Jaroslav F. Pechar

Podoba rodiny podle Bible

Sarkastická poznámka na úvod by mohla být, že model Ježíšovy rodiny dneska celkem frčí. Starší partner s patnáctiletou svobodnou matkou, otec miminka nejasný…

Vedle soboty je manželství nejstarší Boží ustanovení – ale jak vidíme už na příkladu Svaté rodiny, není to všechno tak jednoduché.
Gn 1,1 až 2,4 – člověk („adam“) je muž a žena dohromady. To ukazuje k jednomu z podstatných rozměrů manželství. Manželství je vztah, kde jedinec překračuje hranice vlastní lidské osobnosti. To, co vyjadřuje obrazné vyjádření „jsou jedno tělo“ a současné právo postihuje společným jměním manželů. Proto manželství ukazuje až k Bohu a tajemství nejsvětější Trojice. Druhá zpráva o stvoření (Gn 2,18) pak přidává postřeh, že i muž ženu potřebuje jako pomoc, která mu ovšem bude postavena na roveň. Teprve s ženinou pomocí je muž kompletní. Pak se příběh vrací k původní intenci – poté, co muž opustí rodiče a přilne ke své ženě, stávají se jedním tělem. Prvotní určení dostává své naplnění.
Pokud bychom ale brali ráj jako vzorový příklad, moc si nepomůžeme. Nejsme vegetariáni, nechodíme nazí, zásadní problémy vyvolává i otázka, kde by vzali manžely a manželky „historické“ děti Adama a Evy, a jestli je tedy incestní vztah v rajském Božím plánu. Potud těžko tímto příběhem obhajovat i striktní lpění na monogamním páru jako jediné podobě. Je to obrazný příběh, který vzniká v době babylónského zajetí. V té době už vlivem společenského vývoje mnohoženství vymizelo v Egyptě, Babylónii i mezi Židy. Prostě se v běžném životě neosvědčilo (a biblické příběhy to potvrzují) a vidíme ho jen jako rozmar vysoce postavených osob.
Potud nějaký jediný správný biblický model manželství a role muže a ženy těžko hledat. V průběhu staletí měnilo svoji podobu, aniž by k tomu potřebovalo nějaké náboženské vysvětlení. Apoštol Pavel sice ví, že není žádný principiální rozdíl mezi mužem a ženou (Gal 3,28), ale v realitě tohoto světa dává praktické pokyny, které odpovídají tehdejší dobové a kulturní situaci. Ve shromáždění žena mlčí (1Kor 14,34), patří-li muži, pak se modlí s hlavou zakrytou „kvůli andělům“ (1Kor 11,10) a vůbec má být muži podřízena (1Tim 2,11n).
Tím se ovšem otevírá široký prostor pro vykladačské směry. Jsou ty které modely (tedy pro nás především Pavlovy příkazy) závazné i v našem prostředí, nebo se máme vrátit k principiální rovnosti? Co je věrnost Písmu, co je lpění na liteře, co je rozpoznání Ducha Písma?
Osobně striktní držení Pavlových formulací vidím jako nenáležité lpění na liteře. Vidíme, že i v průběhu biblických dějin se vztah k manželství měnil. Učebnicový příklad je zmíněný fakt mnohoženství. Po tisíciletí bylo standardním modelem manželského života. V souladu s chápáním postavení otroka tu máme i situace, kdy manželka za sebe vysílá do postele otrokyni jako náhradu s tím, že její děti budou chápány jako děti v manželčině dědické linii (Jákob a jeho ženy). Zjevně tento stav nebyl chápán jako prohřešek proti Lábanově výzvě, že Jákob nesmí „pokořit jeho dcery Líu a Ráchel“ tím, že by si vzal i jiné ženy (Gn 31,50). Zároveň z tohoto verše ale mezi řádky čteme i jakési vymezení proti mnohoženství, minimálně v té podobě, že by Jákob své první dvě ženy nějak zanedbával.
Další dobovou podmíněností je fakt dohodnutých sňatků. Rodina ženicha se dohodla s otcem nevěsty (Sd 14,1–2), vyjasnila se ekonomická stránka věci a nevěsta byla postavena před hotovou věc. Potud i nevěra byla vnímána nejen jako morální přečin (smilstvo), ale i jako zásah do mužova majetku. Obdobně byl vnímán i předmanželský sex – jako zásah do majetkových práv otce (Ex 22,15–16). Oproti tomu sex muže s otrokyní (Lv 19,20) či prostitutkou (Gn 38,15n) nepředstavuje problém. Žena žádnou takovou možnost nemá.
Prostor k diskusi máme ale i u pozice muže jako pána rodiny. I zde už je to naznačeno použitým pojmem – otec rodiny je pán, ovšem vždy neutrální „baal“ a nikdy ne „ádón“, tedy pán ve smyslu „majitel“ (dejme tomu otroka).
Nikdo by asi dnes nehoroval pro levirátní sňatky, kdy za zesnulého manžela je povinen zplodit své švagrové potomky jeho bratr, ale tyto děti jsou brány právně jako děti zesnulého. Také v rozvodové praxi jistě očekáváme rovná práva, a ne biblický přístup, kdy žena nemá šanci a muži stačí prohlášení (Oz 2,2) či „lístek zapuzení“ (Iz 50,1). Ani Ježíšovo razantní zpřísnění tehdejší rozvodové praxe (Mt 19,3n) zcela v duchu tehdejší doby vůbec neuvažuje o rozvodu ze strany ženy.
Nejstarší novozákonní texty o rodině jsou pak zásadně ovlivněny očekáváním brzkého konce světa. Je ale příznačné, že zatímco Ježíš mluví o zřeknutí se manželství pro Boží království (Mt 19,12) a v raných epištolách Pavel preferuje celibát (1Kor 7,1), nebo aspoň neměnit dosavadní stav (1Kor 7,26), tak v pozdějších, pastorálních epištolách už mladým vdovám doporučuje svatbu (1Tim 5,14).
Hledáme-li tedy biblickou podobu manželství, nacházíme různé vrstvy odpovídající myšlenkovému schématu té které doby. Pojem „tradiční křesťanská rodina“ mnohem více vypovídá o našem myšlenkovém světě než o svědectví Písma

Prostituce

Zaměstnání běžné, ale pro Izraelce zakázané. „Neznesvěť svou dceru tím, že bys ji učinil prostitutkou, aby se země nedopouštěla prostituce a aby se země skutečně nenaplnila nevázaností.“ (Lv 19,29) I proto se v Bibli velmi často vedle sebe vyskytují pojmy „nevěstka“ a „cizinka“. Sňatek s prostitutkou byl v zásadě možný, zakázaný jen kněžím (Lv 21,7), výnos z prostituce nesměl být přijat jako dar Chrámu (Dt 23,19).
Prostituce ovšem fungovala a to mnohdy bez jakékoliv kritiky. Ke své snaše Támar převlečené za prostitutku vešel Juda (Gn 38,11n) a jediným problémem bylo, aby jí nezůstal dlužen. Za syny prostitutek je označen soudce Jiftách (Sd 11,1), u prostitutky nocoval Samson (Sd 16,1). Ve sporu dvou prostitutek o dítě (1Král 3,16n) se jejich způsob obživy vůbec neřeší. Známý je příklad proroka Ozeáše, který se měl s prostitutkou oženit na přímý Boží příkaz (Oz 1,2).
Nic to ovšem nemění na tom, že sex z prostitukou Bible rozhodně nechválí. V 7. kapitole knihy Přísloví (v. 6–21) Šalomoun popisuje scénu lákání zákazníka jako „cestu ke smrti“. Mladý muž, který „nemá srdce“, tedy který nemá rozlišovací schopnosti, se setkává s ženou, která má srdce vychytralé. Velice dobře ví, co chce. Mladík jde jako býk na porážku, nevěstka ho svede a způsobí jeho smrt duchovní i tělesnou. „Její nohy sestupují k smrti, její kroky uvíznou v podsvětí“ (Př 5,5) a nějakou pokročilou fázi pohlavní choroby Šalomoun trefně popisuje slovy „nakonec budeš skučet, až celé tvé tělo zchátrá“ (v. 11).
Specifickým problémem ovšem byla mnohdy těžko odlišitelná prostituce sakrální. Kulty plodnosti a chrámová prostituce mužů a žen byly běžnou pohanskou praxí a tak připojení se k něčemu takovému s sebou neslo výrazný náboženský obsah. Odtud pak je jen krůček k obraznému použití pojmu „nevěstka“ a vůbec pojmu „smilstvo“ pro odpadnutí od Hospodina. Za všechna místa jmenujme proroka Ezechiele (16,32n), kde je Izraeli vytýkáno, že je dokonce horší než nevěstka, protože ta aspoň za sex peníze dostává. Izrael se svým modlářským partnerům ještě odměňuje. Obraz pak rozpracovává v celé 23. kapitole, kde jsou Samaří a Jeruzalém připodobněny k nevěstkám Ohole a Oholíbě. Jako něco odporného Bohu je pak hlavní Boží protivník „velký Babylón“ označen za nevěstku i ve Zjevení Janově (Zj 17,1–5).
S prostitucí se setkává i rané křesťanství. Korintští křesťané zjevně nevěstince navštěvovali a apoštol Pavel naprosto zásadně tuto praxi zamítá jako hřích proti vlastnímu tělu (1Kor 6,12–20). Naše tělo bylo ve křtu posvěceno. Odděleno pro Boha. Nepatříme sami sobě a sexem s prostitutkou svoje tělo znesvěcujeme. Znesvěcujeme chrám Ducha svatého. Pavel sáhne po nejtěžším kalibru, který má – dovolává se Kristovy oběti, která za nás byla zaplacena.
V Bibli je ovšem i několik případů, kdy nevěstky zahanbily svými postoji náboženské vůdce Božího lidu. Klasickým příkladem je Rachab, která ukryla izraelské zvědy v Jerichu. Zde je spíše zajímavé, že oni dva muži ze všeho nejdříve zamířili do nevěstince. Můžeme se ale právem domnívat, že šlo jednoduše o hotel, který zároveň nabízel i sexuální služby. Známý je Ježíšův výrok oceňující kající nevěstky jako lepší následovníky Božího slova, než byly tehdejší náboženské elity (Mt 21,31–32).
I proto je zřetelné, že prostituce je – jako jakýkoliv jiný hřích – odpustitelná. Korintští sami jsou označeni za bývalé smilníky a cizoložníky. Nemají se co povyšovat nad ty, kteří ještě neslyšeli a nepřijali osvobozující zvěst evangelia, díky které se oni od tohoto způsobu života odvrátili.

Interrupce

Umělé přerušení (přesněji „ukončení“) těhotenství. Z technického hlediska je miniinterrupce (tedy v rané fázi těhotenství) běžný lékařský zákrok. Dá se provést chemicky (např. RU-486), nebo chirurgicky (např. podtlakové odsání).
Okrajové tábory se rozdělily na „Pro-choice“ a „Pro-life“. Strana „pro volbu“ odmítá považovat embryo za jedince schopného samostatného života mimo tělo matky. Je to součást matčina těla a ne samostatná individualita. Proto má matka plné právo volby, co s touto částí svého těla provede. Jiní zastánci „Pro-choice“ při- pouští fakt samostatné bytosti, ale nechávají na matce právo rozhodnout, jestli podmínky, do kterých by se narodil, nejsou tak špatné, že to za to nestojí. Strana „Pro život“ vychází z předpokladu, že již zygota je samostatný jedinec, člověk s právem na svůj život. Jeho usmrcení je tedy chladnokrevná vražda.
Na obou stranách barikády nalezneme extremisty. Pro-life aktivisté páchající únosy, bombové útoky na zdravotnická zařízení a vraždy lékařů (počet takových útoků jde ve světě do stovek). Pro-choice obhájce práva na potrat do okamžiku prvního nadechnutí novorozence (tedy v praxi při porodu).
Mezi těmito extrémy pak nalezneme plynulé přechody.
Interrupce s sebou nese řadu duševních („postinterrupční syndrom“) i duchovních („hřích“) aspektů a těm je záhodno se věnovat.. V katolické církvi se jak na osobu podstupující potrat, tak na osobu potrat vykonávající vztahuje automatická exkomunikace.
Evangelíci jednotný postoj nemají a nalezneme asi kompletní škálu možných postojů. Biblické svědectví je velmi chabé. O interrupci máme jen text z Numeru 5,11n, kde je potrat vyvolaný kletbou legitimním nástrojem pro vyšetření nevěry ženy. Potud nelze interrupci vnímat jako apriori nepřípustnou. Jako volba ale nabídnuta není. Známe příběhy o potomcích zplozených z incestu (Gn 19,36) či smilstva (Bat-Šeba 2Sam 11,5), kde se o špatnosti těhotenství nemluví a o možnosti potratu vůbec neuvažuje. U Bat-Šeby je smrt dítěte dokonce trestem. Důležitý motiv je, že Mojžíš stanovuje stejný trest (smrt) pro toho, kdo zapříčinil smrt dítěte v děloze, jako i pro toho, kdo spáchal vraždu (Ex 21,22-25). Máme pak řadu textů, které hovoří o plodu v těle matky, který Bůh v těle matky vytvořil (Iz 44,2.24), zná (Ž 139,13–16), vyvolil (Jr 1,5). V Božích plánech se s nimi tedy počítá již od početí, jak ukazuje i rozhovor Alžběty a Marie (Lk 1).
Potrat je tedy vždy lidským svévolným zásahem do Božích plánů. V porušeném světě ale mnohdy volíme špatná řešení v hrůze, že by jiné alternativy byly ještě horší. Nemá smysl si namlouvat, že je tím pádem naše konání správné a dobré. Interrupce může být právě takovou volbou menšího zla, tedy zla, které už může být eticky i nábožensky přijatelné. Učebnicovým příkladem je těhotenství zásadně ohrožující život matky. V případě úmrtí matky nepřežije ani dítě. I Pro-life pohled zde připouští možnost léčby matky, při kterém – žel! – dojde k smrti plodu. Sama smrt plodu nesmí být cílem zákroku, ale nastane-li, je to smutná, leč nevyhnutelná daň za záchranu života matky.
Pokročme ale o kousek dál – těhotenství znásilněných žen, pro které je fakt těhotenství a myšlenka porodit dítě násilníkovi z hloubi duše odporná. (Nejde však o trestání dítěte za hřích otce?) Těhotenství žen, když plodu byla diagnostikováno závažné zdravotní postižení. Těhotenství žen v tíživé společenské či sociální situaci. Tam všude vstupuje (na první pohled paradoxně!) do hry i otázka zájmu dítěte. Bude žít důstojný a kvalitní život? V některém okamžiku není pro někoho zabití dítěte chápáno jako čin proti jeho zájmu. Je ovšem dlužno dodat, že drtivá většina interrupcí nemá takovéto zásadní důvody (znásilnění, incest, riziko smrti matky), a také otázka, kdo má právo rozhodnout o „kvalitě života“, je velmi diskutabilní.
Právě v této době, kdy si připomínáme vystoupení Martina Luthera, je záhodno zakončit myšlenkou, že hřích interrupce je hřích jako každý jiný. Jako takový může být skrze víru v Krista odpuštěn.

Antikoncepce

Dějiny antikoncepce sahají do hlubokého dávnověku. Kahúnský papyrus (datovaný do roku 1850 př. Kr.) popisuje, jak zabránit proniknutí spermatu jakousi zátkou z medu, lístků akácie a cupaniny, která se vkládala do vagíny. Biblický příběh o Ónanovi popisuje přerušovanou soulož. Řecká a římská tradice popisuje používání hladýše (rostlina příbuzná mrkvi) jako spermicidu. Objevují se kondomy z nejrůznějších střívek či měchýřů ryb. První antikoncepční tabletky se objevily v 50. letech 20. století. Ještě v té době ale třeba také oběhla svět „zaručená zpráva“ o tom, že skvělé antikoncepční účinky má výplach vagíny coca-colou. Obdobně bizarních (a ve většině případů i nebezpečných!) metod bychom ale v dějinách nalezli mnoho.

Suma sumárum – snaha vyhnout se otěhotnění provází lidstvo již po tisíciletí. A protože vyjma sterilizace zatím 100% účinná metoda nebyla nalezena, nejspíš ještě provázet bude. Pominu-li poznámku jednoho kamaráda – nejlepší ochranou proti nechtěnému početí je chtěné početí.

Antikoncepce s sebou nese několik dalších rozměrů – zdravotních i etických. Ani v jedné oblasti nepanuje shoda. U zdravotních se vyzdvihuje ochrana před sexuálně přenosnými nemocemi či prospěšnost hormonální antikoncepce (HA), jiní uvádí, že negativa právě HA převažují a to nejen pro prokazatelně negativní dlouhodobý vliv na plodnost.

Etický rozměr je pak ještě složitější.
Nebyly potvrzeny myšlenky, že samotná existence antikoncepce podporuje promiskuitu. Od úsvitu dějin tu byla jak promiskuita, tak antikoncepce. Funkční antikoncepce jen zmenšuje její možné negativní důsledky.
Využívání antikoncepce má vliv na délku a kvalitu života – snižuje mateřskou úmrtnost, roste pravděpodobnost dožití dítěte… Nižší počet závislých dětí zvyšuje počet zaměstnaných žen. Tím jejich nezávislost i celkově ekonomiku oblasti. OSN odhaduje, že na každý dolar vynaložený na antikoncepci připadá 2–6 dolarů ušetřených (prevence neplánovaných těhotenství, menší rozšíření sexuálně přenosných nemocí).
Na straně druhé je tu ale především katolické pojetí, které hovoří o neoddělitelnosti „spojivého a plodivého“ rozměru pohlavního styku. Styk, který programově popírá rozměr plodivý (z principu je bráněno zplození dítěte), je mravně závadný. Zdánlivou výjimkou je metoda využití neplodných dnů, ale tam ne- jde o aktivní bránění početí. Slovy encykliky: „využívá se přirozené nemožnosti“, na rozdíl od „zabránění přirozené možnosti“. Antikoncepce je tedy morálně špatné řešení, na rozdíl od dejme tomu osvěty. Špatné řešení je pak třeba jako takové odmítnout.
Druhá myšlenková hranice etických soudů se pak pohybuje u mechanismu antikoncepce. Některé prostředky nejsou jen „anti-koncepční“, protože nejdou jen „proti-početí“. Jednou z funkcí HA je bránit nidaci (uhnízdění již oplodněného vajíčka), což je možno už chápat jako potrat. Stejný (byť až druhotný) účinek má nitroděložní tělísko (DANA) či tabletky „after morning“ (POSTINOR).
Oficiální evangelické učení neexistuje. Kdo by také čekal opak, že…? Ónanův příběh hovoří o porušení povinnosti levirátního zplození. Jde o majetkoprávní spor, samotná otázka antikoncepce není tématem příběhu. Zbytek Písma o ní nehovoří už vůbec. Obecně bývá hranice vedena nejčastěji mezi prostředky skutečně antikoncepčními a těmi, které již zasahují oplodněné vajíčko. To je vnímáno jako počatý život, který si zaslouží být chráněn jako jakýkoliv jiný.

Ježíš herec

ježíš herecJe možno chápat Ježíšovo vystoupení jako hereckou exhibici? No – s trochou vykladačské drzosti by to tak chápat šlo. Bůh, který hraje člověka. Zní to až trochu jako rouhání, takže opatrně s tím. Ale nebudeme první, kdo se uchyluje k divadelnickým obrazům, když se snaží mluvit o Bohu. Celý ten komplikovaný popis božské Trojice, jak se nám dochoval ve starokřesťanských vyznáních, tak tyto obrazy používá. Jeden herec si během divadelního představení nasazoval různé masky. Maska defilovala, co je zač. Trochu jako to používala commedia dell´arte, kde také byly role pevně rozdané a vyjádřené přesně stanoveným kostýmem, maskou. Jeden herec může hrát milence, starého pána, ale i Harlekýna či Kolombínu. Kdo to pozná? Divák vidí jen masku a chápe, že Pantalone bude bránit lásce své dcery a jeho sluha Harlekýn mu bude provádět všelijaké naschvály, pokud se zrovna nebude dvořit dceřině služce Kolombíně.

Něco takového se honilo hlavou církevnímu otci Tertulianovi, když se pojmy kartaginského divadla snažil vyjádřit, že Bůh se zjevuje v různých osobách (odlišná persona, tedy role vyjádřená maskou), ale pořád je to jen jeden Bůh (jedna substance, jeden herec).

Jasněže i tento popis je nedokonalý. V učení o Bohu totiž není důležitá jen role, ale i osobnost herce, tady už musíme tyto divadelní metafory opustit. Anebo neopustit, ale přejít z divadla starověkého do současnosti. Dnes už málokterý herec může hrát úplně odlišné postavy. Ve většině případů si herec najde nějaké svoje charakterní role a těch se drží – padouch, hrdina, milovník… Pak se tak trochu stírá hranice mezi osobou herce a jeho rolí. Bylo typické, že herec Pavel Kříž (hlavní postava hexalogie „Jak svět přichází o…“) vystupoval úspěšně a důvěryhodně v roli lékaře i v reklamách na zdravotnické potřeby.

„Nehrajte dřevorubce! Buďte dřevorubec! Objevte svoje dřevorubecká JÁ!“ volá režisér na Horsta, který se nedokáže oprostit od svého JÁ jódlujícího prodavače řízků na špejli. Režisér to vidí, že se Horst nedokáže sžít se svojí rolí a tak by reklama na mastičku na opuchlé ruce nebyla důvěryhodná.

Ježíš jako Bůh, který hraje člověka – nechme to v tom dnešním chápání. Důležitá je role i osobnost herce a tady je Ježíš dokonalým vzorem pro všechny herce všech divadel, protože je v plnosti obojím. Nepřestal být Bohem, ale zcela se sžil a ztotožnil s tím, co má dělat jako člověk. Prožíval lidská trápení i lidské radosti. Jako člověk se narodil, žil a zemřel. Bůh v Ježíši Kristu poznal, co je to lidský život.

Jistěže je vševědoucí a že to nepotřeboval! Nemusel si projít psychodramatem podle školy Jakoba Levy Morena. Zahrát si člověka, aby se zorientoval sám v sobě. Celé toto divadelní představení bylo sehráno kvůli nám. To my potřebujeme ujištění, že On nám rozumí. I to je jeden z důvodů, proč se Bůh stal člověkem. Abychom my věděli, že On ví. To kvůli nám zahrál tohle divadlo, aby nám pomohl.

A zahrál ho dokonale. Nikdy nepřestal být v plnosti Bohem, ale zároveň se stal v plnosti člověkem. V této roli se omezil vším, čím člověk musí být omezen. Nikdy nedělal nic, co by zároveň jako možnost a cestu nenabízel i svým učedníkům. Nikdy nezneužil toho, že je Bůh. Nevyskočil z lidské role, aby si nějak pomohl svojí božskou mocí a pak se zase vrátil zpět.

S nadsázkou bychom tak na obálku Nového zákona mohli napsat: Divadelní hra „Bůh nám rozumí“. V hlavní roli člověka Ježíše vystupuje Jsem, který Jsem, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův.

Pojďte na koukandu do divadla!

Xantipa reformace – čtyři obrazy ze života Kateřiny von Bora, scénář Jaroslav Pechar, účinkuje divadelní soubor Strašnická mládež. Bude uvedeno u příležitostí oslav 500 let evropské reformace v Ratiboři 10 .9. 2017.

Za každým svatým mužem je třikrát svatá žena. Tak to platí i o Martinu Lutherovi. Kateřina dokonale plnila funkci „žebra“. Nebyla z jeho hlavy, nikdy mu nevládla. Nebyla z jeho nohy, nikdy po sobě nenechala šlapat. Jako žebro zůstávala blízko jeho srdci, ukryta pod rukou „doktora Martina“ (stále mu tak uctivě říkala) a nikdy nevystoupila z jeho stínu. Zároveň ale svého muže podpírala v jeho slabosti.

Divadelní představení, které budete moci zhlédnout na oslavách v Ratiboři, se pokusí splatit dluh, který v popisu reformace máme. Dluh v poznání děvčete o 16 let mladšího než byl Luther. Zchudlá šlechtična ho znala z knih, které se jí dostaly do rukou v klášteře. Jeptiška čte knihy mnicha horujícího proti záslužnictví řeholního života. Už to je docela pikantní – a ono to neméně divoce pokračuje. Kateřina a s ní i další řeholnice se rozhodly pro útěk a o pomoc požádala právě Martina Luthera. Pomohl s útěkem – a nejen to. Uprchlé řádové sestry rozmístil do rodin svých přátel a sháněl jim ženichy. Mezitím se bývalé jeptišky učily pečovat o domácnost. Jedna po druhé se vdávala – až zbyla jen ta Kateřina v domě Lutherova přítele, malíře Lucase Cranacha.

Nakonec si vzala samotného Luthera… Proč? Jisté je, že o nějaké vášni se rozhodně mluvit nedalo. Spíš v tom můžeme vidět paličatost vybíravé ženy, která si nevezme kdekoho. Nu – a taky trochu bezradnost starého mládence, který se ženit nechtěl, ale okolnosti ho postavily do situace, kterou neuměl vyřešit jinak.

O to krásnější je proto sledovat, jak se jejich vztah rozvíjel a rostl do hloubky s každým dalším rokem společného života. Jak se do sebe postupně zamilovávali. Číst jejich dopisy i to, jak jeden o druhém mluvili před dalšími lidmi.

Kateřina zajišťovala chod Lutherovy domácnosti. To nebylo nic jednoduchého. Ukázala se ale nejen jako dobrá manželka, matka šesti dětí a vychovatelka čtyř sirotků, ale i jako schopná „manažerka“, která vybudovala prosperující zemědělskou usedlost, obchodovala s nemovitostmi, zajišťovala servis pro nekonečné zástupy hostů svého muže a ještě k tomu stíhala pracovat v charitativní péči. Život v skrytu měl ale zásadní vadu – její role stála a padala s působením jejího muže.

V okamžiku jeho smrti přestala pro svět existovat i Kateřina. Zemřela šest let po něm v sérii nekončících útěků před válkou a morem, opuštěna, v chudobě a osamění. Nechť toto představení poslouží tomu, aby bylo vedle doktora Martina připomínáno i jméno Kateřiny von Bora. Bez ní by Luther nikdy nebyl tím, čím byl.

Jsme herci

1. Korintským 4,9: Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem.

Převelevážení křesťané, potud vyslanci Ježíše Nazaretského a potud tedy apoštolové, Vašemu předchůdci a dozajista vzoru – apoštolu Pavlovi – se zdá, že (coby apoštolové) jsme z Boží vůle kdesi na chvostu společnosti, učiněni divadlem světu a andělům a lidem.

Nu – nechť jsme tedy očumováni, okukováni a sledováni, když už to tomu světu, andělům a lidem stojí za to nás očumovat, okukovat a sledovat. Dlužno ovšem dodat, že (když se tak kolem sebe rozhlédneme!) z nás ti očumující, okukující a sledující mají povětšinou prču. Alespoň možno-li soudit podle lidí, tak nic moc lepšího než posměch nás nečeká.

Tam, kde jsme apoštolové, tam jsme v očích světa odsouzení na smrt. To samé vyjádřeno jinými slovy – tam, kde vystupujeme jako křesťané, jako Boží vyslanci, jako poslové nebeského Krále, tam jsme marginálním houfkm zkrachovalců, kteří si jen ještě nepřiznali, že vsadili na špatného koně. Ta herka, co se vláčí kdesi vzadu, uvozhřená třínohá hajtra, která se pajdá bez žokeje, protože má dost na tom táhnout sebe samu – ano, to je v očích lidí kolem nás křesťanství.

Jsme divadlem světu. Tedy divadlem… Cha! Exponát z divadelnického muzea temného středověku, který se stále ještě vzpírá přiznat si svoje místo za zaprášenou vitrínou. Jsme amatérskou šmírou, která slaví úspěchy leda tak na vesnických poutích. Malé děti z nezkušenosti a zvědavosti a senilní důchodci z čirého sentimentu nám ještě s více či méně hraným nadšením žerou tu naši dva tisíce let starou báchorku o třech dějstvích: Vánoce – Velikonoce – Letnice. A my, za zavřenými dveřmi kostelů a modliteben, obklopujeme se tedy jinými šašky a komedianty a v zaprášených kulisách hrajeme neděli co neděli alespoň sami sobě, abychom si dodali odvahy, nezabalili to a to příští sezónu přece jen vyrazili na další štaci.

Nejen svět a lidé v něm nás ovšem mají za spektakulární, leč příliš zastaralou frašku. I ti andělé na nás hledí, protože koneckonců, co by měli dělat jiného, než hledět, když mají tisíce očí vpředu i vzadu a na Boha pohledět nesmí. O to upřeněji se tedy koukají sem dolů a nevěří ani jednomu ze svých očí. „Tohle že jsi, Panovníče Hospodine, stvořil ke svému obrazu?! Tenhle obraz bídy a utrpení?!“ Kolikrát už si andělé zděšením zakrývali oči a volali, aby Hospodin ukončil to třeštění, ten tyjátr, kdy lid Boží byl celému světu znamením toho, jak to dopadá, když se Boží lid toliko odvrátí od svého Boha.

A Hospodin na to, že ví, co dělá a poslal na svět své nejsvatější Slovo. Slovo, které bylo u něj a které bylo z jeho nejhlubšího nitra. Učinil toto Slovo tělem a dal mu přebývat mezi lidmi. Tehdy se andělé zatetelili blahem. Dvanáct legií andělů zpívalo gloria nad betlémskými pastvinami a pak dnem i nocí hleděl jeden každý anděl tisícovkou svých očí na toto Slovo, aby ve vteřině stáli s plamennými meči po boku Božího Slova a vysekali ho z každé šlamastyky.

Tenhle kus ale probíhal podle jiného scénáře. Žádného proroctví Písma svatého výklad nezáleží na rozumu lidském či andělském, nebo nikdy z lidské či andělské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni jsouce, mluvili svatí Boží lidé. Tenhle scénář napsali proroci podle Božího diktování a ani nebeští andělé na tom nic nezmění. Beránek vedený na porážku neotevřel ústa. Ten, který na oslátku vjel do Jeruzaléma jako Král a davy ho vítaly, oslavovaly, chválily a velebily, se změnil v muže bolesti, který byl tak nevzhledný, že není nikdo, kdo by po něm zatoužil.

Jen slušně placený kompars do té scény křičel: „Ukřižuj, ukřižuj!“ Živé Boží Slovo odešlo z tohoto světa opuštěno lidmi i Bohem doprovázeno posměšky čumilů, které byly podbarveny vítězným chechotem jakéhosi žoldáka, který si vylosoval jeho oděv. Jo, je to scénář, který si každý mohl přečíst předem. To všechno už kdysi dávno viděli a zapsali Boží proroci – jen na to nikdo v tuto chvíli nemyslí. Není ani jeden, který by si opakoval slova Božího scénáře, podle kterého se ten kus hraje, protože dobří lidé nechápou, zlí si mnou ruce, ďábel se chechtá a andělé si už zase zakryli tvář.

Když takto naložili s královským Synem, jak asi naloží s jeho služebníky a vyslanci? Co bychom vlastně čekali jiného, než že budeme divadlem světu, andělům i lidem, nejposlednější z posledních, herecká šmíra odsouzená k zániku spolu s vysloužilcem Šmidrou, Kašpárkem, Škrholou a Kulihráškem. Byli jsme učiněni divadlem světu a andělům a lidem. Nechť jsme tedy očumováni, okukováni a sledováni, když už to tomu světu, andělům a lidem stojí za to nás očumovat, okukovat a sledovat. My přece víme, že ten scénář stojí za to dohrát do konce. Že přes všechny posměšky moderních pasáků poezie a koštérů metafor, přes sliny velkozlodějů, přes všechny strejčkovské demokracie, mory a války, stojí za to tenhle kus hrát a dohrát. Zapojit se aspoň v epizodní scéně. Jako sluha s větou „paní, nesu vám psaní!“ Jako tuleň, co nese za polárním kruhem domovníkovi dýmku. Jako bezejmenný kompars, jako žena v davu, jako mávající ruka v zástupu. Stojí to za to přijmout jakoukoliv roli v tomhle divadelním kuse o spáse světa, andělů i lidí, byť se tomu svět, andělé i lidé posmívají.

Principál totiž slíbil hostinu, na kterou je vítán každý, kdo hrál. Každý, kdo si nechal aspoň nalíčit levé oko, kdo si nasadil klaunský nos, nebo aspoň přepajdal v zástupu sobě podobných scénu podle scénáře – jeden každý takový má rezervované místo v restaurantu na konci vesmíru, kde jako velký obraz na stěně visí číslice 42 – amen, amen, kdo slyšíš, rozuměj – abychom pochopili, že vesmír, život a vůbec jsou součástí jednoho velkolepého spektakulózního představení, které má odpověď na každou otázku.

Byť bychom tedy byli divadlem tomuto světu, hrajme dál a třebas jako poslední, jako gladiátoři, kteří naposled pozdraví imperátora tou slavnou latinskou frází s participiem futura deponentního slovesa morior, vstupme na prkna, která skutečně znamenají svět, a se ctí dohrajme to, co je nám uloženo a co jsme poznali jako dobré. Amen.

Homosexualita II.

V okamžiku, když se křesťanství dostalo do světa helénské kultury, začíná se vyjadřovat k jevům, které vidí. Nu – a co vidí? Od zodpovězení této otázky se pak odvíjí i výklad biblických textů, kde je homosexuální tematika zmíněna. Vidí, že v určité situaci se muži rozhodli pro sex s muži a ženy pro sex s ženami. Jasně o tom mluví Pavel v listě do Říma (Ř 1,24- 27). Lidé zhřešili, přestali si vážit jediného Boha – tak je Bůh zanechal jejich osudu („na pospas nečistým vášním“), ať vidí, kam to vede.

Výsledkem mimo jiné je, že tito lidé opustili heterosexuální vztahy a rozhodli se pro homosexuální. Vidíme dvě důležité věci: šlo o jejich rozhodnutí a jejich jednání není popsáno jako vina, ale jako trest. Jejich jednání je „nepřirozené“. Odporuje jejich přirozenosti. Dělají něco, co neodpovídá jejich „fysis“ – tedy jakémusi životnímu nastavení. Právě tato „nepřirozenost“ je tím, co Pavel vidí jako nejzřetelnější projev lidského odpadnutí od Boha. Je to projev lidské svévole. Když se vrátím k úvodní otázce: co vidí apoštol Pavel v pohanském helénském světě? Lidi, kteří odmítli skutečného Boha. Bez Boha se začali chovat jako pobláznění sobci. Dělají, co je napadne, podle hesla „vyzkoušet se má všechno“.

Chtějí si užít. S tímto přístupem k životu je ovšem v životě špatně všechno. Jistě i to, že se muž svévolně rozhodne opustit ženu a vymění ji za muže. Měli by zpytovat svědomí, poznat svoji přirozenost a té se držet. Jinou situaci popisuje Pavel v prvním listě do Korinta (1K 6,9-11). Hříchy, kterými se korintští proviňovali, ale byli od toho obmyti. Zde Pavel použije ve dvojici zvláštní slova: malakos („měkkouš“) a arsenokoités („s mužem souložící“). Dnes bychom tuto dvojici popsali jako mladičký prostitut a jeho zákazník. Z řecké kultury známe, že se takto „přes postel“ mohli dospívající chlapci vyšvihnout do lepší společnosti. Obdobný výčet píše Pavel i Timoteovi (1Tm 1,8-11). Opět je zde arsenokoités, tedy (jako výše) jakýsi pederast či efébofi.

I okolo použitá slova ukazují na svévoli na druhých – smilstvo, kuplířství. Je-li homosexuální jednání projevem takovéto násilné svévole, pak je rozhodně špatné. Pán Ježíš se k tématu nevyjádřil nijak. Z jeho výroků ale přece jen něco připomenu: Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé (Mk 12,25) a pro Boží království se někteří lidé rozhodnou žít v celibátu (Mt 19,10-12). Lidská sexualita a manželství jsou daností jen pro tento pomíjivý svět. S obdobným výhledem na řády Božího království napíše apoštol Pavel, že mezi muži a ženami není „v Kristu“ vlastně žádný rozdíl (Ga 3,28). Pokusím se shrnout: Ani Nový zákon homosexuální orientaci nezná.

Pasáže, ve kterých je nějaké homosexuální jednání odsouzeno, tak mluví o činech, ve kterých je sexuální jednání spojeno se svévolí, sobectvím či dokonce násilím. To jsou jevy, na které si musíme dávat pozor, protože znehodnotí či dokonce převrátí jinak mravně neutrální jednání. Zároveň není třeba přeceňovat význam sexuality jako takové pro náš duchovní život. Jako cokoliv jiného v našem životě má být projevem rozpoznání naší přirozenosti, která roste z poslušnosti Bohu. Patří do jednoho konkrétního stabilního vztahu. Ani v něm nesmí ubližovat, ponižovat.

Homosexualita I.

Složité téma. A asi ještě dost dlouho bude. Tím spíš je potřeba do tohoto jablka kousnout. Jistě opatrně. Z Bible víme, že to s jablky bývá ošidné…

Předně – otevíráme balík problémů. Homosexuální orientace a jednání, manželství a registrovaná partnerství, adopce a výchova dětí, rodičovské modely, výzkum genetický, endokrinologický, psychologický… Co k tomu říká Starý zákon a co Nový… To je více než na jeden článek.

Druhak – Bible mnohé neřeší, na některé otázky neodpovídá. S tím se musí poprat křesťané v mnoha oborech – lékařství, genetické manipulace, umělá inteligence, robotika, kosmonautika, ale i pedagogika a psychologie…

A do třetice – společnost se vyvíjí. Jistěže pro určitý typ vývoje platí označení „pokazit se“. Ale třeba ve vztahu k otrokářství či k rovným právům mužů a žen jsme pokročili k výrazně lepšímu stavu, než znal apoštol Pavel.

Samotnou homosexuální orientaci (tu třeba Bible vůbec neřeší) beru jako danost. Nevěřím, že ji lze změnit. Přesvědčuje mne o tom fakt, že ani staletí perzekucí nepředělaly homosexuály na heterosexuály. Dokážu si představit snad jen bisexuály, kteří se v tlaku okolí přihlásili k té „správné“ straně. Věcí volby není dispozice („hřivna“ či „kříž“), ale naše nakládání s ní.

Výjimečná situace může lidi dovést k homosexuálnímu jednání. Přesně to vystihuje film „Vykoupení z věznice Shawshank“. Andy a jeho kamarád Red sledují partičku „Sestřiček“ – spoluvězňů, kteří zjevně touží zneužít Andyho. Ten se přítele ptá: „Nepomůže říct, že nejsem homosexuál, co?“ A Red na to: „Oni také nejsou. Jde jim jen o násilí.“ Obdobné příběhy čteme v Bibli (Gn 19, Sd 19) – muži sodomští i gabaonitští nejsou gayové hledající životního partnera podle své sexuální orientace. Jsou to obyčejní násilničtí hajzlové. To, co udělají, je jednoznačně odsouzeníhodné – ale homosexuální jednání je tu jen nástroj ponížení druhého.

Je příznačné, že násilníci v Sd 19 nakonec takto zneužijí ženu. Jejich jednání je po zásluze potrestáno. Protože ale tento příběh není důkazem špatnosti heterosexuálního styku, je nepřípadné odvozovat z něj důkaz špatnosti styku homosexuálního.

Obdobně složité je to se starozákonními texty, které výslovně odsuzují homosexuální jednání, když jde o souvislost pohanské modloslužby. Jde o místa Lv 18,22; Lv 20,13 a často i Dt 23,18–19, kde ovšem nejspíš o homosexuální jednání vůbec nejde.

Jakékoliv jednání napodobující modlářské pohany je zavrženo. Proto ve stejné souvislosti čteme třeba o zákazu sexu v době menstruace (Lv 18, 19; Lv 20,18), ale i o odlišování nečistých zvířat (Lv 20,25), o zákazu půjčování na úrok (Dt 23,20) i (oblíbený příklad) – o kolíku na úklid po vykonané velké potřebě (Dt 23,14-15). Naopak je povoleno nasytit se na poli či v zahradě někoho jiného (Dt 23,25-26), tedy v dnešním chápání krádež.

Izraelci nemají žít podle vzoru pohanů. Je ovšem velmi ošidné z těchto seznamů vytáhnout jen některé konkrétní jevy a prohlásit je za stále zakázané a ostatní zákazy pomíjet či dokonce prohlásit za neplatné.

Vidíme tedy, že zdánlivě jasné „důkazy“ ze Starého zákona mluví o něčem jiném, než je snaha homosexuálně orientovaného člověka najít životního partnera, se kterým bude moci naplnit i svoje sexuální potřeby.

(Novým zákonem budeme pokračovat příště.)

Ježíš psychologem

Byl Ježíš psychologem? Složitá otázka. Pochopitelně nic takového tehdy neexistovalo. Představa, že by Pán Ježíš studoval lidské myšlení a chování v jejich vzájemných vztazích, že by se to nějak snažil popsat, vysvětlit či dokonce předvídat, jak se budou lidé v jaké situaci chovat – nu, to opravdu nedělal. Proto ani nevyužíval těchto poznatků k tomu, aby lidé byli spokojenější, zdravější.

To až dnes můžeme psychologickými formulacemi popsat, že Ježíšova bezpodmínečná láska naplňuje lidskou potřebu být přijat takový, jaký jsem. Ježíš umírající za všechny hříšníky bez rozdílu – to je čistě psychologicky něco neskutečně silného, když hledáme naplnění našich základních psychologických potřeb. Tohle ale určitě nebyl Ježíšův záměr, proč zemřít na kříži.

Některé Ježíšovy myšlenky by šlo chápat jako psychologické poučky. Ukládejte si poklady v nebi… neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. (Mt 6,20) S psychology by se shodl na tom, že vnější projevy jsou následkem vnitřních. Čím srdce přetéká, to ústa mluví. (Mt 12,34) To, co znesvěcuje před Bohem, to má počátek v lidském srdci (Mt 15,16n.) Dokázal odhalit skryté motivace druhých (Lk 6,8). Spíše než jako psychologa můžeme ale vidět Ježíše jako družného sangvinika, který svoje postupy nijak nepromýšlel. Dobře věděl, co je v člověku (J 2,25), ale to, co nazýváme „psychologie“, by mu nejspíš připadalo jako příliš těsné mantinely pro to, co chtěl nabídnout on. Jeho přístup byl v pravém slova smyslu „holistický“ – šlo mu o celého člověka v jeho tělesné, duševní, duchovní i sociální rovině.

Některé postupy moderní psychologie sám nijak nevyužíval. Nekomentoval rodinné konstelace, vlivy dědičnosti či výchovy, kulturní danosti… Předpokládal u každého svobodnou vůli a možnost rozhodnout se pro něj, nebo ho odmítnout. Boháčům je nesnadno vejít do Božího království, vzdát se majetku, jít za Ježíšem (Mt 19,22n), ale to je před Bohem nijak neomlouvá. Před Boží tváří nejsme produktem společnosti či obětí okolností. Ježíšovo…kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne (Mk 8,34) nemá doplňující informace typu „pokud ti to společenská situace umožňuje, pokud neřešíš nějaký problém, pokud to neodporuje tvé výchově…“ Dokonce právě naopak (Lk 9,59).

Asi největší rozdíl mezi tím, co nabízí psychologie a tím, co učil Ježíš, vidím v Ježíšově principiální otevřenosti druhým a jejich potřebám. Bez rozdílu, bez předporozumění, prostě jen proto, že vidím nouzi toho druhého a po vzoru milosrdného Samařana jsem hnut soucitem (Lk 10,33). Tím jediným limitem je míra vlastní sebelásky. Miluj bližního jako sám sebe. (Lk 10,27) Pravidlo Ježíšem (spolu s láskou k Bohu) povýšené na jedinou podmínku toho, aby člověk přišel do nebe. (Lk 10,25). Psychologické rady „mít se rád“, „udělat sám sobě radost“ – nic takového u Ježíše nevidíme. To podstatné se odehrává v opačném směru – v tom, že jsme Ježíšem bezpodmínečně milováni. To máme pak také dělat my a to po vzoru Ježíšově až k sebezničení (J 15,12). Ke štěstí Božího království nás dovede, když budeme sloužit druhým.