Pavel Jun

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nam sagittis ornare nunc interdum tempor. Nunc at elementum justo, at hendrerit leo. Sed non blandit neque, interdum luctus lacus. Nam egestas sollicitudin eros, non laoreet tortor mollis ac. Aliquam erat volutpat. Etiam ultricies eleifend arcu sed iaculis. Vivamus nec felis aliquet est accumsan faucibus.

Víra a sport

Může něco znamenat víra ve sportu? Může něco znamenat sport pro víru? Nebo mají něco společného? Převracel jsem to dokola, nevěděl jsem…

Moje žena dělala poměrně vrcholově gymnastiku, tak jsem se jí šel zeptat. „Co ti sport dal a co vzal?“
Skoro mi vzal zdraví. S vrcholovým sportem se musí včas skončit… 

Naučil mě snášet bolest, překonávat únavu, pohodlnost, to se potom docela hodí zvláště pro ženu, když v noci vstáváš k dítěti nebo když ho máš porodit… 

Taky jsem se naučila, že věci nejdou snadno. Něco zkoušíš tisíckrát, pak se ti podaří. A ani potom to neznamená, že to umíš. Zase spoustukrát spadneš. 

Taky poznáš své limity, i to se v životě docela hodí.
A dost mi to pomohlo ke zdraví, byla jsem astmatické dítě… To je asi nejdůležitější věc, co sport dává, zvláště když sportuješ v dětství.“

„A co víra a sport, vidíš tu nějakou souvislost?“
První reakce byla: „Nee…“
Po chvíli: „Mně nepřipadá, že vyznavačské je, že nepodvádíš, že hraješ fér, že druhému pomůžeš… To je přece normální, běžný etický model.

„Takže víra a sport opravdu nic?“
No… Problém pro mě byla soutěživost. Člověk by vlastně měl mít radost, že se druhému nedaří… To byl můj problém, že jsem neměla velkou touhu vítězit. Bavilo mě – cvičit si, cvičit co nejlíp, ale nechápala jsem tu touhu vítězit, kterou ode mě čekali. Být lepší než druhý, porazit ho…
A potom: největší problém pro mě bylo, že chtěli, abych žila pro sport, pro závody. Všechno obětovat. Ostatní odsunout stranou, nechat hudební školy, nechodit v  neděli do  kostela, protože byly závody… Sport chtěl mou duši.“

Nakonec moje žena dodala: „Ale miluji sport!“.

Filipským 3,12: Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš.

Pane teologu, pane psychologu, přece se nebudete škorpit?!

To jsme tuhle na setkání s mládežnickými dobrovolníky pozvali psychologa. Přišel a byl roztomile uvolněný. Hned na začátku přiznal proč. Říkal, že ho zvou všelijaké dobrovolnické organizace, často i církevní, takže ví, jak to chodívá… že čekal skupinu unavených a vyhořelých lidí a byl nadšen, že přišel do skupiny živoucích, jiskřících, energií nabitých lidí.

Tak když se na začátku představoval, tak asi z té uvolněnosti a ve vtipu řekl, že je jungián (žák psychologa C. G. Junga) a že podle něj je nejlepším žákem Junga Kristus. Já jsem jako teolog cítil potřebu protestovat, tak jsem namítl, že se mi to nezdá, že i když velkoryse pomineme časovou posloupnost, tak by určitě nebyl nejlepším, že jako žák by svému psychologickému učiteli nedělal dobré jméno, když skončil tak, jak skončil. Totiž krátce po třicítce, všemi opuštěný, patrně na dně sil, na kříži… Psycholog přiznal, že to říkal v nadsázce, možná trochu provokaci. A večer s psychologem pak přes tuto přátelskou přestřelku plynul hezky v klidu dál.

Tak jak to spolu má psychologie a teologie, terapie a víra? V jakém jsou vztahu? Nebude mezi nimi konkurence, boj o klienty, prezentace úspěchů, nadřazování…? Ne. Řekl bych, že smí být ve vztahu poměrně přátelském. Protože se – ne míjejí, to se nedá říci, protože oběma jde svým způsobem o člověka. Ale opravdu „svým způsobem“, každému trochu jinak.

Psycholog, terapeut V. Frankl napsal v knize Psychoterapie a náboženství: „Cílem psychoterapie je duševní uzdravení – cílem náboženství je spása duše. Jak je toto stanovení cílů rozdílné, může vyplynout z toho, že kněz zápolí o spásu věřícího i přes nebezpečí, že tento věřící spadne do ještě větších emocionálních napětí, kterých nemůže být ušetřen; neboť primárně a prvotně je knězi každý psychohygienický podnět vzdálený – náboženství je více než pouhý prostředek, který lidi ušetří od psychosomatických žaludečních vředů, jak vtipně poznamenal jeden jezuitský kněz z USA. Ačkoliv se náboženství ve svém prvotním záměru může jen velmi málo snažit pečovat o uzdravení a prevenci nemocí, přece jen ve svých důsledcích, tedy nikoliv ve svém záměru – působí psychohygienicky a psychoterapeuticky. To se děje tam, kde náboženství lidem ve zvláštní míře umožňuje prožít bezpečí a zakotvení, které by nikde jinde nenašli; bezpečí a zakotvení v transcendenci, v absolutnu.“

Jako by psychologie měla „skromnější a reálnější cíl“. Aby člověk dobře fungoval ve svém životě, vztazích. Víra nemá žádný dílčí cíl… než Boha. „Zakotvení v transcendenci.“ Psycholog brání člověka, učí ho (u)bránit se všelijakému přepětí, přesmyčkám, zkratům… Víra pomáhá v tom, co je lidským údělem: poukazovat „nad sebe, a to tím, že odkazuje na něco, co není on sám, na něco – nebo na někoho – jiného!“ (opět V. Frankl). Ve víře jde o „investování“, svěření sebe sama.

Tak mezi psychologií a teologií nemusí být žádné přestřelky – nanejvýš jen přátelské. Psychologie a víra smí být v přátelském až uctivém vztahu. (P.S.: Psychologie někdy může pomoci věřícímu, protože ta věc s Vírou je tak velká a silná, že se při tom může stát leccos taky nezdravého…)

Fil 2:5-11 Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Boží scrabble

aneb Co má víra společného s poezií?

Lidské hry jsou velmi poučné, odráží se v nich to podstatné o lidském životě. Třeba scrabble. Dostanete písmenka. A z té změti písmenek se pokoušíte složit nějaké slovo.

To je jedno z podstatných „umění člověka“. Z rozházených písmenek – tedy z nejrůznějších pocitů, vjemů, dojmů, otázek, námětů… sklá- dat „výpověď“, hledat význam, pointu, smysl.

Příklad: Cosi mě hřeje… (To je pocit). Sluníčko? (To je první nápad) Ne, to hřeje jinak, jinde. (Rozvažování). Tohle je spíš tady… u srdce. Aha! (Identifiace). Někdo se na mě usmál. Co má se mnou? (Že by sympatie?)

Básník je hráč „životního“ scrabble… Chápe život jako Tajemství a pokouší se vyhmátnout slova, obrazy, symboly, metafory, které z toho Tajemství cosi vyjádří…

Krásná ukázka „básnického scrabble“ je v knize V. Fischla „Zátiší s houpacím koněm“. V altánu pod nočním nebem sedí stařec s houpacím koněm a vedou rozhovor o hvězdách:

„…to, čemu říkáme hvězdy, jsou jen stopy andělů tančících na jakémsi nebeském bále“.

„…Jenže se ten bál tam nahoře koná v dalekém zámku a bez nás. A než tam dorazíme, bude už jistě po všem.“.

„…Možná že hvězdy jsou jen drobty, které zůstaly na stole nebe po té hostině a někdo něco z nich smetává do našich čekajících dlaní“.

„…Někdy nebesa vypadají jako zabedněná hřeby hvězd a všechna tajemství leží pod těžkou deskou oblak jako pod víkem rakve“.

„A proč ne jako stopy po červotočích, kteří navrtali díry do truhly plné tajemství, aniž se dostali k některému z nich?“

„A což jsou-li hvězdy noty v partituře slavného Te Deum, které jsme se dosud nenaučili číst?“

„Možná že Bůh, ve kterého začínám zas věřit, se také někdy potřebuje něčím uklidnit a že hvězdy jsou jen jako zrnka jantaru na růženci v prstech starých Arabů sedících na nízkých stoličkách před kavárnou… kouřících z nargil s očima napůl zamhouřenýma“.

Hvězdy mohou vyvolat takové otázky, takové tušení, takovou naději! Básníkům se dá koukat při hře přes rameno. Někdy je to krásné. Někdy jen exhibice. Někdy stejný zmatek, jako byl předtím…

Věřící „hrají scrabble s Bohem“. Ne proti Bohu. S Ním. Sedí (nebo spíš klečí?) nad rozházenými „písmenky života“ a skládají… Někdy tomu říkají modlitba. Jindy meditace. Jindy „píšu kázání“.

Často prožijí, jak „se jim to skládá“, „jak to Někdo pro ně skládá“.

Základní písmenka jsou „á, j, y, t“. (Správně složeno: Já-Ty). To je výchozí pozice lidského života.

Někteří věřící víc jen čtou, co se jim složilo, někteří zkouší sami psát.

Bůh je skvělý hráč scrabble. Však taky celou tu hru (život, bytí takhle) vymyslel. Jako osobní sdílení. Je s ním i legrace. Dokáže skládat vtipné věty. Ale hlavně v nich jde o vzájemnost a naději. Tajemství dostává jejich tvar, podobu, a v Jednom Případě dostalo až Tvář.

Ř 16:25n. Sláva tomu, který má moc upevnit vás ve víře podle mého evangelia a podle zvěsti Ježíše Krista: v ní je odhaleno tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno, nyní je však zjeveno prorockými Písmy a z příkazu věčného Boha stalo se známým mezi všemi národy, aby je poslušně přijali vírou. Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků. Amen.

Dá se víra naučit?

Potkali se tuhle… učitel kytary a farář.
Učitel kytary vypadal trochu frustrovaně.
„Je to hrozná práce, učit hrát na hudební nástroj. Říkáš:,Teď dej první prst na třetí strunu, druhé políčko.‘ A žák ho cpe na třetí! Tak se zeptám (to ještě mluvím potichu):,Tohle je druhé políčko?!‘ A on přejde na druhý prst. Tak namítnu:,Ne, první prst jsem říkal! Tys zase vůbec necvičil!‘ A pak už jen pro zbytek hodiny zatnu zuby a mlčím… Jen v hlavě mi to běží dál:,Tenhle se to nenaučí, nemá vůbec žádný talent… Nebo že bych byl tak špatnej učitel?‘ Tak vezmu kytaru a něco jim zahraji v bláhové naději, že snad dostanou chuť učit se dál… Hádám, že to máš podobně, kolego.“

Farář zdvihl obočí…  „Říkals,kolego‘…?“
Učitel kytary: „No, ano… Snad se neurážíš. Nejsi taky něco jako učitel,učitel víry‘? Neučíš snad děti i dospělé věřit?“
Farář se rozzuřil: „Jestli něco nesnáším, tak to jsou,učitelé víry‘. Potkal jsem jich pár, měli svou metodu, své postupy, své vize, říkali lidem, jak se to dělá – věřit a vázali je na sebe a byla to tak hnusná manipulace a vydírání, že“ – v tu chvíli rozhořčením ztratil dech.
Učitel kytary nedal pokoj: „Běží ti hlavou při biblických hodinách, kázáních taky něco, jako když já učím na kytaru?,Tak, teď se, bratře, dotkneme téhle struny duše… Ne, to není ona, téhle jsem říkal…! Jemně rozeznít! Tohle že je jemně?!‘ A napadne tě někdy taky:,Ne, ne a ne, tenhle člověk nemá talent, ten se to nikdy nenaučí‘?“

Farář namítl: „Víra se nedá naučit.“ Učitel se ušklíbl: „Jo, jo, to už jsem někde slyšel. Víra je dar. Nebo jak teda vzniká víra?“ Farář po dlouhé době, tak dlouhé, že to vyvolávalo rozpaky, řekl: „No… s vírou je to podobně jako s láskou. Láska vzniká tak, že někomu uvěříš jeho lásku. Víra vzniká tak… že někomu uvěříš jeho víru.“

A když si všiml otazníku v učitelových očích, dodal: „Lásku jsem párkrát potkal. Asi proto, že to se dá: občas, chvíli někoho milovat. Sebereš pro to sílu. Najdeš k tomu důvod. Ale milovat život i navzdory tomu, co v něm proti lásce mluví…?

Vím jen o Jednom, komu se dá uvěřit jeho víra.“

Ef 3,17–21 (Proto prosím…), aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.

Slavnost je pozvání

S mobilem to je jednoduché. Když mu začne docházet baterka, připojí se na nabíječku. S autem taky. Když má skoro prázdnou nádrž, blikne na řidiče a zajedou spolu dotankovat. A co člověk? Co když člověku hrozí, že „dál už to fakt nepůjde“?

Slyšel jsem od různých lidí, jak říkají: musím „dobít baterky“ nebo „dotankovat“. Jak a kde se tohle dělá?! Když člověk je o dost náročnější zařízení než mobil nebo auto. Potřebuje víc než jen energii. On (opravdu!) potřebuje třeba i důvod k tomu, aby „fungoval dál“. A stejně potřebuje často i pomoc s orientací a ujištění významem a smyslem… A další a další „věci“. Kam se připojit, odkud tankovat?

***

Myslím, že k tomu byly (a jsou) slavnosti. Ale jinak, než se má běžně za to. „Oslavíme to,“ říká se. A znamená to: uděláme si hezkou chvíli, volno, a dopřejeme si něco příjemného. Jako by stačilo si odpočinout a něco si dopřát. Není všechno slavnost, čemu se „slavnost“ říká. Možná proto to většinou slavně nedopadá a proto ta kocovina další den ráno…

***

Smysl slavností byl prý většinou náboženský. Člověk v nich „vystupoval z všedního způsobu života“ a „obnovoval vztah k Bohu“, to znamená „připojoval se k Základu bytí“. A takhle mohl dostat energii, totiž důvod, motiv k dalšímu životu, a taky směrovky a jistotu, nadhled a pocit smyslu…

***

Dobrá situace k pochopení slavnosti je Betlém, „Betlémská situace“. Seběhnou se pastýři kolem Dítěte, když se předtím ozvalo (Lukáš 2,14): „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Nechte se pozvat o Vánocích k večeři Páně. Nejlepší slavnost, co znám. Lidé vystoupí ze svého místa, jsou spolu v kruhu, kde neplatí „první“ a „poslední“, přijímají víno a chléb jako dosvědčení Božího zalíbení, Lásky, která dává – svěřuje sebe sama. A člověk to zkusí taky a…

Nebeský souboj

V literárně–fiosofické kavárně, kam chodím postávat, okounět a schytávat bonmoty, protože na víc nemám, jsem tuhle, dřív, než mě jako obvykle vykázali, uslyšel od G. Marcela: „Pružinou naděje je pokora, ne pýcha.“ Tak se mi to motalo hlavou. Jediné, co jsem si dovedl představit, byla ta „pružina“.

Tu má přece autíčko našeho vnuka v setrvačníku. Pružina se natáhne a auto vyrazí. Pružina je to, co dává energii, co pohání… Ale jak to souvisí s nadějí, pokorou a pýchou?

***

Až se mi to včera trochu otevřelo. To jsem zase nemohl spát, tak jsem čekal bolestivě na ráno. Přibývalo světlo, končila noc a nastupoval den. Představoval jsem si, že se mezi nimi děje jakési předání směny, služby (jako když jsme končívali stráž na vojně). Všiml jsem si, že jedna hvězda zůstávala na nebi déle. To bude ta „jitřenka“! Tak tahle asi předává klíče a dělá zápis o tom, co se v noci stalo. A pak už se objevilo slunce a hvězda zmizela.

V pořádku, říkal jsem si. Klidná služba, klidné předání. Při ranní četbě jsem ale náhodou objevil, že lidé kdysi – když se na tohle dívali – měli naprostou jinou asociaci. Dívali se na to jako na souboj! Ne jako předání služby, ale jako boj o vládu! Vyprávěli si o vzpouře proti bohu, ve které šlo o pokus zřídit si nad mraky a nejvyššími hvězdami trůn a vzít tím vládu nad světem nejvyššímu Bohu.

Tohle lidé kdysi kdesi viděli na ranním nebi. Podívejte: Jitřenka! Někdo chce soupeřit se sluncem!? Ale to asi dopadne špatně! Tedy pro vzpurnou Jitřenku. A viděli to.

***

Pak jsem trochu pochopil toho G. Marcela. Pýcha – to je „souboj se sluncem“. Že „chci být Jitřenkou“. Že důvod dobrého očekávání chci mít pod kontrolou, v sobě, ve své síle. Že si chci budoucnost sám vybojovat. Nebo si ji slibuji od někoho tady, od nějaké impozantní postavy, která mi slíbí, že to vybojuje za mě, že můj život a svět „udělá znovu,great‘“, že on nese světlo.

Pochopil jsem na jedné takové postavě v posledních dnech, proč tak krásné jméno Lucifer („světlonosič“) se lidem stalo tím nejhorším. Samozvaný, falešný, zoufalý nositel světla – v tom je cosi nebezpečně smutného a zlého. Jak jiný byl Ten muž z Nazaretu! Nenesl světlo (nestavěl se proti Slunci), ale odrážel, v pokoji a důvěře zrcadlil! Proto se stal důvodem k Naději.

Naděje znamená, že dobré čekám – jako se čeká ráno slunce – navzdory tmě, i navzdory tomu, co je vidět, a někdy i navzdory tomu, co se dá čekat, i navzdory sobě a svému smutku a slabosti… které pokojně přiznávám.

***

K meditaci:

2 Kor 4,6: Neboť Bůh, který řekl „ze tmy ať zazáří světlo“, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.

Gen 32,31–32: I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý.

Ž 130,6–7: Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení.

Proč to děláš, co tím sleduješ?

rezonance

To byla taková průpovídka, co se říkávala mezi dětmi: „Jseš blbej nebo navedenej?“ Říkalo se to třeba, když vám někdo v zimě hodil hroudu sněhu za límec bundy. Když jsem si ve vzpomínkách pustil defilé angažovaných lidí, které jsem v životě potkal… tak bych tu průpovídku potřeboval rozvést.

Určitě…, potkal jsem taky pár angažovaných, kteří svou angažovaností působili spíš potíže a předávali zmatek, který asi měli taky sami v sobě. A u jiných mi připadlo, že „jsou navedení“, oklamaní, zmanipulovaní, zneužití.

Ale před mnoha angažovanými jsem cítil údiv a k nim velikou úctu. Asi bych se potřeboval zeptat „proč to děláš?“ a „co tím sleduješ?“. A chtěl bych, aby to neznělo podezřívavě, ale hodně, opravdu hodně zvědavě. Zeptat se po „motivu“: co tebou takhle hnulo, že tohle děláš…? Sám pro sebe totiž přicházím na to, že motiv je pro hodnotu a smysl činu často rozhodující. Ale takhle se zeptat, to se v našich krajích nedělá, a často se na to ani nedá odpovědět jen tak. Nejhlubší motivy bývají hluboko, někdy docela v temnu.

Musí tedy stačit, že jsou lidé, kteří něco dělají ve prospěch druhých, pravdy, spravedlnosti, budoucnosti… což „není normální“ a většinou se jim to nevyplácí? Někteří dokonce jako by si to vůbec neuvědomovali! Dá se za tím potom tušit… angažmá (povolání) od Boha? Nebo je pro to ještě jiná podmínka a poznávací znamení? A co jim přát?

Řím 4,4n Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost.

1K 13,3 A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Jd 1,1n Juda, služebník Ježíše Krista, bratr Jakubův, těm, kdo jsou povoláni, milováni Bohem Otcem a zachováni pro Ježíše Krista: Milosrdenství, pokoj a láska ať se vám rozhojní!.

 

 

Vidím tvou tvář

Nejdůležitější věci o člověku jsou vlastně velmi prosté a velmi přehlížené. Došlo mi (až nedávno a při jakési četbě), jak zvláštní je to s lidskou tváří. Tvář je tak „transparentní“, tolik o nás vypovídá, prozrazuje, je to vlastně „čtecí tabule“ různých sdělení, „okno do duše“, ale „já sám ji přirozeně nevidím“. (Myslím opravdu přirozeně – když pomineme zrcadlo a selfie). Takže: moje tvář je vlastně pouze „pro druhé“!!

Tvář – to, co identifikuje člověka – je jenom pro druhé lidi!! Co to prozrazuje o člověku? Může se nám tisíckrát zdát, že to, co prožíváme na svém těle a duši, když je nám to tak blízké a silné, je tedy to první a poslední a asi jediné, co je pro nás důležité, všechna rozkoš, bolest, smutek, radost, myšlenky, naděje… Ale to hlavní o nás je, že „svou tváří jsme pro druhé lidi“. Je jedno, jestli jsme si daleko nebo blízko – zásadní perspektiva pro lidské bytí je tahle „napřaženost“, tohle „sebenabídnutí“, sebenaklonění – bytí „pro“, „pro-existence“. Být bratr – sestra. A nic na tom nezmění podivná kultura selfie. Žalm 139,7–12: Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.

I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.

Žalm 27,8–9: Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: „Hledejte mou tvář.“ Hospodine, tvář tvou hledám. Svoji tvář přede mnou neukrývej, v hněvu nezamítej svého služebníka. Ty jsi byl má pomoc, neodvrhuj mě a neopouštěj, Bože, moje spáso.

Evoluce, selekce, spravedlnost, milosrdenství

Z celého svého srdce jsem vždycky nenáviděl „evoluci“. Dějiny nebo i rodinné a životní příběhy se posouvají dopředu prý způsobem „selekce“, „přirozeného výběru“. Což znamená prostě to, že budoucnost patří tomu silnějšímu, bezohlednějšímu, brutálnějšímu, sobečtějšímu, necitlivějšímu… Sobecký gen vítězí. V jedné literární kavárně jsem ale tohle jaro zaslechl jednoho teologa, jak o „evoluci“ mluví jinak, totiž s úctou. (G. Theissen.)

Tak jsem si přisedl, předem ovšem dost nedůvěřivý. Ptal jsem se na dvě věci a dostal tři odpovědi. Prvně jsem se ptal, jak může tak pozitivně oceňovat evoluci s její hrůznou „selekcí“. Vytušil jsem odpověď: protože evoluce je vzpoura proti principu entropie. Mohlo by se zdát, že vládne „entropie“, že totiž život vychládá, ubývá, ztrácí se… a že to je fatální ohrožení života.

Ale není to tak: je tu vzpoura proti principu „entropie“ a tou je evoluce. Potom jsem se ptal, jestli mu tedy nevadí princip „přirozeného výběru“ (že silnější vyhrává). A on mi prozradil: princip selekce, „přirozeného výběru“ je v evoluci (do nesmírné hloubky) korigován a to hned nadvakrát. Prvně spravedlností. Pro to mají velký smysl Izraelci, Starý zákon… Proti svévoli, zpupnosti silných se žádá a prosazuje ochrana slabšího!!!

A potom milostí, milosrdenstvím. I ten „hříšný“, ten nespravedlivý má svou hodnotu. A to, čeho se člověk ze svého ve prospěch druhého „z milosti“ zříká a co dává, to má zvláštní smysl… Pro to by mohli mít největší smysl křesťané – kvůli Ježíši Kristu. Prý evoluce má svou evoluci. Dějiny jdou dopředu… Ale neposouvají se silou, brutalitou, ale spravedlností (ochranou slabších) a nakonec nejvíc překvapující milostí, milosrdenstvím, smilováním, dáváním. Že by až po darování sebe sama…? (Ale to už je „způsob Boží“.)

Fil 2,5nn: Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Zpěv – řeč andělů?

Co se může stát při zpěvu? No – je to trochu zázrak. Jen pár situací – vzpomínek:

a) Zpěv jako vzdor těžké (nesnesitelné) situaci. Vzpomínám: Zpíváme spirituály, např. „Tvá svoboda“ – v době výrazné občanské nesvobody – a něco se mění. Nebo víc: Jdeme v pohřebním průvodu dlouhou cestou na hřbitov a malý houf lidí ze sboru zpívá „Má víra pohlíží“ a je v tom síla. Nebo ještě víc: Když jsem se měl loučit s hodně blízkými lidmi, tak jsem neměl co říci a vlastně jsem nechtěl vůbec nic říkat ani myslet. Ale celý kostel se chvěl zpěvem. Zpěv může znamenat vysvobození z dané situace. Někdy povolí i dveře vězení. Nechte si vyprávět třeba od apoštola Pavla.

b) Zpěv jako sjednocení (v chvále). Když přijdu do kostela, tak se jím často nese šepot. Zní trochu zlověstně. Jako tajemné a zmatené mumlání. To ještě nezačaly bohoslužby a lidé si potichu povídají. Pak se ozvou varhany a kostelem se přeleje vlna společného zpěvu. Krásné. Zpěv sjednocuje. Každý si jinak „mele svou“ a to ještě ve svém vlastním rytmu… Vyznání se řekne: „homo-logein“ a znamená to: něco říkat stejně. Zpěv to umožňuje. Zvláštní zážitek. Teď mi dochází: jestli je něco, co lidé přirozeně a opravdu mohou říkat spolu a stejně, tak to nakonec nemůže být „něco o někom“, ale jenom chvála Boží. Jako o letnicích.

c) Zpěv jako shrnutí času – časů? Vzpomínám: V Rumunsku v domě Čechů-exulantů zpí- váme česky (a vlastně jsem to prožil i leckde jinde, i doma, o Vánocích a jindy…). Staré písně. A něco velkého se děje. Je zřetelné hluboké dojetí. Písně jako kdyby dokázaly vstřebat čas, zahrnout různé vzpomínky se spoustou citu a významu, a také potom na tom bohatství dát kdykoli podíl. Možná jsou písně, při kterých se může prožít až „naplnění času“! Zpěv může být skoro jako přenesení (do) nebe.

Co takhle se naučit nějakou písničku třeba od krále Davida, prorokyně Anny nebo od přímo od andělů (přes pastýře z Betlé- ma).