Barbora Karešová

Severní Čechy jsou místo kulturou netknuté

feriRozhovor s nejmladším radním v ČR, Dominikem Ferim. Vedle práce na teplické radnici a správy komunitních stránek je i studentem Právnické fakulty UK, jazzmanem, fotografem a zabývá se otázkou historie Sudet.

Co vás motivovalo jít do politiky?
Chtěl jsem se podílet na veřejném dění ve městě. Leccos jde realizovat i jako nepolitik. Nicméně myslím, že určité věci je třeba činit „shora“. Na něco totiž komunitní práce a dobrovolnost nestačí a je třeba participace města a městských zdrojů.

Jaký ohlas to vzbudilo ve vašem okolí?
Rodina se na moji politickou kariéru dívala trochu podezřívavě. A stejně tak i moji spolužáci a kamarádi. Přeci jen, politika nemá na severu Čech úplně nejlepší pověst. Nicméně zdá se, že nyní již vnímají, že zvládám být součástí politického života bez toho, aby mě to změnilo k horšímu.

Nenávistných komentářů a zpráv bylo ohromné množství a ne každý má žaludek na to je přijímat.

Vaše tvář je součástí kampaně HateFree Culture Jsme v tom společně. Jak reagujete na negativní ohlasy směřující k vaší osobě?
Zpočátku bylo náročné se s tím vyrovnat. Nenávistných komentářů a zpráv bylo ohromné množství a ne každý má žaludek na to je přijímat. Ale krásné je, že se s tím člověk naučí žít. Nehledě na to, že naprostá většina z nich vzniká i zaniká ve virtuálním prostoru. To je nutné mít vždy na paměti, že Facebook není vše, a že tím, že je odlidštěný, neumožňující osobní kontakt, dodává oponentům odvahy.

Na svém blogu jste reagoval na pařížské atentáty mimo jiné obavou, že se česká společnost ostřeji vymezí vůči muslimům. Máte s odstupem pocit, že se naplňují?
Rozhodně a průzkumy to ukazují. Klesá podíl lidí, kteří nemají na uprchlíky jasný názor a naopak přibývá těch, kteří je rezolutně odmítají. Zároveň se zostřuje rétorika všech, napříč spektrem – politiků i veřejnosti. Těžko říci, kam až tento excitovaný stav může zajít.

V teplickém klubu Božák jste spoluzakládal Platformu B, která pořádá velmi různorodé kulturní akce. Mimo jiné jste i jazzový pianista. Máte nějakou kulturní politiku?
Severní Čechy jsou místo kulturou netknuté. Je potřeba ji především popularizovat, přiblížit lidem. A to nejenom tu dle některých jedinou a ryzí kulturu institucionalizovanou, tedy kulturu v divadlech a koncertních sálech, ale i kulturu bezprostřední, realizovanou ve veřejném prostoru. V té je dle mého názoru velká budoucnost, protože táhne lidi z jejich příbytků do ulic a to je mimořádně důležité.

Scházejte se, diskutujte o společnosti, myslete kriticky

Myslíte si, že je současná podpora umění od státu dostatečná a správně řešená?
Kultura bude v naší republice patrně vždy podfinancovaná. Nicméně rozhodně by to nemělo být tak, že stát bude platit 100 procent. Dnes jsou jiné možnosti – sponzoři, crowdfunding apod. Myslím ale, že města by měla více podporovat nezávislou dobrovolnickou kulturu. Některá to dělají (a jsem rád, že i Teplice), ale někde se k aktivitám dobrovolníků staví dost macešsky.

Chtěl byste dál pokračovat v politické kariéře?
Výš se mi nechce. Víte, já nechci být na politice existenčně závislý. Studuji práva a rád bych byl advokát. Být na politice závislý jako dítě na své matce je riskantní. Člověk je pak dle mého názoru nucen dělat i věci proti své- mu svědomí, aby se v ní udržel. Když ji však má jako koníček, je svobodný.

Jak si udržujete svoje ideály?
Myslím, že jsem se sobě zatím v ničem nezpronevěřil. A z toho mám ohromnou radost. I ve chvílích, kdy většina lidí hlásá nenávist, říkám věci, které jsou nepopulární, ale se kterými se stoprocentně ztotožňuji.

Chtěl byste něco vzkázat našim čtenářům?
Scházejte se, diskutujte o společnosti, myslete kriticky. Dnešní doba je dějinnější, než se může zdát, a to by bylo nezodpovědné přehlížet.

K transformaci nemůže dojít v obýváku

Rozhovor s Petrem Glogarem

Petr Glogar

Petr Glogar

V minulém čísle jsme se zamýšleli nad ženami a jejich pozici v církvi. Tentokrát jsme se rozhodli promluvit si s odborníkem na mužskou otázku, ThLic. P. Petrem Glogarem, OCD

Vedete terapie zaměřené na muže, čemu se v nich věnujete?

Jsem katolický duchovní, člen Řádu bosých karmelitánů. Kromě studia teologie u nás a v Itálii, jsem prošel také výcvikem v rodinné terapii psychosomatických poruch. Důvodem jít do výcviku bylo, abych měl širší záběr pro svoji pastorační práci a také měl k dispozici jiné nástroje k této práci. Rodina je dynamický systém, kde má každý člen své nezadatelné místo. Kromě rodinné psychoterapie se věnuji také tzv. mužské spiritualitě. Tato spiritualita vychází z jednoho základního principu a důvodu proč pracovat s muži. To je posílení a zpevnění
postavení muže v rodině. Jeho odpovědnost nejen za to, jak se bude utvářet ten velký svět kolem nás, ale také jak se bude uvnitř rodiny dětem dařit dospívat. A v současné době se hovoří o epoše neviditelných otců – jsou natolik zaměstnáni řešením velkých úkolů ve světě práce, politiky a společnosti, což je na jednu stranu moc dobře, protože to je jejich úkolem, ale zároveň absentují v rodině. Především dospívající děti je nevidí při práci, při řešení konfliktů, při životě samém. Hledáme tedy způsob, jak se muži a otcové mohou dobře zhostit obojího. Jednak venku a jednak uvnitř.

Epocha neviditelných otců, to myslíte, dřív nebylo?

Je potřebí se na to podívat v širším kontextu. Podílely se na tom změny ve společnosti, můžeme začít od doby průmyslové revoluce, přidáme k tomu nutnost odcházet z rodin za prací a to na dlouhá období. A když k tomu připočteme dvě světové války, tak nám z toho vznikají generace mužů, kteří vyrůstali bez vlastních otců. Většinou veškeré nároky na rodinu byly vloženy na matky. Ony často musely vše zastat, život se nedal zastavit a počkat až se otec večer nebo za měsíc či za rok vrátí domů. Pro zdravý vývoj lidského jedince jsou zapotřebí dva principy, dvě ohniska, a to jak mateřský tak otcovský. A pokud jeden z nich dlouhodobě absentuje, nebo vůbec chybí, tak to rodině
a především dospívání dětí velmi ztěžuje život. Takže vlastně hledáme způsob, jak pomoci otcům toto jejich nezadatelné místo v rodině zpevnit.

Zdá se mi, že když je současný muž aktivní, snaží se vynikat v práci a v nějakém koníčku, tak mu vlastně na rodinu nezbývá moc času. Myslíte si, že to může souviset s touto výchovou? 

Muž se projevuje tím, že podává výkon. My vlastně moc rádi ani nefilozofujeme, spíš se ptáme „jak to uděláme“? Jsou dva jazyky. Ten mateřský, který je empatický, vcítivý, vytváří domov, síť sociálních vztahů příbuzných, přátel a známých. Díky matce, se dítě do těchto vztahů rodí. A potom je mužský jazyk, jazyk výkonu, který je vyžadující
a limitující. Je to život, který se odehrává tzv. na schodech. Muži neustále soutěží a zápasí o své místo. Kdo z nich je lepší. Je  to také jazyk zodpovědnosti. 

Pro zdravý vývoj lidského jedince jsou zapotřebí dva principy, dvě ohniska, a to jak mateřský tak otcovský. 
Muž kromě jiného je odpovědný za rodinu, aby rodina byla finančně zajištěná. Muž vždycky musí odcházet ven do toho velkého světa. Mužský jazyk je otevřený ven, ten velký svět, který se dobývá. Muž vyrazí ven, na lov, jak to známe z dávné historie. Vlastně musí vyjít do nebezpečného světa, aby tam pro rodinu získal obživu. Tedy pracoval pro rodinu. Protože kdyby zůstal uvnitř, tak zahyne. Ale nebezpečí venku, když to bude nezralý jedinec, jak je tam riziko, že se v tom velkém světě ztratí. Pro zdravý vývoj jedince v rodině je potřebí obojího jazyka, jak mateřského, tak otcovského. A hledání rovnováhy je jak pro muže tak pro ženu velkým uměním.

Ženy mají dnes množství kurzů, kde se naučí pracovat se svým ženstvím, rozvíjejí jejich kreativitu a intuici. Jak jsou na tom muži? 

Kromě rodinné terapie pracuji již 15 let s poměrně velkými skupinami mužů. Většinou na prodloužený víkend nebo i na delší čas se společně scházíme, abychom pracovali na těch důležitých tématech jejich postavení a poslání ve společnosti, rodině a Církvi. Myslím, že je to velice nadějná cesta. Těch aktivit pro může v naší zemi je spousta, tak- že, kdo chce, ten si to najde. Já říkám, že nejtěžší práce je práce na sobě. Překonat nebo změnit své zažité
vzorce chování je těžké. My sami před sebou a před druhými se bojíme vyjadřovat to, co prožíváme. Bojíme se jakéhosi druhu bolesti, když se setkáváme s vlastní neschopností nebo bezmocí, před kterou stojíme nebo
ve které se nacházíme. Takže pracujeme na posilování síly, nikoli ve smyslu agresivity.

 Jaké jsou mužské domény? 

Výkon, odpovědnost za sebe i za druhé, bránit a zastávat se slabších, dostát svým rozhodnutím a ustát těžkosti a konflkty, být pravdivý.

To klade na člověka velké nároky. 

Přece muž je ten, který na sebe má ty nároky brát. Jde o to, aby to nesl, aby s tím zápasil. Jde o dobývání světa, ve smyslu metaforickém. Ta proměna, na které má pracovat, to je práce, to je úkol, to je čin, odpovědnost. Žena může o věcech mluvit, a postupně si je ujasňovat a prožívat je. Nikoli však muž, ten promlouvá činem. A to je jeho doména a potvrzení. Stát si za svým a ustát to, že se mi děje nějaké příkoří, nebo se zastat druhého člověka, být odvážný, nebo statečný. To jsou úkoly, před kterými muž stojí. A to je to, co dnes společnosti chybí.

Jak si představit ta mužská setkání? 

Je dobře, když muži z příjemného prostředí domova, kde všechno mají a vše funguje, jedou někam ven, kde je to prostředí drsné. Musí se s tím konfrontovat. Je to nutné k transformaci, nebo proměně toho muže. To se nemůže stát v obýváku, v příjemném prostředí. Pochopitelně muži, stejně jako ženy se musí sdílet. Muži spíše společně kráčejí, bok po boku, mnohdy nepotřebují spolu tolik hovořit. I když je důležité, jak to své mužství, nebo otcovství prožívají. Jak se vypořádávají s neúspěchem. To je pro muže obrovské téma: neúspěch, nezdar, zklamání, ztráta zaměstnání, společenského postavení. Ta setkání děláme ve velkém formátu 100–150 lidí. Je lidsky důležité, že jsou ve velké skupině. Bubnuje se – to je takový rituál, naladíme se na stejnou vlnu. Potom je přednáška na nějaké téma, potom ti muži potřebují být sami, po té se pak setkají v malé skupině, aby na to téma společně mluvili s konkrétními otázkami. Je důležité mít takový rituál, který jim pomůže vstoupit do jiného módu.

V minulém čísle jsme hovořili o problémech žen v církvi a ve víře. Jsou v těchto oblastech i nějak specificky mužská témata? 

Budu mluvit za katolickou církev. Místo muže v církvi bylo po nějaký čas eliminováno. Ani muž v církvi – teď  vynechám duchovní – moc nemá místo. Muž má specifické potřeby, ohledně konání, jak má fungovat jak může fungovat.

Myslíte, že je církev zženštilá?

Věřících je v kostele více žen. Mužů je tam poskrovnu. A nevědí, kde tam mají místo, nemyslím jako v lavici, ale v církvi. Je potřeba dát mužům kompetenci a odpovědnost za konkrétní věci. Oni jsou velmi schopni té odpovědnosti dostát. Je důležité, aby tam měli své místo, které jim často nedáváme. I prožívání víry je odlišné, žena to spíš prožívá, ale muž stojící před Bohem se ptá „jak to mám udělat“, „jak to má být správně“?

Co byste poradil našim čtenářům, kteří se třeba necítí na svém místě v kostele, aby mohli by něco změnit? 

Věci lze měnit. Asi snáze ve městě než na vesnici. Ale co měnit, to mi nepřísluší tvrdit. Myslím, že to je spíš otázka nebo úkol duchovního, který ten sbor vede. A s ním hovořit a hledat to, co potřebujeme. Někdy se stane, že muž ani neví, jaké místo by potřeboval. Je důležité vytvořit tu platformu. Pojďme se ptát, hledat způsob, jak něco udě-
lat. A myslím, že zejména mladí muži, když se setkají s jinými muži, můžou do sebe mnohé nasávat. Každý muž žije v jiném postavení, na jedné straně jsme stejní – my muži jsme jako druh stejní, na druhé straně jsme každý úplně jiný – jsme z jiného prostředí, máme za sebou jiný životní příběh, jiné rodiče. Tím také jiný přístup, s něčím jiným se potýkáme.

Co si myslíte o ženách v církvi?

Samozřejmě v katolické církvi ženy duchovní nejsou, to je doména mužů. Myslím, že budoucnost není o tom, že budeme světit ženy. To ne. Daleko důležitější je dát maximálně prostor ženství a mateřství v celé jejich hloubce. Vždyť hodnoty, které žena přináší do církve jsou jedinečné a nenahraditelné žádným mužem. Mám za to, že my
muži máme vytvářet v církvi prostor, aby se tyto jejich hodnoty mohly plně rozvinout.

Prostor a čas aneb veličiny ve vědách

Tématu měsíce tentokrát využili redaktoři Barbora Karešová a Zdeněk Kříž, aby si pozvali hned dva hosty, kteří jim pomohou nahlédnout pod pokličku fyziky a teologie, jejich možností a problémů a vzájemných styčných bodech. Dnes už nejsou v konfliktu, jak tomu bylo v některých historických etapách, naopak jsou schopny se i vzájemně inspirovat v cestě za poznáním. O tom a mnohém dalším si s našimi redaktory přišli popovídat student teologie a hudebník Daniel Knotek a vývojový pracovník pokročilé elektroniky s mnohaletým zájmem o astrofyziku, kosmologii a částicový výzkum, Ing. Petr Pavlata.B: Je současná fyzika v souladu s náboženstvím?P: Jde o to, že dnešní fyzika má určitý problém sama se sebou. Máme dnes ověřené pozorování mnoha dějů, které současná fyzika vysvětlit neumí, a naopak jsme doposud nepozorovali děje, které jsou již dlouho dobu teorií předpovězeny, technologická úroveň už je dostatečná, nicméně pozorovány nebyly.D: To je je konec konců zápas o poznání, které dělá vědu vědou, ta se vždy setkávala s fenomény nad rámec svých schopností. Dříve, dejme tomu, to nějaká silná náboženská struktura držela pod pokličkou. Nebyli to lidé, kteří byli hloupí, nebo kteří to úmyslně skrývali. Byli to strážci moci, nějakého světonázoru. Byla to obrana proti chaosu. Ale nikdo nikdy nezabrání tomu, když se objeví nový mozek s novou teorií, aby dřív nebo později to – lidově řečeno – neprasklo. Dnes, konec konců, v CERNu je to krásně vidět. Postavil se sofistikovaný komplex – urychlovač, který mám zkoumat na základě urychlených částic všechny tyhle velké věci, které vedou až k filozofickým otázkám. Kde co začíná, kde co končí, co dělá hmotu hmotou…

Kde co začíná, kde co končí, co dělá hmotu hmotou…

P: Přesněji je účelem zařízení navozovat podmínky při vzniku vesmíru – krátce po velkém třesku. Pokusit se pochopit děje, které vedly k vytvoření vesmíru takového, jaký je dnes.

D: Máme zde dvě skupiny vědců: jedna sorta je (a to nutně nemusí být ti starší), která celou svou kariéru pracovala na základě toho, jak fyzika fungovala povětšinu jejich života a v čem vyrůstali. V podstatě zle říct, že pro ně znamená naměření něčeho, co “nesedí”, popření jejich dosavadní práce. Ne, že by ji to odepsalo. Odepsaná není, protože je v historii poznání, ale je překonaná nebo neplatí.
Pak tam je druhá sorta – ta novátorská a progresivní, která doufá ať už v další posun, nebo obecně v emancipaci poznání. Soustředí na sbírání anomálií a hledání cesty, jak s nimi naložit.
To je ve všech vědních oborech. Lidský faktor v poznání hraje vlastně nejzásadnější roli. Nikdo jiný než člověk se poznání v takové míře nevěnuje. To člověk vymyslí měřící soustavu, která nám dodá údaje pro další výzkum a přesnější popis. Jenže nejprve musí mít jasnou představu, a vědět, co chce měřit. Musím mít metodiku, se kterou do toho procesu vstupuje, stroj to sám od sebe neudělá.

B: Ale i tak se občas dospěje k hodnotám, se kterými si vědci nevědí rady. Vzniknou temná území, která přinášejí víc otázek než odpovědí.

P: Lidé, kteří pracují ve výzkumu, které já znám, víceméně chtějí hledat anomálie. Chtějí bořit ty obecně přijímané teorie. Myslím, že v současné době ten inovátorský proud už převládá. Jeden vědec v CERNu poznamenal, že jsme na podobné úrovni kolem roku 1900, kdy jsme viděli, že stará newtonovská fyzika už nestačí k pochopení světa a že jsme před novými dveřmi. Už těch rozporů začíná přibývat a pohled, který vychází z existujících teorií si odporuje. Máme tady relativitu, u které víme, že nějak funguje. A máme tady kvantovou fyziku, o které víme, že nějak funguje. Ale spojit je je v současné době prakticky nemožné. Snaží se o to několik směrů, ale nikomu se to nepodařilo.

Chtějí bořit obecně přijímané teorie.

Z: Temná území jsou i v teologii. Otázka “co bylo před stvořením světa” vlastně nedává smysl. Podívejme se například na hebrejskou bibli: začíná písmenem Bet (tedy B). Proč nezačíná písmenem Alef (“A”)? Protože písmeno Alef je neznělá souhláska, nelze ji vlastně vyslovit. Svůj zvuk získává až v kontextu slova, ve kterém ji vyslovujeme. Bible tedy začíná písmenem B. B je jako brána, která vybízí ke vstupu, nicméně to co je/bylo před tím nám právě proto dle tradičního výkladu nepřísluší zkoumat.

CERN – Evropská organizace pro jaderný výzkum. Mezinárodní instituce založená v roce 1954 jako sdružení pro spolupráci evropských států v oblasti základního výzkumu. Cílem je hledat odpovědi na otázky jako: Co je hmota? Jak se vesmír a hmota utvářeli v minulosti a jaká bude jeho budoucnost? Svou činností také přispívá k rozvoji mnoha technologií, dnes už běžně užívaných veřejností, např. World Wide Web.

 

Zdravá míra narcismu je v náboženství podporovaná

K aktuálnímu tématu si naši redaktoři Barbora Karešová a Zdeněk Kříž přizvali teologa Mgr. Pavla Bargára, Th.D. z Evangelické teologické fakulty UK. Zkoumat tentokrát budeme narcismus, který lze vykládat jako sebelásku, sebestřednost a potažmo i neschopnost nahlížet věci z jiného než vlastního úhlu pohledu.
B: Nejprve mne bude zajímat, co soudíš o vztahu narcismu a náboženských systémů?
P: Náboženství je víceznačný pojem. Pokud někdo tvrdí, že mluví z pozice konkrétní víry, tak se může zaštiťovat absolutní autoritou: „je to tak napsané v Bibli, a proto to musí být tak a tak“. To může být využité jak v pozitivním smyslu, tak i zneužité ve smyslu narcismu. Odvoláním na náboženskou víru může vzniknout mnoho dobrého. Zas na druhé straně to může vést ke strašným věcem – zneužívají se jednotlivci, nebo dokonce celá skupina lidí, nebo i celé národy ve jménu nějaké myšlenky.
B: Podle psychologů je jistá přirozená míra narcismu zdravá. Lze to říci i o náboženství?
P: Je otázka, co je zdravý narcismus a jestli vůbec může být narcismus zdravý. Pokud však vidíme narcismus jako sebelásku, tak nějaká pozitivní míra tam může být. Vysvětlil bych to odvoláním na dvojpřikázání lásky: „Budeš milovat Hospodina, Boha svého. A svého bližního jako sebe sama“. Profesor Trojan na Evangelické teologické fakultě to vysvětluje ne jako dvojpřikázání – láska k Bohu a bližnímu, ale jako trojpřikázání lásky – že je tam ta láska k sobě: „budeš milovat bližního jako sebe sama“. V jistém smyslu je ta sebeláska potřebná. Člověk by neměl sám sebe považovat za bezcenného nebo méněcenného. Aby dokázal ocenit ostatní a vidět jejich hodnotu, tak je potřeba mít i vlastní hodnoty. Abych se vrátil k původní otázce: tak ano, jistá míra zdravého narcismu je v náboženství podporovaná.
Člověk by neměl sám sebe považovat za bezcenného nebo méněcenného.

Z: Jedna z definic narcismu jej vidí jako představu o vlastní výlučnosti. Jak se v této souvislosti lze vyrovnat s mýtem o vyvoleném národě?
P: První, co nám přijde na mysl, je židovský národ jako ten vyvolený. Zajímavé je, že smyslem té vyvolenosti byl služebný charakter. Izrael byl vyvolen proto, ne že by byl lepší než ostatní národy. Podle rabínského podání o darování Tóry šel Hospodin za ostatními národy a až poté, co odmítly, tak šel za Izraelem a ten ji přijal. Vyvolenost tedy reprezentuje jistý závazek. Jde o to, aby společenství odolalo jistým tlakům a pokušením – neobrátit tu službu nebo to určení, které je dané, na nějaké vlastní vyvýšení na úkor ostatních.
Z: Antikrist je vykreslený v biblickém podání (Izajáš, Ezechiel, kniha Job) a tradici jako padlý anděl, jehož postavení mu nebylo dost dobré. Chtěl víc a vzbouřil se samotnému Bohu. Takový prototyp narcismu. Myslíš, že je narcismus důsledkem zla, nebo jeho příčinou?
P: Dokážu si představit, že je to tak i tak. S přihlédnutím k verzi s padlým andělem bych se spíše přikláněl k narcismu jako příčině a zlu jako důsledku. Antikrist sám sebe vylučuje z Boží výzvy a zavírá se do sebe. Lze to tak vykládat. V Tolkienově Silmarillionu Stvořitel tvoří svět hudbou. Představte si symfonii, skladbu pro více hlasů, pro více umělců. Jedna z těch vyšších bytostí – Melkor – si myslí, že je ta skladba pro něj příliš úzká. Nechce se do ní zapojovat a nechce vytvářet variace na téma. Takže se oddělí od té celkové skladby, která je určena Stvořitelem. Pohrdne dary, které mu byly dané. Ačkoliv měl možnost tvořit sám – v rámci skladby vytvářet hlasy – pohrdl tím. Uzavřel se sám do sebe a chtěl pěstovat pouze svou vlastní skladbu, vlastní melodii. Myslím, že je to taková paralela k mýtu o Antikristu z našeho kulturního světa.
Představte si symfonii, skladbu pro více hlasů, pro více umělců.

B: Nakonec se Tě zeptám, co bys poradil našim čtenářům, aby se vyhnuli příliš narcistní interpretaci Písma.
P: V první řadě, když člověk vykládá Písmo, zvlášť za účelem přípravy třeba kázání, nemělo by to být čtení jen pro vlastní obohacení. Ne kvůli tomu, aby člověk při rozhovoru dokázal pronést pár dobrých bonmotů. Snažit se mít vždy na paměti to širší společenství a kontext, ve kterém jsem zasazený. Myslím, že je více takovýchto strategií, věcí, na které pamatovat. Jeden, takový až skoro sloganový způsob, je ten „what would Jesus do“ – co by udělal Ježíš? Další zásadou je ptát se, zda to přináší pokoj, osvobození… Ptát se na tyto věci, které bych označil jako aspekty, nebo kvality, Božího království. Pomáhá můj výklad ke zlepšení stavu lidí okolo mě? Je spravedlivý vůči různým skupinám lidí? Nebo jak jsem zmiňoval na začátku rozhovoru: dvoj – vlastně troj – přikázání lásky – láska k Bohu, k bližnímu a k sobě samému. Mít to vždy na paměti: aby v mém výkladu nepřevážila láska k sobě samému, ale aby byla vždy v rovnováze s láskou k Bohu a láskou k bližnímu.
B, Z: Dík za rozhovor.

Bible a Boží slovo – je to opravdu nadiktované?

Bára: Dnešní téma je „pravda a Bible“, a jelikož je pravda termínem z oblasti poznání, nemůžu se nezeptat, nakolik vlastně můžu poznat text, který vznikl před stovkami let v naprosto odlišných podmínkách, než jsou ty naše, byl vytvořen množstvím autorů a ve formě, kterou nám pouze zprostředkovávají překlady.

doc. Mrázek: Pokud jde o tu poznatelnost, to se v podstatě týká veškeré literatury starší 100 let a možná i literatury současné. Nějakým způsobem k nám text mluví i dneska. Není problém, že by nám to neříkalo nic, spíš je problémem (sebe)kontrola, jestli tomu rozumím správně. Chápání některých věcí se může posunovat. Kdyby Bible mluvila jen o nějakých reáliích před 2 – 3 tisíciletími, tak by to byl materiál ke studiu “jak se tenkrát žilo”. Ale v Bibli je ještě další rozměr, který nás zajímá, a to existenciální zkušenost, kterou bibličtí svědkové chtějí předat. Řekněme setkání s něčím, co je přesahuje. A to je rozměr, který zůstává srozumitelný pořád. 
To už není otázka na biblistiku, ale je to spíš teorie porozumění, do které budu spíš jen fušovat. Můžeme rozlišit několik rovin: je tady efemérní (pomíjející) rovina věcí, u kterých za 10 let nebudeme rozumět, co se tím myslelo. Pak je střednědobá, která se s dobou proměňuje, ale tím, že se neproměňuje přeryvem, ale že se částečně překrývá, tak si ji vlastně můžeme předávat a můžeme rozumět předchozí době, předchozím generacím. A potom je jakýsi hloubkový rozměr, který zůstává stejný – to, že se vyrovnáváme se smrtí, se smyslem života. To zůstává stejné, jak u nějakých starověkých kočovníků, tak u nás. To jsou tedy věci, které v nás mohou rezonovat, které můžeme z Bible pochopit. Takže toto když tam zaslechneme – když zaslechneme tu nejhlubší rovinu, o co jim šlo, když to psali (nebo tradovali), tak jí porozumíme a víme, co chtěli říct. V tomto smyslu to porozumění možné je.

Pak je ovšem další věc, že se musíme kontrolovat, jestli to nechápeme nějak posunutě.

Když zaslechneme tu nejhlubší rovinu, o co jim šlo, když to psali (nebo tradovali), tak jí porozumíme.


Zdeněk: Jaké jsou možnosti kontroly?

doc. Mrázek: U laika je možnost kontroly, že se zeptá faráře, který je odborník. A u odborníka je, že udělá exegezi. Exegeze je to, že text vykládáme pomocí nějaké metody a že pomocí té metody se snažíme proniknout do dalších souvislostí, které utekly při běžném čtení. To je jedna věc. Ten text by měl promluvit, už když si ho přečtu jednou. Třeba Pavlovy texty jsou dopisy. Dopis se četl, nikoliv studoval. Ale samozřejmě, že když to budu rozebírat slovo od slova, mohu se dostat do větší hloubky “co to chce říct”. To je ten jeden rozměr – že zjistím víc.
Ten druhý rozměr je, že tím odbornějším výkladem bych se měl kontrolovat, že si nevymýšlím, že tam nevkládám něco, co je pro mě velké téma, ale ono to tam zrovna takto není.

Bára: Co víme o původním jazyce, ve kterém byla Bible napsána? A jestli to je podle Vás vůbec podstatná otázka.

doc. Mrázek: Je to podstatná otázka. Každý překlad je do jisté míry interpretace. Platí to i o překladech z angličtiny nebo francouzštiny. Natož pak ze starověké hebrejštiny nebo řečtiny. O tom se hodně mluvilo a uvažovalo, že vlastně hebrejština má (ostatně jako každý jazyk) svůj způsob myšlení. A když mluvíme nebo píšeme v určitém jazyce, tak nás to nutí určitým způsobem myslet. Takže hebrejština má svůj způsob myšlení. A je dobré ho znovu objevovat. V čem je jiný. Že je třeba akčnější, víc postavený na slovesech.
Ale má to i své meze. Vyjděme od toho, že člověk, který to psal, potřeboval něco sdělit. Nějakou zkušenost s tím, co ho přesahuje, nebo příběh. Ano, on to napsal hebrejsky a tudíž je to zaznamenané v hebrejském myšlení, protože mu nic jiného nezbývalo. Nicméně ta zkušenost není jen hebrejská. Ano, hebrejština ho formovala a je dobré zjistit jak ho formovala, ale nejzajímavější je vždycky to, když nějak “drhne” – když vidíme, že mu „konvenční“ myšlení jeho jazyka jaksi nestačí.
Druhá věc je, že na tom nejsme tak, že bychom se teď dostali k neznámému hebrejskému textu, se kterým si musíme poradit. Je tady kontinuální výkladová tradice těch, kdo Bibli přeložili do řečtiny, a věděli, co dělají a o čem mluví, protože uměli hebrejsky a uměli řecky. Samozřejmě je to interpretace dost výrazná, ale dobře udělaná. Pak byl další krok do latiny a pak z latiny a řečtiny k nám. A od renesance dál existuje zpětná kontrola, že nové překlady kontrolovali přímo z originálních jazyků, to znamená, že měli jak tu kontinuitu interpretace, tak zpětnou kontrolu.

Bára: Jak si tedy může pomoci laik? 

doc. Mrázek: Je tu první jednoduchá pomůcka: vzít si několik českých překladů plus nějaký solidní anglický (německý, francouzský – čím kdo vládne) překlad. A srovnat si to. Protože překlad je interpretace a může být v něčem (i v dobrém úmyslu) zavádějící.

Zdeněk: Co je největší úskalí překladů?

doc. Mrázek: Překlady jsou buď hodně doslovné – a pak to skřípe a špatně se to čte. Mohou být zavádějící svou doslovností. A nebo jsou překlady, které nebazírují na každém slovu. Snaží se říci totéž, ale trochu jinak. Pak je ovšem u takového textu, jakým je Bible, riziko, že se čtenář chytne jednoho konkrétního slova, „ujede“ na něm, a potom třeba zjistí, že v originále zrovna tohle slovíčko není. 

Zdeněk: Příklad?

doc. Mrázek: Tak třeba apoštol Pavel říká, že máme hříšníka „přivést na správnou cestu“ (Gal 6,1 ČEP) – a člověku hned naskočí všechny ty pozitivní asociace slova „cesta“ – křesťanství jako cesta, život jako cesta… A potom z jiných překladů zjistíte, že v originále to slovo není. Hříšníka máme „napravit“ – a ekumenický překlad to řekl opisem, který sám o sobě není špatný, ale může zmást.

Ale k té původní otázce, jak lze rozumět textu. Každému textu nějak rozumíme a není až výsada postmoderny, že to porozumění může být různé, každý může rozumět, jak chce. Problém Bible a podobných textů je, že chtějí být autoritativní. Předávají určitou zkušenost, která je důležitá, a je důležité, aby byla nezkreslená. Čili: můžu Bibli brát jako “co mi to řekne”, ale to není ten výklad, kdy se snažím dostat k tomu, co oni chtěli říct.

Zdeněk: Nehrozí úskalí významového přetížení, že člověk tam hledá hloubku, která tam ani nebyla zamýšlená? 

doc. Mrázek: Celkově to tak neplatí, protože Bible chce obvykle sdělit ty nejzásadnější věci. Ale to, že přetížím nějaký detail třeba konkrétních příběhů, ano, to se může stát. 

Zdeněk: Já spíš myslel, že to významové přeceňování bude spíš to, že shledáváme univerzální platnost v nějaké dané situaci jednoho konkrétního autora. My z Bible děláme normativní text, přestože autor vyjadřoval jen svou konkrétní zkušenost.

doc. Mrázek: Normativní ty texty jsou. To, že je to normativní text, neurčuje autor, ale jako normativní text to rozeznalo a uznalo vždy nějaké společenství.

To bychom se mohli dostat k otázce, v jakém smyslu je Bible Boží slovo. Není to tak, že by ji Bůh tak slovo od slova nadiktoval. Taková ta nejzbožnější představa “je to všechno nadiktované” v důsledku vede k nesmyslu. Proč by se to muselo odehrávat, když to mohl rovnou nadiktovat. A nebo proč by evangelia diktoval čtyřikrát. V židovské tradici existuje dokonce představa, že celou tóru (pět knih Mojžíšových) přijal Mojžíš od Hospodina na Sinaji. Což by v důsledku znamenalo, že vystoupil na horu Sinaj, aby tam převzal text o tom, že právě vystoupil na horu Sinaj a dostal text o tom, že právě vystoupil na horu Sinaj…
Boží slovo se v Bibli dá najít. Ale je prostředkované zkušeností lidí, kteří se s Bohem nějak setkali, nebo se setkali s transcendencí , a svými slovy se snaží to předat. V ústní tradici Starého zákona je až několik generací, které to svými slovy předávaly dál. A to, co dnes najdeme ve sbírce literatury, kterou nazýváme Bible, je soubor textů, který patří do jedné zkušenosti, jedné tradice. Společenství je rozeznalo jako jakousi normu: ne že by k tomu nešlo přidávat, ale na těchto spisech se shodli, že je v nich řečeno to podstatné, co patří k židovsko-křesťanské tradici. V tomto smyslu jsou ty texty normativní. Autor to nepsal jako normativní, ale s potřebou, že chce sdělit něco zásadního. Pak přišlo společenství, které to čte, a to si utvoří jakýsi kánon věcí, které patří ke sdílené zkušenosti a na kterých si můžou kontrolovat, že to je ta stejná zkušenost.

Svoboda vs. Alternativa

FOTO EVEY TAYLOR

FOTO EVEY TAYLOR

Rozhovor s Pavlem Junem

Svoboda… Všichni víme, jak je důležitá a že jí málokdy bylo tolik jako tady a teď. Svoboda je krásná a potřebná. Jenže když je jí moc, když je tzv. absolutní, stává se neomezenou libovůlí, rozmarem.

Co Vy, cítíte se svobodní? Občas se zřejmě domníváte, že Vám Vaši rodiče brání v tom, abyste byli tím, čím chcete. Jenže často je to právě jejich vliv, který Vám v budoucnu umožní vybírat z co možná největšího počtu vhodných alternativ. Každá volba má zkrátka své následky, a tak je svoboda nutně spojená i s odpovědností.

Alternativa – možnost volby mezi dvěma i více variantami
Svoboda – možnost jednat podle vlastní vůle
Vůle – chtění, záměr, smýšlení

Jak ses vyrovnával s náboženskou nesvobodou za minulého režimu?

To byl jeden z podnětů, který mě dovedl ke studiu teologie. Církev byla alternativním prostorem.

Co to tehdy znamenalo studovat teologii?

Teologická fakulta byla legální, stísněná, ale pro člověka studujícího tam naprosto úžasný prostor pro svobodné myšlení, úžasná knihovna, někteří velmi zajímaví a inspirativní profesoři.

Dnes máme oproti minulosti nesrovnatelně více možností, nikdo nám nemluví do otázek víry a svědomí, ale… Jsme dnes naprosto svobodní?

Ne takhle automaticky! Znal jsem za minulého režimu lidi, kteří byli trnem v oku totalitního režimu, strávili roky ve vězení, ale myslím, že byli opravdu svobodní.

Naše postmoderní pojetí svobody je naivní. Je svoboda jenom to, že se rozhoduji „podle své vůle“?

Tak jak je to se svobodou?

Naše postmoderní pojetí svobody je naivní. Je svoboda jenom to, že se rozhoduji „podle své vůle“? Co je ale „má vůle“, a co mi našeptaly (jenom) moje hormony, strach, mindrák, hloupost, zbabělost, pohodlnost? Já přece nejsem jenom něco z toho, a něčím z toho nechci být vůbec, já jsem mnohem víc, jsem taky Ty, taky co mám za sebou a co před sebou a… prostě mnohem víc. A pak mi nějak nejde mluvit jednoduše o „mé vůli“.

Není svoboda spíš zvláštní lehkost, ohled, pravdivost a pokoj, s kterými se rozhoduji?

Že na chvíli jsem jakoby svobodný i od „své vůle“, vidím před sebou zřetelně a pokojně druhého člověka, mohu se zeptat po tom, co je Dobré, co Pravda, co má smysl; a najdu sílu a odvahu se pro To rozhodnout; a přitom mám pocit, že ani mým rozhodnutím nepadá svět; a tenhle pocit vychází z důvěry, že poslední slovo má Bůh a že vlastně už padlo… a to všechno dohromady je víra.

Myslíš, že svobodu dává víra?

Svoboda s vírou zásadně souvisí. Může se v ní začít dít ten div, že se zaceluje ta nenasytná černá díra v našem srdci, která asi nejvíc spoutává a mate.

A jak to má se svobodou církev?

Církev je prostor, který vznikl kolem zkušenosti s Ježíšem Kristem, zkušenosti s Vírou a může být místem, kde se taková svoboda děje.

A co svoboda věřit?

Augustin řekl: „Miluj, a dělej co chceš“. Znamená to – když budeš milovat, budeš jednat dobře, pravdivě a svobodně přirozeně, od sebe sama. Láskou člověk do té svobody rozhodování spadá. Láska je v tomhle smyslu nad vírou. A teď mě napadá „Ježíš Kristus“ a dochází mi, že člověk může z lásky i sebe sama obětovat pro druhé. A to prý je vrcholem svobody.

A co peníze? Jejich dostatek nám umožňuje nebrat na ně ohledy, takže bohatství osvobozuje?

Nakonec jde stejně o to, jaký máš k penězům vztah. Znám lidi, kteří mají málo peněz a jsou svobodní, znám lidi, kteří jich mají tolik, že by je nespotřebovali za deset životů, a jsou přesto (proto?) penězi posedlí.

Lehkost bytí

jun2jun2Sešli jsme se ve třech. Bára vystudovala filosofii a polonistiku. Pavel je farář pro mládež a já, jako šéfredaktorka jsem se snažila být tím spojovacím článkem.

B: Budeme dnes mluvit o lehkosti bytí, ale co to je vlastně bytí pro křesťana, postmodernistu?

P: Těžko vyjádřit, prostě život, jak ho mám, jak jsem do něj spadl.

B: Jsem na světě sám pro sebe?

P: V mém pochopení rozhodně ne. Teologicky, filozoficky, antropologicky mi to přijde jako protimluv: být sám pro sebe.

Š: Dnes se ta otázka hodně skloňuje. Společnost je nastavená na: jdu sám za svým výkonem. Jsme schopní tomuto tlaku čelit?

Ve vztazích Já právě žije, realizuje se, nachází sebe sama.

P: Hodně jsem se trápil přemýšlením, co člověka dělá člověkem. Co má člověk s životem, když do něj spadl, jak s ním naložit? Nejvíce mi pomohl Karl Rahner, od něj jsem se učil, že zadáním lidského života je uskutečnit přesah ve svém životě.

B: V jakém smyslu? Společenském? Duchovním?

P: Vztahovém. Vztahovat se k budoucnosti, k minulosti, k jiným lidem, také přes poslední horizont, k tajemství, které nás obklopuje, k Bohu.

B: Nemůže se ve vztazích ztratit právě Já?

P: Ne! Ve vztazích Já právě žije, realizuje se, nachází sebe sama. Přesah, o kterém jsme mluvili, má být pozitivní — ne, že člověk prchá před sebou, aby se našel v druhých. Uskutečňuje­‑li s důvěrou, milosrdenstvím, pokorou a nadějí, tak to začne dávat smysl. Nemusí to být v rivalitě Já versus Ty, já versus Bůh. Přesah lze, nicméně, uskutečňovat i negativně — buď chtivostí nebo strachem sama před sebou.

B: Když máme dnes ve všem tolik na výběr a spousta věcí je dostupnějších, činí to náš život lehčí nebo spíše plytčejší?

P: Záleží na tom, jak s tím zacházíme. Přináší to ovšem silné pokušení — netrápit se něčím, co mi moc nejde, co mi připadá těžké, zatěžující, protože mohu přece přestoupit do jiného vztahu, do jiné situace, vzít si něco dalšího vedle, a zas to třeba chvilku půjde lehce. Ale tím právě zůstáváme na povrchu.

Člověk bere svůj život bezvýhradně do svých rukou

B: Ale i sama možnost výběru přináší stres. Dřív se to řešit nemuselo, protože nabídka nebyla tak široká.

P: To je pravda, sama volba je také tíživá záležitost. Rozhodl jsem se dobře? Neuteče mi něco důležitého?

To je paradox postmoderní doby. Máme nárok na to žít lehce, ale tíživost se neustále vrací. Tíhy se nezbavíme a to první, co nás napadne, soustředit se jen sám na sebe, ale z toho přijde největší tíha. Sociální postmoderní diagnóza doby je: narcismus.

Š: Dřív to nebylo?

P: Takhle relativně klidná doba dlouho nebyla. Mate nás to. Zdá se nám, že vše by mohlo a pak taky mělo jít snadno.

Také si myslím, že se rozpadly tradice. Vliv tradic a hodnot ustoupil do pozadí. Člověk bere svůj život bezvýhradně do svých rukou a chce ho tvořit podle sebe.

B: A co pocit odpovědnosti za osud lidí v jiných částech světa, třeba v rozvojových zemích? Měl by to jednotlivec vůbec řešit?

Š: Člověk má možnost jedním kliknutím pomoct někomu, koho nikdy neviděl, to dřív nemohl. Na jednu stranu je to hrozně jednoduchý, ale ta tíha toho, že se dozvíme během několika vteřin o katastrofách v odlehlých koutech světa na nás působí. Dřív lidé pomáhali možná víc lidem ve svém bezprostředním okolí.

B: To je otázka zda to jedno klinutí opravdu dojde tam, kam má.

Š: Na to mám zase odpověď, že je tu ta moje církev, které důvěřuji a jejím prostřednictvím se nebudu bát poslat peníze do vzdálené Etiopie.

B: Co dává lehkost věřícímu člověku?

Š: Já cítím lehkost v modlitbě, že si vedu svůj vnitřní dialog a nejsem na to sama.

P: Ano, že sám sebe nemusí brát bezvýhradně vážně. (Nejde jen o něj.)

A pak hlavně: že se ho dotklo Dobré v definitivní podobě. (Myslím na příběh Ježíše Krista.) Uklidní, upokojí, vrací naději.