Hana Pfannová

Nejhorší je nemít co dělat

Mohanad pracuje jako dobrovolník pro Lutheran World Federation, neziskovou organizaci, která pomáhá v uprchlickém táboře v Zaatarí v Jordánsku téměř od počátku.

Mohanadovi je 30 let, je inženýr a v Sýrii pracoval jako učitel. Jenže právě pro učitele se Sýrie stala dost brzy nebezpečnou zemí. Mohanad proto společně se svým bratrem utekl do Jordánska. V táboře je už skoro tři roky. Zbytek rodiny je v Sýrii a s příbuznými si telefonují. „Jenže když není na jedné nebo druhé straně signál, uplynou i měsíce, kdy o sobě navzájem nic nevíme,“ říká Mohanad.

Co je v táboře nejhorší? Mohanad potvrzuje to, co říkají další lidé v Zaatarí: „Nejhorší je nicnedělání. Ráno se vzbudíte a uvědomíte si, že zase před sebou nemáte žádný úkol, povinnost, práci. Jen prázdný den.“ Snažil se proto co nejdřív najít jakoukoli práci, chtěl pracovat třeba zadarmo, jen aby měl co dělat. Zjistil, že LWF hledá dobrovolníky, takže se přihlásil a začal pro ně pracovat. V táboře se oženil a má dvě krásné děti.

Mohanad je neuvěřitelně pozitivní a inteligentní člověk. Pracuje, potřebuje práci, protože si skrze ni snaží udržet důstojnost a vnitřní integritu. Ptám se, kde v podmínkách tábora bere svou pozitivitu. Mohanad odpovídá prostě: „Kdybych se každý den litoval, přestal bych žít. Prostě beru každý den tak, jak přijde. A zároveň nesmím přestat něco dělat. Hlavně něco dělat.“

S Mohanadem mluvila v Zaatarí v září 2016 Michaela Stachová.

Telefon a vlastní postel

Na konci léta 2014 zůstalo v letním táboře poblíž Oděsy asi 40 dětí a několik žen. Děti pomalu měly jít do školy. Místo toho řešily, co teplejšího na sebe, protože začínal podzim. Před pár týdny utíkaly dost rychle z Luhanska na východní Ukrajině před válkou a nepočítaly s tím, že se domů už nedostanou.

Jedna z dospělých, Nataša, vzala telefon a začala obvolávat dětské domovy po celé Ukrajině. Poslední domov, kam se dovolala, byl Otcův dům v Petrivském u Kyjeva, a první člověk, který ji vyslyšel, byl jeho ředitel Roman Kornijko: „Zítra pro vás pošlu autobus. Máme plno, ale nějaké místo najdeme.“

Roman ženám i dětem zajistil lékařské prohlídky i bydlení, dětem školu a ženám práci. Většinu dětí postupně dostal zpět k vlastním rodinám. Jen v jednom velkém bytě zůstaly čtyři ženy a osm dětí. Šťastné, že mají kde bydlet a že jim je spolu večer ve velkém obýváku veselo, ale přece jen s touhou po vlastním domově. Jednoho dne roku 2015 zvonil jiný telefon, tentokrát z Vizovic do Prahy. Výsledkem hovoru a dalších jednání je společná práce Diakonie a firmy KOMA Modular (ano, ta stavěla české pavilony na EXPO 2016). Zkrátím to – v prosinci 2015 už stály na prázdném pozemku v Petrivském dva modulární domy s byty pro několik rodin.

Otcův dům bude firmě platit pět let nájem, užívat domy podle dohody a starat se o ně. Potom předá KOMA domy Otcovu domu do trvalého užívání. Zázrak se stal a vánoce 2015 slavily Ruslana, Anna, dvě Nataši, Margarita a Ljuba se všemi svými dětmi v nových bytech. Pravidelně od nich dostáváme zprávy. Takže víme, že děti chodí do školy, dospělí pracují a v létě děti odjely na tábory. Tentokrát ale opravdu na prázdniny a zpátky se vracely do svých vlastních postelí. Děkujeme firmě KOMA Modular. Tohle se opravdu povedlo.

Dva farmářské příběhy

Diakonie spolupracuje se zemědělci v Etiopii, v Kambodži a v Moldavsku. Cílem jsou soběstačné farmářské rodiny.

farma1Aklilu (Etiopie) Farmář pan Aklilu žije se svou ženou a šesti dětmi v Kebeli Tesso poblíž městečka Chuko. Patří mu malé políčko o výměře 0,25 ha. Pěstoval různé plodiny, ale velké výnosy neměl. Sotva uživil rodinu. K projektu Diakonie se připojil v roce 2014. Dostal osivo kukuřice a fazolu, sazenice vylepšeného ananasovníku a kávovníku a potřebné zemědělské nářadí. Navíc prošel školením o zásadách organického zemědělství. Pan Aklilu se naučil správně připravit kompost a vhodně ho použít na svém poli. Dnes sklízí kukuřici dvakrát ročně. I proto se stal tzv. „modelovým“ farmářem pro tři další farmáře ze sousedství, kteří se k němu chodí radit, jak kompost nejlépe připravit a užívat. Navíc získal sebevědomí a další potřebné znalosti. Část své zemědělské produkce si nechává pro rodinu, část prodává přes prostředníka nebo na místním trhu. Výsledky jeho práce dobře uživí celou rodinu.

 

farma2Sung (Kambodža) Paní Sung žije s mužem a čtyřmi dětmi nedaleko provinčního města Battambang ve vesnici Tuol Tasok. Hned vedle domu leží její půlhektarové políčko. Paní Sung spolupracuje s kambodžskými partnery Diakonie už přes deset let. Komunitní organizace v její vesnici vlastní díky projektu základní kapitál, ze kterého může půjčovat peníze svým členům na rozvoj zemědělství a drobného podnikání. Paní Sung si za půjčené peníze nakoupila osivo zeleniny a účastnila se školení o zásadách zelinářství. Sung teď na  svém poli pěstuje kukuřici, místní druh špenátu, okurky a  kokosovou palmu. Část kukuřice, špenátu a okurek prodává. Vydělané peníze zlepšují jejich rodinný rozpočet a část peněz Sung investuje do svého farmaření.

 

http://diakoniespolu.cz/projects/farmari-a-farmarky/

Ahmad, syn Saany, vypráví

Byl jsem hodně smutný, když matka řekla, že musíme opustit moji zemi, Sýrii. Ale hledali jsme bezpečí. Byli jsme tehdy na naší farmě. Máma přišla a řekla: zítra půjdeme do Jordánska. Začal jsem brečet a doufal jsem, že se objeví můj otec. Jak mohu opustit Sýrii bez táty? Ten den prodala moje matka všechno, co mohla, aby měla peníze na cestu. Počítali jsme, že to vystačí maximálně na tři měsíce. S sebou jsme nebrali nic, protože cesta je nebezpečná a dlouhá.

Náš dům byl pěkný, celý z kamene, obklopený zahradou. Z hlavního vchodu jste viděli nejprve pokoj pro hosty a pak velkou kuchyň. Chybí mi domov a moc si přeju se vrátit. Každý den bych chodil do školy a hrál si na zahradě se sousedy a příbuznými. Chodili bychom na výlety. Byli jsme svobodní a měl jsem kamarády. Chybí mi ta svoboda. Vzpomínám často na to, jak jsme žili doma. Když jsem se vrátil ze školy domů, šel jsem hned hrát syrský styl baseballu s kamarády. Taky jsme hráli na schovávanou a kuličky. Hráli jsme každý den. Mluvím s kamarády přes WhatsApp, jeden je tady a ostatní v Sýrii. To ale nestačí. Někdy si posíláme fotky. Když je vidím, brečím a prosím matku, abychom se vrátili. Moji přátelé na mě čekají. Všichni žijí ve špatných podmínkách. Vyprávějí mi o střelbě a bombových útocích. Nejsem lepší než oni, ale jsem v bezpečí. Měl bych být s nimi. Cítím se provinile a přemýšlím, proč jsem já tady a oni to všechno musí vydržet.

V táboře mluvíme s kamarády o dobrých časech v Sýrii před válkou. Každý z nás se chce vrátit. Jen můj nejmladší bratr ne. Bojí se, slyší o válce a vypne. Říká, že se tam střílí, a pak odmítá mluvit. Byl mu rok, když jsme odešli, a o Sýrii neví nic. Když vidí zprávy ze Sýrie v televizi, říká: Já nechci jít. Před krizí jsme se měli stejně dobře jako děti, které žijí v dobrých podmínkách v Americe nebo v Evropě. Náš život byl šťastný. Nelišili jsme se od nich. Teď už se nemůžeme vrátit.

Sanaa, syrská matka 11 dětí, vypráví

Můj muž pracoval v armádě. Jednoho dne odešel do práce a už se nevrátil. Nedostala jsem nikdy odpovědi na své nekončící otázky. Někdo říkal, že zemřel, jiní, že byl ve vězení. Sedm měsíců po manželově zmizení neztrácela naše rodina naději. Mám 11 dětí. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem nebyla schopná starat se o ně sama na tak nebezpečném místě. Několik měsíců jsme strávili stěhováním na různá místa v Sýrii. Snažila jsem se najít bezpečné místo, ale bylo to obtížné. Situace v zemi byla stále horší a horší. Mnoho bomb, mnoho raket. Všichni byli nervózní a báli se. Pět mužů zemřelo před mýma očima. Manžel mé dcery byl zatčen, byl mučen, obě nohy mu rozdrtili kameny a uvrhli ho do vězení. Je tam dodnes. Bála jsem se o nás.

Pro děti není snadné, když přijdou o otce. Byl to dobrý člověk, milovaly ho a respektovaly. Jedna z mých dcer byla v následujících dvou měsících v šoku. Nechtěla s nikým mluvit, zůstávala doma, odmítala vycházet. Celou dobu plakala a ptala se, kde je táta. Během dlouhých let války v Sýrii jsem pozorovala změnu na všech svých dětech. Vztekaly se a praly. Nastal čas odejít. Rozhodla jsem se jít do Zátarí. S jedenácti dětmi byla cesta do Jordánska velmi těžká. Mám dospívající dívky. Pašerácké trasy nebyly bezpečné, protože jsou tam lidé často napadáni, ženy a dívky znásilňovány a dějí se i horší věci. Šli jsme tedy po hlavní silnici. Cesta měla trvat tři hodiny, ale zabrala tři dny.

Rozhodnutí opustit svou zemi a jít do jiné není snadné. Ale když jsme přijeli do tábora, bylo mi dobře, přestože jsou tu těžké podmínky a dlouho jsme žili ve stanu. Ale já a moje děti jsme v bezpečí. To jsem hledala – bezpečí. Po třech letech se děti přizpůsobují životu v táboře, ale na začátku to nebylo snadné. Teď už jsou starší. Chci, aby se naučily zvládat i tyhle těžké situace. Nic jiného nám nezbývá.

Změnit svůj život v Zambii

Sedmadvacetiletý Simon Banda žije v Zambii v oblasti Katete. Do školy přestal chodit už ve druhé třídě, protože jeho rodiče neměli peníze. Dnes se znova učí číst a psát v kurzu základní gramotnosti, který Diakonie spolu se zambijskými partnery připravuje hlavně pro ženy. Čtení a psaní potřebují pro kurzy podnikatelských dovedností, které jim pomohou k finanční nezávislosti.

Ale i Simon věří, že je v jeho silách udělat něco se svým životem. Do Simonovy třídy chodí kromě dvou dalších mužů už jen samé ženy, mladší, starší, i maminky s kojenci u prsu. Ostatní lidé se jim smějí, protože nechápou, k čemu je dobré znova chodit do školy a proč chlapi místo pořádné práce sedí mezi ženami se sešitky a tužkami. Jenže Simon by si chtěl třeba otevřít malý obchod. Ale když nebude umět číst a psát, nebude moci vést účetnictví. Když řádně nepovede účetnictví, nepůjčí mu žádná banka peníze do začátku. Když nebude mít peníze na rozjezd, nezačne podnikat a zůstane tam, kde je teď. A to Simon nechce.

Jeho motivace je silná, ale změna je běh na dlouhou trať a cíl je přece jen dost daleko. V listopadu se se Simonem setkal náš kolega Pavel Cedivoda. Studenti chtěli veřejně předvést, jak se naučili číst. Po několika ženách byl na řadě Simon. Jenže zapracovala tréma, Simon se zasekl a nedostal ze sebe ani slovo. Nedalo se nic dělat, ve čtení pokračovaly další ženy. Na konci setkání sebral Simon odvahu a zkusil číst ještě jednou. Sklidil potlesk. Snad ani ne tolik za svůj výkon, jako spíš za svou houževnatost a cílevědomost.

Simon letos přidá angličtinu a znalosti potřebné pro podnikání. Pak se mu sousedi smát přestanou. V sílu vzdělání věří i učitelé, kteří učí dospělé úplně zadarmo. Chtějí, aby v Zambii měli ženy a muži, dívky i chlapci stejné možnosti. Když nic neděláte, nic nezkazíte. Ale taky se nikam neposunete. Simon to žije na vlastní kůži. Držíme mu palce. http://www.spolu.diakonie.cz/projekty-v- -zahranici/zambie/

Hlavně něco dělat

IMG_1100
Diana měla velké štěstí, že se dostala do kurzu šití. Zájem o kurzy v Peace Oasis je velký, ale není dost karavanů, ve kterých probíhají školení, a mladí lidé tak musí často čekat, než se dostanou na řadu.

Do uprchlického tábora Za‘atarí na jihu Jordánska se Diana dostala před třemi lety. Uprchla se svou matkou, dvěma sestrami a třemi bratry z jihosyrského města Dar‘á po bojích v roce 2013.

Devatenáctiletá dívka doma studovala střední školu, ale kvůli válce ji nemohla dokončit. V táboře do školy nechodí, po nechtěné tříleté přestávce se už do školy mezi mladší spolužáky nevrátila. Po kurzu šití má chuť pracovat. Mohla by se vdát, ale sňatek teď rozhodně neplánuje. Chtěla by šít, ne sedět doma a být závislá na někom jiném. Ráda by něco vydělala, aby její máma nemusela mít starost o peníze. Ale taky se chce dál rozvíjet. Baví ji pletení a vyšívání a ráda by se v tom zdokonalovala. Vyšívat může doma, je to levné a oblečení ozdobené výšivkou se mnohem lépe prodává. Nejraději by Diana měla vlastní šicí stroj doma, aby mohla pracovat kdykoli.

Jestli chce Diana do Evropy? Ne, těší se, že se vrátí domů, jakmile bude v zemi bezpečno. Ale máme od ní vzkázat lidem v Evropě, že děkuje všem, kdo v táboře pomáhají. Rádi její poděkování předáváme!

http://www.spolu.diakonie.cz/projekty-v-zahranici/jordansko-syrie/

Moje jméno není uprchlík, jmenuji se Salman

V uprchlickém táboře Dawdia na severu Iráku žije 793 jezídských a křesťanských rodin. Rodiny mají obvykle šest až dvanáct členů. Salman (61 let) a jeho žena Eman (51 let) nežijí v táboře ve stanu, ale v unimo buňce. Jedna místnost slouží jako kuchyň, druhá jako ložnice. Je tu ještě malá koupelna. Špatně utěsněnými okny profukuje vítr. Místnosti jsou také velmi chladné, na spaní mají man- želé jednu matraci a jednu deku. Oba velmi uvítali rozdávání hygienických balíčků, které pro ně Diakonie zajistila na podzim roku 2015. Zboží bylo kvalitní, jen mýdla a prášku na praní mohlo být více.

Salman a Eman jsou křesťané. Salman měl obchod s potravinami a dobře vydělával. Svůj hezký dům v Tall Kayf, ve vesnici vzdálené dvacet kilometrů od Mosulu, museli opustit 6. srpna 2014. Stihli si s sebou vzít jen to, co měli na sobě a nejdůležitější doklady. Útok vojáků ISIS přišel nečekaně a 10. srpna vojáci ISIS tuto oblast obsadili. Informace o akcích ISIS se šířily jen od člověka k člověku, lidé neměli žádné zprávy včas a nemohli se připravit na útok ani na útěk z domova. „Čekáme, až se budeme moci vrátit domů. Naše děti žijí jako uprchlíci na různých místech v Iráku. Každý den bojujeme se strachem a bezmocí. Ale věříme, že se zase sejdeme, jinak se nedá žít,“ říká Salman a jeho žena si utírá oči. Ze dne na den se z nich stali uprchlíci. A nebyla to jejich volba.

Příběh a fotky Eman a Salmana přivezl z Iráku v listopadu 2015 Eliáš Molnár, zapsala Hana Pfannová.

Od čištění bot na univerzitu

příběhyNa fotografi z října jsou čtyři mladí muži, kteří byli letos společně s dalšími třiceti dvěma mladými lidmi zařazeni do programu Diakonie na podporu podnikání. Gizachew, Gashaw, Zelalem a Getahun se jako jeden muž vrhli na čištění bot a prodej kreditu do mobilních telefonů. „Jeden z mládenců, který čistí boty ve vedlejší čtvrti, ušetří za měsíc víc, než já sám nebo naše sociální pracovnice Meseret,“ usmívá se spokojeně Teshome Tena, koordinátor projektu.

Teshome pak vypráví příběh jednoho z mládenců: „S Gizachewem jsem se poprvé setkal asi před sedmi lety. Žil na ulici společně se svou nemocnou matkou.“ Gizachew byl zařazen do programu na podporu sirotků a po úspěšném vyjednávání místního týmu s úřady se podařilo pro chlapce i jeho matku najít místo k bydlení. Tehdy se ukázalo chlapcovo nesmírné nadání. „Vzdělání je v Etiopii zdarma, ale i tak potřebujete peníze na sešit, tužku nebo učebnici. To si stále mnoho rodičů nemůže dovolit,“ vysvětluje pan Teshome. Gizachew tužku dostal a během pouhých šesti let dokázal dokončit s výbornými výsledky osmileté základní i dvouleté střední vzdělání.

Teď už není možné Gizachewa zastavit. Přes den čistí boty a prodává kredit, aby uživil sebe i svou nemocnou matku. Večer navštěvuje dvouletou přípravku ke studiu na univerzitě. „Chci být lékař. Teď už jen stačí, abych v létě složil dobře zkoušky, a studium medicíny můžu zahájit,“ raduje se Gizachew. Neláká ho kariéra v zahraničí? „Ne, chci zůstat tady v Bahir Daru a pracovat v místní nemocnici,“ říká Gizachew. Je rozhodnutý zůstat a pracovat doma.

Darujte hodinu své práce, aby i jiní mohli pracovat.

www.dobrahodina.cz

Každá hodina se počítá.

Dělám tuhle práci, protože ji miluju…

nota z diakonieTisíce mladých Syřanů žijí v uprchlickém táboře Za´atarí na jihu Jordánska. Uprchli ze své země před válkou a někteří z nich tráví v táboře už čtvrtý rok.

Wejdan Jarrah, Jordánka, absolventka Jarmucké univerzity, dojíždí do tábora každý den z Irbidu. V roce 2013 přišla s nápadem vybudovat v táboře místo, kde by mladí lidé našli psychosociální podporu po prožitých válečných traumatech a kde by se také něco naučili. Centrum Peace Oasis pomáhala tehdy založit Diakonie ČCE za podpory MZV ČR. Kromě jiných aktivit organizuje Peace Oasis v táboře vzdělávací kurzy. Mladé ženy a muži si mohou vybrat mezi kurzy holič/lazebník, kadeřnice/ kosmetička nebo kurz krejčovského řemesla.Mají tak šanci, že až jednou vyjdou z tábora do normálního života, budou mít co nabídnout na trhu práce. Kdy to bude, to ovšem nevědí.

Zatím si jeden mladý muž otevřel holičský krámek blízko svého karavanu. Čtyřiadvacetidenní kurz by rád prodloužil na dvojnásobek, aby získal větší praxi. Jeho krámek je v provozu ráno a večer, potřeboval by ale víc nástrojů. Mladá žena má ve svém karavanu otevřeno jako kosmetička hlavně odpoledne, dopoledne působí jako dobrovolnice pro neziskovou organizaci. Jiná žena už doma v Sýrii pracovala jako kadeřnice a přinesla si do tábora všechny pracovní nástroje. Práce jim dává nejen výdělek, ale hlavně vědomí vlastní ceny, důstojnosti, svobody.

Za  vším stojí Wejdan. „Proč to všechno děláš?“ ptala se jí naše kolegyně před rokem. „Dělám tuhle práci, protože ji miluju…. Skrze utrpení ostatních můžeš objevit sebe, svou sílu a své slabosti, i co znamená štěstí a smutek, když vidíš lidi, kteří ztratili všechno…“ Darujte hodinu své práce, aby i jiní mohli pracovat. www.dobrahodina.cz

Každá hodina se počítá.
www.spolu.diakonie.cz/projekty–v–zahranici/jordansko–syrie/

nota z diakonie2