Jaroslav F. Pechar

Jsme herci

1. Korintským 4,9: Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem.

Převelevážení křesťané, potud vyslanci Ježíše Nazaretského a potud tedy apoštolové, Vašemu předchůdci a dozajista vzoru – apoštolu Pavlovi – se zdá, že (coby apoštolové) jsme z Boží vůle kdesi na chvostu společnosti, učiněni divadlem světu a andělům a lidem.

Nu – nechť jsme tedy očumováni, okukováni a sledováni, když už to tomu světu, andělům a lidem stojí za to nás očumovat, okukovat a sledovat. Dlužno ovšem dodat, že (když se tak kolem sebe rozhlédneme!) z nás ti očumující, okukující a sledující mají povětšinou prču. Alespoň možno-li soudit podle lidí, tak nic moc lepšího než posměch nás nečeká.

Tam, kde jsme apoštolové, tam jsme v očích světa odsouzení na smrt. To samé vyjádřeno jinými slovy – tam, kde vystupujeme jako křesťané, jako Boží vyslanci, jako poslové nebeského Krále, tam jsme marginálním houfkm zkrachovalců, kteří si jen ještě nepřiznali, že vsadili na špatného koně. Ta herka, co se vláčí kdesi vzadu, uvozhřená třínohá hajtra, která se pajdá bez žokeje, protože má dost na tom táhnout sebe samu – ano, to je v očích lidí kolem nás křesťanství.

Jsme divadlem světu. Tedy divadlem… Cha! Exponát z divadelnického muzea temného středověku, který se stále ještě vzpírá přiznat si svoje místo za zaprášenou vitrínou. Jsme amatérskou šmírou, která slaví úspěchy leda tak na vesnických poutích. Malé děti z nezkušenosti a zvědavosti a senilní důchodci z čirého sentimentu nám ještě s více či méně hraným nadšením žerou tu naši dva tisíce let starou báchorku o třech dějstvích: Vánoce – Velikonoce – Letnice. A my, za zavřenými dveřmi kostelů a modliteben, obklopujeme se tedy jinými šašky a komedianty a v zaprášených kulisách hrajeme neděli co neděli alespoň sami sobě, abychom si dodali odvahy, nezabalili to a to příští sezónu přece jen vyrazili na další štaci.

Nejen svět a lidé v něm nás ovšem mají za spektakulární, leč příliš zastaralou frašku. I ti andělé na nás hledí, protože koneckonců, co by měli dělat jiného, než hledět, když mají tisíce očí vpředu i vzadu a na Boha pohledět nesmí. O to upřeněji se tedy koukají sem dolů a nevěří ani jednomu ze svých očí. „Tohle že jsi, Panovníče Hospodine, stvořil ke svému obrazu?! Tenhle obraz bídy a utrpení?!“ Kolikrát už si andělé zděšením zakrývali oči a volali, aby Hospodin ukončil to třeštění, ten tyjátr, kdy lid Boží byl celému světu znamením toho, jak to dopadá, když se Boží lid toliko odvrátí od svého Boha.

A Hospodin na to, že ví, co dělá a poslal na svět své nejsvatější Slovo. Slovo, které bylo u něj a které bylo z jeho nejhlubšího nitra. Učinil toto Slovo tělem a dal mu přebývat mezi lidmi. Tehdy se andělé zatetelili blahem. Dvanáct legií andělů zpívalo gloria nad betlémskými pastvinami a pak dnem i nocí hleděl jeden každý anděl tisícovkou svých očí na toto Slovo, aby ve vteřině stáli s plamennými meči po boku Božího Slova a vysekali ho z každé šlamastyky.

Tenhle kus ale probíhal podle jiného scénáře. Žádného proroctví Písma svatého výklad nezáleží na rozumu lidském či andělském, nebo nikdy z lidské či andělské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni jsouce, mluvili svatí Boží lidé. Tenhle scénář napsali proroci podle Božího diktování a ani nebeští andělé na tom nic nezmění. Beránek vedený na porážku neotevřel ústa. Ten, který na oslátku vjel do Jeruzaléma jako Král a davy ho vítaly, oslavovaly, chválily a velebily, se změnil v muže bolesti, který byl tak nevzhledný, že není nikdo, kdo by po něm zatoužil.

Jen slušně placený kompars do té scény křičel: „Ukřižuj, ukřižuj!“ Živé Boží Slovo odešlo z tohoto světa opuštěno lidmi i Bohem doprovázeno posměšky čumilů, které byly podbarveny vítězným chechotem jakéhosi žoldáka, který si vylosoval jeho oděv. Jo, je to scénář, který si každý mohl přečíst předem. To všechno už kdysi dávno viděli a zapsali Boží proroci – jen na to nikdo v tuto chvíli nemyslí. Není ani jeden, který by si opakoval slova Božího scénáře, podle kterého se ten kus hraje, protože dobří lidé nechápou, zlí si mnou ruce, ďábel se chechtá a andělé si už zase zakryli tvář.

Když takto naložili s královským Synem, jak asi naloží s jeho služebníky a vyslanci? Co bychom vlastně čekali jiného, než že budeme divadlem světu, andělům i lidem, nejposlednější z posledních, herecká šmíra odsouzená k zániku spolu s vysloužilcem Šmidrou, Kašpárkem, Škrholou a Kulihráškem. Byli jsme učiněni divadlem světu a andělům a lidem. Nechť jsme tedy očumováni, okukováni a sledováni, když už to tomu světu, andělům a lidem stojí za to nás očumovat, okukovat a sledovat. My přece víme, že ten scénář stojí za to dohrát do konce. Že přes všechny posměšky moderních pasáků poezie a koštérů metafor, přes sliny velkozlodějů, přes všechny strejčkovské demokracie, mory a války, stojí za to tenhle kus hrát a dohrát. Zapojit se aspoň v epizodní scéně. Jako sluha s větou „paní, nesu vám psaní!“ Jako tuleň, co nese za polárním kruhem domovníkovi dýmku. Jako bezejmenný kompars, jako žena v davu, jako mávající ruka v zástupu. Stojí to za to přijmout jakoukoliv roli v tomhle divadelním kuse o spáse světa, andělů i lidí, byť se tomu svět, andělé i lidé posmívají.

Principál totiž slíbil hostinu, na kterou je vítán každý, kdo hrál. Každý, kdo si nechal aspoň nalíčit levé oko, kdo si nasadil klaunský nos, nebo aspoň přepajdal v zástupu sobě podobných scénu podle scénáře – jeden každý takový má rezervované místo v restaurantu na konci vesmíru, kde jako velký obraz na stěně visí číslice 42 – amen, amen, kdo slyšíš, rozuměj – abychom pochopili, že vesmír, život a vůbec jsou součástí jednoho velkolepého spektakulózního představení, které má odpověď na každou otázku.

Byť bychom tedy byli divadlem tomuto světu, hrajme dál a třebas jako poslední, jako gladiátoři, kteří naposled pozdraví imperátora tou slavnou latinskou frází s participiem futura deponentního slovesa morior, vstupme na prkna, která skutečně znamenají svět, a se ctí dohrajme to, co je nám uloženo a co jsme poznali jako dobré. Amen.

Homosexualita II.

V okamžiku, když se křesťanství dostalo do světa helénské kultury, začíná se vyjadřovat k jevům, které vidí. Nu – a co vidí? Od zodpovězení této otázky se pak odvíjí i výklad biblických textů, kde je homosexuální tematika zmíněna. Vidí, že v určité situaci se muži rozhodli pro sex s muži a ženy pro sex s ženami. Jasně o tom mluví Pavel v listě do Říma (Ř 1,24- 27). Lidé zhřešili, přestali si vážit jediného Boha – tak je Bůh zanechal jejich osudu („na pospas nečistým vášním“), ať vidí, kam to vede.

Výsledkem mimo jiné je, že tito lidé opustili heterosexuální vztahy a rozhodli se pro homosexuální. Vidíme dvě důležité věci: šlo o jejich rozhodnutí a jejich jednání není popsáno jako vina, ale jako trest. Jejich jednání je „nepřirozené“. Odporuje jejich přirozenosti. Dělají něco, co neodpovídá jejich „fysis“ – tedy jakémusi životnímu nastavení. Právě tato „nepřirozenost“ je tím, co Pavel vidí jako nejzřetelnější projev lidského odpadnutí od Boha. Je to projev lidské svévole. Když se vrátím k úvodní otázce: co vidí apoštol Pavel v pohanském helénském světě? Lidi, kteří odmítli skutečného Boha. Bez Boha se začali chovat jako pobláznění sobci. Dělají, co je napadne, podle hesla „vyzkoušet se má všechno“.

Chtějí si užít. S tímto přístupem k životu je ovšem v životě špatně všechno. Jistě i to, že se muž svévolně rozhodne opustit ženu a vymění ji za muže. Měli by zpytovat svědomí, poznat svoji přirozenost a té se držet. Jinou situaci popisuje Pavel v prvním listě do Korinta (1K 6,9-11). Hříchy, kterými se korintští proviňovali, ale byli od toho obmyti. Zde Pavel použije ve dvojici zvláštní slova: malakos („měkkouš“) a arsenokoités („s mužem souložící“). Dnes bychom tuto dvojici popsali jako mladičký prostitut a jeho zákazník. Z řecké kultury známe, že se takto „přes postel“ mohli dospívající chlapci vyšvihnout do lepší společnosti. Obdobný výčet píše Pavel i Timoteovi (1Tm 1,8-11). Opět je zde arsenokoités, tedy (jako výše) jakýsi pederast či efébofi.

I okolo použitá slova ukazují na svévoli na druhých – smilstvo, kuplířství. Je-li homosexuální jednání projevem takovéto násilné svévole, pak je rozhodně špatné. Pán Ježíš se k tématu nevyjádřil nijak. Z jeho výroků ale přece jen něco připomenu: Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé (Mk 12,25) a pro Boží království se někteří lidé rozhodnou žít v celibátu (Mt 19,10-12). Lidská sexualita a manželství jsou daností jen pro tento pomíjivý svět. S obdobným výhledem na řády Božího království napíše apoštol Pavel, že mezi muži a ženami není „v Kristu“ vlastně žádný rozdíl (Ga 3,28). Pokusím se shrnout: Ani Nový zákon homosexuální orientaci nezná.

Pasáže, ve kterých je nějaké homosexuální jednání odsouzeno, tak mluví o činech, ve kterých je sexuální jednání spojeno se svévolí, sobectvím či dokonce násilím. To jsou jevy, na které si musíme dávat pozor, protože znehodnotí či dokonce převrátí jinak mravně neutrální jednání. Zároveň není třeba přeceňovat význam sexuality jako takové pro náš duchovní život. Jako cokoliv jiného v našem životě má být projevem rozpoznání naší přirozenosti, která roste z poslušnosti Bohu. Patří do jednoho konkrétního stabilního vztahu. Ani v něm nesmí ubližovat, ponižovat.

Homosexualita I.

Složité téma. A asi ještě dost dlouho bude. Tím spíš je potřeba do tohoto jablka kousnout. Jistě opatrně. Z Bible víme, že to s jablky bývá ošidné…

Předně – otevíráme balík problémů. Homosexuální orientace a jednání, manželství a registrovaná partnerství, adopce a výchova dětí, rodičovské modely, výzkum genetický, endokrinologický, psychologický… Co k tomu říká Starý zákon a co Nový… To je více než na jeden článek.

Druhak – Bible mnohé neřeší, na některé otázky neodpovídá. S tím se musí poprat křesťané v mnoha oborech – lékařství, genetické manipulace, umělá inteligence, robotika, kosmonautika, ale i pedagogika a psychologie…

A do třetice – společnost se vyvíjí. Jistěže pro určitý typ vývoje platí označení „pokazit se“. Ale třeba ve vztahu k otrokářství či k rovným právům mužů a žen jsme pokročili k výrazně lepšímu stavu, než znal apoštol Pavel.

Samotnou homosexuální orientaci (tu třeba Bible vůbec neřeší) beru jako danost. Nevěřím, že ji lze změnit. Přesvědčuje mne o tom fakt, že ani staletí perzekucí nepředělaly homosexuály na heterosexuály. Dokážu si představit snad jen bisexuály, kteří se v tlaku okolí přihlásili k té „správné“ straně. Věcí volby není dispozice („hřivna“ či „kříž“), ale naše nakládání s ní.

Výjimečná situace může lidi dovést k homosexuálnímu jednání. Přesně to vystihuje film „Vykoupení z věznice Shawshank“. Andy a jeho kamarád Red sledují partičku „Sestřiček“ – spoluvězňů, kteří zjevně touží zneužít Andyho. Ten se přítele ptá: „Nepomůže říct, že nejsem homosexuál, co?“ A Red na to: „Oni také nejsou. Jde jim jen o násilí.“ Obdobné příběhy čteme v Bibli (Gn 19, Sd 19) – muži sodomští i gabaonitští nejsou gayové hledající životního partnera podle své sexuální orientace. Jsou to obyčejní násilničtí hajzlové. To, co udělají, je jednoznačně odsouzeníhodné – ale homosexuální jednání je tu jen nástroj ponížení druhého.

Je příznačné, že násilníci v Sd 19 nakonec takto zneužijí ženu. Jejich jednání je po zásluze potrestáno. Protože ale tento příběh není důkazem špatnosti heterosexuálního styku, je nepřípadné odvozovat z něj důkaz špatnosti styku homosexuálního.

Obdobně složité je to se starozákonními texty, které výslovně odsuzují homosexuální jednání, když jde o souvislost pohanské modloslužby. Jde o místa Lv 18,22; Lv 20,13 a často i Dt 23,18–19, kde ovšem nejspíš o homosexuální jednání vůbec nejde.

Jakékoliv jednání napodobující modlářské pohany je zavrženo. Proto ve stejné souvislosti čteme třeba o zákazu sexu v době menstruace (Lv 18, 19; Lv 20,18), ale i o odlišování nečistých zvířat (Lv 20,25), o zákazu půjčování na úrok (Dt 23,20) i (oblíbený příklad) – o kolíku na úklid po vykonané velké potřebě (Dt 23,14-15). Naopak je povoleno nasytit se na poli či v zahradě někoho jiného (Dt 23,25-26), tedy v dnešním chápání krádež.

Izraelci nemají žít podle vzoru pohanů. Je ovšem velmi ošidné z těchto seznamů vytáhnout jen některé konkrétní jevy a prohlásit je za stále zakázané a ostatní zákazy pomíjet či dokonce prohlásit za neplatné.

Vidíme tedy, že zdánlivě jasné „důkazy“ ze Starého zákona mluví o něčem jiném, než je snaha homosexuálně orientovaného člověka najít životního partnera, se kterým bude moci naplnit i svoje sexuální potřeby.

(Novým zákonem budeme pokračovat příště.)

Ježíš psychologem

Byl Ježíš psychologem? Složitá otázka. Pochopitelně nic takového tehdy neexistovalo. Představa, že by Pán Ježíš studoval lidské myšlení a chování v jejich vzájemných vztazích, že by se to nějak snažil popsat, vysvětlit či dokonce předvídat, jak se budou lidé v jaké situaci chovat – nu, to opravdu nedělal. Proto ani nevyužíval těchto poznatků k tomu, aby lidé byli spokojenější, zdravější.

To až dnes můžeme psychologickými formulacemi popsat, že Ježíšova bezpodmínečná láska naplňuje lidskou potřebu být přijat takový, jaký jsem. Ježíš umírající za všechny hříšníky bez rozdílu – to je čistě psychologicky něco neskutečně silného, když hledáme naplnění našich základních psychologických potřeb. Tohle ale určitě nebyl Ježíšův záměr, proč zemřít na kříži.

Některé Ježíšovy myšlenky by šlo chápat jako psychologické poučky. Ukládejte si poklady v nebi… neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. (Mt 6,20) S psychology by se shodl na tom, že vnější projevy jsou následkem vnitřních. Čím srdce přetéká, to ústa mluví. (Mt 12,34) To, co znesvěcuje před Bohem, to má počátek v lidském srdci (Mt 15,16n.) Dokázal odhalit skryté motivace druhých (Lk 6,8). Spíše než jako psychologa můžeme ale vidět Ježíše jako družného sangvinika, který svoje postupy nijak nepromýšlel. Dobře věděl, co je v člověku (J 2,25), ale to, co nazýváme „psychologie“, by mu nejspíš připadalo jako příliš těsné mantinely pro to, co chtěl nabídnout on. Jeho přístup byl v pravém slova smyslu „holistický“ – šlo mu o celého člověka v jeho tělesné, duševní, duchovní i sociální rovině.

Některé postupy moderní psychologie sám nijak nevyužíval. Nekomentoval rodinné konstelace, vlivy dědičnosti či výchovy, kulturní danosti… Předpokládal u každého svobodnou vůli a možnost rozhodnout se pro něj, nebo ho odmítnout. Boháčům je nesnadno vejít do Božího království, vzdát se majetku, jít za Ježíšem (Mt 19,22n), ale to je před Bohem nijak neomlouvá. Před Boží tváří nejsme produktem společnosti či obětí okolností. Ježíšovo…kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne (Mk 8,34) nemá doplňující informace typu „pokud ti to společenská situace umožňuje, pokud neřešíš nějaký problém, pokud to neodporuje tvé výchově…“ Dokonce právě naopak (Lk 9,59).

Asi největší rozdíl mezi tím, co nabízí psychologie a tím, co učil Ježíš, vidím v Ježíšově principiální otevřenosti druhým a jejich potřebám. Bez rozdílu, bez předporozumění, prostě jen proto, že vidím nouzi toho druhého a po vzoru milosrdného Samařana jsem hnut soucitem (Lk 10,33). Tím jediným limitem je míra vlastní sebelásky. Miluj bližního jako sám sebe. (Lk 10,27) Pravidlo Ježíšem (spolu s láskou k Bohu) povýšené na jedinou podmínku toho, aby člověk přišel do nebe. (Lk 10,25). Psychologické rady „mít se rád“, „udělat sám sobě radost“ – nic takového u Ježíše nevidíme. To podstatné se odehrává v opačném směru – v tom, že jsme Ježíšem bezpodmínečně milováni. To máme pak také dělat my a to po vzoru Ježíšově až k sebezničení (J 15,12). Ke štěstí Božího království nás dovede, když budeme sloužit druhým.

Koukat můžeš, ale nečum!

Těmito slovy vysvětloval kterýsi katolický kněz rozdíl mezi pohledem nevinným a špatným, když vykládal Ježíšův výrok (Mt 5,27-28): Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš.“ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Je to dobré, ale je přece jen potřeba si téma „cizoložství v srdci“ trochu „rozříkat“.

Ježíš navazuje na přikázání z Ex 20,14: „Nezcizoložíš.“ U tohoto slova je potřeba se zastavit. Nepolezeš do cizího lože. V Izraeli je zakázán pohlavní styk ženatého muže se ženou, která je manželkou jiného muže, u vdaných žen pak pohlavní styk s jakýmkoliv mužem mimo manžela (proznívá tu chápání ženy jako majetku muže, jak je zřetelné v posledním přikázání zavrhujícím závist). Za takový čin byl v Izraeli trest smrti.

„Nezcizoložíš“ se netýká např. styku s nesezdanou, kamenování nečeká ani prostitutky. (Támar – Gn 38,15; ženy u Šalomouna – 1Král 3,16). V případné kritice je potřeba použít mnohem širší pojem „smilstvo“, který v sobě nese rozměr nejen majetko-právní, ale pro prostitutky tehdy důležitý rozměr náboženský.

U Ježíše vidíme posun známý i z talmudu („I ten, kdo cizoloží očima, je cizoložník“). Zřetelná je také „emancipace“. Ježíšovo zpřísnění chrání uzavřená manželství ze strany muže i ženy. „Hledět chtivě“ mohou tedy jen ti, kdo jsou zadaní. Takovýmto pohledem narušují svůj legitimní svazek a hříchem se oddělují do Boha.

Ježíš mimo cizoložství zpřísňuje stejným způsobem ještě pohled na vraždu (Mt 5,21), rozvod (Mt 5,31), přísahu (Mt 5,33), přiměřenou odplatu (Mt 5,38) a vztah k nepřátelům (Mt 5,44). Otázkou samozřejmě je, nakolik smíme toto přikázání zobecnit. Je všechno, co uděláme v myšlenkách, vždy rovno skutku? Rozhodně ne. Přeji-li ve svém srdci žebrákovi desetikorunu, ale nedám mu nic, tak ji nemá a myslím, že ani Bůh toto mé přání nijak neocení.

Všimněme si, čím jsou tyto Ježíšovy nároky zarámovány: Máme být příkladem ve větších osobních nárocích, než je stanoveno zákonem (světlo světa), protože to povede k oslavě Boha. K tomu prosté dodržování zákonů nestačí. Musíme být dokonalí, jako je dokonalý Bůh, jinak nesmíme do nebe. (Mt 5,14-16. 20. 48)

To je ovšem velmi vysoká laťka. Tak vysoká, že ji přeskočit nemůže nikdo. Byl si toho Ježíš vědom? Snad tedy ne přísaha (ta v původní intenci vymizela), ale hněv, rozvody, přiměřená odplata těm, kdo nám škodí, i dobré vztahy jen s těmi, kdo nám je odplácí – to je přirozená součást našich životů! Opravdu chtěl zavřít nebe všem svým posluchačům?

Myslím, že Ježíšovi šlo o obecný mravní apel, a ne o výčet spojený s výhrůžkou. Každý musí nahlédnout do vlastního srdce a v něm nacházet to, co by ho znesvěcovalo, tedy oddělovalo od Boha (Mt 15,19-20). Mít partnera či partnerku a přitom toužebně pokukovat po jiných, to je přesně takový skutek, který je tu uveden jako modelový příklad okamžiku, kdy nejsme světlem tomuto světu, a kdy i sami sebe oddělujeme i od Boha.

Ježíš básníkem

Byl Pán Ježíš básníkem? Určitě ano. Dnešní doba už neváže báseň na rýmy, střídání rytmů a vůbec nějaká formální pravidla. Tím spíše dokážeme přijmout jako básnické dílo nějakou tu báseň v próze, poetické vyprávění, obrazný příběh, podobenství. Kdosi nazval Ježíše „mystickým rabínem“ a určitě je to blíž k pravdě, než vidět v něm nějakého „učitele morálky“. Pán Ježíš málokdy říkal lidem, co mají dělat. Mnohem častěji vyprávěl příběhy.

Proto se tak špatně Bible seškrtává na učebnici křesťanského chování. I v okamžicích vypjatých dialogů a zásadních témat Pán Ježíš stále mluví básnickou řečí. Letem světem nalézáme v Ježíšových vyprávěních nepřebernou řadu literárních útvarů – od absurdního dramatu (podobenství o dvou stavitelích Mt 7), přes aforismy (výrok o mrtvých Mt 8,22), alegorie (podobenství o rozsévači Mt 13), anafory (blahoslavenství Mt 5), anekdoty (podobenství o nepoctivém správci Lk 16) a apostrofy (oslovení Jeruzaléma Mt 23,37) až po žalozpěv (též Mt 23,37).

Možná i proto se za ním táhly zástupy z Galileje, Desetiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání (Mt 4,24–25). Ta pověst, co se o něm se roznesla po celé Sýrii, to bylo něco víc, než že mu mohli přinášet všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a on je uzdravoval. Mnozí takoví tehdy byli a Ježíš sám se odvolává na to, že žáci farizejů také činí zázraky (Mt 12,27).

V jeho slovech bylo něco víc, než jen prosté učení. Učil jako ten, kdo má moc (Mt 7,29). V jeho slovech bylo cítit něco víc než jen samotný obsah. Nutily k přemýšlení, nutily ke změně nejen obsahem, ale i svou vnitřní vahou. Tohle básníci umí. Nevím, jak to dělají. Nikdo ještě nevymyslel algoritmus, podle kterého by se dala napsat „účinkující báseň“, nějaký za všech okolností „burcující proslov“. Facebook je přeplněný motivačními citáty, můžete si dokonce objednat, aby vám chodil každý den jeden na mobil. Posuďte sami, nakolik vás kdy nějaký posunul dál. Ježíšova slova to umí. Posunula dál celé lidstvo a posouvají ho už dva tisíce let.

Pořád jsou to básničky. Určitě nechtěl, aby si lidé odsekávali údy či vylupovali oči. To je jen další literární útvar, kterému říkáme hyperbola. Porozumět básničkám ale není vždycky úplně snadné. Dokonce i tuto hyperbolu už někdo vzal doslova…

Proto jsem dost skeptický k tomu, když se někdo rozhodne „přečíst Bibli“. Není to úplně špatně, ale je to jako „přečíst Skácela“ (ať vezmu někoho, koho mám rád). Když to udělám, tak po přečtení Bible možná budu schopen zopakovat podobenství o nemilosrdném správci (Mt 18,23n). Stejně jako že někdo pil ze studánky plné krve, protože zabil moudivláčka (Píseň o nejbližší vině). Ale že se v těch slovech setkali dva básníci a vypráví příběh o mně, to už mi při takto letmém čtení unikne. Važme si básníků. Učí nás, ale ne jako zákoníci, ale jako ti, kteří mají moc.

Pornografie

Původ samotného slova nalezneme u archeologů v 19. století. Nalezli v Pompejích a pak i jinde řadu soch a maleb, pro které chtěli nakonec zřídit utajené pornografické (tedy doslova „prostitutky popisující“) muzeum. Jenže to víc vypovídá o morálce 19. století než o tom, jak to vnímali v antice. To, co nalezli, nebylo nic vylhaného, ponižujícího někoho na nástroj…

Tím se dostáváme k pokusu o definici pornografie. Jde o znázornění lidského těla či sexuálního chování, které není osvětové, vědecké či umělecké a jehož jediným účelem je podněcovat sexuální pud. Určit ji ale v konkrétních případech (zvláště umění) může být obtížné a nejednoznačné.

Šíření tvrdé pornografie je v ČR trestné. Reálná vymahatelnost ale zjevně není valná. Už samotný fakt, že se jedná o trestný čin, ukazuje, že pornografie není v pořádku. Důvodů se ovšem najde mnohem víc i v oblastech, které trestní zákon už nepostihne. Některé se týkají těch, kteří ji vytváří, další těch, kteří ji užívají. To první nechme stranou, jen si buďme vědomi, že jejím užíváním, či dokonce placením, podporujeme zlo kdesi jinde.

Používání pornografie nese špatné důsledky pro tělo, duši i ducha. Tělesné problémy souvisí s produkcí dopaminu v mozku. Vzrušení dodané skrze pornografii otupí schopnost produkovat ho v normálním sexuálním životě. Nastávají problémy se získáním a udržením erekce, reálný svět nevzrušuje. I v pornu se pak „přitvrzuje“ a dříve extrémní materiál je dnes běžný. Nahé tělo v běžném filmu není nic překvapivého.

Lidské psychice zprostředkovává nereálné a nepravdivé chápání sexuality a člověka vůbec. Jsou to „pohádky“, kterým ale mnozí snadno uvěří a očekávají a vyžadují stejné věci i v životě. Zhusta jsou to scény, kdy je především žena ponižována. Sexualita a partner jsou nástroj pro sobecké sebeuspokojení, zcela chybí motiv sebevydání, který je pro partnerský sex zásadní. I proto jsou pornografii víc ohroženi muži.

Pro ně je sex věcí fyzickou, pro ženy sociální. Duševní problematika je vcelku zřejmá – souvisí se smilstvem, cizoložstvím v srdci. Suma sumárum: pornografi je po mém soudu třeba odmítnout. Jak na to? Na prvním místě je rozhodnutí. Jak vyznává Jób (Jb 31,1): „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?“ Rozhodnutí, že s tímto nechci mít nic společného. Druhým krokem je rozhovor s druhými – s Bohem v modlitbě, s důvěrným kamarádem. Zvláště to druhé nabízí cennou věc a to je „vykazatelnost“ – před druhým svoje selhání neokecám. Třetím krokem je pak prevence, tedy vyhýbat se pokušení.

V boji s každým nutkáním dělat něco, co vím, že dělat nemám, radil kterýsi kazatel „PŮST“:
P = „pomoc“. Nebuď na to sám – měj Boha i bližní, kteří Ti budou pomáhat.
Ú = „útěk“. Prevence je důležitá, vyhýbat se pokušení je snazší, než mu odolat.
S = „snaha“. Je to zápas, nepřijde to samo od sebe.
T = „triumf“. Věz, že vítězství je možné.

Trestní zákoník, § 191 („šíření pornografie“): Kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, v němž se projevuje násilí či neúcta k člověku, nebo které popisuje, zobrazuje nebo jinak znázorňuje pohlavní styk se zvířetem, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Pán Ježíš a učitelství

Pán Ježíš mezi učiteli. Je to úplně první zmínka, kterou o Pánu Ježíši máme, kdy sám aktivně něco dělá. Bylo mu tehdy asi dvanáct let. Když ho rodiče po třech dnech hledání nalezli, byl v jeruzalémském chrámě. Seděl tam mezi učiteli, naslouchal a dával jim otázky. (Lk 2,46) Inu – židovská škola. To je taková židovská moudrost, že „umět se dobře zeptat je lepší než umět dobře odpovědět“. A Pán Ježíš zvládl obojí – vždyť všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. (Lk 2,47)

Když vyrostl, byl sám lidmi kolem sebe jako učitel vnímán. A nejen učitel ledasjaký! Nikodém mu řekl: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ (J 3,2) Ježíšových výjimečných učitelských kompetencí si všimli všichni. Zástupy žasly nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci. (Mt 7,28–29)

Svůj učitelský úkol Pán Ježíš tak říkajíc delegoval na své učedníky. Před svým odchodem jim řekl: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28,19–20)

Když učedníkům říkal „…ani si nedávejte říkat,Učiteli’: váš učitel je jeden, Kristus“ (Mt 23,10), šlo mu jistě o to, aby byl jeho učitelský úřad vnímán výjimečně. Jde o to, aby si učedníci stále uvědomovali, že žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. (Lk 6,40) Bylo by špatné, kdyby se učedníci nějak povyšovali jeden nad druhého proto, že jeden druhého učí. Vždyť ve sebevzdělávání musí jeden každý z nich pokračovat i po Ježíšově odchodu. Je třeba, aby se nechali vést Duchem svatým, kterého jim poslal Otec ve jménu Ježí‑ šově, ten je postupně bude učit všemu a bude jim připomínat všecko, co jim Pán Ježíš řekl. (J 14,26)

Ejhle, tři pedagogické zásady se nám tu vylouply:
1, Správný učitel musí umět otázky dávat i na otázky odpovídat.
2, Správný učitel vychovává nejen slovy, ale i svým životním příkladem.
3, Správný učitel se sám celý život vzdělává.

Chtěl jsem být policajt

Rozhovor s Štěpánem Grollem

Jsi křesťan?
Ano. Hlásím se k tomu. Je to dobrá věc, proto- že dává v životě směr.

Od dětství?
Zodpovědně veden rodiči. Do kostela se prostě chodí. Tečka. Dneska jsem za to rád.

Jsi učitel?
Už pátým rokem, s aprobací zeměpis‑dějepis na gymnáziu Omská v Praze.

Proč učitel?
Nejdřív jsem chtěl být policajt. V televizi běžela Policejní akademie. Pak právník, ekonom, architekt… Ve čtvrťáku na gymplu mi došlo, že chci pracovat s lidmi. Ve hře byl farář, pracovník v nízkoprahovém klubu. Prostě něco s mládeží. Tak to nakonec vyhrála pedagogika.

Jak je to s počtem křesťanů mezi kolegy?
Nikdy jsme to neřešili, ale myslím, že jsem tam jediný.

A studenti?
Těch pár je. Odhaduji tak jeden dva na třídu. Sám mám ve třídě dva – evangelíka a katoličku (o těch 100% vím).

Vědí o tobě, že jsi křesťan?
Když byla moje třída v prváku, tak jsme byli spolu na seznamovacím pobytu. Tam byl jeden program, kde se mě mohli studenti ptát na různé otázky. A padla tam otázka ohledně víry. Se svou vírou jsem se netajil. Ale jinak se to o mně na škole asi ví.

Řeší to nějak?
Čas od času na to přijde řeč. Těší mě, že to nikdy není s posměchem. Jejich otázky nejsou vůbec hloupé nebo zesměšňující. Prostě chtějí vědět, co to pro mě znamená.

A co tedy?
Je to směr pro život. Ujasnění si hodnot.

A ti věřící?
Myslím, že to uvítali. Nemuseli se přetvařovat. Sami cítili, že ve víře jde o víc než o rituály, chození do kostela a tak. Je to o kladení si otázek po smyslu života. Ale nikomu to necpu.

Potkává se to s profesí učitele?
Určitě. Typicky v dějepise – vývoj církve, rozdíly mezi nimi, křesťanská symbolika, biblické příběhy v umění… Je spousta věcí, které ani fakulta člověku nedá. Jak poznat evangelický a katolický kostel?

Co kontroverzní témata?
Sex? Homosexualita? Potraty?

Myslel jsem spíš husitské války, inkvizici…
To není ani tak problém církve jako takové. Je to spíš problém interpretace. Snažím se vysvětlovat rozdíl mezi příslušností k instituční církvi a skutečnou živou vírou. Větší problém byly církevní restituce. Jako učitel nemohu jít úplně proti rodičům a rodinné výchově. Společnost je většinově proti nim a studenti v tom nejsou výjimkou. Ti z necírkevního prostředí přicházeli se zásadním odporem. Pak lze argumentovat charitou, tím, že církev pomáhá a to stojí peníze. Jistě – ani to není vševysvětlující. Ale třeba jsem sám pomáhal u povodní a byl jsem tam za církev, která tu pomoc fiancovala. Tohle svědectví má najednou nějakou váhu.

Školství je výchovně-vzdělávací proces. Co ta výchovná část?
Zní to asi blbě, ale učitel je současně i vychovatel. Tady je křesťanství důležité. Křesťan je zvyklý se sdílet. Zvláště v evangelické tradici je silný důraz na společenství. Je pro mě přirozené mluvit se studenty, zajímat se o ně. Rozumím kolegům, kteří to nedělají. Řada učitelů si nechce přibírat další práci, aby řešila, co studenty těší a co je trápí. Mně nestačí hodnotit umíš/neumíš. Hlavně u toho druhého je velice důležité pochopit, proč student neumí. To se bez zájmu o osobní život nedozvím. Stojí za to tomu věnovat čas, třeba i místo výuky. Student není objekt vzdělávání, ale člověk, který má své radosti a starosti.

Co třeba šikana, rasismus…?
Ve škole jsou Ukrajinci a Vietnamci, ale nikdy nebyl problém. Ale jak přijde řeč na vyloučené lokality a zvláště na migrační krizi, je oheň na střeše. Výjimkou nejsou velice vyhrocené postoje – „nechat je všechny utopit“ a tak. Tady jako učitel spíš moderuji diskusi. Nemám šanci je přesvědčit o svém postoji, ale ani to není nutné. Většina tak radikální není, to jsou jednotlivci, kteří ale zase nemají jasné argumenty. Spíš hesla z televize. Nevyřeším to jinými hesly. V diskusi se pak ukáže, že problém je složitější a že je potřeba víc přemýšlet, hodnotit, než člověk zaujme postoj. Cílem diskuze je pak ukázat, kde jsou kořeny problémů a co je jen důsledek.

A ta šikana?
Šikanu jsem, chvála Bohu, zatím řešit nemusel. Bojím se, že bych byl měkký… To je „bolest“ křesťana – má vnitřní potřebu odpouštět, dá‑ vat novou šanci – a to někdy odnese oběť, protože to nepochopí jako dobro a nedocení to. Navíc – dnešní šikana je jiná ‑ kybernetická. Existuje řada anonymních stránek, příklad: přiznání Omské (pozn.: FB profi „Přiznání Omský“). Studenti mohou zcela anonymně posílat nejnesmyslnější obvinění, lži, urážky. A bohužel si mnozí neuvědomují, jak moc mohou touto špínou ublížit. Skutečný viník je pak prakticky nedohledatelný. Bohužel obětí nejsou jen studenti, ale i učitelé.

A co třeba alkohol na školních akcích?
S alkoholem je jiný problém. Učitel má minimální pravomoci. Jestliže něco společnost toleruje a za dítě, které bude pít alkohol, se postaví jeho rodiče, nemám moc nástrojů, jak to řešit. Poslat na ně sociálku je zase příliš. Dá se to trochu ošetřit na školní akci. Tam je možné „silové řešení“ – přijedou si pro něj rodiče, bude nějaká ta třídní či ředitelská důtka. Sice se tomu dítě i s rodiči zasměje, ale aspoň něco.

Ale pak jsou jiné akce, tzv. afterparty, ty nezaštiťuje škola. Tam nemám autoritu jako učitel, ale jen jako člověk, kterého studenti znají. Už ta přítomnost trochu změní atmosféru. Jenže – pití alkoholu z principu nezabráním, opilce nevyřeším. Celkový dojem je – v přítomnosti učitele se žáci ožrali a on to tak nechal. Měl jsem dilema. Jsou dvě možnosti. Buď tam nepůjdu, a nebo. A to mi připadá jako snesitelná daň za to, že několik dalších bude pít s mírou, protože mne vidí. A opět – je to příležitost s nimi mluvit, porozumět jim. Jsou to lidé o 15 let mladší než já. Jsou jiní než my. Ale snad nejsem tak ještě starý (smích).

Tohle všechno ale zní dost „humanisticky“, takhle by se mohl chovat i nevěřící učitel. V čem jsi jiný?
Nikdy jsem to neřešil. Možná to dělají, nevím. Víra mi říká, abych byl vnitřně poctivý. A také, abych se zajímal o jednotlivce, nejen o třídu jako celek. Církev mě roky nějak formovala – pracoval jsem s dětmi i mládeží, SOM, COM, tábory… Učil jsem se pracovat s mladšími i staršími – práci napříč generacemi už dnes nabízí snad jenom církev a mě to pomáhá v jednání s kolegy. Prostě všechny tyto zkušenosti z církevních akcí teď mohu zúročit jako učitel.

Jasně – kdyby kolega vedl skauty, také by nějaké takové zkušenosti měl. I on by mohl práci s mládeží brát jako poslání, nejen jako povolání. Nechci to řešit. Víra je osobní věc a pro mě je to věc osobního rozhodnutí. Když je akce mimo školu, je to práce na 24 hodin denně, ale jako křesťan vím, že to za to stojí, protože mám, co bych studentům předal. Něco, co za všechen ten čas, pohodlí i peníze stojí. O tom pro mě křesťanství je, že člověk dělá naplno to, kam ho Pán Bůh postaví.

Skutek vnitřně a těžce nezřízený?

db25529c937a50b8efe62e332cb0810eDo redakční pošty došlo: Výrazem sebeukájení (masturbace) se míní úmyslné vydráždění pohlavních orgánů s cílem zakoušet pohlavní rozkoš. „Jak učitelský úřad církve, v linii stálé tradice, tak i mravní smysl věřících bez váhání tvrdily, že sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený.“ „Vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoliv důvodů mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu (zaměření).“ Vyhledává se v něm pohlavní rozkoš mimo „pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození“. K vytvoření správného úsudku o mravní odpovědnosti jednotlivců a ke správné orientaci pastorální činnosti je třeba brát v úvahu citovou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických či sociálních činitelů, které mohou vinu zmenšovat, případně i na nejmenší míru. (Katolický katechismus, § 2352) Jak je to správně podle ČCE?

Vzal jsem to jako hozenou rukavici – leč ČCE si nelibuje v prohlášeních „jak je to správně“. O to složitější je cokoliv obecného napsat. A přece je to téma, které je nutné řešit. I bez ambice, že ho vyřešíme jednou provždy. Jaký je tedy „správný“ vztah k masturbaci?

Chvála Bohu už padly pod stůl všechny ty teorie, které shrnuje jakási příručka z počátku 20. století: „Kdo nebyl již od narození příliš bystrého rozumu, stává se politováníhodným blbcem, ten, kdo nadán byl vlohami, těžko pak chápe a nedbá o učení.“ Teze o následné impotenci, chlupatých dlaních, ochabování svalstva, zpožďování ve vývoji… Odvrhli jsme Hippokrata a jeho tvrzení o vysychání míchy a dali za pravdu Galénovi, který chápal masturbaci jako zdravou věc. Někteří vědci ji u mužů dokonce považují za účinnou prevenci rakoviny prostaty. Připustili jsme si, že masturbují i zvířata a z čistě tělesného hlediska v ní nevidíme problém.

Jenže – co s ní jako křesťané? Co na to Bible? Na „první dobrou“ neřekne Bible nic. Nějaký konkrétní pokyn, citát, příběh… Nic. Není to důkaz, ale přece jen vnímám jako důležitý signál, že biblickým pisatelům něco takového nestálo za zmínku.

Na druhý pohled (jistě výrazně ovlivněný církevní tradicí!) se pak vtírají následující citáty:
Exodus 20,14 Nezcizoložíš.
Matouš 5,27–30 Slyšeli jste, že bylo řečeno:,‑ Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.

Přikázání Desatera lze etymologicky pochopit velmi jednoduše – „nelez do cizího lože“. Nic víc, nic míň. Pohlavní styk s někým, s kým ho mít nesmím. Nacpat do tohoto přikázání masturbaci je typickou ukázkou hodně velké vykladačské odvahy (svévole?) a „přání, které je otcem myšlenky“.

Ježíšovo rozvedení tohoto přikázání pak ukazuje snad k jedinému náboženskému motivu, který mi připadá důležitý. Ne pro masturbaci samotnou (do žádného cizího lože nelezu), ale pro případné využívaní pornografii. I světští psychologové varují, že jde o vylhané příběhy a představitelé hlavních rolí neukazují ani standardní životní postoje, ani běžné fyziologické vybavení. Byla by hloupost byť jen na okamžik uvěřit tomu, že takto vypadá skutečný svět. Leč žel, jsou tací, kteří se ve svých postojích nechají ovlivnit a od svých partnerů či partnerek pak očekávají to, co znají z pornografii. Není divu, že jsou zklamáni.

Specifiky náboženským argumentem pak je, že to, co herci předvádí, v drtivé většině případů opravdu je nehrané cizoložství. Zde si musí křesťan odpovědět, jestli něco takového hodlá podporovat. Právě tak si musí zodpovědět otázku, jestli opravdu ve svých představách („v srdci“) chce být součástí tohoto dění.

Když se vrátím k úvodnímu citátu z Katolického katechismu, tak mi z něj zůstala jen první a poslední věta. Ta první vysvětluje, o co jde, a ta poslední varuje před unáhlenými soudy. Jinak mne nic nepřesvědčilo, že masturbace „je skutek vnitřně a těžce nezřízený“. Nevidím nejmenší důvod, proč by měla být. Toto „vědomé užívání pohlavních schopností mimo normálních manželských vztahů“ je běžný fyziologický proces. Není důvod „účel“ těchto pohlavních schopností omezit jen na pohlavní styk. Masturbace přináší veskrze příjemné pocity a uvolnění organismu, aniž by čemukoliv škodila. Přináší poznání o fungování vlastního těla. Někteří autoři hovoří dokonce o spirituálním zážitku. „Mravní řád“, který něco takového zakazuje, je lidský výmysl. Umělý konstrukt, pro který v Bibli nenacházím oporu.