Jaroslav F. Pechar

Interrupce

Umělé přerušení (přesněji „ukončení“) těhotenství. Z technického hlediska je miniinterrupce (tedy v rané fázi těhotenství) běžný lékařský zákrok. Dá se provést chemicky (např. RU-486), nebo chirurgicky (např. podtlakové odsání).
Okrajové tábory se rozdělily na „Pro-choice“ a „Pro-life“. Strana „pro volbu“ odmítá považovat embryo za jedince schopného samostatného života mimo tělo matky. Je to součást matčina těla a ne samostatná individualita. Proto má matka plné právo volby, co s touto částí svého těla provede. Jiní zastánci „Pro-choice“ při- pouští fakt samostatné bytosti, ale nechávají na matce právo rozhodnout, jestli podmínky, do kterých by se narodil, nejsou tak špatné, že to za to nestojí. Strana „Pro život“ vychází z předpokladu, že již zygota je samostatný jedinec, člověk s právem na svůj život. Jeho usmrcení je tedy chladnokrevná vražda.
Na obou stranách barikády nalezneme extremisty. Pro-life aktivisté páchající únosy, bombové útoky na zdravotnická zařízení a vraždy lékařů (počet takových útoků jde ve světě do stovek). Pro-choice obhájce práva na potrat do okamžiku prvního nadechnutí novorozence (tedy v praxi při porodu).
Mezi těmito extrémy pak nalezneme plynulé přechody.
Interrupce s sebou nese řadu duševních („postinterrupční syndrom“) i duchovních („hřích“) aspektů a těm je záhodno se věnovat.. V katolické církvi se jak na osobu podstupující potrat, tak na osobu potrat vykonávající vztahuje automatická exkomunikace.
Evangelíci jednotný postoj nemají a nalezneme asi kompletní škálu možných postojů. Biblické svědectví je velmi chabé. O interrupci máme jen text z Numeru 5,11n, kde je potrat vyvolaný kletbou legitimním nástrojem pro vyšetření nevěry ženy. Potud nelze interrupci vnímat jako apriori nepřípustnou. Jako volba ale nabídnuta není. Známe příběhy o potomcích zplozených z incestu (Gn 19,36) či smilstva (Bat-Šeba 2Sam 11,5), kde se o špatnosti těhotenství nemluví a o možnosti potratu vůbec neuvažuje. U Bat-Šeby je smrt dítěte dokonce trestem. Důležitý motiv je, že Mojžíš stanovuje stejný trest (smrt) pro toho, kdo zapříčinil smrt dítěte v děloze, jako i pro toho, kdo spáchal vraždu (Ex 21,22-25). Máme pak řadu textů, které hovoří o plodu v těle matky, který Bůh v těle matky vytvořil (Iz 44,2.24), zná (Ž 139,13–16), vyvolil (Jr 1,5). V Božích plánech se s nimi tedy počítá již od početí, jak ukazuje i rozhovor Alžběty a Marie (Lk 1).
Potrat je tedy vždy lidským svévolným zásahem do Božích plánů. V porušeném světě ale mnohdy volíme špatná řešení v hrůze, že by jiné alternativy byly ještě horší. Nemá smysl si namlouvat, že je tím pádem naše konání správné a dobré. Interrupce může být právě takovou volbou menšího zla, tedy zla, které už může být eticky i nábožensky přijatelné. Učebnicovým příkladem je těhotenství zásadně ohrožující život matky. V případě úmrtí matky nepřežije ani dítě. I Pro-life pohled zde připouští možnost léčby matky, při kterém – žel! – dojde k smrti plodu. Sama smrt plodu nesmí být cílem zákroku, ale nastane-li, je to smutná, leč nevyhnutelná daň za záchranu života matky.
Pokročme ale o kousek dál – těhotenství znásilněných žen, pro které je fakt těhotenství a myšlenka porodit dítě násilníkovi z hloubi duše odporná. (Nejde však o trestání dítěte za hřích otce?) Těhotenství žen, když plodu byla diagnostikováno závažné zdravotní postižení. Těhotenství žen v tíživé společenské či sociální situaci. Tam všude vstupuje (na první pohled paradoxně!) do hry i otázka zájmu dítěte. Bude žít důstojný a kvalitní život? V některém okamžiku není pro někoho zabití dítěte chápáno jako čin proti jeho zájmu. Je ovšem dlužno dodat, že drtivá většina interrupcí nemá takovéto zásadní důvody (znásilnění, incest, riziko smrti matky), a také otázka, kdo má právo rozhodnout o „kvalitě života“, je velmi diskutabilní.
Právě v této době, kdy si připomínáme vystoupení Martina Luthera, je záhodno zakončit myšlenkou, že hřích interrupce je hřích jako každý jiný. Jako takový může být skrze víru v Krista odpuštěn.

Antikoncepce

Dějiny antikoncepce sahají do hlubokého dávnověku. Kahúnský papyrus (datovaný do roku 1850 př. Kr.) popisuje, jak zabránit proniknutí spermatu jakousi zátkou z medu, lístků akácie a cupaniny, která se vkládala do vagíny. Biblický příběh o Ónanovi popisuje přerušovanou soulož. Řecká a římská tradice popisuje používání hladýše (rostlina příbuzná mrkvi) jako spermicidu. Objevují se kondomy z nejrůznějších střívek či měchýřů ryb. První antikoncepční tabletky se objevily v 50. letech 20. století. Ještě v té době ale třeba také oběhla svět „zaručená zpráva“ o tom, že skvělé antikoncepční účinky má výplach vagíny coca-colou. Obdobně bizarních (a ve většině případů i nebezpečných!) metod bychom ale v dějinách nalezli mnoho.

Suma sumárum – snaha vyhnout se otěhotnění provází lidstvo již po tisíciletí. A protože vyjma sterilizace zatím 100% účinná metoda nebyla nalezena, nejspíš ještě provázet bude. Pominu-li poznámku jednoho kamaráda – nejlepší ochranou proti nechtěnému početí je chtěné početí.

Antikoncepce s sebou nese několik dalších rozměrů – zdravotních i etických. Ani v jedné oblasti nepanuje shoda. U zdravotních se vyzdvihuje ochrana před sexuálně přenosnými nemocemi či prospěšnost hormonální antikoncepce (HA), jiní uvádí, že negativa právě HA převažují a to nejen pro prokazatelně negativní dlouhodobý vliv na plodnost.

Etický rozměr je pak ještě složitější.
Nebyly potvrzeny myšlenky, že samotná existence antikoncepce podporuje promiskuitu. Od úsvitu dějin tu byla jak promiskuita, tak antikoncepce. Funkční antikoncepce jen zmenšuje její možné negativní důsledky.
Využívání antikoncepce má vliv na délku a kvalitu života – snižuje mateřskou úmrtnost, roste pravděpodobnost dožití dítěte… Nižší počet závislých dětí zvyšuje počet zaměstnaných žen. Tím jejich nezávislost i celkově ekonomiku oblasti. OSN odhaduje, že na každý dolar vynaložený na antikoncepci připadá 2–6 dolarů ušetřených (prevence neplánovaných těhotenství, menší rozšíření sexuálně přenosných nemocí).
Na straně druhé je tu ale především katolické pojetí, které hovoří o neoddělitelnosti „spojivého a plodivého“ rozměru pohlavního styku. Styk, který programově popírá rozměr plodivý (z principu je bráněno zplození dítěte), je mravně závadný. Zdánlivou výjimkou je metoda využití neplodných dnů, ale tam ne- jde o aktivní bránění početí. Slovy encykliky: „využívá se přirozené nemožnosti“, na rozdíl od „zabránění přirozené možnosti“. Antikoncepce je tedy morálně špatné řešení, na rozdíl od dejme tomu osvěty. Špatné řešení je pak třeba jako takové odmítnout.
Druhá myšlenková hranice etických soudů se pak pohybuje u mechanismu antikoncepce. Některé prostředky nejsou jen „anti-koncepční“, protože nejdou jen „proti-početí“. Jednou z funkcí HA je bránit nidaci (uhnízdění již oplodněného vajíčka), což je možno už chápat jako potrat. Stejný (byť až druhotný) účinek má nitroděložní tělísko (DANA) či tabletky „after morning“ (POSTINOR).
Oficiální evangelické učení neexistuje. Kdo by také čekal opak, že…? Ónanův příběh hovoří o porušení povinnosti levirátního zplození. Jde o majetkoprávní spor, samotná otázka antikoncepce není tématem příběhu. Zbytek Písma o ní nehovoří už vůbec. Obecně bývá hranice vedena nejčastěji mezi prostředky skutečně antikoncepčními a těmi, které již zasahují oplodněné vajíčko. To je vnímáno jako počatý život, který si zaslouží být chráněn jako jakýkoliv jiný.

Ježíš herec

ježíš herecJe možno chápat Ježíšovo vystoupení jako hereckou exhibici? No – s trochou vykladačské drzosti by to tak chápat šlo. Bůh, který hraje člověka. Zní to až trochu jako rouhání, takže opatrně s tím. Ale nebudeme první, kdo se uchyluje k divadelnickým obrazům, když se snaží mluvit o Bohu. Celý ten komplikovaný popis božské Trojice, jak se nám dochoval ve starokřesťanských vyznáních, tak tyto obrazy používá. Jeden herec si během divadelního představení nasazoval různé masky. Maska defilovala, co je zač. Trochu jako to používala commedia dell´arte, kde také byly role pevně rozdané a vyjádřené přesně stanoveným kostýmem, maskou. Jeden herec může hrát milence, starého pána, ale i Harlekýna či Kolombínu. Kdo to pozná? Divák vidí jen masku a chápe, že Pantalone bude bránit lásce své dcery a jeho sluha Harlekýn mu bude provádět všelijaké naschvály, pokud se zrovna nebude dvořit dceřině služce Kolombíně.

Něco takového se honilo hlavou církevnímu otci Tertulianovi, když se pojmy kartaginského divadla snažil vyjádřit, že Bůh se zjevuje v různých osobách (odlišná persona, tedy role vyjádřená maskou), ale pořád je to jen jeden Bůh (jedna substance, jeden herec).

Jasněže i tento popis je nedokonalý. V učení o Bohu totiž není důležitá jen role, ale i osobnost herce, tady už musíme tyto divadelní metafory opustit. Anebo neopustit, ale přejít z divadla starověkého do současnosti. Dnes už málokterý herec může hrát úplně odlišné postavy. Ve většině případů si herec najde nějaké svoje charakterní role a těch se drží – padouch, hrdina, milovník… Pak se tak trochu stírá hranice mezi osobou herce a jeho rolí. Bylo typické, že herec Pavel Kříž (hlavní postava hexalogie „Jak svět přichází o…“) vystupoval úspěšně a důvěryhodně v roli lékaře i v reklamách na zdravotnické potřeby.

„Nehrajte dřevorubce! Buďte dřevorubec! Objevte svoje dřevorubecká JÁ!“ volá režisér na Horsta, který se nedokáže oprostit od svého JÁ jódlujícího prodavače řízků na špejli. Režisér to vidí, že se Horst nedokáže sžít se svojí rolí a tak by reklama na mastičku na opuchlé ruce nebyla důvěryhodná.

Ježíš jako Bůh, který hraje člověka – nechme to v tom dnešním chápání. Důležitá je role i osobnost herce a tady je Ježíš dokonalým vzorem pro všechny herce všech divadel, protože je v plnosti obojím. Nepřestal být Bohem, ale zcela se sžil a ztotožnil s tím, co má dělat jako člověk. Prožíval lidská trápení i lidské radosti. Jako člověk se narodil, žil a zemřel. Bůh v Ježíši Kristu poznal, co je to lidský život.

Jistěže je vševědoucí a že to nepotřeboval! Nemusel si projít psychodramatem podle školy Jakoba Levy Morena. Zahrát si člověka, aby se zorientoval sám v sobě. Celé toto divadelní představení bylo sehráno kvůli nám. To my potřebujeme ujištění, že On nám rozumí. I to je jeden z důvodů, proč se Bůh stal člověkem. Abychom my věděli, že On ví. To kvůli nám zahrál tohle divadlo, aby nám pomohl.

A zahrál ho dokonale. Nikdy nepřestal být v plnosti Bohem, ale zároveň se stal v plnosti člověkem. V této roli se omezil vším, čím člověk musí být omezen. Nikdy nedělal nic, co by zároveň jako možnost a cestu nenabízel i svým učedníkům. Nikdy nezneužil toho, že je Bůh. Nevyskočil z lidské role, aby si nějak pomohl svojí božskou mocí a pak se zase vrátil zpět.

S nadsázkou bychom tak na obálku Nového zákona mohli napsat: Divadelní hra „Bůh nám rozumí“. V hlavní roli člověka Ježíše vystupuje Jsem, který Jsem, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův.

Pojďte na koukandu do divadla!

Xantipa reformace – čtyři obrazy ze života Kateřiny von Bora, scénář Jaroslav Pechar, účinkuje divadelní soubor Strašnická mládež. Bude uvedeno u příležitostí oslav 500 let evropské reformace v Ratiboři 10 .9. 2017.

Za každým svatým mužem je třikrát svatá žena. Tak to platí i o Martinu Lutherovi. Kateřina dokonale plnila funkci „žebra“. Nebyla z jeho hlavy, nikdy mu nevládla. Nebyla z jeho nohy, nikdy po sobě nenechala šlapat. Jako žebro zůstávala blízko jeho srdci, ukryta pod rukou „doktora Martina“ (stále mu tak uctivě říkala) a nikdy nevystoupila z jeho stínu. Zároveň ale svého muže podpírala v jeho slabosti.

Divadelní představení, které budete moci zhlédnout na oslavách v Ratiboři, se pokusí splatit dluh, který v popisu reformace máme. Dluh v poznání děvčete o 16 let mladšího než byl Luther. Zchudlá šlechtična ho znala z knih, které se jí dostaly do rukou v klášteře. Jeptiška čte knihy mnicha horujícího proti záslužnictví řeholního života. Už to je docela pikantní – a ono to neméně divoce pokračuje. Kateřina a s ní i další řeholnice se rozhodly pro útěk a o pomoc požádala právě Martina Luthera. Pomohl s útěkem – a nejen to. Uprchlé řádové sestry rozmístil do rodin svých přátel a sháněl jim ženichy. Mezitím se bývalé jeptišky učily pečovat o domácnost. Jedna po druhé se vdávala – až zbyla jen ta Kateřina v domě Lutherova přítele, malíře Lucase Cranacha.

Nakonec si vzala samotného Luthera… Proč? Jisté je, že o nějaké vášni se rozhodně mluvit nedalo. Spíš v tom můžeme vidět paličatost vybíravé ženy, která si nevezme kdekoho. Nu – a taky trochu bezradnost starého mládence, který se ženit nechtěl, ale okolnosti ho postavily do situace, kterou neuměl vyřešit jinak.

O to krásnější je proto sledovat, jak se jejich vztah rozvíjel a rostl do hloubky s každým dalším rokem společného života. Jak se do sebe postupně zamilovávali. Číst jejich dopisy i to, jak jeden o druhém mluvili před dalšími lidmi.

Kateřina zajišťovala chod Lutherovy domácnosti. To nebylo nic jednoduchého. Ukázala se ale nejen jako dobrá manželka, matka šesti dětí a vychovatelka čtyř sirotků, ale i jako schopná „manažerka“, která vybudovala prosperující zemědělskou usedlost, obchodovala s nemovitostmi, zajišťovala servis pro nekonečné zástupy hostů svého muže a ještě k tomu stíhala pracovat v charitativní péči. Život v skrytu měl ale zásadní vadu – její role stála a padala s působením jejího muže.

V okamžiku jeho smrti přestala pro svět existovat i Kateřina. Zemřela šest let po něm v sérii nekončících útěků před válkou a morem, opuštěna, v chudobě a osamění. Nechť toto představení poslouží tomu, aby bylo vedle doktora Martina připomínáno i jméno Kateřiny von Bora. Bez ní by Luther nikdy nebyl tím, čím byl.

Jsme herci

1. Korintským 4,9: Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem.

Převelevážení křesťané, potud vyslanci Ježíše Nazaretského a potud tedy apoštolové, Vašemu předchůdci a dozajista vzoru – apoštolu Pavlovi – se zdá, že (coby apoštolové) jsme z Boží vůle kdesi na chvostu společnosti, učiněni divadlem světu a andělům a lidem.

Nu – nechť jsme tedy očumováni, okukováni a sledováni, když už to tomu světu, andělům a lidem stojí za to nás očumovat, okukovat a sledovat. Dlužno ovšem dodat, že (když se tak kolem sebe rozhlédneme!) z nás ti očumující, okukující a sledující mají povětšinou prču. Alespoň možno-li soudit podle lidí, tak nic moc lepšího než posměch nás nečeká.

Tam, kde jsme apoštolové, tam jsme v očích světa odsouzení na smrt. To samé vyjádřeno jinými slovy – tam, kde vystupujeme jako křesťané, jako Boží vyslanci, jako poslové nebeského Krále, tam jsme marginálním houfkm zkrachovalců, kteří si jen ještě nepřiznali, že vsadili na špatného koně. Ta herka, co se vláčí kdesi vzadu, uvozhřená třínohá hajtra, která se pajdá bez žokeje, protože má dost na tom táhnout sebe samu – ano, to je v očích lidí kolem nás křesťanství.

Jsme divadlem světu. Tedy divadlem… Cha! Exponát z divadelnického muzea temného středověku, který se stále ještě vzpírá přiznat si svoje místo za zaprášenou vitrínou. Jsme amatérskou šmírou, která slaví úspěchy leda tak na vesnických poutích. Malé děti z nezkušenosti a zvědavosti a senilní důchodci z čirého sentimentu nám ještě s více či méně hraným nadšením žerou tu naši dva tisíce let starou báchorku o třech dějstvích: Vánoce – Velikonoce – Letnice. A my, za zavřenými dveřmi kostelů a modliteben, obklopujeme se tedy jinými šašky a komedianty a v zaprášených kulisách hrajeme neděli co neděli alespoň sami sobě, abychom si dodali odvahy, nezabalili to a to příští sezónu přece jen vyrazili na další štaci.

Nejen svět a lidé v něm nás ovšem mají za spektakulární, leč příliš zastaralou frašku. I ti andělé na nás hledí, protože koneckonců, co by měli dělat jiného, než hledět, když mají tisíce očí vpředu i vzadu a na Boha pohledět nesmí. O to upřeněji se tedy koukají sem dolů a nevěří ani jednomu ze svých očí. „Tohle že jsi, Panovníče Hospodine, stvořil ke svému obrazu?! Tenhle obraz bídy a utrpení?!“ Kolikrát už si andělé zděšením zakrývali oči a volali, aby Hospodin ukončil to třeštění, ten tyjátr, kdy lid Boží byl celému světu znamením toho, jak to dopadá, když se Boží lid toliko odvrátí od svého Boha.

A Hospodin na to, že ví, co dělá a poslal na svět své nejsvatější Slovo. Slovo, které bylo u něj a které bylo z jeho nejhlubšího nitra. Učinil toto Slovo tělem a dal mu přebývat mezi lidmi. Tehdy se andělé zatetelili blahem. Dvanáct legií andělů zpívalo gloria nad betlémskými pastvinami a pak dnem i nocí hleděl jeden každý anděl tisícovkou svých očí na toto Slovo, aby ve vteřině stáli s plamennými meči po boku Božího Slova a vysekali ho z každé šlamastyky.

Tenhle kus ale probíhal podle jiného scénáře. Žádného proroctví Písma svatého výklad nezáleží na rozumu lidském či andělském, nebo nikdy z lidské či andělské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni jsouce, mluvili svatí Boží lidé. Tenhle scénář napsali proroci podle Božího diktování a ani nebeští andělé na tom nic nezmění. Beránek vedený na porážku neotevřel ústa. Ten, který na oslátku vjel do Jeruzaléma jako Král a davy ho vítaly, oslavovaly, chválily a velebily, se změnil v muže bolesti, který byl tak nevzhledný, že není nikdo, kdo by po něm zatoužil.

Jen slušně placený kompars do té scény křičel: „Ukřižuj, ukřižuj!“ Živé Boží Slovo odešlo z tohoto světa opuštěno lidmi i Bohem doprovázeno posměšky čumilů, které byly podbarveny vítězným chechotem jakéhosi žoldáka, který si vylosoval jeho oděv. Jo, je to scénář, který si každý mohl přečíst předem. To všechno už kdysi dávno viděli a zapsali Boží proroci – jen na to nikdo v tuto chvíli nemyslí. Není ani jeden, který by si opakoval slova Božího scénáře, podle kterého se ten kus hraje, protože dobří lidé nechápou, zlí si mnou ruce, ďábel se chechtá a andělé si už zase zakryli tvář.

Když takto naložili s královským Synem, jak asi naloží s jeho služebníky a vyslanci? Co bychom vlastně čekali jiného, než že budeme divadlem světu, andělům i lidem, nejposlednější z posledních, herecká šmíra odsouzená k zániku spolu s vysloužilcem Šmidrou, Kašpárkem, Škrholou a Kulihráškem. Byli jsme učiněni divadlem světu a andělům a lidem. Nechť jsme tedy očumováni, okukováni a sledováni, když už to tomu světu, andělům a lidem stojí za to nás očumovat, okukovat a sledovat. My přece víme, že ten scénář stojí za to dohrát do konce. Že přes všechny posměšky moderních pasáků poezie a koštérů metafor, přes sliny velkozlodějů, přes všechny strejčkovské demokracie, mory a války, stojí za to tenhle kus hrát a dohrát. Zapojit se aspoň v epizodní scéně. Jako sluha s větou „paní, nesu vám psaní!“ Jako tuleň, co nese za polárním kruhem domovníkovi dýmku. Jako bezejmenný kompars, jako žena v davu, jako mávající ruka v zástupu. Stojí to za to přijmout jakoukoliv roli v tomhle divadelním kuse o spáse světa, andělů i lidí, byť se tomu svět, andělé i lidé posmívají.

Principál totiž slíbil hostinu, na kterou je vítán každý, kdo hrál. Každý, kdo si nechal aspoň nalíčit levé oko, kdo si nasadil klaunský nos, nebo aspoň přepajdal v zástupu sobě podobných scénu podle scénáře – jeden každý takový má rezervované místo v restaurantu na konci vesmíru, kde jako velký obraz na stěně visí číslice 42 – amen, amen, kdo slyšíš, rozuměj – abychom pochopili, že vesmír, život a vůbec jsou součástí jednoho velkolepého spektakulózního představení, které má odpověď na každou otázku.

Byť bychom tedy byli divadlem tomuto světu, hrajme dál a třebas jako poslední, jako gladiátoři, kteří naposled pozdraví imperátora tou slavnou latinskou frází s participiem futura deponentního slovesa morior, vstupme na prkna, která skutečně znamenají svět, a se ctí dohrajme to, co je nám uloženo a co jsme poznali jako dobré. Amen.

Homosexualita II.

V okamžiku, když se křesťanství dostalo do světa helénské kultury, začíná se vyjadřovat k jevům, které vidí. Nu – a co vidí? Od zodpovězení této otázky se pak odvíjí i výklad biblických textů, kde je homosexuální tematika zmíněna. Vidí, že v určité situaci se muži rozhodli pro sex s muži a ženy pro sex s ženami. Jasně o tom mluví Pavel v listě do Říma (Ř 1,24- 27). Lidé zhřešili, přestali si vážit jediného Boha – tak je Bůh zanechal jejich osudu („na pospas nečistým vášním“), ať vidí, kam to vede.

Výsledkem mimo jiné je, že tito lidé opustili heterosexuální vztahy a rozhodli se pro homosexuální. Vidíme dvě důležité věci: šlo o jejich rozhodnutí a jejich jednání není popsáno jako vina, ale jako trest. Jejich jednání je „nepřirozené“. Odporuje jejich přirozenosti. Dělají něco, co neodpovídá jejich „fysis“ – tedy jakémusi životnímu nastavení. Právě tato „nepřirozenost“ je tím, co Pavel vidí jako nejzřetelnější projev lidského odpadnutí od Boha. Je to projev lidské svévole. Když se vrátím k úvodní otázce: co vidí apoštol Pavel v pohanském helénském světě? Lidi, kteří odmítli skutečného Boha. Bez Boha se začali chovat jako pobláznění sobci. Dělají, co je napadne, podle hesla „vyzkoušet se má všechno“.

Chtějí si užít. S tímto přístupem k životu je ovšem v životě špatně všechno. Jistě i to, že se muž svévolně rozhodne opustit ženu a vymění ji za muže. Měli by zpytovat svědomí, poznat svoji přirozenost a té se držet. Jinou situaci popisuje Pavel v prvním listě do Korinta (1K 6,9-11). Hříchy, kterými se korintští proviňovali, ale byli od toho obmyti. Zde Pavel použije ve dvojici zvláštní slova: malakos („měkkouš“) a arsenokoités („s mužem souložící“). Dnes bychom tuto dvojici popsali jako mladičký prostitut a jeho zákazník. Z řecké kultury známe, že se takto „přes postel“ mohli dospívající chlapci vyšvihnout do lepší společnosti. Obdobný výčet píše Pavel i Timoteovi (1Tm 1,8-11). Opět je zde arsenokoités, tedy (jako výše) jakýsi pederast či efébofi.

I okolo použitá slova ukazují na svévoli na druhých – smilstvo, kuplířství. Je-li homosexuální jednání projevem takovéto násilné svévole, pak je rozhodně špatné. Pán Ježíš se k tématu nevyjádřil nijak. Z jeho výroků ale přece jen něco připomenu: Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé (Mk 12,25) a pro Boží království se někteří lidé rozhodnou žít v celibátu (Mt 19,10-12). Lidská sexualita a manželství jsou daností jen pro tento pomíjivý svět. S obdobným výhledem na řády Božího království napíše apoštol Pavel, že mezi muži a ženami není „v Kristu“ vlastně žádný rozdíl (Ga 3,28). Pokusím se shrnout: Ani Nový zákon homosexuální orientaci nezná.

Pasáže, ve kterých je nějaké homosexuální jednání odsouzeno, tak mluví o činech, ve kterých je sexuální jednání spojeno se svévolí, sobectvím či dokonce násilím. To jsou jevy, na které si musíme dávat pozor, protože znehodnotí či dokonce převrátí jinak mravně neutrální jednání. Zároveň není třeba přeceňovat význam sexuality jako takové pro náš duchovní život. Jako cokoliv jiného v našem životě má být projevem rozpoznání naší přirozenosti, která roste z poslušnosti Bohu. Patří do jednoho konkrétního stabilního vztahu. Ani v něm nesmí ubližovat, ponižovat.

Homosexualita I.

Složité téma. A asi ještě dost dlouho bude. Tím spíš je potřeba do tohoto jablka kousnout. Jistě opatrně. Z Bible víme, že to s jablky bývá ošidné…

Předně – otevíráme balík problémů. Homosexuální orientace a jednání, manželství a registrovaná partnerství, adopce a výchova dětí, rodičovské modely, výzkum genetický, endokrinologický, psychologický… Co k tomu říká Starý zákon a co Nový… To je více než na jeden článek.

Druhak – Bible mnohé neřeší, na některé otázky neodpovídá. S tím se musí poprat křesťané v mnoha oborech – lékařství, genetické manipulace, umělá inteligence, robotika, kosmonautika, ale i pedagogika a psychologie…

A do třetice – společnost se vyvíjí. Jistěže pro určitý typ vývoje platí označení „pokazit se“. Ale třeba ve vztahu k otrokářství či k rovným právům mužů a žen jsme pokročili k výrazně lepšímu stavu, než znal apoštol Pavel.

Samotnou homosexuální orientaci (tu třeba Bible vůbec neřeší) beru jako danost. Nevěřím, že ji lze změnit. Přesvědčuje mne o tom fakt, že ani staletí perzekucí nepředělaly homosexuály na heterosexuály. Dokážu si představit snad jen bisexuály, kteří se v tlaku okolí přihlásili k té „správné“ straně. Věcí volby není dispozice („hřivna“ či „kříž“), ale naše nakládání s ní.

Výjimečná situace může lidi dovést k homosexuálnímu jednání. Přesně to vystihuje film „Vykoupení z věznice Shawshank“. Andy a jeho kamarád Red sledují partičku „Sestřiček“ – spoluvězňů, kteří zjevně touží zneužít Andyho. Ten se přítele ptá: „Nepomůže říct, že nejsem homosexuál, co?“ A Red na to: „Oni také nejsou. Jde jim jen o násilí.“ Obdobné příběhy čteme v Bibli (Gn 19, Sd 19) – muži sodomští i gabaonitští nejsou gayové hledající životního partnera podle své sexuální orientace. Jsou to obyčejní násilničtí hajzlové. To, co udělají, je jednoznačně odsouzeníhodné – ale homosexuální jednání je tu jen nástroj ponížení druhého.

Je příznačné, že násilníci v Sd 19 nakonec takto zneužijí ženu. Jejich jednání je po zásluze potrestáno. Protože ale tento příběh není důkazem špatnosti heterosexuálního styku, je nepřípadné odvozovat z něj důkaz špatnosti styku homosexuálního.

Obdobně složité je to se starozákonními texty, které výslovně odsuzují homosexuální jednání, když jde o souvislost pohanské modloslužby. Jde o místa Lv 18,22; Lv 20,13 a často i Dt 23,18–19, kde ovšem nejspíš o homosexuální jednání vůbec nejde.

Jakékoliv jednání napodobující modlářské pohany je zavrženo. Proto ve stejné souvislosti čteme třeba o zákazu sexu v době menstruace (Lv 18, 19; Lv 20,18), ale i o odlišování nečistých zvířat (Lv 20,25), o zákazu půjčování na úrok (Dt 23,20) i (oblíbený příklad) – o kolíku na úklid po vykonané velké potřebě (Dt 23,14-15). Naopak je povoleno nasytit se na poli či v zahradě někoho jiného (Dt 23,25-26), tedy v dnešním chápání krádež.

Izraelci nemají žít podle vzoru pohanů. Je ovšem velmi ošidné z těchto seznamů vytáhnout jen některé konkrétní jevy a prohlásit je za stále zakázané a ostatní zákazy pomíjet či dokonce prohlásit za neplatné.

Vidíme tedy, že zdánlivě jasné „důkazy“ ze Starého zákona mluví o něčem jiném, než je snaha homosexuálně orientovaného člověka najít životního partnera, se kterým bude moci naplnit i svoje sexuální potřeby.

(Novým zákonem budeme pokračovat příště.)

Ježíš psychologem

Byl Ježíš psychologem? Složitá otázka. Pochopitelně nic takového tehdy neexistovalo. Představa, že by Pán Ježíš studoval lidské myšlení a chování v jejich vzájemných vztazích, že by se to nějak snažil popsat, vysvětlit či dokonce předvídat, jak se budou lidé v jaké situaci chovat – nu, to opravdu nedělal. Proto ani nevyužíval těchto poznatků k tomu, aby lidé byli spokojenější, zdravější.

To až dnes můžeme psychologickými formulacemi popsat, že Ježíšova bezpodmínečná láska naplňuje lidskou potřebu být přijat takový, jaký jsem. Ježíš umírající za všechny hříšníky bez rozdílu – to je čistě psychologicky něco neskutečně silného, když hledáme naplnění našich základních psychologických potřeb. Tohle ale určitě nebyl Ježíšův záměr, proč zemřít na kříži.

Některé Ježíšovy myšlenky by šlo chápat jako psychologické poučky. Ukládejte si poklady v nebi… neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. (Mt 6,20) S psychology by se shodl na tom, že vnější projevy jsou následkem vnitřních. Čím srdce přetéká, to ústa mluví. (Mt 12,34) To, co znesvěcuje před Bohem, to má počátek v lidském srdci (Mt 15,16n.) Dokázal odhalit skryté motivace druhých (Lk 6,8). Spíše než jako psychologa můžeme ale vidět Ježíše jako družného sangvinika, který svoje postupy nijak nepromýšlel. Dobře věděl, co je v člověku (J 2,25), ale to, co nazýváme „psychologie“, by mu nejspíš připadalo jako příliš těsné mantinely pro to, co chtěl nabídnout on. Jeho přístup byl v pravém slova smyslu „holistický“ – šlo mu o celého člověka v jeho tělesné, duševní, duchovní i sociální rovině.

Některé postupy moderní psychologie sám nijak nevyužíval. Nekomentoval rodinné konstelace, vlivy dědičnosti či výchovy, kulturní danosti… Předpokládal u každého svobodnou vůli a možnost rozhodnout se pro něj, nebo ho odmítnout. Boháčům je nesnadno vejít do Božího království, vzdát se majetku, jít za Ježíšem (Mt 19,22n), ale to je před Bohem nijak neomlouvá. Před Boží tváří nejsme produktem společnosti či obětí okolností. Ježíšovo…kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne (Mk 8,34) nemá doplňující informace typu „pokud ti to společenská situace umožňuje, pokud neřešíš nějaký problém, pokud to neodporuje tvé výchově…“ Dokonce právě naopak (Lk 9,59).

Asi největší rozdíl mezi tím, co nabízí psychologie a tím, co učil Ježíš, vidím v Ježíšově principiální otevřenosti druhým a jejich potřebám. Bez rozdílu, bez předporozumění, prostě jen proto, že vidím nouzi toho druhého a po vzoru milosrdného Samařana jsem hnut soucitem (Lk 10,33). Tím jediným limitem je míra vlastní sebelásky. Miluj bližního jako sám sebe. (Lk 10,27) Pravidlo Ježíšem (spolu s láskou k Bohu) povýšené na jedinou podmínku toho, aby člověk přišel do nebe. (Lk 10,25). Psychologické rady „mít se rád“, „udělat sám sobě radost“ – nic takového u Ježíše nevidíme. To podstatné se odehrává v opačném směru – v tom, že jsme Ježíšem bezpodmínečně milováni. To máme pak také dělat my a to po vzoru Ježíšově až k sebezničení (J 15,12). Ke štěstí Božího království nás dovede, když budeme sloužit druhým.

Koukat můžeš, ale nečum!

Těmito slovy vysvětloval kterýsi katolický kněz rozdíl mezi pohledem nevinným a špatným, když vykládal Ježíšův výrok (Mt 5,27-28): Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš.“ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Je to dobré, ale je přece jen potřeba si téma „cizoložství v srdci“ trochu „rozříkat“.

Ježíš navazuje na přikázání z Ex 20,14: „Nezcizoložíš.“ U tohoto slova je potřeba se zastavit. Nepolezeš do cizího lože. V Izraeli je zakázán pohlavní styk ženatého muže se ženou, která je manželkou jiného muže, u vdaných žen pak pohlavní styk s jakýmkoliv mužem mimo manžela (proznívá tu chápání ženy jako majetku muže, jak je zřetelné v posledním přikázání zavrhujícím závist). Za takový čin byl v Izraeli trest smrti.

„Nezcizoložíš“ se netýká např. styku s nesezdanou, kamenování nečeká ani prostitutky. (Támar – Gn 38,15; ženy u Šalomouna – 1Král 3,16). V případné kritice je potřeba použít mnohem širší pojem „smilstvo“, který v sobě nese rozměr nejen majetko-právní, ale pro prostitutky tehdy důležitý rozměr náboženský.

U Ježíše vidíme posun známý i z talmudu („I ten, kdo cizoloží očima, je cizoložník“). Zřetelná je také „emancipace“. Ježíšovo zpřísnění chrání uzavřená manželství ze strany muže i ženy. „Hledět chtivě“ mohou tedy jen ti, kdo jsou zadaní. Takovýmto pohledem narušují svůj legitimní svazek a hříchem se oddělují do Boha.

Ježíš mimo cizoložství zpřísňuje stejným způsobem ještě pohled na vraždu (Mt 5,21), rozvod (Mt 5,31), přísahu (Mt 5,33), přiměřenou odplatu (Mt 5,38) a vztah k nepřátelům (Mt 5,44). Otázkou samozřejmě je, nakolik smíme toto přikázání zobecnit. Je všechno, co uděláme v myšlenkách, vždy rovno skutku? Rozhodně ne. Přeji-li ve svém srdci žebrákovi desetikorunu, ale nedám mu nic, tak ji nemá a myslím, že ani Bůh toto mé přání nijak neocení.

Všimněme si, čím jsou tyto Ježíšovy nároky zarámovány: Máme být příkladem ve větších osobních nárocích, než je stanoveno zákonem (světlo světa), protože to povede k oslavě Boha. K tomu prosté dodržování zákonů nestačí. Musíme být dokonalí, jako je dokonalý Bůh, jinak nesmíme do nebe. (Mt 5,14-16. 20. 48)

To je ovšem velmi vysoká laťka. Tak vysoká, že ji přeskočit nemůže nikdo. Byl si toho Ježíš vědom? Snad tedy ne přísaha (ta v původní intenci vymizela), ale hněv, rozvody, přiměřená odplata těm, kdo nám škodí, i dobré vztahy jen s těmi, kdo nám je odplácí – to je přirozená součást našich životů! Opravdu chtěl zavřít nebe všem svým posluchačům?

Myslím, že Ježíšovi šlo o obecný mravní apel, a ne o výčet spojený s výhrůžkou. Každý musí nahlédnout do vlastního srdce a v něm nacházet to, co by ho znesvěcovalo, tedy oddělovalo od Boha (Mt 15,19-20). Mít partnera či partnerku a přitom toužebně pokukovat po jiných, to je přesně takový skutek, který je tu uveden jako modelový příklad okamžiku, kdy nejsme světlem tomuto světu, a kdy i sami sebe oddělujeme i od Boha.

Ježíš básníkem

Byl Pán Ježíš básníkem? Určitě ano. Dnešní doba už neváže báseň na rýmy, střídání rytmů a vůbec nějaká formální pravidla. Tím spíše dokážeme přijmout jako básnické dílo nějakou tu báseň v próze, poetické vyprávění, obrazný příběh, podobenství. Kdosi nazval Ježíše „mystickým rabínem“ a určitě je to blíž k pravdě, než vidět v něm nějakého „učitele morálky“. Pán Ježíš málokdy říkal lidem, co mají dělat. Mnohem častěji vyprávěl příběhy.

Proto se tak špatně Bible seškrtává na učebnici křesťanského chování. I v okamžicích vypjatých dialogů a zásadních témat Pán Ježíš stále mluví básnickou řečí. Letem světem nalézáme v Ježíšových vyprávěních nepřebernou řadu literárních útvarů – od absurdního dramatu (podobenství o dvou stavitelích Mt 7), přes aforismy (výrok o mrtvých Mt 8,22), alegorie (podobenství o rozsévači Mt 13), anafory (blahoslavenství Mt 5), anekdoty (podobenství o nepoctivém správci Lk 16) a apostrofy (oslovení Jeruzaléma Mt 23,37) až po žalozpěv (též Mt 23,37).

Možná i proto se za ním táhly zástupy z Galileje, Desetiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání (Mt 4,24–25). Ta pověst, co se o něm se roznesla po celé Sýrii, to bylo něco víc, než že mu mohli přinášet všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a on je uzdravoval. Mnozí takoví tehdy byli a Ježíš sám se odvolává na to, že žáci farizejů také činí zázraky (Mt 12,27).

V jeho slovech bylo něco víc, než jen prosté učení. Učil jako ten, kdo má moc (Mt 7,29). V jeho slovech bylo cítit něco víc než jen samotný obsah. Nutily k přemýšlení, nutily ke změně nejen obsahem, ale i svou vnitřní vahou. Tohle básníci umí. Nevím, jak to dělají. Nikdo ještě nevymyslel algoritmus, podle kterého by se dala napsat „účinkující báseň“, nějaký za všech okolností „burcující proslov“. Facebook je přeplněný motivačními citáty, můžete si dokonce objednat, aby vám chodil každý den jeden na mobil. Posuďte sami, nakolik vás kdy nějaký posunul dál. Ježíšova slova to umí. Posunula dál celé lidstvo a posouvají ho už dva tisíce let.

Pořád jsou to básničky. Určitě nechtěl, aby si lidé odsekávali údy či vylupovali oči. To je jen další literární útvar, kterému říkáme hyperbola. Porozumět básničkám ale není vždycky úplně snadné. Dokonce i tuto hyperbolu už někdo vzal doslova…

Proto jsem dost skeptický k tomu, když se někdo rozhodne „přečíst Bibli“. Není to úplně špatně, ale je to jako „přečíst Skácela“ (ať vezmu někoho, koho mám rád). Když to udělám, tak po přečtení Bible možná budu schopen zopakovat podobenství o nemilosrdném správci (Mt 18,23n). Stejně jako že někdo pil ze studánky plné krve, protože zabil moudivláčka (Píseň o nejbližší vině). Ale že se v těch slovech setkali dva básníci a vypráví příběh o mně, to už mi při takto letmém čtení unikne. Važme si básníků. Učí nás, ale ne jako zákoníci, ale jako ti, kteří mají moc.