Filip Němeček

Evangelické mnišství?!

Evangelické mnišství?! Čím to zní divněji, tím to zní zajímavěji. Bouřlivě s tím strašil Kierkegaard, zněly i tišší hlasy. Adolf von Harnack též usoudil, že v této oblasti reformace ztratila cosi cenného. Mt 19, 12 vyvěrá z hloubi pramenů. Zdá se, že ani evangelická církev nemusí sloužit jako automatická skrýš. Kritérium „pro království nebeské“ ukazuje, že ve prospěch prostoru, který je pro daného člověka (a skrze něj) otevřenější než ostatní. To je zvláštní konstelace, jak vyplývá z Mt 19, 11. Nejde o únik před realitou nebo nad realitu. V duchu kalkulací typu kdo nechá plavat sestru, dostane stokrát víc, se dá odhadnout, že správné mnišství není bezpohlavní, nýbrž hyperpohlavní. (Alegoricky vzato… Nemůžeme jej však povýšit nad jiné stavy, dlužno tedy dodat, že i správné partnerství je v poměrech království nebeského hyperpohlavní.)

Mému romantickému oku kontrastně ladí figura mnicha s pozadím této doby. Praští mě do něj jako postava Jonáše v ulicích Ninive či New Yorku. Ani Jan Křtitel nezůstal nenápadným. Pozoruhodným příkladem současného protestantského solitéra zůstává Přemysl Pitter. Namísto manželky nalezl stokrát tolik uprchlíků, pacifistů, německých dětí, Olgy Fierzové, židovských dětí, žižkovských dětí atd.

Polodrahokamy pro štěstí

Mně se líbí, že Mrázek ve výkladu Matoušova evangelia překládá výraz „dobré skutky“ z Mt 5,16 zároveň jako „krásné skutky“. Za příklad dává ženu, která pomazala Ježíše vzácným olejem v Betanii; „… a všem to v první chvíli připadalo nesmyslné. Krásný čin je možná spíš něco nečekaného než zákonického.“ Líbí se mi Máša, která na jednom lesním výletě, kde jsme se téměř k nesnesení vztekali nad různými poklesky farářů, položila před nás krepový květ. Onen dobrý skutek si budu pamatovat do smrti. Mimoto se mi líbí, když nějaký farář daruje bezdomovcovi koláč se slovy: „Koláče rozdávám rád.“ Avantgardní umělecký nápad umístit do telefonních budek do prostoru, kde se vracejí drobné, polodrahokamy pro štěstí, aby je feťáci, hledající drobné, nacházeli, a jejich zlomená lidská důstojnost se tím navracela, je sám o sobě mdlý, ale může se stát podobenstvím pro vztahový život obecně. Navíc vyplácáváme energii většinou v mnohem banálnějších situacích, než bývá příprava na ukřižování nejbližšího Krista; žena v Betanii intervenovala v krizové situaci s imaginací Amélie z Montmartru však právě tehdy! Křesťanský životní styl jistě nemá být pouze negací negace. Jestliže z našeho břicha plynou ty proudy vody živé, co si s tím vůbec počneme?!