Karel Müller

Duchovní program na Prague Pride

Milé sestry a bratři v Kristu,

i letos ekumenické společenství křesťanů Logos Česká republika připravuje duchovní program Prague Pride. V letošním ročníku budou hosty Logosu Jakub Pavlús, farář Českobratrské církve evangelické v Šumperku, a Jayne Ozanne, členka Generálního synodu Anglikánské církve v Británii. Shodou okolností Generální synod právě tento měsíc drtivou většinou rozhodl o zákazu konverzní (reparativní) terapie leseb a gayů na „správnou“ heterosexuální orientaci a vyzval britskou vládu, aby konverzní terapii zakázala v celé zemi. Synod také rozhodl o vstřícnějším a chápavějším přístupu k trans lidem během procesu změny jejich pohlaví.

Součástí programu je také modlitba Taizé, kterou připravujeme ve spolupráci se starokatolickou farností sv. Máří Magdalény v kapli u Čechova mostu v úterý 8. srpna od 18 hodin.

Program Prague Pride bude jako každoročně zakončen bohoslužbou vedenou zástupci různých církví v kostele ČCE u Martina ve zdi v neděli 13. srpna od 14 hodin. Bohoslužbě bude předsedat biskup Církve československé husitské Filip Michael Štojdl.

Sami jsme jako LGBTQ věřící „menšinou v menšině“. Za léta účasti na festivalu Prague Pride se nám podařilo získat respekt v českém LGBTQ prostředí a svou účast chápeme jako možnost šířit radostnou zvěst evangelia tam, kam se často klasické církve a náboženské společnosti nemají možnost dostat.

Jako křesťanům nám záleží na stabilitě vztahů, ceníme si péče o mladé i seniory, vysoko hodnotíme odpovědnost jednoho člověka ke druhému a chceme vytvářet takovou společnost, v níž budou mít tyto hodnoty náležitou úctu a prestiž. Naším přáním je, aby každý člověk tak, jak byl stvořen, mohl chválit Boha a růst ve společenství s ostatními. Považujeme za důležité prostředí přátelské rodinám s malými dětmi, obyčejnou lidskou slušnost odrážející se v zacházení s těmi, kdo už nemají síly nebo potřebují pomoc druhého, vzdělání, které klade důraz na schopnost založit a kultivovat trvalý vztah. Podporujeme manželství jako nejvyšší formu závazku. I proto jsme spolu s dalšími organizacemi součásti Koalice za manželství, která chce docílit toho, aby bylo i v Česku manželství otevřeno pro všechny páry lidí, kteří se mají rádi a jimž záleží jeden na druhém.

Na setkání se těší a o přímluvnou modlitbu prosí

Standa Kostiha

předseda spolku Logos Česká republika

Houba a trubka

V březnu to je pět měsíců, co se připravuji na farářskou službu. Během studia teologie jsem si připadal jako houba, která nasává všelijaké vědění, které se mi najednou otevřelo na fakultě. Nasával jsem do sebe různé informace z biblistiky, jazykovědy, hermeneutiky, religionistiky, filosofie…

Ke své osobě bych dnes přiřadil trochu jiné přirovnání a to, že si připadám jako trubka. Nejen jako zvučná trouba Boží, která zvěstuje Boží slovo, ale jako obyčejná průtoková trubka. A proč taková trubka? Během své práce se setkávám s různými lidmi a jejich slova mě samotného často osloví. Snažím se takové věci nenechávat pro sebe, ale používat je i dál ve své práci. Proto bych se s vámi o pár situací podělil. Chci je poslat dál, jako trubka posílá vodu, která občerstvuje tělo i duši.

První situace nastala při rozhovoru s jednou seniorkou v kavárně. Povídá mi, jak potkávala různé faráře a že se jí ten současný zamlouvá, protože je hodně lidský. Tak se ptám ze zájmu, jaký by farář tedy neměl být. A ona říká, aby si o sobě moc nemyslel. Prý jednoho takového zažila. Pořád jí ukazoval různé verše v Bibli, pořád jí prý něco vyvracel a vysvětloval. Po takovém rozhovoru šla domů a ze zoufalství se modlila. S vážným výrazem ve tváři mi pak povídá: Modlila jsem se a uslyšela jsem hlas Boží, který mi řekl: „Není důležité, co je napsané tam a tam. Důležité je, že tě mám rád. Že tě mám rád.“

Druhá situace nastala s dětmi v azylovém domě, kam pravidelně jezdíme. Bylo hezky, a tak jsme šli na zahradu. Chvíli jsme házeli žabky. Pak mi děti ukázaly trampolínu, kam moc chtěly jít skákat. Řekl jsem si proč ne a skákal jsem s nimi. Děti mi ukazovaly, jak skáčou salta a pak jsme hráli babu. Poskakoval jsem na trampolíně a říkal si, že ta farářina je docela fajn. Bylo by vtipné vidět faráře skákat v taláru. Pak jsme si spolu sedli na trampolínu a povídali o Bibli, Bohu a o tom, co je v životě důležité.

A třetí krásný zážitek, který bych chtěl poslat dál, je z LDN. Byli jsme tam s mentorem na návštěvě u pacientů a nabízeli jim duchovenský rozhovor. Jedna paní, která kvůli cukrovce neměla jednu nohu, mi povídala o tom, jak s ní před operací hovořila nějaká zdravotní sestra o Bohu. Sestra jí prý řekla, že ji Bůh má rád, že se nemusí bát. Po operaci jí pak doktor povzbuzoval, že sice nemá jednu nohu, ale že život nekončí. A ona mi pak líčila, jak přišla nebo spíš přijela na vozíku do domova důchodců a tam potkala muže, do kterého se zamilovala. Byla vdova, žila sama už několik let, ale zažila zamilování a lásku i v tak vysokém věku. Věřila tomu, že kvůli té nové lásce, kterou poznala, ji Bůh nechal naživu. Řekla mi, že nikdy není pozdě se zamilovat. Teď už měla u postele jen jeho fotku. Zemřel po několika letech. Bylo na té paní vidět, jak z té vzájemné lásky stále čerpá, i když teď leží víceméně bezmocná na LDN. Já osobně z takových situacích získávám energii a radost do další práce. Doufám, že vás taky potěší.

Smrt

foto: Irena Bártíková

Smrt. To slovo děsí. Zároveň však si z něj mnoho lidí dělá legraci – snad aby zapomněli na jeho děsivost. Poprvé se smrt mého života nějak citelně dotkla, když mi bylo pět. Zemřela mi prababička. Najednou tu nebyla a já se s existencí smrti potřebovala vyrovnat. Několikrát se mi zdálo, že ke mně prababička mluví, a když mě přes den napadlo, že jednou zemřu, obestřela mě tma, svíravý pocit a musela jsem rychle myslet na něco jiného.

Utéci tomuto pocitu jako i vědomí, že má smrt je nevyhnutelná. Tento nepříjemný pocit mě provázel celým dětstvím, když jsem si na něj vzpomněla. V době, kdy jsem se rozhodla pro „cestu víry“ – nástup na konfirmační přípravu vedoucí ke křtu i konfimaci – jsem si nějak v hlavě srovnala, že to po té smrti nebude tak zlé. Ale pocit neustával. Až někdy před rokem či dvěma o Velikonocích byl najednou klid. Najednou dokážu přemýšlet o své konečnosti mnohem vyrovnaněji. Pochopitelně nevím, jak to bude vypadat. Věřím však, že to bude krásné, že se mám nač těšit, že život s Pánem bude radostný. Nevím, zda k tomu dojde zítra či za šedesát let. Ale ono na tom zas tolik nezáleží. Ano, chci ještě prožít zde na tomto světě nějaký čas, chci zde být užitečná i sloužit Ježíši. Ale zároveň se snažím žít tak, abych nemusela litovat, že jsem některé rozhádané vztahy neuzavřela a někde zůstala jen má nenávist a zloba.

Je mi líto, jak málo se o smrti v dnešní společnosti mluví. Nemocní a umírající tu jsou, leč my je odkládáme na druhou kolej, aby se nás smrt netýkala. Zároveň si však většina lidí přeje zemřít doma se svými nejbližšími. A nebojí se ani tak bolesti, jako nezájmu a pocitu prázdnoty. Pocitu, že už nikoho nezajímám, že už jsem na obtíž. Ne vždy jsou v rodině podmínky takové, že si lze nechat nemocného člověka i roky doma a pečovat o něj, situace podpory se však stále zlepšuje a stojí za to se o ni zajímat. A to, že jsou tu hospice kamenné i domácí, by bylo téma na mnohem delší článek či rozhovor.
Alena Pikousová

 

Smrt – čtyři souhlásky, které zní, jako když sekne kosa. Nad smrtí a umíráním se někdy zamýšlím docela intenzivně. Když třeba lezu na skále nebo na stěně a přemýšlím nad tím, jestli mě to lano určitě udrží, jestli nepovolí šev na sedáku a já se pak nezřítím na zem. S takovými myšlenkami bojuji, když visím několik metrů nad zemí. Umírání je dost nepříjemná záležitost, ale přesto je nutnou součástí našeho života. Ve svém věku, kdy se cítím plný života, možností a sil, se setkávám s lidmi, kteří se nacházejí v poslední fázi, nemůžou se hýbat a nedojdou si ani sami na záchod. Připadají si sami a jako těžké břemeno pro své blízké. Pro mě je to hrůzná představa. Chtěl bych si s nimi o smrti povídat, ale ne vždy je to téma, které chtějí probírat.

Jak píše Ája, mluvení o smrti se vyhýbáme až do poslední chvíle. Pro mě byla velkou inspirací kniha Průvodce smrtelníka. Pomohla mi ujasnit si některé věci spojené se smrtí a umíráním a povzbudila mně k tomu, abych se nebál promýšlet téma smrti a abych ho přinášel do rozhovorů s lidmi, kteří se o něm chtějí bavit.

Někteří lidé říkají, že po smrti nic není, že nás tam nic nečeká, že smrt je konec. Nemůžu s tím souhlasit. Taky nevím, CO bude po smrti, ale jako křesťan věřím a mám naději, že se setkám s Bohem a budu s ním v jednotě lásky. Pro mě to není jen obyčejná informace nebo nauka, v kterou mám věřit. Pro mě je to naprosto osobní silná dávka naděje a motivace, která zasahuje do hloubky mého života. Tato naděje mě motivuje k tomu, žít svůj život co nejlépe s Bohem, žít ho pro druhé, zkusit tady na zemi něco zlepšit, dokud k tomu mám ještě dostatek sil.
Karel Müller

Spolužáci

Ája Pikousová

Spolužáci jsou jistě lidé, kteří mě v mém životě velmi ovlivnili. A stále ovlivňují. Na základní škole mně pomohli se zorientovat ve školním prostředí, ale také mě tyto sídlištní děti někdy sváděly špatným směrem. Myslím si, že kdybych na této škole zůstala do „devítky“, asi bych byla mnohem hrubší, s jinými hodnotami (kdoví, jestli věřící) a dost možná ani ne na vysoké škole. Gymnázium a spolužáci na něm mě ovlivnili nejvíce. Však jsem tam také strávila osm let. A na vejšce zas máme skvělý kolektiv, kde si ve všem pomáháme.

Spolužáci mohou studium výrazně zpříjemnit i znepříjemnit. Také to může v průběhu let kolísat. S někým si rozumím dobře ve dvanácti, ale v šestnácti už ne a naopak. Ve třídě často najdeme přátele na celý život, někdy i partnery. Škola dává tolik možností prověřit vztahy, že lze říci, že se s těmi, se kterými člověk tráví tolik času (a zvlášť s těmi, k nimž má blíž), zná opravdu důkladně a ví, zda se na ně může spolehnout. Je také skvělé, když máme věřící spolužáky – alespoň ně- kolik, je to povzbuzení, že i v tomto neutrálním prostředí se dá mluvit o víře. Ve třídě se naskytne spousta příležitostí k takovýmto rozhovorům.

Ale vzhledem k tomu, jak často se s těmito lidmi vidíme, se toho bojíme – co když se na mě od té doby bude koukat divně? Co když mě bude pomlouvat? Chtěla bych vás povzbudit k těmto rozhovorům. Nebo alespoň k tomu, abyste se za svou víru nestyděli a byli o ní ochotní mluvit, když se někdo zeptá. Aby o vás okolí vědělo, co považujete za nejdůležitější ve svém životě a co to pro vás znamená. Aby i oni měli možnost se pro víru rozhodnout.

Karel Müller

Během svého studijního života jsem vystřídal tři různé kolektivy spolužáků. Do páté třídy jsem chodil na základní školu, pak jsem šel na osmileté gymnázium a nakonec na vysokou školu. Změna kolektivu je vždy těžká. Do první třídy jsem šel s kamarády ze školky, se kterými jsem si hrál od tří let. Ale na gymnáziu jsem na začátku nikoho neznal. Byl to pro mě velký skok, odejít v páté třídě z vesnice do města. Najednou ti kluci a holky, se kterými jsem si hrál na pískovišti, už pro mě nebyli spolužáci. Ztratil jsem s nimi kontakt a kamarádské vazby se zpřetrhaly. Podobně to bylo i po skončení střední školy, když jsem odešel do Prahy a většina mých spolužáků do Brna.

V Praze to začalo nanovo. Nikoho jsem skoro neznal. Vazby byly opět zpřetrhány. Hledat nové kamarády, zapadnout do kolektivu jde na vysoké škole o dost hůř. Už jsme nebyli jeden kolektiv v jedné třídě, neměli jsme žádné společné mimoškolní aktivity. Mí vysokoškolští spolužáci pro mě prostě byli lidi z přednášek a seminářů. Proto jsem si začal mnohem víc vážit vazeb s lidmi, se kterými jsem bydlel. Myslím, že s nimi mám doopravdy přátelský vztah. Pomáhali mi v těžkých životních chvílích a já zase pomáhal jim.

Spolužáky ze základní školy a z gymnázia potkám náhodou tak jednou za rok. Není jednoduché odejít a změnit prostředí. Je fajn, že existují evangelické mládeže a křesťanské skupiny, kde se člověk může uchytit, potkat tam nové lidi s podobným smýšlením a vyrazit třeba na výlet, na pivo nebo jen tak pokecat.

Kdo jsem?

Ája Pikousová: Kdo jsem? Kým mám být? A jsem na správném místě? Tyto otázky si často pokládám. Stejně jako ráda rozebírám, jak jsem se v různých situacích cítila, chovala, přemýšlela. A ne vždy jsem spokojená. Vlastně téměř pokaždé můžu najít něco, co se mi nelíbilo. Stejně ale také jako to, co se mi líbilo. Je dobré ty špatné věci nepřehlížet a pracovat na nich, ale zase si jimi nenechat zaclonit pohled na ty dobré. Často také přemýšlím, zda jsem dobrou křesťankou, jestli to jak žiji je ve shodě s Božím plánem pro mě. Jestli žiji víru opravdově a upřímně. Jestli se nepřetvařuji za účelem zviditelnit se a být v očích druhých lepší. I s tím občas bojuji. Ale vím, že je třeba tento boj nevzdávat a snažit se díky modlitbě, čtení Bible i službě druhým budovat vztah s Bohem a tím se sama doopravdy zlepšovat. Vnímat to, ale nechlubit se tím. Stále na sobě pracovat, nikdy si neříct – teď už jsem dokonalá. Protože nejsem. Ale zas chci být vděčná za to, jak mě Pán Bůh stvořil a nesekýrovat se pro věci, které nezměním. Prostě přijmout sama sebe jako Boží dceru. A to je také myslím odpověď na úvodní otázku.

Karel Müller: Kdo jsem? Jaký mám vztah k sobě samému? No… snažím se být k sobě upřímný, ačkoliv vím, že je to někdy dost těžké. Snažím se mít v životě nějaké hodnoty a cíle, ke kterým se můžu vztahovat. Základními hodnotami, které přijímám z Božího slova, pro mě jsou: Být pravdivý k sobě i k druhým, milovat Boha a bližního svého jako sám sebe. A tyto hodnoty mi pak pomáhají se zorientovat při rozhodování o tom, co je správné a co ne. Jestli to, co dělám, můžu považovat za dobré či ne. Bůh je pro mé Já velké Ty, ke kterému můžu mít důvěru a u kterého vím, že naleznu vždy upřímný pohled na mou osobnost. Díky tomuto zrcadlu Božích hodnot se pak víc dozvídám i víc sám o sobě. Někdy dost bolí, když si mám uvědomit, že dělám něco špatně. Někdy se musím zbavovat své pýchy a sebestřednosti. Často z těchto hodnot uhnu a nedaří se mi podle nich žít. Jsem ale rád, že tyto hodnoty od Boha přijímám jako ukazatele správného směru v mém životě. Bez nich bych tak akorát přešlapoval na místě a nevěděl, kam se pohnout. Nerozhodnost by mě jen svazovala. S nimi znám směr svého životního směřování a věřím, že ten směr je dobrý.

 

Pět obrazů z vikariátu

Obraz první: Bavíme se s dětmi o strachu. Děti vypráví o tom, že se hlavně bojí, že na zemi padne velký meteorit a všechny nás zničí. Bojí se také tmy a smrti. Já jim vyprávím, že se bojím, že kvůli svým rozhodnutím budu sám a že se bojím toho, že nevidím za obzor.

Obraz druhý: Modré světlo pravidelně osvěcuje fasádu domu. Přijela sanitka, aby odvezla jednu ženu do porodnice. Ve dveřích stojí několik jejích kamarádek a dívají se, co se bude dít. Jedna z nich běží s dvoustovkou do sanitky. Já myslím na advent, na blížící se Vánoce a Boha, který se stal člověkem.

Obraz třetí: Léčebna dlouhodobě nemocných. Vedeme rozhovor s jedním pánem, vedle přes dvě postele leží jiný. Vypadá, jako by už umřel. Propadlé tváře bez zubů, napnutá kůže, prohnutá hruď. Jen ta barva a to, že se mu hrudník pravidelně trošku nadzvedá mě přesvědčovalo, že ještě žije. Každou chvíli se dívám, jestli ještě dýchá.

Obraz čtvrtý: Léčebna dlouhodobě nemocných. Stojím v pokoji u okna. Slyším rozhovor, ale dívám se ven na poklidný běh přírody. Je podzim, po poli běží srnky. Dívám se ven na svět, který vůbec netuší, co všechno se zde odehrává. Na svět, který smrt a umírání koncentroval pod jednu střechu, aby se na něj nemusel dívat. Co já, až moji rodiče nebudou moci chodit, jíst, dýchat?

Obraz pátý: Vracíme se zpět na faru. Ml- čím, nechce se mi vůbec mluvit. Vidím mladou mámu s asi tříletým dítětem. Mám chuť za ním vyběhnout a křičet: Žij! Žij každý den! Lehce se pousměji. Jdeme dál.

V Taizé

Před sebou jsem měl posledních 50 km do Taizé. Šel jsem zase pěšky, bez Adalberta. Kolo mi chybělo, ale to už tak v životě bývá, že se musíme rozloučit s těmi, které máme rádi. S lidmi i s věcmi. Jsme opouštěni a sami opouštíme. Poslední kilometry se táhly krásnou pahorkatinou s vinicemi. Byl nádherný pohled na to, jak se vinou řádky s vínem podél svahu a jak se v nich odráží slunce.

Nakonec jsem tedy v sobotu dorazil do Taizé. Věděl jsem, že nově příchozí mají ubytovat až v neděli, tak jsem ještě jednu noc strávil mimo areál. Druhý den jsem se tedy ofiicálně zaregistroval k pobytu. Jaké to bylo pro mě překvapení, když jsem na příjmu potkal svoji kamarádku Bětku Majerovou. Okamžitě jsme si začali povídat. Hodně jsem vyprávěl o své cestě, o svých zážitcích, o těžkých a lehkých chvílích. Nabídla mi, že bych tam mohl strávit týden v tichu a samotě. To jsem s díky odmítl s tím, že jsem teď měl tři týdny v tichu a že bych si naopak s někým rád popovídal.

OLYMPUS DIGITAL CAMERASe mnou se registrovalo asi 20 Čechů, hned jsem se s nimi seznámil a už se poptával po volném místě v autě na cestu zpět. Nikdo nemohl, všichni měli plno. Bětka mě ale ujistila, že je těžší se dostat do Taizé než z Taizé. Čekal mě tu týden modliteb, tak jsem na pár dní pustil cestu zpět z hlavy. Každý den byly tři pravidelné modlitby, čas na práci i na zábavu. V diskusních skupinách jsem potkal spoustu zajímavých mladých lidí, kteří měli hodně co říct. Měl jsem doopravdy radost, že tu s nimi mohu být.

Dokonce si mě i pozvali bratři z Taizé na společný oběd u nich v komunitě, abych jim povyprávěl o své cestě. Byli dost překvapení, protože nikoho takového, kdo by vyrazil pěšky do Taizé, nepamatovali. Sám nevím, určitě takoví lidé také jsou. Věřím tomu, že nejsem jediný. Krásně jsem si odpočinul, nemusel jsem se nikam už pohybovat, čas i prostor se jakoby zastavil.

Spal jsem na měkké posteli v ubytovně a měl jsem pravidelnou vydatnou stravu. Měl jsem čas na psaní biblických úvah z cest. Snad by mohly někdy vyjít jako kniha. Nevím. Týden uběhl jako voda. Domů jsem se nakonec dostal tak, že za mnou přišel jeden manželský pár z Prahy, který mi nabídl, že mě zadarmo odvezou. Byli tam navštívit svého syna, který v Taizé dělal už delší dobu dobrovolníka.

Opět mi připadalo úžasné, že je možné tři týdny putování smrsknout do deseti hodin v autě! Loni, když jsem psal o své cestě do Santiaga, tak jsem se v posledním článku snažil další lidi motivovat k tomu, aby taky vyrazili, aby taky odešli na pouť a hledali sebe sama, Boha, cokoliv.

Touhu putovat zatím nemám, rozhodl jsem se, že budu putovat po Čechách a Slovensku.

Snad si k tomu najdu nějaký čas.

 

Buen camino – Šťastnou cestu.

Loučení s Adalbertem

Vesnička Taizé byla už na dosah ruky. Každý den jsem se stále přibližoval. Taizé už bylo jen necelých 250 km a já jsem měl stále čtyři dny do neděle, kdy jsem plánoval svůj příjezd. Tu noc jsem opět přespával pod mostem poblíž kanálu Rhona-Rýn. Vůbec jsem se ale nevyspal. Na silnici stále jezdila auta, zdály se mi zlé sny a ráno, když jsem se probudil, tak mě čekala teprve katastrofa. Zjistil jsem, že mám prázdnou duši v předním kole!

Nebyl to ani týden, kdy jsem složitě řešil výměnu zadní duše v Německu. A nyní mě opět potkal tento nezdar. Pumpičku, lepení ani náhradní duši jsem neměl (moje blbost) a před sebou vidinu toho, že budu domlouvat opravu kola v zemi, kde nerozumím ani slovo. A zrovna bylo tak krásně, svítilo sluníčko, nenáročná cesta, prostě ideál. Tato snadnost putování najednou zmizela. Zkoušel jsem se domluvit s místními, jestli by mi nepomohli s výměnou duše. Francouzsky umím opravdu málo a obrázkový slovník mi moc nepomohl.

Nejbližší město se servisem bylo asi 30 km. Až tam se mi Adalberta nechtělo táhnout. Z ulehčujícího dopravního prostředku se najednou stala přítěž. Přední kolo bylo prázdné a já nemohl dál. Vyprázdnila se i má duše a naplnil ji vztek. Řekl jsem slova Bohu, za která se stydím. Řekl jsem: „Nenávidím tě, Bože!“ Myslím, že to můj vztah s Bohem proměnilo, posunulo někam víc do hloubky. Pomyslel jsem si, že jsem na cestě utrpení, a ne radosti.

Vedro, špatný spánek, prasklá zadní duše, bez oblečení, zase prasklá duše… Skoro by se dalo říct, že to je jobovská cesta. Cítil jsem, že mi žádná radost dlouho nevydrží. Že všechno potěšení je vyváženo nějakým utrpením. V tu chvíli jsem si ale uvědomil, že to vlastně není jeho chyba, že je to spíš moje hloupost! Ale ta slova jsem už řekl a nešlo je vzít zpět. V srdci jsem ale pocítil lítost a pochopení. Často, když se zlobíme na Boha, tak si za tu svou špatnou situaci můžeme sami.

Tady ve Francii prostě nebylo koho jiného obvinit než mě samého. Uvědomil jsem si na svých slovech, že nám je Bůh mnohdy mnohem blíž než my sami. Prostě bylo jednodušší vynadat jemu než sobě samému. Byl mi blíž než já sám. Rozhodl jsem se, že se s Adalbertem rozloučím. Odmontoval jsem si zvonek (jeho duši) a opřel jsem ho o lavičku. Adalbert ale nebyl opřený o lavičku, stálo tam jen nějaké staré, šedé, německé kolo s prasklou přední duší.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Adalbert jako zvonek pokračoval dál se mnou v kapse. Nemohl jsem stihnout ujít 250 km za čtyři dny. Byl jsem na tom psychicky dost blbě, a tak jsem se rozhodl jít stopovat. Chtěl jsem se přiblížit do Chalon sur Saone, které bylo 50 km od Taizé. Povedlo se mi tam skoro až zázračně dostopovat jen na dvě auta. Prošel jsem si město a dál pak pokračoval pěšky. Zajímavé bylo, že hned další den jsem chválil Pána za to, jak je cesta krásná. Prostě bylo třeba, abych já změnil smýšlení. Uvědomil jsem si, jak je mé srdce přelétavé a nestálé.

Ono někdy stačí jen vytrvat a přestát vlastní slabost a Boží láska se opět objeví za mraky našich myšlenek. V hlavě mi tenkrát běželo: Věřím ve slunce, i když zrovna nesvítí. Věřím v Boha, i když s ním zrovna nemluvím. Věřím v lásku, i když ji zrovna necítím.

Cesta, 7.díl: Bez oblečení

S fungujícím kolem se mi vrátila dobrá nálada. Měl jsem radost, že nemusím měnit plány. Před tím jsem ujel dost kilometrů, tak jsem si mohl dovolit jeden den vynechat. Užíval jsem si měnící se krásnou přírodu. Chvíli jsem byl ve Švýcarsku, chvíli zase v Německu. Podél pobřeží Bodamského jezera jsou totiž tzv. exklávy – oblasti Švýcarského území, které nejsou pevninou spojeny se Švýcarskem. A tak se jednou stalo, že když jsem chtěl nakoupit, tak místo eur po mně chtěli švýcarské franky, které jsem ovšem neměl, tak jsem radši platil kartou.

Další den jsem dojel do Basileje. Krásného švýcarského města, které leží na hranicích s Francií a Německem. Já směřoval do Francie. Přejel jsem tedy Most tří zemí (Dreiländerbrücke) a rázem jsem se ocitl ve Francii.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jak bezproblémové je dnes cestování. Za celou cestu mě nikdo nezastavil a nekontroloval. Žádný člověk, kterého jsem potkal, ke mně nebyl nedůvěřivý, ba naopak všichni mi pomáhali. V Evropě vrcholila uprchlická krize, do Německa směřovaly statisíce uprchlíků a tam já, Karel z Česka, na starém kole, se slamákem na hlavě někoho každé ráno prosím o trochu vody. Pokaždé mi někdo tu vodu dal, jeden pán mi dal i pivo! Stařenka v Německu si vzala moje lahve, čekal jsem na ni, ale deset minut se nevracela. Začal jsem se s nimi loučit, když tu najednou přišla. Dala mi vodu a přibalila svačinu. Jen tak, sama od sebe. Opravu jsem byl zaražen tím, jak hezky se mnou všichni lidé jednali. A to jsem nikdy nespal v žádném kempu, vždy někde podél cesty. U lavičky, pod mostem apod. Nikdo mě nikdy nevyhnal. Když jsem se jednou ve Francii na chvíli zastavil a koukal do mapy, tak hned vedle mě zastavil jeden postarší pán a hned se mě ptal, jestli něco nepotřebuji. S díky jsem odmítl, jen jsem kontroloval, jestli jedu správně.

Tak jsem tedy pokračoval dál směrem do Taizé, zbývalo mi už jen nějakých 400 km na francouzském území. Prvních asi 150 km vedlo podél kanálu Rhona – Rýn. Vodní příkop, rovný jako přímka, několik metrů dlouhý a několik metrů široký, tak aby se po něm mohly plavit lodě. V některých úsecích byly také každých několik kilometrů vodní zdymadla, která mě velmi zaujala, protože něco podobného v české republice téměř nenajdete.

Fotil jsem si takhle jedno zdymadlo, když jsem si najednou všiml, že pytel se vším mým oblečením, který jsem měl přivázaný vzadu na nosiči, zmizel! Zůstalo mi už jenom to oblečení, které jsem měl na sobě, a jedny náhradní ponožky v batohu. Toť vše. Okamžitě jsem nasedl na kolo a vyrazil zpět ten pytel hledat. Ujel jsem asi 10 km, ale nikde jsem ho nenašel. Byl jsem na sebe opravdu naštvaný. Nejdřív vedro, pak prasklý kolo, teď všechno oblečení pryč. Zase jsem se to snažil brát jako součást putování. A hlavně to byla moje chyba. Nikdo jiný za to nemohl.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ten večer jsem usínal v tenkém spacáku a bez mikiny. Přemýšlel jsem, kde další den ve městě seženu oblečení – second hand, charita, nebo ho si prostě koupím nové? Ráno jsem se probudil a datum ukazovalo 19. srpna. Den mých narozenin. Den, kdy máte být se svými blízkými, oslavovat a radovat se. Já už byl několikáté narozeniny po sobě někde v cizině. Jelikož se mi nepodařilo během dne žádný second hand najít, řekl jsem si, že když mám ty narozeniny, koupím si nějaké oblečení nové. Šel jsem do Decathlonu v městě Besancon. Tam se mi povedlo za 40 euro koupit bundu, kalhoty, tričko, mikinu a ponožky. Měl jsem opravdu radost, že mám pěknou mikinu, která mě příjemně hřála.

Šťastný a s novým oblečením jsem dál ukrajoval z cesty a během pár dní jsem se už měl konečně dostat do Taizé.

International Camp podesáté a v novém kabátě!

Na přelomu prázdninových měsíců července a srpna sjeli jsme se z dálných světa krajin na staroslavnou chatu Horský domov do Herlíkovic, abychom společně cestu Páně učili se následovati, naše rozličné kultury sdíleli a i trochu té světské zábavy užili. Tímto rozšafným úvodem se pokouším zastřít jistou nervozitu, kterou pociťuji při psaní této zprávy z již desátého International Campu, konaného od 30. 7. do 7. 8. letos opět v Herlíkovicích, neboť jsem se této akce účastnil poprvé. Nemohu tedy porovnávat s minulými ročníky. Každý další ale jistě přináší leccos nového.

Ten letošní třeba nové vedení, kterého se zhostili: Alister Murray ze Skotska, Church of Scotland; Nathanial BM, kněz indické Church of North India, v současnosti žijící v Praze, a Marek Bárta, farář domácí ČCE. Lví podíl na hladkém průběhu celé akce má jistě také Jana Škubalová, vedoucí oddělení mládeže, zajišťující praktickou organizaci. Všem vedoucím je nutno vzdát hold za přípravu programů, bohoslužeb, modliteb inspirovaných Taizé, výletů i her a dalších aktivit. Slova o následování cesty Páně v úvodu nejsou náhodou, letošní téma bylo nazváno „Discovering God’s will for our lives“.

Alister, jenž byl za biblické programy především odpovědný, věnoval každý den nějakému „Božímu plánu“. Mluvilo se o různých aspektech bytí křesťanem (o odpovědnosti vůči druhým i vůči sobě – God’s responsibilities plan, o nadáních a jejich zodpovědném využívaní – God’s resources plan atd.). Díky relativně nízkému počtu účastníků panovala komornější atmosféra, což se domnívám, že bylo velmi příjemné jak pro nás, tak i pro nové vedoucí. Jakkoli to zní jako klišé, myslím, že se nám podařilo navázat nová přátelství a snad i založit novou partu, která, dá-li Pán a český konzulát v Jižní Koreji a na Ukrajině, se znovu shledá na IC i příští rok. Přijeďte příště i vy a rozšiřte naši „international family“!