Janinka Esterlová

Šťastné a šetrné!

 

Vánoce na nás míří ze všech směrů. Bohužel mnohem víc z nákupních center a reklam než třeba z kostelů. A kvůli těm obchodům samozřejmě nezůstává nedotčeno ani životní prostředí…
Vánoce – oslava příchodu snad nejočekávanější bytosti v historii lidstva. K oznámení nebylo použito žádné sociální sítě ani médií, na zisk propagačních letáků a billboardů nepadl ani jeden strom. Příznivci a svatá rodina nespálili při přepravě ani kapku fosilního paliva, místo GPS obyčejná svítící kometa poháněná čistě „zelenou“ energií, dary v podstatě zero-waste (bez odpadu). Docela eko-friendly parta („kamarádská“ k životnímu prostředí), není-liž pravda, hm? Zatím takřka nulová ekologická stopa.
Tak pojďme srovnávat s dnešní situací. Vánoční výzdoba – miliony a miliony světýlek, blikajících ozdob, haldy papírových reklam. Kolik energie tohle musí stát?
A jak to řešíte doma? Místo světélek svíčky z včelího vosku? Co třeba místo umělých třpytivých kuliček, vloček, roztomilých muchomůrek a mašlí dát na adventní věnec třeba jen usušené slupky citrusů, kousek svinuté skořice nebo hlavičky hřebíčku?
Dárky. Co třeba mně pije krev, je existence tzv. obchodů s dárkovými předměty. Jaký jiný účel by dárkový předmět mohl mít, než že ho někomu darujeme, abychom si splnili „dárkovou povinnost“, v lepším případě mu doopravdy udělali radost. Ale jak dlouho radost ze zcela nepraktického dárku, kterými se tyto obchody jen hemží, bude trvat? Já bych tak ráda někdy dostala jako dárek třeba kilo mouky. Jenže „to se nedělá, to je nevhodný“. A pak tedy zbývá jen ta přebytečná věc. Tyto předměty jako by už předem byly vyráběny  jako odpad. Kolik andělíčků a hvězdiček se nám doma válí, využít je pro jejich kýčovitost ani nechceme a je nám pouze zatěžko je vyhodit do koše.
A odkud dárky přišly? Byly z našeho města, země? No… ze Zeměkoule snad ano, ale kolik vánoční dárky vyplýtvají paliva během dovozu?
Dárkové balení. Mají svá pro i proti. Speciální vánoční edice multivitamínů v tabletách. Je to nutné? Co radši pytel ovoce? Pokud se ale jedná třeba o hezky zabalenou sadu hygienických potřeb, darujeme tím alespoň něco, co si člověk posléze nemusí kupovat sám a na smetišti zapomnění tedy skončí jen prázdné obaly (snad)!
Ach, obaly. Tak ty jdou snad z každého dárku. Co je třeba nebalit? Je pravda, že bezobalové metodě tedy nefandím ani já. Přece jenom nějaké to kouzlo a chvíle napětí mám ráda… Ale i to se dá vyčarovat šetrnějším způsobem. Patříte k těm, kteří balicí papír používají víckrát, nebo k těm, kteří na tuto skupinu lidí koukají skrz prsty?
Ono by i stačilo nedržet se tak zarytě zajetých tradic a zabalit dárek třeba do novin, starého obrázku nebo trochu kreativně využít původního obalu (např. igelitové tašky apod). I to může vypadat hezky a splní to účel. Převázání lýkem to případně v 99,9 % vylepší. Leták ze supermarketu patří do těch 0,01 %.
Nebo si ani nedávejte práci s balením a předmět vložte do dárkové taštičky. Doufám, že alespoň ty nikdo po jednom použití nelikviduje! A můžete si je klidně snadno vyrobit sami. Je vám líto vyhodit staré kalendáře? Tohle je přesně jejich druhá šance! Nůžky a lepidlo doma určitě máte.
Další samostatnou kapitolou jsou pak vánoční stromečky. Živý, nebo plastový? Dříve se prosazovala jako ekologičtější metoda stromek plastový. Ale kolik obnovitelných i neobnovitelných zdrojů se využije, než se dostane k vám do obýváku k ozdobení? Živé stromky by měly pocházet z průseků, které se v lesích provádí zkrátka proto, aby si mladé stromky nebránily při růstu. Ale kdo nám dá jistotu, že to tak je skutečně u každého prodejce? Další nepěkností posledních roků je snad nepostradatelný plastový síťovaný obal.
A co se nabízí jako možnost? Novinka – živý stromek na vypůjčení! Vážně? Je samozřejmě menší než ten, který si můžete koupit u klasického prodejce, ale máte jistotu, že k vám přijde neuříznutý, hezky zakořeněný v květináčku a po Vánocích ho odstrojíte a poputuje zase zpět do lesa! Nepadl tedy jediný stromek! Krása.
A abych životnímu prostředí darovala něco k Vánocům i já, nebudu už článek více natahovat! Třeba máte sami mnohem více nápadů než já. Přeji vám hezké Vánoce, málo shonu (a taky balicího papíru a nesmyslných dárků samozřejmě), ale hodně pokoje, blízkých lidí a radostné Boží zvěsti.
Děkuji vám za čtení mých článků! Jestli jste v nich našli alespoň jednu novou a využitelnou informaci, podnět k zamyšlení, nebo díky nim vyhodili do směsného odpadu o jed- nu plastovou lahev méně, mám radost! Přeji pěkný rok 2018 a snad se ještě někdy skrze takovéto články v Notě nebe setkáme (příští rok tomu totiž tak nebude). Témat je hodně a s časem (bohužel) přibývají stále další…

Ekologické katastrofy

Téměř denně kolem sebe slyšíme o nějakých katastrofách. Pro jednoho je katastrofou chleba padlý na zem namazanou stranou, jiní ale zažívají mnohem krušnější chvíle jako např. povodně, zemětřesení nebo války, v kterých jde skutečně o život. Nejen o blahobyt.
V katastrofách se obvykle zaměřujeme na ohrožení člověka. Co ale ekologické katastrofy? Čím jsou specifické?
Když katastrofa dostane přídomek „ekologická“, je to nejčastěji proto, že nepůsobí negativně jen na lidi, ale na celý ekosystém. Mění v něm toky různých látek, ale i třeba charakter jeho porostu a složení organismů. Rostliny ani živočichové zde nejsou tělesně „vybaveni“ na přicházející situaci. Na povodních nebo velkoplošných ohních, které se člověku zdají hrozné, některé organismy totiž své živobytí dokonce zakládají.
Ekologická katastrofa dělá čáru přes roz- počet nejen lidem, živočichům, ale dalo by se snad říct, že i samotným molekulám. Musí najednou reagovat s něčím jiným, a zcela se tím mění dosavadní chemické pochody a koloběhy.
To poslední, co ekologickou katastrofu tak nějak spoludefinuje, je lidská činnost. Ač se slovem „ekologický“ lidská činnost nemá nutně nic společného. Často se jedná o ně- jaký únik látek, které jsou pro tamní přírodu cizorodé. Člověk vytvořil a životní prostředí doplatilo (s ním ale zpětně i člověk).
A jak jsme již v historii dopláceli?
1930 – První větší ekologickou katastrofu Země zaznamenala v Belgii v údolí řeky Meuse. Jak je i nám v ČR známo, údolí dělá občas v zimě pěknou neplechu, jelikož se v něm usazuje těžký vzduch, který nemá kam utéct a plní se tím, co do něj vypustíme. Snadno tak vznikají smogové situace. Tento jev stál život několik desítek lidí a (pozor) také dobytka. Podél vodního toku totiž byly strategicky vystavěny průmyslové podniky, jejichž kouř plný oxidů síry, fluoru a částic popela se díky teplotní inverzi krásně přidržel u dna údolí. Ti kteří měli štěstí, skončili jen s respiračními potížemi.
1948 – Podobný případ se udál o 18 let později v USA v městě Donora, kde byl ale průmysl o něco zákeřnější – ocelárny, výroba zinku a kyselin. Inverzní situace (s výškou nad zemí roste teplota vzduchu, studený vzduch od země nestoupá výš, a proto vzduch ne- cirkuluje) sice nesebrala život tolika lidem, do určité míry bylo ale postiženo přes 14 000 osob.
1950 – Poza Rica, Mexico. Zde do ovzduší unikl pro změnu silně jedovatý a ne nijak voňavý sulfan. Právě pro svůj zápach je vy- užíván jako příměs do zemního plynu. Jak poznáte, že vám doma uniká plyn? Smrdí. Bez zapáchajících, člověkem přidaných příměsí byste ale únik nepoznali, neotevřeli okno a udusili se. Jenže co dělat, když se takovýto zápach objeví naopak na druhé straně oken? Jediným štěstím bylo, že v době úniku skoro všichni obyvatelé spali a s akutně otráveným vzduchem nepřišli do styku. I tak ale zemřelo 22 osob a stovky dalších byly hospitalizovány. Někteří si bohužel odnesli trvalé poškození nervové soustavy.
1952 – Velký londýnský smog. Ano, (ten v článcích již zmiňovaný – tedy…) ten, který odstartoval celý zájem o kvalitu ovzduší zejména v chladných měsících. V důsledku přetrvávající inverze se zakoncentroval oxid siřičitý a pevné částice tak, že přivodily smrt čtyřem tisícům lidí. Skoro žádný Londýňan se neobešel bez respiračních potíží. 1953 – Spojené státy nezůstaly pozadu a o rok později si vytvořili svou vlastní, podobně silnou smogovou situaci v New Yorku!
1954 – A nyní se poprvé setkáváme s druhým typem smogu – tzv. letním nebo také losangeleským. Hádejte, kde se to stalo? Tento typ smogu je založen (kdo si pamatuje?) na přítomnosti ozónu v nižších vrstvách atmosféry. Ozón reaguje se všemi možnými molekulami a jejich doposud mírumilovné chování transformuje na velmi agresivní. Ze- mřely stovky lidí.
1970 – Tokio už dorostlo do dostatečné velikosti, aby si také mohlo osvojit losangeleský smog. (Bohužel, žádný nový tokijský nevymysleli.) Zde se ale kromě agresivních molekul přimísil i typicky zimní oxid siřičitý. (Takže vlastně vymysleli, ale nikdo jim ho nepojmenoval…) Oproti Los Angeles zde však nezemřely stovky, ale tisíce lidí. Od té doby se Japonci tvrdě zasnažili o neopakování takové- to situace a vzhledem k velikosti megalopole je tamní vzduch opravdu čistý. To poslední, co ekologickou katastrofu tak nějak spoludefinuje, je lidská činnost. Ač se slovem „ekologický“ lidská činnost nemá nutně nic společného. Často se jedná o nějaký únik látek, které jsou pro tamní přírodu cizorodé. Člověk vytvořil a životní prostředí doplatilo (s ním ale zpětně i člověk).
1984 – V indickém Bhopalu došlo snad k nejzávažnější průmyslové havárii všech dob. Opět se jedná o plyn – methyl isokyanát. Tento plyn unikl z výrobny pesticidů v množ- ství 43 tun. Kromě toho, že je vysoce toxický, je také těžší než vzduch, a proto se nešířil směrem nahoru a nebyl ředěn okolním vzduchem, ale valil se z továrny do okolí u země. Tisíce lidí zemřely, když v obavách vyběhly z vyšších pater domů ven ve snaze nebezpečí utéct. V tu chvíli ale do smrtelně jedovatého plynu naopak vběhli. Dalších 150 000 lidí bylo hospitalizováno.
1989 – Na Aljašce havaroval ropný tanker Exxon Valdez. Narazil na útes. Do moře se uvolnilo 41 milionů litrů ropy a rozprostřelo se u pobřeží v délce 2 000 km (asi jako z Fran- cie na Ukrajinu). Zde vlivem úniku nezemřel snad žádný člověk, zahynulo však 250 000 ptáků a 3 000 mořských savců (ryby opravdu nikdo nepočítal). Problém úniku ropy nespo- čívá v nějaké její toxicitě nebo neodboura- telnosti. Problém tkví v tom, že ropa se drží na hladině. Proto měla možnost kontamino- vat tak velkou plochu. Pro vodní živočichy se vrstva ropy na hladině stává smrtelnou tím, že přes ni neprochází do vody potřebný kyslík a organismy se dusí. Ptáci, kteří se pak do ropy namočí, ztrácí schopnost létat. Ze všeho peří je jeden velký slepenec. Mořští nebo pobřežní savci sice nepotřebují létat, ale s vysoce umazanou srstí se také nedá dobře žít. Odborníci odhadovali, že tato katastrofa zabere samočisticím mechanismům přírody (ano, některé bakterie si ropu dají k obědu docela rády) zhruba deset let. Inu, už to bude let třicet a některé oblasti jsou stále považo- vány za intoxikované. Chemicky složitější látky zkrátka přetrvávají.
2003 – Ani v novém tisíciletí jsme se nepo- učili a v Číně se opakoval únik, tentokrát ne- jen sulfanu, ale celkově zemního plynu. Byla nedopatřením navrtána jeho nádrž. Zemřely přes dvě stovky lidí a 9 000 bylo zraněno.
2005 – Zdá se, že Čína se stává expertem na ekologické katastrofy a hned o dva roky později přidává explozi petrochemického závodu, z něhož se do okolí uvolnilo kolem sta tisíc tun různých chemikálií. Tentokrát netkvěl hlavní problém ve vzduchu, ale v řece, kterou postupem času jedovaté látky konta- minovaly v délce dokonce přesahující čínské hranice (až do Ruska). Na akutní následky zemřelo pět osob, zraněných bylo 70, ovšem 3,5 milionu lidí se ocitlo bez pitné vody.
A nakonec ještě snad všem známá havárie v jaderné elektrárně Černobyl. Ta se udála 26. dubna 1986. V okamžiku výbuchu sice bylo zabito „jen“ 32 osob. Další stovky ale byly ihned ozářeny a na následky zemřely brzy poté. Další nedopočitatelné množství osob bylo ozářeno v různé intenzitě. V okolí 30 km bylo evakuováno 115 000 osob. Radioaktivní oblak zamořil ale v podstatě celou severní polokouli. Tato katastrofa se od ostatních liší zejména v tom, že akutní následky nedopadly na tak velké množství lidí, dostavily se ale později. Výskyt rakoviny se až zdvojnásobil (zejména leukémie). V další generaci se narodilo značně vyšší procento postižených.
Katastrof s dlouhodobým působením je taktéž velké množství, které nejspíš vystačí na další samostatný článek. A za většinou stojí lidská nedbalost.

 

 

 

 

 

 

Odkdy se člověk zajímá o své prostředí k životu?

Inu, zajímá se jistě od počátku svého bytí. Ale tehdy ještě žilo lidí málo, nebyli příliš nároční na nějaké životní standardy a všeho potřebného bylo dost. Netřeba se krotit, netřeba se obávat následků…

A kdy si člověk vůbec uvědomil, že jeho činy možná nějaké neblahé následky mají? Než se ustanovil pojem „životní prostředí“, lidé si všímali spíše změn v krajině, v přírodě, které vlivem jejich činnosti vznikly. Nad hrdostí pokrokovosti průmyslových změn občas převládla i láska ke krásám přírody. Začaly se vyhlašovat přírodní rezervace. První na území Česka již v 19. století!

Ale podezření, že lze kolem sebe měnit až ničit i něco jiného než stromy, květiny a sem tam vykutat nějakou skálu, dorazilo o něco později. S komplexnější devastací okolí člověka přišla do té doby nejvýraznější osobnost Rachel Carsonová. V roce 1962 vydala svou knihu Silent spring, do češtiny překládanou jako Mlčící/Tiché jaro. Proč tiché a proč zrovna jaro? Jaro představuje probouzení přírody, bouřlivý rozkvět, bujení a pučení stromů, zvířata přinášející na svět své mladé…

Pokud se ale nezačneme starat o své prostředí, může se jednou taky stát, že po zimě žádné jaro nepřijde. Žádnému ptáčkovi se v ranním smogu nebude chtít namáhat hlasivky, z kontaminované půdy nevyraší ani lísteček, zamrzlé řeky roztají v nechutně páchnoucí zakalené stoky. K formulování vážnosti celé problematiky ji dovedl vlastní výzkum na orlech mořských, jejichž populace nevysvětlitelně klesala. Carsonová k vysvětlení dospěla. Koho by kdy napadlo, že pár kilogramů pesticidu DDT může téměř zdevastovat populaci mořského ptáka?

V tom tkví krása a největší zapeklitost životního prostředí. Vše je se vším propojené, a když si posypu pole DDT, může se stát, že jeho zbytky se díky potravní pyramidě dostanou až k tvorům, kteří se s posypaným polem nikdy nesetkají, a jelikož nemají v těle mechanismus k odstraňování takovýchto zbytků, páchají jim neplechu. Zde byla tou konkrétní neplechou příliš slabá skořápka orlích vajíček. Samice pod vlivem DDT zkrátka nedokázala pevnější vytvořit, a tak starostlivá matka při poctivém sezení na vajíčkách vajíčka rozsedla.

A to je jen jeden důsledek. Již odhalený. Kolik dalších neodhalených tehdy zbývalo a ještě dnes zbývá? Díky strachu z takovýchto a podobných událostí se v celých šedesátých letech rozjel zájem o životní prostředí a celý tento pojem se začal konkretizovat. Není to totiž problém pouze mořských ptáků, snižování kvality životních podmínek se netýká jen pár ubohých smolařů, ale třeba napříč lidskou populací jsme smolaři v podstatě všichni. A jak se vůbec mohlo stát, že to člověk s využíváním svého prostředí trochu přepískl, až tím bylo negativně změněno?

Jako křesťany by nás mohlo zajímat, že existují i teorie, které ze současného stavu životního prostředí viní právě židovsko-křesťanskou tradici. Bible je sice plná lásky, vztahu k bližním, úcty, pokory a činění pokání. Ale třeba o činění pokácení se tam mnoho nepíše. Tak jak k tomu má křesťan správně přistupovat? Svět je dle Bible Boží stvoření. My jsme jeho součástí, ale zároveň jsme stavěni o trochu výš. Máme si zemi podmanit a panovat jí… Dle profesora Lynna Whitea za ekologickou krizi (jak nazývá současný stav planety Země) skutečně můžou kultury vycházející z Bible, která vztah k přírodě příliš nekomentuje. Tak taky to není účel, za kterým byla psána… Ale poctivý křesťan si často klade otázku, co je a není podle Písma správné. A co když tam k dané tematice odpověď příliš rozvedená není? Stojí snad v Bibli: Neplýtvej elektřinou, buď vegetarián, třiď odpad, nejezdi zbytečně autem?

Je tedy logické, že v částech světa, ve kterých tato židovsko-křesťanská tradice přetrvává, převažuje světonázor, že příroda a celé životní prostředí pochází od Boha a jsou zde člověku k dispozici, k volnému nakládání. Nic posvátného uvnitř stromu po jeho rozříznutí nenajdeme, uvnitř lesa taky nevane nějaký oduševnělejší větřík. Např. oproti buddhismu je vše viděno poněkud materialisticky, prakticky. Ano, květina může být krásná, ale od té doby, co ji Bůh takhle krásnou stvořil, už s ní nic společného nemá. Dělej s ní tedy co chceš, je tu pro tebe. Dle některých je toto pojetí příliš antropocentrické a vedlo právě k bezohlednému využívání, i pod vlivem stále se zvyšující lidské populace. V Bibli sice stojí: „Naplň zemi!“ Ale… nestojí tam „přeplň“.

Jaké je únosné množství? To množství, při kterém ještě můžeme spokojeně, možná až příliš pohodlně žít a nebát se, že ovzduší se zakalí prachem a z moře budeme lovit stále více druhů až k pokraji jejich vymření. Panování nad přírodou by (stejně jako každé jiné panování) nemělo být bezhlavým využíváním naskýtajících se možností. Je zde taky příležitost se naopak hezky starat o to, co mi bylo svěřeno. Nelze jen donekonečna brát, je potřeba i dávat. Nebo v případě životního prostředí nechat regenerovat. Jen proto, že Bůh dle naší tradice nesídlí v květu pomněnky nebo v jednom z žaludků krávy, nemusíme dané organismy podhodnocovat a chovat se k nim bezohledně. Na druhou stranu takováto desakralizace („odposvátnění“) dala podnět vědcům, aby se daný organismus nebáli prozkoumat a umožnila tedy velkou část lidského poznání.

K němuž by ale dříve nebo později asi stejně došlo, protože i národy (např. Indiáni), které v přírodě určitý přesah vnímají, neměly daleko k lokálnímu vyhubení určitých druhů zvířat. Takže je vůbec problém v náboženství? Je vinou židů a křesťanů úbytek korálových útesů? Kumulace plastu v místech sbíhání mořských proudů? Nebo máme snad na svědomí i všechny ty rozsedané skořápky orla mořského?

Růži z lásky nebo z lhostejnosti?

foto Jan Esterlová, František Plzák

Ženu ani květinou neuhodíš! Ale když ženě za pěstování květin nedáš dostatečnou mzdu, zneužiješ ji a ještě zapřáhneš i její děti… Je to v pořádku?

Bohužel pravda je mnohdy taková. Z výloh květinářství se na nás usmívají všemi barvami hrající květiny nejrůznějších velikostí a tvarů. Že jsou vyšlechtěné a s kytičkami v přírodě mají jen pramálo společného, je asi všem jasné. Proč ale? Jsou snad o tolik hezčí než ty na louce? Nebo jsme jen líní na tu louku dojít (mimochodem, často bohatě stačí i městský trávník)?

Na tuto naši lenost, nebo ne lenost, prostě zvyk, nad kterým už skoro nikoho nenapadne se zamyslet, doplácí lidé v rozvojových zemích. Mysleli jste si, že se rostlinky pěstují na prostranství za městem? Nebo tedy alespoň ve velkoskleníku v malebné české kotlině? Kdepak. Keňa, Uganda, Kolumbie, Zimbabwe… Z nich se do České republiky ročně importují miliony (až desítky milionů) řezaných květin pro květinářství.

A proč tam pěstují okrasné květiny? Nemají náhodou tak trochu problémy s hladem? Neměli by si tam radši pěstovat něco k jídlu? Ano, měli! Ale květinoví magnáti se do těchto zemí hrnou stejně jako mnoho jiných podnikatelů kvůli levné pracovní síle. Místo políček pro drobné zemědělce je půda zabrána pro zdálky okouzlující, leč zblízka hrůzu skrývající květinové plantáže.

Výdělek zaměstnanců často nepokrývá ani hrubé výdaje na základní potřeby. Do práce ale nechodí o nic méně, spíše hojněji než my. Je s nimi často zacházeno zcela nelidskými způsoby. Nějakými pracovními podmínkami nebo právy si nikdo hlavu moc neláme…

Přírodní a klimatické poměry ale taky mnohdy pěstování úplně nenahrávají. Někteří hovoří o tom, že i kvůli květinám se kácí pralesy. Jedná se však spíše o problém s vodou. Taková domácí kytička v květináči se musí zalévat. Každá jiná kytička také. Na obří plantáž nebo skleník připadne nepředstavitelná spotřeba vody. Která je ale klíčovou surovinou i pro lidský život. Kde ji teď vzít, když ji všechnu vypijou květiny – klíčová potřeba zamilovaného evropského párečku?

Takže na jednu stranu si místní nemůžou sami pěstovat potravu. Díky vysoké poptávce po těchto levných květech však alespoň mají práci, díky které si přece jen nějaké jídlo pořídí. Ale co voda? Základní stavební kámen rostlinného i lidského těla. Kdo zvítězí?

Pokud už někde nějaká voda zbude, často je kontaminovaná nejrůznějšími agrochemikáliemi (pesticidy,hnojivy…). Jejich množství ve vodě by určitě překročilo normy snad všech patřičných evropských nebo amerických limitů. A tohle nejsou jediné překračované koncentrace. Jelikož se jedná o výrobu v rozvojových zemích, týkají se jí méně přísná pravidla některých mezinárodních environmentálních úmluv a programů. My jsme bohatí na to, abychom zaběhlou, dobře fungující, ale přírodě a člověku hodně nepřátelskou chemikálii nahradili více „ekofriendly“ variantou. U rozvojových zemí se ale počítá s tím, že dostatečné finance ani jiné potřebné kapacity pro „bezpečnější“ látky nemají a mohou si např. dále vesele sypat insekticid DDT, jehož používání v Československu bylo, po prokázaných toxických účincích, zakázáno již v 70. letech. Tyto látky nebývají zakázané jen kvůli přímému riziku pro lidské zdraví, ale mohou se též v prostředí kumulovat a zamořit ho. Např. se rozpustit do vody, kterou pak domorodci pijí.

Často jsou tedy lidé z těchto oblastí škodlivým chemikáliím vystaveni hned dvakrát. Poprvé na pracovišti, kde nejspíš ani neznají pojem „ochranné pracovní pomůcky“, a podruhé ve vodě, jejíž jiný zdroj zkrátka neexistuje. Další kapitolou je dětská práce. Jaký smysl mají sbírky „Postavme školu v Africe“, dokud budou lidé ze stejných zemí, které tyto bohulibé sbírky pořádají, tyto děti zneužívat k vlastnímu byznysu. Zmíněná zdravotní rizika skoro vždy znamenají pro děti riziko ještě mnohem vyšší. Pracovní doba také často přesahuje předem dohodnuté množství odpracovaných hodin.

péče

Pracovní podmínky jsou nedůstojné. Ale proč by také nebyly, když zde lidem jiná forma obživy v podstatě nezbývá a jsou ochotni strpět… no, sama si nedokážu představit, co všechno. Násilí na ženách také nepředstavuje nic neobvyklého. Stále jsou ty kupované lilie tak běloskvoucí? V porovnání s tímto problémem je už jen další malou kapkou doprava. Květiny se vypěstují v Africe, putují letadlem na burzu v Nizozemsku a odtamtud do všemožných zemí světa. I do ČR. Je pravda, že v teplejších krajích bývá růst rostlin efektivnější než v našich zeměpisných šířkách. Ale pokud se jedná o skleníkovou výrobu, kde by teplota uvnitř měla být stejná v Čechách i v Jihoafrické republice, o jak velký rozdíl asi půjde?

A kolik z těch vypěstovaných a dovezených květin se vůbec dostane na pulty? Nebo ke svému cíli – na stůl do vázy? Kolik hořkého úsilí a neproplacených pracovních hodin zvadne a vyhodí se ještě před finálním prodejem na stánku? A kolik paliva se vyplýtvá? Jak si tedy pořídit pořádnou kytici, pokud se vám luční kvítí vážně nelíbí, ale nechcete podporovat tyto nekalé praktiky? Řešením mohou být samozřejmě česká zahradnictví, v nichž velké šlechtěné květy lze sehnat. Většinou ale nemívají provozovny v místech, kam stačí pro kytku skočit pět minut před srazem. Nebo darujte květinu v květináči! Ta dělá radost déle! U nich se pěstování v ČR ještě alespoň částečně drží.

A pokud chcete skutečně klasické růže, gerbery nebo karafiáty, existuje ještě certifikovaná fair trade náhrada. Všichni pracovníci z Keni, Ugandy či Kolumbie dostanou mzdu, kterou si zaslouží, mají adekvátní pracovní podmínky a žádné pracující děti tam nenajdete. Bohužel však nalezení prodejce fair trade flowers v ČR vyžaduje značnější chvíli vysedávání nad googlem.

A pokud chcete darovat prostě milou hezkou kytičku, můžete zabrousit do firem pěstujících si vlastní ať už skutečně luční nebo částečně šlechtěné kvítí. Nabízí se třeba Loukykvět nebo Kvítí z lesa. A navíc – kdo nám diktuje, co je hezké? Neměla by náhodou krása být předmětem subjektivního vnímání? Není to absolutní fakt, je to přece možnost vlastního pohledu. Čím větší květ, tím krásnější? To je taková prvoplánová krása. Ale zkuste si někdy v trávníku utrhnout hluchavku a pořádně ji prozkoumat. Podle mě je krása přesně tohle…

Takže vyběhněte na louku a koukněte se, kolik krásy a radosti může ukrývat i ten nejmenší kvítek!

 

Oceány

Oceány. Zabírají více než 2/3 zemského povrchu. Je jich pět, ale o tom pátém na jihu skoro nikdo nemá ani tušení. Je v nich ukryto přes 97 % celkových zásob vody na Zemi, což před stavuje objem přes miliardu km3.

A k čemu že jsou? Jsou slané, takže pít se nedají, a i výroba pitné vody z nich není úplně jednoduchá (ale ne nemožná a někde již uskutečňovaná). Oceány významnou měrou ovlivňují klima pevnin. Jistě jste někdy ve škole slyšeli o Golfském proudu, bez něhož by teplota v Evropě byla mnohem nižší. Je to totiž proud masy teplé vody. Ale taky vám vždycky nešlo do hlavy, jak se v oceánu prostě najednou objeví teplejší kus, který ještě navíc někam teče?!

V proudu vody totiž nejde o pouhý rozdíl teplot. Co je zásadní, je i jiné složení vody! Je to pořád H2O, ale žádná mořská ani tekoucí H2O neobsahuje jen atomy vodíku a kyslíku. Je v ní rozpuštěná spousta dalších iontů, které organismy potřebují přijímat ke svému životu. Jedná se např. o hořčík, vápník a další prvky silně oblíbené v reklamách na minerálky. V mořích a oceánech jsou pak ještě vysoce zastoupeny různé soli, z nichž je nejznámější a nejdůležitější NaCl – nám známá jako kuchyňská sůl. Čím více je toho ve vodě rozpuštěno, tím je voda hustější. Jednou cestou zvýšení hustoty vody je tedy přidání rozpuštěných látek. Druhým a v oceánech velmi významným způsobem zahuštění je odpaření molekul vody.

Jedná se o celkový koloběh – tzv. termohalinní cyklus. Zjednodušeně se v teplých částech zeměkoule odpaří více vody, voda se zahustí a – kdo dával pozor při fyzice? Díky vyšší hodnotě hustoty, než má voda v okolí, začne pod tuto méně hustou kapalinu klesat. Tím se rozjíždí celý cyklus. V chladnějších oblastech vodu nemá co vypařovat, a proto mají vodu méně slanou a tedy méně hustou.

Soli ale nejsou to jediné, v čem se složení vody může lišit. Aby byl v oceánech umožněn život, jsou kromě solí zapotřebí další živiny. Ty se v moři vyskytují díky činnosti organismů, z přítoků řek, nebo z větrem poháněných částeček pevniny. V oceánu žije nepřeberné množství organismů. Myslíte si, že hlavním producentem kyslíku na zemi jsou deštné pralesy? Bohužel, jsou to mořské řasy! Řasy? Takové nic? Tak si představte, kolik jich tedy musí být!

Řas je zatím dost, ale mnoho organismů se z oceánů ztrácí. Skutečnost, že je člověk ohrožuje svým lovem, je asi důvěrně známá. Ohrožuje je ale i mnoha dalšími činnostmi, zdánlivě nesouvisejícími. I zde se zase všechno točí kolem globálních změn klimatu. Hrozba zvyšování hladin světových oceánů je zpropagována asi nejvíce. Protože vadí nám, lidem. Ale třeba takovým korálům vadí, že je na ně voda moc teplá. Když je člověku horko, schová se do stínu. Korál si jen tak odpochodovat nemůže. Se zvyšující teplotou také klesá rozpustnost plynů ve vodě. Brzy tedy možná začnou mít problém živočichové nároční na vysoký obsah kyslíku. Změny teplot a distribuce jednotlivých prvků ale můžou částečně pozměnit oceánské proudy. Což by zpětně přispělo k ještě větší změně klimatu. Kdo ví, o jakém proudu se tedy budou učit naše prapraprapravnoučata. Bude Evropu oteplovat nebo ochlazovat? Poteče kolem nás vůbec?

A konečně jedním z nejvíce opomíjených problémů je acidifiace – okyselování oceánů. Jak se dá tolik vody okyselit?! S tím se stále pojí globální oteplování. Zvyšující se koncentrace CO2 nezpůsobuje jen zvýšení skleníkového efektu. Plyn se nedrží pouze v atmosféře, ale rozpouští se také do vody (ostatně jako i jiné plyny). Oxid uhličitý má ale právě tu vlastnost, že jeho rozpuštěním se zvýší kyselost (sníní se pH). Na hodnotě pH závisí mnoho dějů a podobně jako korálům vadí teplo, některým jiným organismům vadí přílišná kyselost. Nejvíce jsou jí ale ohroženi živočichové, kteří si tvoří vápenaté schránky (např. korýši). Ty se v příliš kyselém prostředí rozpouštějí a tito tvorové se pak stávají bezbrannými. Z analýz sedimentů mořského dna se ukazuje, že za posledních 800 milionů let oceán skutečně nebyl kyselejším.

oceány2

foto: Štepánka Klečanská

Stále ale můžeme spekulovat, do jaké míry za globálním oteplováním / změnou klimatu stojí člověk a do jaké míry se jedná o přirozený vývoj, se kterým se budeme muset nějak vypořádat (pokud tedy chceme přežít). Nad čím ovšem spekulovat nejde, je obsah škodlivých látek v oceánu vytvořených čistě člověkem. Co mám na mysli? Hlavně pevný odpad nebo látky z něj uvolněné. Pokud vás při pohledu na přeplněný kontejner napadají slova: „To je ale nepořádek,“ vězte, že pro některá zákoutí oceánu byste trefný výraz hledali jen stěží. Problémy jsou zejména na pobřežích u delt řek, které s sebou často kdeco připlaví Větším průšvihem jsou ale tzv. ostrovy odpadků. Některé environmentální organizace s nadsázkou používají výraz „sedmý kontinent z odpadků“.

Odpadků rozhodně není málo a formují se právě díky na začátku zmíněným proudům. V určitých oblastech se odpady dostanou do rozlehlého a na první pohled neviditelného vodního víru z kolem proudících vodních mas. A z něj už je těžkého úniku. Haldy se hromadí a hromadí. A hromadění někdy není jedinou činností, kterou vykazují. Pokud na ně dostatečně svítí sluníčko, můžou se začít rozkládat, tavit a podobně. Často z nich začne třeba něco vytékat. A to „něco“ už se může ve vodě rozpustit a s nedalekým proudem dostat dál. Velkým zádrhelem těchto oblastí je také to, že je neodhalí družicové snímání. Plochy nejsou přesně ohraničené, a proto se obtížněji rozlišují. Barvou navíc často splývají s oceánem.

Pokud organismy nemají takovou smůlu a nepoštěstí se jim přímo sežrat nějaký kus odpadu, s cizorodými molekulami z něj se potkají skoro určitě. A jsme u dalšího koloběhu. Látku pozře plankton, plankton sní rybka, tu sní větší rybka, tu si dáme k obědu…

Asi se nám úplně nestane, že bychom rozřízli rybu na talíři a z jejích vnitřností se vyvalil obsah podobný rozsypanému odpadkovému koši. Takové případy už ale byly zaznamenány. A pokud ryba žila jen v těch tekutých zbytcích (nejen) z odpadů, s vidličkou v ruce nemáme šanci to poznat. Molekuly jsou vstřebané do tkání. Ani by neměly mít vliv na chuť.

K otravě lidského organismu by bylo zapotřebí sníst asi opravdu hodně takto zamořených mořských živočichů. To by člověk zemřel spíš „z přejedení“. Je ale dobré vzít v úvahu, že všechny okolní idylické fotografii úplně nevypovídají o tom, jaký je oceán skutečně uvnitř. A chceme se o něco tak krásného a životadárného stále více připravovat? Voda v oceánech ve stejném stavu naštěstí nesetrvává věčně. Odhaduje se, že k její obměně dochází jednou za 3 100 let. Začneme něco dělat? Nebo počkáme?

Park nebo národní park?

Slyšeli jste o pozměňovacím návrhu zákona o národních parcích?

Tedy on to není zákon o národních parcích, ale o ochraně přírody a krajiny, jelikož národní park je přesně místo k ochraně přírody vyhrazené. Nesmí se zde kácet lesy, těžit, povolování nových staveb je mnohem složitější, v některých zónách si nesmíme ani natrhat kytičku, natož třeba opéct buřt nebo sejít z cesty.

A proč to tak je? Je potřebné mít takové území, kde je sice krásně, ale člověk si spíš než kocháním zaměstnává hlavu tím, jestli tenhle pohyb malíčku na levé noze nebyl nějak protiprávní?! Lidé snad odjakživa chránili přírodu. Důvodů bylo hned několik. Tak například když lidé věřili, že je nějaká květina, strom nebo celý les posvátný, obdařený nějakou neobvyklou mocí, chránili ho. Když se jim líbil zpěv ptáků nebo samotný vzhled ptáků, chránili je. Když se jim líbila skála, nedovolili ji odtěžit na kámen, chránili ji.

Později nezůstal pozadu ani rozum. Budeme chránit lesy, aby z nich jen tak někdo nemohl nadělat paseku a mohla zde žít zvířata! Jak šlechetné, že? Les si totiž pak můžu pokácet sám a zbude mi dostatek zvířat na uspořádání pořádného lovu! Jo, šlechetné. Ale zabezpečení vlastního blahobytu vždy nebylo jediným důvodem ochrany. Jestli si myslíte, že sesuv svahu na proslulou dálnici D8 je českou raritou, mýlíte se. Poradit si vládnoucí nenechávali ani ve starověkém Řecku, kde vykáceli celé kopce, ale filosofové už předem vztyčovali prst, že strom se neskládá jen z kmene a větví, vhodných ke zpracování,ale důležitou (protierozní) funkci mají i jeho kořeny!

Když už si ale lidé dokázali, že jsou dost chytří, a začali se zase trochu víc rozhlížet kolem sebe, začali přírodu chránit třeba i jen proto, že je hezká. Že je uklidňuje a že je jim v ní dobře. O ochranu jednoho francouzského území se dokonce postarali malíři! Prostě kdo by doma nechtěl mít tak hezkou krajinomalbu? A ochranné pásmo skutečně vzniklo! Dnešní označení „park“ pro národní park pochází více méně z Ameriky. Když zde začala takováto území vznikat, jako první příhodné slovo bylo „rezervace“. No jo, ale rezervace už jsou vyčleněny pro Indiány… Tak tedy park. A takovýto park by skutečně měl sloužit k rekreaci lidí.

V Čechách dbáme víc i na tu samotnou ochranu. A čeho? Proč? Tak třeba na ochranu funkcí ekosystému. Minule jsem se zmiňovala o ekosystémových službách – o tom, co nám příroda poskytuje, jak ji můžeme využít. Se slovem využít si už ale člověk v hlavě často maluje rozlehlé pole plné bohatých zlatavých klásků. Kromě produkce potravy nesmíme zapomínat např. i na udržování vody – vlhkosti krajiny, zabraňování erozi, zlepšování kvality vzduchu…

V národních parcích jsou většinou chráněná ta nejspecifičtější území, která nemají úplně obdoby a komplexnost jejich fungování by člověk svým výtvorem jen těžko mohl napodobit. Často to ale není případ celého území národního parku. Proč v tom případě do národního parku nespadá jen ten jeden echt vzácný palouček, ale i tolik vycpávkový vaty kolem? Do trávicí soustavy člověka taky nespadá jen žaludek a střeva. Ač by se mohlo zdát, že ji můžeme celou vyndat a podívat se, jak se to tam všechno hezky vstřebává a tráví, bez krevního oběhu, opory v podobě kostry nebo řízení mozku by to vůbec nešlo. A v přírodě si taky nemůžeme jednu zdánlivě soběstačnou a od okolí oddělenou část vytrhnout a chtít po ní, aby pokračovala ve své původní funkci. Kdo ví, z jakých všech směrů sem proudí a zase odtéká voda? Kdo ví, proč z jedné strany roste mohutný les a z druhé jen malé křovisko?

péče

 

 

 

 

 

 
V současném pojetí ochrany přírody a krajiny se tedy hledí hlavně na to, aby se z ploch nevytrhávala malá chráněná územíčka, ale aby naopak docházelo k co nejsouvislejší ochraně. Když nebudu chránit horní tok řeky, ale ve středním toku se budu snažit zachraňovat račí populaci, asi moc nepochodím. A takováto souvislá ochrana je důležitá i pro živočichy. I když třeba mají své doupě, podobně jako lidi mají dům, stejně jako lidé pobíhají kolem. I desítky kilometrů daleko. Jakmile jim někde postavíme bariéru, území se rázem zmenší. Lidé sice umí žít na samotě i ve velkoměstě, ale zvířata se ze samotářského života jen tak dobrovolně do smečky nenahrnou. Pro predátory (masožravce) vůbec může být zmenšení území likvidační. Nevydávají se lovit každý den. Kdo by na to měl tolik energie? A navíc vůbec ne každý pokus o ulovení kořisti je úspěšný. A teď ještě kdyby na svém původním území měli přivítat lovecké konkurenty, jejichž původní domov se bohužel zrovna přeměnil na sjezdovku. No, to potěš…

Je zřejmé, že při hustotě zalidnění České republiky nelze nechávat bez lidského zásahu nekonečně velké území. Ale nemuseli bychom alespoň ty zásahové zóny rozšiřovat. A v tomto bodě je právě problém v novém návrhu zákona. Téměř jakýkoliv zásah člověka do krajiny národního parku by měl být mnohem snazší. Ale nevyhradili jsme si náhodu ty národní parky právě k tomu, abychom tam přírodě nechávali volnost? Jsme snad jediní tvorové, kteří mají právo na dané území? Ale není náhodou i člověk součástí přírody? Náhodou je. Ale jak podle koho. Někteří ho tam počítají, někteří ne… Nad tím si třeba někdy zauvažujte na mládeži.

Zábor území zvířatům ale nese i jistá rizika pro lidi. Když je někde hodně vepřů a nevejdou se do lesa, tak co jim zbývá… ano, podívají se mezi ty divné hranaté věci, ve kterých jsou nějaké bytosti, co chodí po dvou, a hele, občas v takových oblých nádobách nechávají staré jídlo. Teda starý. Náhodou ještě docela mňamka.

A nebo opačná situace. Zvířata jsou poněkud plašší. Kde je člověk, s tím nechtějí mít nic společného. Zůstává vám rozum stát nad dálničními přechody pro zvěř. Tak věřte, že mají smysl. Tedy popravdě – když jsou jednou za x kilometrů a jsou úzké, tak jsou k ničemu. Zvířata se na ně ani neodváží vstoupit. Ale záměr opravdu není hloupý. Liniové stavby (zejména dálnice) zvířatům zmenšují areál, ve kterém můžou žít. A nemůžou si ani jen tak zaskočit přes dálnici k sousedům na návštěvu. Natož aby se u sousedů stihli s někým seznámit a kdo ví, třeba i později založit rodinu. A v tom tkví hlavní problém. Zvířata se mezi sebou rozmnožují jen v tomto ohraničeném území. A pokud je území opravdu malé, za pár generací se všichni stávají příbuznými. Ale co se dá dělat, rozmnožují se dál. Hustě zasíťované Německo nebo Nizozemsko se již začíná potýkat s problémy „zmutovaných zvířat“. Ne, nejsou to hororový příšery. Jen se stále více projevují rodinné predispozice k nějakým životu ne úplně příznivým vlastnostem. Taková zvířata třeba dobře neběhají nebo nevidí, jsou čím dál „neschopnější“.

Když jsme tedy schopní stavět domácím mazlíčkům ty nejměkčí pelíšky a krmit je nejlepšími konzervami, neměli bychom taky někdy pomyslet na blahobyt těch méně populárních zvířat? Možná vám připadá, že jsem nepřinesla dostatek pádných důvodů, proč je pro člověka výhodné přírodu a krajinu chránit. Ale člověk přece nemusí dělat všechno jenom proto, aby z toho měl sám zisk. Co takhle pomyslet na druhé? Všechno kolem nás je přece Boží stvoření.

Co prostředí trápí nejvíce?

stvřeníZnáte to: „Bolí mě zub, ale to je v pohodě, to nic nebude.“
Po dvou týdnech: „Jako fakt to bolí, ale to je určitě jenom podrážděnej nerv.“
No a po třech týdnech jen vysolit příplatek za pohotovost při slovech: „Jste přišel teda pěkně pozdě!“ Ale což, teď už je to v cajku a zubařka mě pěkných pár neděl nebude vůbec trápit. Ale že to bolelo! A jak poznáme, že něco „bolí“ životní prostředí? To nenaříká, nefňuká. Takže mu asi nic není. A nebo už bychom naopak měli spěchat na pohotovost? Už to tak bývá, že člověk začíná věci řešit, až když mu hoří koudel za patama. O prevenci víme všichni, ale… ono to třeba v pohodě dopadne i bez ní.

Ale co když ne? Taková prevence existuje i v ochraně životního prostředí. Říká se jí „princip předběžné opatrnosti“. Slyšeli jste o něm někdy? Tento termín je dosti jednoduchý a zkrátka znamená, že vše, co děláme (nebo alespoň vše, co budeme dělat s předběžnou opatrností), budeme konat tak, aby se ani v tom sebenepravděpodobnějším případě nestalo nic nepředvídatelně špatného. Nemáme- ‑li jistotu, že nově distribuovaná chemikálie i při správné manipulaci nebude mít vedlejší negativní účinky, nesmíme ji postit do oběhu. Pak bych si třeba vymalovala pokoj krásně zeleným odstínem a za týden se udusila výpary z nově natřené stěny. Tak to ne, tomu princip předběžné opatrnosti předchází.

Snaží se ale předcházet i tomu, že po 30 letech spokojeného dýchání v zeleném salonku ejhle – rakovina plic. U té samozřejmě nikdy nemáme přímý důkaz ani jistotu, že ji způsobila barva v pokojíku, ale může být jedním z faktorů, který nemoc pomůže rozjet. O rakovině je slyšet na každém kroku, ale kdo ví, do jaké míry za její současný vyšší výskyt můžou všechny lidské (nejen) chemické výdobytky, nebo jednoduše to, že lidé „nestihnou“ zemřít dřív na něco jiného. Navíc, i když budeme předběžně co nejopatrnější, může se stát, že nově schválené látky přinesou zcela nový typ nebezpečí, o kterém nemáme ani zdání. Koho by kdy napadlo, že nějaký plyn může poškozovat ozónovou vrstvu? No a kolik jich dnes máme na seznamu…

Ohledy předběžné opatrnosti přicházejí i na ekosystémy nebo na celé sféry (atmosféra, pedosféra…). Některé látky stvořené člověkem totiž nemusí mít konečnou stanici na zdi obývacího pokoje nebo plaňkách plotu. Barva se oloupe, spadne na zem, zašlape se do půdy nebo odpluje do kanálu. Škodit nemusí, škodit může. Chemikálie hlavně setrvávají a ne a ne se rozložit. Pokud je stvořil člověk, příroda se s nimi setkává poprvé. Co teď? Teď logicky neví, co s nimi. Tak s nimi třeba nic nedělá.

A co dělá člověk? Vymýšlí další principy! Jako třeba „trvale udržitelný rozvoj“. Člověk je od přírody zvídavý a chce se rozvíjet. Měl by si ale uvědomovat nějaké hranice a brát ohledy na druhé, na své okolí. A to se mu často nechce. Trvale udržitelný rozvoj si klade za cíl zachovat současné i budoucím generacím možnost dostatečně uspokojovat své potřeby. Rozvoj tedy nesmí být překotný a nesmí nad míru vy- čerpávat životní prostředí a zdroje. V souvislosti s tímto rozvojem se jedná hlavně o kritiku hospodářského (ekonomického) vývoje. Což takhle snažit se vyvíjet i jiným směrem, než jen cestou nejvyššího zisku?

Co tedy v současnosti životní prostředí trápí nejvíc? Těžko říct. Člověk má tendenci environmentální problémy hodnotit podle sebe – jak moc to ovlivní kvalitu mého života? Ale jak to třeba ovlivní kvalitu života populace slimáků? Ti jsou oškliví, jedem dál.

A položím vám ještě otázku, která už byla v rámci vědecké studie položena spoustě lidí: Jaká součást životního prostředí je v současnosti nejvíce ničena, ohrožena? A) půda, B) ovzduší, C) voda, D) ekosystémy

Nejčastější odpověď: „B) ovzduší“. Co vy? Je to možná proto, že to je v televizi pořád vidět, jaká je kde smogová situace, kdo dosáhne na kotlíkové dotace a které děti pojedou do školy v přírodě ne na týden, ale rovnou na tři. Pokud ale nežijete ve Slezsku, tak máte v rámci ČR celkem vystaráno. Čisto tu není, to vážně ne, ale už bylo i hůř. A emisní limity navíc stále přitvrzují. Některé i celosvětově.

Na co si ale mnoho lidí nevzpomene, jsou právě ekosystémy. O kácení pralesů zaslechl snad každý. Ale to zdaleka není jediný ohrožený ekosystém! A nejde ani tak o ohrožení celého ekosystému jako spíš jeho služeb. Ano, ekosystémové služby – terminus technicus. Co si pod tím představit? Tak třeba to, že bez jakéhokoliv ekosystému bych neměl co do žaludku, nemohl bych se jen tak projít po lese, nebo by mi ten les ani louka nezadržel žádnou vodu a povodeň by nastala po každém deštíčku.

Za nejakutnější současný problém jsou považovány ztráty některých služeb ekosystémů. A to už se bohužel děje. I v Čechách. Některá dlouhodobě nešetrně využívaná pole přestávají plodit. Jiná jsou tak udusaná, že nevsáknou krátký přívalový déšť a všechna voda z nich odteče. Je pozdě, nebo zbývá ještě čas na prevenci?

Já myslím, že některé ekosystémy už chvíli naříkají: „Bolí mě zub.“ Tak jak to vydrží dlouho?

Svatí blázni

foto Daniel Ort

V sobotu 10. 12. se v divadle Mana v Praze Vr- šovicích uskutečnil již tradiční festival (nejen) evangelických divadel Svatí blázni. Program byl letos nebývale bohatý, divadla dokonce doplnily i dva koncerty!

Celý maraton odstartoval v pravé poledne a byl zahájen pobožností smíchovského faráře Maroše Klačka. Pak už se střídalo jedno divadlo za druhým. V pauzách mezi představeními bylo možné se občerstvit a popovídat s ostatními účastníky. Nouzí o kamaráda snad nikdo netrpěl. Kromě společných rozhovorů bylo ještě možné se ve foyer připojit ke kampani psaní dopisů neprávem vězněným nebo utlačovaným z celého světa od Amnesty Internatiol. Celým odpolednem provázeli moderátoři Ben Schneider a Ben Roll.

Účinkující:
T.E.S.C.O. – Karel Čapek: Ze života hmyzu
Storytelling o.s. – Informativně–konspirativní kabaret: Konec uprchlíků v Čechách
Dvěnatřetí: Ztracená Ochotní Suchdolníci: Dřevěná krabička – pohádka z Terezína
Teritoriální tyjátr – Jiří Volák: O Krakonošovi a disidentech
koncert Magdaleny Fendrychové
koncert kapely Oben ohne Orchestra.

 

blázni4 blázni8
blázni6 blázni5 blázni2 blázni1

Ať žije Silvestr!

Těšíte se na novoroční ohňostroj?

Kdo by se na něj netěšil… Noční obloha pokrytá změtí barevných světýlek utvářejících nejrůznější kouzelné formace. Opravdová pastva pro oči. Poslední dobou však přibývá lidí, kteří kromě hezké podívané hledí i na další aspekty, očím už ne tolik zřetelné. Stále více se ozývají vlny kritiky, že kvůli hlasitým výbuchům trpí domácí zvířátka. A navíc je to jen plýtvání penězi. A trpí jenom zvířátka?

V prvé řadě dostává pěkně zabrat ovzduší. Co všechno se z ohňostrojů uvolňuje? A co z nich odchází ještě dříve, než vůbec doletí na oblohu?

Představte si hospodu. Pořádně zakouřenou hospodu. Dým hustý tak, že by ho Rákosníček mohl nožem krájet jako mlhu nad svým rybníčkem. Budete-li se pozorně dívat do vzduchu po skončení ohňostroje, možná vám to takový nepříjemný lokál připomene. Nebe naštěstí není limitováno stěnami a špatně fungující (nebo rovnou chybějící) vzduchotechnikou a hustý dým po ohňostroji se brzy rozplyne. Vysoké koncentrace plynů a částic se totiž fyzikálními ději jednoduše rozptýlí do okolí.

Údaje z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) ukazují, že město jako celek několika velkolepějšími ohňostroji 31. 12. příliš ovlivněno není. Hodnoty částic v atmosféře na Silvestra ani na Nový rok rozhodně nedosahují svých ročních maxim, někdy není znát ani nějaký skokový nárůst oproti normálu.

Toto jsou ale data za celý den a měřicí přístroje rozhodně nebývají umístěny přímo v místě odpalování. Co tedy vlastně dýcháme bezprostředně po skončení barevné show? Ohňostroj uvolňuje množství celkem „obvyklých“ plynů, jako jsou oxidy dusíku a síry, oxid uhličitý a také uhelnatý. Pochází z něj ale také nebezpečné dioxiny, které tak velké množství jiných zdrojů (jako je třeba průmysl nebo doprava) nemají. Posledním dárečkem pro ovzduší jsou různě velké částice atmosférického aerosolu (někdy označované jako polétavé částice, prach,…). Částice jsou přirozenou součástí ovzduší. Dle jejich vlastností se ale dá usuzovat, jestli za ně může člověk, nebo matička příroda. Taková částice nesetrvává v atmosféře věčně.

Časem si ji vezme pod palec gravitace a dle své velikosti dříve či později postupně klesá k zemi. Což je výborné, pokud není nijak závadná. Hnedle o něco méně částic, které můžeme vdechnout! Svým pádem k zemi ale můžou částice přidělat problémy v půdě nebo vodních tocích. Částice z ohňostroje úplně neškodné a mírumilovné nejsou. Mohou obsahovat arsen, zinek, baryum, olovo, měď, chrom, mangan, nikl, draslík, antimon, stroncium nebo vanad (malé opáčko z tabulky prvků). Některé živým organismům nebo ekosystémům až tak nevadí, ale třeba takový arsen nebo olovo, to je panečku jed jedna radost!

Z německé studie vyšlo najevo, že na území SRN je ovzduší díky silvestrovským ohňostrojům zatíženo až 4 000 tunami prachových částic, což odpovídá skoro 15 % ročních emisí pevných částic ze silniční dopravy. V Londýně si naopak posvítili na dioxiny, jejichž podíl z ohňostroje k oslavě nového milénia se rovnal téměř stoletému provozu spalovny odpadů. Za jedinou noc. Co teprve ohňostrojové festivaly?

Při dobrých rozptylových podmínkách nemusí být ze silvestrovského ohňostroje překročen žádný limit. Najdou se ale případy festivalů, při nichž dochází i k více než desetinásobnému překonání emisní hranice. Procházeli jste se někdy centrem města ráno na Nový rok? Kromě spousty flašek a kelímků od alkoholu se zde také válí i značné množství ohňostrojových zbytků. Jak byly včera krásné! Dnes se válí po zemi a úklidové čety mají hody… Čili další aspekt znečištění – odpad. A pak ještě odpad „neviditelný“ ve formě částic tak velkých, že je atmosféra hned vydá napospas zemské přitažlivosti, ale tak malých, že je na střechách nebo chodnících nevidíme.

A jak se vůbec ohňostroje vyrábí?

No, další problém na obzoru. Většina zábavní pyrotechniky se vyrábí v Číně, kde se, jak známo, moc nepárají s ochranou životního prostředí, natož ještě s ochranou zaměstnanců. Někdy samozřejmě i dětských zaměstnanců… Jinak staré organismy různě reagují na chemické nebo mechanické zatížení, kterému jsou při práci vystaveny. Co je ale pro všechny věkové kategorie stejné, je „reakce organismu“ na výbuch… Bohužel, jeho hrozba je zde samozřejmě mnohem vyšší než u podniků, které vyrábí zboží, jehož účelem vybuchování není.

A pokud jsem zmínila dětskou práci, nesmím zapomenout ani na metody získávání materiálu na výrobu. Většina látek se musí těžit. A kde? Často v zemích třetího světa, kde můžeme jen těžko předpokládat férovou mzdu nebo (opět) bezpečnost práce na pracovišti. Nedělejme si ale iluze, že by např. kovy v mobilním telefonu byly získány nějakou jinou cestou. Na ohňostrojích mi pouze přijde mnohem smutnější, že se všechna práce zúročí, ale zároveň zahodí vniveč v jednom bleskurychlém výbuchu.

A těžba není tím jediným, co se spotřebovává a čím se podle mě docela plýtvá. Ze země se surové železo nevykutá. Následuje tedy zpracování v chemickém průmyslu. K tomu dochází nejčastěji také v Číně, kde je současně zdokumentováno snad nejvíce průmyslových havárií, při nichž nejsou ohroženi jen zaměstnanci, ale do prostředí se dostávají všemožné chemikálie, se kterými příroda úplně nezvládá sama naložit. A pokud se chemikálie dostanou do řeky, plavou si vesele dál, dokud je proud žene a nerozežene do dostatečně nízkých koncentrací. Početní úloha – kolik obyvatel zůstane bez pitné vody?

Takže trpí na Silvestra jen zvířátka? Hlukem možná ano, pokud se dobrovolně nevydáte ke zdroji odpalování nebo nemáte smůlu na nadšené sousedy, kteří vám pár vizuálně nepovedených střel, zato s naprosto brilantním zvukovým doprovodem, vystřelí před domem. V okamžiku výbuchu bývá překročen práh bolesti pro uši i pro dospělého člověka. Co teprve děti? A pak ta zvířátka. A nejen domácí. Sluch mají často citlivější a navíc neví, že jim z takové děsivé rány nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, před kterým nemusí prchat. Např. kachny nebo labutě si nejsou schopny při svém útěku před hlukem dostatečně kontrolovat své okolí a naráží do budov nebo elektrického vedení.

Tak jak tedy na oslavu Silvestra? Mně by třeba ten novoroční ohňostroj chyběl. Viděla bych to zkrátka jako vždy – všeho s mírou a zodpovědně. Nemusíme se každý snažit odpálit svoji světlici do vzduchu. A kdybyste náhodou byli příznivci novoročních předsevzetí, co takhle letos nějaké environmentální? Tak šťastný nový rok!