Jordán Tomeš

Pozdravení pokoje, mastná pizza a teologie

„Nyní se pozdravme pozdravením pokoje.“
Když jsem uslyšel tato farářova slova, postavil jsem se a rozhlédl se kolem. Byl jsem připraven se usmívat a s přáním pokoje podat ruku lidem z okolních lavic, přesně tak, jak to děláme v mém domovském sboru v Česku. Věci se ale měly trochu jinak.
Všichni najednou vyskočili ze svých míst. Kapela spustila energickou písničku. Lidé začali pobíhat po kostele a zdravit všechny, kteří jim stáli v cestě. Hustota výskytu vroucích objetí, hlasitých polibků a pevných stisků rukou byla nezměřitelná. Po alespoň pěti minutách této vřavy (a poté, co všichni – až na mě – alespoň jednou obkroužili celé shromáždění) se zdálo, že se situace opět uklidňuje. Když všichni konečně usedli zpět na svá místa, bohoslužba pokračovala, jako by se nic nestalo. Ale já jsem jen tak pokračovat dál nemohl: měl jsem tolik otázek! „Co se to právě stalo? Tahle mela že by měla být pozdravením pokoje? A hlavně: na kterou z těch několika pozvánek na oběd, které jsem právě obdržel, mám kývnout?!“
Takovéto překvapivé momenty se během mého pobytu ve Spojených státech staly mou každodenní realitou. Měl jsem příležitost strávit – v rámci svých studií na Evangelické teologické fakultě – svůj podzimní semestr v Columbia Theological Seminary (CTS) poblíž Atlanty v jižanském státu Georgia. A bylo to skvělý.
Třeba když jsem první den po příletu do sebe házel mastnou pizzu s colou a povídal si přitom se studenty z Jižní Koreje, z Indie, z Ghany, a z jednoho z karibských ostrovů. Když jsme se jednoho slunečného dne ve velkém kruhu drželi za ruce a přimlouvali se za milióny mladých lidí, které chce americký prezident kvůli jejich původu deportovat pryč. Nebo když jsme s pár kamarády navštívili muzeum Martina Luthera Kinga a nemohli pak vůbec mluvit, protože slova jako by na chvíli ztratila svůj smysl.
Myslím, že tím nejsilnějším zážitkem se pro mě nakonec stalo právě místní společenství. Oproti ETF má CTS vlastní kampus, kde bydlí a žije většina studentů. Část učitelů navíc má své domky v okolních ulicích. Společné vaření, ochutnávání jídel z různých kultur či večerní hluboké rozhovory doprovázené sklenkou vína (či lahví piva z jednoho z místních pivovárků) se rychle staly ceněnými součástmi mého života na CTS. Duchovní život byl také příjemně intenzivní – celá akademická obec se čtyřikrát týdně setkávala k modlitbám či regulérním bohoslužbám v jedné ze dvou školních kaplí.
Během svého pobytu jsem se toho naučil hodně. Ačkoli kultura, jídlo, spiritualita a mnoho dalších věcí byly jiné, než jak jsem na ně zvyklý (smířit se s všudypřítomnou klimatizací mi trvalo hodně dlouho), mohl jsem prožít, jaké to je být přijatý. Navzdory svým jazykovým nedokonalostem a několika tragickým faux pas jsem mohl ochutnat, jaké to je být někde vítaný. A naučil jsem se, že i v takovéto rozdílnosti může panovat pokoj.
Kéž se i my v České republice, v Evropě, či kdekoli jinde navzájem zdravíme pozdravením pokoje.

foto: Jordan se svým jihokorejským spolubydlícím na břehu Atlantského oceánu.

Pane, nauč nás modlit se.

Lk 11 Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“ 

Milí přátelé, loni v září jsme Aleš, který je tento semestr na Erasmu, a já, přemýšleli nad naší církví – nad tím, jaká je a jaké jsou její potřeby, nad tím, co se nám obecně v církvi daří a nad tím, co se nám daří již méně. No, a když jsme se o těchto věcech bavili, uvědomili jsme si, že bychom rádi v církvi viděli více modlitby. A tak jsme si řekli – co takhle s tím zkusit něco dělat? Začali jsme se proto za náš nápad modlit a začali jsme o něm také mluvit s několika faráři a přáteli a spolužáky. Všichni se zdáli být nadšení a tak vlastně vzniklo loňské „Přijď království Tvé“, jehož jste i mnozí z vás byli součástí.

Hlavní důvod těchto setkání byla tedy modlitba. Co to ale vlastně ta modlitba je? Co to znamená modlit se? Jak se to dělá, jak to funguje? Z evangelií můžeme usuzovat, že se Ježíš modlil často a intenzivně; v Janově evangeliu najdeme dokonce celé kapitoly modlitebního rozhovoru mezi Otcem a Synem a modlitba je nakonec i to poslední, co Ježíš vysloví, než skoná na kříži. Učedníci tento Ježíšův postoj k modlitbě viděli a pozorovali, až to nakonec jednomu z nich nedalo a požádal Ježíše: „Pane, nauč nás modlit se.“

My se chceme s touto prosbou ztotožnit a převzali jsme ji proto jako název letošních modliteb. Je to prosba, která v sobě obsahuje doznání: Pane, já se neumím modlit. Nevím, jak na to; nebo se třeba i někdy snažím, ale je to na mě moc těžké. Umím to jen trochu, jen občas. Tak mě, Pane, prosím, nauč modlit se. Tato prosba ale vyjadřuje i odhodlání, jakousi připravenost: Pane, chci se učit modlit se. Se stejným postojem zde chceme přicházet i my – přiznáváme, že někdy ani nevíme, za co se modlit, ale věříme, že modlitba je důležitá součást života jak jednotlivých křesťanů, tak i křesťanských společenství. Ačkoli je někdy těžké pokleknout společně na kolena, věříme, že to má smysl.

Bezprostředně před verši z jedenácté kapitoly Lukášova evangelia, které jsem četl, se nachází krátký a známý příběh, ve kterém Ježíš navštíví Marii a Martu. Zatímco Marta má plno práce s přípravou jídla, Marie si sedne k Ježíši a poslouchá, co On říká. Když si pak Marta stěžuje, že jí Marie nepomáhá, je to právě Marie, která si dle Ježíše vybrala tu správnou činnost. Poté následuje ono Ježíšovo poučení o modlitbě, jež jsem četl.

Tyto dvě perikopy – zvlášť, když jsou zařazeny takto vedle sebe – společně ukazují na dvě potřeby, které jako lidé máme. Ta první je: naslouchat Pánu. Ztišit se u Jeho nohou a poslouchat, co mi chce říct. Marta to samozřejmě myslela dobře, milovala Pána a myslela si, že mu nejlépe poslouží uvařením skvělé večeře, ale Kristus by dal raději přednost společenství s Martou před její službou.

První naše potřeba je tedy nechat Pána hovořit. Hned ta druhá je, abychom my mluvili s Pánem. „Pane, nauč nás modlit se.“ Nauč nás, jak máme mluvit s Bohem. Jak máme mluvit s Tebou. Jsme lidmi, osobami, které stvořila Osoba – Bůh, a jsme stvořeni k tomu, abychom s ním mohli mluvit. Je obrovským darem, že nás slyší.

Obě tyto potřeby – potřeba naslouchat Bohu a potřeba mluvit s Bohem – se spojují v modlitbě. V modlitbě se chceme zastavit uprostřed naší každodennosti a naslouchat Bohu, protože věříme, že nám má co říct. Zároveň je toho hodně, co mu sami chceme povědět, o co chceme prosit. Chtěli bychom se přimlouvat za naši církev, za její faráře, členy, sbory, staršovstva; ale chceme se přimlouvat i za věci ležící za horizontem naší evangelické církve – tedy za jiné církve a za problémy tohoto světa.

A v neposlední řadě se chceme modlit i za to, abychom se skrze tato modlitební setkání alespoň trochu naučili modlitbě. O modlitbě bylo napsáno spousta dobrých knih, spousta dobrých kázání, spousta rad; ale ta nejlepší rada je – začni a modli se.

Pane, nauč nás modlit se. Amen.

 

14705654_10209602920583008_5353095543943699770_n

Thrice – rockeři toužící po věčnosti

Americká kapela Thrice je jako sypaný čaj. Trochu obtížnější na přípravu, kterou vám ale vrátí mnohem hlubším charakterem své chuti.

Když Thrice v roce 1998 vznikla, byli její členové ještě na střední škole. Kvarteto, jehož nástrojové obsazení (dvě elektrické kytary, basa a bicí) se od svého vzniku nezměnilo, bylo zpočátku známé svou rychlou, tvrdší hudbou, výraznými kytarovými riffy a častými přechody do netradičních rytmických schémat, zároveň se ale nenechávali zavírat do nějakých hudebních škatulek. Postupně se ale jejich styl měnil, což se nejvíce ukázalo na jejich čtvrtém albu, „Vheissu“. Při jeho natáčení se kapela uchýlila do klidného studia poblíž legendárního Woodstocku, a když z něj po dvou měsících práce odjížděla, měla v rukou album, které dodnes u mnohých vyvolává mrazení v zádech. Stále je na něm velmi zřetelně slyšet jejich alternativní rocková hrubost, k ní se ale nově přidávají i zvuky smyčců, piana či melancholických synťáků. V podobném stylu kapele později vychází alba „Beggars“ a „Major/Minor“.

Frontman Dustin Kensrue vyrostl v křesťanské rodině, jako dospělý ale začal o své víře pochybovat. Na svém blogu píše: „Chodil jsem do kostela, když jsem mohl, četl jsem „duchovní“ knížky, ale neměl jsem v životě žádnou jistotu. Zvykl jsem si na to, že jsem žil v takové své temnotě… Jan Kalvín kdysi řekl, že lidské srdce je továrna na modly, a to byl i můj problém – na trůnu mého života jsem byl já sám, místo aby tam byl Bůh.“ Dodnes si Dustin těžké otázky nepřestal klást, ale už na ně nahlíží jinak a v mnoha svých písních se na ně reaguje z biblické perspektivy.

A to je to, čeho si na kapele cením vůbec nejvíce. Jejich texty jsou na jednu stranu poetické a plné biblických odkazů, narážek či motivů, přitom ale Thrice v žádném případě nemůžeme považovat za „křesťanskou kapelu“ (co to vůbec je křesťanská kapela? Že je pokřtěná a po smrti jde do nebe?). Thrice je široce uznávaná kapela, jejíž hudba dokáže spojovat lidi různých názorů. To, že Dustin zvládne o hlubokých a duchovních tématech zpívat tak, že tím vede své rozdílné posluchače ke společnému přemýšlení a k vděčnosti za dar hudby a slova, beru jako velký dar a inspiraci. Jejich hudba dává lidem naději, že je něco víc, než jen tento svět; je plná touhy po věčnosti a víry v dobrý konec. Zároveň ale dokáže nezvykle tvrdě (ale výstižně a věrně) vystihnout biblický pohled na člověka.

Kapela se v této době po několikaleté přestávce znovu dává dohromady a v létě jí má vyjít nové album – jestliže tedy vaše uši touží po dobře zahraném a nepřeslazeném rocku s přesahem, je nyní ideální čas se s Thrice seznámit. Jen si dávejte pozor, když je budete poslouchat za jízdy v autě – to (alespoň u mne) vede k těžko kontrolovatelnému překračování rychlostních limitů.

 

Gungor dělá krásné věci

zdroj: americansongwriter.com/2013/08/song-premiere-gungor-wayward-torn/

zdroj: americansongwriter.com/2013/08/song-premiere-gungor-wayward-torn/

Jádro této americké kapely tvoří manželský pár – Michael a Lisa Gungorovi. Odtud tedy název jejich hudebního tělesa. Michael – syn pastora – vystudoval konzervatoř zaměřenou na jazz a poté se několik let staral o hudbu v jednom Michiganském sboru. V té době psal spolu se svou ženou písničky, které také začal vydávat – nejprve sám, poté i s větší kapelou pod názvem „The Michael Gungor Band“.

Toto uskupení bychom tehdy celkem snadno mohli zařadit mezi ostatní americké kapely hrající křesťanskou muziku, ale už tehdy se hudba Gungorů v něčem lišila. Vyznačovala se nápaditostí, kvalitním hudebním provedením a určitou svěžestí, která je často na americké křesťanské hudební scéně těžko k dohledání. Za dobrou (a vtipnou!) ukázku jejich tvorby z této doby považuji píseň „God Is Not a White Man“ (Bůh není bílý muž), kterou si můžete i s roztomilým klipem pustit na YouTube.

V roce 2010 kapela zkrátila svůj název na Gungor a vydala zlomové album „Beautiful Things“. V něm Gungor dál úspěšně víří vody křesťanské hudební scény – skvěle vygradovaná úvodní píseň Dry Bones album rockově nakopává do osvěžujících vln post-rocku či folku. Titulní píseň Beautiful Things zase udává téma celého alba. „Někdy se zdá, že se láska mění v prach. Tohle album je vyjádření naděje, že Bůh může dělat krásné věci z prachu v našich životech, že si nás Bůh může nějak použít – že si může použít naši poslušnost a lásku, naši chabou lidskou snahu, a stavět z těchto věcí Své království,“ píše o albu Michael.

Za zmínku určitě stojí i živé nahrávky, ve kterých kapela dále experimentuje a ukazuje jak schopnosti jednotlivých hudebníků, tak i zručnost a určitou odvahu při aranži svých písní. „Hudebně je to trochu zvláštní. V jednu chvíli paříme, pak si ale sedneme, vytáhneme banjo a pobrečíme si spolu,“ říká Michael. Poslední dvě alba ukazují, že zvuk kapely se neustále vyvíjí. V létě vydané „One Wild Life: Soul“ sice snad trochu staví na původních vlivech inde-folku a rocku, nejvíce se ale dotýká elektronického popu, jenž je podpírán orchestrálními party. Vývoj také zaznamenaly texty – ty jdou sice stále úspěšně do hloubky, ale již se nedají označit za explicitně křesťanské.

Manželé Gungorovi toho již mají hodně za sebou – jak hudebně, tak lidsky. Před rokem a půl se jim narodila dcera s Downovým syndromem; následně si museli projít obdobím kontroverze a zrušených koncertů poté, co Michael v jednom rozhovoru přiznal, že nemá tak velkou víru na to, aby věřil v doslovný výklad Geneze 1 (v jak odlišném světě to žijeme!). Jejich hudba je pro mě ale důkazem toho, že Bůh je skutečně schopen vytvářet z prachu našich životů něco krásného. Doufám, že při poslechu Gungorů tuto krásu také ochutnáte.