Pavel Říčan

Kdo půjde na faráře

Minimální zájem o studium teologie! Kdyby byla ČCE firma, asi bychom si udělali sociologický průzkum, aby se zjistilo proč. Snad je málo duchovních, kteří by byli vzory lákajícími k napodobení. Kázání bývají vědecko-biblicky fundovaná, ale často chybí (cituji z úvahy stoletého faráře Josefa Veselého) konkrétní výsledné „podněty k promýšlení a pokyny na dobrou cestu života“. To souvisí s tím, co konstatuje tentýž autor: K rozhovorům, které berou vážně osobní problémy lidí, se církve našeho typu „uchylují výjimečně“.

Neobviňuji faráře. Vázne něco podstatného v jejich vzdělávání. Podle profesora Štefana je nutná „generální reforma“ studia teologie, ve kterém chybí zejména psychologie a sociologie. Bez odborného vzdělání v těchto oborech se farář těžko orientuje a pohybuje v dnešním složitém světě, kde věřící i nevěřící touží po tom, aby je doprovázel někdo zasvěcený, kdo jim bude rozumět. Proto jdou koncovky kázání tak často do obecna nebo do ztracena. Zde je také příčina toho, že váznou osobní rozhovory o podstatných věcech.

Bez psychologie není už dnes dost dobře možné vést do hloubky jdoucí dialog nebo dokonce realizovat návrat ke zpovědi, který nedávno vytyčil jako důležitý úkol farář s mimořádným rozhledem, Ondřej Macek. Proč o tom píšu do časopisu pro mládež? Abych povzbudil. I když reforma načrtnutá profesorem Štefanem se zatím nekoná, cílevědomý student najde dost příležitostí k teoretické i praktické průpravě v sociologii a v psychologii, kterou potřebuje. Najde přímo na evangelické teologické fakultě, kde se vedle oboru teologie připravujícího na povolání duchovního studuje i krizová, pastorační a sociální práce, případně na dalších fakultách univerzity. Nestane se patrně kvalifikovaným badatelem nebo psychoterapeutem, ale jeho duchovní práce získá – snad tou metaforou nepřeháním – nový rozměr.

Nikdo nedokáže říct, co se dnes vlastně děje s evropskou duší. Tradičních návštěvníků bohoslužeb ubývá, přibývá však hledačů, zvláště mladých. Hledá se na okrajích církví i daleko od nich, nábožensky i nenábožensky, někdy riskantně až tragicky. Novou orientaci hledají také – a často právě oni – věrní členové, kteří vidí a cítí, že se kolem nich i v jejich nitru děje něco, čemu je třeba nově porozumět, nově to rozumem i citem uchopit. Hledat s hledajícími, to dnes patří k jádru povolání duchovního. Je těžké představit si smysluplnější a dobrodružnější cestu životem.

Africký děti prej dál maj hlad…

Píše mi prasynovec: Včera jsme na mládeži zpívali „… africký děti prej dál maj hlad a já nevím, co s tím…“ Teď slyším ve zprávách, že v Africe hrozí smrt hladem 20 milionům lidí. Měl bych dát aspoň něco. Ale i kdybych dal všechny své úspory, pořád tam bude hlad, zatímco já budu ve vatě – a se špatným svědomím. Z druhé strany se zase člověku vtírá, co říká ten Konvička: Čím víc jídla a léků tam budeme posílat, tím rychleji se bude Afrika přelidňovat, a až ten hrnec přeteče, přijdou nám stopro podřezat krky. Někteří přitom budou křičet „Allahu akbar“, jiní třeba „Vy přežraný prasata zlodějský!“ Protože o bohatém Severu a chudém Jihu dnes už díky internetu vědí moc dobře. Tak strejdo, co já s tím?

Tož synku, zkusme to vzít tak trošku z druhého konce. Chalíl Džibrán říká: „Chléb, který upečeš bez lásky, bude jedovatý.“ O charitě platí totéž. Tak pošli stovku, tolik laskavého soucitu v sobě jistě najdeš, abys s tím neměl problém. Pak s tím pracuj: Dej chvíli tomu, že si pustíš hlavou, co asi za tu tvou stovku hladoví Afričané dostanou: pytlík mouky, láhev oleje do kuchyně… Nebo možná balíček kondomů, humanitární pracovníci myslí i na to, co zaměstnává dr. Konvičku. – Na webu Člověka v tísni to najdeš přesně. Dočteš se tam třeba i to, že za tvých (případných) 250 Kč dostane rodina v hladové zemi 20 kuřat a instruktáž k chovu drůbeže, což už je skutečná pomoc.

Když se začneš o charitu trochu prakticky zajímat, budeš mít víc na mysli (zbožně řečeno: v srdci) to či ono konkrétní dílo, než peníze, kterých se kvůli tomu dílu vzdáváš. Tvoje láska poroste, bude štědřejší a radostnější. (Ujasni si ale: Láska není jen ten známý příjemný hřejivý pocit v hrudi nebo v břiše. City a pocity jsou sice moc důležité, a to i v náboženství, ale podstatou lásky je hluboké duchovní rozhodnutí pro druhého člověka. Je to trochu jako na moři: City jsou jako vlny – hned tak, hned jinak. Důležitá je hlubina. A také: lásce je možné se učit. O tom je knížka Ericha Fromma „Umění milovat“.)

Co bude dál? Možná tě napadne, že můžeš snadno ušetřit na nějakých zbytečnostech, a budeš s radostí (nebo aspoň bez pocitu, že jsi ošizen) dávat víc. Charita tě bude zajímat a těšit, chudí tam daleko ti budou bližší – a budeš ostřeji vidět i bídu ve svém okolí. Potkáš lidi radostně štědré, možná se spolu s nimi zúčastníš nějaké akce, jako byla např. pomoc uprchlíkům na balkánské trase. Jak daleko v tom dojdeš, to je otevřená otázka, zvlášť když se kolem toho bude točit tvoje zbožnost. Z málokoho sice vyroste Albert Schweitzer, lékař černé Afriky, nebo Matka Tereza, dobrodinka indických nemocných, ale imunní proti tomu (farář řekne rovnou: proti Duchu) není nikdo. Měl jsem studenta, který odjel do Afriky zkoumat šamanské obřady. Vrátil se už jen, aby se rozloučil. Doktorát nechal plavat, dělá tam charitativní práci na plný úvazek. To ho chytlo, v tom se našel.