Alda Zapletal

Rodiče

Téma vztahu k rodičům je pro mě těžší, než byla předchozí témata vztahu k Bohu nebo k přátelům. Vztah k rodičům můj život určitě hodně ovlivňuje a zároveň je to něco, o čem příliš nepřemýšlím. Snad – doufám – je to tím, že je to vztah neproblematický. Říkám si nicméně, že by stálo za to hlouběji se zamyslet nad tím, jak mě tento vztah ovlivňuje. A k tomu bych rád povzbudil i tebe, milá čtenářko, milý čtenáři…
Oběma rodičům jsem velice vděčný. Od začátku jim záleželo na tom, aby mně i bráchovi vytvářeli domov jako prostor, kde se můžeme cítit v bezpečí. Myslím, že se jim to dařilo. Nepamatuji si, že bych někdy u nás doma zažíval nějakou zásadní nestabilitu nebo krizi, ani v dobách, které pro naše musely být hodně složité. To bylo třeba tehdy, kdy máma ještě nepracovala a táta o práci přišel a nemohl pak pár let najít stabilní místo. Myslím, že se tehdy hodně snažili, aby ta složitost na nás děti dopadla co nejmíň. Pokud jde o výchovu, říkávám někdy, že jsme měli takovou křesťanskou výchovu bez křesťanství. To znamená, že se nám naši snažili předávat základní morální hodnoty, které vycházejí z Desatera, ale do kostela jsme nechodili a víru v Boha jsme nijak zvlášť neřešili. K té jsem si musel dojít později a jinudy. Ale za tu výchovu jsem taky vděčný. Jsem rád, že jsem se doma mohl naučit, že mám druhým pomáhat, nemyslet jen na sebe, že není správné lhát a podvádět a tak podobně.
Viděno z jiného úhlu: jak dospívám a získá- vám další a další zkušenosti, čím dál tím víc si uvědomuji jednu věc, která mi v dřívějších letech až tak nedocházela. Totiž to, že rodiče nejsou ani ti, kdo si vědí se vším rady a do- kážou vyřešit každý problém (jako to vnímá dítě), ani ti, vůči kterým je třeba se vymezit, aby se člověk stal sám sebou (jako to vnímá puberťák, i když v mém případě tohle bylo v nějaké „light“ verzi). Rodiče jsou především lidé, kteří mají – tak jako já – své silné stránky i své slabiny, své záliby a své rozmary, dělají chyby (i ve vztahu ke svým dětem), mohou být lecčím zklamaní a z lecčeho unavení. A mají odlišnou životní zkušenost než já, a proto taky spoustu věcí vidí jinak. V tom bych jim chtěl opravdu porozumět. A doufám, že tahle snaha nějak souzní s přikázáním o úctě k rodičům.

Pouštět si Boha k tělu/ Vztah k Bohu jako základní hodnota

Pouštět si Boha k tělu -Ája Pikousová

Můj vztah k Bohu? Stále hledám. Hledám Boha, hledám Jeho působení ve svém životě, hledám, jak se mu přiblížit. Někdy hledám více, někdy méně.

Pro život s Bohem, pro život ve víře jsem se rozhodla ve 14 letech. Ovšem to jsem víru brala jako fakt – prostě věřím, občas se pomodlím, přijdu do kostela či na mládež a hotovo. Pak jsem se setkala s lidmi, kteří o víře mluvili, dokázali o ní diskutovat a přišlo jim důležité se ptát na otázky kolem víry. Na základě toho jsem nad vírou a svým vztahem k Bohu a k Bibli začala přemýšlet. Ale až v 18 na Taizé setkání v Praze jsem dokázala do svého života přijmout Ježíše. Do té doby jsem si říkala: No, tak asi je, ale nedokážu se s tím smířit. Na Taizé jsem se zklidnila, modlila déle než deset minut, otevřela se novým podnětům a najednou ve mně bylo pro Ježíše místo. A také pro působení Ducha svatého, ale to jsem si uvědomila až později. Zní to zřejmě jako otřepané fráze, ale já tehdy skutečně přijala Ježíše do svého života na základě toho, že jsem silně cítila Jeho přítomnost! A bylo mi tak moc dobře.

Od té doby jsem si začala uvědomovat, že věřím, nejen v kostele či třeba před jídlem, ale postupně v dalších a dalších oblastech života. A že je hodně důležité si „pouštět Boha k tělu“. Modlitbu brát vážně, jako rozhovor se živou, pozornou osobou. Všímat si krásných věcí a děkovat za ně. Všímat si, co se v mém životě děje dobrého a nebrat to jako samozřejmost. Někdy s Bohem (pouze s Ním) netrávím tolik času, kolik bych chtěla – neudělám si čas jen na modlitbu, uklidnění, otevření se Božímu působení. Přesto je víra pro můj život hodně důležitá a nedokážu si představit, že bych žila bez ní.

 

Vztah k Bohu jako základní hodnota – Alda Zapletal

Vztah k Bohu je pro můj život ještě stále něčím novým. Jsem věřícím teprve něco málo přes tři roky. Předtím mi křesťanství připadalo docela sympatické. Líbilo se mi, že někteří mí přátelé jsou věřící, ale nemyslel jsem si, že by to mohlo být něco pro mě. A rozhodně jsem neuvažoval o Bohu jako o někom, s kým bych mohl mít osobní vztah. Když jsem pak uvěřil v Krista, zjistil jsem, že je to možné. To se stalo nejdůležitějším impulsem mého života.

Vztah k Bohu, víra, je pro mě základní hodnotou. Dá se říct, že za tu poměrně krátkou dobu prostoupila celý můj život. Je to něco, čeho se nechci nikdy vzdát. Jsem přesvědčen o tom, že vztah k Bohu, jaký jako křesťan mohu mít, je jedinečný. Nedá se ničím jiným nahradit.

Přitom pro mě není vůbec snadné tento vztah vyjádřit. Rozhodně je to těžší, než jsem si zpočátku myslel. Pokouším se o to různými způsoby. Nejlíp mi to jde asi v modlitbě, ve které jsem sám s Pánem. V ní nejspíš najdu ta správná slova. Vedle toho jsou pro mě důležité písničky, které skládám. Snažím se v nich vyjádřit svůj vztah k Bohu nejen slovy, ale i nepřímo pomocí melodie. A taky mě baví teologie, v níž mohu o své víře uvažovat intelektuálně a v souvislosti s výkladem Bible a křesťanskou tradicí.

Důležitou součástí mého vztahu k Bohu je přátelství s dalšími věřícími lidmi. Jsem Bohu vděčný za církev, do které patřím. Než jsem uvěřil, měl jsem jen málo přátel, což se díky mému příchodu do církve zásadně změnilo. Říkávám, že Bůh mě vede k lidem. A lidé mi ukazují cestu k Bohu.

Inspirace ke studiu teologie

Na podzimním Kontaktu (duchovně-zážitkový víkend pro studenty ETF a jejich přátele) ve Hvozdnici jsme na závěr debatovali se členy místního sboru. Tématem bylo „proč mladí lidé z naší církve nechtějí jít studovat teologii a sloužit jako faráři?“. Nemám odpověď na tuto otázku, která je naléhavá určitě nejen pro mě. Já naopak chci studium teologie zkusit a rád bych se i jednou stal farářem, dá-li Pán a vše se podaří. Tímto článkem bych chtěl říct, co mě inspiruje, že o tom uvažuju jako o dobré možnosti pro svůj život.

Za prvé, odvažuju se doufat, že mě do toho Bůh zve. Myslím si, že to je úplně nejdůležitější. Nedokázal bych sice říct, že mám úplně jasno, nebo že dokonce slyším Boží hlas, který by mě k tomu volal. Na druhou stranu bych vůbec nemohl o studiu teologie a o farářské službě uvažovat, kdybych nějak nevnímal, že mě v tom Pán Bůh podporuje. Když se za to modlím nebo o tom mluvím s druhými, uvědomuju si, že to je dobré. A věřím, že to vědomí je od Boha. Věřím, že mě tak ujišťuje o tom, abych se nebál tuto možnost zkusit, když ji vidím jako dobrou.

Za druhé, služba farářů je pro církev potřebná a důležitá. Když se však v církvi rozhlédnu, vidím, že farářů je málo. Nechci zůstat stát stranou nebo tuto situaci jen smutně konstatovat. Chci zkusit do ní konkrétně vstoupit. Pochopitelně ji tím nevyřeším, ale doufám, že to s pomocí Boží bude k něčemu dobré. Vím, že církev nemůže stát jen na farářích, stejně tak si ovšem myslím, že se bez nich neobejde. Nedovedu si představit ČCE bez farářů.

Za třetí, teologie mě prostě baví. Je to moje velká záliba od té doby, co jsem v církvi. Rád čtu Bibli a teologické knížky, přemýšlím o poselství biblických textů i o myšlenkách teologů z různých dob. Mezi faráři mám několik dobrých přátel a jsou to pro mě velmi inspirativní lidé. Práce, kterou farář dělá, mi přijde hodně podnětná, i když v dnešní době není zrovna prestižní. O prestiž ale nejde. Jde o to, že dobrý farář a dobrý teolog může druhému člověku hodně pomoci, ať už přímo v osobním kontaktu, nebo třeba skrze knihu, kterou napíše.

Za čtvrté, moji blízcí mě v tomto plánu podporují. To je taky moc důležité. Když mi říkají, že si mě jako faráře dokážou představit a že bych to mohl zkusit, říkám si, že to snad není úplně špatný nápad. Ještě důležitější pak je to, že si s nimi mohu povídat o svém rozhodování. O tom, proč si přeju, aby se to podařilo, o tom, o čem pochybuju, i o tom, v co doufám. A mohou se za mě modlit. Myslím si, že student teologie potřebuje mít zázemí mezi lidmi, kteří jej různými způsoby podporují – rodina, přátelé, sbor. Potřebuje to úplně stejně jako každý farář.

Za páté, což vůbec není to nejméně důležité, už dnes mohu být součástí společenství studentů teologie, právě těch, se kterými jsem strávil víkend ve Hvozdnici. Díky nim mohu vědět, že „po stejný úzký cestě další jdou“, jak zpíváme v jedné písničce. Nebudu v tom sám, budu mít spolužáky, i když z různých ročníků. To je pro mě tím vzácnější, že jsem na žádné škole (ani na základce, ani na střední, ani na vysoké) zatím moc štěstí na kolektiv neměl. Tady je ale šance, že budu součástí kolektivu, kde jsou lidi podobně naladění jako já. A to není málo.

V současné době tedy vážně uvažuju o studiu teologie na ETF (dálkově). Dopadne-li moje rozhodování tak, jak si nyní přeju, půjdu příští rok v září – už po několikáté ve svém životě – opět do prváku – studovat evangelickou teologii. Můžete se za mě modlit.

Super dárek k narozeninám

Vlastně by se slušelo napsat “dar”, protože byl opravdu velikánský. Dar od Pána Boha, dar od lidí. Mám na mysli letošní Sjezd (nejen) evangelické mládeže, který se konal 7. – 9. října v Třebíči. Můj první sjezd… A protože mám 7. října narozeniny, dostal jsem takhle naprosto super dárek.

A to jsem původně na tenhle sjezd (ani na sjezdy obecně) vůbec nechtěl jet. Odrazovalo mě to, že tam bude takový dav – několik stovek lidí, to už je pro mě masová akce. Věděl jsem taky, že tam nebudu moc nikoho znát, z našeho seniorátu totiž na sjezdy mládeže jezdí málokdo. Navíc jsem si nebyl jistý, zda by mi sjezd sedl po duchovní stránce. Jenže Boží cesty jsou nevyzpytatelné, chce se tady říct.

Když jsem se spřátelil s jednou členkou COMu, nemohl jsem přípravu sjezdu nevnímat. Mohl bych nějak pomoct, ptal jsem se kamarádky, a později jsme se dohodli, že bych mohl být hlavním hlídačem jedné školy. To bude velká zodpovědnost, říkal jsem si, taky z toho kouká riziko průšvihu, když by na škole někdo dělal problémy… Ale silnější byl pocit, že to je prostě potřeba. OK, jdu do toho.

Pár dní před sjezdem mi zavolala jiná kamarádka, tentokrát z Oddělení mládeže, jestli bych si prý nechtěl vzít moderování jednoho programu. Aha, uvažoval jsem, tak já jedu na svůj první sjezd, vůbec nevím, jak to tam chodí, už mám hlídat školu, a teď ještě tohle? Ale zase – viděl jsem, že to je potřeba, a ten program mě stejně zajímal, takže bych se tak jako tak účastnil. A tak jsem si vzal i tohle. Jel jsem tedy na sjezd ani ne kvůli sobě, ale spíš proto, abych přispěl svou troškou k jeho hladkému průběhu.

Ale – Boží cesty jsou prostě nevyzpytatelné a já jsem dostal mnohem víc, než jsem dal. Už to, že jsem měl celý sjezd zdarma, je skvělé. A není to všechno, dostal jsem ještě víc. Bylo to především ocenění od druhých. A to ať už od účastníků sjezdu, kteří spali na “mé” škole, nebo od mých přátel organizátorů. Nepomáhal jsem proto, aby mě někdo ocenil, ale to nic nemění na tom, že mě to ocenění těší. Znamená to, že druzí mají užitek z toho, co dělám. A tak by to přece mělo být! Kontakt s lidmi vůbec mi taky dělal radost, ať už jsem je znal z dřívějška (pár jich přece bylo), nebo se s nimi setkal poprvé.

Díky moderování programu jsem se zase mohl setkat s přednášející, husitskou farářkou Ivanou Noble, což pro mě bylo velmi inspirativní. A vlastně jsem ani moc nemoderoval. Ivana Noble se tak nějak uvedla sama a já jsem ji jen doprovodil na místo, kde se program konal, a maličko jsem jí tu a tam asistoval. V sobotu ráno po snídani jsem běžel ulicemi Třebíče, abych se co nejrychleji dostal na školu a mohl ji zamknout.

A najednou mi bylo jasné, že to všecko má smysl. A že je dobře, že jsem na sjezd přijel. Budu na ty dny dlouho a rád vzpomínat a čerpat z nich radost. Dostal jsem krásný dárek k narozeninám, za který moc děkuju. Vám, kteří jste sjezd organizovali, chci takhle veřejně říct: děláte skvělou práci! A já jsem velice vděčný za to, že jsem vám mohl tak trochu pomoct, a příští rok bych moc rád jel znovu. Bohu díky!