužů. Z tohoto důvodu to může vypadat, že šlo v minulosti jen o ně. Přesto ženské postavy v dějinách hrály a i nadále hrají důležitou roli, často tajně a v tichosti v zákulisí. I přesto zastávají ženy nezastupitelné místo, hlavně co se týká lidskosti. Vše začalo již v Edenu. Ženy, které byly součástí Ježíšova povstání, jsou symbolem odvahy, kterou nyní máme. Když se vybraná maskulinní skupina přibližovala a nakonec odvrátila od Boha, ženy byly bosé u kříže. Ne nadarmo se přihodilo, že několik žen bylo oživeno.
Protestantská reforma není výjimkou, co se týče hlavních rolí, je tomu stejně jako v celé lidské historii. Ženy byly a stále jsou součástí této významné události. Přestože se mohou vyzdvihnout mnohá jména, rádi bychom tentokrát odkázali na ženu, která byla jednou duší se slavným Martinem Lutherem: Katharinu von Bora.
Katharina se narodila v roce 1499. Byla to silná a vážená žena, která hledala Kristovo evangelium jako jeden z největších pokladů. Od raného dětství vyrůstala v katolickém prostředí. Když jí bylo deset let, odeslali ji do kláštera v Nimbschenu, kde žila její teta Magdalena von Bora. V šestnácti učinila zásadní rozhodnutí a stala se řádovou sestrou. Díky svému náboženskému životu se mohla naučit číst a psát, na rozdíl od dalších slavných osobností své doby (především žen), které tuto možnost nikdy neměly.
Když jí bylo dvacet čtyři let, dostaly se jí do rukou doktríny o reformě a ona je přijala za své. Katharina věděla, že kvůli přijetí doktrín a nové víry bude muset opustit klášter, odkud utekla v doprovodu dalších jedenácti řádových sester, a to i přesto, že jim za tyto počiny hrozilo vězení a dokonce trest smrti. Její láska k Bohu byla silnější než strach ze smrti, a proto sebrala všechnu kuráž a utekla. Řádové sestry, které utekly, se usadily na protestantském území a rychle se začlenily do zdejších rodin anebo se vdaly, což bylo také zapříčiněno tím, že v té době neexistovalo žádné místo pro svobodné ženy. Katharina byla poslední z bývalých řádových sester, která nalezla domov: Martin Luther si vzal na starost najít jim na útěku vhodný domov a manžela. Jediná, která mu zbyla neprovdaná, byla Katharina. A tak se Luther a Katharina vzali!
Až do této doby byly sňatky jen chladné smlouvy, podobné jako jakékoliv jiné obchody ohlížející se na zisky a zájmy, nechávající lásku stranou. Moc se o tom nemluví, ale reformace kompletně změnila vnímání manželského sňatku a přinesla nový způsob chápání a vnímání tohoto svazku. Svazek Kathariny a Martina byl příkladem a stal se vzorem. Luther stejně jako další reformátoři energicky protestoval proti celibátu kněžích a skeptickému nahlížení na manželství v římskokatolické víře. Pán jeho sňatku plnému lásky a něhy požehnal. Novomanželé se hluboce milovali a byli přesvědčeni, že je Bůh jednoho k druhému přivedl. Velká láska Martina ke Katharině je jasně vidět v jeho spisech, především v těch, které pojednávají o jeho rodině a manželství. V těchto spisech často Katharinu přezdívá „moje okouzlující Käthe“.
Při jedné příležitosti Luther vydal testament: „Neexistuje více potěšující, přátelštější a láskyplnější společenství, spojení či vztah, než je dobré manželství.“
Martin a Katharina se těšili ze šťastného svazku celých dvacet let, dokud Martin neopustil tento svět. Bůh páru požehnal šesti dětmi, z čehož čtyři se dožily dospělosti. Šest let po smrti svého manžela byla v roce 1552 také Katharina povolána na věčnost.
U příležitosti pětistého výročí reformace se často mluví o Martinovi a dalších reformátorech, velmi málo však o Katharině a dalších ženách, které měly ve slavné historii velmi důležitou roli. Na tom ale nezáleží. Katharina tam byla. A všechny ostatní ženy také.

Překlad: Otýlie Holá

Papa Noel na koni

Překlad: Otýlie Holá
Mnoho vánočních svátků se slaví po celé Kubě během prosince, přičemž trvají až do 6. ledna. Oslava Vánoc, která u západních náboženství většinou připadá na 25. prosince a u náboženství východních na 6. ledna, se stala dlouhým svátkem, trvajícím po celou výše zmíněnou dobu, skládajícím se z menších oslav, které organizují kostely různého vyznání. Měli bychom dále zmínit, že podle bájí se Papa Noel pravidelně vracel na Kubu, aby zde jezdil na koni. Máme zprávy z různých míst rozmístěných po celém ostrově, že speciální oslavy konající se v tomto dlouhém období měly, mají a budou mít své nezastupitelné místo.