Janinka Esterlová

Nečúrejte do bazénu

Tak schválně, kdo z vás to jako malý někdy udělal? A kolikrát jsme ten zákaz slyšeli. Je jeho dodržování tak důležité?

Inu, kdo by se dobrovolně v takové vodě chtěl koupat? Tak si to spočítejme – jak často do bazénu chodíte, jak velkou část dne tam strávíte, kolikrát je bazén větší než lidské tělo a jaká je vůbec pravděpodobnost, že schytáte zrovna ten bazén, který dítě využilo kromě k cachtání i jako záchod? Fuj, odporné, no jasně. Ale nakonec – jenom se vykoupem, ani pít tu vodu nemusíme. Po vykoupání jdeme ještě do sprchy, umyjeme se mýdlem… Zkrátka dopad jedné návštěvy „znečištěného“ bazénu je na naše tělo mizivý, přes kůži se do těla skoro nic nedostane.

A teď se zamyslete nad tím, co je pro tělo ještě důležitější než voda, kterou máme k dispozici snad až nepřirozeně vyčištěnou… 10 vteřin přemýšlení – přišli jste na to? Ano, je to vzduch! Tedy, lépe řečeno kyslík, ale ten se o moc jiným způsobem než dýcháním vzduchu získat nedá. Bez vzduchu člověk vydrží tak pár minut a je konec. Bez vody to jde i pár dní. Za den vypijeme (nebo bychom alespoň měli vypít) kolem dvou litrů vody. Víte, kolik nadýcháme vzduchu? Až 10 metrů krychlových! A teď si představte svůj dosavadní hrůzný pocit, když víte o dítěti, které se vyčúralo do bazénu, a vy jste si omylem jednou lokli. No fuj, že jo. Ale jedno dítě v jednom obřím bazénu… jaká asi tak koncentrace moči se mohla dostat do vašeho těla?

A pak budu mít další záludný dotaz – máte doma kotel? Spalujete plyn nebo pevná paliva? Pokud máte doma teplo díky dálkovému ohřevu (z teplárny), dobře děláte. Jak se ukazuje v posledních letech, ti, co to myslí s přírodou dobře a pálí si doma dříví, aby ušetřili neobnovitelné suroviny, vychází v testech jako mnohem větší znečišťovatelé ovzduší než ti, kteří mají svou domácnost napojenou na centrální síť. Jak je taková nespravedlnost možná? Inu, taková velká teplárna kumuluje většinu spalin do jednoho obřího komína, který má mnohem přísnější emisní limity než váš domácí kotlík. Ten totiž nemá povinnost být vybaven tolika fitry nebo popílkovými odlučovači a v poměru ke spálenému množství přináší do ovzduší mnohem víc znečišťujících látek.

Ale svatí ti, kdo pálí dřevo! Snad každý se někdy procházel (nebo možná skoro prodíral?) ulicí, která byla začouzená až hrůza. Kouř z komínu hříšníka byl tak těžký, že se valil rovnou k zemi, místo aby plynule odešel do vyšších vrstev atmosféry. Copak asi tito lidé pálí? Asi všechno, co doma najdou. A já radši ani nechci vědět, co to je. Snědli byste plast? No, dobrovolně a bez vyhlídky alespoň vyhrané sázky asi ne. A když jdete po takové ulici, tak vám nikdo ani možnost rozhodnutí nedává. Prostě si ho nadýchejte. Za prvé to smrdí a za druhé je to karcinogenní, mňam! Tělo ze vzduchu sice potřebuje hlavně kyslík, ale to neznamená, že ostatní složky vzduchu z plic jednoduše vyjdou ven. I další plyny mají schopnost projít stěnou plic a dostat se do oběhového systému. A kdyby jen plyny. Dokáží to i miniaturní částice tzv. aerosolu. To je pojem pro směs pevných či kapalných částic ve vzduchu. Určuje se jeho velikost, někdy i chemická povaha a celkově jeho nebezpečí pro lidský organismus. Otázka č. 8: Je nebezpečnější větší nebo menší částice (řády mikrometrů). Tik ťak tik ťak. Menší! Proč?

Velké částice nás podráždí, takže je řasinky dýchací trubice hezky pošlou pryč. Ty miniaturní ovšem mohou mít taky schopnost projít do krve, ale tato schopnost je poněkud hraniční. Když neprojdou, tak se zaseknou. To se jim nejčastěji daří právě v plicích. Tělo vyvolává obranné reakce, aby částečku vypudilo, ale ona je tak malá, že se zaklesne a spokojeně si hoví na svém místě. Tělo signály opakuje, opakuje… až se z toho může zbláznit a začít nekontrolovaně bujet – nádor je na světě. Toto je samozřejmě hodně zjednodušená verze vzniku zhoubných onemocnění z částic ve vzduchu. Omlouvám se za ni, ale nám jde spíš než o přednášku z fyziologie člověka o přednášku logiky a etiky. Budu-li spalovat odpad, znečistím ovzduší nesčetněkrát víc, než znečistí jedno dítě čistou vodu v bazénu. Dýchat musím, na výběr nemám. A nebudu to dýchat jenom já, ale celé moje okolí. A třeba i ti, které mám rád a na kterých mi záleží. Každý několik tisíc litrů denně.

„Nejkrásnější“ plyny pochází samozřejmě z plastů, ale nebezpečí se skrývá i tam, kde si ho mnozí třeba ani neuvědomují – lakované dřevo, potažený papír… Pokud spalovat odpad, tak jedině ve spalovně, ta je vybavena tolika zařízeními na čištění spalin, že se s nadsázkou říká: „Nejčistší vzduch v Praze? No, to je u spalovny v Malešicích.“

péče

ČCE v řešení problematiky spalování odpadu nezůstává pozadu! Nejde o problém pouhé neznalosti, často se jedná spíš o bezohlednost. A ta dle mého názoru není vlastností, kterou by se křesťan měl honosit. Vznikla tedy kampaň „Nepalme odpad!“, při níž funguje webová stránka: www.nepalmeodpad.cz, která je plná užitečných rad a odkazů. Někteří lidé si stěžují, že nemají peníze, aby topili něčím jiným. Některým skutečně nedochází, že by pálení odpadu mohlo být závadné! A ty chceme poučit a možná i vystrašit? Že zastrašování není dobrou cestou? Ono ale začíná být docela aktuální a z našeho směru vlastně spíš milosrdné. Nedávno totiž byla schválena možnost provedení domovní prohlídky – prohlídky kotle, pokud jsou na majitele vznášeny stížnosti. Pokuta není vůbec nízká. Takže pokud znáte někoho, koho ještě sport zvaný házení odpadu do kotle baví a nepřesvědčí ho ani hrozba pokuty, zeptejte se ho, jestli by mu vadilo, kdyby mu někdo načúral do jeho bazénu? Mně totiž docela vadí, když mi ostatní spoluobčané „čúrají“ do vzduchu.

Kompot, nebo kompost?

Třídíte odpad? A co bioodpad? A máte kompost?

Předpona bio se k tomuto druhu odpadu přikládá proto, že je tzv. biologicky rozložitelný – příroda se s ním přirozenými mechanismy vypořádá sama a beze zbytků ho zrecykluje. To se třeba o plastech nebo kovech říct nedá.

Bioodpad je obecně defiován jako jakýkoliv odpad schopný aerobního (za přístupu kyslíku) nebo anaerobního (bez přístupu kyslíku) rozkladu. Svým různorodým chemickým složením představuje potravu pro všemožné organismy, které svým metabolismem přeměňují původní molekuly na molekuly jiné a přitom z nich získají energii pro svůj život a námi odhozený bioodpad se postupně vytrácí, až zcela splyne s okolím.

Takhle krásně je zařízen koloběh látek v přírodě. Ovšem ne všechny biologické procesy, které mikroorganismy provádějí, jsou tak nějak příjemné člověku v domácnosti. Tak si třeba vzpomeňte, kdy vám naposled něco zplesnivělo. Pokud jste to snědli a nyní si v poklidu domova čtete tento článek, klobouk dolů před vaším zažívacím traktem! Plesnivění, hnití nebo kvašení jsou totiž procesy z pohledu člověka nežádoucí. Mohou být i nebezpečné, a to nejen při pouhé konzumaci, ale třeba i kvůli odcházejícím výparům. Snad vás taky v chemii učili říkanku o sulfanu: „H2S, smrdí jako pes, odnese tě do nebes.“ Takže bacha na smradlavý vajíčka!

Kromě vajíček a dalších potravin, které se vám můžou zkazit v lednici, se k bioodpadu řadí ještě rostliny a jejich části, houby, čistírenské kaly, živočišné odpady, podestýlky nebo třeba papírové odpady. Zdálo by se tedy, že pokud si odpad nenecháme doma a dopřejeme mu výlet za město na skládku, dáváme ho tím napospas přírodním koloběhům a vše je v pořádku. Opak je ale pravdou.

Já jsem si třeba vždycky myslela, že když směsný odpad směřující na skládku ještě trochu „naředím“ těmi rozložitelnými, přírodě kamarádskými slupkami od brambor a ohryzky od jablek, napomůžu tak organismům, aby se jim v té hrůzné všeho(ne)chuti žilo o trochu šťastněji a nemusely se živit jen starými botami a odhozenými hračkami.

V takovém blahobytu se jistě i rády rozmnoží, takže nakonec celý rozkladný proces skládky poběží rychleji a ani nejdokonaleji nalíčené Barbie nevydrží neporušený make-up do konce věků. A ono to tak vůbec nefunguje. Stejně jako si Barbie nepřeje, aby jí nějaký mikro-drzoun okusoval našpulené červené rty, ani zaměstnanci skládky si nepřejí, aby jim v rajónu šmejdily miliardy mikroskopických příživníků.

Skládka totiž není a nemá být přirozený přírodní útvar, ve kterém dojde k rozkladu a splynutí s přírodou. Nedojde. Na to je v ní příliš mnoho nerozložitelných (nebo složitě a dlouho se rozkládajících) látek. Skládka je spíš poměrně technologicky složité zařízení, pro něž jsou biologické pochody nežádoucí a snaží se eliminovat jejich vliv na okolí. Jaké pochody? No, ty zmiňované z ledničky. Sem tam něco zasmrdí a vyteče… Ale představte si, o kolik víc toho vznikne na takové ploše.

V současné době se v běžném směsném odpadu podíl biologicky rozložitelné složky pohybuje mezi 30-40 % celkové hmotnosti. Tedy přes 1 milion tun ročně v ČR tvoří odpad, který bychom zjednodušeně řečeno mohli klidně zahodit do křoví. Co s tím můžeme dělat my? Tak třeba vyhledat nejbližší hnědou popelnici na bioodpad! Jenže zde většina lidí narazí na hodně velký, vlastně spíš zcela základní problém – absenci těchto popelnic.

Od loňského roku sice občanům přibyla obecná povinnost třídit i tento druh odpadu, jenže pokud od obce nemají k dispozici sběrnou nádobu (tedy hnědou popelnici), tato povinnost zaniká. Obce samozřejmě mají povinnost tyto nádoby zajistit, ale chybička se vloudí všude a některé obce zkrátka nainstalovaly celou jednu popelnici pro všechny obyvatele obce. A teď si zahrajme na schovávanou. Mnohem ideálnější mi tedy připadá kompostování! K průmyslovému kompostování míří i odpad z hnědých popelnic, ale mám teď na mysli spíše to domácí.

Zdá se, že i Češi už pomalu vyrůstají z nedotknutelného modelu dokonale upravené zahrady a nějaký ten růžek pro kompost si najdou. A rozhodně to není jen ku prospěchu životního prostředí! Zkuste schválně někdy sledovat, jakou část vašeho odpadkového koše tvoří biologicky rozložitelný odpad. Pokud se ve vaší obci platí za každý odvoz popelnice směsného odpadu, o kolik prázdnější by mohla bez bioodpadu být? O kolik víc peněz vám zůstane v peněžence? O kolik méně mušek vám bude vylétávat z koše?! A o kolik víc rajčat vám vyroste na záhonku pohnojeném zralým kompostem? „No jo, a co my, co nemáme zahradu, hm?“ Slyšeli jste už o vermikompostu?

Jestli patříte mezi ubožátka, kterým rodiče nikdy nedovolili psa, kočku nebo ani želvu, máte novou příležitost! Pokud někomu nepřijde divné chovat pavouky, strašilky nebo dokonce mravence, vám odteď nesmí připadat divné chovat žížaly! Žížaly jsou totiž základem vermikompostu. Pokud jste neznali říkanku o sulfanu, ódy na užitečnost žížal jste snad na prvním stupni ZŠ zaslechli. Kypří půdu, živí se odumřelými zbytky a přidávají živiny… A potkali jste snad někdy někoho, kdo by byl na žížaly alergický? Potřebují snad třikrát denně venčit a pravidelně krmit? Takže popadněte pár starých kyblíků a zahrajte si na architekty.

Vermikompostér se dá na internetu v několika variantách dokonce koupit. Cena ale není úplně lákavá. Mnohem lepší je si domeček pro žížaly vyrobit vlastnoručně! Kbelíky (třeba od malířské barvy) by do sebe neměly úplně zapadat, ale dnem navazovat. Můžete použít dva nebo tři, podle toho, kolik se vám doma hromadí bioodpadu. Pokud stavíte dvě patra, spodní budou sloužit pro zachycování tzv. žížalího čaje, který je vynikajícím tekutým hnojivem. Aby mohl čaj odtékat z druhého patra, je třeba ve dně udělat otvory.

Ne ale příliš velké, aby jimi nepropadávaly nerozložené zbytky nebo dokonce celé žížaly. Do horního nastěhujete žížaly a budete je krmit zbytky z jídel a z příprav jídel, oschlými květinami a sem tam i ruličkou od toaletního papíru, obalem od vajíček nebo jiným starým papírem. Pokud vám druhé patro bude poněkud překypovat, přidejte nad něj ještě třetí, do jehož dna vyvrtejte větší díry, aby měly žížaly šanci cestovat z kyblíku do kyblíku a směs promíchávat. Rozhodně je výhodné celý komplex opatřit víkem.

Zde je důležité pamatovat na to, že žížaly taky dýchají a potřebují opět otvory, tentokrát pro přístup vzduchu. Kromě vzduchu je třeba dbát i na správnou vlhkost. Jak je známo, dešťovka při dešti vylézá z půdy, nemůže totiž dýchat, takže zalévat jako květiny je nebudeme. A taky pokojovou nebo mírně nižší teplotu! A kde vzít žížaly? Můžete si je buď vyhrabat někde venku, nebo koupit. Chtěla bych vás ale poprosit, pokud si koupíte žížaly, které nejsou v České republice domácí, nepouštějte je do volné přírody. Já vím, zní to asi vtipně – „Že nám žížaly zdecimují přírodu?“

Ale člověk nikdy neví, jak se nový druh bude v zaběhlém ekosystému chovat, ač vypadá tak mírumilovně a navíc skoro stejně jako domácí sestřenice a bratranci. Slovíčko „skoro“ je v předchozí větě klíčkové. Pokud s hotovým kompostem nebudete mít žádné další úmysly, prostě ho jednou za čas vysypte někam ven. Někteří lidé si ale vermikompost zakládají právě z toho důvodu, že jeho produkty jsou jedněmi z nejkvalitnějších hnojiv! A těmi rozhodně nepohrdnou ani pokojové rostliny.

Takže kompostování zdar!

A ještě pár rad na závěr, které složky bioodpadu ne/patří na kompost:

ANO
odpad z přípravy jídel
odpad ze zahrady
zbytky od kávy a čaje
popel ze dřeva
zbytky jídel
potravinami znečištěný papír
podestýlky domácích zvířat

NE
rostliny napadené chorobami
maso a masné zbytky
mléčné výrobky
plevele, které vyrostou zkrátka všude
kosti
staré oleje

Kdybych žil ve středověku, pracoval bych pro reformu církve

zeleni.cz

www.zeleni.cz

Matěj Stropnický – původem novinář, dnes známý spíše z politické scény jakožto předseda Strany zelených, zastupitel hlavního města Prahy a Městské části Praha 3, spoluzakladatel občanských sdružení Žižkov (nejen) sobě a Tady není developerovo. Baví ho propojovat zkušenosti z původní i současné profese – své teoretické uvažování novináře se snaží uplatňovat, poupravovat a proměňovat v politickou praxi. Politik totiž má k dispozici nástroje, kterými může své „novinářské názory“ prosadit. Novinář si může tak akorát stěžovat.

Proč jste se vůbec rozhodl jít do politiky?
Politika je prostor, ve kterém člověk uskutečňuje svoji svobodu. Nechci, aby o mně rozhodovali jiní, a chci se podílet na podobě světa, ať už v místě svého bydliště nebo na větším území.

Kolik vám bylo let, když jste si tohle začal uvědomovat? Změnil se od té doby nějak váš postoj, pohled na věc?
Bylo to ke konci studií na gymnáziu, kdy jsem začal číst Literární noviny a obecně víc noviny. Krátce po 19. roku jsem vstoupil do Strany zelených a od té doby jsem jí zůstal věrný. Asi bych neřekl, že jsem si všechny tehdejší názory ponechal ve stejné podobě. To by ani nebylo dobře. Ale to základní směřování zůstává a snažím se ho spíš prohlubovat.

Nebylo to unáhlené rozhodnutí?
Ne, to určitě ne. Nelituji toho, i když je prosazování většinově neoblíbených názorů trošku boj s větrnými mlýny a přesila je veliká.

Objevil jste se i na scéně jako herec – tímto směrem jste jít nechtěl?
Původně jsem o tom taky uvažoval hlavně díky prostředí v rodině, kde každý něco hraje, zpívá nebo tančí. Hrál jsem v jednom filmu a jednom seriálu. Sám jsem pak ale aktivně na konkurzy nechodil. Prostě mě bavilo víc číst, psát, mluvit… Zlákala mě zkrátka jiná profese.

Není vám to někdy líto?
Kdyby přišla nějaká nabídka, asi bych o ní uvažoval, ale já jsem taky hodně nabídek odmítl. No, hodně… tři (smích). Pak už se rozkřiklo, že telenovely neberu, tak to utichlo. Můžu se někam hodit jako tvář, ale neřekl bych, že tam něco zvláštního sehraju.

Máte vůbec s tolika politickými funkcemi čas dělat i něco jiného?
Tak já jich zas tak strašně moc nemám (smích). Zdaleka nejvíc mě vytěžuje předsedování Straně zelených, to je práce na plný úvazek. Ostatní funkce nezaberou tolik času, protože se jejich výbory scházejí třeba jednou za měsíc.

Když máte čas, co rád děláte?
Rád čtu, jezdím do přírody. Rád chodím do kina. Občas jdu s kamarády do hospody.

A naplňuje vás to, co děláte?
Jo, určitě, jinak bych to nedělal! Je to těžká práce, protože její výsledky nejsou vidět hned, ale je smysluplná! Novináři článek vyjde za pár dní, za týden, takže máte pocit, že se něco stalo. V politice je extrémně dlouhý čas mezi tím, kdy se rozhodnete něco změnit, a tím, že se to fakticky stane. To většina lidí nevydrží, protože nemáte vůli donekonečna prorážet zeď hlavou, a začne místo veřejného zájmu prosazovat soukromé zájmy. To je totiž jednodušší.

Měl jste někdy chuť s tím seknout?
No, jistě! Zrovna dneska ráno? Stává se to samozřejmě často, musí se zatnout zuby. Nějakou tu vydanou energii zase získáte zpátky od lidí. Potkáte třeba někoho v tramvaji, kdo vás povzbudí, řekne, že vám drží palce… To je energie na celý týden! Kdybych ale pořád seděl jenom na facebooku, tak by mě to asi úplně vysálo.

Jak se vyrovnáváte s novináři, s médii?
Novináři často projektují do mé osobnosti své vlastní představy o mně, o tom, jak by měla moje práce vypadat. Málokdy ale vědí, jak se v politice dá něco prosadit a jak to vůbec funguje. Jejich cílem není vystihnout, co opravdu říkám, ale nějak mě nachytat nebo zkonstruovat můj obraz. A pak si mě přijdou někam poslechnout lidi a diví se, že jsem úplně jiný. Novinář si prostě občas pozmění nějakou otázku, jinou i úplně přidá, sem tam přeruší delší monolog… Já jako novinář do té jejich kuchyňky vidím. Často je v ní hodně manipulace. Ale na druhou stranu je moje práce, abych uměl svoje myšlenky odprezentovat a vysvětlit tak, aby byly neprůstřelné, až nepřekroutitelné. A to není jednoduché… Je to asi úplně stejně těžké jako něco prosadit.

Tématem tohoto čísla je angažovanost. Co pro vás toto slovo znamená?
Opak lhostejnosti. Zájem.

V čem se v tomto slova smyslu vy angažujete?
Ve věcech veřejných. V tom, co se netýká mě nebo výhradně mě a týká se společnosti. Jde mi o hledání, pojmenovávání a prosazování veřejného zájmu, který je sám o sobě obtížně popsatelný. Veřejný zájem vzniká, nějak se vyvíjí, ne že prostě je. Stejně jako pravda, ta se taky musí hledat. Myslím si, že politika by měla mít za cíl hledání a naplňování veřejného zájmu. Někdy ale veřejný zájem nemusí být nutně názor většiny. Já jsem třeba silný odpůrce tzv. selského rozumu. Opírá se o strašnou spoustu předsudků. Rozhodně v něm je nějaká moudrost typu „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Ale pak jsou věci, které na první pohled rozumu patrné nejsou, a tam selský rozum nestačí. Např. boj za „placatou Zemi“. Selský rozum byl ochotný se bít za to, že není kulatá. A pak jsme vědecky dokázali, že je. Selský rozum funguje tam, kde se může opřít o zkušenost, o konkrétní skutečnosti. V abstraktním myšlení ale nestačí.

Žil jste i v jiných zemích, připadá vám, že se tam společnost angažuje více, nebo méně, nebo prostě jinak?
To se mi trochu těžko posuzuje, protože už je to docela dávno. Ale jak to sleduju dneska, tak třeba Francouzi strašně rádi stávkují. Stačí málo a ulice je plná. Neřekl bych ale, že je u nás méně občanských aktivistů než jinde. Jenom je naše veřejná debata a kritika taková umírněná. Naše požadavky jsou neúměrně umírněné stavu planety, jsou málo radikální.

Málo radikální?
V médiích se s oblibou ukazuje rovnou střet nějakých dvou stran, nejlépe fyzický střet. Protesty a konflikty vypadají jako bezpříčinné a popisují se jen nástroje – např. demonstroval, přivázal se ke stromu. Třeba v případu dálnice D8 bylo kolik let slyšet, že ekologové zabraňují její výstavbě. Ale už se neřeklo, že byl protest založen na studii, která dokládá špatné geologické podloží, díky němuž se pak na dálnici skutečně zřítil svah. Někdy se prostě ve zvláště odůvodněných případech, kdy stát na podklady opravdu neslyší, dojde k poněkud radikálnějším situacím, v nichž ale nejde „jen“ o ochranu přírody, ale třeba i o záchranu celé investice.

Připadá vám, že se v Čechách angažují lidé moc, nebo málo?
Jedna věc mě trošku mrzí. Lidi, kteří se angažují v neziskových organizacích, ve svých funkcích často setrvávají a nejdou hájit svou kauzu do politického prostoru. Jako kdyby se politiky štítili, nebo já nevím… V politice je to místo, kde se vede veřejný zápas, a myslím si, že by se do něj tito lidé měli více pouštět.

Připadá vám, že se veřejně dostatečně angažují církve?
No, někteří představitelé až moc a ne moc dobře. Třeba pan Duka stojí na straně moci a starých pořádků. Kdežto papež úspěšně vytváří dojem, že stojí na straně lidí, a asi to tak i je. Pak mi ale připadá, že ti dva stojí proti sobě… Navíc aby byl duchovní věrohodný před veřejností jako duchovní, musí se i nějakým způsobem chovat, nějakým způsobem žít. Taky mě naštvaly církevní restituce. Z mého pohledu se nejednalo o návrat, ale o náhradu. A přijde mi hloupé, aby církev měla víc majetku než členů. Ale jinak mám z historického hlediska celkem sympatie k bratrskému evangelickému směřování. Myslím, že kdybych žil ve středověku, pracoval bych pro reformu církve. Tím, že ale žiju dneska, nepovažuji náboženství za nutné. Myslím, že člověk má být dostatečně silný, aby se obešel bez něj.

Je naše církev někdy někde vidět?
Těžko se mi rozlišuje mezi jednotlivými evangelickými církvemi. Kromě historického odkazu a historické četby vás vidím hlavně… a teď to bude znít povrchně, ale já vás vidím hlavně v souvislosti s architekturou, zejména z první republiky. I tímhle ta církev něco sděluje, nějak to vypovídá o jakési energii toho společenství.

Myslíte si, že je víra slučitelná s politikou tak, aby člověk ani z jednoho nemusel ubírat?
Víra pro mě neznamená nutně víru v Boha. Věřící není totéž, co nábožensky věřící. S mými ideály politika slučitelná je, ba dokonce ji vyžaduji pro jejich uskutečnění, ale často narážím. To patří k věci.

A je jedno, jestli jsi katolík, evangelík, nebo prostě nevíš

Byli jste někdy v Taizé? Šmankote, to snad né, neříkejte, že o tomhle bude i tenhle článek. Jako by nestačily všechny Taizé modlitby, ztišení jako v Taizé, zpěvy z Taizé, Taizé, Taizé, Taizé… Všechny tyhle Taizé věci jsou hrozně cool a in, proč už se jako infekce šíří i sem?!

Ať už jste příznivci těchto všech pojmů, nebo naopak jakýkoliv level „taizéskeptika“, je na začátku nejdůležitější udělat tlustou čáru mezi francouzskou komunitou Taizé, místem, kam se každý týden sjíždí stovky až tisíce lidí, a všemi ostatními událostmi či činnostmi, které se k tomuto místu vztahují, avšak místo jejich konání je o mnoho dál. Připadá mi, že bez návštěvy Taizé člověk ani pořádně nemůže smysl a účel těchto ztišení kdekoliv jinde pochopit. A to je možná správně. V mých očích Taizé vůbec není o formě ztišení, modliteb a o zpěvech, které se jako odkaz Taizé předkládají nejčastěji. Jde o pobyt jako celek. A proto je podstatné slovo „odkaz“. Nedělat si tady v Čechách Taizé, to prostě nejde. Ale pokusit se alespoň na chvíli trochu přiblížit tamní atmosféru…

S vyhlídkou naprosto nulového, až záporného zájmu o Taizé se našli tací, kteří byli ochotní a schopní mi spíše než formální stránky všech programů v Taizé přiblížit ducha celé komunity. Taizéskeptik level „advanced“ (téměř expert) se nakonec vydal spolu s další padesátkou Čechů v sobotu 6. srpna 2016 večer do Taizé díky ekumenickému autobusu, který byl pořádán naším oddělením mládeže a ekumenickou radou církví. Od nedělního večera nám na místě začal týdenní program. Výhodou celého autobusu bylo, že si člověk nemusel v podstatě nic zařizovat sám. Stačilo vyplnit přihlášku do autobusu, zaplatit, přečíst si pár informačních e-mailů a bylo hotovo, zbytek zařídili organizátoři.

Pocit z pobytu? Neuvěřitelný. Nejlépe to asi formuloval jeden Nizozemec z mé diskuzní skupinky: „Prostě se tady chodíš modlit třikrát denně, dostáváš naprosto příšerný jídlo, na který ještě ke všemu stojíš frontu minimálně čtvrt hodiny, a stejně je tady dobrovolně 3 000 lidí, který z toho dokonce mají radost.“ A to je podle mě kouzlo. Kouzlo Taizé. Jistě nejsem jediná, které dělá problém se uprostřed běhu všeho světa na půl hodiny zklidnit, zamyslet se nad sebou, promluvit s Pánem Bohem a připojit se do čtyřhlasého zpěvu. Místo zbožných myšlenek přichází vždy jen: „Zejtra vstáváš v půl sedmý a ještě sis nepřepsala ten sešit od spolužačky. Taky musíš zkontrolovat e-maily, jo a nezapomeň se připravit na nedělku…“

A v Taizé ty utlačované myšlenky příležitost dostávají. Přece si na ně člověk vyčlenil celý týden, ne? Netvrdím, že kvůli zamyšlení se nad sebou potřebujete jet tak daleko. Pokud to zvládnete kdekoliv, jedině dobře pro vás! Já se třeba nechám vyrušit a znervóznit snad úplně čímkoliv. Největší vrásky mi ale v Taizé činila obava, jestli zase nebude k jídlu plísňový sýr. (A byl jen jednou!)

V celém areálu a nejvíc pak v kostele panuje atmosféra, která jako by nabádala jen ke ztišení a uklidnění, oproštění se od strachů a zlob, k řešení problémů a větší vstřícnosti, toleranci a hlavně pochopení ostatních. Nikdo vám neukousne hlavu za to, že jste ve svém domovském kostele nebyli už dva měsíce nebo naposled možná o Vánocích. Nikdo vám to nebude ani vyčítat a nebude vám vnucovat, že jste špatní křesťané, nezasloužíte se ani honosit tímto jménem a co byste měli zlepšit. Vlastně se vás na docházku do kostela ani nikdo nezeptá. Pokud to někdo udělá, máte opravdu velkou smůlu na tak výjimečného účastníka. Všichni se vás naopak budou snažit vnímat a pochopit, když řeknete: „Vlastně ani nevím, v co věřím, ani jak moc v to věřím…“ Taizé je hmatatelným důkazem, že když se chce, tak to jde.

A bariérou není národnost, věk ani vyznání! Ekumena funguje a opovažte se někoho zeptat, z jaké je církve. Tím vznikají tak krásné a oblíbené předsudky, bratříčkování a vyčleňování. Pozitivní duch je snad přirozenou součástí tamního vzduchu. Ale není to povrchní lehkomyslné přehlížení všeho a radování se z čehokoliv. Ne, opravdu k tomu máte důvod a sami od sebe se prostě snažíte s druhými vycházet, protože oni se snaží taky. Všichni se chtějí obohatit. Ale ne na úkor druhých. A možná proto je taky klasická délka pobytu limitována jedním týdnem. Sice se mi hodně nechtělo odjíždět, ale po týdnu už přeci jen začínáte do věcí i lidí trochu rýpat a být nespokojený. Zkrátka umění včas skončit.

Lidi do Taizé nejezdí realizovat své nejlepší superchopnosti a před všemi se vytáhnout. No dobře, někteří takoví se tam občas najdou, ale v tu chvíli je na vás, jestli se s nimi budete dále bavit naladěni na jejich vlně, nebo se jim pokusíte nastavit zrcadlo. Pokud se tam chcete jet vytahovat, zůstaňte radši doma. V Taizé člověk objevuje zákoutí své osobnosti, o kterých třeba neměl ani zdání nebo které pohřbil kamsi hluboko a možná je čas je vykopat. Nebo zakopat ještě hloub? Každý zde dostává příležitost pohrabat se ve své mysli a uklidit si tam. Utříbit myšlenky – některé zahodit, z některých sfouknout prach a zase je zařadit do aktivní složky, některé trochu poupravit, jiné rozvinout ze zcela zmuchlaného až zašlapaného stavu, na ty v dobrém stavu se jen usmát, že o nich víte, a vrátit zpět na místo. A velkou chybou by bylo zapomenout na pár (nebo i tucet) volných polic pro ty, které ještě přijdou… A s každým dnem má člověk se zařazováním a restaurováním větší a větší práci. Ale je to práce, na kterou se těšíte! Jedna myšlenka totiž většinou nekončí jako hrana papíru, ale táhne se od ní nit k další… a možná i k desítkám dalších. A co když jsou provázky do sebe ještě zamotané?

I k tomu jsou tady ostatní lidé nebo přímo bratři a sestry z komunity, kteří vás ochotně vyslechnou a třeba se pokusí nitě rozmotat. Pokud ale nebudete chtít, nechají je přesně tak zamotané, jak si je přejete. Člověk i tak nějak skutečně dostane odvahu bavit se otevřeně sám se sebou, ujasnit si, kdo je, kým chce a nechce být. Díky tomu pak i ztrácí zábrany vyjít v takové podobě před ostatní. K čemuž hodně napomáhá i mezinárodní společenství. Vidíte, jak je každý zvyklý na něco jiného. Vy ale nevíte na co. Pokud vyjádříte skutečně svůj názor, členové vaší skupinky neví, jestli je to čistě z vaší hlavy, nebo si to myslí všichni Češi… nebo konec konců jestli jste to jenom špatně nevyjádřili v angličtině. A vaši diskuzní partneři tam většinou taky přijeli z důvodu řešení svých myšlenek a problémů.

V tom jim svým názorem můžete hodně pomoci! Prostě pochopit, porozumět, přiučit se, vyzkoušet nové úhly pohledu, načerpat spoustu naděje a novou energii do života a taky sílu jít s tímhle poselstvím i mezi ostatní lidi. Neschovávat už se za háv vytvořený pro lepší zapadnutí do všemožných kolektivů. A nejkrásnější zážitek? Představte si, že přijdete do kostela, ze kterého se line zpěv tisícihlavého davu. Korejec vedle Poláka, ten vedle Estonce a Mexičana, sem tam nějaký Ital či Švéd.

A všichni zpívají to samé. Česky.

Není půda jako půda

Někdo na půdě schovává harampádí a jiný v půdě pěstuje třeba brambory. Dnes bude řeč o té „bramborové půdě“. Připadá vám zvláštní, co TA dělá v rubrice o životním prostředí? Pokud ne, palec nahoru, pokud ano, není se čemu divit a není to vaše chyba! Půda je sice jednou z nejzákladnějších potřeb každého člověka – pěstuje se v ní jídlo, přeci. Jenže se také nevyhýbá poškozování a o její problematice se zatím celkem úspěšně mlčí.

Proč? Inu, bylo by složité měnit zajeté a celkem dobře fungující zvyky. Zemědělství si dnes žádá vysoké výnosy a ty se jiným způsobem obdělávání, než je ten současný, příliš spolehlivě zajistit nedají. Vzrůst populace od dob okopávání plodin motyčkou, orání rádlem a používání volů ne jako nadávky, ale jako tažného zvířete je značný. Najednou zmizel problém, jak nasytit celou rodinu (který v rozvojových zemích stále přetrvává). Díky tzv. konvekčnímu zemědělství, kdy jsou velké plochy obdělávány technologickými a mechanickými „pomocníky“, nemusíme mít strach, že půjdeme spát s prázdným žaludkem (pokud nepropásneme otevírací dobu i poslední večerky). Zázračně vyšší produkce plodin ze zemědělských půd schopná nasytit ohromné davy lidí si ale žádá i svou negativní stranu.

100_2828

Asi tak nějak tušíte, že ne všechna půda je stejně úrodná. Třeba Bible radí postavit si dům na skále, na pevném podkladu. Já ale radím – pole si tam nezakládejte. Tam by vám nevzešla ani pampeliška. Skála je jedním z nejméně úrodných míst (což ovšem domu vůbec nevadí). Naopak nejúrodnějším typem půdy je černozem. Obsahuje hodně humusu, který rostliny s oblibou přijímají a ládují se jím, co to jen jde. A to už zjistili naši prapraprapra… předci, že řepa vytažená z černozemě bývá zpravidla buclatější než jakákoliv jiná. Tak se v takové úrodné krajině usadili. Nejstarší mapy osídlení území České republiky téměř přesně kopírují mapu rozmístění černozemí – nížiny kolem Labe a jižní Moravu.

A co je s tím za problém? K políčku si postavím ten domeček, ať mám kde bydlet. Možná i stodola by se hodila, chlívek pro pár prasátek, boudu, ať mám kam dávat náčiní,… A v dnešní době přidejme třeba ještě školu, kulturní dům, hřiště, obchod, nebo rovnou obchodní centrum s obřím parkovištěm, širokou přístupovou cestou, dostatečným prostorem pro zásobování, pár průmyslových zón… Nechci to všechno zrušit ani nadávat, jak je to zbytečné. Není! Ale všeho s mírou a hlavně s rozmyslem. Parkoviště nemusí vypadat jako o něco menší sourozenec letiště. Průmyslový podnik nemusí tvarem až podezřele připomínat krabici od pizzy. Co třeba místo plošně velmi rozlehlých objektů postavit něco i trochu do výšky? Ano, ale vždyť je to dražší a ještě ke všemu technicky náročnější. A tímto přístupem vzniká problém jménem „zábor zemědělské půdy“. Jelikož nejvíce lidí tak nějak intuitivně tíhne k životu na výživných půdách, jejich zastavování stále roste. A je důležité zdůraznit, že půda není neživá přírodnina jako třeba skála. Na skálu něco postavíte a její vlastnosti se v podstatě nezmění. Jakmile něčím neprodyšně překryjete půdu, své výživové vlastnosti ztrácí. Nedostane se do ní totiž vzduch a často ani voda, která je podstatná pro organismy, které zajišťují koloběh živin tak důležitý pro potenciální růst rostlin. Jednoduše řečeno, pokud použiji k vypěstování určitého množství plodiny jedno pole černozemě, na stejné množství plodiny budu potřebovat klidně i dvě stejně velká pole s půdou horší kvality.

Tento problém ale v současnosti vidím spíše jako důsledek plýtvání jídlem. Jen se zamyslete, co všechno vám v poslední době shnilo či zplesnivělo v lednici. Jestli nic, gratuluji, právě jste se stali mými oblíbenci! Pokud jste do koše něco vyhodit museli, nevadí, rozhodně se ode dneška neládujte hnědými jablky a nedojedenými svačinami s jemně plyšovým zelenavým povláčkem! Základem je alespoň si uvědomit, že to, co jsem nesnědl, jako by se vůbec nemuselo vypěstovat, dovézt a skladovat doma. Kolik energie by se ušetřilo? A vím, že vám osobně to možná zní hloupě. Ale jídla se v rozvinutých zemích vyhazují neuvěřitelná kvanta každý den, dělá to skoro každý člověk… a podniky nesčetněkrát více. Bohužel někdy potraviny nejsou ani nijak závadné. Jenom třeba nemají správný tvar a dostatečnou velikost… Myslím si, že pokud by každý v České republice snědl opravdu vše, co si nakoupil, vůbec bychom si nemuseli dělat hlavu s tím, jak moc úrodnou půdu zhltne nový zimní stadion.

103_2292

Kromě zastavění ale půdě škodí různé lidské zlozvyky. „Prostě to někam vyliju, ono se to vstřebá.“ Pravdivá věta! Ono se to vstřebá, třeba do toho obilí, co tam vyroste. Pokud tam nějaké vyroste. A pokud vyroste jenom maličko, trošku ho přihnojíme. Nebo trochu víc, nebo rovnou hodně! Ještě nějaký insekticid, ať mandelinky neotravujou. A herbicid… Jó, vlčí máky do vázy pěkný, ale jíst se nedaj. Pesticidy obecně zabraňují škůdcům všeho druhu přiživovat se na tom, co si my lidi pěstujeme. To je ohromná výhoda, ovšem nesmí se přehnat. Pokud pole postříkáme nebo posypeme tak moc, že zbytky zůstanou v půdě, ničí třeba již zmiňované organismy, které bychom v půdě potkávali rádi.

Půda se může okyselit. Vzpomeňte si, jak jste se tvářili, když jste naposledy ochutnali citrón. Asi takhle nějak se budou tvářit i rostliny. (Pokud vám však citrón chutná, vězte, že i v rostlinné říši se takoví podivíni najdou.) A nebo přesolené jídlo! Soli rostlinám taky úplně nešmakujou. Může nám takto vzniknout takový krásný chemický koktejl. Pro člověka něco jako vývar z muchomůrek, rozmačkaných vraních ok, ještě výtažek jedu ze zmije obecné, zamícháme, podáváme, přejeme dobrou chuť.

Pokud není půda ohrožena chemicky, mohou na ni působit fyzikální faktory. Slovíčko „eroze“ asi znáte. Spojovaná je ale spíš s omíláním pískovcových skal a odnosu písku. Vězte, že půda je na tom podobně. Pokud je moc suchá, vítr si s ní pohraje hladce. Pokud je moc mokrá, může ji rozrušit a odnést voda. V nejhorším případě může dojít třeba ke stržení celého svahu. K těmto odnosům půdy značně přispívají mělce kořenící rostliny, které půdu nezpevňují, a vlivem intenzivního boje proti plevelům bývají mezi jejich stonky i místa se zcela holou nezarostlou půdou. Jasný vítěz této kategorie – kukuřice.

Mělce kořenící rostliny ale také ulehčují proces tzv. zhutňování půdy. Dřív si člověk obdělával a obcházel políčko sám, případně s nějakým tím pomocným zvířetem. Dnes se po něm prohánějí kombajny jedna radost. Jedna radost a jeden smutek. Ať už si o své tělesné hmotnosti myslíte cokoliv, kombajn prostě nemáte šanci ve váze překonat. Pod krokem každého z nás se hlína udupá do určitého stupně. Kombajn to ale prostě zvládne líp. A když už se po poli projíždějí pěkných pár let, půda čím dál více sesedá a je hutnější a hutnější. Zdánlivě to nevypadá jako problém, jenže přirozenou součástí půdy je vzduch. Nepotřebují ho jen půdní živočichové k dýchání, ale je základní součástí struktury, která umožňuje její komplexní využívání. Pokud ji utužíme příliš, póry se vzduchem zmizí a rostliny se budou muset hodně snažit, aby měly svými kořeny kam prorazit.

Nepodceňujme tedy půdu! Je to stejně důležitý dar jako třeba voda nebo vzduch. Jedno bez druhého by na Zemi existovat nemohlo.

Jaký opalovák na léto?

Prázdniny za dveřmi, sluníčko v oknech – co víc si přát než konečně zahodit všechno učení a vyběhnout mu vstříc? Ale pozor na věčné rady maminek: „Vem si tu čepici, nezapomeň pít, co brýle proti sluníčku, namazal už ses krémem?“

Mažete se opalovacím krémem? Ne, tohle není módní ani jiná „beauty“ rubrika. On bude tenhle článek dosti ožehavý… a to doslova. Pokud jste bílí jako stěna (nebo jako já – toto přirovnání však zatím nedosáhlo většího geografického rozšíření), vylézt na jedno odpoledne ven bez namazání může znamenat pár týdnů nedobrovolné hry na rudocha. A to už zase nechám v kompetenci maminek, jakými všemi chorobami vás v souvislosti se spálením kůže vystraší.

Já se spíš chopím příčiny. Jistě jste někdy slyšeli o ozónové vrstvě nebo ozónové díře. Ozón je trojatomová molekula kyslíku (O3 ). Daleko hojněji se v atmosféře vyskytuje známý O2 – molekula dvojatomová, bez které bychom nemohli žít. Bez ozónu ale dost dobře také ne. Kyslík rád dělá molekuly ze dvou atomů, ty jsou stálé. Ve třech (ozónu) to ještě taky jakž takž funguje, ale spojení není tak silné a stálé. A co se děje se slabými vazbami? Rozpadají se! A to přesně ozón dělá!

A ač se to může zdát smutné, je to vlastně nanejvýš skvělé. Ze slunce k zemi putuje záření o různých vlnových délkách (zkrátka říkáme, že sluníčko svítí). Nejdelší vlnovou délku má infračervené záření, které vnímáme jako teplo. Kratší vlnové délky pak vykazuje viditelné světlo, díky kterému vidíme a můžeme vnímat všechny barvy. Nejkratší vlnová délka zbývá na záření ultrafialové neboli UV (ultra violet). To už nevidíme (někteří živočichové však ano). Čím má nějaké záření KRATŠÍ vlnovou délku, tím VĚTŠÍ má energii. UV záření je právě to, díky kterému se rozpadají molekuly ozónu, má na to dostatek energie.

UV záření tím ale zároveň vyčerpá svoji energii. Však mi dáte za pravdu, že přetrhnout lano nebo i nit dá nějakou práci. Stejně tak dá práci roztržení vazby v molekule. A stejně tak dá práci i obarvení kůže. A všechno tohle zvládá UV záření. Na jednu stranu díky dopadajícímu UV záření vzniká v těle potřebný vitamin D a kůže zlátne (bledulím červená), na druhou stranu záření, které trhá molekuly ozónu, dokáže potrhat i molekuly v našem těle a působit mutace DNA. O rakovině kůže jste už určitě slyšeli, že?

Ozón nás chrání před jeho nadměrným dopadáním. Je to tak, molekuly O3 za nás pokládají svůj život. Rozpadnou se na molekulu O2 a volný atom kyslíku, který je silně reaktivní, takže se stejně brzy srazí a spojí s dalšími kyslíky a opět vytvoří ozón. Cyklus je uzavřen. Co je ale potom ta ozónová díra? Tak zaprvé to není díra. V atmosféře se ve výšce přibližně 20–30 km nad zemí vyskytuje tzv. ozonosféra, což je vrstva vzduchu s vyšším obsahem ozónu. Tam dochází k pohlcování UV záření. Pokud je ale v některém místě nad zemí v této sféře alespoň o třetinu méně ozónu, než je obvyklé, hovoříme o tzv. ozonové díře. Je to pouze ztenčená vrstva O3 . Čím méně O3 , tím více UV záření dopadajícího na zem.

Jak ale ozonové díry vznikají? Částečně je to jev přirozený – v důsledku zemské rotace je například snížený obsah ozónu nad póly. Často ale slýcháme ve  zprávách, že i  nad Českou republikou přistála ona díra! Za  to už může do značné míry člověk. Jelikož se atom kyslíku uvolněný po rozštěpení ozónu nechce v atmosféře potloukat sám, chytne se prvního potenciálního kamaráda. Zreaguje klidně i s něčím, co vůbec není další kyslík, který by vedl ke zpětnému vytvoření molekuly ozónu. Koloběh tedy začne poněkud pokulhávat. Nejčastěji se volný kyslík spojuje s plyny označovanými jako látky poškozující ozonovou vrstvu (jejich používání je vymezeno i zákonem).

Jsou jimi např. oxidy dusíku, freony nebo tzv. volné radikály, což jsou vysoce reaktivní atomy odtržené od svých původních molekul v nějaké předcházející reakci. Freony jsou právě častými původci těchto volných radikálů. Jsou to plyny obsahující hlavně fluor, chlor nebo brom. Dříve se používaly jako chladící média v ledničkách nebo jako hnací plyny ve sprejích. O jejich škodlivosti neměl nikdo dlouhou dobu ani tušení, takže se jich s radostí vypouštěly tuny a tuny.

Jejich druhým problémem je ale dlouhá životnost. V atmosféře zůstávají i stovky let, takže ač je dnes jejich využívání ve většině zemí světa zakázáno, tropí neplechu stále. K  problematice ozónové vrstvy a  jejího poškozování bylo vydáno i  několik mezinárodních smluv. Těmi nejzásadnějšími je Vídeňská úmluva o ochraně ozónové vrstvy (1985) a Montrealský protokol o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu (1987). Bohužel ne všechny země k nim přistoupily, a proto se do atmosféry stále vypouští určité množství ozonovou vrstvu poškozujících plynů. Jejich příspěvky však zdaleka nedosahují takového množství jako hodnoty z druhé poloviny 20. století.

Takže můžeme jen čekat a doufat, kdy ozónová vrstva zase hezky ztloustne do svého původního objemu a bude řádně plnit svoji službu. A co s tím opalovacím krémem? Popravdě čím vyšší číslo UV faktoru, tím samozřejmě lepší, ale dvakrát vyšší hodnota faktoru neznamená dvakrát vyšší ochranu! Již krém (či mléko apod.) s UV faktorem 15 vykazuje účinnost proti spálení přes 90 %.

Chrání však pouze proti tomuto zrudnutí. Proti mutagenním reakcím, alergiím či stárnutí kůže bohužel pomůže jen zahalení kůže. Kdyby měl člověk ale dodržovat všechna „protirakovinná“ a podobná opatření, nesměl by pomalu ani vylézt z domu. Takže radši koukejte na předpověď počasí, a pokud bude v ozonosféře zrovna trochu děravěji, vemte si aspoň slamák.

A užijte si prázdniny!

Kam mizí voda?

„V tej sprše nemusíš trávit půl dne, mně stačí pět minut, tobě by mělo taky, víš jak je ta voda drahá?!“

Rady maminek nad zlato. Ona ta voda totiž není drahá jenom ve smyslu finančním. Ona je čím dál tím dražší – cennější, nedostupnější, vzácnější… Při povodních jí má člověk až po krk (někdy bohužel doslovně), ale ve vyprahlém létě si i my snad občas všimneme nařízení proti plýtvání vodou. V loňském létě, kdy téměř vyschlo koryto mohutného Labe, snad obava z nedostatku pitné vody na zemi dostihla i nás. Nebo vás ne?

Kam a  jak se vůbec může ztrácet voda? Vždyť má přece svůj koloběh – déšť, řeka, moře, mraky, déšť, řeka… Ale ono to chvíli trvá, než kapky doběhnou, kam mají.

Voda se:

• v půdě obmění za 280 dní
• v horninách za 300 let
• v oceánech za 3 000 let
• v ledovcích za 16 000 let

Obměny a obnovy vody jsou velice pomalé. „Plýtvání vodou“ nespočívá v tom, že ji spotřebujeme, vyhodíme a tím ukončíme její život, jak se to stává s mnohými věcmi, které odejdou na skládku. Čím v koupelně plýtváme, jsou spíše chemikálie, které byly použité na vyčištění vody, a plyn nebo elektřina, kterou jsme spotřebovali pro ohřev nepotřebně dlouhé sprchové epizody. Chemikálie a energie jsou skutečně pryč. Voda ale zůstává. Ztráty samozřejmě tvoří i to, že pocákáme sprchový kout a zvýšíme vlhkost v koupelně. Plýtvání vodou spočívá spíš ve změně jejího trvalého „bydliště“. Jak dlouho to vodě trvá, než se ze zmoklé půdy dostane do řeky, kterou pak vodárna může použít k výrobě pitné vody? 280 dní je dlouhá doba. A co teprve ta další víceciferná čísla?

Můžeme s ní plýtvat tím, že ji přesuneme někam, kde setrvá dlouhou dobu. Jako třeba z moře. Čím víc vody ze sprchy pošleme do řeky, tím víc jí doteče do slaného moře. Nebo ji necháme jen tak uschnout, vypařit. Můžeme s ní plýtvat i ve smyslu nadměrného využívání v průmyslových provozech. Bez některých už se dnes neobejdeme, ale bez některých ano. Tak třeba – co pijete? Správného českého pivaře by mohlo zajímat, že na výrobu jednoho litru jeho lahodného moku padne 25 litrů vody. Jak je to možné? Do spotřeby se započítávají i všechny další procesy, které se při výrobě piva musí podniknout, ať už je to mytí láhví nebo vytírání podlah v pivovaru. Magické číslo pro Coca-Colu je ale o mnoho horší. Kvůli její extrémní sladkosti se musí vodou neustále promývat zalepení stroje, a tak na 1 l může padnout až 1 000 l vody.

Nedostatek vody projevující se na  stále více místech na zemi je způsoben jak jejím nehospodárným využíváním, tak klimatickou změnou, která má za příčinu i jiné rozmístění srážek nebo režimy vodních toků. Ale třeba za vodní toky si značnou měrou můžeme sami. Kde je dnes ponecháno původní koryto řeky? No, dnes už možná zase na více místech než před 10 lety, ale narovnávaní a lidské „zkrášlování“ toků jejich dlážděním a zpevňováním břehů je jednou z nejhorších věcí, co můžeme řece nebo potoku provést. Řeka se na jaře ráda rozlije ze svého koryta. A okolní louka je za to vděčná, neřku-li lužní les, který bez zalití řekou prakticky nemůže existovat. Jen člověk, který nad každoroční záplavou frfňá, má potřebu situaci napravovat, na rozdíl od květin nepotřebuje mít jednou ročně sklep plný vody a bahna.

Kromě toho, že si lidé staví domy na špatných místech, je problémem i to, že si vůbec stále více lidí domy staví – neboli že stále přibývá lidí na zemi. A v případě pití vody se skutečně jedná o její spotřebu. Z těla sice jistá část odchází, ale při tak vysokém zalidnění planety je úbytek vody vypitý člověkem dost značný. Navíc se člověk musí něčím živit – kulturní plodiny a zvířata taky pijí. Co by ale člověk dělat nemusel – stavět si soukromé bazény na každé zahrádce a zalévat si svůj dvoucentimetrový výstavní trávníček. Já vím, je to krásná představa, tohle všechno. Ale v posledních letech už možná začínáme pociťovat tu daň, kterou za ni platíme. Loňské srpnové horko. Ano, ano, kdo do té doby svůj bazén neměl, začal po něm toužit ještě víc. Ale i tato vlna veder byla z nedostatku vody a vedla k jejímu ještě vyššímu nedostatku. Bohužel i krásné zahradní bazény jsou příčinou nedostatku vody v krajině, která ji sama umí nejlépe distribuovat na místa, kde je potřeba. Což bazén ani zelený trávníček rozhodně není. Další příčinou, že voda z krajiny tak nějak mizí, je současný trend pěstování mělce kořenících rostlin, jako je např. řepka olejka. Pokud rostlina rozvíjí své kořeny do značné hloubky, dešťová voda zkrátka až do této hloubky steče po kořeni. Čím hlouběji se vsákne, tím déle se v půdě udrží a může být případným spodním zdrojem při obdobích sucha.

S tím souvisí i meliorace – trubky pod poli, které sbírají přebytečnou vodu a odvádí ji pryč. Většina českého území byla dříve podmáčená a zemědělsky špatně využitelná. Jíst potřebujeme, o tom žádná. Ale právě tyto mokré louky nebo mokřady umí skvěle zadržovat vodu a poskytnout ji právě ve chvíli, kdy se koryta řek vysycháním úží. Možná by stálo za to jich zase pár „odmeliorovat“. Co je přesným opakem krásně provlhčené půdy – beton. Víte, proč se používá zámková dlažba nebo kamenné kostky, po kterých se fakt pěkně blbě chodí (zvlášť v podpatcích!)? Velké asfaltové parkoviště je jako poklice nad půdou. Nic skrz ni nahoru nepropustí a nepropustí ani nic dolů. Voda musí stékat do kanalizace a půda pod parkovištěm chřadne. Dlažební kostky poskytují alespoň minimální vtok vody do půdy pod nimi a alespoň částečně zachovávají kvality zastavěné půdy.

Největším problémem s vodou je však její neustálé znečišťování. V České republice (a celé EU) má každá větší obec povinnost provozovat vlastní čističku odpadních vod. Co ale taková posvátná řeka Ganga? Ono nejde jen o to, mít nějakou vodu. Podstatná je i její kvalita. Ač z Gangy někteří i pijí, těžko uvažovat, o kolik řádů její voda přesahuje povolené hodnoty znečišťujících látek stanovené v Evropě. Kolik nemocí z ní pochází? Toto není ta voda, kterou stále narůstající počet lidských bytostí potřebuje ke zdravému životu. Devastace vod rozhodně není jen ojedinělým případem Gangy. I takoví Číňané jsou velmi úspěšní ve znečišťování vod. Konec konců oni jsou úspěšní ve znečišťování snad všeho a zároveň i v kašlání na očišťování. Čištění vody stojí další energie a zase další spotřebované chemikálie…

Proto je lepší nutnému čistění předcházet již při samotné výrobě, jak dokazují nejnovější trendy. Voda sice také má svou samočistící schopnost a poradí si s mnohými látkami, které by lidský organismus rozhodně nevstřebal, ale všechno taky nepřekousne, pak nastupuje chemie nebo řízená biologie (biologické čistění v čističkách). Znečištění se pomocí toků může šířit dál krajinou do ostatních zemských sfér. Nakonec – kolik si myslíte, že za den spotřebujete vody? A pití rozhodně není jedinou položkou. Průměrný občan ČR za den spotřebuje kolem 100 litrů vody. Ptáte se, jak je to možné? Tak spočtěte všechna desetilitrová spláchnutí, sprchu, čištění zubů, mytí nádobí, vodu k přípravě jídla… a i to pití. Do hodnoty jsou také započteny spotřeby průmyslových podniků, které jsou pak rozpočteny mezi obyvatele. Přijde vám to hodně?

Průměrný občan USA spotřebuje za den 300 litrů vody. Což nevím, jestli je uklidňující, nebo spíše znepokojující informace, ale na klidu rozhodně nepřidá, že např. v Kalifornii už skutečné potíže se suchem mají. Držme se své stovky (nebo se ji snažme snížit) a snad to nebude horší! Jo a častý nešvar – při čištění zubů nebo mytí nádobí nemusíte mít vodu puštěnou celou dobu.

Modrá, nebo zelená planeta?

Jak nám to bývalý pan prezident ve své knize krásně vysvětlil – Země je přece modrá, ne zelená planeta, jděte se všema ekovýmyslama do háje, globální oteplování neexistuje. Já bych si dovolila nesouhlasit. Háj je místo pěkné, ale nebudeme-li se stále vzrůstajícím oteplováním klimatu zabývat, možná už nebudeme mít možnost do nějakého zajít.

Výraz globální oteplování se v posledních letech nahrazuje výstižnějším termínem „globální změna klimatu“. Mnoho chytráků se drkotajíc v říjnu zuby posmívá: „No jasně, oteplování, proto mám hned pár dní po začátku podzimu navlečený palčáky a rampouch u nosu. Co budu jako dělat v zimě?“ Ale kdo by si posléze na Štědrý den nepostěžoval, že zase nepřišly bílé Vánoce… A ladovská zima. Což je mimochodem fenomén sám o sobě. Kromě klasických dob ledových a meziledových, které si předávají vládu po pár tisících let, se občas vyskytují i tzv. malé doby ledové. Jedna z nich končila právě v krásně zasněžených ladovských produktivních letech. Kupec Sámo se tedy sámosebou takovými závějemi prodírat nemusel a kdyby býval byl křesťan, možná by si taky postěžoval, že nemá ke kaprovi zasněžené pozadí. O jakou změnu se ale jedná. Nejde přímo o to, že si v každé roční době oblečeme o vrstvu oblečení méně. Mění se fungování atmosféry a klimatu, které se projevuje vyšším výskytem extrémních počasových situací (hurikány, silné bouře s přívalovými dešti, povodně, sucha), ztenčením ozonové vrstvy, celoročním aprílovým počasím.

Průměrná teplota Země se uvádí mezi 14–15 °C. Jsou v ní zahrnuty dny i noci, tropy i polární oblasti, všechna roční období,… Právě i díky této teplotě a (z vesmírného hlediska) ne příliš velké tepelné kolísavosti na planetě tolik bují život. Umožňuje kapalný stav vody, který je pro život (ve formě, kterou známe) nezbytný. Teplo k Zemi ale nepřináší jen Slunce. Kdyby tomu tak bylo, klesla by zmiňovaná průměrná teplota pod bod mrazu. O její navýšení se zasluhují tzv. skleníkové plyny. Určitě jste o nich někdy slyšeli. V pozitivním, nebo negativním slova smyslu? Bez skleníkových plynů by nám tu byla pěkná zima, ještě že je máme! Jsou to běžné součásti vzduchu jako třeba oxid uhličitý, oxid dusný, methan a ze všeho nejvíce vodní pára. Pak se k nim ale přidružily i plyny, které atmosféra dosud nepoznala – třeba freony z hnacích plynů či lednic. A proč zrovna tyto sloučeniny? Jejich molekuly mají výhodné rozložení elektrického náboje, které dokáže interagovat s elektromagnetickým vlněním. Takovýmto vlněním je třeba i tepelné vyzařování. Země nevyužije všechnu vlnovou energii ze Slunce. Část si ponechá a část odrazí. I Země sama o sobě z povrchu vydává tepelnou energii. Aby ale celkově tolik tepla neodešlo zpět do vesmíru, zřídila si příroda svůj vlastní největší skleník. Teplo se v něm neodráží o skleněné stěny, ale právě o tyto plyny, které jsou schopny teplo ve formě záření přijmout a vyzářit zase zpět.

Po celou historii planety Země složení atmosféry nezůstává stejné. Nejdivočejší období už je dávno pryč a dochází jen k malým výkyvům. Týkají se ale mnohdy právě těchto skleníkových plynů. A že jich za poslední dobu přibylo hodně! Nacházíme se zrovna v době meziledové, kdy mírný nárůst všech skleníkových plynů a tím pádem i teploty není ničím zcela neobvyklým. Zarážející ovšem je, jakou rychlostí zhruba od poloviny minulého století postupuje. Graf již nevypadá jako mírně nakloněná rovinka, úhel stoupání se zvětšuje. Dle mého názoru by bylo opravdu jen hodně velkou náhodou, kdyby zvýšení skleníkového efektu nemělo co do činění s intenzivnější průmyslovou výrobou a silným navýšením dopravy a spalování fosilních paliv. Každý spalovací proces generuje CO2. A CO2 je tuze dobrý skleníkový plyn! Jedna jeho molekula je ve zpětném ohřevu nesčetněkrát účinnější než jedna molekula vody (páry). A co teprve freony. Ty jsou dokonce mnohokrát více než tisícinásobně efektivnější než v předešlé větě oslavovaný oxid uhličitý.

A co s tím a proč se tím zabývat? Loňské tropické vedro se vrylo pod kůži snad každmu, kdo v ČR nebydlí v jeskyni nebo suterénu. Nemůžeme si za něj sami, ale svým chováním jsme mu možná nevědomky přispěli více než na nedělní sbírku v kostele. Freony jsou v Evropě již několik let zakázané. Ale jak je na tom třeba Čína… raději pomlčet. Oxidu uhličitého ale neubývá. Velká část světové populace si zvykla na svůj poměrně pohodlný životní standard, který se bez emisí tohoto kouzelného plynu prostě neobejde. A východisko se rozhodně nedá najít ze dne na den. Navrátit se ke způsobu života o pár století zpět také není řešení. Tak co třeba vytvořit něco, co naopak CO2 pohlcuje? Lesy, deštné pralesy – spousta stromů, která místo dýchání kyslíku bere oxid uhličitý a kyslík vytváří. Jo aha, jenže ty potřebujeme vykácet, tak nic.NN něco

Střední celosvětová teplota se za 100 let zvýšila o 0,6 °C, v Evropě dokonce o 1,2 °C. Za posledních 10 000 let byl maximální vzrůst 2 °C. Zvýšení průměrné teploty Země o 1 °C posunuje geografiká klimatická pásma o 250– 300 km. Zvýšení průměrné teploty Země o 1 °C posunuje vegetační pásma charakteristická pro nadmořské výšky o 150–200 m výš. Nárůst teploty je rychlejší než schopnost mnoha živočichů a rostlin migrovat do těchto posunutých pásem. Ústup alpských ledovců činí přibližně 8 m ročně. Jiná teplota přináší i jiné chemické mechanismy.

Při současném trendu by hladina světových oceánů do roku 2100 mohla vzrůst až o 1 m, což by mohlo vzít domov až 280 milionům lidí. I kvůli těmto problémům se ke konci loňského roku konala Klimatická konference v Paříži. O problému víme a snažíme se ho řešit. Jisté snahy byly už dříve – kupříkladu Kjótský protokol měl dohlédnout na snížení vypouštění skleníkových plynů o 5,2 % oproti roku 1990. Byl však přijat jen některými státy a celosvětově se množství skleníkových plynů naopak jen zvýšilo. Pařížská konference si tedy klade za cíl snížit emise skleníkových plynů nejméně o 18 % v porovnání s rokem 1990.

A co můžu udělat já jako jednotlivec? Tak třeba omezit jízdu autem, létání letadlem (které přispívá ze všech druhů dopravy suverénně nejvyšším objemem CO2) a všeobecně neplýtvat energiemi a produkty, z jejichž výroby skleníkové plyny též pochází. Pro skutečnou změnu je ale bohužel opravdu nutná spolupráce všech.

Indonésie hoří! Proč?

Zhruba od začátku roku se média plní zoufale volajícími titulky: Indonésie hoří! Ostrovy Indonésie v plamenech! Zachraňte orangutany! Naše jídlo ničí deštné pralesy a zabíjí spoustu nevinných tvorů!

K obědu si vychutnám propečené kuřátko na paprice. Ok, to chápu, že za mě asi muselo položit život. Ale co má s mým obědem společného orangutan? Opičí řízky doma neobalujem, ani vývar do polívky nevyvařujem… Na čem ale jindy smažíme? A co zbytek světa? Ke smažení, ale i samotné přípravě jídel často používáme rostlinné oleje nebo jejich ztužené tuky. Jaké ódy se pějí na kvalitní olivový olej! Jaké se ale pějí na laciný s kvalitou pokulhávající olej palmový?

Podle vyfocené rostliny na obalu často rovnou poznáme, o který druh oleje se jedná (nejsme-li naprostí botaničtí analfabeti). Kromě olivového Češi rádi sahají po levnějších a též jinak chutnajících alternativách. Na jaře jsou skoro za každým městem vidět křiklavě žluté lány řepky olejky, v létě zase slunečnice upřeně pozorují slunce kráčející po obloze. Spojitost mezi pěstovanou plodinou a vylisovanou tekutinou je zřejmá. Co ale oči nevidí… Velká část právě řepky olejky neputuje k potravinám, ale její biomasa se používá k výrobě biopaliv. Biopaliva jsou kapitola sama pro sebe, ve které ani mnozí odborníci nemají přesně vykalkulováno, co je nakonec pro životní prostředí příhodnější. Myšlenkou bylo snížit celkové emise skleníkových plynů a prosadit nový zdroj obnovitelné energie. Kromě kol traktorů poháněných bionaftou se ale rozběhl koloběh ještě zcela jiný…

Pokud máme v Čechách řepku olejku, kterou místo konzumace nalijeme do vozidla, budeme se asi muset poohlédnout po nějakém jiném zdroji omastku! Pravda, takhle to naštěstí nefunguje, ale proč i přes to čeští výrobci potravin koukají po řepkové náhražce? I když za továrnou září žluté pole, jeho pozdější olejnatá semena se za brány podniku nikdy nepodívají. Vylisovat a převézt přes půl světa olej z jejich větších statnějších palmových bratrů je totiž daleko levnější. A ekonomika je neúprosná. I když si sami na pánev kápneme vylisovanou řepku, len nebo slunečnici, v průmyslové potravinářské výrobě nalijí do těsta spíše olej palmový. Z plodů palmy olejné se dá vyrobit olej palmový – lisování z oplodí (vrchní část plodu) a olej palmojádrový – z jader plodů. Svým složením a vlastnostmi se částečně liší, ve výčtu rostlinných olejů však oba zabírají suverénně poslední místa, co se týče kvality a vhodnosti k požívání člověkem. Podíl nasycených mastných kyselin (zejména v oleji palmojádrovém) může být i vyšší než u tuků živočišných, které jsou právě kvůli této vlastnosti často terčem kritiky lékařů a výživových poradců. Na druhou stranu se za pokojové teploty nachází v celkem stabilním stavu, se kterým se v potravinářství dobře pracuje. Ze všech ostatních olejů podléhá vlastnímu chemickému rozkladu nejpomaleji a lidově řečeno se „hned tak nezkazí“.

Za dobrou zpracovatelskou kvalitou však zaostává kvalita nutriční. Vysoký obsah výše zmíněných nasycených mastných kyselin, označovaných jako „nezdravé tuky“ přispívá ke zvyšování výskytu civilizačních chorob – obezity, kardiovaskulárních obtíží. Co s tím ale stále mají společného ti orangutani? Rohlík s nutelou (kterou z velké části tvoří právě palmový tuk) asi nesvačí. Jim ale ubývá míst, kde by vůbec svačit mohli. A nejen svačit, ale i spát, schovat se, žít. Kvůli masivnímu vzrůstu obliby levného palmového oleje se kácí stále větší a větší plochy deštných pralesů. Nechci omílat pohádku o tom, jak jsou tyto oblasti nepostradatelné pro život celé planety a že bez jejich pravidelného kyslíkového přísunu se brzy všichni udusíme. Pohádky zpravidla nevyprávějí skutečnost. Za poslední desítky let jsme pralesů vykáceli opravdu hodně a stále si spokojeně dýcháme. V atmosféře je kyslíku soustavně vysoký podíl. Až tisíckrát menší je zde však přirozené procentuální zastoupení oxidu uhličitého. Rostliny ho pro svůj život a právě k tvorbě kyslíku využívají. Pokud jich ubude, bude i méně spotřebitelů CO2 a pokud rostliny dokonce rovnou vyhladíme spálením, vytvoříme tímto procesem další přísun nežádoucího skleníkového plynu. A tato skleníková aktivita již znatelná je.

'New Britain Oil Palm Limited' palm plantation, near Kimbe, West New Britain Island, Papua New Guinea, Wednesday 24th September 2008.

‚New Britain Oil Palm Limited‘ palm plantation, near Kimbe, West New Britain Island, Papua New Guinea, Wednesday 24th September 2008.

Právě v neudržitelné devastaci krajiny někteří spatřují to pravé nebezpečí a skryté úskalí palmového oleje. A také je mnohem zjevnější. Z leteckých snímků lednové Indonésie je vidět jen tmavý valící se oblak kouře. Místo dlouhověkých lesů nastupují nepředstavitelně obří plantáže palmových výhonků, za pár let obsypaných košatých stromů a za dalších pár let již nepoužitelných stromů. Vyčerpán je nejen strom, ale i půda pod ním. Půda dříve zvyklá na neustálý přísun rostlinných i živočišných zbytků, závlahu, cirkulaci živin a humusu je najednou mezi stromy odhalena a začíná fungovat zcela jinak, chudne. Aby byly výnosy z plodin co nejvyšší, nastupuje ze strany člověka intenzivní stříkání pesticidy a dalšími podpůrnými látkami. Přirozená schopnost substrátu uživit rostliny klesá, a proto je výhodnější pokácet si nové místo. A kam se uchýlí všechna zvířata, někdy dokonce i domorodé neinformované obyvatelstvo? Je nutné odpovídat?

Ač si toho možná nevšímáme, snad denně jíme potraviny, které tento business podporují. Není ale divu, mnohdy se o tom ani nemůžeme přesvědčit. Pokud na výrobku stojí pouze „rostlinný tuk“, z jaké rostliny pocházel, se již nedovtípíme. I české margaríny, které se tváří jako oleje lisované z květinové zahrádky víly Amálky, jsou mnohdy koktejly se značným podílem vyšťavených palem. Jinde na nás ale palmový či palmojádrový tuk vyskakuje rovnou z kolonky složení. Najít brambůrky, sušenky nebo snad čokoládu bez jejich obsahu bylo donedávna ještě téměř nadlidským úkolem. Poté, co se začalo o problému mluvit, fimy přecházejí pod nátlakem svých zákazníků k dražším původně používaným rostlinným tukům. Těžko říci, do jaké míry jim jde o problém životního prostředí a z jaké části drží krok s módou lidí, kteří zkrátka tento palmový boom nechtějí přehlížet. „Palmáč“ na obale je negativní reklamou. Bylo již vytvořeno i logo s přeškrtnutou palmou – aby nakupující nemusel dlouho hledat brýle pro rozluštění titěrných písmen a rovnou věděl, že se koupí tohoto produktu k palmovému peklu nepřidává.

Na odpor proti palmovému oleji také vznikla a stále vznikají nová hnutí nebo alespoň kampaně již zaběhlých environmentálních organizací. Greenpeace již před několika lety vypustila hrůzostrašnou antireklamu, kde se pod obalem tyčinky KitKat místo oplatky v čokoládě nacházejí orangutaní prsty. Pro přílišnou brutalitu byla reklama stažena, na portálu youtube je však stále ke zhlédnutí, stejně jako další podnětná videa. I facebook se plní stránkami za boj proti tomuto rozlézajícímu se obru. Stránka Koalice proti palmovému oleji informuje o každém posunu v řízení tohoto problému. V únoru se uskutečnila i virtuální událost, jejímž úkolem bylo zahltit oblíbené výrobce maily apelujícími na ukončení přidávání palmového oleje do výrobků. Tlačítko „zúčastním se“ zmáčklo až několik tisíc Čechů. Reálnou účast ale dohledat nelze, odpovídající masová odezva se od výrobců, zdá se, nedostavila. Pro usnadnění byl sestaven i fotografiký seznam produktů s/ bez palmového oleje, který je horlivými zákazníky stále doplňován a aktualizován. Nejedná se dokonce jen o potraviny, palmový olej můžeme nalézt i v kosmetických a hygienických přípravcích, kde se ovšem ve složení schovává mnohem lépe. Většina jeho světové produkce jde ale do jídla. Často bohužel do takového, které bychom si klidně mohli odpustit, kdybychom si třeba místo tatranky dali jablko. A poděkoval by nám i žaludek!

Co je barevné, to je hezké

Marketingových strategií existuje spousta. Velkou část věcí bohužel dnes člověk kupuje ne podle skutečné potřeby, prozkoumání informačního štítku či dobré zkušenosti. Ono se není čemu divit. Od každého druhu zboží existuje tolik variant, že všechna složení, návody, upozornění a rady by hravě vystačily k sepsání několika biblí. Proto se nás výrobci snaží nejrůznějšími způsoby nalákat. Úkolem číslo jedna je zaměstnat oči! Šedá myška už dnes nikoho nezaujme, hodně lesku, obrázků, poutavých sloganů a barviček – to je ten pravý koktejl úspěchu! V některých odvětvích nenecháváme zahálet ani ostatní smysly – je ten svetr dostatečně hebký? A co šampón, voní hezky?

Já jsem třeba doteď nepochopila význam Bubble tea. Možná je to vážně strašně dobrá vychytávka a já si jen kazím život tím, že jsem jeho konzumaci ještě nepropadla. Avšak přidávání takovýchto „zbytečných“, zato moc pěkňoučkých přísad (jako jsou kuličky v čaji) zkrátka na zvýšení prodeje funguje. Lidé chtějí stále zkoušet něco nového. Ještě aby ne, bez této vlastnosti bychom možná stále ještě jedli syrové maso a ve volném čase tepali věstonické Venuše.

Někdy ale výdobytky moderní civilizace nešálí jen naše smysly a nepřidávají prázdné místo v peněžence. Jinde mohou místo ubírat. Problémy s hromaděním plastu jsou známá věc. Skoro všechno má obal a skoro každý je plastový. No jo, jenže co když je plast i v samotném výrobku, který jsme si ke zlepšení našeho života koupili? Kam s ním? Slyšeli jste už o polyethylenových mikročásticích? Nebo laičtěji o plastových kuličkách, které se svou velikostí hravě schovají pod nehet? Jestli neslyšeli, možná jste minimálně viděli. Obsahuje je téměř každý peeling a poslední dobou jsou stále populárnější i v zubních pastách nebo sprchových gelech. Tedy nikdy by mě nenapadlo, že na sebe budu patlat kousky plastu. Jeden pohled do kolonky složení ale vše odhalil.

100_3974

Foto: Janinka Esterlová

Proč tam polyethylen vůbec je? Naštěstí se nejedná o pouhý hezky vypadající a zákazníky lákající výmysl. Plastové částečky mají po silnějším kontaktu s kůží schopnost zachytávat různé nečistoty nebo odírat starou nepotřebCo je barevné, to je hezké e Janinka Esterlová nou kůži, což je bezpochyby skvělé! Je k tomu ale potřebná zrovna tato umělá a velmi stabilní sloučenina, která už se i tak bezútěšně kumuluje v životním prostředí? Existuje samozřejmě více materiálů, které jsou schopny tuto funkci zastat, záleží ale na jejich ceně a dostupnosti. Vítěz je jasný.

Když si opláchneme obličej, kuličky se spolu s vodou vesele rozeběhnou do kanálu. Ano, máme čističky odpadních vod s mnoha síty, odlučovači a chemikáliemi, které si s valnou většinou škodlivin dokáží poradit. Vykutálené kuličky jim ale unikají. Ty větší se zachycovat daří, menší si ale rády s čističkou hrají jako na děti na prolézačkách – dostanou se všude, až člověku zůstává rozum stát. Ty poslušnější zachycené tedy nemají kam na spěch. Co si takhle chvíli odpočinout v nějaké klidnější nádrži? V kalu, tam si hoví ráda nejedna bakterie, a tak se zde usazují i kuličky. Kal se používá v biologické části čištění. V čističce nesetrvá věčně, musí se obměňovat, když bakterie moc „zestárnou“, a v rámci snahy využít co nejvíce zdrojů opakovaně se někdy používá jako hnojivo na pole. Tak se nám na polích kromě obilnin rodí i polyethylen. Ne, takhle to samozřejmě není. Nebojte se, že byste v rajčeti místo semínek našli barevné kuličky, schopnost pozřít tak velké částice rostliny skutečně nemají. Dostávají se ale do půdy a půdní vody. Línější kuličky to zapíchnou rovnou v hlíně. Zvídavější světoběžnice se však mohou vydat na mnohem odvážnější výlet. Půdní voda totiž taky nezůstává věčně na svém místě. Po čase se zformuje v potůček, řeku, až moře či oceán. Jak daleko kuličky doplují, většinou nezávisí na jejich touze po poznávání světa, ale na apetitu ryb a jiných vodních živočichů. Neřekla bych, že se ryby podobně jako člověk u jídla řídí vzhledem. Občas se ale zkrátka stane, že si místo sladké tečky po obědě dopřejí takovou pěknou barevnou tečku. Otráví je to? To snad jen ty největší smolaře. Ostatní skončí „jen“ se zalepeným až ucpaným trávicím traktem.

Ovšem na většinu mají vliv hlavně zmiňované škodlivé látky napoutané na povrch kuličky. Je vlastně správně, že tam škodliviny jsou, za tímto účelem se přece mikrokuličky vyrábí. Pak ale kvůli zažívacím pochodům dochází k jejich uvolňování uvnitř hladovce. Znáte ten pocit: „Proč jsem to jen jedl?!“ Existují v podstatě dvě cesty, kterými se živé organismy těchto toxických látek zbavují. Pokud to daná látka chemicky dovoluje, rozpustí ji organismus do tělní vody a následně vyloučí. Někdy je ale zkrátka s takovýmito látkami kříž, rozpustit se nedají, ani navázat se na jiné vylučovací molekuly nechtějí… Není s nimi řeč. A proto je nejjednodušší je prostě někam uklidit, aby už neotravovaly (a to i doslova). Tělo je tedy v tomto případě zachytí do tuku a „bezpečně“ uloží do míst, ze kterých už jen tak neuniknou. Pokud ryba nenasadí odtučňovací dietu, při níž se totiž toxiny vyplaví zase zpět do krevního oběhu, má vystaráno.

Já už jsem sice generace, které se utrpení jménem rybí tuk vyhnulo. Pokud by ale barevný kulatý trend pokračoval, mohla by být kvůli těmto uloženým škodlivinám jedna lžička rybího tuku mnohem kontraproduktivnější než snědení celého balení bonbónů. Stále se ryby a celkově mořští živočichové považují za vysoce důležitou součást jídelníčku každého člověka. Takže se nám s rybím fié cyklus hezky vrací na začátek k původci.

Naštěstí samozřejmě neexistuje přímý vztah mezi miliardami denně vypuštěných mikročástic a počtem toxických látek, které se nám do těla dostanou zpátky. Na většině kuliček si nikdo nepochutná, a pokud ano, jaká je šance, že zrovna mně na talíři takový šťastlivec skončí? Potenciální dávka toxinů, kterou takto zpětně můžeme dostat, je mnohonásobně nižší a pro zdravého jedince nemůže mít fatální následky. Druhou kapitolou je ovšem přirozené odpoutávání – výluh škodlivin z polyethylenových kuliček do volné vody ať už v řece nebo v moři, ale i v půdě, kde ji pro sebe získávají rostliny. Vyřazením ryb z jídelníčku si tedy nepomůžeme. Zde nastává dle mého názoru největší problém – do kolika přírodních koloběhů tyto látky vůbec vstupují?

Toto téma nezůstává bez odezvy a některé státy USA již výrobky obsahující kousky polyethylenu zakazují. Několik nadnárodních korporací se již zavázalo k ukončení výroby takovýchto přípravků. Evropu to zatím nechává více chladnou. Možná proto, že na našem trhu tolik kuličkových hrozeb nenalezneme a máme k řešení daleko horší znečišťovatele, za které se kuličková kopa klidně skryje. Je jen dalším čekajícím prohřeškem v řadě. A jak to vypadá u vás v koupelně?