Kateřina Málková

Internet je veskrze křesťanský podnik

Pobuřuje mě, jak se současný svět pobuřuje nad naší láskou k internetu, mobilní telefony a tablety nevyjímaje. Je slyšet kritické hlasy, jak je ohavné, když jdou spolu lidé do hospody a místo aby si povídali, brousí po internetu. Nebo jak malé děti sedí doma u počítače či tabletu, raději než by se venku proháněly s přáteli. Netvrdím, že jsem neměla šťastnější dětství než můj o jedenáct let mladší bratr, který jej strávil u počítače a ne v lese jako já. Ale protože se stavím vždy za práva utlačovaných, musím se jmout hájit i internet. Už delší dobu tvrdím, že je to veskrze křesťanský podnik. To proto, že je založen na křesťanských hodnotách, na rovnosti, dobrovolnosti, svobodě a dokonce i lásce. Vezměte si jen, jak lidé rádi lajkují svým přátelům příspěvky na facebooku, aby je potěšili. Tvrdívá se také, že internet lidi od sebe vzdaluje, že by se raději měli scházet osobně. Tento výrok se mi ale nějak nezdá. Spíš se mi zdá, že se lidé mnohem více a ve větších počtech shromažďují od té doby, co vznikl Facebook. A pokud se někdo neschází s druhými a raději komunikuje jen online, často to dělá proto, že se s druhými scházet není schopen, třeba kvůli duševní nemoci, a internet je pro něj jediná spása. Skoro bych řekla, že je to spása pro celý svět a možná i počátek nového státního zřízení založeného na ještě větší demokracii, než na jakou jsme byli doposud zvyklí. Možná to dokonce znamená pád celého konceptu státu a konečné sjednocení všech lidí této planety. Internet je větší div světa než Čínská zeď.

Ateistova naděje

Loni touto dobou cestou po vánočních nákupech se mi kamarádka Markéta svěřila se svým náboženským vyznáním. Do té doby se hlásila k ateismu, ale čilým surfováním po internetu objevila zasutou americkou víru v létající Špagetové monstrum. Její vyznavači, nazývající se pastafariáni, věří, že svět byl stvořen výše jmenovaným Špagetovým monstrem a na znamení své víry nosí na hlavě cedníky. Někteří věřící jdou dokonce tak daleko ve své svobodě vyznání, že se nechávají fotografovat s cední- kem na občanský průkaz a tvrdí, že se jedná o povolenou pokrývku hlavy „z náboženských nebo zdravotních důvodů“ dle zákona o ob- čanských průkazech. Celkově se mi tento nápad líbil, jelikož trefně parodoval křesťanství ztěžklé dogmaty a zároveň se chytře trefoval do děr v zákonech. Nicméně vidím velké úskalí v ateistickém podhoubí této víry. Jelikož jsem se s jednou z nich setkala osobně, vím, že je pro ni stejně těžké věřit v Špagetové monstrum jako věřit v Boha. Problém podle mě tkví v tom, že víra v Špagetové monstrum není karikaturním odrazem skutečného křesťanství, ale ateistického náhledu na něj. Další svízel této víry vidím v tom, že Špagetové monstrum není příliš sympatické a malým dětem by mohlo nahánět strach, například když by jim neslo vánoční dárky. A i dospělí by se mohli leckdy obávat ocitnout se s ním sami v modlitbě. Proto si na pastafariánech cením nejvíce odvahy, s jakou se vydávají v jeho ústrety, a držím jim palce, aby se jim povedlo nasbírat ty tři stovky povinných petičních hlasů a mohli jednou stanout na prahu nového věku jako ofiiální církev České republiky.

Práce u nás a jinde ve vesmíru

V  dospívání, kdy člověk hledá, kam by se vrtnul, začala moje kamarádka Ilona komunikovat s  mimozemšťany. Nevycházelo to z šílenství, ale z víry podobné víře v Boha, víře v bytosti světla, vesmírné lidi, kteří pod velením Aštara Šerana obletují naši planetu Zemi ve vesmírných korábech a vysílají k nám intenzivní paprsky lásky. Na jejím vyprávění o vesmírných lidech mě tenkrát nejvíce zaujalo, že vesmírní lidé pracují pouhé dvě hodiny denně. Jako snad každé dítě, dospívajícího a zejména pracujícího mě trápila nutnost pracovat: dodnes jsem přesvědčená, že při práci člověk musí trpět, jinak jeho činnost nelze nazvat prací. Proto mě zároveň v  dějepise nadchly ideály průmyslové revoluce a vše se ve mně bouřilo při pomyšlení, že jsme mohli pracovat dvě hodiny denně jako vesmírní lidé, kdy práci by za nás dělaly stroje, a nějak z toho sešlo. Z něčí zlovůle nadále trávíme většinu dne v práci, místo abychom si dělali, co chceme a cítili se dobře. Abychom udrželi puls srdce ekonomiky, musíme pod vlajkou marnosti vršit hromady přebytečného zboží, a abychom neměli pocit, že zmíněné zboží je přebytečné, vynalezli jsme kurvítka, nástroje plánovaného zastarávání. Kurvítka jsou žíly dnešní ekonomiky, které vrací odkysličenou krev zpět do jejího srdce, to znamená – zákazníkovi se po dvou letech zboží pokazí a jde si koupit nové. A takto společnými silami, v potu tváře, krmíme hladovou zeď, podobnou té na Petříně a stejně podivuhodnou.

Svým slabým hlasem

Chtěla bych svým slabým hlasem, neslyšitelném v tom řevu nadávek, vyjádřit vděk politikům všech dob za to, že se pouští do kormidlování tak velké věci, jako je naše země. Já myslím, že si zaslouží astronomické platy, protože dělají astronomickou práci. A my jako jejich šéf bychom neměli být tak tvrdí na své zaměstnance. Měli bychom být více benevolentní, být takovým šéfem, jakého bychom chtěli sami. Šéfem milosrdným a odpouštějícím, který svým zaměstnancům důvěřuje.

Zároveň ale nebýt šéfem blbým, který nic neví o tom, že ho zaměstnanci okrádají a za zády se mu smějí do ksichtu. Ale jak být šéfem důvěřujícím, když už se to k vám doneslo? Nyní je snaha situaci řešit tak, že nebudou žádná záda – že o nich veřejnost bude vědět všechno. Nicméně mi z této snahy začíná být politiků trochu líto, sama bych nechtěla žít pod neustálým dohledem Velkého bratra. Je to stejné jako před lety – politici jako židovští králové visí na Golgotě vedle zločinců a je s nimi zacházeno stejně nemilosrdně.

Každou chvíli je někdo z nich v médiích na pranýři nebo mu odposlouchávají telefon. Být politik, tak skončím v blázinci jako nejtěžší paranoik. Má paranoia bude nevyvratitelná, protože bude pravdivá. Proto bych jim chtěla vyjádřit obdiv, že pod tímto spalujícím světlem soudu dokážou nejen žít, ale i pracovat, a že vydrží to kamenování všech těch, kteří jsou bez viny

Proč je důležité být in

Díky svým rodičům, kteří mají televizi, jsem objevila seriál Život a doba soudce A.K. Je to oblíbený seriál mého otce. Jeden z dílů pojednával o případu chlapce, kterého šikana ve škole dovedla až k sebevraždě a jeho rodiče k žalobě školy. Protože se příběh odehrával zejména v soudní síni, byl celý protknut otázkou „Čí je to vina?“ Zajímavé bylo připustit, že na vině nemusí být pouze agresoři nebo nepozorní učitelé, ale i rodiče. Rodiče ve zmíněném seriálu žili alternativním způsobem života, oblékali se neobvykle, nejedli maso a žili na polorozbořeném statku. Dítě vychovávali k obrazu svému, takže chodilo do školy „divně“ oblečené a k svačině mělo obilné klíčky, což nezůstalo nepovšimnuto posměváčky, kteří mu dali co proto. A tak se ptám, nepomohlo by, kdyby ho rodiče od začátku oblékali podle poslední módy, nechali ho atraktivně ostříhat, dali mu moderní mobilní telefon a k svačině něco normálního? Tím by paradoxně mělo větší prostor se odlišovat, větší svobodu být povahově své. Myslím, že je potřeba, aby se i rodiče snažili, aby dítě zapadlo. Vždyť víme, že dětský kolektiv je nebezpečný. Děti jsou blíže k přírodě než dospělí, nejsou taktní a ohleduplné, jsou spíše jako lvi, roztrhají kohokoli, kdo se jim nezdá být lvem. A kdo by své dítě nevyzbrojil, když ho hází lvům?

Vzdělání je smysl dějin

Jako děti jsme rádi vyvolávali v noci duchy. Přišlo nám to atraktivní. Méně atraktivní nám připadalo chodit do školy. A přitom se jednalo o stejnou činnost. Vždyť kdo jiný než duchové tvoří školní osnovy? Byli to mrtví géniové, kteří vymysleli fyzikální vzorečky, matematické formulky, tělocvičné nástroje a hry, psali knihy, o kterých se učíme   literatuře. Škola je vlastně přízračná stavba na jejich hrobech. V ní jsme neustále v jejich společnosti, neustále mluvíme o jejich díle a oni se pod námi slastně převrací v hrobech. Mají radost, že jejich životy nebyly promarněny, že z nich na zemi něco zbylo a žije to dál v tom hradu školy. A to tajemné vědění je pro nás kouzlem, kterým můžeme
vyčarovat nové světy, nové skutečnosti – mosty, domy, knihy psané jazykem, který pro nás oni vymysleli – a nemusíme to promýšlet celá staletí metodou pokus omyl. Ani to nedokážeme, náš život je příliš krátký. A proto je dobré se opřít o ty dávné génie jako o nejlepšího přítele, pokorně převzít štafetu vědění a pokračovat dál. Nevzdělávat se je pýcha, víra, že si na všechno přijdu sám, je slepá. Odmítnutím vzdělání by člověk stále chodil v kruhu a navěky přebýval v prvobytně pospolné společnosti. Géniové by umírali v marnosti. Čas by pozbyl smyslu. Současnost by nebyla vrcholem dějin, ale nehybnou primitivní věčností. Mrtvým bodem. Neustálým opakováním sebe sama. Svět by byl údolím smrti.

Lež má krátké nohy

Co to je nerovnost mezi lidmi? Co to znamená, když je někdo méně než někdo druhý? Znamená to menší životní prostor, omezená práva, pocity ponížení, méněcennosti a nevíru v úspěch svého jednání vedoucí až k zoufalství. Je smutné, že právě to je osud, který čeká duševně nemocného, který se rozhodl udělat krok kupředu a začal se léčit. Po propuštění z léčebny se zdobí diagnózou a často i invalidním důchodem. Invalidní důchod je sice zásadní fiančně, ale je bohužel jeden z hlavních tvůrců stigmatu duševně nemocného. V rámci politické korektnosti platí zákon, že uživatel invalidního důchodu nemusí sdělovat zaměstnavateli svou diagnózu, nicméně platí nepsané pravidlo, že zákona využije akorát ten, kdo má co skrývat. Nepřiznáním se duševně nemocný paradoxně odhalí, protože mezi diagnózami je tato asi jediná, kterou člověk opravdu skrývat musí, pokud chce, aby mu zaměstnavatel věřil a jednal s ním jako rovný s rovným.

Co tedy zbývá duševně nemocnému, chce-li mít rovné šance na pracovním trhu i všeobecně mezi lidmi? Pokud mlčet nepomáhá, je třeba lhát. Je třeba vymyslet jiný důvod, kterým zdůvodní invalidní důchod. A nejen to, je potřeba vymyslet mnoho důvodů, které zakryjí nedostatky charakteru způsobené nemocí. Nemožností říct o sobě pravdu se nemocný dostává do ještě větší izolace nejen před světem, ale i sám před sebou a před Bohem, protože, aby lži dobře fungovaly, je třeba jim věřit, čímž vzniká obludné falešné já, které skrývá já pravé, chřadnoucí. Kromě toho je třeba zmínit, že nemoc, jelikož se týká duše, je součástí identity nemocného a jejím odmítáním a popíráním společnost vytváří v nemocném dojem, že by se za sebe měl stydět.Proto by bylo třeba, aby vedle Gay Pride existovala ještě jakási Fool Pride, ať již jako pochod ulicemi, či jako festival Fool filmů nebo pásmo diskuzí. Je třeba, aby být „Fool“ začalobýt taky trochu „Cool“