Martin Vaňáč

Mariánský sloup — neznalost a neschopnost dialogu

Současné vzrušené diskuse o obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze jsou smutnou ukázkou historických neznalostí, účelových argumentací a neschopnosti vzájemného dialogu mezi samotnými křesťany.
Obhájci obnovy sloupu správně uvádí, že v roce 1650 nebyl postaven na památku vítězství na Bílé hoře, ale jako „vděčná památka“ uhájení Prahy před Švédy. Na druhou stranu opomíjí, že úcta k Panně Marii, zvlášť k jejímu neposkvrněnému početí (tzv. Immaculata), se v polovině 17. století stala pevnou součástí tzv. pietas Austriaca (tj. rakouské zbožnosti). Ferdinand II. ve Svatém domku v Loretu „za přítomnosti nejsvětější Panny“ složil v roce 1598 slib, že s nasazením vlastního života vy- žene sektářské kazatele ze Štýrska, Korutan i z Kraňska. Podobný závazek učinil po bitvě na Bílé hoře v jiném mariánském poutním mís- tě v Mariazell: Ve znamení neporušené a čisté Panny povede boj za neporušenou a v církvi střeženou pravdu. Protireformační akcent měla nejenom ikonografická výzdoba na podstavci sloupu v podobě čtyř andělů bojujících s hříchy, jejichž důsledkem byl mor, válka a hereze, ale samotná socha Neposkvrněné Panny Marie šlapající po okřídleném drakovi. V roce 1650 byla císařem zavedena na pražské univerzitě povinná přísaha při promocích a instalacích univerzitních hodnostářů, že budou věřit a vyznávat Neposkvrněné početí P. Marie.
V chátrajícím mariánském sloupu byl na přelomu 19. a 20. století stále více vnímán symbol triumfalismu katolické církve a spojení trůnu a oltáře. Ojedinělý návrh na jeho odstranění zazněl již v revolučním roce 1848. Situace se vyhrocovala v diskusích kolem stavby Husova pomníku od 90. let 19. století, zvlášť když bylo v roce 1898 rozhodnuto, že bude umístěn vedle mariánského sloupu. To vedlo na katolické straně k obnově procesí a k slavnostním demonstracím, např. na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1904, tj. v roce 50letého jubilea od vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie (týká se početí P. Marie, nikoliv Krista).
Stržení mariánského sloupu 3. listopadu 1918 bylo vandalským činem, který zorganizoval žižkovský bohém Franta Sauer. Využil příležitost, kdy se vracel dav z prvního velké- ho porevolučního shromáždění na Bílé hoře. Jednalo se o demonstrativní akt politického charakteru.
Mnohé hlasy v diskusi o sloupu ukazují, že dva roky po bohoslužbách smíření u příležitosti Husova jubilea je třeba na skutečném smíření českých křesťanů ještě intenzívně pracovat. Vzájemné hádky křesťanů o náboženských symbolech minulosti umožňují, aby se různí lidé v rámci těchto sporů zviditelnili. Činí tak na úkor křesťanů a především ke škodě společného hlásání Kristova evangelia.

Společná modlitba křesťanů

Společné modlitby křesťanů z různých církví dnes již nejsou vzácností a katolická církev je považuje za „duši celého ekumenického hnutí“, jak je uvedeno v dekretu o ekumenismu II. vatikánského koncilu z roku 1964 (podle názvu Unitatis redintegratio, zkratka UR). Je dobré si připomenout, že společná modlitba je nejen velmi účinným prostředkem podpory ekumenického hnutí, ale i jeho viditelným plodem.

Vždyť ještě podle starého kodexu církevního práva z roku 1917 bylo členům katolické církve zakázáno být „činně přítomní či mít účast při bohoslužbách nekatolíků“ (kán. 1258 § 1). Tolerována byla pouze „nečinná či ryze hmotná přítomnost při pohřbech, sňatcích a podobných slavnostech… jen když není nebezpečí odpadnutí od víry a pohoršení“ (kán 1258 § 2). Přestoupení bylo považováno za trestný čin proti víře a jednotě církve a dotyčný se stával „podezřelým z bludařství“ (kán. 2316), kterému hrozilo, že časem bude sám považován za bludaře (kán. 2315) a podle toho potrestán exkomunikací (kán. 2314).

Dnes už naštěstí není „duchovní styk s bludaři“ (kán. 2316) členům katolické církve zakázán. Nekatoličtí křesťané už nejsou považováni za bludaře nebo heretiky. Termíny hereze a schisma vztahuje nový kodex církevního práva z roku 1983 pouze na stávající členy katolické církve (kán. 751). Dekret o ekumenismu k tomu uvádí: „Ti však, kdo se nyní rodí v takových společnostech a dosahují v nich víry v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou.“ A pokračuje: „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém.“ Přestože existují rozdíly a „plnému církevnímu společenství stojí v cestě nemalé překážky… jsou vírou ve křtu ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické církve je oprávněně uznávají za bratry v Pánu.“ (UR, 3) Uvedený „duchovní styk“ je proto členům katolické církve nejen dovolen, ale v určitých případech přímo doporučen. Opět ocituji dekret o ekumenismu: „Při některých zvláštních příležitostech, jako jsou modlitby,za jednotu‘ a ekumenická shromáždění, je dovoleno a přímo žádoucí, aby se katolíci spojili v modlitbě s odloučenými bratry.“ (UR 8)

Z vlastní dlouholeté zkušenosti na Evangelické teologické fakultě, zvlášť při výuce na oboru Teologie křesťanských tradic, oceňuji společné modlitby jako vhodný a potřebný doplněk společného studia a vzájemných diskusí. Úsilí o jednotu křesťanů přesahuje lidské síly a schopnosti, proto by měla být společná modlitba pravidelnou součástí života sborů, farností a místních společenství. Nejen v lednu.