Filip Boháč

Na vikariátu se káže!

1. Čtení: Jan 12, 12-19
2. Čtení: Zachariáš 9, 9; Izajáš 62, 11a

I: V Jeruzalémě žil chlapík jménem Juda. Ráno vstal, umyl se, posnídal s rodinou a šel do práce. Juda byl odborník na výsadbu rostlin. Většina zahrad a parků v Jeruzalémě byla jeho dílem, ale tou dobou zrovna pracoval na poli za městem. Fíkovník, moruše, pšenice, olivovník, ječmen… tomu opravdu rozuměl, a když se zakládala nová políčka, tak si ho vždycky pozvali, aby jim poradil, co mají kam zasadit. Po snídani procházel ospalým Jeruzalémem. Jarní sluníčko pomalu stoupalo a začínalo být horko. Vyšel z poslední řady domů a před sebou měl cestu, kde nebyl žádný stín. Než došel na pole, bylo mu už pořádně vedro a říkal si: „Jé, to je fajn, že už začínají ty velikonoce. Dostanu volno a nebudu se muset už od rána takhle pařit na sluníčku.“ Dal se do práce a den mu rychle utekl.

K večeru zalil poslední keříky, sbalil si věci, rozloučil se s kolegy a spokojeně se vydal k Jeruzalému. Vstoupil do města a kráčel co nejbližší trasou ke svému domu. Cestou míjel množství lidí a cosi zaujalo jeho pozornost. Skupinky lidí, které potkával, ať už procházely kolem něj, postávaly na rozích či vysedávaly u nějaké společenské hry před svými domy… všichni si povídali o nějaké čerstvé události, která se přihodila krátce před večerem. Nějaký chlapík prý vjel do Jeruzaléma na oslu a byla to docela sranda. Jiní byli naopak fascinováni, že prý se naplnila nějaká stará proroctví. Juda byl člověk od přírody zvídavý a chtěl tomu přijít na kloub. Přišel ke stánku s novinami a vybral si čtyři čerstvá vydání svých oblíbených listů: Stará fronta VČERA, Hlas volajícího na poušti, Herodes dnes, a Amen! Došel do svého domu, odložil si a zasedl ke stolu.

II: Otevřel Starou frontu VČERA a četl, co napsal redaktor pod pseudonymem Marek. Titulek zněl – Na večer dorazil do Jeruzaléma mesiáš. Juda zpozorněl a četl dál. Krátce po večeři přijel do Jeruzaléma od Olivové hory muž na oslátku. Říká si Ježíš. „Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí.“ Prosím? To Judu docela podráždilo, že lidé řežou do jeho stromků a kladou je pod nohy nějakému podivínovi kdoví odkud. „A ti, kdo šli před ním i za ním, volali:,Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!‘ Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel se svými dvanácti spolupracovníky do Betanie.“ „No to jsou mi věci,“ pomyslel si Juda a hned otevřel další noviny. Na stránkách listu Hlas volajícího na poušti psal zase nějaký redaktor pod jménem Matouš. No, nenapsal toho o moc víc, než onen Marek. Lidé podle něj volali něco trochu jiného, a zaznělo i jedno staré proroctví. Ale jinak „to samé v bleděmodrým“. Otevřel i noviny Herodes dnes a Amen!, ale kromě spěšného inzerátu, že nějaký muž z Betanie postrádá své oslátko a nabízí dobrou cenu tomu, kdo mu ho přivede, nenašel nic moc nového.

III: Zamyslel se: „Jestli je ten Ježíš opravdu mesiáš, spasitel, zachránce… tak je to dost dobrá zpráva. No jo, ale co má znamenat ta parodie na královský příchod? Takhle jsem si mesiáše nepředstavoval. A že šlape po větvích ze stromků, které jsem vlastníma rukama sázel… to mi taky moc nevoní.“ „No jo, ale s tím proroctvím je to pravda. Vzpomínám, jak rabíni v synagoze předčítali Zachariášovo proroctví:,Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.‘ Co to asi tak znamená? Inu proroci… jeden naplno neporozumí tomu, o čem mluví, dokud se to nepřihodí. Dobře, dobře, když to vezmu kolem a kolem, tak to nejspíš stojí za pozornost. Od zítřka mám volno, a když se tu ten Ježíš zase ukáže, tak si ho rozhodně nenechám ujít.“

IV: A co my – sestry a bratři? Co my na to? Jako tehdy, tak i dnes, přichází Ježíš jinak než vládci tohoto světa. Jak jinak asi vypadal příjezd Karla IV., císaře Ferdinanda, jak jinak vypadá příjezd prezidenta na Hrad. Ježíšův příjezd do Jeruzaléma je buď parodie, scénka pro pobavení lidu… anebo v sobě skrývá nějakou hlubší symboliku. Pán Bůh nám totiž velmi rád ukazuje věci způsoby, které se z lidského pohledu jeví jako bláznovství. Abram má opustit dobré místo ve své domovině a odejít kamsi do pouště; koktavý Mojžíš má vyvést Izraelce z otroctví; zrzavý teenager David se postaví do boje proti pelištejskému šampionovi v těžké váze… a nějaký Ježíš, co se narodil v chlívku, má být králem židů… no, co je na tom rozumného? Apoštol Pavel píše do Korintu: „Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné.“ Tímto „bláznovským“ vjezdem Ježíš ukázal, že je „jiným“ králem, než jací bývají ostatní králové tohoto světa. Ono to dává smysl, protože Ježíš také není z tohoto světa… ale právě na tento svět přišel. A to proto, aby ho napravil, zachránil a obnovil. Ježíš je také jiný v tom, že jeho vláda není omezena lokalitou, dobou, sousedními královstvími atp. Jeho říše je věčná a vládne v ní láska. Tam na nás čeká, až k němu skrz život na zemi dojdeme.

V: Spolu s Ježíšem vstupujeme do velikonočních svátků. Budeme si připomínat události, které mají pro nás i pro celé stvoření naprosto zásadní význam. Ten, který kdysi přijel na oslátku… přichází také dnes. Ačkoli se to některým nezdá, a jiní ho odsuzují… přichází nám na pomoc. Přichází do našich starostí, smutků a úzkostí. A přichází možná jinak, než jak bychom si to představovali… to je v pořádku. Pojďme vstoupit do Velikonoc tím, že se nad Ježíšem nebudeme pohoršovat, ale necháme ho vstoupit do našeho srdce. Vpusťme ho do svého života, znovu a znovu a znovu… a kdykoliv od něj odvrátíme zrak. Protože přišel kvůli nám všem.

Bůh k nám potichu mluví…

Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou dvě křídla okna, která nelze otevřít ani zavřít samostatně. (Søren Kierkegaard)

Modlíme se ne proto, aby se Bůh rozhodoval jinak, ale abychom se sami rozhodovali jinak. Nemodlíme se s úmyslem říkat Bohu, co má dělat, ale abychom Bohu dovolili nás vést. Modlíme se proto, abychom „Bohu umožnili být Bohem“. (Peter Kreeft)

Bůh k nám potichu mluví uprostřed našich potěšení, hovoří v našem svědomí, ale volá v našich bolestech: je to jeho megafon, kterým burcuje hluchý svět. (C. S. Lewis)

Nabízí se nám jen jeden způsob, jak dospět k odhalení skutečné podstaty křesťanství. Musíme vykročit na tuto stezku, svěřit se této cestě života. Potom poznáme, čím může být pro nás. Pokud zůstaneme venku, nemůžeme plně porozumět. Předtím, než vykročíme, obyčejně potřebujeme instrukce, potřebujeme ukazatele směru, abychom se na ně mohli dívat, a potřebujeme společníky. Nakonec – bez vedení druhých je sotva možno začít. Ale pouhé udělování rad od druhých nás nikdy nemůže vést k poznání toho, co oni žijí. Oni nemohou být náhražkou osobní zkušenosti. Každý je povolán k tomu, aby si sám ověřil, jak má myslet, každý potřebuje znovu žít tradici, kterou má přijmout. (Kallistos Ware)

Když se modlíte, nezatajujte před Bohem vůbec nic. Otevřte mu svá srdce s upřímnou otevřeností, jako kdybyste mluvili ke svému nejlepšímu příteli. (Rabi Rachman)

První noc na faře (primitivní vylíčení snu)

Na sázavskou faru jsem se nastěhoval koncem září roku 2016. Během přenášení skříní, oblečení a dalších věcí mě místní kurátor provedl po celém areálu. Fara se nachází blízko u silnice, v mírném svahu. Je to velká budova s jedním patrem, půdou a sklepením. Je k ní připojena přestavěná stodola, která funguje jako místnost k různým sborovým akcím. Nad farou se ve svahu tyčí kostel s vysokou věží, který je obklopen volně přístupným hřbitovem. Prošli jsme přízemními prostory, kanceláří, garáží, pokojem pro hosty, záchodky a sklepením. Vše bylo funkční a opravené. V zadní části farního areálu byl menší dvorek s přístřeškem, dřevěným stolkem a židlemi. V jeho koutě se hrbily nízké dřevěné dveře, které nebyly úplně zavřené. Kurátor řekl, že je tam jakýsi menší sklípek, a vlastně nevědí, co s ním. Je to prý temné, vlhké místo. Farář, který bydlel na faře přede mnou, neměl sklepy rád. A tento malý sklípek chtěl nechat zasypat. Prohlídka pokračovala dál a došli jsme na půdu. Je to nízký, dřevěný prostor s velkým množstvím trámů, prachu a nerovných tvarů, které se ztrácejí v temnotách. Tam se na mě kurátor obrátil s úsměvem a řekl, že tady kdysi měl ještě jeden farář rozestavěné koleje a vláčky. Přemýšlel jsem, jaké obtíže asi představovalo přenášení materiálu úzkými schody na půdu a následné rozmísťování kolejí a různých dalších součástek malé železnice na nízké půdě. Donosili jsme poslední věci do bytu a ještě toho večera jsem ze Sázavy odjel zpět do předchozího bydliště.

Z nepříliš jasných důvodů jsem se pořád nemohl zbavit úvah o malém sklípku v rohu dvorku a o půdě s vláčky. K čemu sklípek kdysi sloužil? Pěstoval tam někdo žampiony nebo se tam skladovalo víno? A co ta zvláštní nízká půda, kdysi plná vláčků, malého mechanického světa, který odrážel obrovské masivní stroje, snad i nějakou malou krajinu a drážní budovy. Po několika dnech jsem se na sázavskou faru přestěhoval docela. Vynesl jsem do bytu poslední krabice, vybalil jsem několik základních věcí a začal uvažovat, co kam dám. Při zabydlování obrovských prostorů farního bytu jsem se nemohl ubránit pohledu na sklípek, kdykoli jsem přecházel kolem okna, jež hledělo do dvora. Zmocňoval se mě zvláštní neklid, zvědavost a zároveň tlumená obava. Sklípek vypadá v rohu dvora vcelku nevýrazně, je dobře vidět, a přitom jako by znamenal daleko víc než jen další z mnoha místností. Proč ho předchozí obyvatel fary chtěl nechat zasypat?

Když jsem zalil svůj první čaj a usedl ke stolku, venku se už začalo smrákat. Unavené podzimní slunce jemně hladilo pohasínající červenou rukou bezútěšné hroby a zeď kostela. Venku bylo ticho a krajina se chystala k nočnímu odpočinku. Vítr sem tam zachrastil usychajícím listím staletých lip a zahvízdal kdesi ve stráni. Velké chodby farního bytu naplnily vysoké stíny a světlo se rozlévalo jen s velkou neochotou. Sešel jsem dolů zkontrolovat dveře. Vše se zdálo být zavřené. Vyšel jsem tedy zpět do bytu. Vybalil jsem ještě několik věcí a zhruba kolem jedenácté hodiny večer jsem zatoužil usnout. Moje provizorní postel je složena ze čtyř skladnických palet a dobré matrace. Umyl jsem se, převlékl a ulehl do postele. Přečetl jsem několik odstavců z apoštolova 1. listu do Korintu, a zhasl světlo.

Asi všichni známe ten podivný mezistav mezi vědomím a spánkem, kdy už je lidská mysl připravená ke spánku, ale stále ještě trochu vnímá. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, nebo jsem to opravdu přijal zvenčí, ale cosi mě přinutilo nabrat vědomí. Můj pokoj s vysokým stropem byl temný, takřka prázdný a byla v něm zima. Rozhlédl jsem se z postele po pokoji a přemýšlel, co mě donutilo zvýšit pozornost. Nějaké světlo, které se mihlo za oknem? Či silnější zvuk? Chtěl jsem to nechat být a pokusil jsem se znovu usnout. Tentokrát jsem se však nestihl dostat do onoho mezistavu před spánkem a začala mi do mysli prosakovat kapku po kapce hrůza. Zvítězilo racionální uvažování. Vstal jsem, rozsvítil a šel do kuchyně. Nalil jsem si do sklenice mléko a usedl ke stolku. Světlo v kuchyni nedovolovalo pohled do temnoty za okny. Napadlo mě: „Jak asi vypadá dvorek, a co dveře sklípku? Jsou zavřené?“ Ve světle kuchyňské lampy jsem přistoupil k oknu a snažil se spatřit dvorek. Ale bylo příliš světla. Ustoupil jsem tedy několik kroků zpět a zhasl světlo. To, co jsem uviděl, když jsem přistoupil k oknu, mi vyrazilo dech. V šerostínu noci se v rohu dvorku rýsovala jakási podivná hromada. Nemohl jsem pořádně rozpoznat, z čeho se skládá. Zprvu to vypadalo jako množství zahnutých trubek od kamen, které se leskly. Ale když jsem se po krátkém šoku podíval lépe, zdálo se, jako by se to pohybovalo. Jako by nějaký obr vzal hrst malinkých larev z mršiny do hrsti, a hodil ji do dvora. A všiml jsem si něčeho dalšího. Dveře od sklípku byly otevřené a dokořán se z nich valil tento podivný masiv hrůzy. Beztvará hmota sebou trhala a škubala jako vnitřnosti ve smrtelné křeči.

Rychle jsem rozsvítil a otevřel okno. K mému zděšení nebylo na dvoře ani stopy po nějaké larvě a dveře sklípku byly na svém obvyklém místě. Donutil jsem se uznat, že jsem měl oživlou představu způsobenou malým množstvím spánku a velkou vyčerpaností. Odložil jsem sklenici na stolek a odcházel z kuchyně. Zhasl jsem světlo, abych vzápětí rozsvítil další na chodbě. Jakmile se však světelné paprsky vytratily z prostoru, obklopila mě ona škubavá beztvará hmota, kterou jsem viděl ve svých představách na dvorku. Nestihl jsem ani zakřičet hrůzou, protože mi dlouhý odporně páchnoucí prst nepojmenovatelné hrůzy vnikl do úst a zabránil svobodě projevu. Ztuhl jsem hrůzou a poprvé si uvědomil snad všemi nervovými receptory mnohočetné škubající doteky, kterými jsem byl obklopen. Skřípající a pleskající hmota mi nedopřála vlastního pohybu a unášela mě pomalu směrem k půdě. Zdálo se, že celý byt byl naplněn slizkou tisícičetnou škubavou hmotou, která vydávala zvuky, jež bych přirovnal k hlubokým vzdechům nějakého velkého vodního tvora, který žije ve vodách hluboko pod zemí a poulí své slepé oči do chladné temnoty. Celá událost nesla pramálo znaků něčeho, co by člověk mohl odněkud znát, mezi nepřeberným množstvím ramen nebylo možné poznat žádný známý tvar, a ani podivný zápach, který se dynamicky pohyboval v prostoru, nebylo možné k něčemu přirovnat.

Když jsem opět nabyl vědomí, nebylo po podivném mnoharamenném úkazu ani památky. Unavené oči a svit měsíce mi dovolily poznat, že se nacházím na půdě. Přemýšlel jsem, jak jsem se tam vlastně dostal a pro co jsem tam vůbec šel. Zamžoural jsem očima, abych lépe viděl. Půda se najednou zdála daleko větší, než když mě tu provázel kurátor. Strop byl daleko vyšší, než jsem si pamatoval, a na stěny jsem ani nedohlédl. A skoro to vypadalo, jako by na zemi místo trámů byly opravdové koleje. A ne koleje nějakého minivláčku, ale velké, těžké koleje, po kterých by projel nákladní vlak. Matné obrysy, které můj zrak zachytil a dovedl rozpoznat, se ztrácely v temnotě. Bylo ticho a prach bez života s těžkou vážností ležel všude kolem. Chtěl jsem se postavit na nohy, ale nešlo to.

Byl jsem svázaný. Zakašlal jsem prachem, který jsem vdechl. Jako bych tím zvukem spustil nějaký tajný signál. Varovná světla na blízkých závorách začala lenivě problikávat. Velmi pomalu jsem se zděšeným pohledem v očích obrátil hlavu směrem k nim. Byl jsem svázán příliš pevně na to, abych mohl provést jakýkoli pohyb, kterým bych se osvobodil. Byl jsem uvázán ke kolejím tak pevně, jako bych byl jejich součást. Pevnost vázání byla natolik tvrdá, že jsem začal v kostech cítit slabé vibrace. Zpočátku jsem tomu nevěnoval pozornost a snažil se přijít na nějaký spásný pohyb. Zanedlouho však vibrace zesílily natolik, abych přestal uvažovat, jestli jsou opravdové, či ne. Mrazivé nárazy kolejí jsem cítil v kostech. Kdesi v dálce, v neprostupné prázdné temnotě zaprášené půdy zahoukal vlak. Nasucho jsem polkl a nadobro ztuhl svázán na kolejích. Vibrace sílily. Prach se začal jemně pohybovat. Světla na závorách blikala stále jasněji. Z temnoty asi pět metrů přede mnou se obrovskou rychlostí vyřítila černá parní lokomotiva a svištěla ke mně. A v tu chvíli jsem se probudil. Tož asi tak.

Theocracy

Zdravím tě, milý čtenáři! Vítej u pokračování přehlídky křesťanských metalových kapel. Tentokrát představím americkou kapelu s názvem Theocracy.

Kapelu založil roku 2002 mladý multiinstrumentalista Matt Smith, z Atén v Georgii, USA. Ten k názvu kapely říká: „Teokracie běžně znamená absolutní vládu Boha. Většinou se tento pojem vyskytuje v souvislosti s politikou a vládou, jako by sám Bůh sestoupil a ustanovil tady na zemi vládu a sebe jako krále, to by byla teokracie. Nicméně my to chápeme ve spirituálním smyslu, tak jak se nazývá jedna skladba – Theocracy within (Boží vláda uvnitř).“ (Z interview pro švédský magazín Noizegate.)

První album se stejnojmenným názvem „Theocracy“ nahrál Matt sám, a po velkém ohlasu se k němu přidali další spoluhráči. Skupinu už od prvních koncertů provázela velká vlna úspěchu a nadšených ohlasů. Oproti některým podobným kapelám je u Theocracy jasně znát, že jde o křesťanskou skupinu. Matt do textů skladeb vkládá jasné, nešifrované obsahy křesťanské víry, za kterými si stojí. I přesto není kapela vyhraněná pouze pro křesťanské posluchače, a často se Mattovi stává, že mu píší své příznivé ohlasy i nekřesťanští fanoušci. Žánrově jde o melodický, epický power metal, okořeněný progresivními prvky – tedy o kombinaci, která je oblíbenější spíše v Evropě než v USA. Nicméně se zdá, že je chytlavá i pro americké či skandinávské posluchače. V jejich skladbách naleznete různá zpracování biblických příběhů, texty, které opěvují krásu světa, i rozebírání různých vnitřních konfliktů. Osobně považuji Theocracy za jednu z vlajkových lodí současné křesťanské metalové scény a moc ji doporučuji!

Matt Smith je velmi aktivní hudebník a už několikrát se objevil jako hostující zpěvák, třeba u brazilské metalové opery Soulspell. Aktuálně rozjíždí projekt s názvem „Project Aegis“, na kterém se spolupodílejí různé další hostující rockové osobnosti. Cílem projektu je poukázat na evropskou uprchlickou krizi a výnos z prodeje půjde na pomoc bezdomovcům a uprchlíkům v Řecku.

Ohlédnutí za bigbítovými bohoslužbami

V pražském kostele ČCE na Smíchově proběhly 24. března večerní Bigbítové bohoslužby. Co to vlastně bylo? Mládežnická skupina evangelické církve, která pořádá letní Bigbítový kurz v Křížlicích, vytváří vždy kapelu, jež doprovází bohoslužby na Sjezdu mládeže, a doprovázela rovněž tyto Bigbítové bohoslužby. Bohoslužebný program si pak rozdělili dva studenti ETF a místní farář.

Velká síň smíchovského kostela zůstala z větší části ponořena v tajuplné tmě a místní farář Maroš Klačko rozmístil s okem zkušeného scénografa několik lamp a menších světel v přední části. Mystickou atmosféru potom doplnily mrkající světélka očí z lavic potemnělého sálu. Celá jeskyně náhle ožila s příchodem jednoho z kazatelů Karla Müllera, jehož kroky byly provázeny majestátním hudebním doprovodem kapely. Přátelé, co povědět dál? Myslím, že se bohoslužebné shromáždění povedlo. Jemně zaranžované známé písně jako: „Báječnej bál“, „Pomoz mi můj pane“, „Z tvé ruky pane můj“ či „Pán je má síla a hrad můj“ – které zpívala do mikrofonu vytříbená vokální sekce, střídaly modlitby a dvě menší kázání na podobenství z Lukášova evangelia – O marnotratném synu/otci.

Nečekaným bodem bohoslužby byla modlitba, při které si každý mohl sám za sebe zapálit vlastní svíčku, provázenou osobní úvahou o svém vztahu k Bohu. Tento „pochod světel“ byl hudebně podkreslen jímavou písní „Bless the Lord my Soul.“ Žel prostory kostela s několikanásobnou ozvěnou nepřály odvážnějšímu zaranžování skladeb, a tak musela kapela na místě skladby různě upravovat, aby se celkový zvuk v sále nepodobal příjezdu vlaku s kovovým šrotem. Kromě klasických nástrojů jako kytara, baskytara a bicí souprava se hrálo také na teremin – který si po skončení bohoslužeb vyzkoušelo mnoho zvědavců. Shromáždění bylo složeno z hřejivě rozmanité palety lidí snad všech věkových kategorií a různých konfesí, dokonce přišlo i několik necírkevníků.

Mnoho ze zúčastněných se ptalo, kdy budou další bigbítové bohoslužby. No, jsme moc rádi, že se vám tó líbilo, nicméně příprava takových bohoslužeb bývá obyčejně velmi časově i nervově náročná, a s jistotou nemůžeme říct, kdy uděláme další – ale další udělat chceme – Pánu Bohu k oslavě!

Demon Hunter

Zdravím tě, milý čtenáři! V následujících řádcích budu pokračovat v představování křesťanskometalových skupin. Tentokrát půjde o americkou metalcorovou kapelu s názvem Demon Hunter. Demon Hunter je kapela ze Seattlu ve Washingtonu, USA. Název skupiny je založen na schématu „duchovního boje“, které je velmi rozšířené zejména v americkém evangelikálním prostředí. Skupinu založili v roce 2000 bratři Don Clark a Ryan Clark. Dnes je z bratrů v kapele pouze Don, protože se Ryan rozhodl více věnovat své rodině. Zpočátku se nějakou dobu snažili zatajit svou křesťanskou identitu – což není v prostředí křesťanského metalu příliš časté. V začátcích jim přišlo nejlepší nemít konkrétní zájem. Nicméně jejich jména se objevila při prvním velkém turné, na kterém účinkovali spolu s norskou křesťanskou progressive-death-metalovou legendou Extol. Díky tomu se rychle dostali do povědomí fanoušků a také nekřesťanské skupiny a fanoušci respektovali kapelu i s úctou k jejich víře. Demon Hunter jsou zaměřením textů i své ideologie proti tomu, čemu se říká „status quo“, ve smyslu středního proudu – jak v umění, tak v myšlení a v životě. Kritizují bezmyšlenkovitou oddanost proudu tzv. veřejného mínění. Jejich texty jsou založeny převážně na vlastních zkušenostech, úspěších, neúspěších, vnitřních rozporech i humorných zážitcích – v rámci terminologie hudebních textů by se dalo použít také známé označení: inner struggles.

Skupina se vcelku rychle dostala do veřejného povědomí i nekřesťanské americké společnosti. Například skladba „My Heartstrings Come Undone“ z alba „Summer of Darkness“, se dokonce objevila na soundtracku k fimu Resident Evil: Apocalypse. Jejich logo (lebka démona s průstřelem na čele) si fanoušci velmi často nechávají tetovat a připevňují jej na auta, motorky atp. A také vojáci americké armády si skupinu oblíbili natolik, že si její logo dokonce malují na tanky a letouny. Poté, co se skupina Metallica ohradila proti užívání svých skladeb v US Army při vyslýchání zajatců zaujala její místo oblíbené „armádní“ kapely právě skupina Demon Hunter. Tento proces však vycházel od vojáků, kteří skupině často píší e-maily, a posílají fotky s uznáním a díky za jejich texty, které jim pomáhaly přestát krizová období v armádě. Nutno dodat, že hudba Demon Hunter na důrazné přání kapely NENÍ POUŽÍVÁNA K VYSLÝCHÁNÍ, jako tomu bylo s Metallicou. Roku 2005 skupina vytvořila skladbu „The Soldier’s Song“ jako úctu a uznání všem vojákům, kteří položili své životy ve službě US Army.

(české titulky lze zapnete kliknutím na „cc“)

Stryper – křesťanský metal

Metalová kultura od svých počátků přitahovala i křesťany, kteří brzy zatoužili po „adoptování“ tohoto agresivního hudebního stylu do služeb křesťanství. Zpočátku však tento nápad vzbudil prudké, až agresivní reakce jak ze strany metalistů nekřesťanů, tak ze strany křesťanstva. Křesťanský metal tak musel čelit obhajobě na dvojí frontě: na jedné straně se křesťané „křižovali“ před tímto „démonským“ nápadem, a na straně druhé se sekulární metalisté pošklebovali a ponižovali křesťany hrající metal. Toto napětí dalo vzniknout novému křesťanskému hnutí The Sanctuary: útočiště pro křesťany, kteří mají rádi rock & metal. Pastor Bob Beeman v roce 1984 založil první sbor The Sanctuary ve městě Torrance, California, USA. Svou roli při formaci této metalokřesťanské komunity sehrála neodmyslitelně také skupina Stryper, které bych se v následujících řádcích chtěl věnovat.

STRYPER: skupina vznikla roku 1983 v Californii. Název skupiny je odvozen z anglického znění verše z biblické knihy Izajáš 53,5b: „By his stripes we are healed“ – „Jeho jizvami jsme uzdraveni“. Skupina sama svůj název rozšiřuje pojetím: „Salvation Through Redemption, Yielding Peace, Encouragement and Righteousness“ – „Spása skrze vykoupení, dát přednost míru, povzbuzení, charakternost“. Stryper je pokládaná ne-li za první, tak přinejmenším za jednu z průkopnických kapel křesťanského metalu. Dnes bychom tento subžánr metalu klasifiovali asi jako: heavy metal, glam (vyšňořený, blýskavý) metal, nebo neo-classical metal. Hudebně představuje Stryper opravdu starší hudební proud, nicméně pro dobu své největší působnosti to byl proud funkční, populární a také díky němu se Stryper stali první skupinou přijímanou i nekřesťanským publikem: prostě to tehdy frčelo. Na scénu nastoupili albem „The Yellow and Black Attack“, což je zároveň barevné schéma jejich kostýmů i nástrojů. Všude jsou žlutočerné jizvy/strypes. Stryper se rádi účastní křesťanských i nekřesťanských metalových festivalů. Do České republiky se dostali poprvé v roce 2014, na festival Masters of Rock ve Vizovicích.

Ve vší stručnosti vám nabídnu skladbu stejného názvu jako již zmíněné album.

To Hell With The Devil
Speak of the devil
He’s no friend of mine
To turn from him is what we have in mind
Just a liar and a thief
The word tells us so
We like to let him know
Where he can go
[Refrén] To hell with the devil
To hell with the devil
When things are going wrong
You know who to blame
He will always live
Up to his name
He’s never been the answer
There’s a better way
We are here to rock you
And to say…
Slovníček:
thief – zloděj
answer – odpověď
liar – lhář
friend of mine – můj přítel
blame – vina

Jak si mě Bůh může použít?

1.čtení Sd 3, 12-30, 2.čtení Mt 22, 36-39

„Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“

…Už jste někdy položili sami sobě otázku: „Jak si mě Bůh může použít?“ Taková otázka vyžaduje kapku sebereflexe, člověka donutí nahlédnout sebe sama. Při takovém náhledu se často dostaneme k nějaké osobní úzkosti, vědomí vlastní nedokonalosti, hříšnosti, osobního selhání atp. Také možná mnozí z nás trpí nějakou ránou z dětství, či lecjakou nesrovnalostí v rodinném prostředí. – Zmínil jsem to, protože mám dojem, že my lidé máme často problém přijmout sami sebe takové, jací jsme. Jeden může nesnášet nějakou vlastnost, kterou má; další si může připadat absolutně neschopný v porovnání se svým kamarádem, bratrem, sestrou, otcem, švagrem, matkou, tetou, strýcem, se sousedem, s kolegou v práci atp. Když se takhle podívám na sebe, tak je toho spousta, co bych vyměnil, možná spíš uřezal nebo zbrousil. Ale navzdory tomu, jak se můžeme sami sobě zdát podřadní a hloupí, mi Bůh vysvětluje stále znova – že nás v tom plnotučném slova smyslu opravdu miluje a přijímá tak, jak teď jsme – a právě tak. Nejen to, Bůh si dokáže všechny z nás – jakoukoliv variantu člověka – použít

Stojí za připomínku, že lid z Egyptského područí vyvedl kdo? Koktavý Mojžíš. Kdo se stal významnou postavou Izraele a jeho kmenů? Kulhavý Jákob, který podvedl otce Izáka. Dále král David jako podivný zrzavý pasáček přemohl Goliáše. Nevinná Ester zvrátila osud proti-židovského pogromu v exilu. A konec konců se Ježíš také narodil ve chlévě, někde na venkově. Je na místě si připomenout slova proroka Izajáše, z 55. kapitoly:“Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ A to je něco, na co máme jako lidé všichni sklon občas zapomínat. Je v lidské povaze dělat si něco jako pravidla, systémy, jízdní řády toho, jak a kdy ten Bůh funguje – a tohle potom přejde do zákonů – jak musí Bůh jednat. A potom, když něco nevyjde podle těch našich výpočtů, tak se ptáme: „Jak to, že Bůh jedná jinak, než jsem si myslel?“ O Bohu totiž můžeme s jistotou prohlásit předně to, že je jiný = Bůh je vždy jiný. Bůh se taky jinak dívá na svět, vidí věci v jejich naprosto pravdivé povaze.

akhle se Bůh díval na Ehúda, levorukého Izraelce, který byl hendikepovaný v boji, dokonce byl z nejmenšího kmene Benjamin. Tady je hebrejský vtípek – to jméno Benjamin znamená totiž syn pravé ruky. Ale i mezi ostatními soudci je Ehúd jistě ten nejnepravděpodobnější kandidát na vysvoboditele. Soudce Gedeon byl sice srab, ale aspoň dokázal držet meč a štít tak, aby zapadl do formace. Samson, miláček žen, šampion fit center a přeborník v páce byl naopak typickým hrdinným válečníkem. – Ironické je pak to, že Samson, jako kvalitní představitel soudce, se snad ani jednou nerval za Izrael, na Hospodinovy rady nedbal a dokonce si vzal pelištejku, a pak další ženu, což se mu stalo zkázou – přišel o vlasy = hrůza. Mezi nimi je ten Ehúd prostě bídák.

Také tehdejší pohled na leváky byl asi takový, jako když se někdo narodí bez ruky. Dost možná už malý Ehúd trpěl tím, že je levák: „Proč zrovna já jsem levák, ve světě plném praváků?“ Pěkně to ilustruje ten vtip: – „Víte, co hledá jednoruký ve městě? Second hand.“ Ale mám za to, že mnohé z nás v životě deptají věci, které nejsou o moc důležitější než právě takové leváctví – něco popravdě nepříliš zásadního. Ale když tyhle své specifické záležitosti nepřijmeme, tak jim povolujeme deptat nás dál. Naopak když sami sebe přijmeme, se všemi limity, defekty, podivnostmi – tak nás Bůh může použít. Bůh používá celého člověka, ne jen tu část, která se zrovna nám líbí. To je
přesně to, co jasně vyznívá z Ehúdova jednání. Ehúd se přijal i s defekty, a napadlo ho jak toho využít – jak použít sám sebe. Tento James Bond příběhu si opatřil speciální zbraň, dýku se dvěma čepelemi, tu si připnul na pravý bok, protože logicky nikoho nenapadne, že by byl tak hloupý a nosil zbraň napravo, když je levák. Palácová ochranka si toho také nevšimla, a díky tomu, že Ehúd využil své specifické odlišnosti, tak dokázal to, co by se jinému dost možná nepodařilo.

Když Hospodin mluví k Mojžíšovi v Exodu 3 a 4, tak Mojžíše ujišťuje: ano, opravdu jsem si vyvolil tebe, Mojžíši, prosím tě, neboj se a jdi, já budu s tebou. A Mojžíš odporuje: „Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl lid z Egypta? Neuvěří mi, řeknou, že se mi žádný Hospodin neukázal… Panovníku, nejsem člověk výmluvný, mám neobratný jazyk i neobratnou řeč. Hospodinu mu však řekl: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? – Zdali ne já, Hospodin?“ Nakonec Mojžíš namítá: „Pošli si, koho chceš…“ Tak to nakonec Hospodin zařídil tak, že všechnu řeč vedl Mojžíšův bratr Áron: Mojžíš sám byl pak přímo vykonavatelem všech těch divů, které únik z Egypta provázely.

A k nám přichází Pán Ježíš, aby nás učinil takovými, jakými jsme měli být, aby z nás bylo to nové stvoření. Bůh ke každému z nás řekl své ano – a to stačí; to stačí na to, abychom zanechali námitek, které vůči sobě můžeme mít, a začali milovat i sami sebe. A s tím je také důležité přehodnotit svůj přístup k bližním, zbavit se té světské optiky, která člověka znehodnocuje. Když začneme Bohu nabízet nejen své talenty, schopnosti, ale nabídneme mu to své opravdové „já“, tehdy začneme být opravdu duchovně aktivní. Je důležité v modlitbě předložit Bohu celou svoji historii, předložit mu nás samotné v celosti toho, co jsme. Bůh nás dobře zná, a ví, co před ním schováváme. Jeho touhou je, abychom k němu přistupovali s takovou důvěrou, která by nám nebránila mluvit s Ním o všem, hlavně o tom, co na sobě nemáme rádi, za co se stydíme. Je potřeba setkat se s Bohem opravdu intimně, pustit si ho k sobě tak, aby mohl tak, jak my přistupujeme intimně k němu, on intimně přijít k nám a pomoci nám.

Signum Regis: Exodus

Signum Regis: Exodus Ulterium Records; vyd. 15. 11. 2013 (EU)

Signum Regis: Exodus | Ulterium Records; vyd. 15. 11. 2013 (EU)

Slovenská mladá kapela Signum Regis, kterou lze — co se subžánru metalu týče — zařadit do jemně progresivního power metalu, vydala v polovině listopadu 2013 své třetí album s názvem Exodus. Tohle nové album je celé pojaté konceptuálně (tj. příběhově, obsahově na sebe tematicky/textově navazující). Dílo se snaží ilustrovat přímo příběh biblického Exodu, který sleduje podle toho, jak šly jednotlivé epizodky za sebou.

Židé byli v Egyptě pod vládou faraona — skladba Enslaved. Bůh však vyslyšel jejich nářek a prostřednictvím Mojžíše — The Promised Land — zařídil to, že židé mohli z otroctví utéct přes otevřené Rudé moře. Skladby Let Us Go! a Wrath Of Pharaoh zachytávají tu část, kdy Mojžíš žádá o propuštění Hospodinova lidu a současně ho varuje před tím, co se stane, pokud neposlechne. Faraon však pro tvrdost srdce nedbal na Mojžíše a jeho žádosti. Proto Bůh zasáhl Egypt deseti morovými ranami — The Ten Plagues. V následující skladbě „Exodus“ se zpívá o poslední morové ráně a následném přechodu Rudého moře. Faraon se pokusil prchající židy pronásledovat přes moře, jenže vodní hradby se nad jeho armádou slily zpátky v jedno burácející moře. Vyvedený lid chválí Hospodina a zpívá mu písně díků — Song of Deliverance. Vyprávění alba je zakončeno závěrečnou skladbou Mountain of God — ve které Mojžíš zpívá o Boží slávě.

Jako bonus je do playlistu zařazena převzatá skladba Sole Survivor od skupiny Helloween. Album má také výborný zvuk, na kterém pracoval mistr oboru Tommy Hansen. Moji osobní favorité alba jsou: Let Us Go!, Wrath Of Pharaoh a The Promised Land.