Jan Škrob

Diagnóza mě přivedla k víře

Rozhovor s Phillipem Baldwinem

Philip Baldwin je britský LGBTQ aktivista. Zaměřuje se na informovanost o HIV/AIDS a hepatitidě C, specifické problémy a témata LGBTQ křesťanů a křesťanek a bezdomovectví mladých lidí. Je aktivním členem anglikánské církve. Žije v Londýně. Na letošní Prague Pride přijede na pozvání organizace Logos Česká republika, ekumenického společenství LGBTQ věřících a jejich přátel.

 

Jak ses dostal ke křesťanství? Pokud tomu dobře rozumím, už jsi byl out, když jsi konvertoval. Nebylo to náročné i vzhledem k tomu, že je v křesťanském světě docela rozšířená homofobie?

Moje cesta byla hodně zajímavá. Spoustu let jsem se považoval za ateistu nebo agnostika. Pracoval jsem jako finanční právník v nad- národní společnosti a byl jsem hodně zaměřený na kariéru. V roce 2010 – to mi bylo dvacet čtyři – jsem byl diagnostikován jako HIV pozitivní, navíc jsem měl pozitivní test i na hepatitidu C. Kariéru jsem při- tom zrovna rozjel. Když jsem se svou diagnózu dozvěděl, bylo to teprve půl roku, co jsem pracoval ve White & Case. Spoustu bolesti, která byla s tím zjištěním spojena, jsem si zvnitřnil a soustředil se na práci. Víru jsem začal prožívat v roce 2013. Když jsem měl v práci pauzu na oběd, zašel jsem si do některého z kostelů v okolí své kanceláře, jen abych se na chvíli zastavil. Dělal jsem to tak několik měsíců a postupně jsem si začal uvědomovat, že v těch prostorách jde o víc než jen o krásnou architekturu. V létě 2013 jsem se nakonec zeptal jedné kostelnice, jestli bych si mohl půjčit Bibli. Dala mi ji s tím, že si ji můžu nechat. Na konci roku jsem se pak poprvé zúčastnil bohoslužby. A v roce 2014 jsem úplnou náhodou objevil kostel svatého Jana ve Waterloo. Do té doby jsem chodil na anglikánské bohoslužby v různých kostelích, ale i na katolické mše. Farnost u svatého Jana vede skvělý Giles Goddard, který je zároveň vedoucí pracovní skupiny pro lidskou sexualitu při Generální synodě anglikánské církve. Působí tam ještě dva další faráři, kteří jsou gayové a jsou v tom otevření. Měl jsem velké štěstí, že jsem tento kostel našel. V květnu 2015 jsem pak měl biřmování. Rok předtím jsem skončil v práci, abych se mohl plně věnovat aktivismu, takže jsem byl v té době už poměrně známý jako aktivista. O své víře jsem veřejně promluvil poprvé až po biřmování, protože jsem si chtěl být jistý, že vím, o čem mluvím. Lidé se mě často ptají, jestli k tomu, že jsem uvěřil, přispělo i to, že jsem HIV pozitivní. A je to tak. Už jsem zmiňoval, že jsem po tom zjištění prožíval hodně těžké období. Díky tomu jsem pak byl asi k věcem víry vnímavější. Samozřejmě svou roli sehrály i další faktory, celkově svou cestu k víře vnímám jako hodně členitou. Dá se říct, že mě k víře přivedla moje diagnóza, krásná barokní architektura a skvělí duchovní, se kterými jsem se setkal.

 

Jaké principy a hodnoty jsou podle tebe společné křesťanství a LGBTQ aktivismu?

Základ Ježíšovy zvěsti je láska. Pro křesťanství je klíčový důraz na lidskou vzájemnost a úctu k jednotlivci. Jako lidskoprávní aktivista (práva LGBTQ lidí jsou lidská práva) si myslím, že křesťané a křesťanky by měli být v usilování o větší diverzitu a inkluzi ve společnosti velmi hlasití. Mnoho křesťanských společenství ale tento přístup bohužel nesdílí. Moje křesťanská víra mě inspiruje v tom, že se k druhým lidem snažím být otevřenější a vnímavější, ale také mě inspiruje k razantnějšímu po- stoji proti diskriminaci LGBTQ lidí.

 

 

Setkáváš se v křesťanském prostředí s diskriminací kvůli tomu, že jsi HIV pozitivní?

Když se v osmdesátých letech objevil virus HIV a AIDS, obracelo se hodně nenávisti proti LGBTQ lidem. Virus HIV byl tehdy některými vnímán jako mor, který šíří promiskuitní lidi. Od té doby se přístup změnil. Také je víc léků a zdravotnických služeb pro HIV pozitivní lidi. Velký zlom přineslo objevení antiretrovirálních léků v roce 1996. Jako HIV pozitivní gay se můžu dožít vysokého věku. Jsem spokojený, zdravý a zároveň HIV pozitivní. Je velmi důležité, aby všichni lidé, kteří s HIV žijí, tedy i mimo Evropu a Severní Ameriku, měli přístup k antiretrovirálním lékům. Kolem HIV je stále hodně předsudků, ale nemyslím si, že by je dnes šířili duchovní a církve. Rozhodně tedy ne v Evropě.

 

Co mohou LGBTQ lidé přinést církvím a vůbec křesťanství?

LGBTQ lidé mohou zásadním způsobem obohatit život jednotlivých sborů a farností. Každý člověk je jedinečný a krásný, každý byl Bohem požehnán jedinečnými dary. Je důležité, abychom tyto dary vnášeli i do kostelů a modliteben. Sám jsem velmi aktivní ve farnostech u svatého Jana a svaté Anny, ať už službou u oltáře, nebo tím, že se zapojuji do aktivit na pomoc lidem bez domova, které organizují. Farnost u svatého Jana je velmi rozmanitá. Setkávají se tam lidé různých generací, LGBTQ věřící nebo migranti a migrantky z Ugandy. Přibližně polovina farnosti pochází z Ugandy. Vím, že ne všichni LGBTQ věřící mají tu možnost, ale přijde mi důležité ve své farnosti či sboru mluvit o své sexualitě otevřeně. Lidé, kteří jsou třeba homofobní, často změní svůj postoj na základě setkání s někým, kdo je LGBTQ. Nejdůležitější by ale pro každého LGBTQ křesťana či křesťanku – ale samozřejmě pro LGBTQ lidi celkově – mělo být nenutit se v tomhle směru do ničeho, co je vám nepříjemné.

 

Co ti přináší křesťanství specificky jako někomu, kdo je LGBTQ?

Moje víra je nevysychajícím zdrojem energie. Křesťanství mi toho do života dává hodně. Cítím se díky němu silnější, sebevědomější. Můj aktivismus je celkově hodně energický a rázný. Z velké části je to díky vědomí, že mě Ježíš miluje.

 

Za rozhovor děkuje Jan Škrob.

Antifašisté a „slušní občané“

Byl jsem tři týdny v saském/lužickém Budyšíně, kam jsem jel jako antropolog za lužickosrbskou kulturou. Nemohl jsem si ale nevšímat jiných věcí, které s ní chtě nechtě souvisejí. Jednou z nich je i neonacistické hnutí, které je v tomto regionu velmi silné a bolestně to dopadá i na Lužické Srby, jakkoli jsou tradiční a podle principu „Blut und Boden“ („krev a půda“) by právo na život v Budyšíně a okolí měli možná větší než místní němečtí národovci.V některých částech samotného Budyšína volí 20% obyvatel ultrapravicovou NPD, takže se nedá říct, že by zde byl neonacismus okrajový problém nebo že by se týkal jen chlapáckého pózování náctiletých Sasů. Neonacisté jsou v regionu aktivní, bojují proti uprchlíkům (v Budyšíně je nové centrum pro migranty) a jejich hněv se obrací i proti Lužickým Srbům: přestříkávají dvojjazyčné cedule a na diskotékách odposlouchávají, kdo mluví lužickosrbsky, aby ho pak mohli v noci „zřídit“ na cestě domů.
Antifašismus by neměl být zvláštností radikální levice, ale postojem „slušného občana“.
Logicky tedy ve městě působí i antifašistické iniciativy. A tady se dostávám k problému, který jsem sice silně pocítil až právě v Budyšíně, ale vzápětí jsem si uvědomil, že u nás je to stejné. Velká iniciativa Bautzen bleibt bunt / Budyšin wostanje pisany („Budyšín zůstane pestrý“) nepropaguje žádnou politickou ideologii kromě antifašismu, tedy ve zkratce „nechceme v našem městě neonacismus, nenávist, etnickou nerovnost“, ale přesto se na jejím chodu podílejí především místní leví anarchisté, členové Die Linke, odboráři a další poměrně jasně levicově orientovaní lidé. I já se pokládám za levičáka a nedělá mi problém být obklopen anarchisty a socialisty. Myšlenkově k nim mám koneckonců blízko. Přeci jen mě ale mrzí, že jsou to (až na čestné výjimky!) jediní lidé, kterým stojí za to se neonacismu postavit na odpor.Lužičtí Srbové jsou v průměru (generalizovat nechci!) konzervativně orientovaní křesťané a voliči CDU. Nemají rádi extrémismus a dobře vědí, že jsou pro ně NPD a místní neonacistické bojůvky zcela bezprostředně nebezpečné. Nejde tady ani o situaci „budeme další na řadě“, protože jsou na řadě už teď. Přesto ale není vidět a slyšet, že by lužickosrbské spolky antifašistické aktivity otevřeně podporovaly: pravděpodobně se bojí, aby nebyly spojovány s tím, co jim připadá extrémní na levé straně spektra.

Jak už jsem se zmínil, vnímám podobný problém i u nás… mnohdy i mezi křesťany. Antifašismus by přitom neměl být zvláštností radikální levice, ale postojem „slušného občana“. Slušný občan ale mnohdy namítne, že neonacisté ve společnosti nepředstavují reálné nebezpečí. Vykládejte to ale zmláceným příslušníkům etnických menšin.