Adéla Cizlová

Skotsko: přátelská vůně whisky

Moje kamarádka strávila tento semestr na Erasmu v malebném Stirlingu ve Skotsku. Když mi nabídla, ať ji navštívím, neváhala jsem ani chviličku, jelikož o svém pobytu neustále básnila. Měla proč, kampus univerzity se rozkládá kolem podlouhlého jezera a kolkolem je les, každý den je tak cesta do školy příjemnou procházkou. Nad studenty se tyčí kopec s kamennou věží Wallace Monument, jen o málo vyšší než pražská petřínská rozhledna, ze které je báječný rozhled. Skotsko tvoří jednu ze čtyř zemí království Velké Británie. Skládá se z oblasti severní Highlands a jižní Lowlands. Vrchovina Highlands brázdí hory, které se často jmenují Ben něco, název „Ben“ pochází z gaelského beinn, což znamená hora, naleznete tu také nejvyšší horu Velké Británie Ben Nevis. Kolem hor se rozlévá nespočet jezer, jež jsou tu nazývána Loch, což znamená jezero. Z několika jezer je odebírána voda na zdejší vynikající whisky. S kamarádkou jsme se vydaly na jednodenní výlet na Ben Ledi, horu vzdálenou asi hodinu jízdy autobusem od Stirlingu. Pro mě to byl velký zážitek a docela křest ohněm – resp. sněhem – anžto jsem nikdy nebyla ani v Tatrách, natož v Alpách či jiných vysokých horách, a když jsme se blížili doubledeckerem k zasněženým vrcholům a úbočím, domnívala jsem se, že to asi těžko bude ta naše hora, že přece nepůjdeme na konci března sněhem. Po vystoupení z autobusu však bylo jasné, že právě k těm bílým hřebenům směřujeme. Nejprve nás čekal tříkilometrový pochod kolem silnice, na stopování tu nejsou zvyklí, zastaví, jen pokud se vás řidičovi opravdu zželí, a tak jsme postupovali pomalu. Náladu nám zlepšovaly všudypřítomné ovce a jehňata a posléze zelený mechový les jako ve Středozemi Pána prstenů. Vypadal tajemně a čarokrásně a stejně jako v pohádce se zde nesmělo sejít z cesty, jinak člověku okamžitě nateklo do bot (mech je krásný, ale zrádný). Po příjemné procházce jsme se jaly šlapat do kopce s převýšením 720 metrů. Byla to vážně zabíračka, protože místní pohoří sice nejsou tak vysoká jako Krkonoše, ale kvůli nízké nadmořské výšce je musíte vyšlapat opravdu celá. Poslední úsek cesty jsme balancovaly ve sněhových závějích a nahoře bylo asi 5 °C, ale výsledek stál za to! Kolkolem se rozprostírala krajina Highlands, lochy a okolní hory vypadající tentokrát jako vrcholy Mlžných hor. Bez okolků vám podepíšu tvrzení, že skotská krajina je přenádherná. Jestli se někdy dostanete na sever britských ostrovů, nechte si alespoň dva dny na prozkoumání místní flory a fauny, třeba se vám poštěstí vidět i horské ovce jako nám – po dlouhé zimě vypadaly jako hodně zacuchaný a dlouho nemytý mop. Velmi doporučuji také výlet na západní ostrov Skye, kterému dominují nekonečná pobřeží a ohromující západy slunce.

Skotové jsou nesmírně příjemní, i po namáhavém výšlapu nás s úsměvem zdravili typicky skotským „haya“ a ptali se, zdali máme „fun“ (čti, jak píšeš). Hustota zalidnění tu není zdaleka tak vysoká jako ve vedlejší Anglii – 65 obyvatel/km2 oproti 407 obyv./km2 – snadno strávíte celý den pochodem, aniž byste zahlédli o moc více než jednu vesnici. Svůj pobyt tak můžete pojmout jako odpočinek od davů i zamračených tváří. Ale i ve městech byli kolemjdoucí přátelští a snadno se s námi dávali do řeči. Ani se mi nechtělo věřit, že skotskou národní květinou je bodlák. V rychlém občerstvení po povinném fish and chips jsme se například dozvěděly, že místní kuchař navštívil v 80. letech Československo a další země východního bloku. Dokonce se nás vyptával, jestli stále existují podniky pro nás většinou neznámých jmen, a pamatoval si i základní slova jako „dobrý den“ a podobně. Při komunikaci s místními ale pozor, mívají velmi výrazný přízvuk, zvláště pokud pocházejí z Glasgow. Pokud se vám stane, že nebudete rozumět ani slovíčku, ať už kvůli výraznému vyslovování písmena R, nebo proto, že zkrátka hrozně huhňají, nezoufejte sami nad sebou, ale radši hovořícího počastujte otázkou, zdalipak náhodou nepochází z Glasgow? Skoro určitě se trefíte, Skot bude mít radost a vy můžete taky. Pokud se sem chystáte na více než dva týdny, doporučuji se ještě před odjezdem zkusit sejít s někým skotské národnosti a zkusit s ním pár konverzačních lekcí.
Skotské hlavní město je Edinburgh, jenž leží na východě země v zálivu u ústí řeky Forth. Dominuje mu hrad, který dosahuje poloviny rozlohy toho pražského, takže pokud se ho rozhodnete navštívit, můžete si na něj s klidem vyhradit celý den. Pokuste se být v jednu hodinu na hlavním nádvoří, v tu dobu se zde vystřelí z děla na památku původní lodní navigace roku 1861. Dobových děl střeží hradby opravdu spousta, ta obzvlášť stará a velká (s délkou přes tři metry) jsou nazývaná „lady“. V hradbách a přilehlých budovách se nachází řada volně otevřených muzeí, obchodů se suvenýry, kavárniček, ale i bývalých vězení. Na nejvyšším místě hradu stojí budova památníku obětem světových válek, každá světová strana myslí na jiné síly: pozemní, vzdušné a námořní, jež zdobí vkusné vitráže v daném duchu. Vedle památníku můžete navštívit komnaty skýtající pohled na skotské korunovační klenoty. Z ochozu je pak výhled na celé město. Od hradu stále dolů vede hlavní třída Royal Mile – kde můžete zakoupit kašmírovou vlnu se vzorem skotské kostky nebo potkat opravdového dudáka či sochu domácího ekonoma Adama Smithe – až ke kontroverzní budově skotského parlamentu, který byl nově postaven roku 2004 po částečné obnově orgánu skotského parlamentu, jelikož Skotsko se již roku 1707 sloučilo s Anglickým královstvím a původní instituce zanikla. Hned za moderním komplexem se zanoříte do přírody, pokud jste jen trochu zdatní, můžete zde vyběhnout na kopec a pohlížet na Edinburgh z trochu jiné strany než doposud. Možná zahlédnete i katedrálu sv. Gila nebo kostel Greyfriars, na jehož hřbitově je pohřben věrný policejní pes Bobby, jenž po smrti svého konstábla po 14 let každý den chodil k pánovu hrobu. Snad vás nevyděsí fakt, že hřbitovní zeď tvoří stěny přilehlých domů, jež jsou tak blízko, že se zdá, jako by některé hrobky vedly až do garáží domečků. Z druhé strany zástavby sedí malá socha Bobbyho, která má nosit štěstí, když mu sáhnete na čumáček. V podhradí se dále nachází Victoria Streer, jež byla předobrazem slavné Příčné ulice, krámky zde nabízejí předměty ze světa Harryho Pottera včetně kouzelnických hůlek.
Kromě Edinburghu nabízí Skotsko řadu dalších zajímavých měst jako již zmíněné Glasgow, Aberdeen nebo Inverness, co by kamenem dohodil od legendami opředeného jezera Loch Ness. V Glasgow nevynechejte návštěvu gotické katedrály sv. Munga (ano, opravdu to jméno není jen vymyšlené!), která stojí na místě původního kostela, jenž podle legendy nechal Mungo postavit, a založil tak město samotné. Kostel je téměř 900 let starý, skrývá působivé vitráže, ambit i kryptu s třemi malými modlitebními stolky se židlemi a biblí, každý je úplně jiného stylu, takže si snadno vybere katolík, luterán i nezdobný evangelík. Zato oltář v hlavní lodi je barevný a dominuje mu lebka se zkříženými hnáty možná symbolizující tzv. „memento mori“ (pamatuj na smrt). Za dobrovolný příspěvek pár penny je k dostání papírový průvodce v češtině. Před katedrálou ční socha skotského cestovatele a objevitele afrických krajin Davida Livingstona. Ani Stirling byste neměli opomenout, jelikož je to univerzitní městečko, oplývá puby a hospodami. Mně se paradoxně nejvíce líbila irská hospoda Molly Malones s živou kapelou a štamgasty podupávajícími do rytmu. Pověstnou britskou pintu piva si zde ale dáte všude. Jen se připravte na pořádné šustění bankovkami, poněvadž pivo mnohdy stojí i více než 4 libry (120 korun). Mimochodem, věděli jste, že Skotsko má vlastní Royal Bank of Scotland, která vydává bankovky se skotskými významnými osobnostmi na jedné straně a místními zvířaty na straně druhé? Patří to ke skotské národní hrdosti a vede ke komickým situacím, kdy jsou dva bankomaty anglických bank zcela neobsazeny, zatímco u skotského se tvoří fronta.
Na závěr si dovolím malou připomínku: až budete ve Skotsku, nechte si dostatek času rovněž na návštěvu palírny whisky, ideálně alespoň dvou, ať můžete porovnávat. Můžete si vybírat z velkého moderního nebo naopak rodinného podniku, v každé vám rádi předvedou techniku výroby, svůj ječmenný slad a ochutnávku, při níž se o typickém skotském nápoji dozvíte mnoho zajímavého. Například to, že může mít vanilkovou vůni a pomerančovou chuť a že přidáním drobné kapky vody se oboje změní. Že už se vidíte se sklenkou na rašeliništi? Ryanair létá z Prahy do Edinburghu téměř každý den, na nic nečekejte a prožijte vlastní degustaci!

Černá Hora: melounová pahorkatina

Stát Černá Hora nemá ve svém názvu slovo hora nadarmo. Pokud pojedete autem – a koneckonců i při cestě pěšky – kopců si užijete dost a dost. Nejdůležitější je zásoba vody, a to jak pro vás, tak pro chladič vašeho auta. Jinak dopadnete jako parta místních mladíků, kteří na zavařený motor po jednom zvlášť obtížném stoupání spotřebovali celý náš kanystr. Ačkoli je vodu nutné udržovat co nejvíce chladnou, nepočítejte s tím, že se vám to při 50stupňových vedrech povede. Časem zjistíte, že voda s teplotou přes 36 °C je vlastně docela pitelná. Země zatím není v Evropské unii ani v eurozóně, ač zde od roku 2002 platí eurem.
Hlavní město Podgorica, jak jste z názvu možná uhádli, leží pod stometrovým vrškem Gorica. To je na Černou Horu výška zoufale malá, vzhledem k tomu, že nejvyšší bod státu měří přes 2 500 m. Zřejmě i proto místní nereptali (a pravděpodobně ani nemohli) proti přejmenování na Titograd v letech 1946–1992. Nyní metropole slouží hlavně jako úřední město země, jinak v něm mnoho památek, natož zajímavých míst, není. Doufám, že nejste jako já, abyste při větě: „Nejezdi tam, není tam vůbec nic zajímavého,“ udělali pravý opak a přesvědčili se na vlastní oči. Já se přesvědčila za vás a je to tak. Žije zde 150 tis. obyvatel, tedy necelá čtvrtina černohorské populace.

Místní omladina se schází na náměstí Republiky (Trg nezavisnosti), které obklopuje mnoho obchodů, barů a klubů a palem. Uprostřed je umístěna kruhová fontána měnící barvy a menhir z bílého mramoru s nápisem psaným cyrilicí. Při prohlídce města můžete narazit na stromy ostříhané do tvaru rozevřených deštníků, to je asi to nejzajímavější. Brutalistická paneláková zástavba je však smutným důsledkem drsného bombardování během druhé světové války, při němž vzala za své většina budov z čtyřsetleté osmanské éry. Zbyla jedině malá část Starého města (Stara Varoš) s centrálním náměstím Vévody Bećir-bega Osmanagiće, kterému vévodí (ale nečekejte žádný zázrak) patnáctimetrová hodinová věž Sahat-kula postavená na začátku 16. století, hodinový stroj pochází z 18. století. Na Starém městě dále můžete vidět pozůstatky opevnění a starobylé mešity, jež však byly za války poškozeny a opraveny až v novém tisíciletí.
Naštěstí ani ne 30 km od Podgorici na hranicích s Albánií se nachází Skadarské jezero, kvůli kterému rozhodně stojí za to zemi navštívit. Rozlévá se do úctyhodných 370 km2, což je ještě o 50 km2 více, než má středomořská Malta. Z jednoho podlouhlého konce tedy není vidět na druhý. Já jsem si myslela, že je to zřejmě jen záliv, který kdo ví proč nazývají mořem, jelikož je na obzoru vidět jenom vodní hladina. Jak jsem se spletla… Teprve když jsme jezero objížděli po vyhlídkové, ale o to nebezpečnější trase, Panoramatika ruta, zjistila jsem, kam až sahá. Výhledy jsou opravdu nádherné, celou jihozápadní stranu vodní plochy obklopují hory, které strmě klesají k útesovitému pobřeží, ty jsou mimochodem opravdu černé. Útesy sem tam lemují ostrůvky se starodávnými kostelíky. S koupáním ani parkováním to bohužel moc slavné není, za parkování jsou poplatky. My jsme nakonec odstavili auto vedle silnice a seběhli na ošuntělou kamennou pláž, kde se kromě spousty odpadků válela i zrezivělá bárka. Nicméně voda byla úžasně teplá a příjemná, i když je u břehů jezero dost zarostlé. Skadarské jezero a okolní národní park oplývají zvířenou, jak na tabulkách, tak na vlastní oči. Názorná cedule upozorňuje na „vidru na putu“ a při cestě přes panoramatickou rutu jsme viděli tři želvičky. Resp. dva chtivé želváky a jednu nebohou želvu, která se jim snažila uprchnout. Vzájemné přetlačování krunýři byla docela zábavná podívaná.
Za chvíli se nám však měla naskytnout podívaná docela jiná. Zastavili jsme na obzvlášť krásné vyhlídce, nechali se ochlazovat skadarským vánkem a kochali se pohledy. Pak jsme se otočili. Za horou přímo za námi stoupal k nebi silný sloup kouře. Za několik minut se z kouře stal dým. Najednou se na naší straně hory objevilo v lese světlo, které se velmi rychle rozšiřovalo, jak oheň šplhal po úbočí dolů k blízké osadě. To už šlo do tuhého, a tak jsme se rozhodli přenést část tíže rozhodování na někoho jiného. Nejprve jsme zastavili auto s bohorovným Američanem, jenž nám stejně bohorovně oznámil, že to tady hoří už týden a že to nikoho nezajímá. Rozhodli jsme se požádat příště o radu místní vozidlo. Černohorec se na nás nechápavě podíval a se slovy: „Ale cesta je průjezdná?“ odjel. Zamířili jsme do vesnice, kterou měly co nevidět začít olizovat plameny, a potkali pána venčícího psa, se kterým jsme konzultovali situaci. Rozčiloval se a nadával na vládu, která měla podle jeho názoru poslat vrtulníky, aby oheň uhasila, nakonec si po balkánsku odplivl a pokračoval v psí procházce. V tu chvíli byl oheň jen 300 m od jeho domu, a tak jsme zavolali na tísňovou linku 112, kde nás po chvíli čekání přesměrovali na paní hovořící anglicky. Slyšeli jsme také její rozhovor s hasiči, po kterém nás informovala, že to bude asi v pořádku. Tolik k tísni v Černé Hoře. (Kamarádce v Srbsku to ale 112 v neděli nezvedla vůbec.)
Černá Hora ale není jen samý černý alias spálený vrch. Možná se vám vybaví zprofanované názvy míst jako Kotor či Boka Kotorská, pak vězte, že profláknuté jsou a hodně. Pokud se sem přeci jen vydáte, raději ne autem. Podél pláží vede úzká cesta vedená starodávnými kotorskými uličkami, kde můžete popojížděním strávit nepříjemných 45 min, během kterých vám asi 13krát hrozí, že spadnete do příkopu – nebo se v opačném směru odřete o zídku, pokud vám nepomohou přičinliví lidé z pláže – jednou dokonce hrozilo, že se kolona nadobro zastaví, když byla celá silnice svedena průjezdem mezi dvěma domy, kam se vešlo pouze jedno auto (naštěstí náš směr průjezd obsadil jako první, a tak jsme se šourali dál). Navíc se nikde nedá zaparkovat. Jenže i kdybyste někde nakrásně zastavili a dostali se až na pláž, mohlo by se stát, že by již byla zcela obsazena kvůli nájezdům obrovských výletních lodí, které připlouvají na jeden den a vypouští ze svých útrob stovky turistů s jediným cílem – vyfotit se u co nejvíce památek, nakoupit občerstvení a cetky domů, zaplnit odpadkové koše a tradá vybydlet další místo. Podobným problémem trpí i jaderské Benátky. Raději si tedy zvolte jiné místo pro dovolenou nebo se vydejte do pohoří rozkládajících se hned nad kotorskou Bokou (zálivem).
Již jsem zmiňovala všudypřítomné horko, které si v Čechách, ani s vlahým příslibem jara, neumíme vůbec představit. Pomozme si tedy obrazem několikadenní túry po horských hřebenech, spíte pod širákem, je hluboká noc a najednou začne pršet. Pravděpodobně vám začne být trochu zima a budete se snažit získat přístřeší. Ne tak ve vyprahlých končinách černohorska, kde večer se štěstím najdete pár stromů vedle louky, a když vás v noci vzbudí kapky deště, slastně zašeptáte „prší“ a usínáte s úsměvem na rtech. Při probuzení jsme litovali jen toho, že nepršelo víc. Čekalo nás ale ještě jedno příjemné překvapení. Kempovali jsme kousek od políček místních zemědělců a tak co chvíli projel kolem valník nebo traktor. Jelikož jsme si nebyli jisti, jak jsou naše auto, spacáky a propanbutanový vařič přijímány, s vařením a karimatkami jsme se při každém průjezdu umně schovávali za malý kopeček. Jak byly naše pokusy liché, jsme zjistili, když vedle našeho auta zastavil náklaďák napěchovaný právě sklizenými melouny a po chvíli se ozvalo zahvízdání. Nesměle jsme se postavili a očekávali přinejmenším nepříjemnou debatu, namísto toho na nás statný zemědělec zamával, položil obrovský meloun na kapotu a odjel. Tak šťavnatý a sladký meloun vodní jsem snad ještě nejedla! Příslibem ovocného léta vás zvu k objevování ulic i úbočí Černé Hory.

Bosna a Hercegovina: náročné spojenectví

Za okny padá sníh, teploty doklesaly pod nulu, mrzne a od úst jdou oblaka páry. A já vzpomínám na časy a místa, kde mi šla pára málem i z uší, ovšem nikoli kvůli zimě, nýbrž pro nesnesitelné horko. Jedním takovým místem našeho prázdninového roadtripu byla i Bosna. Tato balkánská země má velmi pohnutou historii stejně jako všechny státy bývalé Jugoslávie, je ale natolik složitá, že můj článek nemá ambice se jí hlouběji zabývat.
V novém tisíciletí je však Bosna rozvíjející se zemí s nádhernou přírodou a nekonfliktními lidmi, kterým velmi záleží na tom, aby si turisté udělali o zemi dobrý obrázek. Místní nám ochotně pomáhali s parkovacím automatem a byli jsme rovněž upozorněni, ať nenecháváme bez dozoru auto plné věcí. Opravdu aktivně se snažili, abychom odjížděli s dobrým pocitem a bez škraloupku. No jo, ale dejte si věci na tři týdny, stan, spacáky, vařič a všechno jídlo do kufru, když nemáte kombík… Dlouhý kufr mají leda taxíky, jež využívají místní měnu konvertibilní marku (KM) k zajímavé reklamě: 1 KM = 1 KM.
Bosna a Hercegovina je tvořena dvěma hlavními územními oblastmi. Severní Bosnu tvoří převážně vysoké, zalesněné hory, které půlí jen kaňony bystřin, jež míří do údolí. Jejich voda je dost studená, ale průzračná a peřejovitá, vybízející k vodním radovánkám (můžete se třeba stále dokola nechat unášet dravým proudem do hluboké tůně). Proto využijte odpočívadel u krajnic a seběhněte ostrý sráz k řece. Mnohdy je tam vyšlapaná cestička, takže sestup není nikterak náročný, a navíc jiné osvěžení v suchých a prašných čtyřicítkách snad ani není možné. Ve větších nížinách se někdy řeka rozlije do jezera, jež je obklopeno horami. To je na mělčích místech v poledne vyhřáto snad na 30 °C. My jsme zažili báječný písčitý břeh obklopený popadaným rákosem, na kterém seděly, skákaly a kuňkaly snad celé generace malých roztomilých žabiček. Příroda je zde opravdu nádherná, proto je velká škoda, že kolem silnic a na odpočívadlech dlí pet lahve, plastové obaly od sušenek a další smetí. Měli jsme vyhlídnuté pěkné místo na stanování, kryté od silnice a hned vedle potoka. Bohužel právě u vodního zdroje byla odpadková situace nejhorší. Země se po občanské válce vzpamatovává a snaží udržovat západní krok, nicméně některé koncepce jim zcela chybí (vždyť by stačilo jen přidat koš!, o možnostech tříděného odpadu ani nemluvím). Naštěstí místa od osídlení vzdálenější odolávají, a tak se nebojte, že k vám při koupání v lese najednou připlave pestrobarevná lahev.
Hercegovina na jihu klesá v pahorkatinu, kterou lze proharcovat až k Jaderskému moři, kde 11kilometrový úsek odděluje chorvatskou exklávu kolem Dubrovníku a ostrovu Pelješac. Tento úzký, ale ne zanedbatelný přístup k moři bohužel způsobuje hodinové fronty na hranicích, které nedokážou zpříjemnit ani prodavači domácího medu nacházející se u krajnic. Proto je při cestě z Chorvatska na jih lepší nepokoušet troje celnictvo, ale objet exklávu vrchem. Jen pozor, ať se zbytečně i s autem nevyšplháte po úzkých cestách k malému hraničnímu přechodu určenému jen pro domorodé obyvatele. Netradiční bosenská vsuvka má historické pozadí – kdysi bohatá Dubrovnická republika se tak nechala chránit Osmanskou říší proti konkurenční a rozmáhající se Benátské republice.
Co se vám vybaví, když se řekne Sarajevo? Písnička od Jarka Nohavici, atentát na následníka trůnu Ferdinanda d’Este roku 1914 nebo bratrovražedná válka a obléhání hlavního města v letech 1992–96? To druhé připomíná deska na Latinském mostě, to třetí hroby 11 000 zabitých. Důvody jugoslávského konfliktu a všechny jeho hrůzy by vydaly na samostatný článek, a tak se bohužel musím omezit na obyčejně neobyčejnou turistiku. Samotné staré město není rozlehlé a rozkládá se na východní straně města ve staré osmanské čtvrti Baščaršija. Ta oplývá krámky, kavárnami a mešitami. Nejznámější z nich nese název po Gazi Husrevovi, osmanském správci, jenž ji roku 1530 nechal vystavět. Naproti ní se nachází také Gazi Husrevova knihovna a metresa (koránová škola) ze stejné doby. Komplex sloužil k náboženským i vzdělávacím účelům a šíření islámu. Vedle mešity stojí hodinová věž, jejíž čas je měřen od západu slunce po vzoru dávných Osmanů. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je to v metropoli samá mešita, není tomu tak. Sarajevo je a vždy bylo nábožensky velmi rozmanité, kromě mešit zde najdeme také Starou synagogu – památku na sefardské Židy, španělské uprchlíky z 15. století. Na starém městě se nachází i katedrála srdce Ježíšova vystavěna po vzoru pařížské Notre-Dame, je největší v celé Bosně a Hercegovině a sídlí zde arcibiskup. Ústředním bodem starého města je náměstí Baščaršija s dřevěnou fontánou Sebijl postavenou v pseudomaurském stylu. Tu navrhl na konci 19. století chorvatský architekt českého původu Alexander Wittek. Stejný styl ze stejné doby si drží také Národní univerzitní knihovna a radnice zároveň, na jejím projektování se Wittek rovněž podílel. Výrazná oranžovožlutá budova ve tvaru trojúhelníku utrpěla významné ztráty za jugoslávské války. Upomínku na srpen 1992 nese plaketa na průčelí budovy. Upozorňuje na dva miliony knih, časopisů a dokumentů, které strávil oheň vzniklý neustávající granátometnou palbou. Bosňáci vyzývají, aby svět nikdy nezapomněl na srbské zločince a jejich činy. Díky mezinárodní pomoci se po téměř dvaceti letech podařilo budovu obnovit a roku 2014 slavnostně otevřít. Srbové ve městě tvoří nezanedbatelnou menšinu, a tak zde nemají jen štvavé památníky, deska u Věčného ohně (nezhasínajícího plamene umístěného ve výklenku budovy na západní straně staré čtvrti) připomíná chrabrost bojovníků bosensko-hercegovinských, chorvatských i srbských brigád, kteří osvobodili Sarajevo v dubnu 1945.
Nejlepší výhled na staré město je z muslimského hřbitova Alifakovac. Hřbitovní zdi a šedé náhrobky jako u nás však nečekejte, zdi tu nejsou vůbec, náhrobky svítí bělobou do velké dálky a podobají se zmenšeným menhirům. V noci má místo i kvůli absenci zdiva lehce ponurou atmosféru. Nicméně větší adrenalin zažijete, když se budete snažit autem vrátit zpátky. Bludiště úzkých, křivolakých uliček se sklonem bezmála 15 ° – horší stoupání je snad už jen na jeruzalémskou Olivetskou horu – skrývá nejedno překvapení. Například auto zaparkované uprostřed uličky tak, že musíte vycouvat serpentinu zpátky a doufat, že neurvete výfuk o nějaký ten betonový práh domu. Po náročné vyjížďce jistě oceníte některou restauraci v bočních uličkách starého města, nejlépe takovou, jež nabízí posezení venku (v 11 večer už je příjemných 26 °C). Osvěží vás místní kefírový nápoj ajran nebo cedevita, což je takový balkánský tang. Pokud v metropoli zůstáváte přes noc, začněte ráno tradiční bosenskou kávou, která je podobná našemu turkovi, ale je podávaná v konvičce (tzv. džezvě), kde kávová sedlina zůstává a nehrozí její hořké vypití.
Za neoficiální hlavní město Hercegoviny je od 19. století považován Mostar. Jméno obce poukazuje na slavný obloukový most přes řeku Neretvu, který zde byl postaven v 16. století. Nynější stavba spojující obě části starého města, tzv. Stari most, je však bohužel jen čtrnáct let starý. Původní most padl za oběť chorvatskému tanku v listopadu 1993. Krutá občanská válka si i v Mostaru vyžádala přes 2 000 obětí. Původně multietnické město (bylo zde oddáno nejvíce smíšených manželství v celé bývalé Jugoslávii) zůstalo na konci války nesmiřitelně rozdělené na západní, chorvatsko-křesťanskou, a východní, bosensko-muslimskou část. Rozstřílené domy ani zpustlé ulice už zde dnes pravděpodobně neuvidíte, také Hercegovina se snaží přilákat turisty – každoročně jsou tu pořádány závody ve skocích do vody ze Starého mostu, samotný most je na seznamu UNESCO, jelikož ho znovu postavili s využitím původních postupů a materiálů. Jen v lidech stále doutná starý spor, mají např. oddělená křesťanská a muslimská gymnázia. Někteří stále nechodí na druhou stranu Neretvy. Evropská unie se s tím snaží bojovat, a tak ze svých fondů postavila krásné nové gymnázium s podmínkou, že bude navštěvováno dětmi obou národností. Mostařané to vyřešili po svém, do školy chodí děti bez rozdílu, ale třídy jsou etnicky oddělené. Zničená podnikání, rozstřílená obydlí a zpřetrhané životy se nedají tak snadno zapomenout.
Necelých 30 km jihozápadně od Mostaru se nachází místo, které byste při své návštěvě Bosny rozhodně neměli minout: Medžugorje, kde se v červnu 1981 údajně zjevila Panna Maria, jež žádala o mír mezi člověkem a Bohem i mezi všemi lidmi. Ačkoliv katolická církev zatím k zázraku nezaujala kladné stanovisko, místo se stalo oblíbeným cílem poutí. Každý rok jsou zveřejňována poselství, která Matka Boží prý zjevuje vizionářům, kteří ji před 37 lety poprvé viděli. Na kamenitém vrchu zjevení Podbrdo je umístěn modrý kříž a socha Panny Marie, Královny pokoje. Vrch se nachází dva kilometry za městem, přímo v Medžugorji je pak farnost při kostelu sv. Jakuba s dvěma věžemi a nádhernými vitrážemi. Kolem něj je postaveno přes dvacet zpovědních míst pro přicházející poutníky. V době naší návštěvy se zde konal festival mladých Mladifest, který každý rok na přelomu července a srpna hostí tisíce převážně mladých lidí, kteří se spolu chtějí modlit a zažívat úžasné společenství s Bohem a lidmi stejného vyznání. Pro tento účel byl za kostelem zřízen venkovní oltář, který je obrácen k planině, jež pojme 5 000 sedících a nespočet dalších posluchačů. My jsme o festivalu a rozlehlých exteriérech nejprve neměli tušení, a tak jsme v kostele marně vyhlíželi kazatele. Byli jsme velmi překvapení, když jsme následně zjistili, že v budově je pouze reproduktor a to hlavní se odehrává venku. Mezi tisíci lidí jsme zahlédli i českou vlajku, což nás 1 200 km od domova velmi potěšilo. Prostor dále obklopují místa ztišení, modlitební zahrady a křížová cesta.
Doufám, že jsem vás přesvědčila, že Bosna rozhodně stojí za návštěvu a že se není čeho bát. Navíc si v ekonomicky slabší zemi budete připadat jako bohatý západní turista.
P. S.: matematici v řadách cestovatelů nechť si nezapomenou koupit místní chléb alias integrální kruh.

Amsterdam: město čisté energie

Milí čtenáři, dovolte mi představit vám svou novou rubriku. Jsem studentka a moc ráda poznávám nová místa. Převážně jezdím po Evropě a mým snem je navštívit zde každou zemi včetně hlavních měst. Tipy hledám na internetu a jak vidím levnou letenku, nemohu si pomoci a jedu. Výhodou studentských let je časová flexibilita. Cestování je ale jinak hlavně o touze a nadšení něco podniknout a také o výběru toho správného parťáka. Společníkem na cestách je mi většinou přítel, ač žehrá na jejich četnost.

V následujících měsících se budu snažit, aby mé články zavdaly podnět k vašim cestám. Upřednostňuji nízkonákladové objevování možná z trochu jiného pohledu než je zvykem, neholduji tolik hlavním turistickým cílům nebo barům, ale zato si na své přijdou třeba milovníci hromadné dopravy. A pokud létání nebo navštěvování cizích zemí nehovíte, můžete si před zimou zatáhnout závěsy, pohodlně se zachumlat do deky a s čajem v ruce přečíst, jak jsme loni v březnu navštívili město Van Gogha, grachtů a květinových trhů.
Ubytování je v Amsterdamu, jak se na takový vyhledávaný cíl turistů sluší, pěkně drahé. My však měli štěstí a našli prima hostel Annemarie, co by kamenem dohodil od Museumplein neboli náměstí, kde se nachází řada zdejších slavných muzeí. Těch je zde v přepočtu na kilometry čtvereční nejvíce ze všech měst na světě. Pláni vévodí slavné Rijksmuseum, před kterým stojí neméně známá písmena I amsterdam, jež odolávají místnímu počasí i nekonečnému zástupu turistů dychtících se na ně vyšplhat a stvrdit tak svou návštěvu fotkou s Rijksmuseem v pozadí. Napravo od monumentálního vchodu je ukryta neprávem opomíjená pěstěná květinová zahrádka, kde jsme našli příjemné posezení stranou všech davů.
My zavítali do muzea i přilehlého krámku se suvenýry, ovšem jen v roli promrzlých návštěvníků toužících uniknout všudypřítomnému lezavu.
První večer jsme strávili poznáváním okolí našeho hostelu a s nadšením kvitovali blízkost Vondelparku, kde jsem objevila první jarní tulipány vůbec. Na své si však přijdou také zastánci opačného pohlaví, jelikož se v parku nachází řada prolézaček „pro děti“ vysokých několik metrů a některé i s tunelovitou skluzavkou. Vše je výborně zabezpečeno, proto jsem nakonec překonala svůj strach z výšek a odvážila se na visutý provazový most, který překonával cestičku pode mnou. Zábavu zde najdou jak děti, tak i dospělí (a některé dospělé pak musíte tahat, aby už šli a viděli také něco jiného než jen změť lanoví a oceli).
Hned první den v Amsterdamu nás utvrdil v tom, že je pravda, co se píše v turistickém průvodci – městu dominují kola. Na jednoho obyvatele připadá kolem 1,4 tohoto dopravního výdobytku a je to vidět. Mají vlastní pruhy na silnici, vlastní parkoviště a široké řady příznivců. Kdo chce, sáhne po mopedu, ale valná většina účastníků provozu šlapala za svým cílem hezky vlastní silou. Jaké je to pak krásné, když u sektoru kancelářských budov místo 600 aut stojí v řadách 600 bicyklů, a protože zabírají mnohem méně místa, vejde se vedle ještě hřiště na fotbal a park s lavičkami. Jen mi nebylo jasné, jak si všichni dokážou zapamatovat, kam svůj prostředek dopravy umístili, a po skončení pracovní doby si ho zase vyzvednout.
Kola je samozřejmě možné si vypůjčit u mnoha stojanů. Vzhledem ke studenému počasí jsme však zvolili pohodlnější způsob, a to síť městské hromadné dopravy. Ta je v největším nizozemském městě opravdu hustá a pohodlná. I když kvůli velkému množství kanálů – nachází se jich zde přes 150 – s úzkými, byť krátkými mostky mají tramvaje v historickém centru často pouze jednu kolej, která se rozdvojuje jen na zastávkách, takže na sebe vozy musí občas čekat. Byli jsme dokonce svědky nevídané události, když se jeden z mostků zvedl, aby jej mohla podeplout vyšší loďka. Mostů a mostečků je v celém městě na 1 200.
Dvoudenní jízdenku jsme zakoupili u řidičky, která nám navrch přidala plánek sítě a pár dobrých rad. Zajímavostí je nutnost nechat lístek při každém nástupu i výstupu pípnout na čidle u dveří tramvaje, kde se následně otevře malý turniket a pustí vás do vozu a opačně. U zadních dveří turniket není, zato tam v moderní kabince sedí prodavač jízdenek ne nepodobný socialistickým průvodčím. Systém vedení tras metra je také odlišný od pražského. Tři ze čtyř místních linek vyjíždějí stejným směrem z Centrální stanice pod hlavním vlakovým a autobusovým nádražím. Je to opravdový dopravní uzel celého Amsterdamu. Za autobusy plyne řeka Ij, která geograficky odděluje severní cíp Holandska od zbytku státu (Holandsko tvoří jen část celého územního celku Nizozemska). Místo do stavby dlouhého mostu investovalo město do frekventovaného provozu malých trajektů, jež neustále převáží cestující z jednoho břehu na druhý za nulový poplatek a s vteřinovým odpočtem odjezdu. Možnosti svézt se jsme využili a navštívili tak i neturistickou severní čtvrť. Osazenstvo lodi tvořilo různorodou směsici barev pletí i vyznání a potvrdilo tak statistiku, že až 30 % místních má původ v neevropských zemích.
Vřele doporučuji taktiku koupení vícedenní jízdenky na městskou hromadnou dopravu. Zvlášť v lokalitách, které neoplývají hezkým počasím, nebo jsou naopak velice horké, je příjemné nechat se vozit a z okénka nasávat kulturu a atmosféru dané oblasti. Tímto způsobem je možné podívat se i do vzdálenějších míst a okusit život tak, jak ho znají domorodci.
Specifikem Amsterdamu jsou malá vozítka, která připomínají naše miniauta. Hlavní odlišností však je absence SPZ. Možná proto jsme jedno viděli i v pruhu pro cyklisty. Ve městě plném úzkých ulic a grachtů (což je amsterdamský systém vodních kanálů) vtipně řeší problém s parkováním třeba takto:

Druhý den jsme se plně zaměřili na střed města. Tím protéká řeka Amstel na níž ve 13. století postavili přehradu – holandsky „dam“. Tak vznikl název města i přilehlého náměstí. Podle řeky Amstel je pojmenováno také místní pivo. Náměstí Dam je známé muzeem Madame Tussaud a Královským palácem, jenž byl postaven původně jako radnice, ale za časů vlády Ludvíka Napoleona přestavěn na panovnické sídlo. V blízkosti se nalézá nejstarší budova v Amsterdamu vůbec: Oude Kerk neboli Starý kostel. Těšili jsme se na starobylou duchovní atmosféru a trochu ztišení, jež jsme si od něj slibovali. Jaký byl poté náš šok, když jsme došli na kulaté náměstí a zjistili, že budova je sice honosná a starodávná, ale ze všech stran obklopená výklady s ženami jen velmi spoře oděnými. Ty se však příliš nenakrucovaly a vcelku znuděně telefonovaly či jinak používaly svá mobilní zařízení. Jestli i to bylo za účelem erotiky, jsme se radši nepídili. Kostel totiž stojí ve známé čtvrti červených luceren (Red Light District), která tvoří úplné srdce města a připomíná místní otevřenost a toleranci. Její lokalita souvisí s blízkostí přístavu, do které dříve ženy s červenými lucernami chodily potěšit námořníky.
My ale zamířili raději dále skrz hustou síť starých uliček až na Bloemenmarkt, tedy květinový trh. V březnu na něm sice nebyl takový výběr, ale pořád stál za to. Nabízeli na něm od sazeniček až po hotové tulipány a řadu jiných květin. I když mne moc lákala představa, že mi doma vyroste třeba modrý krasavec, vrátila jsem se zpět do reality svého nezahradnického umu a šla se věnovat tomu, co mi jde opravdu dobře – jídlu. Hned naproti sazenicím se totiž nalézá výborný obchod se sýry Kaaskelder Henry Willig, který kromě prodeje nabízí i ochutnávky. Našli jsme tam takové příchutě jako čili paprička, pesto, levandule, nebo dokonce kokos! Kromě mléčných produktů prodává obchod vafle a zázvorové perníčky. Kdyby vše nemělo kvalitě odpovídající cenu, jednalo by se o ráj na zemi.

Za návštěvu jistě stojí i dům, kde Anna Franková psala svůj známý deník, ukrývajíc se s rodinou před nacisty. Fronta však byla delší než dům sám, a tak jsme viděli jen fasádu. Ale viděli jsme také velkou ochotu a laskavost místních: když jsme vystoupili z tramvaje a jako správní turisté se chvíli bezradně rozhlíželi, sama od sebe nás dobrou angličtinou oslovila starší paní: „Vy určitě hledáte dům Anny Frankové, že?“ a nasměrovala nás.Že zde prožil většinu svého života slavný nizozemský malíř, nám dalo pocítit, když jsme během bloumání nekonečnými uličkami narazili na Rembrandtovo náměstí a bronzové sousoší rozestavěné dle jeho obrazu Noční hlídka. Kdo chce, může tak pohlédnout do očí kapitána Franse Cocqa nebo zkusit pohotovost arkebuzy (palná zbraň ze 14. stol.) jeho poručíka.
Procházku nikdy nezhasínajícím městem jsme zakončili v restauraci Vapiano. Jedná se o podzemní, ale vysoký prostor, kde si člověk může dát kromě pizzy také polévku, těstoviny nebo salát a něco k pití a pak se s tácem odebrat k řadě stolků, aniž by se cítil finančně vysát.
Než strávit ve městě umění a tulipánů byť jen jednu další noc, bylo levnější nechat nedělní letenky propadnout a odjet už v pátek. O víkendu totiž ubytování v hostelu zdraží až 4násobně. Nasedli jsme proto po obligátním nákupu sýrů naposledy na metro a nechali se odvézt ke stanovišti nočního autobusu a následně zpět do matičky Prahy.
Pokud vás líčení našich dobrodružství zaujalo, můžete do Amsterdamu letět přímo z Prahy s EasyJet nebo z Brna do Eindhovenu s WizzAir a do hlavního města dojet třeba autobusem, jako jsme to udělali my. Zlevněných letenek je za celý rok dost a dost. Řešením může být také autobus nebo spolujízda, možností je nepřeberně.
Protože je město zbudováno většinou pod úrovní mořské hladiny, stojí většina starších staveb na dřevěných pilířích. Hlavní nádraží podpírá 6 000 pilotů a královský palác dokonce přes 13 000. Nejnižší budova se nachází dokonce 6,7 m pod mořem. S postupem globálního oteplování může nastat konec Amsterdamu, jak ho známe nyní. Tak neváhejte a leťte!

Curych: město přesnosti i počátků dadaismu

Curych – či chcete-li německy Zürich – je největší město Švýcarska, se 400 tisíci obyvateli má dvakrát větší populaci než Ženeva či hlavní město Bern. Celá země je rozčleněna na kantony, ve většině se hovoří německy (72 %), dále francouzsky (22 %), italsky (6 %) a rétorománsky (0,5 %). Všechny tyto jazyky jsou úřední, proto státní televize, která jinak vysílá německy, zařazuje denně desetiminutový blok zpráv v rétorománštině, v neděli dokonce večerníček. Metropole se rozkládá na severním břehu curyšského jezera (které ve své délce dosahuje čtyřiceti kilometrů), z něj pak odtéká řeka Limmat. Zajímavostí je řeka Sihl, jež se vlévá do Limmatu o dva kilometry dále. Obě řeky mají alespoň o metr rozdílnou výšku hladiny, která je v místě soutoku řešena přepadem řeky Limmat. Tuto geografickou hříčku můžete nejlépe pozorovat v cípu parku u Švýcarského národního muzea. Jezero je s řekou Sihl spojeno vodním příkopem Schanzengraben, jenž zbyl jako poslední pozůstatek středověkého opevnění. Všechna nábřeží lákají k romantickým procházkám, při kterých kromě hor obklopujících jezero spatříte také plovoucí cirkus spojený s pevninou pouze dřevěnou lávkou.
Do Curychu se z Čech dá dostat nejlépe letecky, autobusem či autem. Pokud chytnete výhodnou letenku, máte vyhráno. Cena dva tisíce korun je ještě velmi slušná, protože v autobusu zaplatíte podobně, ale budete se muset přes noc harcovat skrz celé jižní Německo. My zvolili třetí cenově dostupnou variantu – vlastní vůz. Jestliže ho naplníte čtyřmi lidmi, dostanete krásných 1 050,-/os. na cestu tam i zpět. Abychom této ceny dosáhli, nabídli jsme spolujízdu na BlaBlaCar, což je webová stránka propojující řidiče a cestovatele. Doporučuji vyzkoušet, je požadována registrace a fungují zde reference, na základě kterých můžete spolucestující vybírat. Poznáte tak nové lidi, kteří vám mohou rozšířit obzor. V případě, že se rozhodnete pro cestu autem, rozhodně neopomeňte zajímavá místa na severovýchodních hranicích Švýcarska: Kostnici a Bodamské jezero. Mistr Jan Hus a Jeroným Pražský mají na místě svého upálení alespoň památný kámen, přestože dnes je kolem něj křižovatka kostnického předměstíčka; ve městě se nalézá rovněž Husův dům s mistrovou bustou a Husova ulice. Nebo malé lichtenštejnské knížectví a hlavní obec Vaduz. Obec nemá městská práva, a tak nemůže být nazývána hlavním městem, počtem obyvatel (asi 5 400) odpovídá jihočeské Bechyni. Země od severu k jihu měří pouhých 24 km, což je jako vzdálenost mezi Brnem a Židlochovicemi, celé knížectví je pak s rozlohou 160 km² jen o kus větší než Plzeň. Z Vaduzu do Curychu následuje cesta skrz horské průsmyky a podhůrské vesničky, kde se během třiceti kilometrů dostanete na 1 000 m. n. m., což je převýšení o více než pět set metrů. Silnice je však ve výborném stavu, takže se můžete bez obav kochat scenerií odehrávající se za okénkem. Pokud máte tu možnost a dostatek času, pozemní cestu si projeďte. Jen se snažte vyhnout německým dálnicím v ranní a podvečerní špičce, jsou sice zadarmo a udržované, ale když se na nich sjedou všichni obyvatelé předměstí, můžete se na nich nedobrovolně zaseknout i na dvě hodiny.
Jak je to s dopravou v samotné aglomeraci? Perfektní, jako ve Švýcarsku ostatně všude. Město oplývá hustou sítí tramvají, které jsou přesné jako (švýcarské) hodinky. Ne, není to legenda, když na zastávce svítí oznámení, že tramvaj přijede za minutu a dvacet vteřin, můžete si být jisti, že se tak opravdu stane. Proto si místní dopravní podnik může dovolit obsluhovat stanici Central, kde se schází deset tramvajových linek na třech nástupištích, ta jsou však ve tvaru trojúhelníku navzájem tak provázána, že pokud by na zastávce měly stát všechny tři tramvaje naráz, zkrátka by se tam nevešly. Proto je zde dochvilnost extrémně důležitá (a když na zastávku dorazíte o minutu později jako já, buďte si jisti, že tramvaj je dávno v trapu). Město se snaží podporovat ekologickou dopravu, a tak ji dělá naprosto spolehlivou, cenově dostupnou a příjemnou. Naopak motoristům znepříjemňují život semafory vymyšlené tak, aby zdržovaly – navíc samozřejmě vždy preferují zelenou pro kolejová vozidla –, v řadě ulic je zpomalení na třicítku, parkovacích míst je nedostatek, jsou relativně drahá a ubývají. 24hodinová jízdenka na MHD stojí v přepočtu asi dvě stě korun, ale vyplatí se, jelikož pokrývá dvě zóny a funguje i pro velmi hustou síť vlaků S-Bahn, které z hlavního nádraží vypraví každý den téměř půl milionu cestujících pomocí 2 600 spojů (to je průměrně jeden odjezd každých třicet vteřin!), jež jsou obsluhovány 54 hlavními kolejemi. Vlakem nebo tramvají se dostanete rovněž na letiště.
Měla jsem štěstí, že jsme švýcarskou metropoli navštívili právě v prosinci, kdy vše září v očekávání Vánoc. Miluji předvánoční romantiku alpinských údolí a zde jsem si ji užila dosyta. Ulice města (především v centru) bohatě zdobily řetězy, hvězdičky, světýlka a podobně. Asi nejhezčí výzdoba byla na třídě Bahnhofstrasse táhnoucí se od hlavního nádraží, jedné z nejluxusnějších ulic světa. Ani průchody mezi domy nezůstaly ušetřeny, ba naopak! V jednom z nich bylo nainstalováno přes 20 kravských zvonců, které se při průchody zapnuly a začaly zvonit vánoční melodie přímo nad mou hlavou. Příjemnou a především praktickou ozdobou, o které si nejsem jistá, jestli patří jen adventnímu nebo celozimnímu období, jsou otevřené ohně. Nelekejte se, Curyšané nezapalují domy ani nepálí knihy na náměstí. Jen u stánků kromě Glühweinu naleznete také kovové klece a dřevo na zátop. Na podobný „volný“ oheň jsme narazili také v parku u Národního muzea, kde bylo dokonce i malé kluziště.
Mezi památky, které městu dominují, se řadí především kostely, z těch hlavních jsou všechny protestantské a stojí v centru starého města nedaleko od sebe. Grossmünster je původně románská bazilika s gotickými věžemi pocházející prapůvodně již z dvanáctého století, naleznete zde kopii sochy Karla Velikého, jenž měl na tomto místě založit původní kostelík. Až do počátku devatenáctého století sloužil jako klášter, nejdříve katolický a později protestantský. Právě v tomto opatství totiž kázal švýcarský reformátor Ulrich Zwingli a roku 1524 s pomocí městské rady provedl odluku od katolické církve, na boku kostela se nachází jeho socha s krátkým popisem kazatelova působení. Proto byly z kostelů odstraněny všechny sochy, obrazy a další předměty zobrazující Boha. Podobný osud potkal další klášter, tentokrát ženský, Fraumünster pocházející z úctyhodného devátého století, opatství přišlo o oltář a dokonce i o varhany. V dnešní době kostel láká především pěti krásnými vitrážemi od Marca Chagalla a Alberta Giacomettiho z roku 1970 znázorňujícími např. Eliášův vzestup do nebe nebo Mojžíše shlížejícího z nebe na utrpení svého lidu. Na rozdíl od Grossmünsteru je však vstupné zpoplatněno pěti švýcarskými franky (asi 110,-), a tak doporučuji kochat se jen zvenčí a obdivovat velké hodiny na jediné věži. Alespoň do doby, než se podíváte na sever ke kostelu sv. Petra, který je prvním farním kostelem vůbec. Prapůvodní kostelíček pocházel z počátku roku 800 stejně jako hradby, které na několika místech faru nyní obklopují, později byl přestavěn v románském, gotickém i barokním stylu. Samotná věž si však udržela svůj vzhled od roku 1450, kdy byla zvýšena a přestavěna. A co že je na ní tak zvláštního? Jelikož jsme ve Švýcarsku, možná vás to ani nepřekvapí, jsou to tradičně hodiny! Ciferník má průměr 8,64 m (což je ještě o metr více, než mají hodiny na věži Nejsvětějšího srdce Páně na pražských Vinohradech) a dominuje panoramatu města natolik, že řadu let udával oficiální curyšský čas. První hodiny zde byly instalovány roku 1366 a číselník se nacházel jen na jedné straně věže, až v roce 1538 byly umístěny další tři ze všech světových stran.
Až budete mít sakrálna dost, nechte se od sv. Petra vynést úzkou uličkou na návrší Lindenhof, kde stával ve druhém století původní římský hrad, dnes je zde park a vyhlídková zóna. Přes Radniční most – jenž by se měl nazývat spíše náměstím – se od návrší dostanete na pravou stranu řeky Limmat do bývalých cechovních uliček. Ve Spiegelgasse je stále umístěn Cabaret Voltaire, kde 5. února 1916 oficiálně vznikl avantgardní směr dadaismus, když umělci a intelektuálové (často emigranti z okolních zemí) chtěli nesmyslností svých děl upozornit na zbytečnost válečných hrůz. Pokračováním uličkou směrem vzhůru se dostanete ke Spolkové vysoké technické škole (ETH), kde se prý v jedenáctém patře jedné z jejích budov nachází vyhlídková plošina, odkud shlížíte na staré město a přilehlou část jezera. Pokud však plošinu neobjevíte, nezoufejte, stačí vejít do jakékoliv budovy kampusu a vyjet výtahem do nejvyššího patra, jako jsme to udělali my. Nejlepší výhled je však dozajista z nedaleké hory Uetliberg. Pokud vystoupáte až na vrchol místní rozhledny, budete ve výši 900 m s Curychem jako na dlani, vstupné je cca za 50,- a dvacetiminutový výlet vlakem z hlavního nádraží se rozhodně vyplatí. Vrchol oplývá kromě rozhledny taktéž romanticky laděnou restaurací. Ta je však i na zdejší poměry dost drahá, a tak raději přibalte svačinku a kochejte se pohledem jen z lavičky.
Ve Švýcarsku hodně dbají na kvalitu a domácí produkci. Když se tyto dvě entity spojí, vzniknou lahodné sýry všech druhů, jogurty, vajíčka, pečivo a přirozeně i proslulá čokoláda. Nejedná se však jen o mléčné výrobky, podporu dostávají zemědělci všeobecně, salát, jenž jsem si objednala v hotelové restauraci (abych využila kupon, který jsme dostali jako poděkování za to, že si nenecháme ten den uklidit pokoj) byl nejspíš místní, ale hlavně na troud suchý, zřejmě specialita podniku. Ačkoliv je tu jídlo v přepočtu o hodně dražší než u nás, a to i relativně pro místní občany, restaurace jsou každý večer beznadějně plné a je vhodné rezervovat stůl s předstihem.
Na co dalšího v zemi čistoty a ekologie nedají dopustit? Na osobní uvědomělost jednotlivce. Spoluúčast na zdravotním pojištění je běžná, určitá procenta z ceny lékařského zákroku si hradíte sami. Dokonce na začátku musíte zaplatit vše a pojišťovna vám peníze vrací zpětně na základě předložené faktury. Proto si každý dá dobrý pozor, aby mu doktor nenaúčtoval nic, co doopravdy neprováděl. Občané se podílejí na fungování města či kantonu působením v různých radách nebo školních inspekcích, poslanci jsou placeni za hodiny, kdy skutečně byli přítomni v úřadě či při výkonu funkce. Pokud chcete získat občanství kantonu, a tím i celé země, musíte na jednom místě řádně žít po dobu pěti až sedmi let (záleží na oblasti). Stát jako takový je vlastně společnou federací, prezident je volen jen na jeden rok.
Po návštěvě Švýcarska jsem dlouho toužila a vyplnění mého přání splnilo všechna očekávání a přineslo mnoho krásných zjištění navíc. Je to země vysokých standardů a vysoké kvality. Byť na někoho možná místní perfekcionismus může působit příliš sevřeně, máme se od nich co učit, zvláště čelní představitelé naší země. Zatím se však jedná jen o utopickou představu a tuto krásnou pohádku tak musíte jet navštívit osobně. Bohužel se do vysokých výšek pustily i místní ceny, takže se připravte na hlubší zašátrání v kapse. Ale nebojte, nebudete litovat!

Brusel: diktát špatného počasí

Pokud na vás padá podzimní splín ze všeho toho deště a větru kolem, tento článek vás asi příliš nepotěší. Hlavní město Belgie je v chladné části roku plískanicemi přímo posedlé. I přesto si díky výstavám vybudovalo v 19. století takovou mezinárodní prestiž, že se zde nakonec usídlila Evropská unie i NATO. Ačkoli okolní regiony jsou vlámské, Brusel je frankofonní (oficiálně samozřejmě dvojjazyčné) město, kde až 70 % obyvatel tvoří přistěhovalci. Ve čtyřkřídlé budově specifického tvaru Berlaymont sídlí Evropská komise (výkonný orgán EU). Dovnitř se nedostanete bez toho, abyste prošli kontrolou zavazadel a vrátnicí, kde obdržíte nalepovací návštěvnickou cedulku. Ta je platná jen pár hodin po vpuštění do objektu, poté se na ní začnou vynořovat růžové pruhy a stane se neplatnou. Nicméně ani tak nemůžete jako by se nechumelilo nakráčet dál s tím, že si třeba jen jdete prohlédnout Nobelovu cenu. Ta byla Evropské unii udělena roku 2012 za prosazování míru, demokracie a lidských práv v Evropě. Že jste nevěděli, že jste vlastně taky dostali jednu pěknou nobelovku? My jsme se do budovy dostali díky mé budoucí švagrové, která v Komisi pracuje a čekala na nás na vrátnici.
S bezpečností to tu berou opravdu vážně – tak vážně, že jsme viděli dětské hřiště oplocené tak mocně, že se k němu děti ani nedostaly – v případě zvýšených teroristických útoků v Evropě není nezvyklé potkávat vojáky se samopaly, jak hlídkují před vládními budovami. Ani to ale není záruka absolutního bezpečí, v březnu 2016 zde došlo k útoku na letišti Zaventem a následnému výbuchu vlaku metra v centru města mezi stanicemi Maelbeek a Schuman vzdálenými jen 300 metrů od vládních objektů. Jednou z dvaceti obětí mohla být i ona švagrová, kdyby neposlechla rady svého přítele zůstat doma a jela i přes útok na letišti do práce… Nicméně nebezpečno začalo být i v dalších městech Evropy, a tak by vás tyto skutečnosti neměly od návštěvy či využití pracovní příležitosti odradit. Pokud je člověk dost vytrvalý a práce pro EU ho láká, může se jednoho dne do Bruselu dostat jako stážista, či dokonce pracovník jednoho z řady útvarů od námořní dopravy po jadernou energetiku.
Vedle budovy patřící Evropskému parlamentu (ten však sídlí ve Štrasburku) se nachází také návštěvnické centrum Parlamentarium, kde jsou pomocí pojízdného panelu interaktivně znázorněny vztahy mezi jednotlivými členskými státy. Když se s panelem pohybujete nad mapou Evropy nakreslenou na podlaze, zjišťujete informace o zemích, nad kterými se obrazovka právě nachází. Centrum navíc nabízí multimediálního průvodce ve všech 24 úředních jazycích EU. Dejte si však pozor na otevírací dobu, půl hodiny před jejím koncem už totiž pracovníci ostrahy nechtějí dovnitř nikoho pustit. Nás nejprve odmítli, ale po krátké debatě se nad námi smilovali a pustili nás dovnitř (samozřejmě po důkladném skenu lidí i zavazadel), abychom si objekt mohli rychle proběhnout. Půlhodina na návštěvu však opravdu byla zoufale krátká.
Brusel je stejně jako celý Benelux placatý, a tak se dá pohodlně projezdit na kole (pokud vám nevadí, že při jízdě nemůžete pohodlně držet deštník). Cyklostanic je zde nepočítaně a celodenní přístup stojí jen 1,60 €, které zaplatíte bankovní kartou přímo na stanovišti, sedmidenní potom necelých 8 €. Pro obě možnosti platí, že první půlhodina je zdarma, a tak pokud s tím zvládnete trochu kalkulovat, nemusíte hradit už nic navíc. Jinak připlácíte zhruba 50 centů za každou další půlhodinu. Kromě bicyklů metropole poskytuje bohatou síť autobusů, metra a podzemních tramvají. Podzemní tramvajová zastávka je opravdu zážitek, je mnohem menší než stanice metra a na začátku je turniket, kterým musíte projít pod dohledem strážného. Jedna jízda stojí 2,10 €, je však možné zakoupit celodenní lístek za 7,50 € nebo lístek na deset přestupů za 14 €; ten můžete používat klidně ve dvojici, trojici či naráz v deseti lidech. Přesto Brusel velmi sužují dopravní zácpy, není nezyklé, pokud v koloně u semaforu čekáte přes pět minut.
Naštěstí se zde případná špatná nálada brzy spraví dobrým jídlem. Belgie je vyhlášená dokonalou čokoládou, vaflemi i pralinkami. Malé krámky prodávající jen tento úzký sortiment se na každé ulici najdou alespoň dva. Okusit belgickou vafli přinejlepším dokonce politou pořádně tmavou čokoládou je slastí pro chuťové buňky. Pokud ovšem jste na sladké… Pokud ne, nezoufejte! Bruselští prodejci mysleli i na vás a vyrovnali počty hranolkáren alespoň na úroveň jejich cukrových souputníků. Maison Antoine na náměstí Jourdan je bramborovými výrobky tak vyhlášený, že tu za každého počasí stojí pěkně dlouhá fronta lidí, jež se těší, až dostanou svůj obrovský kornout se sosem dle vlastního výběru (a že je z čeho vybírat, i když já stejně doporučuji klasiku s tatarskou omáčkou, kterou si zde sami vyrábějí). Dalším lákadlem jsou mušlárny, kde připravují mořskou lahůdku, na jaký způsob si vzpomenete. S mušlovým talířem pro dva se vejdete do 20 €, v sezóně i do 15 €. Je však třeba mít na paměti, že restaurace mají svou úroveň a přání hosta (byť i domnělému) se snaží vyhovět. Z dlouhé chvíle, kdy jsem čekali na přinesení účtu, jsme rozehráli kostky, dvacet minut se nic nedělo, tak jsme se rozhodli ostentativně zvednout a začít odcházet bez placení. V tu chvíli k nám ihned přispěchal číšník s připravenou účtenkou. Zřejmě nechtěli rušit naši hru, a tak jsme se všichni ocitnuli v začarovaném kruhu.
Na co však rozhodně nesmíte zapomenout a čím mastnotu předchozích chodů dokonale spláchnete, je belgické pivo. Na výběr z nekonečného množství belgických i 60 zahraničních druhů dostanete v proslulém baru Delirium, k letošnímu listopadu jich tu nabízí rekordních 3 162. Dostane se vám tam však také náležité porce hluku a vysokých cen. Proto raději nakupte v obchodě na ulici a své kroky i s lahví pak směřujte k Manekýnovi. 
Nejznámější a nejtypičtější figurkou, jaká se vám při jménu Brusel jistě vybaví, je soška čurajícího chlapečka, francouzsky Manneken Pis. Myslela jsem si, že právě on je hlavní atrakcí belgického velkoměsta – asi proto, že je jeho figurka součástí evropských Monopolů – nicméně zdá se mi, že ho místní obyvatelé vnímají jen mimochodem nebo jako dobré lákadlo pro turisty, kterým prodávají čokoládové figurky chlapečka sta velikostí i barev. Navíc sama socha je vysoká jen 60 cm, a přestože stojí na podstavci, není nijak ohromující, a tak je spíše povinnou zastávkou na cestě na nejproslulejší bruselské náměstí Grand Place (holandsky Grote Markt), rozkládající se uprostřed historické části města kousek od centrálního nádraží. Na rozdíl od většiny hlavních měst není v Bruselu pořádná řeka, případně jsou její zbytky zastavěny. Přesto právě na nedaleké řece Senne v 10. století vznikla pevnost, kolem které byla během sto let vysušena bažina a pořádán první velký trh (grote markt), který přetrval v podobě náměstí až do dnešních dní. Kolem byly posléze postaveny budovy dalších trhů a v 15. století přibyla na jižní straně náměstí budova radnice (nazývána Hôtel de Ville / Stadhuis). Ta symbolizovala moc města, což se nelíbilo brabantskému vévodovi, a tak naproti radnici namísto trhu s látkami a chlebem postavil své sídlo, nyní známé jako Královský palác (francouzsky) či Broodhuis (holandsky „chlebový dům“). 13. srpna 1965 během Devítileté války však bylo Grand Place ostřelováno francouzským dělostřelectvem a většina budov srovnána se zemí. Naštěstí gotická budova radnice i 96 metrů vysoká věž a s ní socha archanděla Michaela, patrona Bruselu, zásah přestály. Kolem pak nejvýznamnější cechy znovu vystavěly své domy, ale tentokrát již z kamene, ne ze dřeva, jako byly jejich méně šťastní předchůdci. Náměstí je oblíbeným shromaždištěm zvláště večer, kdy je budova radnice osvětlena všemi barvami. Každé dva roky se tu navíc v srpnu objeví květinový koberec utvořený statisíci květy begónií, vydrží však jen pár dnů, než květy povadnou. Celé náměstí je zapsáno jako památka UNESCO. Ve městě se nachází také řada muzeí, některá z nich jsou dokonce bezplatná, a tak můžete v případě deště zabrouzdat např. do Královského vojenského muzea v parku Cinquantenaire obhlédnout děla a dvouplošníky.
Nesmíme zapomenout na hlavní dominantu Bruselu postavenou ku pořádání mezinárodní výstavy Expo 58: Atomium. Ocelovo-hliníkový model krystalické mřížky železa tvoří devět koulí o průměru osmnáct metrů. V nejvrchnější kupoli je umístěna restaurace s panoramatickým výhledem na metropoli. Pro studenty je vstupné za 8 €, spolu se vstupem do místního muzea za 14 €, kombinovanou vstupenku rovněž do přilehlého parku Mini-Europe studenti pořídí za necelých 22 €. Park nabízí 350 miniatur slavných evropských staveb vyvedených v poměru 1:25. Pokud je váš pobyt delší než dva dny a jste zde v dubnu či květnu, vřele doporučuji k návštěvě „modrý les“ Hallerbos, nalézající se dvacet kilometrů od hlavního města. Cesta z centrálního nádraží trvá asi 20 minut do stanice Halle, odkud jede autobus číslo 114 do Vlasmarktu. Pokračovat do lesa už musíte po svých zhruba 2,5 km. Tam vás ale čeká něco téměř nepředstavitelného – doslova celých 550 hektarů lesa se třpytí azurem, blankytem či šmolkem, zkrátka nekonečnou modří kvetoucích zvonků. Můžete se jimi prohánět, můžete je rozhrnovat, lehnout si do nich nebo se jen kochat. Pro jezdce na koních je les protkán sítí stezek, kam mají obyčejní chodci vstup zakázán. Ale vzhledem k rozloze krajiny si tohoto omezení téměř nevšimnete.
Doufám, že jsem vás již dostatečně nalákala a vy teď přemýšlíte, jak se do centra Evropské unie co nejrychleji a nejlevněji dostat. Pokud chcete ušetřit na letence, Ryanair létá z Prahy na letiště v Charleroi, které se sice označuje Brusel-Charleroi, ale Brusel tu není vidět – bez nadsázky – ani z letadla. Nicméně když má aerolinka akci, dá se sem dostat velmi levně, jen musíte k nákladům za letenku připočítat ještě cenu transferu z letiště. Bohatí místní využívají přímý shuttle bus za 14 €, my zvolili levnější, i když náročnější variantu: autobusem na charleroiské vlakové nádraží a pak asi 40 minut vlakem přímo do centra hlavního města. Odtud už se dá k nejvýznamnějším památkám dojít pohodlně pěšky. Dalším letištěm je Zaventem, kam létají Czech nebo Brussels Airlines, odtud pak transfer autobusem stojí jen 3 €. Z Bruselu jezdí vlaky také do Haagu, Lucemburku, Amsterdamu, Štrasburku apod. Belgičané si často zajedou na víkendový výlet třeba do Paříže. Možností je nepřeberně, přeji vám tedy, ať zvolíte tu správnou a šťastnou cestu!

Istanbul: 4 jména, 3 říše, 2 kontinenty, 1 město

Loňské září jsme s přítelem vyrazili prozkoumat všechna zákoutí a taje města mnoha jmen a tváří, metropole s počtem obyvatel vyšší než v celé české kotlině, brány Orientu: Byzantion, Konstantinopol, Cařihrad, Istanbul. Vzali jsme to zeširoka a cestou navštívili s KLM na pět hodin Ukrajinu, větší dobrodruh než my by možná z letiště vzal taxík a za tu chvilku prozkoumal i krásy Kyjeva. My se rozhodli piknikovat v blízkém lesíku. I tak jsme ale museli projít pasovou kontrolou a na cestě zpět strávili pár minut vysvětlováním, proč je v jednom pasu napsáno Praha 2 a v druhém Praha 4 a že to je opravdu jedno a to samé místo a my jsme obyčejní turisté a ne špioni s průhledně špatnými cestovními doklady.
Kosmopolitní město se rozkládá na břehu Marmarského moře a obou březích úžiny Bospor, kudy vede průliv do Černého moře. Evropská část metropole je rozdělena zátokou zvanou Zlatý roh, která dělí čtvrti i historicky. Na jižním břehu se nachází stará čtvrť Eminönü s hlavními turistickými lákadly, jakými jsou 1 500 let starý bývalý křesťanský chrám, následná mešita a nynější muzeum Hagia Sofia, nejznámější Modrá mešita se 6 minarety, zahrady paláce Topkapi a Grand Bazaar, na jehož střechách se natáčela slavná motorková honička Daniela Craiga v bondovce Skyfall. Severní břeh Zlatého rohu okupuje moderní čtvrť s centrálním náměstím Taksim, které je s břehem spojeno prastarou tunelovou lanovou soupravou. Na náměstí se také otáčí vyhlídková tramvaj, která vozí turisty od stanice metra Şişhane. Její trasa však vede velmi zalidněnou ulicí, a tak doporučuji cestu absolvovat raději pěšky. Cestou se můžete stavit ve zdobném kostele sv. Antonína Paduánského, kde deset let kázal pozdější papež Jan XXIII. Na severu naleznete i Galatskou věž z roku 1348, slavnou vyhlídkovou pamětihodnost. Fronta však byla delší než výška věže samé, a tak jsme ji raději rychle opustili. Zátoku spojuje mnoho mostů a linka metra, která má zastávku přímo uprostřed mostu, kteroužto skutečnost jsme moc nepochopili. Možná proto, aby si zde místní chlapci mohli zaskákat do vody, čehož jsme byli svědky. Přes úžinu také jezdí trajekty, ze kterých si nenechte ujít pohled na osvětlené kupole a minarety a také rybáře na obou koncích mostu, již své úlovky hned předávají do restaurací sídlících pod nimi.
Po příletu do Istanbulu a čekání na zavazadla nás ohromilo množství kufrů a tašek, které byly porůznu naskládané vedle pásů. Jako by se celé posádky pasažerů záhadně vypařily a zůstaly po nich jen ty kufry. Nás ale stejný osud naštěstí nepotkal, takže jsme se vcelku záhy dostali ke stanici metra. Istanbul disponuje dvěma letišti – evropským a asijským – na Atatürkovo letiště (Evropa) vede linka metra. Na letiště pojmenované po Atatürkově adoptivní dceři: Sabiha Gökçen (Asie) jsme ale museli jet autobusem, metrem, lodí a pak tramvají skoro jako v oblíbené lachtaní písničce. Ač se ve spleti autobusů nevyznali ani místní, nakonec jsme po hodině a půl cestování zdárně dorazili, na rozdíl od naší kamarádky, jež využila možnost taxibusu z centra a stála tři hodiny v zácpě jen na mostě přes Bospor. I když je cesta dlouhá, létají sem nízkonákladové společnosti, takže pokud někdy zavítáte do největšího města Turecka, pravděpodobně se sem také podíváte. Není ale třeba litovat, jelikož se zde nachází masážní křesla, která 2 minuty masírují nohy za pouhou půlliru (asi 5 korun)! Navíc kvůli autoritářskému režimu, jenž Turecku nyní vládne, se metro staví velmi rychle – kdo by také odporoval výkupu pozemku, když nad ním visí hrozba vězení za daleko menší přečiny – a také asiaté se mohou těšit na bezpřestupovou cestu až na letiště. Pro cestování MHD (včetně trajektů!) je vyhrazena plastová karta, kterou lze pořídit např. v automatech na letišti a nabít na ni takové množství tureckých lir, jaké považujete za nutné. U zastávek jsou všude turnikety, které vás na kartu pustí dovnitř a odečtou část peněz, při přestupu tedy většinou platíte znovu, ale už je to levnější. Turnikety na zastávkách jdou docela pohodlně obejít, ale nikdo to nedělá, protože cena jízdného není nikterak smrtící. My jsme měli štěstí, protože v době našeho pobytu zrovna probíhal velký náboženský svátek Obětování Kurban Bayrami, díky kterému bylo jízdné o polovinu levnější. Osobně využívání veřejné dopravy, jako vždy, doporučuji, i když pokud jste jen trochu zdatní chodci, vzdálenosti staré části města Eminönü hravě ujdete. Navíc při cestování a hlavně při vystupování z vozidla zjistíte důležitý fakt: Turci vnímají mnohem menší osobní prostor než kupříkladu Češi. Vypadá to, že se hodně strkají a vůbec vás nehodlají pustit, ale pár centimetrů před tím, než by se vaše lokty potkaly, zdvořile uhýbají a rozestupují se, jen s mnohem menším odstupem, než na jaký jsme zvyklí a jaký by nám byl příjemný.
Jinak byl ale pohyb po městě příjemný, zvlášť když jsme šťastnou náhodou bydleli v docházkové vzdálenosti Hagie Sofie a Modré mešity, kam jsem se, po neblahých zkušenostech z vatikánského kostela sv. Petra, vybavila dvěma velkými šátky, abych se mohla patřičně zahalit. Ve většinově islámské zemi jsem očekávala problémy při vstupu do jednoho z nejposvátnějších míst Istanbulu, ale Modrá mešita mne velmi mile překvapila. Z boku stavby se nachází dobře značený vchod pro turisty, kde vám půjčí šátek na hlavu i hábit na celé tělo. Mešita dostala svůj barevný název podle modrých dlaždic, jimiž je zevnitř obložená, oficiálně se nazývá mešita sultána Ahmeda dle svého zadavatele. Má šest minaretů a to dříve směla mít jen mešita v Mekkce. Omyl prý vznikl při samé objednávce stavby, kdy sultán toužil, aby byl minaret ze zlata (turecky antil) a architekt slyšel slovo anti, tedy aby jich postavil šest. Ze stropů visí jednoduché, ale rozložité lustry, jinak je stavba uvnitř nerozdělená. Rozhodně byste tu nenašli kostelní lavice ani židle, jen pohodlný koberec a zábrany oddělující turisty od modlitební části. Ačkoliv tento název je poněkud zavádějící, ježto muslimové (alespoň ti turečtí) nevnímají prostor tak sakrálně jako my. Na koberci si běžně hrály děti a metaly kozelce (doslova!), dospělí halasili a jen pár mužů studujících v tureckém sedu korán dávalo tušit, že se nacházíme na svatém místě. Během pěti denních modliteb je však mešita turistům uzavřena, a tak mi zbývá jen předpokládat, že v tu dobu je koberec zaplněn ne dětmi, ale modlícími se věřícími a posvátnost úkonů je patrná. Modrou mešitu a její neméně slavný protějšek spojuje příjemný park s fontánou, jež v noci hraje všemi barvami. Jedná se o oblíbené místo Istanbulanů, okolo parku jsou roztroušeny všechny gastronomické typikálie města: stánky s kukuřičnými klasy a kaštany i prodejci silného černého čaje. Podobná scenerie je k vidění v parku u palácových zahrad, kde k večeru na trávě posedávají přátelské skupinky na pikniku. Z hradeb je pak ohromný výhled na Bospor a velkou část metropole.
Komu by bylo horko – a že nám i v září bylo – může navštívit Jerebatanskou cisternu, bývalou zásobárnu vody, kterou do města po staletí přiváděla soustava potrubí z Bělehradského lesa a později dvoupatrový Valentův akvadukt z 16. století, jehož zbytky lze stále ještě potkat. Nyní se zde již moc vody nenachází, zato je možné obdivovat 336 sloupů vysokých přes deset metrů, pod nimiž se v sotva metrové hladině prohání ryby. I tento prostor hrál úlohu ve filmu o agentovi s krycím jménem 007, tentokrát ve filmu Srdečné pozdravy z Ruska, 1963 se Seanem Connerym v hlavní roli. Dalším pozůstatkem Byzantské říše je fragment hippodromu vedle Modré mešity, kde se před mnoha staletími konaly trhy i závody koňských spřežení. Kromě Modré jsme navštívili také Princovu mešitu, ta má pouze dva minarety, a tak není zdaleka tak významná, stojí nedaleko istanbulské univerzity. Protože jsme nátury objevitelské, vydali jsme se prozkoumat i méně známé a turistickými průvodci vyhlašované části starého města. A rozhodně jsme nelitovali, sotva o pět ulic vedle nejznámějších památek starobylé říše Orientu jsme potkali hejno slepic. Nenechali jsme se jimi však zastrašit a hrdinně pokračovali do spletité sítě uliček, které zde byly – jako v celé metropoli – křivolaké a velmi strmé, občas musela být mezi ulici a vchodové dveře umístěna lávka, jelikož dům samotný již stál o několik metrů níže. V levné čtvrti jsme se moc dobře najedli. Ačkoliv nápisy nebyly nakloněny anglicky mluvícím turistům, skýtaly obrázky, podle kterých si mohl vybrat už každý. Při jídle nás okukovaly toulavé kočky, jež se zde prochází doslova na každém rohu. My jsme na oplátku okukovali je a také kolemjdoucí. Zvláště nás zaujali muži, kteří všichni bez výjimky přes velká horka nosili dlouhé kalhoty. Tato skutečnost je dle mých pozorování typická pro většinu jižanských zemí, zřejmě se zde mísí tradice s praktičností, kdy nohavice zabraňují popálení sluncem.
Poslední večer jsme se rozhodli strávit v úžasně vyhlížející čajovně nedaleko našeho příbytku. Čajovna sama o sobě byla docela malá, jen pár stolků v prvním patře. To jí však nebránilo v expandaci, zvláště když o svátcích většina obchodů neotvírala ani přes den, rozestavěla obsluha stolky a křesílka doslova, kde se dalo. Příchozí pak seděli klidně přes ulici, a to dlouho do noci, nebylo neobvyklé, že v půl dvanácté dorazila rodina s malými dětmi na čaj a sladý saleph. My se natěšili hlavně na vodní dýmku, i když nejsme zase takoví turečtí frajeři, abychom si v páru každý dali jednu. Byla velká a byla dobrá, takže kočku, která k nám přišla loudit nedojezený kebab, jsem vnímala v kouřovém třešňovém oparu. K tomu nám přinesli slaďoučký čaj zdarma a chladivý vítr od moře příjemně odvál parno dne. V tom okamžiku mi kamarádka z Čech poslala zprávu, zda jsem v pořádku a jestli to v Istanbulu není moc šílené. Kdepak, odvětila jsem, málokdy jsem se cítila tak klidně a radostně.

Singapur III: Po stopách minulých staletí

Poslední článek se singapurskou tematikou je věnován objevování odlišných kultur a historických reliktů země.
Nedaleko centra a nábřeží Marina Bay se nachází čínská čtvrť Chinatown. Sir Raffles toto místo vyhradil roku 1828 všem nově přicházejícím obchodníkům čínského původu. Lodě zastavovaly v místech, která jsou nyní mnoho set metrů od pobřeží, ale kolem roku 1840, před rozšiřováním území, zde byl oblíbený čínský přístav. Dnes zde stojí nejstarší hokkienský (taoistický) chrám. Přistěhovalci si mezi sebou rozdělili ulice podle toho, z jakého etnika a provincie pocházeli. Stará Čínská čtvrť nenabízela mnoho prostoru, a tak se celé rodiny často tísnily ve velmi malých kójích. Někteří řemeslníci, například krejčí, si občas mohli dovolit obývat dvě místnosti či dokonce mít oddělenou kuchyň. Do života a minulosti Chinatownu můžete nahlédnout v Centru kulturního dědictví Čínské čtvrti, které ukazuje historii přistěhovalecké čtvrti od starých fotografií přes sepsané osobní příběhy až po věrné repliky obytných prostor.
Ačkoliv je nyní místo již hodně zaměřené na turisty, stále oplývá nezaměnitelnou atmosférou, tajuplnými uličkami, čínskými lampionky, a dokonce celou jednou ulicí zaměřenou na jídlo. Občas je na některém z oken umístěna duhová vlaječka symbolizující sympatie s LGBT komunitou. I když je zdejší země v tomto ohledu dost rigidní, Chinatown nabízí bary, kluby a každoroční akce i pochody na podporu LGBT práv. Pokud si budete chtít koupit suvenýry, v Čínské čtvrti jste na správném místě. Nenechte se zmást kýčovitostí, v Singapuru stejně na nic lepšího nenarazíte. Chinatown komplex nabízí levné látky a v suterénu každé ráno proslulý trh s čerstvými surovinami. Ve staromódním nákupním centru People’s Park Complex vás zbaví únavy reflexní masáží nohou, ty nejrušnější salony bývají i nejlevnější.
Čínská čtvrť ale není jen směsice vonných tyčinek, lahůdek a nakupování, ale rovněž centrum buddhistických věřících. Ohromující chrám Buddhova zubu – jenž má na střeše tichou zahradu s obrovským modlitebním kolem a ve třech z pěti pater je muzeum zdejší buddhistické kultury – je překvapivě pouhých deset let starý. Ve čtvrtém patře uvnitř 420kilogramové stúpy (buddhistický náboženský pomník) skrývá cennou relikvii – Buddhův levý špičák získaný z jeho pohřební hranice. Stúpa je celá z ryzího zlata a i místnost, ve které se pomník nachází, je bohatě zdobená. Uvnitř chrámu není nutné se zouvat, ale v patře s relikvií ano. Pozůstatek zubu však není jediným tahákem chrámu. Kolem oltáře v prvním patře a kolem celé zahrady v patře posledním jsou na stěnách umístěny sošky Buddhů různých tvarů a velikostí. Pod každou sadou je vždy umístěna tabulka s čísly. Zahrada je totiž vlastně Pavilonem 10 000 Buddhů, kteří v ní sídlí. Kromě sošek zde místní nechávají ovoce, ale i koupené a ještě zabalené sušenky a další jídlo, zřejmě jako malé dary chrámu.
Nejen Buddha má ve čtvrti své věrné. Nejstarší hinduistický chrám Sri Mariamman z první poloviny 19. století stojí překvapivě uprostřed Čínské čtvrti. Nad vchodem se tyčí pestrobarevná věž gopuram (chrámová věž v hinduismu), kterou zdobí kýčovité barevné sádrové podobizny hinduistických božstev – Brahmy stvořitele, Višnua ochránce a Šivy ničitele. Zdi chrámu obklopují rovněž pestrobarevné skulptury posvátných krav. Během naší návštěvy právě probíhal obřad, při kterém věřící vozili velkou sochu jednoho z božstev na kolečkách kolem chrámu a silně přitom bubnovali, zpívali a rozhazovali květiny. Pro křesťany to byl velmi netradiční zážitek, hlavně kvůli velkému hluku. Před vstupem do hinduistického chrámu již je nutné se zout a stejně jako v buddhistickém mít zakrytá kolena a ramena. Nechápu, jak místní dokážou chodit celý parný den v dlouhých kalhotách, hinduistické ženy mají přes kalhoty ještě šaty, přičemž oba kusy oblečení pěkně barevně kombinují. Já nutnost zahalování řeším velkými šátky, do kterých se vždy před vstupem zabalím.
Další hinduistické chrámy stojí v Malé Indii. Jedná se o velmi hlučnou a opravdu „indickou“ čtvrť, plnou restaurací s pořádně kořeněnými jídly. Místní jsou velmi milí a pohostinní. O tom jsme se přesvědčili v chrámu Sri Vadapathira Kaliamman zasvěceném „ničiteli zla“ Kaliammanovi. Chrám byl postaven jako skromná svatyně před téměř 150 lety, ale roku 1969 prošel významnou přestavbou, při níž byla přidána řada reliéfů a soch, které nyní zdobí chrámové stěny i stropní vimánu. Věřící zde právě skončili slavnost a poté společně jedli pálivou oranžovou rýži, polévku a sladkou, také oranžovou, halvu. Jeden pán nám nejprve do ruky dal posvěcený prašád (obětované jídlo) – pár ořísků a sladkostí – a za chvíli nás pozval, či spíše rovnou zařadil do fronty na pokrm. Stejně jako ostatní jsme tak dostali obrovskou porci šíleně pálivého jídla, které se jedlo rukama. Ostrá a sladká chuť se skvěle vyvažovaly, ale doteď se divím, že jsem takovou nálož kari, kurkumy, chilli a kdo ví čeho ještě přežila. Muži a ženy zde jedli odděleně, my jako pár jsme zvolili mužskou stranu. Necítila jsem se ale nijak nepříjemně a celé to pro nás byl velmi okouzlující a netradiční zážitek. Při jídle jsme u zadní stěny chrámu spatřili boha, jenž měl 10 hlav a 20 rukou, přičemž si jednu hlavu a jednu ruku urval a hrál na ně jako na kytaru. To pro nás bylo asi největší ukázkou toho, jak moc se naše kultury míjí.
Jen o pár desítek metrů dál se nachází další chrám Sri Srinivasa Peruval věnovaný Višnuovi. Vedle něj se tyčí gopuram úctyhodné výšky 20 metrů. V srdci Malé Indie stojí nejpestřejší a nejrušnějsí chrám čtvrti – Sri Veeramakaliamman zasvěcený bohyni Kálí. Indičtí dělníci pocházející z Bengálska svatyni zbudovali v roce 1881; ač velmi krvežíznivá a krutá, byla choť boha Šivy v jejich rodišti vždy velmi uctívaná, což nám také nešlo na rozum. Na kraji indické čtvrti se nalézají nedaleko od sebe také dva významné buddhistické chrámy: Leong San See, v překladu „chrám Dračí hory“, zdobený podobiznami draků, chimér, květin a lidí v pohybu a Sakya Muni Buddha Gaya, známý také jako „chrám 1000 světel“, kterému dominuje 15metrová socha Buddhy. Tomu dělají kromě čínských božstev společnost i hinduističtí bohové Brahman a Ganéša. Je zde také otisk Buddhovy nohy zhotovený z perleti, jenž má být replikou otisku na Adamově hoře na Srí Lance. Na okraji Malé Indie stojí největší singapurská Sultánova mešita postavena v saracénském stylu se zlatou kupolí na špici. Nedaleko od ní modře září mešita Jama-Ath kompletně obložená asi třícentimetrovými šestihrannými kachlíky.
I když je Singapur velmoc moderny a pokroku, na severovýchodě země v blízkosti Johorské úžiny se nachází oblast Changi, ve které čas plyne přeci jen pomaleji. Nikdo nikam nespěchá a mrakodrapy a dokonce i bankomaty byste zde hledali velmi těžko. (Jinak je ale výběr z bankomatu zážitek, protože vám přístroj při čekání na peníze hodí na obrazovku citát nějakého antického myslitele.) V Changi Village se můžete do omrzení procházet kolem krámků s batikem či levnými jídly. Při výběru pokrmu však pozor, nacházíte se v přímořském státě, a tak, ať si dáte cokoliv (i něco, co se na jídelníčku tváří jako knedlík), odevšad na vás bude koukat alespoň jedna pořádně vypasená kreveta i s tykadly.
Z Changi se s tzv. bumboatem (motorizovaným člunem) vylodíte na ostrově Pulau Ubin, jehož polorozpadlý vzhled evokuje Singapur minulých století. Také zde je možné se levně najíst, ale nezapomeňte si z pevniny přivézt dostatek hotovosti. Nejlepší počin však je půjčit si kolo a projezdit ostrov křížem krážem a přitom si užívat fakt, že kromě asfaltových cest třetí třídy se kolkolem nachází jen neprostupný prales se svou tajemnou zvířenou. Snadno se vám tak může stát, že přes cestu bez varování přeběhne divoké prase nebo že se k vám divočák přiblíží bez ostychu klidně na půl metru, když budete zrovna odpočívat. Les je opravdu tropický a deštný, takže budete díky vlhkosti vzduchu za chvíli téměř promočeni. Nenechte se však zmást a hodně doplňujte tekutiny, nejlepší na to je obrovský kokosový ořech, jemuž před vašimi zraky odseknou špičku, abyste si mohli vychutnat sladkou mléčnou vodu.
Za návštěvu rozhodně stojí Svatyně německé dívky, která poutá svou poněkud nevšední historií. Podle legendy se zde zabila pádem do lomu dcera německého majitele kávových plantáží, když utíkala před britskými vojáky během první světové války. Během desítek let se tato římská katolička stala taoistickým božstvem, které má modlícím se Číňanům přinést dobré zdraví a štěstí. Kromě této turisticky známé svatyně jsme na konci jedné odbočky narazili na prazvláštní tibetský chrám s modlitebními praporky, na první pohled opuštěný a postavený bez zjevného účelu, ale honosící se velkou sochou Buddhy v průčelí. Nevynechejte ani mokřady Chek Jawa na východním konci ostrova, rostou zde přírodě velmi prospěšné mangrovy, které poskytují útočiště živočichům mnoha druhů a kromě toho tvoří přirozenou bariéru proti bouřím, hurikánům či dokonce tsunami. A podél pobřeží se táhne 1 km dlouhý dřevěný chodník, odkud můžete pozorovat korálové útesy, pokud je mořská hladina ve správné výšce. Součástí chodníku je i vyhlídková věž, z jejíhož 20metrového vršku s přehledem shlížíte na celou oblast i Malajsii na druhé straně úžiny.
Letiště Changi je pár kilometrů odtud, a tak návštěvou Pulau zakončujeme celý pobyt. Pokud budete někdy mít možnost Singapur navštívit, rozhodně neváhejte. Tato země kontrastů a specialit stojí za to!

Singapur II: tramvají do džungle

V minulém čísle jsem vám představila malý stát Singapur jako mekku moderní Asie ve světle jeho ekonomických úspěchů a urbanistických dovedností. Ve druhém článku jsem se proto zaměřila na rozmanitost zdejších rostlinných i živočišných druhů.
Čtvrtý den pobytu jsme celý věnovali fauně místních zoologických zahrad. Souhrnná vstupenka stojí sice v přepočtu asi 1 500 korun na osobu, ale pokrývá vstup do všech areálů a koupená přes internet nabízí slevu. V ceně je také neomezený počet jízd vláčkem (kterému tady říkají tramvaj).
I když singapurská zoo podle mapky vypadá rozhlehlá, ve skutečnosti dosahuje poloviční velikosti té pražské. Celkem zahradu obývá přes 2 800 zvířat tří set živočišných druhů (pro srovnání: pražská zoo se stará o 4 700 zvířat téměř sedmi set druhů). Pro návštěvníky je připraven program krmení zvěrstva a čtyři show, při kterých čtyřnozí tvorové předvádí, co všechno se dokázali naučit. My jsme navštívili představení slonů (indických), při kterém chobotnatci sedali, klekali a dokonce lehali na požádání; dostrkali kládu k vodě, do které ji shodili, aby ji následně vytáhli ven; nasadili ošetřovateli na hlavu klobouk či mu ukradli z batohu banán. Další show probíhají u lachtanů, vyder a v dětském světě. Singapurci zřejmě zbožňují dinosaury, jinak si nedovedu jejich výskyt na všech veřejných prostranstvích vysvětlit. V zahradě naleznete Zoo-rassic park, kde na vás z houští řve hlavu otáčející figurína triceratopse a za zatáčkou číhá neméně hrozivý tyrannosaurus.
Hned u vchodu můžete narazit na párek malých, roztomilých tamarínů pinčích (řád primáti, čeleď kosmanovití). Na další opičku jsem narazila v pavilónu deštného pralesa: lemur zcela nečekaně přeběhl přímo přede mnou, málem jsem si ho nevšimla, jsouc zaujatá focením kaloňů visících na větvi vedle jejich ovocného oběda. Dalším zajímavým pavilonem je Zamrzlá tundra s ledním medvědem řádícím v obrovském bazénu. Šelma kromě vodní plochy obývá velkou místnost na spaní, kde se může každý večer rozhodnout, zdali chce být pravěkým, či moderním tvorem – za sklem byla k vidění hrouda slámy a vedle ní běžná kovová postel s gumovým roštem. Velikost a vymoženosti pavilonu ukazují, že na rozdíl od končin mírného pásu v Singapuru led a sníh považují za něco opravdu výjimečného. 
Teplé podnebí má i další výhody: jelikož teploty většinou neklesají pod 25 stupňů, zdi nejsou potřeba, a tak na toaletách místo do zrcadla koukáte ven do zeleně. To byla pastva pro oči. Stejně jako výběh mých nejmilovanějších tapírů čabrakových, jejichž mláďata mají na srsti bílé proužky, a tak jsou zoologickou zahradou na výukových tabulkách přirovnávána k chodícím vodním melounům. Těšila jsem se rovněž na volně se potulující orangutany, ale během naší návštěvy začalo pršet a primátům se nechtělo vystrčit nos ze své budky. Mimochodem, věděli jste, že slovo orangutan znamená lesní muž? Jedná se o složeninu malajského orang (osoba) a indonéského hutan (les). Orangutani navíc mají otisky prstů velmi podobné těm lidským.
Pro nedostatek času jsme se po pár hodinách vydali přes ulici do areálu River Safari. Ta nabízí neuvěřitelných 6 000 vodních i suchozemských živočichů dvou set druhů, přestože je o polovinu menší než sousední zoologická zahrada. Trasa je předem daný okruh kolem celé zoo. Začíná se u tematicky laděných akvárií, kde uvidíte zvířata z řek Mississippi, Kongo, Nil nebo dokonce Ganga. Pokud se vám začátek zdá trochu jako nuda, nezoufejte, hned za říčními tvory je umístěn tzv. touch pool – místo, kde si můžete šáhnout na hvězdici (je překvapivě tvrdá) a jinou mořskou potvoru připomínající pravěkého trilobita. Dále po cestě se nachází akvárium s trnuchou. Na její plynulé pohyby je majestátní pohled.
A hned za parybami je zřejmě největší lákadlo této zahrady: pandy! Nejprve na vás ze stromu vykoukne liška od Firefoxu, jež není ve skutečnosti nikdo jiný než panda červená. A hned vedle ní má výběh její větší kamarádka: panda velká. Je vidět, že i když jsme jen pár set kilometrů od pandí domoviny, i zde je toto baculatě roztomilé zvíře považováno za velký unikát a skvost celé River Safari. Panda zde má velký klimatizovaný výběh, i když jediné, co jsme ji viděli dělat, bylo rozvalování se na dřevěné plošince. K tomu věčnému relaxování jí dokonce hraje hudba. Místní ošetřovatelé mají pro tato možná nadstandardní opatření své důvody – pokoušejí se zde ohrožený druh rozmnožit.
Za mostem je stanoviště lodiček, jež vás 15 minut vozí po přilehlém jezeře. Moc toho z nich však neuvidíte, proto je doporučuji využít pouze v případě, že jste už uchození a zatoužíte po posezení a větrem ovívané tváři při plavbě. Co ale určitě nevynechejte, je Amazon river quest. Jedná se o desetiminutovou vzrušující plavbu na člunu korytem uměle vybudované tropické řeky. Cestou v přirozeném prostředí zahlédnete jaguára, tapíra brazilského, mravenečníka či kapybaru.
Trasa končí překrásným vydřím výběhem, pod jehož jezírkem vede prosklený tunel a každý tak může pozorovat hravé vydry obrovské přímo ve vodě. Šelmičky se vydrží prohánět celé hodiny a stejně tak dlouho byste je dokázali pozorovat. To byste se však o hodně připravili, za tunelem se totiž nachází další úžasná podívaná: největší sladkovodní akvárium na světě, které ukazuje každoroční záplavy amazonského deštného pralesa – ve vodě jsou k vidění tlusté kmeny stromů. Mezi tím ladně proplouvají kapustňáci, obrovské arapaimy (pozn. jedna z největších sladkovodních ryb, dorůstá až do tří metrů a 200 kilo) a sumci spolu s dalšími patnácti živočišnými druhy. V samostatných akváriích můžeme obdivovat sladkovodní rejnoky nebo se obávat strnulých piraní, které jsou však konstantně ve střehu, připravené zaútočit.
Před posledním bodem našeho dne plného zážitků jsme se posilnili rýží, polévkou z mořských řas a typicky neidentifikovatelnými červenými nudličkami (typická byla neidentifikovatelnost jídla, ne přímo nudličky samotné). Night Safari představuje 2 500 zvířat sto třiceti druhů. Struktura zoo se příliš neliší od té denní, jen je tu více šelem, které jsou i v přírodě aktivnější v noci; spousta kopytníků; ale i sloni, hroši, nosorožci či medvědi. Areál otevírá až v půl osmé večer a lístky se kupují dopředu na určitý čas, i tak se ale u vchodu trochu mačkáte. I přes možné nesnáze si však noční vyjížďku rozhodně nenechte ujít (vím, že se opakuji, ale den v singapurských zoologických zahradách byl naprosto okouzlující a opakováníhodný).
Night Safari rovněž nabízí jízdu vláčkem („tramvají“), na nějž se stojí docela dlouhá fronta, ale vyplatí se, protože má zastávky šikovně rozmístěné poblíž čtyř pěších tras, jež zoo křižují. My vystoupili hned na první – leopardí stezce. Podařilo se nám zahlédnout leoparda obláčkového, když na chvíli vystoupil z houští. Hned se nám za sklem opět ztratil, ale ve tmě nebyl vidět ani náznak jiného oplocení, a tak jsme napůl čekali, že nám každou chvíli zastoupí cestu. Areál opravdu zprostředkovává kontakt se zvířaty v nejvyšší možné míře. Jelení stádo se spokojeně páslo jen pár desítek centimetrů od projíždějící soupravy a nenechalo se nijak rušit ve své činnosti. Kromě iluze dotyku safari nabízí také dvě show, jednu ohnivou a druhou ukazující šikovnost zvířat: mýval otevřel packami plastovou krabičku, vydra umístila tříděný odpad do správných popelnic.
Další navštíveníhodné zahrady Singapuru jsou botanické, patří dokonce na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Přestože jsou trochu z ruky, jejich návštěvu doporučuji, zvláště pokud je pro vás zoo poněkud drahý špás nebo pokud vás už všudypřítomné davy unavují – klid a mír 75hektarové botanické zahrady je správná volba. K největším tahákům patří Národní orchidejová zahrada, ve které se vyhlášené květiny pěstují již téměř sto let. Vstupné je 5 SGD (90 korun), pro studenty pouhý jeden dolar (cca 20 korun). Ze tří tisíc zde pěstovaných druhů orchidejí a jejich hybridů spatříte neuvěřitelných 600. Hned vedle orchidejové zahrady se nachází jedno se tří zdejších velkých jezer: Symfonické jezero. Na jeho břehu se v průběhu roku uskutečňuje řada koncertů pod širým nebem, při kterých okolní floru a příchozí rozvlní rytmy rokenrolu i klasické opery.
Kousek od jezera a orchidejí se nachází Zázvorová zahrada, jež schraňuje 250 rostlin z čeledi zázvorníkovitých. Léčivým zázvorem tu však medicína teprve začíná, pokud se přesunete do Léčebné zahrady, uvidíte přes 400 druhů rostlin používaných v lékařství. Botanické zahrady nabízí nejrozličnější bezplatné prohlídky s průvodcem, při kterých se jistě dostanete také na dřevěnou promenádu vinoucí se pozůstatkem pravěkého deštného lesa, jenž kdysi pokrýval většinu území.
Nevyběhaným jedincům či těm, kdo nevyhledávají mrakodrapy ani hlavní turistická lákadla, má Singapur stále co nabídnout. Právě pro vás je tu TreeTop Walk nebo jihozápadní Singapur a turistická stezka Southern Ridges.
TreeTop Walk je soubor stezek v rámci MacRitchie Parku v centrální oblasti země. Hlavní atrakcí je visutý most, ten měří zhruba 250 metrů a v nejvyšším bodě dosahuje 25 metrů (jako devítipodlažní dům). Snadno tu narazíte na makaka. Ale pozor, nedívejte se mu do očí, ani se na něj neusmívejte – pro tyto opice jsou odhalené zuby známkou agresivity. Rovněž se raději držte ve větší skupině, jinak si vás makakové vyhlédnout jako snadný terč pro ukradnutí svačiny z batohu, jako se stalo naší kamarádce. Kromě opic ji překvapil ještě varan, který bezostyšně okouněl na kraji cesty.
O něco méně adrenalinový je druhý výlet. Výhodné je začít u stanice metra Kent Ridge a projít soustavu parků ze severozápadu od Kent Ridge Parku. Cestou neminete působivý most ve tvaru listu, visutý chodník, z něhož dohlédnete na stromy v džungli na přilehlém kopci, a Henderson Waves – vlnitý most zavěšený ve výšce 36 metrů nad úrovní lesa, jenž spojuje stezku Southern Ridges s parkem Mount Faber. Se vším všudy našlapete něco kolem devíti kilometrů. Přesto tento výlet doporučuji pojmout celodenně a zahrnout i oběd. Ať už v restauraci s výhledem na vrcholu Mount Faberu, nebo připravený doma, základem je dostatek pitné vody. Nepodceňte místní horké a vlhké klima.
Jak zahnat úpal kokosovým mlékem se dozvíte v příštím, posledním článku mé singapurské série, ve kterém se podíváme na zoubek nevšedním místům Singapuru.

Singapur: neomezené zákazy i možnosti

„…ať vyplní se sen, v němž zpátky domů chcem přes Singapur,…“ Donedávna jsem kromě písně ze známého kresleného seriálu o Willym Fogovi neměla o tomto malém asijském státě žádnou představu. Kde se nachází? Jakým jazykem se tam mluví? Jak je velký? A proč ho při cestě kolem světa zaručeně neminout?
Tímto článkem nakusuji velké téma malinkého ostrova, který jsem měla to štěstí navštívit a jenž je pozoruhodnou směsicí evropských a asijských kulturních zvyků. Dochází zde k obrovskému ekonomickému i urbanistickému růstu a život je díky tomu patřičně drahý. Vedení města velmi dbá na čistotu, viděli jsme, jak jsou stanice metra a celé budovy omývány vodou z hadice. Stát si chce své občánky řádně vychovat, a tak používá přísný systém mnoha pokut. Za jídlo nebo pití na nepatřičných místech můžete zaplatit v přepočtu až dvět tisíc korun, za kouření dokonce 18 tisíc (1000 singapurských dolarů). Zákaz žvýkání už v platnosti není, ale pokud chcete žvýkat, musíte se nechat zaregistrovat na úřadě. Kromě peněžitých trestů se v hojné míře pěkně po asijsku uplatňují tresty tělesné. Pašování drog je dokonce hrdelní zločin. Na mne všechny ty zákazy, nařízení a pokuty působily pěkně tvrdě a stresuplodně, ale místní nevypadají, že by žili v atmosféře strachu, takže se na to asi dá zvyknout. Kromě vedra a vlhka je to ale další věc, proč bych tu trvale bydlet nechtěla. Ovšem jet do této brány Asie na parádní dovolenou? To už je jiná.
Singapur se nachází v jihovýchodní Asii nepatrný kousek nad rovníkem. Tak nepatrný, že si říkáte, jaká je škoda, že jste se na tu jižní polokouli zase nepodívali. Leží na stejnojmenném ostrově a přilehlých ostrůvcích jižně od Malajského poloostrova. Má rozlohu 720 km2, ale je to údaj spíše orientační, jelikož ještě roku 1965 byla velikost ostrova pouhých 580 km2. Asi jako kdyby Andora najednou zvětšila svou velikost o polovinu. Pokud chcete asijské porovnání, tak velmi podobný poloostrovní stát Hongkong má přes 1100 km2. I když je úředním jazykem kromě malajštiny, mandarínské čínštiny a tamilštiny také angličtina, místní se nejčastěji dorozumívají tzv. singličtinou – anglickým dialektem, který přijal slova z ostatních jazyků, nečasuje slovesa a polyká souhlásky. Snadno se vám tak může stát, že recepční hotelu vám na otázku o počtu hostů ukazuje na faktuře, že to je tam přeci napsané: „No. of Pax 2.“ Pax totiž značí pasažéra nebo osobu.
Když britská Východoindická společnost v čele s Thomasem Rafflesem místo roku 1819 objevila, jednalo se jen o pár rybářských osad. Jelikož však měly výhodnou polohu, neváhal zde sir Raffles založit město, jehož přístav se po otevření Suezského průplavu roku 1869 stal hlavním obchodním centrem plavidel směřujících z Evropy do východní Asie a zpět. První světová válka zemi vůbec nezasáhla, ale na konci roku 1941 byla obsazena Japonci a to pro ni a její obyvatele, většinou Číňany, znamenalo pohromu. Po válce bylo území považováno za kolonii anglické koruny, ale postupně získávalo nezávislost, až se v roce 1965 osamostatnilo od Británie i Malajsie.
Ale zpět k tomu, co vám jistě vrtá hlavou – jak je možné, že se plocha státu za 50 let zvětšila o 140 km2? Žijí zde dobyvatelé zámořských území či dokonce sousedů? Vysvětlení je sofistikovanější a modernímu Singapuru vlastní – územní zvětšování nastává díky zasypávání okolního moře pískem. Do roku 2030 má vláda v plánu zasypání dalších 45 km2.
Kromě hlavního města Singapur se na ostrově rozprostírá přilehlá aglomerace. Jelikož ale metro (které je na svých koncích nadzemní) jezdí na všechny strany téměř až k hraniční Johorské úžině, dá se veškerá urbanizace pokládat za jednu obrovskou metropoli. Jedna rozdvojka metra jezdí až na letiště, Praha by se mohla inspirovat. Systém dopravy se mimo hlavní město neliší, všude vás doveze SMRT (Singapore Mass Rapid Transit), místní přepravce. Kromě metra brázdí ulice autobusy, nezřídka se jedná o tzv. double deckery připomínající kus anglické historie. Pro studenty jsou inzerovány slevy, já sama jsem to ovšem nezkoušela a vsadila na souhrnný, byť možná trochu dražší, lístek. Důvodem byly již zmiňované autobusy. V těch totiž musíte mít s sebou přesnou sumu, kterou hodíte do mističky u řidiče.
Singapur patří k předním asijským finančním a obchodním centrům. Nad starou čínskou zástavbou v samém srdci města dominují mrakodrapy bank, z nichž ty nejvyšší dosahují výšky 280 metrů. Místní banka UOB postavila na nábřeží budovy dokonce dvě, ta vyšší disponuje 280 metry a 67 patry. Nižší stavba má „pouhých“ 162 metrů a 38 pater. Na druhé straně řeky se nalézá muzeum asijských civilizací, které nabízí detailní pohled na asijskou kulturu, dějiny i náboženství. Kromě muzea zde můžeme navštívit také národní galerii umění, katedrálu svatého Ondřeje (žije zde 19 % křesťanů) či zamířit do nedalekého Fort Canning Parku. Ten skýtá útočiště před všudypřítomným horkem, i když při výstupu do kopce, na kterém leží, se asi stejně zapotíte. Milovníkům historie však bude útěchou Battle Box Museum, podzemní komplex bývalého britského velitelského stanoviště, kde v únoru 1942 museli místní kapitulovat před Japonci. Komu se nechce do schodů, může zkoumat kulturní dědictví v Peranakanském muzeu. Peranakanové (neboli „zde narození“) jsou potomci přistěhovalců, převážně čínských a indických, kteří se ženili s místními malajskými ženami. Muži jsou nazýváni Baba a ženy Nonya a jejich kultura zvláštně kombinuje madonky a viktoriánské nádobí s čínskou květinovou výzdobou.
Cestou zpět do centra kopírujeme řeku, jež se jmenuje – jak jinak – Singapore River. Při jejím ústí shlíží na zátoku Marina Bay místní symbol Merlion (neboli Mořský lev). Skulptura má rybí tělo, které představuje původní rybářskou vesnici, a lví hlavu. Ve 13. století zde totiž místní princ při lovu prý zahlédl lva, a tak dal město přejmenovat na Singapuru (neboli Lví město). Jelikož je však dokázáno, že lvi na ostrově nikdy nežili, mohlo se jednat maximálně o tygra a událost je tak spíše bájí než pravdivým příběhem. Ať tak či onak, zvíře proslulo jako národní symbol země a najdete ho na všech suvenýrech. Po zvláštním obloukovém Esplanade Bridge se dostaneme k dalšímu typickému úkazu – durianu, resp. ke stavbě, jež toto vysoce aromatické ovoce připomíná. Esplanade – Theatres on the Bay je domovem symfonického orchestru i řady divadelních a tanečních souborů. Je odtud výborně vidět na další stavbu, kterou inspirovala příroda – ArtScience Museum ve tvaru lotosového květu z roku 2011. Dostaneme se k ní po Helix Bridge, mostu ve tvaru dvojité spirály, jež byla inspirována strukturou DNA.
Naproti muzeu umění a vědy se do výše téměř 200 metrů tyčí pro našince naprosto nepochopitelná stavba – hotelový resort Marina Bay Sands zahrnující 2561 hotelových pokojů, muzeum, divadla, vybrané gurmánské restaurace, kluziště a největší světové kasino. Další kasino se nachází též v připojeném obchodním centru s vlastní umělou řekou a nabídkou vyhlídkových plaveb, při kterých můžete obdivovat obchody luxusních značek. Nezapomeňte se na to ale pořádně obléknout, prostory jsou řádně vymražené na 16 °C, jak je zde dobrým zvykem každého interiéru, hotelovým pokojem počínaje a autobusy konče. Ohromná stavba se skládá ze tří hotelových věží, jejichž střechy spojuje Skypark – 340 metrů dlouhá střešní terasa ve tvaru surfového prkna, která věže dokonce o 67 metrů přečnívá, s vlastním 150metrovým bazénem a kapacitou 3900 osob (vešlo by se tam 4,5 letadel typu Airbus A380). Nedaleko se nachází také singapurské ruské kolo (Flyer), které se svými 165 metry bylo donedávna vůbec nejvyšší na světě.
Za resortem se nachází pro mě nejúchvatnější část centra – botanické zahrady budoucnosti Gardens by the Bay. Po levé straně jako ulity hlavonožců stojí dva obrovské skleníky ukrývající více než 200 tisíc rostlin patřících k 800 druhům. Cloud Forestu a jeho tropickému horskému klimatu dominuje 35 metrů vysoká hora s vodopádem, kolem které rovněž vede vyhlídková plošina, jako ostatně celou stavbou. Vstupenka však stojí kolem 500 korun, takže pokud máte málo času, peněz nebo obojího, skleníky klidně vynechte. I tak budete uneseni na nejvyšší možnou míru. Gardens by the Bay totiž nejsou obyčejnou botanickou zahradou (jako by v Singapuru vůbec slovo „obyčejné“ mělo místo). Nepřehlédnutelnou součástí a hlavní atrakcí je tzv. Supertree Grove (Les superstromů). Výfukové komíny parních turbín, jež pomocí přírodních zákonů a biomasy vyrábí energii pro skleníky, pokryté obarvenou ocelí a 163 tisíci rostlin a spojené ochozem ve výšce 22 metrů, to je pravý ráj milovníků sci-fi a botaniky. Dvakrát za večer zde probíhá světelná show. V den naší návštěvy se pod „stromovím“ nalézaly umělé sochy dinosaurů, které však vskutku živě kývaly hlavou, máchaly ocasy a vydávaly skřeky. O kus dále ve směru řeky se gigantická socha sedmiměsíčního chlapce díky optickému klamu jakoby vznáší metr nad zemí. Cestou po více než 100hektarové zahradě jsem potkala rovněž sochy ptáků nebo keře vystříhané do tvarů zvířat. Všude se nalézá ohromné množství stromů, keřů a květin s popisem a pár zajímavostmi na informační tabulce. Při svých toulkách jsem narazila na řadu malých tematických okruhů se zaměřením tu na Afriku, tu na různé typy zahrad a tu třeba na palmy (mezi nimi i v dnešní době často proklínaná palma olejná). Areál disponuje informačními stánky a množstvím restaurací i sociálních zařízení. Ve všední dny tam nechodilo moc lidí, a tak jsem si dovolila sníst jídlo na lavičce s výhledem na jezírko. Viditelného zákazu jídla jsem si nikde nevšimla, a nechat hluk a úmorné horko města za mnou bylo vskutku pohádkové (i když právě tady jsem si nakonec nejvíce spálila ramena).
Centrum Singapuru je památkami a technicky vyspělými, hypermoderními stavbami přeplněné. Hustota těchto zajímavostí je skoro stejná jako hustota obyvatelstva: 7800 na km2 (pro srovnání – v ČR je to 134 obyvatel na km2). I přes značnou přelidněnost je zde úroveň života velmi vysoká, město zřídilo mnoho parků a rostliny najdete růst všude, dokonce houfně i na domech!
O floře a fauně se více rozepíšu až v dalším článku, ve kterém se společně podíváme na místní zoologickou zahradu, jež si kvalitou nijak nezadá s tou pražskou (a to už je co říct).