Benjamin Roll

Ano, je to „naše násilí“

V sobotu 26. května proběhla v rámci festivalu Divadelní svět Brno česká premiéra divadelní hry „Naše násilí, vaše násilí“. Hru napsal a zrežíroval chorvatský dramatik Oliver Frljić známý svými inscenacemi, které často kontroverzně kritizují církev a západní společnost.

Již dopředu informovala média o scéně, v níž má Ježíš znásilňovat muslimku. Silné emoce na sebe nenechaly čekat. Proti uvádění hry protestovaly v Brně stovky lidí. A představení bylo nakonec některými z nich přerušeno. Vadila jim jak scéna s Ježíšem, tak i nahota v jiných částech dramatu a další provokativní motivy.       

Scéna Ježíše znásilňujícího muslimku je prý urážkou Krista a jde tedy o rouhání, hanobení náboženských symbolů atd. Prvoplánově to tak opravdu vypadá a nedá se popřít, že ta scéna není příjemná a nesporně je šokující.              

Přidáme se na stranu hnutí s názvem Slušní lidé (které je podle Ministerstva vnitra hnutím extremistickým)? Připojíme se k rasistovi a bývalému politikovi Miloslavu Sládkovi? Budeme přehnaně, byť pochopitelně uraženi jako mnozí konzervativci v čele s arcibiskupem Dukou?
I když máme pochopení pro pohoršené reakce, ptejme se, co nám dílo chce skutečně říci. A když zrovna nemáme čas zajít do brněnského divadla, stačí trochu googlit. Na webových stránkách divadla Husa na provázku i samotného festivalu se v informacích o hře dočteme mimo jiné toto:

„Inscenace zpochybňuje nejen situaci ve světě, zpochybňuje Evropu jako celek, její exkluzivitu a izolaci zároveň. Tvůrci kladou divákům řadu nepříjemných otázek: Jsme si vědomi, že naše bohatství závisí na tisícovkách mrtvých na Blízkém Východě?“

„foto: www.divadelnisvet.cz“

 

Měli bychom se tedy zamyslet znovu. Ona inscenace nás záměrně vytrhává z komfortní zóny a chce na něco upozornit. Autor chce šokovat a tím přivést diváka k přemýšlení nad současnou situací našeho světa a společnosti.  

Jak se tedy s tou nepříjemnou scénou vyrovnat? Domnívám se, že křesťané by měli zklidnit hormony a najít inspiraci ve své vlastní tradici. Vždyť sama Bible je plná zvláštních podobenství, modelových příběhů a šokujících proroctví, které ukazují dál a hlouběji.

Vzpomeňme např. na proroky. Ve 23. kapitole knihy Ezechiel si můžeme přečíst velmi provokativní proroctví, které je navíc vložené do úst samotnému Hospodinu. Najdeme tam velmi nepříjemná a urážlivá slova o slavných městech Samaří a Jeruzalém. Ano o Jeruzalému, o hlavním a posvátném městě, o sídle Božího chrámu, Ezechiel píše jako o nevěstce. A velmi podrobně, až naturalisticky popisuje, jak souloží s mnoha cizinci a nepřáteli. Zbožné Izraelce musela taková slova opravdu pobouřit. „Vždyť je to urážka našich tradic, urážka samotného Boha.“ Ale Ezechielovi nešlo o urážku Jeruzaléma. Natož Boha. Šlo mu o upozornění na to, že Izraelci v tu dobu zrazovali to, co Jeruzalém symbolizoval a co po nich Hospodin chtěl, a tak z Jeruzaléma onu nevěstku vytvořili. Ezechielovo proroctví mi připadá jako velmi dobrý klíč k pochopení hry Olivera Frljiće.

Ona problematická scéna je podobenstvím o křesťanech páchajících zlo. Je to podobenství o křesťanech odmítajících pomoc muslimům v nouzi.      

Je to podobenství o křesťanech-islamofobech, i o těch, kteří Kristovo jméno zneužívají k mocenskému ovládání druhých a k rozhodování o tom, co je a co není „rouhačské“.
Je to obraz těch, kdo stojí na hranicích s cedulí „tady bydlí Ježíš“ a odmítají pomoc uprchlíkům.  
Je to podobenství o těch, kdo volají po obraně „křesťanských hodnot“ a neví nic o Ježíšově výzvě k lásce k bližnímu. Ano, Ježíš těchto „slušných lidí“ a obránců křesťanství před islámem je Ježíš, který znásilňuje muslimku, ale tenhle jejich Ježíš není Kristus.

Hra není ani důkazem o úpadku společnosti („nemravné“ a „šokující“ bylo umění v různých podobách vždy a všude), ani rouhačstvím. Realita lidí zaštiťujících se Kristem a přitom páchajících zlo je přece mnohem horší než neslušné“ divadlo. To oni totiž vytvářejí ve světě obraz o násilnickém a mocichtivém Kristu. A ten šokující a nepříjemný obraz v divadle má právě tu funkci, že upozorňuje na skutečné zlo, které v našem světě bují bohužel až příliš často ve jménu Krista.    

A obávám se, že ti protestující a tzv. Slušní lidé, kteří vtrhli do Husy na provázku, jsou z velké části potrefenými husami. A jejich zásah do svobodného uměleckého projevu je nepřípustný.

Souhlasím s Tomášem Halíkem, který po zhlédnutí hry napsal pro Lidové noviny:       

V té hře vůbec nejde o ,Ježíše znásilňujícího muslimku’, nýbrž o protest proti světu, v němž se vše – i svaté symboly náboženství – zneužívá k rozdmychávání nenávisti jedněch proti druhým. Mně se představení také ,nelíbilo’, ale cílem ,cool theatre’ není se líbit a bavit, nýbrž provokovat k myšlení.

Chápu, že se mnoho opravdových slušných lidí a křesťanů cítí také pohoršeno a raněno tím neuctivým vyobrazením Ježíše. Ale své rozhořčení nesměřujte na autora, na herce ani na tu hru. Své rozhořčení směřujte na ty, kteří šíří nenávist, na ty, kteří ubližují druhým a odmítají pomoci těm, kdo se trochu odlišuje, a na ty, co jsou k utrpení druhých lhostejní a přitom se zaštiťují Kristovými slovy.      

A týká se to každého z nás. Je to naše křesťanská a evropská lhostejnost. Je to naše násilí. A jestli se nám obraz Ježíše znásilňujícího muslimku nelíbí, pojďme se v Kristově jménu změnit a pojďme té muslimce pomoci

A neupínejme se přitom k obrazům Boha a jejich znevažování či naopak uctívání. Bůh je přece vždycky ještě jinde, jinak a víc  

Evangelická svoboda

Smyslem křesťanství a církve nesmí být moralismus. Jako křesťané nemáme ostatním okázale ukazovat „jak správně žít“, nemáme je a ani sebe navzájem jenom poučovat o morálních pravidlech. Jako křesťané máme žít svobodný život s jistotou Boží milosti a lásky. Díky tomu můžeme žít svobodně a zodpovědně a svědčit o naději pro celý svět.

V evangelické tradici neexistuje prostředník mezi člověkem a Bohem a jejich vztah tedy záleží jen na tom konkrétním člověku. Jako křesťané se samozřejmě v životě rozhodujeme s vědomím Boží přítomnosti a s pomocí našich znalostí Písma a pod vedením farářů, teologů apod., ale chybí nám ty konkrétní a jasně dané morální poučky do běžného dne.
A já věřím, že to je tak dobře. Vážím si toho, že se vlastně nedá říci, co si naše Českobratrská církev evangelická myslí o nějakém aktuálním tématu. Církev jakožto instituce nemyslí a myslet nemá.
Můžeme říci, co si myslí její představitelé. V konkrétním případě můžeme říci, jaké stanovisko bylo odsouhlaseno shromážděnými zástupci církve.
Ale hlavně – já mohu (nezávisle na vedení církve) říci, co si o tom daném tématu myslím já. Ovšem jistě je potřeba přiznat svá východiska – já jakožto evangelík, já jakožto křesťan – ale stále jsem to já a nikoli moje církev.

Obávám se, že na první pohled je představa takového života odrazující. Je zřejmě jednodušší buď mít jasně dané normy, anebo naopak nemít žádné. Evangelická tradice tak balancuje mezi moralizováním (s jeho ortodoxním zjednodušením světa na boj dobra proti zlu) na jedné straně a „přizpůsobením se tomuto věku“ Ř 12,2 (s jeho postmoderní relativizací všech hodnot a „rozpliznutím“) na straně druhé. Pozice je to velice nesnadná.

Přesto věřím, že právě tato pozice je nejlepší. Protože v ní se člověk snad alespoň trochu přibližuje pravé Svobodě a přijímá zodpovědnost za své činy.

Víra by nás měla osvobodit jak od Zákona (v pochopení, že mě nespasí dobré skutky a dodržování Zákona, ale Kristova milost), tak od „nezodpovědné svobody tohoto věku“ – totiž pocitu, že si mohu dělat, co chci, a že na ničem nezáleží (v poznání, že má vděčnost za Boží milost se projevuje v běžném životě). Touto složitou cestou života ve víře v Boží milost by nás měla vést zejména Láska. Protože v Lásce (k lidem a k Bohu) je naplněna celá zvěst Bible

Res publica – res christiana?

Křesťanství a politika se střetává od svého počátku. Na rozdíl od judaismu i od islámu má křesťanské náboženství štěstí, že nevzniklo jako státní ani národní náboženství. Přesto se křesťanské instituce a jejich představitelé nikdy nevyhnuli pokušení nějakým způsobem se podílet na světské moci. Ovlivňovat veřejné mínění a řízení společnosti z křesťanské pozice smysl dává: je-li Kristova zvěst univerzální, měli by se její principy uplatňovat ve všech sférách života. Jenže problém je ten, že ani křesťané se neshodnou, kde je hranice oněch principů a kde začíná čistá touha po moci a ovládání životů druhých lidí.
Přece jen se nám nějaké vodítko nabízí: hlavním principem a přikázáním je podle samotného Ježíše láska k Bohu a láska k bližnímu. Z lásky a úcty k Bohu vyplývá neustálé upozornění, že jedině On (a tedy žádný člověk) je Pánem světa a že žádné naše lidské řízení světa nebude dokonalé. Z lásky k bližnímu potom vyplývá, že žádný člověk není druhým nadřazen a každý má být ochoten nejen pomoci druhému v nouzi, ale přijmout ho jako partnera rozhovoru a spolupráce. Na těchto základech pak může fungovat jedině demokraticky řízený stát, ve kterém je jasné, že ni- kdo z lidí není všemocným pánem ostatních a všichni občané mají za celou společnost odpovědnost. A i když se nám může zdát, že většině lidí na vývoji státu nezáleží, tak nesmíme na demokracii rezignovat a svěřit moc omezené skupině či jednotlivci. Stejně tak nesmíme zapomenout, že i volič s opačným názorem je naším bližním. A tak jako nemůže být žádný člověk pánem světa, tak nemůže být žádná lidská ideologie (byť by byla křesťanská) totalitně přikázána všem.
„Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu“.

Oslava (?) svobody a boj za demokracii

17. listopadu jsme slavili Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva.

Celá republika si připomínala události z let 1939 a 1989, kdy hrdinové z řad studentů bojovali za svobodu. V roce 1989 vyústily studentské demonstrace v tzv. sametovou revoluci a pád komunistické totality, tedy nejvýznamnější události našich moderních dějin. Oslavy obnovení demokracie jsou v posledních letech spojeny s demonstracemi proti těm politikům, kteří odkaz 17. listopadu celých 27 let pošlapávají.

Proti těm, kteří posouvají orientaci naší země zpět na východ a kteří upřednostňují pragmatismus před lidskými právy a ideály humanismu. Přestože letos (na rozdíl od loňska) Albertov patřil studentům, rozhodl jsem se podpořit shromáždění s názvem NEZAPOMÍNÁME!, které se konalo na Hradčanském náměstí. Organizátoři z iniciativy Proti projevům nenávisti, řečníci i účastníci připomínali nejen události z minulosti, ale snažili se poukázat na nedobré jevy současné České republiky. Vystoupil zde například katolický kněz Ladislav Heryán, který varoval před démonem strachu a absencí vztahu k tomu, co nás přesahuje, ať už to nazveme bytí, anebo Bůh.

Profesor Martin C. Putna připomněl, že manipulátoři a populisté vždy „vědí“, kdo za to (že se nám nedaří) může. Zdůraznil, že současným manipulátorům nejvíce vadí tzv. vzdělané elity, protože právě díky vzdělání můžeme rozeznat jejich lživé konstrukce. „Proto doufám, že si dnes doma všichni otevřeme nějakou dobrou knihu.“ Filosof Daniel Kroupa připomněl ideály, na kterých naše liberálnědemokratická společnost stojí, zejména jde prý o hodnotu každého jedince. Čtěte Masaryka, je stále aktuální.

Dále vystoupil i teolog a básník Adam Borzič, doktor Petr Riesel, který byl za války vězněn v Terezíně a předseda Pirátské strany Ivan Bartoš, který upozornil, že se máme poučit z chyb posledních let, a také citoval hudebníka MessenJah, ulice je začátek, ale nikdy řešení. Mluvila řada lidí, ale teprve mladí aktivisté Apolena Rychlíková a Filip Schneider byli kritičtější i vůči současné liberální demokracii jako takové. Nejen od nich během dne zazněl názor, že oslavná, pohodová akce „Díky, že můžem“ na Národní třídě a „Festival svobody“ (který ale zastřešoval téměř všechny pražská shromáždění) jsou vlastně trochu naivní.

Protože 17. listopad nesmí skončit u nostalgických oslav pádu komunismu, ale musí být neustálou připomínkou toho, že boj za svobodu a demokracii musí pokračovat a to nejen občasnou kritikou Zemana, Babiše a dalších politiků, ale zkoumáním toho, co je vyneslo na vrchol a jak tomu předcházet. Snažit se porozumět voličům, kteří ze zoufalství volí Trumpa, pro Brexit anebo Orbána. Pochopit, že náš dosavadní systém asi není tak ideální, jak se zdá, když podporu stále více získávají antisystémoví politici.

A hlavně i dnes jsou i v naší zemi lidé, kterým se nedostává svobodného života a demokratického přístupu dostatečně. Na ty je potřeba pamatovat a jim je třeba aktivně pomoci. Ať už jde o ty, kteří do Evropy utíkají z války, nebo o ty, kteří zde již dávno žijí, ale z různých důvodů žijí v kritické situaci a nikdo si jich nevšímá… Myslím ale, že k solidaritě a ochotě řešit současné problémy může vděčnost za vydobytou svobodu vést, a proto má smysl občas podlehnout i nostalgickému vzpomínání a zapalování svíček.

Celý den se také nesl v připomínání Václava Havla, ale právě, abychom byli jeho odkazu věrní, nezůstaňme pouze u připomínání. Čtěme a aktualizujme jeho texty a snažme se pomáhat tomu, aby občas tu a tam Pravda a Láska opravdu vítězila nad lží a nenávistí.

Matrix: Příběh vysvobození z virtuálního otroctví

Děj fimové trilogie Matrix se odehrává v budoucnosti (kolem roku 2199), ve které stroje vyhrály válku nad lidmi. Lidé jsou zotročeni, pěstováni a udržováni ve spánku, protože stroje je využívají jako zdroje energie. Aby lidé zůstali v umělém spánku, jsou připojeni k Matrixu. Matrix je virtuální realita – umělý svět, ve kterém každý jedinec žije svůj běžný život na konci 90. let 20. století, aniž by věděl o tom, že ve skutečnosti je svět zdevastovaný. Matrix je věrná napodobenina našeho světa, včetně válek a utrpení – to proto, aby to lidský rozum unesl. V Matrixu navíc kromě lidí „žijí“ i virtuální „lidé“ – programy, které kontrolují jeho chod, odstraňují chyby a pochybovače.

Pár lidem se však podařilo přežít válku v podzemí reálného světa, začít válku proti strojům a s využitím vlastního připojení k Matrixu postupně osvobozovat lidi schopné přijmout pravdu. V době děje fimu je již Matrixu téměř 100 let a vše nasvědčuje tomu, že běžní lidé, kteří stále žijí v podzemí, postupně vyhynou. Ale lidé mají naději. Na počátku nadvlády strojů byl totiž mezi lidmi člověk, který si uměl Matrix přizpůsobovat, jak chtěl, porušovat jeho zákony a osvobozovat zotročené, spící lidi. Když umíral, slíbil, že se vrátí a Matrix zničí jednou provždy. A tak lidé očekávají Vyvoleného. V umělém světě Matrixu navíc existuje i žena, které se říká Vědma – jde také o umělý program, který ale lidem pomáhá a předpovídá některé události – včetně potvrzení druhého příchodu Vyvoleného. Jeden z odbojářů jménem Morpheus věřil, že právě on Vyvoleného objeví. Vědma mu to potvrdila a on to pochopil jako svůj úkol. Na začátku fimlu ho pozná v hackerovi, který si říkal Neo. Neznám sci-fi které by obsahovalo více symbolů odkazujících na křesťanství i např. na řeckou fiosofii. (Vize, že žijeme uvězněni ve falešném světě, docela odpovídá Platónovu „Podobenství o jeskyni“.)

Už jen jména některých postav jsou symbolická. Sám hlavní hrdina si říká Neo – to znamená buď „nový“, anebo to může být anagram slova „One“ („The One“ = vyvolený). Jeho vlastní jméno pak zní Thomas Anderson, což doslova znamená „Tomáš – Syn člověka“. Pojmem „Syn člověka“ se jak známo označoval sám Kristus a odkazoval tím na proroctví proroka Daniele o eschatologickém příchodu „Syna člověka“. Křestní jméno Tomáš zase odkazuje na fakt, že Neo téměř po celý děj filmové trilogie odmítá uvěřit.

Nejprve nechce věřit samotnému faktu, že svět je jen virtuální realita, natož pak tomu, že on sám je oním Vyvoleným. (Jeho životní láska se jmenuje Trinity, což je na jednu stranu prostě cool přezdívka, ale na druhou stranu to přece znamená „Trojice“.) Jeden z programů „Agentů“, kteří hlídají Matrix, si říká Smith. Smith je zde ztělesněním zla, nenávidí lidi a chce jim zabránit v jakémkoli svobodnějším životě, nakonec se vzbouří i proti strojům a Matrix si chce přizpůsobit sám sobě. Slovo Smith znamená „kovář“, což může být odkaz na biblického prvního vraha Kaina, protože hebrejské slovo Kajin dá také přeložit jako „kovář“. Už v prvním dílu se Neo a Smith v Matrixu střetnou. Skupina odbojářů kolem Morphea byla zrovna v Matrixu, ale jeden z nich Smithovi vyzradil, kde jsou. Neo se však obětuje, aby ostatní mohli utéct. V boji se Smithem však zemře. Zemře v Matrixu, ale to znamená i smrt reálnou.

Jenže láska k Trinity a Trinitina láska k němu ho vrátí zpět. On se obětoval za bezpečí svých přátel a své lásky, a proto se mu podařilo obživnout a navíc si uvědomit, že skutečně je vyvoleným a tudíž si upravit Matrix podle svého. Proto v Matrixu získal mnohem větší sílu a schopnosti, na které byl i Smith krátký. Motiv oběti se v trilogii objeví ještě jednou. Na konci třetího dílu se Neo obětuje v boji se Smithem podruhé. Aby ho zničil, musel zničit i sám sebe. Tentokrát už defiitivně. Defiitivně to ale znamenalo i osvobození všech lidí a konečně i mír mezi lidmi a stroji ve světě reálném (stroje totiž potřebovaly, aby Neo zničil Smithe, který se jim vymkl z kontroly). Příběh Matrixu je znamením, že i v opravdovém sci-fi se dají mytologické a křesťanské motivy velmi dobře využít a představit. Nebýt fiosofikého podtextu, nebýt motivu Vyvoleného, nebýt oběti a lásky, byl by Matrix jen řadový akčňák (i když na svou dobu s výjimečně dobrými efekty).

STAR WARS: Příběh „Jidáše“ i „spasitele“ v jedné osobě

vader

foto: jgrozny.wordpress.com/2011/05/14/obi-wan-kenobi-is-dead-vader-says/

Mytologické a křesťanské motivy nejsou spojeny jen s žánrem fantasy, ale prostupují i do světa sci-fi I když zrovna u Hvězdných válek (Star Wars) je určení žánru trochu složitější – jde spíše o fantasy ve sci-fi prostředí. Tato slavná fimová sága se odehrává „před dávnými časy v předaleké galaxii“, která je však součástí zcela jiného vesmíru než je ten náš. Tento vesmír je ovládán všeprostupující energií, která se nazývá prostě Síla (The Force). Síla je neutrální podstatou Vesmíru, z ní Vesmír vznikl a v ní také vše končí.

Některé živé bytosti jsou však schopny její moc využívat. A tak se rozlišuje Světlá strana Síly, kterou se snaží poznávat ochránci galaktické republiky – členové rytířského řádu Jedi, a Temná strana Síly, kterou využívají zlí Sithové. Jediové se snaží Sílu pochopit a naučit se používat její obdarování k udržování míru, pokoje a harmonie a to nejen ve světě, ale také ve vlastní mysli. Snaží se uklidnit své emoce a nechat v sobě působit Sílu. Sithové naopak zneužívají Sílu pro sebe a právě svými emocemi se nechávají ovládat a skrze vášeň a hněv získávají moc. Spoléhají na své schopnosti a um v ovládání Síly. Jsou agresivnější, a proto se na první pohled zdají být mocnější.

Příběh chronologicky začíná v době tzv. „Galaktické republiky“, která už dlouho žila v relativním míru a Sithy už stovky let nikdo neviděl. Existovalo však proroctví, že zlo ještě není zničeno, ale že přijde někdo, kdo Temnou stranu Síly zničí a Sílu uvede do trvalé harmonie. A také se brzy ukázalo, že Sithové opravdu vymýceni nejsou, ale pomalu ohrožují jednotu republiky. Právě v té době byl onen předpovězený vyvolený spasitel poznán v malém chlapci, který žil se svou matkou jako otrok na velmi chudé písčité planetě za hranicemi republiky. Jmenoval se Anakin Skywalker. Podle svědectví matky neměl Anakin žádného otce, prostě se narodil, což si vzhledem k Anakinovým schopnostem Jediové vyložili tak, že se narodil čistě a přímo ze Síly. Když však Anakin rostl a pochopil, že jeho schopnosti jsou lepší než u většiny Jediů, stal se arogantním a nikdy plně nepřijal pravidla řádu – neuměl udržet své emoce a touhy. Nakonec s nadějí, že tím zachrání svou umírající ženu, propadl svodům zlého Sitha Sidiouse a stal se z něj Darth Vader.

Vader zradil Jedie, pomohl je vyvraždit a pomohl nastolit vládu lorda Sidiouse, který změnil republiku v Impérium. Svou milovanou Anakin nezachránil – zemřela při porodu daleko od něj, zklamána z jeho propadnutí zlu. Po mnoha letech krutovlády Impéria a po vypuknutí povstání se ukázalo, že ne všichni Jediové jsou mrtví. A Anakinův syn Luke se k nim přidal – což císař vnímal jako vážné ohrožení a vymírající Jediové jako poslední naději. Téměř do konce celé ságy byl Darth Vader zástupcem hlavního vůdce zla – císaře Dartha Sidiouse. Ale nakonec při pohledu na svého zlého mistra mučícího Anakinova syna si Vader uvědomí dobro a lásku, které v sobě ještě jako Anakin Skywalker má. Zachránil Luka, i když ho to stálo život. Tím, že zlého, mocného diktátora zabil, zničil moc Temné strany Síly, vyplnil dávné proroctví a nastolil mír v galaxii… Nakonec to není Anakinova nadpřirozená síla a moc, která zvítězí, ale láska a sebeobětování, která zlou moc umlčí.
(Vzhledem ke vzniku nové série SW už to přirovnání k vyvolenému moc nesedí, protože mír v galaxii nevydržel moc dlouho.)

Moderní mýtus a Potterovo kristovství

V postmoderní společnosti se zdá, že křesťanské vyznání už dávno ztratilo svůj význam. Také se může zdát, že staré pohádky a mýty už neplatí ve své univerzalitě. Ano, na první pohled to dnes vypadá, že lidé vzdali hledání po jedné Pravdě a jednom Smyslu života. Ale je to opravdu tak?

Mám pocit, že v zábavním průmyslu zůstaly staré koncepty příběhů velmi funkční a znovu a znovu rezonují v životech diváků a čtenářů. Možná s menší závažností, možná s menším přesahem do běžného života, ale rezonují. Mezi nejnavštěvovanější filmy v kinech patří akční sci-fi a fantasy příběhy, a to samé můžeme vidět i v literatuře. Ano, akční, hrdinské příběhy, které často hrají na zcela jednoduchou strunu boje DOBRA proti ZLU. A i když se samozřejmě točí čím dál více filmů, které postmoderní relativizaci a rozervanost dnešního člověka velmi dobře vystihují, nenastal žádný úpadek „klasických příběhů“. A je to logické, protože přesně ta klasická vize jasně rozděleného světa lidem v jejich zmatených životech chybí. Absence jistoty a Smyslu má za následek hledání pravých vzorů… a bohužel často nacházení náhražek. (Obávám se, že vzestup extremistických hnutí je jedním z důsledků ztracenosti dnešního člověka.)

Ale právě kvůli absenci smyslu je vhodné mýty a staré vzory obnovovat. Je dobré připomínat staré archetypy a staré příběhy, které se v minulosti osvědčily jako nosné. A to zejména ty příběhy, které vedou k pochopení, že Smysl života a světa existuje. Že je dobrý. A že pro jeho pochopení je třeba přestat bojovat proti domnělým nepřátelům a naopak začít si pomáhat a šířit pochopení a lásku a pokorně pátrat po Pravdě. Toto pochopení vnáší do starých mýtů o boji proti zlu právě křesťanství, které nás učí, že na tento boj nejsme sami a že tento boj skončí vítězstvím Lásky a Milosti.

Příběhy fantasy literatury bývají inspirovány středověkou skandinávskou mytologií, ale velmi často v nich můžeme najít i prvky křesťanské. Toho si všiml asi každý, kdo četl Lewisovy Letopisy Narnie či Tolkienova Pána prstenů. Tato dvě díla jsou ve všeobecném povědomí vnímána jako vrcholy fantasy literatury a o obou autorech je známo jejich přiznané křesťanské vyznání, které je v dílech nepřehlédnutelně otisknuto. Některé prvky však můžeme nalézt i v novějších dílech moderní literatury a filmu. Dobře viditelné to je na příomnosti mesianismu a kristovských hrdinů. V této rubrice bych chtěl představit několik moderních příběhů, ve kterých jako hlavní postavy vystupují hrdinové s kristovskými a mesiášskými vlastnostmi, nebo ve kterých jsou takoví menší či větší „spasitelé“ očekáváni. Tentokrát bych se chtěl zastavit u slavné knižní série Harry Potter, která vznikala na přelomu našeho století.

V prostředí fundamentálního křesťanství je tento příběh spojen s kontroverzí – podle mnoha křesťanů totiž příběh autorky J. K. Rowlingové podporuje okultismus a obecně čarodějnictví – proto by prý měl být zakázán. Tyto obavy jsou však nesmyslné, protože ve světě Harryho Pottera nejsou kouzla spojena s něčím protikřesťanským, jsou jen jakousi kulisou a rekvizitou pro klasický příběh, ve kterém hlavní roli hraje láska a sebeobětování. Harry Potter je chlapec, který díky matčině lásce a oběti přežil a porazil zlého černokněžníka Voldemorta. V páté knize (HP a Fénixův řád) se odhalí, proč ho vůbec tzv. Pán zla chtěl zabít, o Harry Potterovi bylo totiž předpovězeno, že Voldemorta zničí a zachrání svět. Harry Potter je „vyvoleným“.

Moudrý starý a mocný čaroděj Brumbál, který je ředitelem kouzelnické školy, kam Harry chodí, několikrát zdůrazňuje, že největší Harryho silou, největší „zbraní“, kterou má a Voldemort ne, je láska! (Sám Brumbál má několik kristovských vlastností.) Schopnost milovat a schopnost na svět pohlížet láskyplnýma očima, schopnost se smilovat nad Voldemortovými přívrženci je něco, čemu Zlo nerozumí, co nechápe a s čím neumí bojovat. Voldemortovým největším cílem je překonat smrt a žít navěky. Ze smrti má totiž největší strach a nechápe, že během života nás mohou potkat mnohem horší věci než umírání. Jeho ideologií pak je, že jen čistokrevní kouzelníci mají právo žít plnohodnotné životy – tímto konflktem Rowlingová zjevně odkazuje na obludnost rasistických teorií, které v naší době znovu získávají oblibu.

Samozřejmě že Harry není mesiáš v pravém slova smyslu, není to spasitel univerzálních rozměrů. Žije v našem světě, ve kterém je spasitelem Ježíš Kristus – Harry dokonce se svými přáteli slaví Vánoce i Velikonoce. A na hrobě jeho rodičů je napsán verš z První epištoly Korintským. Jeho příběh však je „kristovský“ v jedinečnosti Harryho osobnosti, ve zmíněném důrazu na lásku a také v tom, že Harry se nakonec stejně jako jeho matka obětuje pro své přátele. V posledním díle totiž pochopí, že musí zemřít, aby Zlo porazil. Harry totiž v sobě má část Voldemortovy duše, která se v něm usídlila po jeho prvním pádu. Harry sám vyhledá Voldemorta a nechá se jím zabít. A stejně jako Aslan v Letopisech Narnie, a stejně jako Gandalf v Pánu prstenů… a jako Ježíš Kristus i Harry Potter svým obětováním smrt zvrátí a jednou překoná, aby mohl své vyvolení naplnit a Zlého zničit.

„Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu.“ Římanům 6,6–7 „Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt.“ 1. Korintským 15,26!

Barevný listopad na Zemi, která patří všem

Den boje za svobodu a demokracii byl oslaven a připomínán různými způsoby… Zatímco se Zeman spolu s příznivci xenofobního Bloku proti islámu uzavřel na Albertově a znemožnil tak studentům uctít památku 17. listopadu, a zatímco se na Národní třídě oslavovala svoboda a hledal ideální nový prezident, já jsem dorazil na náměstí Míru.

Konalo se tam setkání s názvem „Tahle Země patří všem – REFUGEES WELCOME“. Z názvu vyplývá, že šlo o demonstraci na podporu přijetí uprchlíků a vyjádření solidarity s těmi, kdo kvůli extremismu museli opustit své domovy. Náměstí Míru se během půl hodiny zaplnilo tak, že tam bylo něco kolem tisíce demonstrantů (podle ČT „několik stovek“, podle A2LARM „cca 1200“). Už podle vzhledu a podle hesel na transparentech bylo zřejmé, že jde o velmi pestrou skupinu lidí.

jediný způsob, jak čelit fašismu, je „spolupráce demokratické levice, demokratické pravice a demokratického středu“

Byli zde zástupci různých politických stran (nejvíce byli vidět Zelení, ministr Dienstbier z ČSSD a Piráti), velká skupina anarchistů a krajně levicových příznivců různých hnutí zastřešených organizací „Zleva proti xenofobii“ (ti se sešli už o hodinu dříve u komunitního centra Klinika), klasičtí pravdoláskaři s portréty Václava Havla, a přišli i někteří čeští muslimové. Demonstrace se účastnila i nemalá skupina křesťanů včetně celé řady evangelických mládežníků (přítomni byli např. téměř všichni členové pražského SOMu), studentů teologie a farářů (včetně faráře pro menšiny a spoluorganizátora demonstrace Mikuláše Vymětala i končícího synodního seniora ČCE Joela Rumla). Setkání bylo zahájeno minutou ticha za oběti teroristických útoků v Paříži a Bejrútu.

První řeč na demonstraci pronesla herečka, aktivistka a politička Táňa Fischerová, která se snažila odkázat na ideály 17. listopadu a na nutnost ideály udržet, i když se v pragmatické společnosti idealismem často opovrhuje. Mezi dalšími řečníky byl člen předsednictva Strany zelených a dobrovolník pomáhající uprchlíkům Michal Berg a další. Dle mého názoru však nejpůsobivěji a zároveň nejrozumněji promluvil literární historik z FHS UK prof. Martin C. Putna. Upozornil na podobnost podzimu 2015 s podzimem 1938, varoval před fundamentalismem všeho druhu, tvrdě se opřel do prezidenta Zemana za jeho podporu islamofobů a připomněl, že jediný způsob, jak čelit fašismu, je „spolupráce demokratické levice, demokratické pravice a demokratického středu“.

listopad2

Tím jako by potvrdil to, co bylo na demonstraci vidět na první pohled – různorodost všech, kterým upřímně jde o pomoc uprchlíkům a o zachování demokracie a svobody, nesmí být překážkou vzájemných vztahů a cestě ke společnému cíli. Jednota v různorodosti však byla trochu zkalena projevy zastánců krajní levice, které byly tvrdě namířeny proti kapitalismu, jenž prý je hlavním důvodem nerovnosti, a proti liberálním elitám, které prý přehnaně varovaly před nebezpečím rudým a zapomněly na nebezpečí hnědé (jako by nešlo o nebezpečí naprosto stejného druhu). Na to se „pravdoláskaři“ a další ozvali s heslem „My jsme tady taky“, aby upozornili na to, že tato demonstrace nebyla pouze demonstrací levice, ale demonstrací antifašistů všeho druhu a setkáním všech lidí toužících pomoci.

Setkání na náměstí Míru bylo jen úvodní částí demonstrace. Hlavní část tvořil hromadný průvod Prahou, který měl projít přes Albertov na Václavské náměstí, kde se měl připojit k „Setkání dobré vůle“ a dále pokračovat na Hlavní nádraží. Komplikace nastaly hned u Albertova, který byl pro veřejnost uzavřen (ač byl pochod řádně nahlášen). A policie nás odklonila, aby nedošlo ke střetnutí dvou znepřátelených skupin. Průvod byl zastaven na cca 20 minut a ze všech stran obklíčen policejními vozy a těžkooděnci. Tato chvíle byla využita právě výše zmíněnými levicovými řečníky a vedla k první vlně nevole vůči policii.

Demonstrace se účastnili i evangeličtí mládežníci, studenti teologie a faráři.

Druhá komplikace nastala v ulici Benátská chvíli po tom, co nám bylo umožněno pokračovat dál. Jeden z účastníků demonstrace byl zadržen policií a chvíli se nevědělo proč. Všichni demonstranti, kteří byli poblíž, se snažili zjistit situaci (skvěle diplomaticky přitom působil Jakub Ort). Když vyšlo najevo, že policii šlo jen o naše bezpečí, vysloužila si tím ironické poděkování. Ukázalo se, že jeden demonstrant si zapálil (na demonstracích celkem běžnou a nijak výrazně nebezpečnou) dýmovnici (podle jeho pozdějšího prohlášení „za účelem zvýšení efektu skandování anarchistického bloku“) a proto byl policií velmi rychle zpacifikován.

Nakonec se průvodu podařilo dorazit na Václavské náměstí, kde však bylo tolik lidí, že jsem neměl šanci zaznamenat, o čem mluvili tamní řečníci. Podle toho, co jsem zaslechl, ale proslovy pokračovaly v duchu vyjádření solidarity s uprchlíky i s oběťmi terorismu a varování před fašizací společnosti. Během proslovů však došlo k potyčce skupiny lidí podporujících uprchlíky se zastánci xenofobního hnutí IVČRN, kterou musela uklidnit policie. A další z účastníků původně pokojného průvodu „Tahle Země patří všem“ byl policií zadržen. Všechny potyčky s policií vrhají na celý průběh demonstrace trochu stín. Na jednu stranu policie jednala trochu přehnaně, na druhou však byly některé provokace přece jen trochu zbytečné. Průvod pak pokračoval na Hlavní nádraží, kde byl zakončen „Happeningem lítosti u sochy Nicolase Wintona“ a dalšími proslovy na podporu iniciativy „Hlavák“, která pomáhá uprchlíkům cestujícím přes pražské Hlavní nádraží. Tam už jsem ale nebyl. Mířil jsem do evangelického kostela u Salvátora, kde večer proběhla „Slavnost světla“, pokojná a smířlivá pobožnost se zpěvy a modlitbami z Taizé, kde jsem se po hlučném dni mohl ztišit.

17. listopad patří k nejvýznamnějším dnům naší historie a odkaz let 1939 a 1989 je jasný. Je třeba veřejně vystupovat, je třeba upozorňovat na problémy, je třeba chránit svobodu a demokracii zejména před jejími vnitřními svody. A je třeba neupírat svobodu a bezpečí těm, kdo pro ně nasazují životy na těžkých cestách ze zemí nesvobodných a nebezpečných.

Pozvánka na Báječnej Bál

Každý rok pořádá pražský SOM (seniorátní odbor mládeže) (nejen) evangelický benefiční ples Báječnej Bál. Tentokrát proběhne v pátek 15. ledna 2016 v KC Zahrada od 19. 00. Celý večer se ponese v lehce morbidním, ale přesto a možná právě proto i velmi humorném duchu, neboť letošní název plesu zní: „Hopskoč… jako mrtvá nevěsta“, čímž odkazuje na slavný animovaný film Tima Burtona a celkově na jeho uměleckou tvorbu. Přijdete-li v tematickém kostýmu, pomůžete nám navodit správnou „burtonovskou“ atmosféru a podpoříte zábavnost celého plesu. Jelikož jde o ples, nemusíte se bát, že by v programu nezbyl čas na tanec a hudbu.

V tanečních blocích bude hrát skvělá kapela Caktus Showband Orchestra. Zásadní součástí benefičního bálu je také sbírka – ta je letos věnována na projekt Diakonie ČCE, který se snaží pomoci jedné syrské rodině v přesídlení do České republiky. Tentokrát chceme sbírku provést trochu zábavnější formou: za příspěvek do sbírky získáte lístky do losování o pěkné ceny. Aby však takové losování mělo význam a aby měl každý šanci vyhrát, potřebujeme mít připraveno hodně cen.

Rádi bychom vás proto touto cestou poprosili o pomoc při hledání sponzorů. Pokud byste věděli o někom, kdo by se chtěl na sbírce sponzorsky podílet tím, že nabídne např. produkty své filmy, knihy z knihkupectví, zpěvníky apod. jako ceny do losování výměnou za propagaci na plese, dejte nám prosím vědět, nebo předejte případným zájemcům naši emailovou adresu prazskysom@evangnet.cz. Budeme vděčni i za šíření této informace ve vašem sboru. Děkujeme za pomoc.

Těšíme se na vás!

HOPSKOČ!