Irena Bártíková

Společnost jako divadelní představení

Rozhovor s Michalem Jokešem

foto Irena Bártíková

Kdo jsi a jak ses k divadlu dostal?
Jsem Michal Jokeš, režisér a herec divadel s postiženými a edukačního divadla. Momentálně největší snahu věnuji divadlu jako nástroji seberozvoje pro lidi, kteří se do něj chtějí zapojit.

K divadlu jsem se dostal úplně náhodou na ZUŠ, když ke mně přišla kamarádka a oznámila mi, že budu chodit do dramaťáku, protože mají málo kluků. Učili jsme se, jak se pohybovat, mluvit atd. Když jsem tam přišel, byl jsem zakřiknutý, nikdy bych divadlo nechtěl hrát a neuměl jsem ani přednést referát. Učila nás Radka Svobodová, která nám svým citlivým přístupem pomohla se otevřít a rozvíjet. V tom souboru se mnou bylo spoustu talentovaných lidí, kteří šli dál na umělecké vysoké školy a po střední se náš soubor rozpadl. Určitě nám ale dal základy, které jsme potřebovali.

Proč zrovna divadla s postiženými?
Vlastně moje první zkušenost s lidmi s postižením byla na táboře v Bělči nad Orlicí od ČCE, kam jsem začal jezdit jako asistent a dodnes působím jako programový vedoucí na III. běhu s Jiřím Burešem. Pojeďte taky…

Když jsem potom hledal, jak se uplatnit u postižených dál, tak se objevila nabídka dělat dramatický kroužek v Jedličkově ústavu. I když jsem s tím neměl žádné zkušenosti, tak jsem nabídku přijal a kroužek funguje dodnes, troufnu si říci, že funguje docela dobře.

A tak vznikl divadelní soubor Ještě chvilku.
Když jsme vymýšleli název pro divadelní soubor a jedné klientky jsem se zeptal, zda už něco vymyslela. Odpověděla mi: ještě chvilku… A tak to celé začalo… Ještě chvilku je divadelní soubor vozíčkářů a asistentů, který nacvičuje různá představení.

Práce s lidmi s postižením má určitě svoje specifika, ale když jsem se do toho pouštěl, byl jsem úplně bez průpravy. Neměl jsem (a dodnes nemám) ani režijní, ani speciálně pedagogické vzdělání. Dnes to hodnotím jako výhodu, protože s klienty jednám jako s kýmkoli jiným a nemám v hlavě žádné diagnózy ani jiné škatulky.

Momentálně už soubor funguje asi osm let a stále se rozvíjí, nacvičuje nová představení a vystupuje na veřejných akcích (Mezi ploty, FestIN, Vyšehraní a organizuje vlastní festival Vedle Jedle). Možnosti hrát s postiženými nejsou tak široké, vysoké nároky na bezbariérovost nám jsou často překážkou a divadlo je organizačně náročné. Proto jsme asi před pěti lety založili vlastní festiválek Vedle Jedle, který nám v tomto ohledu velmi vyhovuje, poznáváme tam tvorbu jiných souborů a vzájemně se inspirujeme.

Bylo super, že asistenti, kteří na dramaťáku asistovali, stejně jako kdysi já, přišli jen pomáhat, a poté se zúčastňovali představení, začali hrát a obohatili náš soubor i sami sebe.

Co je edukační divadlo a jak vzniklo?
Dál jsem hrál v dalších souborech a uvědomil jsem si, co všechno člověka může divadlo naučit, je to úžasný nástroj seberozvoje a ozvláštnění osobnosti, ale i výuky běžných školních předmětů.

K edukačnímu divadlu jako takovému jsem se dostal tak, že moje milá pracovala tou dobou v jednom ekologickém středisku, kde dělali výukové programy pro děti ve školách a sháněli někoho s divadelní zkušeností na rozšíření nabídky divadelních představení s výukovou tematikou pro školy… Začali jsme tedy hrát divadla s ekologickou tematikou, která rozšiřují výuku na školách zábavnou formou.

Tou dobou jsem už asi tři roky hrál edukační divadla v angličtině s The Bear Education Theatre a tak mi přišlo zajímavé, zkusit i téma ekologie pro děti v českých školách.

Co tě motivuje k tomu, že děláš dva tak odlišné obory?
Jsem trochu neukotvený člověk a představa, že bych dělal jen jednu věc, mě trošku zneklidňuje. Rád bych v budoucnu investoval vydělané peníze z edukačních divadel do divadla s handicapovanými, aby se náš soubor mohl i nadále rozvíjet.

Divadlo s postiženými mne baví. Myslím si, že panuje představa, že divadlo by měli hrát jen lidé, kteří mají talent, ale myslím, že divadlo má velký potenciál a ti, kteří ho začnou hrát, obohatí nejen své publikum, ale i sami sebe. Při divadle se společně rozvíjejí jak klienti, tak i asistenti.

Děláš kromě divadla i něco jiného? Jak divadlo ovlivňuje tvůj pohled na společnost?
Myslím si že divadlo není jen o tom dělat „Umění“, ale přijít a spolupracovat s ostatními, být součástí a aktivně se zapojit. Podobnou paralelu vidím i ve veřejném životě. Když pustíme jen ty, co se chtějí předvádět, a budeme si říkati, že to pro nás není, co se stane? Každý se může zapojit a obohatit sebe a své okolí.

I to mne dostalo k tomu, že koordinuji dobrovolníky pro Českou pirátskou stranu. Vím, že to je možná velký myšlenkový skok, a jsem si toho vědom, ale já tam tu paralelu vidím. Nerozhoduje to, kdo má talent, ale kdo do toho jde! Stejně tak i v politice není nikdo, kdo by byl lepší než jiní nebo měl větší talent. Jde o to, aby se lidé zapojili. Společnost, stejně jako představení, bude taková, jakou si ji uděláme.

Co ty a křesťanství nebo víra? Proč o tobě vlastně píšeme v Notě nebe?
Mám křesťanství rád a mám v jeho řadách mnoho přátel. Například právě z tábora v Bělči. Nelíbí se mi současná tendence, že si lidé myslí, že vše je lepší než křesťanství a často ho i bráním v hospodských debatách. Kdybych byl součástí nějaké církve, byla by to ČCE. Sám sice nejsem pokřtěný, ale někde v sobě věřím v Boha. Neměl jsem víru od malička a nikdy se to neřešilo, nikdy se mi ani nepodařilo najít církev, kterou bych mohl přijmout za svoji „rodinu“ a být součástí komunity, která by mi byla vlastní. Pokud jste si toho až doteď nevšimli, nemám vlastně žádné umělecké ani divadelní vzdělání. Myslím si, že je skvělé, když se můžete učit od profesionálů a lidí, kteří jsou v dané oblasti dobří, ale podstatou je, že divadlo (nebo něco, pro co se rozhodnete) může dělat každý bez ohledu na talent a vzdělání. Stačí se jen zapojit a chtít danou věc dělat dobře a s chutí.

Sportovat a žít

Rozhovor s Václavem Uherem

rozhovor

Řekl bys nám krátce něco o sobě?
Vašek Uher je kluk z podlesí, žijící toho času v Praze. Když mu bylo 17 let, spadl ze stromu a zlomil si páteř. Po dvou letech rehabilitace a pěti letech studia na Obchodní akademii pro tělesně postižené v Janských Lázních pokračoval v Praze na vysoké škole. Podle jeho slov mu úraz rozdělil život na dva. Ten druhý má ale ovšem výhodu širokých možností – ještě nebyl ukončen. Věnuje se psaní (je autorem knihy Zalitý kaktus, 2017), moderování, počítačové grafie a společně s přáteli také Powerchair Hockey. V současné době je také předsedou České federace Powerchair Hockey.

 

 

Co je Powerchair Hockey?
Je to florbal na elektrickém vozíku, určený pro lidi, kteří v důsledku svého postižení ke svému životu musí používat elektrický invalidní vozík. V ČR máme čtyřicet hráčů, čtyři týmy, které hrají ligovou soutěž. Pořádáme mezinárodní turnaje v Praze, vyjíždíme i do zahraničí. Česká reprezentace se v současnosti připravuje na Mistrovství světa 2018, které chceme pořádat právě v Praze. Máme mezi sebou hráče, kteří velmi špatně hýbou rukama, a přesto se mohou plně zapojit do hry, ale také borce, kteří umí kouzlit s hokejkou, jak to znáte z klasického flrbalu. Je to sport pro všechny bez rozdílu míry pohybového omezení. Někteří hrají i s dýchacím přístrojem. V tom Powerchair Hockey posouvá hranice možného.

Co tě přivedlo ke sportu po úrazu?
Před úrazem jsem hrál fotbal, nosil kapsáče, poslouchal hiphop, jezdil jsem na snowboardu a skateboardu. Setkání s Powerchair Hockey pro mě byla šance vrátit se ke kolektivnímu sportu. Ta hra obsahuje emoce, rychlost, tým, krásné akce, triky, góly. Vzhledem k mým omezeným pohybovým možnostem nebyla ani jiná volba, nic podobného tady neexistuje.

Co ti sport přináší do života?
Na hřišti prožívám svobodu pohybu, což je pro vozíčkáře samozřejmě krystalicky čistá euforie. Možnost vyřádit se, bez počítače nebo jiných drog. Ale nejsem pouze hráč, zabývám se naším sportem i mimo mantinely. Jsem předsedou naší federace, organizuji ligové i mezinárodní turnaje, školíme rozhodčí, trenéry. Teď jsme podali kandidaturu na pořádání MS 2018 v Praze. Prostřednictvím těchto aktivit naplňuji určitý výsek smyslu svého života, tak, jak ho v současné době cítím.

Odvrácená strana našeho sportu přináší i smutné chvíle, když dojde k úmrtí některého z našich hráčů. Za patnáct let, co tento sport v ČR provozujeme, nás opustilo pět mladých hráčů, někteří se dožívají pouze 30 let. V souvislosti s nestabilními zdravotními stavy nebo progresivním genetickým postižením je to skutečnost, které se nelze vyhnout. Jediná správná odpověď na smrt je život a pro mnohé z nás je život kromě jiného právě v Powerchair Hockey, proto hrajeme urputně dál.

Jaké máte s florbalem úspěchy a jak ho lidé berou?
Česká reprezentace se zúčastnila Mistrovství Evropy v letech 2005 (6. místo) a 2008 (7. místo). Naše kluby se pravidelně zúčastňují mezinárodních turnajů v Německu, Švýcarsku, Nizozemsku nebo Belgii, kde měří síly s týmy z celé florbalové Evropy. Široká veřejnost náš sport zatím příliš nezná, ale ten, kdo přijde, se obvykle nenudí, to máme vyzkoušené. Vítáme nové hráče, dobrovolníky, rozhodčí i trenéry, samozřejmě i další podporovatele. Přijďte se podívat a posoudit sami…

Jak jsi vnímal lidi na vozíčku, ještě když jsi byl „zdravý“? Setkal ses s někým takovým?
Setkal jsem se s jedním vozíčkářem na křesťanském hudebním festivale, když mi bylo 15 let. Jsem z křesťanské rodiny. Byl to docela veselý chlapík, ležel na zemi a opaloval se. Požádal nás s kamarádem, jestli bychom mu nepomohli ze země na vozík. Nevěděl jsem, jak se k němu chovat. Vnímal jsem ten moment jako určité setkání s tragédií. Nohy měl nepřirozeně ztuhlé a křečovité. Asi jako já dnes. Pomohli jsme mu tedy na vozík, rychle pozdravili a utekli. Dnes vím, že k rozpakům a úprkům nebyl důvod. Měl jsem ho radši pozvat na pivo.

Změnil se tvůj pohled na život od onoho „osudového momentu“?
Určitě ano. Každému soudnému člověku se v průběhu let mění pohled na život. Pokud ne, je to obvykle tím, že má uzavřené srdce a imobilní duši. Pokud se ale ptáte na můj úraz, více mě zajímají emoce, vztahy, lidi, méně pak materiál všeho druhu. Emoce je to jediné, co nám doopravdy patří, vše ostatní je propůjčené a může to kdykoli odejít tam, odkud to přišlo. Poznal jsem, že existuje jen několik málo hodnot, které jsou v životě skutečně důležité. Světe div se, zdravé pohyblivé tělo mezi ně nepatří.

Vím že píšeš osobní blog, dokonce jsi už vydal i knihu… Můžeš nám říct, o čem píšeš?
Moje psaní je spontánním projevem nadšení, ale i bolesti, s kterými se ve svém životě setkávám. Můj blog je jakýmsi online deníčkem, do kterého si poctivě zaznamenávám vše, na co nechci zapomenout a s čím se zároveň chci podělit s ostatními. Píši o lidech, které potkávám, od dětí až po starce, o cestování po Španělsku, po Praze, i o jiných příbězích. Nejsem spisovatel a nikdy nebudu, chybí mi literární um a brilantní znalost jazyka, ale snažím se psát tak, abych přenesl emoci, která v daném námětu je. Viz Zalitý Kaktus zalitykaktus.blogspot.cz.

Je něco, co tě v životě nejvíc trápí?
Dlouhodobému trápení se snažím nevěnovat dlouhodobou pozornost, což ovšem neznamená, že se ve mně nějaké věčně hluboké rány nenacházejí a neprojevují se jinak. Duše je rozsáhlá a je složena ze složitých struktur. Krátkodobé výkyvy zatím vždycky přešly. Pomáhá čas, tvůrčí práce, sluníčko, nový den, nové starosti, taky sprcha pomáhá, uhlířina nebo žampionový krém. Trápí mě to, co mnohé z nás, když zemře přítel, když prohraji boj, který jsem měl vyhrát, nebo nenaplněné touhy. Trápení může být i požitek, když se skrz něj znovuzrodíš. Znáte to?

A co ti naopak dává motivaci jet životem dál po každém neúspěchu?
Motivaci jet životem dál mi dává především můj vozíček milený, který pro mě představuje zároveň největší vynález 20. století. Jak píši ve své knížce Zalitý kaktus – nemám rád ježdění kolem baráku, když mě může provézt kolem světa. Chodíme spolu patnáct let a pořád se držíme za ruce, nestydíme se před sebou prdět a doma chováme bažanty. Elektrický vozík dělá z ležáka jezdce. Motivuje mě láska v různých formách, člověk, chuť žít a tvořit.

Seznámili jsme se spolu přes Asistenci. Jako asistentka vnímám tuhle práci jako možnost dělat něco, co mě baví a o čem vím, že to má opravdu smysl. Zároveň mám možnost se seznamovat se spoustou nových lidí, navazovat přátelství, a hlavně pomáhat žít život naplno všem rovnocenně. Co je asistence pro tebe? Asistence pro mě znamená především možnost ráno vstát z postele a večer se do ní zase vrátit. Nedokážu se sám přesunout z lůžka na vozík a zpět, takže potřebuji pomoc. Asistenti, kteří za mnou chodí, jsou obvykle zajímaví týpci, nejčastěji studenti. Vystřídali se u mě přírodovědci, ekonomové, budoucí lékaři, pedagogové… Na všech bylo poznat, že svou práci dělají rádi.

Jaké máš sny a cíle do budoucna? Na konci května vyjde má kniha Zalitý kaktus – moc se těším. První týden v červenci máme už 7. letní kemp Powerchair Hockey v krásném autokempu Buňkov u Přelouče, týden budeme hrát florbal, pít pivo a opalovat se. V září budeme organizovat už 8. Prague Powerchair Open, ten turnaj je mé miminko, které se pomalu dostává do pubertálních let. Každý rok je to větší a větší jízda. Dál nevidím. Počkám si pozorně, co život přinese, a přizpůsobím se.

O starých evangelických školách

Rozhovor s Davidem Šormem

„Krásné ale byly v tom, že se kolem nich tvořilo společenství dětí, které upevňovaly mezi sebou kamarádské vazby (i s přespolními evangelíky) a utvrzovaly se v jakési evangelické identitě, v důrazech a hodnotách, které byly pro formování naší tradice víry klíčové – pracovitost, poctivost, svoboda svědomí, důraz na vzdělání a inovace…“

škola1

Co tě přivedlo k tématu starých evangelických škol?
Byl jsem zvolen farářem na sboru v Horní Krupé, který budovu staré evangelické školy vlastnil a nechtěl se jí vzdát. Nevýhodou je, že náš sbor vlastní budov hned několik a ani jedna nebyla v uspokojivém technickém stavu. Napadlo mne, že každá zátěž je i příležitost. V tomto případě starou školu opravit, zmodernizovat a otevřít nejen budovu školy, ale i celý farní areál aktivitám pro veřejnost. Konkrétně škole vrátit její původní poslání – vzdělávat, formovat, vychovávat, také být zázemím pro venkovský společenský život. Podařilo se nám spojit síly s organizací Chaloupky a otevřít zde středisko ekologické výchovy. Jezdí k nám školy z našeho regionu na environmentální vzdělávací programy. Ročně naši školu navštíví do dvou tisíc žáků. Mohlo by i víc, ale dosud například nemáme ubytovací prostory.

Co tě na tomto tématu zaujalo nejvíc? V čem byly školy podle tebe výjimečné a krásné?
Jako všechny staré venkovské školy dojímají svou skromností a chudobou. Až na pár výjimek, to byly školy malé, přeplněné dětmi, kde sloužil učitel za minimální mzdu. Staré evangelické obecné školy to měly o to těžší, že v různých obdobích 19. století jim úřady házely klacky pod nohy.

Školám častokrát hrozilo zavření či ztráta učitele. Krásné ale byly v tom, že se kolem nich tvořilo společenství dětí, které upevňovaly mezi sebou kamarádské vazby (i s přespolními evangelíky) a utvrzovaly se v jakési evangelické identitě, v důrazech a hodnotách, které byly pro formování naší tradice víry klíčové (pracovitost, poctivost, svoboda svědomí, důraz na vzdělání a inovace).

Odvážil bych se říci, že tyto školy a její učitelé z veliké části zformovaly původní toleranční sbory a vytvořily jim stabilní prostředí, ač samy stabilitu mnohdy postrádaly. Na víru dětí měl dle mého soudu větší vliv evangelický učitel než farář. Učitel denně děti učil písně, biblické příběhy, modlitbě. Sháněl jim knihy, časopisy…

Každé vyučování se začalo zpěvem a modlitbou. Tihle učitelé postupem času upadli v zapomenutí. Evangelíci, především chudí rolníci, nedů‑ věřiví k institucím (zvláště rekatolizujícím a germanizujícím školám) se však díky svým školám časem mohli opírat i o své „elity“, které ve vzdělání pokračovaly. Znáte příběh Františka Palackého? Krásný příklad.

Řekni nám něco málo o historii škol.
Byly povolené Tolerančním patentem roku 1781 císařem Josefem II. Evangelické sbory si mohly budovat i své školy a povolávaly učitele. Po většinu doby svého fungování si však sbory musely školy platit samy a dokonce po určitou dobu musely vedle toho odvádět povinné odvody pro školy obecné (rozumějme katolické). Většina obecních škol tak ješ‑ tě během 19. století zanikla, protože sbory často jejich provoz nedokázaly, nebo nebyly schopné udržet.

Časem se měnily na běžné obecné, které získávaly vyšší státní podporu, ale ztratily svůj evangelický ráz. Pro evangelické učitele bylo lepší hledat jistější místo. Shodou okolností naše škola byla poslední fungující evangelickou školou na našem území. Poslední školní rok byl 1929. Poslední učitelka, Marie Lippertová, pak se svou dcerou odešla do Prahy. Kdybychom tak znali její další osud…

Je něco, co se dochovalo do dnešní doby? Co ovlivňuje dnešní výuku ve školách a co přispělo k jejich rozvoji?
Nemyslím si, že by naše školy nějak plošně něco ovlivnily. Bylo jich málo (na našem území asi 130) a byly slabé. Pro naši tradici však byly velmi důležité, až klíčové. Při školních vizitacích bylo často shledáváno nedostateč‑ né hmotné zázemí, a přesto byla mnohokrát oceňována kvalita výuky a schopnost připravit děti pro další vzdělávání.

Co si myslíš, že bylo v evangelických školách jiné a přispělo v dané době?
Rozhodně si myslím, že to byl úzký vztah mezi žáky a učitelem. Na ostatních školách byly běžné fyzické tresty – vždyť často běžný‑ mi učiteli byli vysloužilí vojáci. Na evangelických školách bylo jiné ovzduší. Už jen vědomí, že všichni musí držet pospolu. Učitel byl také na svých dětech závislejší. Děti mu přinášely sobotálés, tj. platbu za týdenní docházku ve škole. Školy dobře splnily svou roli. Pomohly evangelíky integrovat do společnosti a ti zase mohli pomáhat budovat hospodářství a společnost celé země.

školaě

Co je tvou motivací pro to, obnovovat školu? Co bys naopak chtěl, aby si z ní (nejen) děti odnášely?
Chaloupky, které zde organizují environmentální vzdělávání, mají s námi uzavřenou dohodu o spolupráci. Především jde o vytváření týmu lektorů a zaměření všech programů na etiku. Rád bych, aby děti od nás odcházely s vědomím, že vztahy mezi lidmi navzájem a k celému stvoření jsou krásné, ale také křehké. A že pokud jim nebudeme věnovat náležitou péči a pozornost, budeme si stále pod sebou podřezávat větev.

Přímo o křesťanské víře se zde nic moc nedozví, ale věřím tomu, že hledání etických hranic jim časem pomůže najít zázemí a základní motivaci k tomu všemu – vztah k Bohu – ochránci slabých, odstrčených a pokorných. Výukou na této škole nechceme evangelizovat, ale otáčet pozornost k hodnotám, které cestu k evangeliu pomohou najít. Mojí osobní motivací k tomu ještě je, obnovovat staré a dobré věci, dávat jim opět život a život svůj tak činit stabilnějším. Já jsem vlastně takový obrušovač starých skříní.

Pokud bys chtěl ještě něco dodat, je k tomu prostor právě tady.
Jenom snad to, že začátek tohoto projektu bych přisoudil své mladické nerozvážnosti. Že je za tím spousta práce a výsledky nejsou vždy takové, jak bych si představoval. Často je to všechno na hranicích vlastních možností. O to víc si vážím porozumění lidí v našem sboru a také každé pomocné ruky.

Nebo jenom to, když vím, že nám ostatní drží palce a k tomu neváhají připojit modlitbu. Děkujeme! A také bych chtěl vyzvat vás, abyste se o své staré evangelické školy zajímali a přemýšleli o tom, jak jejich dědictví rozví‑ jet na běžných sborech i v budoucnosti. Byl nějaký váš předek evangelický učitel? Pokud víte o nějaké osobní korespondenci, deníku či vzpomínkách na tyto školy, kontaktujte mne. Pramenů osobního charakteru se nám dodnes dochovalo velmi málo.
horni‑krupa.evangnet.cz/
www.krupskaskola.cz

 

 

Plujem příběh o doufání

foto Irena Bártíková a Ben Skála

Příjezd do maličké Třebíče se ani zdaleka nedá srovnat s obrovskými pocity, které jsme si odtud odváželi…

„Dál tou vodou“, slova která mi probíhala mezi pravým a levým uchem tam a zpět vždy, když jsme překračovali pěší lávku přes proudy řeky Jihlavy. Ta kouzelná lávka která otevírala bránu k největším krásám města, bazilice sv. Prokopa, malebným uličkám a zákoutím, ale třeba i k cukrárně v kopečku.

Letošní programy se opět rozrostly do větší šířky, a tak si našli svou zábavu příznivci přednášek i meditace, milovníci památek a městských zákoutí i fanoušci kapel a deskových her (a piškvorek). Zajímavou novinkou byly bloky Patnáctiminutovek, které se báječně poslouchaly a dokázaly zaujmout, a také množství workshopů, které byly k dispozici.

Nejvíce se samozřejmě vždy těšíme na nedělní bohoslužby, které zakončí a uzavřou celý víkend příběhů a zážitků ze sjezdu. Ať už jste však svůj čas trávili poslechem zajímavých přednášek, či prohledávali krásy města, ať jste se bavili na koncertech, divadlech a v PUBu, nebo se věnovali duchovnímu obohacení… věřím, že každý našel program, kterým propluje svůj příběh až do příštího sjezdu.

Těším se na Vás zase za rok!