Jana Škubalová

Monsieur Chocolat

Rafael Padilla přezdívaný Chocolat (česky čokoláda) byl v historii prvním černošským klaunem. Vystupoval společně s ostříleným kolegou Footitem a toto na první pohled nepravděpodobné duo si po vyprodaných představeních venkovských cirkusů na počátku 20. století podmanilo celou Paříž. Jenže lákadla slávy, rychle nabytých peněz, radovánek a dobové předsudky připraví oběma víc překážek, než si odvažovali představit.

Film natočený letos momentálně běží v kinech. Můžete se těšit na pořádnou dávku dobového humoru, krásné kostýmy, cirkusové scény a v neposlední řadě i na malou dávku napětí. Jak možná již název napovídá, film ukazuje drsnou realitu společenského postavení tzv. lidí jiné barvy: zesměšňování, ponižování, degradaci lidí na úroveň zvířat, nerovné rozdělování peněz… Film je zajímavým pokusem o nahlédnutí do černošské emancipace ve Francii začátkem 20. století. Dnes se nám podobné jednání může zdát na první pohled již přežitkem a neuvěřitelnou minulostí.

Jak je ale známo, mentalita se vyvíjí nejpomaleji, a tak smutným faktem zůstává, že je v této oblasti stále hodně co dohánět. Film má rozhodně co říct i o dnešní společnosti – a to nejen k otázce barvy pleti, ale o pokrytectví a předsudcích obecně. Z kina jsem tedy vycházela s rozporuplnými pocity a s přáním, aby se podobné jednání stalo jednou provždy minulostí.

Moudrost ticha – meditační víkend

Možná si někteří vzpomínáte na článek: „Meditace mi otevřela oči“, který vyšel v létě v tomto časopise? Zaujalo vás to, chtěli byste to zkusit? Nabízí se unikátní příležitost o víkendu 6. – 8. 1. 2017 v kapucínském klášteře v Mnichově Hradišti. Víkend je určen pro všechny (i pro začátečníky), kteří se chtějí seznámit s meditací nebo chtějí prohloubit svoji meditační praxi. Je to možnost, jak více porozumět vlastní zkušenosti ticha v kontextu kontemplativní tradice.

O víkendu se budou střídat bloky společné meditace, učení a času pro vzájemné sdílení a diskuzi. Budeme se věnovat bohaté historii meditace v křesťanství, ale i psychologickým aspektům a obtížím na duchovní cestě. Všem registrovaným bude včas zaslán podrobný program. Víkend povede kněz Církve československé husitské (CČSH) Mgr. Vladimír Volráb. Cena 1200,– Kč za celý víkend – pokud je pro vás částka příliš velká, ale přesto máte zájem jet, kontaktujte nás.

Dotazy a další informace na info@krestanskameditace.cz nebo na tel. 775 347 750, web: www.krestanskameditace. cz/. Akci pořádá Světové společenství pro křesťanskou meditaci v ČR, z. s.

Děti jsou pouze dočasnými spolucestujícími na lodi života

Rozhovor s Kristýnou Křiváčkovou.

Kristýna Křiváčková, rozená Klinecká Studovala pedagogiku, učila na ZŠ a pak na ZUŠ (dramatický kroužek). Patří do sboru ČCE ve Strašnicích, kde vyrůstala od svých devíti let, dříve navštěvovala Modřany. Má tři bratry, čtyři synovce a tři neteře. Letos v dubnu se vdala, její manžel není z žádné církve. Čekají oba první dítě, také jsou oba přes svůj věk v prvním manželství – Kristýna oslaví brzy 33 let, Tomáš v prosinci 39 let.

Od jakého momentu přestane být očekávané dítě budoucností? Vnímáš ho jako přítomnost?
Nedokážu stanovit konkrétní okamžik. Celé těhotenství vnímám jako vývoj a věřím, že to klíčové teprve přijde. Začalo to ale už od rozhodnutí, že je na čase miminku dát příležitost, naše touha se proměnila v doufání a čekání. Rozhodně nemůžu říct, že třeba pozitivní test nebo první pohyby zásadně změnily můj pohled. Každá taková chvíle nese s sebou sou- časně radost a těšení i obavy, co vše se ještě může stát.

Silný okamžik byl, když jsem prvně na vlastní uši slyšela tlukot toho maličkatého srdíčka. Jenže další obrovský zlom přišel na začátku třetího trimestru, kdy se objevil zásadní zdravotní problém a byla jsem hospitalizována, dokonce se zdálo, že můj život je ohrožen. V těch dnech mi připadalo narození miminka dál než kdy dřív. Najednou bylo mnohem důležitější pomyšlení a pohled na manžela, který prožíval jedny z nejtěžších chvil v životě (a že už si toho v životě prožil dost), a přitom se na mě dokázal usmívat a dodávat mi odvahu a sílu.

Vzpomněla jsem si na předsvatební přípravu a slova našeho průvodce tímto časem, pana doktora Zdeňka Susy, který nás upozornil, že vztah mezi námi by vždycky měl zůstat na prvním místě, láska k dětem ho nemá přehlušit. Doslova řekl, tuším, že „děti jsou pouze dočasnými spolucestujícími na lodi života“. Rozuměla jsem těm slovům a cítila, že jsou důležitá nejen pro naše manželství, ale právě i pro naše budoucí děti a jejich zdravou výchovu, pro vyvážený přístup k nim. V tu nejtěžší chvíli jsem pocítila váhu tohoto principu. Děti budeme milovat, budou-li nám dány, a snažit se jim ukázat v životě to nejlepší, co jsme sami poznali.

Ale mezi ty nejdůležitější věci patří právě naše pevné zakotvení jednoho v druhém. A samozřejmě vědomí, že na nic nejsme sami a že vlastně máloco záleží na nás. I to jsem v té chvíli pocítila tak nějak zblízka. Těhotenství je obecně obdobím plným rozhodování, která vypadají zcela zásadně –jaká vyšetření podstoupit a jaká ne, jak upravit životosprávu, kde a jak plánovat porod, na co a kdy nechat dítě očkovat, jaké vybavení po- řídit… Ve chvíli, kdy se všechno v okamžiku zvrtlo, jsem najednou pochopila, že nic z toho není tak zásadní, jak se zdálo.

Znáš pohlaví dítěte?
Zvědaví jsme, ale radost by byla stejná v obou případech. Hodí se tušit spíš z praktických důvodů, i když já nejsem příznivcem růžových holčiček a blankytných chlapečků, už kvůli možnosti dalších dětí.

Co bys mu nebo jí chtěla předat?
Asi hlavně zkušenost, že život stojí za to, i když je někdy dost náročný. A že má cenu žít co nejlépe a nikoliv na vlastní pěst, ale tak ně- jak spolu. A že máme komu být za něj vděční. A nakonec také že se nemusíme bát, protože každá trampota jednou skončí a my půjdeme „na lepší“… Vlastně jsem v sanitce necítila moc strach o sebe ani o miminko, ale hlavně o manžela.

rozhovor2

Přemýšlíš o tom, že ho nebo ji necháš pokřtít, případně kdy a proč?
Určitě. Nezáleží moc na tom kdy, ale není důvod to příliš odkládat. Je to to nejcennější, co mohu dítěti vzkázat, odkázat. Jak s tím jednou naloží, už samozřejmě bude záležet na něm. Ale já mu chci nabízet vše důležité, co jsem v životě poznala. Křest je toho jen začátkem, vím, že daleko zásadnější je každodenní (a každonedělní) život. Ale kdyby se třeba něco stalo a já k tomu neměla příležitost, nebo kdyby mi to třeba jednoduše nešlo, kdybych selhala, bude mé dítě aspoň vědět, že maminka ho nechala pokřtít, tak to asi pro ni bylo důležité a může třeba pátrat po tom, proč.

Mluvíš už teď se svým nenarozeným dítětem? Jak ho oslovuješ?
Přiznám se, že mi ta verbální komunikace s nenarozeným dítětem moc nejde. Raději komunikuji neverbálně nebo mu třeba zpívám. Snaha o formulaci slov většinou sklouzne do modlitby, tam se cítím víc doma. U miminka se nejvíc těším na to, až se setkají naše oči. Ty mluví lépe než slova.

Co bys mu řekla o světě, do kterého se narodí?
Jako pedagog vím, že není tak důležité, co dítěti řekneme, ale spíš to, k čemu ho nějak šikovně přivedeme a na co si přijde samo. Ale kdyby chtělo slyšet můj názor na svět, asi bych hlavně zdůraznila, ať nevěří těm odsudkům, jako že „doba je zlá“ nebo že „svět je krutý“… Svět je především náš a na nás záleží, jaký bude. S kým a jak budeme trávit čas, je naše volba. Vždycky je třeba dobře si zvážit,co stojí za to a nenechat se ničím zotročit, nevymlouvat se sám sobě, že tohle je nezbytné. A že teď právě je nějak horší doba, než bývala?

Stejný dojem mívali lidé ve všech dobách už od starověku. Proto to považuji za pověru. Myslím tím třeba takové ty rodiče, co vybaví dítě od první třídy mobilním telefonem a vyžadují neustálé volání, že dorazilo do školy, na kroužek, domů… protože doba je prý nebezpečnější než za našeho dětství. Myslím že není a že i dnes je důležité překonávat v sobě ten přirozený rodičovský strach a děti spíš učit, jak se chovat bezpečně, než je uvazovat na řetěz třeba telefonem. A smířit se s tím, že nikdy nikoho neochráníme před vším zlým. To umí jenom Pán Bůh.

Jaké přání bys mu popřála, kdybys mu blahopřála k narození?
Asi ne zrovna zdraví a štěstí, protože nikdo nejsme v životě jen a jen zdraví a nemáme pořád jen kliku. Ostatně, když někdo má toho štěstí moc, obvykle s ním nebývá k vydržení a spokojený taky moc nebývá, protože si na to pohodlí zvykne. Takže asi spíš odvahu a sílu, aby toho nikdy nebylo víc, než zvládne. A radost ze života! Aby mezi těmi starostmi, které přijdou, vždycky dokázalo vidět to krásné! A stihlo se ještě občas rozhlédnout kolem, jestli vedle zrovna někdo neklopýtá a nepotřebuje podat ruku.

16196393_10212339499753535_103200684_o

16197071_10212339503233622_306512746_o

Meditace mi otevřela oči, abych mohl vidět zázraky a proniknout do tajemství života

meditaceRozhovor s Laurencem Freemanem ze Světové organizace pro křesťanskou meditaci.

Jak jste se dozvěděl o křesťanské meditaci a proč jste to zkusil?

Byl jsem v prváku na univerzitě, studoval jsem učitelství angličtiny. Měl jsem spoustu otázek o životě a zrovna mi zemřela sestra. Rozhodl jsem se navštívit svého starého známého – benediktinského mnicha Johna Maina a strávit s ním Velikonoce. Potřeboval jsem si s ním o tom všem promluvit. Vyslechl mě a představil mi v pár slovech křesťanskou meditaci. Zmátlo mě to – na jednu stranu jsem to rozumem nechápal a na stranu druhou jsem v srdci cítil, že je to pravda a přitahovalo mě to. Toužil jsem hlouběji poznat Boha, a tak jsem to chtěl zkusit. Od malička jsem byl součástí církve, ale v tuto dobu jsem měl pocit, že mi církev nedává odpovědi na mé otázky, a tak jsem se vzdálil. Rozhodl jsem se to zkusit a moc mi to nešlo. Chyběla mi disciplína (a chybí mi dosud ;-)), ale měl jsem a mám dodnes velkou touhu.

Mezitím jsem dokončil školu a vyzkoušel různé práce, ale cítil jsem, že to není ono. A pak jsem se dozvěděl, že se John Main vrátil do Anglie a začal učit meditaci v novém meditačním centru. Založil také malou komunitu. Toužil jsem se stát součástí a byl jsem moc rád, že mě přijal na 6 měsíců. Byl to těžký čas, ale zároveň to bylo nádherné – naučil jsem se poznat a akceptovat sám sebe a v každodenní meditaci jsem našel Boha. Po 6 měsících jsem si řekl, že je to teď dobré a mohu se vrátit k normálnímu životu. Zjistil jsem ale, že už nemám žádné ambice pro tu práci, kterou jsem dělal předtím, a to mě trošku zneklidnilo. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nechtěl jsem se stát mnichem. Chvíli jsem o tom přemýšlel a rozhodl se, že zkusím klášterní život. V ten moment jsem pocítil hluboký pokoj. Nikdy jsem toho nelitoval. Klášterní život přináší změny – podobně jako když člověk vstoupí do manželství. Meditace mě přivedla do tohoto klášterního života a vnímám to jako velké privilegium.

A co byla ta slova, která Vám řekl John Main?

Řekl, můžeš zkusit meditovat – je to velice prosté. Sedni si, narovnej záda, zavři oči a začni opakovat jedno slovo – poradil mi slovo „Maranatha“ (tj. Přijď Pane Ježíši v aramejštině). A když přijdou myšlenky, tak se k tomu slovu vrať. Je to prosté, ale trvá to dlouho, než to člověk pochopí.

Co Vám meditace přináší v každodenním životě?

Rovnováhu. Jsou dny, které jsou těžké, kdy život nevypadá moc úspěšně. Někdy jsem naštvaný a jindy zase rozlobím svým chováním jiné lidi. Meditace je součástí každého mého dne. Díky ní nacházím rychle rovnováhu a dokážu se učit ze svých chyb, znovu najít motivaci pro moji práci a sloužit jiným lidem, což mě naplňuje štěstím a radostí. Meditace mi otevřela oči, abych mohl vidět zázraky a proniknout do tajemství života. Propojila mě s Bohem. Je to velký dar. Můžete přežít bez meditace? Samozřejmě ano. Ale chceme snad více než jen přežít ne?

Řekl jste, že meditace je dar. Jak to myslíte?

Ano, je to velice speciální dar. Umožňuje totiž přijmout ostatní dary. Vysvětlím: když Vám dám dárek v hodnotě 100 Kč, možná ho ode mě nebudete chtít přijmout – protože jste smutná nebo mi nevěříte, nejste si jistá, proč byste ho měla přijmout. Dar je na stole, ale vy ho nemůžete přijmout. Je to velmi smutné. Takže když Vám dám dar, který Vám umožní přijmout tento dar, tak je to velká věc! Meditace umožňuje přijmout dar svého vlastního života se vším, co to obnáší.

Proč myslíte, že se hodně mladých lidí zajímá o meditaci?

Mládí je krásné životní období. Je plné energie, naděje a flexibility, objevování sama sebe a světa kolem sebe. Může to být ale také těžký a bolestný čas, hlavně v dnešní společnosti se snadno člověk může stát závislým či prožívat deprese. Může se pak stát, že promarní své mládí. Meditaci pomáhá zůstat mladým a používat svoji energii pro dobré věci, které přináší štěstí. Myslím si, že je dobré praktikovat meditaci již od mládí – proto učím meditaci už 4-leté děti, které s tím pak rostou. Metoda a zkušenost zůstává stejná, ale postupem času se mění pochopení toho, co se v meditaci v člověku děje. Přináší to také kontinuitu a jednotu, která prochází celým životem a to je nádherné. Když mluvím s mladými kolem 15 let, kteří meditují od dětství, vidím rozdíl oproti ostatním mladým. Mají stabilitu a jsou vyrovnaní sami se sebou, což jim umožňuje používat energii pro úžasné věci. Meditace je způsob jak být mladý a jak jím zůstat. Meditace dává rámec, duchovní cestu, ale nenahrazuje další duchovní disciplíny – jako např. modlitbu.

Co je vlastně meditace?

Meditace je modlitba – modlitba srdce. Mnoho křesťanů to stále nepochopilo. Zůstávají u známých věcí: četba písma, modlitba coby prosba Boha o něco, bohoslužby… Ale bez modlitby srdce není jejich duchovní život kompletní. Píše se o tom i v evangeliích – co říká Ježíš o modlitbě? Běž do své vnitřní místnosti, zavři dveře, nepoužívej moc slov, protože Tvůj nebeský otec ví, co potřebuješ dříve, než to vyslovíš. Nestarej se o své materiální potřeby, Bůh o nich ví. Důvěřuj dobré zprávě od Boha. Tady je potřeba správně pochopit tato slova. Ježíš zde neříká: Nestarej se o ostatní. Říká: Nebuď příliš zaujatý svými potřebami, ale starej se především o Boží království. Pak budeš schopný vidět v každém člověku Boží obraz – a to i v uprchlíkovi či v bezdomovcovi. Soustřeď se na Boží království především – a přesně o tom je meditace. Také říká, nestarej se o zítřek, buď přítomný v nynějším okamžiku. Když vezmeme všechny tyto body, co Ježíš říká, vyjde nám z toho kontemplace (rozjímání). Každý křesťan by se tedy měl zeptat sám sebe: Modlím se tak, jak nás to Ježíš učil? Nebo se modlím tak, jak mě to učili doma nebo v kostele?

Jaký je rozdíl mezi meditací a modlitbou? Proč je meditace těžší?

Meditace je prostší než modlitba, ale je mnohem těžší mlčet a na nic nemyslet, než vyjadřovat myšlenky. V životě je ale hodně věcí, které jsou složité, ale které se chceme naučit: např. mluvit anglicky nebo hrát na kytaru nebo se stát lékařkou. Pokud chceme jednoduchý život, stáváme se jeho spotřebitelem – jako když se díváme na televizi nebo na internet. Chcete jednoduchý život? Zaručuju vám, že vás to rychle přestane bavit. Důležité je naučit se disciplínu, jenom pak se můžeme stát učedníkem. Musíme se do toho sami zapojit. Meditace je ale jednodušší než naučit se cizí jazyk. Jde jen o to, aby se stala součástí života, umožnit člověku, aby v něm rostla.

Jak se můžu naučit meditovat?

Občas učím na univerzitě a říkám studentům, aby zkoušeli meditovat 2x denně po dobu 6 týdnů. Říkám jim, že neuspějí. A také, že neúspěch je součástí procesu učení. Zajímavé je, že když mají mladí lidé rámec 6-týdenního kurzu, dává jim to disciplínu. Někteří to pak zvládnou na 100%, jiní na 60% a jiní na 25%. Všichni ale na konci kurzu mají nějaký denní návyk. Otázkou je, co se stane potom. Něco ochutnali a někteří v tom pokračují. A co dává základ k osvojení si tohoto návyku? Je to církev, protože je to prostor, kam se pravidelně vracíme, kde máme vztahy, kamarády a kde se učíme jak se modlit. A to nejdůležitější v křesťanské modlitbě není naše modlitba, ale Boží modlitba v nás. Ježíš říká, že nevíme, jak a za co se modlit, ale že nám to Duch svatý pomáhá odhalit, protože se modlí v nás. Kolik křesťanů toto zakusilo? Jak se mohu naučit angličtinu a jak se mohu naučit meditovat? Meditovat sama, meditovat se skupinou – to hodně pomáhá a občas jet na soustředění (retreat). Meditace je součástí života, která přináší uzdravení. Je ale potřeba se ji naučit do té míry, kdy už na ni nebudeš myslet. A když ji náhodou vynecháš, uvědomíš si, že ti ve tvém dni něco chybělo. Všechno je o organizaci času – o rozhodnutí, co je podstatné. Naučit se využívat času.

meditace2

Je meditace křesťanská praxe?

Všechno záleží na tom, jestli jsou lidé otevření a ochotní naslouchat. Je to křesťanské, protože to je přesně to, co Ježíš učil. Patří to také k dějinám církve (např. pouštní otcové). Coby křesťané věříme tomu, že Ježíš vstal z mrtvých a žije v nás, modlí se v nás a zve nás do jednoty s ním, se Svatým Duchem a s Bohem Otcem. Tam kde jsou dva neb tři v Jeho jménu, On je uprostřed nich – to samé se děje při meditaci. A také je to dar, který můžeme sdílet s těmi, kteří nejsou věřící. Můžeme je takto pozvat ke Kristu. Lidé jsou zvědaví a nadšení z meditace a kvůli tomu se obrací k budhismu či hinduismu a pak mi říkají: „Přál bych si, abych o tom věděl před lety.“ Jsou ale lidé, kteří jsou nedůvěřiví a myslí si, že když otevřete svého ducha, že do něj vstoupí Satan. Těmto lidem ale říkám: „Kde je tvoje víra? Věříme přece, že je Kristus v nás. Když sejdeme z cesty, On je za námi. Když zjednodušíme svého ducha, budeme ho moci nést v sobě.“ Víru nelze zmrazit na určitém bodě a pak ji strčit do mikrovlnky a ohřát. Meditace je cesta víry. Pokud budeš meditovat a číst Bibli, umožní ti to růst. V meditaci budeš zakoušet Boží přítomnost a v Písmu si o tom pak přečteš a umožní ti to lépe chápat to, co prožíváš.

http://www.krestanskameditace.cz/

Oběd v mešitě

Jak asi vypadá mešita u nás v České republice? A jací lidé tam chodí? Čemu vlastně věří muslimové? Jací jsou lidé? A kdo se koho dnes vlastně bojí více – běžná česká společnost muslimů nebo oni nás ostatních?

Takovéto otázky se mi honily hlavou při cestě od tramvajové zastávky v Praze k neznámému místu na mapě, ke kterému spolu se mnou směřovalo dalších 20 lidí. Na první „Oběd v mešitě“ se přes Facebook přihlásilo kolem 1000 lidí. Prostory mohly bohužel pojmout pouze pětinu z nich, a tak mohli přijít jen ti, co se předem přihlásili přes e-mail organizátorům – Muslimské náboženské obci a lidem z projektu Hate Free Culture. Akce navazovala na neméně úspěšné „snídaně“ a vzbudila silné emoce – ať už pozitivním, tak i negativním směrem.

Dalo se asi očekávat, že se akci pokusí překazit odpůrci muslimů a migrace, proto na místě nechyběla velice diskrétní přítomnost policie. Ta ale nebyla potřeba, i tzv. odpůrci postávající nesměle a provokativně před branou se nakonec nechali pozvat na vynikající menu: falafel, humus, baklavu, chléb pita, rýži basmati a kuřecí maso, maso na grilu, čaj či zelenou kávu s kardamonem. Znovu se ukázalo, že pes, který štěká, nekouše. Ti, co nejvíce uráží muslimy, se dost často jenom jednoduše bojí, protože se nechávají zmanipulovat masmédii. A jak tedy vypadá mešita u nás? Jako normální dům, za normálních okolností byste prošli kolem a ani si jí nevšimli. A muslimové? Mužů si dost často také nevšimnete – aspoň ne těch, kteří jsou Češi nebo třeba z bývalého východního bloku (kterých je u nás opravdu hodně!). Žen si všimnete téměř vždy, protože se často zahalují, aby tak samy sebe uchránily před pohledy okolí – paradoxně se ale v naší zemi děje přesný opak, za což se stydím. A to jsou dost často také Češky…

oběd2

Hned od začátku mne pohltila přátelská a pokojná atmosféra, která sílila postupem času a s ubývajícími davy. Přispělo k tomu i teplé slunce prvních jarních dní. Nejvíce se mi tam líbilo právě ke konci, kdy jsem na koberci na zemi v kroužku seděla s dívkami v kruhu a neformálně jsme se bavily. Co mě asi překvapilo nejvíce, bylo vyjádření Andrey – české dívky ze smíšené rodiny: „Za poslední dva roky se bojím nosit šátek na hlavě, protože jsem neustále slovně napadána a obviňována za hrůzy ve světě, se kterými nemám pranic společného. Dnešní akce se mi moc líbí, jsem ráda, že to lidi zaujalo. Na druhou stranu mě ale trošku děsí, že jsou podobné akce u nás potřeba. Žila jsem nějakou dobu v Kanadě a tam nic podobného potřeba není. Vlastně je to moc smutné.“

Byl to jeden z nejpovedenějších obědů za hodně dlouhou dobu. Bylo to jedním slovem úžasné. Podobnou hospitalitu znám už jen ze svých cest. V mnohém to předčilo očekávání nejen organizátorů, ale také moje vlastní. Doufám, že se podobných akcí bude u nás konat více a zájem veřejnosti o to, vidět věci také z jiné strany než jen z masmédií, bude růst. „Salam alikum“ – „Pokoj s tebou“ – to si muslimové přejí, když se potkají a když se loučí. Toto přání také vyjadřují vypouštěním bílých holubic na symbol míru: Salam alikum!

Demokracie je křehká nejen na Kubě

Rosa María Payá je dcerou známého kubánského disidenta Oswalda Payi, který dlouhou dobu bojoval za demokracii na Kubě a patřil k přátelům Václava Havla. Rosa María Payá aktivně pokračuje v jeho stopách. Jejím cílem je dosáhnout na Kubě závazného plebiscitu, ve kterém by si Kubánci sami rozhodli o svém osudu. Letos v březnu navštívila Českou republiku a účastnila se každoroční akce Den pro Kubu.

Váš otec, Oswaldo Payá, byl vůdcem křesťanské opozice na Kubě. Jak silná je víra mladých Kubánců?
Je třeba si uvědomit, že kubánský lid prošel velkou etapou dekristianizace. Po komunistické revoluci hodně duchovních odešlo ze země ze strachu před represemi. Hodně lidí přestalo chodit do kostela. Můj otec byl tři roky v pracovním táboře, kde byl společně s některými kněžími a seminaristy, jejichž názory se lišily od oficiální ideologie. Víra ve společnosti tedy hodně utrpěla. Po návštěvě Jana Pavla II. v roce 1998 však došlo k určitému otevření a represe přestaly být tak patrné. Přes to všechno jsou Kubánci věřící a to platí i o mladých. Nelze je však označit vyloženě za většinové katolíky nebo protestanty. Obě církve utrpěly hodně. Represe je stále přítomná, ale v průběhu let se změnila. Státní bezpečnost už nás například nestíhá za to, když jdeme v neděli do kostela. Velmi pečlivě však poslouchají, co kněží lidem říkají a dávají si na ně pozor a to především, pokud duchovní režim kritizují. Někteří byli zatčeni nebo skončili ve vězení.

Jaké to bylo, vyrůstat jako dcera disidenta na Kubě?
K tomu se dá přistupovat ze dvou úhlů pohledu. Ten první je ten negativní, který je spojen s represí, kterou trpí celá rodina, máte problémy ve škole a jako dítě to musíte nějak vstřebat. Jak ale člověk roste, tak si více uvědomuje to pozitivní. Děti jsou často na Kubě vedeny k tomu, aby neříkaly nic, co slyší doma, a celkově se tak vytváří atmosféra strachu. Můj otec mě naopak vždy vedl k tomu, abych říkala to, co chci. Ukázal mi, jak být svobodná.

Jaký je osud projektu Valera, který trochu připomíná naši Chartu 77?
Tento projekt je právní iniciativou. Kubánská ústava říká, že pokud taková petice získá více než 10 tisíc podpisů, je třeba ji projednat. Tento projekt chtěl referendum, tedy aby si Kubánci svobodně rozhodli, jakou formu vlády chtějí. Získal více než 25 tisíc podpisů, tedy mnohem víc, než ústava žádá. Vláda však odpověděla novými represemi. Projekt je stále ofiiálně platný a vláda je tudíž stále povinna na tuto iniciativu odpovědět. My děláme to, že přejímáme část tohoto projektu a žádáme, aby se referendum, které se mělo konat už dávno, uskutečnilo.

Vašeho otce si celý svět pamatuje jako vůdce změn na Kubě, který byl nominován na Nobelovou cenu míru, jak si ho pamatujete vy?
Já samozřejmě vnímám i tuto rovinu, vidím jej jako člověka, který bojoval za lidská práva a to nelze úplně oddělit od toho, jak ho vnímám jako otce. Byl to také obrovský optimista a to i přes podmínky, ve kterých jsme žili. V našem domě se vždy našel důvod k oslavě.

Vy jste také optimistka, Roso?
Já trošičku méně (smích). Ale naději je třeba udržovat. Loni náš Den pro Kubu navštívila Sonia Garro, za jejíž propuštění jsme se rok předtím modlili.

Kolik je nyní na Kubě politických vězňů, změnila se za poslední rok nějak výrazně situace?
Nemám konkrétní čísla, ale obecně lze říct, že problematika politických vězňů se proměňuje v jakousi trofej režimu. Jednoduše někoho zatknou, a když mezinárodní společenství protestuje, tak jej propustí a vyhostí ze země. Problematice politických vězňů se věnoval komplexněji projekt Valera a i můj otec prezentoval na Valném shromáždění iniciativu za hromadné propuštění politických vězňů. To, co se děje, totiž není řešení. Zatknou jednoho, pak jej propustí a zatknou dalšího.

V červenci byla slavnostně otevřena americká ambasáda na Kubě, jak tento krok vnímají kubánští disidenti a opozice vůbec?
V dílčí rovině to znamenalo, že se např. zavřely některé kurzy, které se pořádaly pro nezávislé novináře. V obecné rovině je rozdíl minimální a dopad na kubánské obyvatelstvo není v podstatě žádný. Pořád je tu jediná vláda, která rozhoduje, a to otevření ambasády nijak nezměnilo.

Evropa řeší nyní migrační vlnu, vznikají tu vášně a lidé se imigrantů bojí. Sama trvale nežijete v rodné zemi – jak vnímáte tyto vášně, které ovlivňují i americké volby?
Ano, je pravda, že v posledních dvou letech jsem na Kubě příliš nepobývala, ale stále se tam ze Spojených států vracím, abych neztratila občanství. Pokud totiž dva roky pobýváte mimo Kubu, přijdete o ně. Co se týče samotné imigrace, já to vnímám z toho pohledu, že Kuba je země, která vznikla z imigrantů z celého světa. Naučili jsme se integrovat a respektovat odlišnosti. To taky z mého pohledu dělá kubánskou společnost ohromně rozmanitou a zajímavou. Některé situace je třeba vnímat z humanitárního pohledu. My sami s tím máme četné zkušenosti. V několika minulých měsících bylo 10 tisíc Kubánců uvězněno na hranici mezi Kostarikou a Nikaraguou, když se skrz středoamerické země snažili dostat do Spojených států. My proto s těmito lidmi na útěku cítíme velkou solidaritu.

Pochod s bílými deštníky má připomenout pochod Dam v bílém v centru Havany. Konají se stále tyto pochody?
Ano stále, všichni moji přátelé se jich účastní. Jsou pak často zatýkáni nebo zmláceni.

Jak fungují církve na Kubě, jsou svobodnější po změnách, které nastaly, nebo jsou i nadále pod přísnou kontrolou státu?
Tady je rozdíl mezi protestantskou a katolickou církví. Vím, že hodně protestantských duchovních je zatýkáno a stát se snaží nad protestantskou církví získat kontrolu. Co se týče katolické církve, je nutné říct, že kubánský kardinál je do velké míry řízen státem. To ale neznamená, že instituce jako taková a všichni věřící jsou manipulováni státem.

rozhovor 2

Foto: Daniela Ženatá

U nás sametovou revoluci odstartovala studentská demonstrace. Mohli by být podobnou silou na Kubě též mladí lidé, studenti? Existují nějaké studentské iniciativy?
Je třeba vnímat rozdíl mezi mladým člověkem a studentem. Studenti jsou velmi zranitelnou skupinou, protože to, zda budou studovat, závisí na postoji vlády. Když tedy začnou být kritičtí, mohou je z univerzity vyhodit. To se stalo mému kamarádovi, kteří zemřel spolu s mým otcem. Vyhodili jej kvůli tomu, že se podílel na projektu Valera. Existují sice studenti, kteří jsou ochotni se více angažovat, ale myslím, že je lepší mluvit spíše o mladých než o studentech.

Co by byla první věc, kterou byste udělala, kdyby padl současný režim?
Myslím, že bych chtěla postavit pomník svému otci a všem obětem režimu. Je třeba, abychom nikdy nezapomněli, co se dělo, aby se to nemohlo už opakovat.

Proč Kubánci tolik milují svou zemi i přesto, že některé podmínky nejsou zrovna ideální?
Kuba je krásná země. Ekonomické a politické podmínky jsou mnohdy špatné, ale v cizí zemi to nikdy nebude jako doma. A nikdo nechce být cizinec.

Myslíte si, že dnešní akce Den pro Kubu má smysl i pro lidi na Kubě?
Samozřejmě má, Kuba potřebuje hodně lidí, kteří se za ni budou modlit a budou vědět o tamější situaci. Druhá věc je to, že po dlouhou dobu byli Kubánci opuštění. Potřebujeme nyní tyto projevy solidarity a reálné akce.

Vědí lidé na Kubě o těchto akcích?
Bohužel ne tolik. Ale myslím, že je to lepší, než kdyby se nic nedělo.

Jak se Vám líbí v Česku?
Už jsem zde byla dvakrát. Mně se tu moc líbí, teda až na to počasí… Moc si ale užívám společnost místních a to jak na té osobní rovině, tak i třeba vztahy s místní občanskou společností a bývalými disidenty. Hodně Čechů taky cestuje na Kubu a navštívili mou rodinu.

Cítíte rozdíl mezi Českou republikou a ostatními evropskými zeměmi, které nezažily komunistický režim?
Myslím, že celkově díky své zkušenosti chápete naši situaci lépe.

Vzkázala byste něco českým věřícím? O co byste je požádala?
Modlete se za nás, potřebujeme to.

Máte vzkaz také pro mladé lidi a věřící, kteří dnes šli v pochodu pro Dámy v bílém?
Chtěla bych moc poděkovat za to, že na Kubu mysleli. A aby na ni nezapomněli ani do budoucna. Jste mladá žena, politická aktivistka.

Jaké je postavení žen na Kubě?
Kubánská společnost je hodně šovinistická. Vedení země je zastoupeno výhradně muži. Ale to samozřejmě není jen kvůli komunistickému režimu. Celkově to ale není o tom, jestli jste muž nebo žena, starý nebo mladý, černý nebo bílý. Jsme v tom všichni stejně.

Jaké jsou vaše plány a vize? Vidíte svou budoucnost na Kubě?
Ano, můj domov je na Kubě, i když tam v posledních dvou letech příliš nepobývám. Na Kubě je hodně práce, která se musí udělat. Také se musíme nějak stavět represím a usilovat o bezpečnost obyvatel.

Co byste vzkázala mladým Čechům vašeho věku?
Že je třeba mít stále na paměti, jak je demokracie křehká. Na to je třeba dávat pozor a nevzdávat se svých svobod.

Dny důvěry

V letošním roce se již popáté konají Dny důvěry. Akci organizuje francouzská ekumenická komunita Taizé a získává v naší zemi čím dál větší popularitu. Ve dnech 20.–22. 11. 2015 do Ostravy zamíří kolem 300 mladých lidí z celé republiky, přilehlého Slovenska a možná také z Polska. Už teď akci připravuje tým složený z mládežníků různých církví z Ostravy a okolí.

Na co se můžeš těšit? Celý víkend se ponese v duchu pokojné důvěry a atmosféry jako v Taizé. Součástí budou modlitby s meditativními zpěvy, zajímavé biblické přednášky a workshopy. Všichni účastníci budou ubytovaní v rodinách v Ostravě a okolí. Je to velké gesto pro tento region – organizátoři očekávají, že vzniknou nové příležitosti ke sdílení lidí a lepšího pochopení lokálních problémů.

Sama jsem se akce zúčastnila před čtyřmi lety, když byla v Olomouci. Nejvíce mě oslovilo právě srdečné přivítání od mé hostitelské rodiny a čas strávený společně s nimi a dalšími čtyřmi mladými lidmi. Také se mi moc líbily písničky v češtině a pokojná atmosféra olomouckého dómu. Splnil se mi tak dávný sen právě v tomto kostele se modlit společně se spoustou dalších mladých lidí.
www.dnyduvery.cz

České nebe

Co se stane, když se Hus, Komenský, babička Boženy Němcové a praotec Čech potkají v nebi? Jsou členy zvláštní komise, která rozhoduje o českých otázkách. Problémů k rozhodování mají víc než dost – zrovna totiž probíhá 1. světová válka. Leč ne všichni mají na probíraná témata (např. Německý vliv či dezertérství) stejný názor. Celý tým tak stmeluje sokolská rozcvička.

Divadelní hra z dílny Cimrmanů nabízí divákům humorný vhled do dějin českého národa. Inteligentní vtipy střídají narážky na události z historie – např. Husa neustále někdo obtěžuje chrastěním krabičky zápalek. On sám neustále připomíná, že „plane pro víru“ či „že je rozpálený“. Celá inscenace končí obrazně doslova v plamenech.

Hru jsem viděla na Husovských slavnostech v Praze. Atmosféra v divadle byla úžasná – i sám Zdeněk Svěrák si pochvaloval, jak dobře se jim hrálo.

Jak jsem vytvářeli cestu na International Campu

Na začátku srpna proběhl již 9. ročník mládežnické akce International Camp v nádherném prostředí Horského domova Herlíkovice v Krkonoších. Tématem celého týdne bylo, jak společně můžeme vytvářet cestu – WE MAKE  THE ROAD. Zeptala jsem se pár účastníků, co se jim na akci nejvíce líbilo.

Kde jinde si člověk může udělat ranní procházku do kostela, těšit se každý den výhledem na probouzející se hory, užívat si ranní slunce, modlitbu, ticho a společnost ostatních a pak se vrátit k připravené snídani? A už jste viděli herlíkovický kostel, k