Jonáš Zejfart

Důležité na misionářské práci není to, že hodně mluvíme, ale že posloucháme

Jonáš, jako student evangelické teologie na ETF UK, strávil minulý rok v Nizozemsku studiem misie. Rozhovor s holandským teologem Hans van Arkem vytvořil ke své diplomové práci a bavili se spolu o tom, jaké jsou možnosti misie evangelických církví v současném západním světě.

 

Jak probíhaly začátky misijního zaměření Protestantské církve v Nizozemí?

Začneme asi tím, jak Protestantská církev v Nizozemí vznikla. Je to asi 14 let, kdy došlo ke sloučení tří různých církví. Byl to ale mnohem delší proces. Trvalo asi 40 let, než se tyto církve daly dohromady, a já vždy říkám: v církvi nejde udělat nic rychle. Byly tam velké rozdíly ani ne tak v teologii, ale zejména v kultuře. Každopádně po 40 letech se sloučily v jednu národní protestantskou církev a proběhlo mnoho debat o některých otázkách, jako: mohou se homosexuálové vzít v kostele? To je vždycky téma… Jak křtít lidi apod. To sloučení stálo spoustu lidí spoustu energie. A tehdy jeden z členů správní rady, generální tajemník, přišel s vizí: „Teď začínáme jako více či méně nová církev a musíme vytvořit novou vizi a nechat všechno to jednání za námi a soustředit se na to, jakou církví chceme být.“ A napsal, myslím, dobrý dokument…

Máte na mysli Learning to live out of wonder (Učíme se, jak žít z úžasu)?

Ano, ten. Tak to začalo a všichni si mysleli: Kdo může být proti? Kdo může být proti návrhu, který říká: vraťme se ke svým kořenům. Když pořádám večery v místních církvích, vždycky začínám touto otázkou: „Máte tu krásný kostel. Přemýšleli jste někdy o tom, jaký byl původní záměr těch, kteří ten kostel postavili?“ A pokračuji: „Nikdo tady tehdy nebyl křesťanem, před tisíci lety jsme byli všichni Batávové a Germáni a vyznavači přírodních náboženství. A pak z Říma přišlo několik mnichů, kteří tu začali pracovat a šířit evangelium mezi lidmi. Když se pak scházelo víc lidí, někdo se rozhodl: Postavme kostel! Ale jaký byl jejich záměr? Šíření evangelia. A na co se teď soustředíme my? Vezměte si agendu vašich setkání a zakroužkujte aktivity, které se týkají vnitřního sborového života, a zakřížkujte aktivity, které mají šířit evangelium a oslovit lidi mimo sbor.“ Pak vidíš mnoho kroužků a možná jeden křížek…

A o tom je vlastně celý ten dokument Learning to live out of wonder. A všichni jásali: „Ano! Amen! To je to, co bychom měli dělat, pojďme být misionářskou církví.“ Tento dokument byl přijat synodem jako strategický dokument, ale u toho to skončilo. Dlouho se o něčem diskutuje, pak se napíše dokument a řekne: „Takhle to bude, to je náš cíl…“ A pak mají takový stůl s mnoha šuplíky, tam to strčí a nikdy nevyndají. A tak mě požádali, abych začal pracovat pro národní církev a vytvořil program, který by tu vizi realizoval.

Když chceš něco změnit, nejdříve potřebuješ vyvolat pocit naléhavosti. Protože můžeš říct: „Měli byste jít ven a šířit zprávu o Ježíši!“ Ale spousta lidí si pomyslí: „Proč bychom to měli dělat? Když si tu tak sedíme, je to fajn, máme se rádi…“ Ale ukaž jim statistiky, ukaž jim, že církev se zmenšuje. Řekni: „Poslyšte, lidi, za 30 let tady ten sbor už nebude, taková je situace, tohle vážně chcete?“ Ukaž jim čísla, aby si všichni uvědomili jejich naléhavost.

Jenže jak být misijní církví? Spousta sborů má problémy s penězi, zmenšují se, nemají dost dobrovolníků. Tyto sbory potřebují pomoc a já vždycky říkám, že nejlepší způsob, jak pomoci lidem, je ukázat jim osvědčené postupy. I u nás je 20–25 sborů, které rostou. A tak jsme zkoumali, co se tam děje, co je to tajemství? A zjistili jsme čtyři faktory.

Prvním je: sbory, které jsou zdravé a přitahují lidi, jsou ty s velmi jasnou představou o tom, jakým sborem jsou. Takže můžeš mít sbor s honosnou liturgií nebo se soustředit na dobrý pastorační postoj k lidem nebo sbor pro mladé lidi. Nechte staré jít do jiného kostela, protože vy jste církev pro mladé lidi (pozn. překladu: V Nizozemí jít do jiného kostela povětšinou znamená rozdíl pár desítek, maximálně stovek metrů.). Takže rostou církve s velmi jasnou politikou a velmi jasnou vizí, uplatňovanou nejen v neděli, ale také od pondělí do soboty.

Druhým faktorem je dobré vedení a skutečně pomáhá, když je pastor součástí tohoto vedení. Takže to, co potřebujete v tomto sboru, je skupina lidí, kteří nejen že přijmou tuto vizi, ale vykonají ji.

Třetím faktorem je dobrá komunikace. A dobrá vnější komunikace začíná dobrou vnitřní komunikací. Takže všichni členové z místního společenství vědí, díky mailům, webu, facebooku, co se děje v kostele každý týden, každý den. Dám příklad. Když jsem se stal farářem v jednom sboru, mezi členy bylo pár žurnalistů. A já jim řekl: „Každé dva týdny chci mít článek o našem sboru v místních novinách.“ Řekli: „Dobrá, ale pouze za předpokladu, že nám vždy dáte novinku, kterou budeme komunikovat.“ Takže jsem každé dva týdny zadával témata, například že se bude kázat o něčem, co se stalo ve světě. Nebo že je výročí postavení kostela, narozeniny varhaníka, co hraje už 40 let atd. A náhle se ve vesnici stalo něco zajímavého, lidé se začali zajímat: „Co je to tam s tím sborem?“ A členové sboru odpovídali: „Nu, máme nového pastora a příští týden bude na programu to a to a to…“ A tak to začalo. Takže to je třetí faktor – dobrá vnitřní a vnější komunikace.

A čtvrtým faktorem je pohostinnost. Když přijdeš v neděli ráno do kostela, cítíš, že jsi vítán? Někdo si tě všímá, někdo přijde a řekne: „Ahoj! Jsi tu poprvé? Můžu pro tebe něco udělat, nebo bys chtěl být raději sám?“ Žádný sbor v Nizozemí nikdy neřekne, že není pohostinný. Všichni říkají, že jsou, ale v praxi to tak není. Třeba si sedneš na nějaké místo a někdo ti poklepe na rameno se slovy: „Tady vždycky sedí pan XY.“

V závěru těchto školení vždy zakončím večer takto: „Chci, aby mi všichni řekli jednu malou věc, kterou zítra můžete změnit.“ A pak shromáždím všechny jejich myšlenky. Když to uděláš na konci večera, budeš mít mnoho nápadů, které mohou zítra praktikovat. Postavit někoho ke dveřím, aby zdravil lidi. Proč ne, jak těžké je to udělat? Květiny z kostela, které se pak rozdávají členům sboru, ale mohly by se dát také lidem z vesnice. Proč ne, jak těžké je to udělat? A takhle to začíná.

Další důležitá věc. Misijní sbor začíná důkladným přemýšlením o tom, jak funguje jeho okolí. Co se tam děje? Kdo jsou lidé, kteří tam žijí? Jsou vysoce vzdělaní? Bydlí v podnájmu, nebo mají vlastní domy? Začni zkoumáním toho, co se děje v okolí. Protože není žádný užitek z misijního programu, který nereaguje na své okolí.

Můžeš lidi také pozvat. Můžeš prostě jít k jejich domu, stisknout zvonek a říct: „Poslyšte, pořádáme jeden večer a velmi by nás zajímal váš názor na to, s čím by tak místní sbor mohl v dnešní době pomoci.“ A ne všichni přijdou, ale někteří ano.

 

Co jste se při své práci v církvi naučil? Co byste případně udělal jinak, kdybyste začínal znovu?

Tři věci. Jedna je o farářích, druhá o penězích a třetí o tom, jak můžeme pomoci místním sborům.

Někteří faráři, které jsme navštívili, byli kritičtí. A faráři umí kritizovat jako málokdo. Když jsme odešli, tak si řekli: „A teď zpátky k běžnému provozu“, protože každý farář je víceméně král/královna ve svém vlastním království. Takže, kdybych to dělal znovu, věnoval bych těmto pastorům mnohem větší pozornost, protože když s vámi nechtějí spolupracovat oni, není možné nic změnit.

Druhá věc jsou peníze, tedy něco, o čem lidé v církvi moc mluvit nechtějí, ale bez peněz se neudělá nic. Mnoho sborů nám říkalo: „Dobrý nápad, ale my nemáme peníze. Jen snižujeme rozpočet, takže na to zapomeňte.“ Ale co bys měl udělat, je, že když snižuješ rozpočet, sniž ho víc, než je nutné. Když máš faráře se 100% úvazkem, musíš říct: „Už vás nemůžeme platit, můžeme zaplatit jen 75 %.“ Moudré je ale snížit na 50 %. Pak budeš mít peníze. A co s nimi udělat? Investuj je do nového programu. To dělá každá společnost. Takže musíš upravit rozpočet pro financování těchto projektů. Bez peněz nic nefunguje. Minulý rok jsme propustili asi 60 lidí. Ve skutečnosti jsme museli propustit 40, ale propustili jsme dalších 20, takže máme peníze na nové projekty.

Třetí věcí je, jak můžeme pomoci místním sborům? Ty misijní návštěvy byly jen jednou. Byl to pěkný večer, rozešli jsme se a doufali, že se něco změní. Jenže dnes vidíme, že sbory, které jsou nejúspěšnější v úsilí být misijně aktivní, jsou ty, kam se znovu a znovu vracíme nejméně po dobu dvou let. Potřebujete programy a lidi, kteří budou sborům pomáhat projít transformačním procesem, a zůstat s nimi alespoň dva roky. Pomáhat jim přijít z bodu A do B.

Vytvořili jsme například speciální tréninkový program pro faráře. Trvá to dva roky a dokonce navštěvujeme Velkou Británii, abychom viděli „fresh expressions (pozn. překladu: již od 70. let anglikáni zakládají nová a nová společenství věřících, pátrající po nových způsobech, jak být církví v 21. století)“ anglikánské církve. Za dva roky je připravíme na to, být misijním farářem. A to je velmi úspěšné.

Takže to je moje odpověď: věnuj více pozornosti farářům, buď kreativní s rozpočtem a za třetí udržuj dlouhodobý vztah s místními komunitami.

Jak motivovat liberálně smýšlející evangelíky k nutnosti být misijní církví?

To jsme si mysleli, že zejména v evangelikálních a ortodoxních sborech budeme úspěšní, ale co jsme zjistili, je, že někdy dokonce čím liberálnější sbor, tím nadšenější byli, a to nadšení je na jiné úrovni. Liberální církve vždy vyhledávají kulturní věci. Někdy je to klasická hudba v kostele nebo zvou výtvarníky. Tak jsme řekli: „Dobře, ale co jim řeknete, až ti lidé přijdou?“ No… nevěděli. Že je to prý velmi obtížné, jenže bez toho je to jako v galerii. Řekl jsem: „V pořádku, nemusíte jim nic říkat, ptejte se…“ Myslím, že velmi důležitým bodem misionářské práce není to, že hodně mluvíme, jako já teď, ale že posloucháme. Stačí jít k nim a zeptat se: „Co si o tom myslíte? Jak vnímáte, že je to v kostele? Máte nějaký vztah k církvi?“ Otázky, ne odpovědi. Pak samozřejmě může nastat okamžik, kdy se vás ti lidé zeptají: „Co vy si myslíte?“ A pak bys měl mít odpověď.

Ve sboru, kde jsem působil, jsme v neděli ráno uspořádali speciální bohoslužby určené pro lidi, kteří nejsou v církvi. S velmi přístupnou liturgií, kázáním o nedávných událostech a tak. Jenže farníci řekli: „Hej, a co my?“ Tak jsem řekl: „Dobrá, uděláme dvoje bohoslužby.“ Jenže jsme museli změnit alespoň čas. Bohoslužby vždy začínaly v 9, teď musely začít v 10. „Nepřijatelné! Vždycky je to v 9, a když to posuneme na 10, tak nestihnu kávu v 10:30.“ A to byl pán ze staršovstva. Tak jsem řekl: „Poslyš, já myslel, že budeš šťastný, když konečně i tvůj vlastní vnuk přijde na tu zvláštní bohoslužbu, vždyť se za to už dlouho modlíš…“ Na to odpověděl: „Já vím, ale ať jde na tu bohoslužbu, na kterou jsem já zvyklý…“ A já jsem řekl: „Já chápu, že to říkáš, ale tam on prostě nepřijde… Nechce…“ Takže v církevních lidech je něco velmi tradičního. Musíme investovat do stávajících komunit, ale zároveň musíme rozvíjet nová pionýrská místa, obojí současně. A já používám tato nová místa, abych ukázal existujícím církvím, že když je vůle, tak to jde.

A poslední věc. Nějaký sbor má řekněme 500 lidí, kteří jsou v knize jako členové, ale v neděli chodí jen 100 (pozn. překladu: kéž by). Kde je těch 400? Když jsem přišel na sbor (1500 členů), navštívil jsem osobně všechny ty lidi v knize. Bylo to zajímavé, protože když byla návštěva u konce, vždycky jsem se zeptal rodiny, jak návštěvu ukončit. Dával jsem tři možnosti. Přečíst něco z Bible, pomodlit se nebo nedělat nic… A mnohokrát někdo řekl: „Tak tu modlitbu.“ A tak jsem se s nimi modlil a bylo to velmi emocionální, protože v mnoha rodinách někdo poprvé vyslovil modlitbu, která se jich týkala. Myslím, že tohle je příklad, jak jako farář musíš investovat nejen do lidí, kteří v neděli chodí do kostela, ale jdi ke všem. Zeptej se jich: „A co ty? Jak se ti daří?“ Neobviňuj je, neptej se: „Proč nepřijdeš do kostela?“ Ptej se na jejich život, co se děje a jak se jim daří… Velmi emocionální… Když jsem sbor opustil o 8 let později, bylo tam víc než 500 nových členů, takže jsem končil s 2100. A je to o té pozorností… Opravdu je to o pozornosti. To je ponaučení do života, že když věnuješ pozornost lidem ve svém okolí, nikdy toho nebudeš litovat. Opravdu. Když vidím, že sousedka chodí zahradou, a mám pocit, že se dnes necítí dobře. Nemysli na to, že musíš chytit vlak. Jdi k ní a řekni: Mám pocit, že se vám dnes tak dobře nedaří, je to tak? Pojďte se posadit a promluvíme si o tom… A to je to, co dělá život krásným… A co by křesťané měli dělat.

Ptal se Jonáš Zejfart (student teologie v nizozemském Groningen)