Adam Šůra

Dobroduš: nepomáhají jen psychiatři

Když člověk duševně onemocní, je mu v naší zemi zajištěna zdravotní péče. Dostane svého psychiatra, který mu předepíše léky dle individuálních potřeb. Ale člověk s duševním onemocněním nemá jen nemoc. Má taky svůj život – a ten se změnil.

Ve chvíli, kdy je člověku diagnostikováno nějaké duševní onemocnění, získává jakousi „nálepku“ a vzniká stigma: je to ON, kdo má doživotní diagnózu, se kterou se nedá nic dělat. Psychiatricky nemocný člověk je z pohledu veřejnosti někdo, kdo může kdykoliv neočekávaně zareagovat agresivně, i zabít. Ten, který trpí neustále halucinacemi a bludy, který je líný, odsouzen k opakovaným hospitalizacím. Stigma je samozřejmě posilováno postojem veřejnosti a zejména médii.

dobro

Člověk s psychiatrickou diagnózou tak zjistí, že má invalidní důchod, že je plně závislý na svém okolí (často na rodičích), že jeho cifra na váze je čím dál vyšší a že nemá na to, aby se s někým seznámil. Postupně přestane chodit ven, uzavře se před okolím. Často ho začnou napadat myšlenky na sebevraždu. Život v izolaci přispívá k dalšímu zhoršovaní zdravotního stavu.

Česká společnost není připravena na to, že lidé s psychiatrickou diagnózou mohou žít v přirozeném prostředí, v komunitě ostatních lidí. Dle názoru mnoha lidí patří psychiatricky nemocní pacienti „za plot“ a do psychiatrických ambulancí, kde dostanou recept na další dávku léků.

Pacienti ale nechtějí žít jen svými léky. Mnohdy také touží mít přátele, patřit někam, chodit do kavárny, stát se členem např. šachového klubu. Ale většinou si netroufnou kamkoliv přijít. Nesou si vnitřní i vnější stigma. Sociální služba Dobroduš diakonického Střediska křesťanské pomoci v Praze se snaží tuto propast mezi duševně nemocnými lidmi a takzvaně normálním světem překonat. Jejím cílem je umožnit psychiatricky nemocnému člověku sdílet s někým svůj svět a budovat reálné vztahy i mimo zdi domova nebo léčebny a nabízet mu životní alternativy. Je to jedna za opomíjených cest, jak podpořit takto nemocné lidi v komunikaci a interakci s okolím.

Dobroduš cílí hlavně na ty, kteří za sebou mají různé zkušenosti s duševním onemocněním, ale nepotřebují akutní psychiatrickou pomoc. Spíše potřebují podporu, přirozený lidský kontakt a jakési průběžné, dlouhodobé doprovázení, které jim v dostupné psychiatrické péči mnohdy chybí.

Součástí služby je i projekt Dobrovolníci v Dobroduši. Zapojení dobrovolníků do služ- by a zejména jejich ochota být v průběžném, podpůrném kontaktu s klienty, se ukazuje jako velmi vhodný nástroj ke zmírnění izolace lidí s duševním onemocněním a k jejich aktivizaci. Právě dobrovolníci, ženy a muži různého věku, různých zkušeností, s rozmanitými zájmy, a zároveň lidé nezatížení odborností, mohou přinést do života člověka, který se potýká s duševní nemocí, chybějící sociální kontakt.

Spolupráce dobrovolníka a člověka s duševním onemocněním je postavena na autentickém a rovnocenné vztahu. Oba zúčastnění mohou přinášet své podněty a nápady jak trávit společný čas, mohou sdílet informace, zkušenosti, mohou se i jeden vůči druhému vymezit, pokud nastane taková situace. Zároveň dostávají průběžnou podporu a zpětnou vazbu od pracovníků služby i mezi sebou navzájem. Vztah založený na partnerství s sebou tudíž nese veliký rozvojový potenciál ve schopnosti vztah navázat a poté v něm i obstát (a to třeba v situacích, které jsou vztahově náročné – kdy přicházejí pocity odmítnutí, neporozumění, kdy se střetávají nálady a představy o společném trávení času). Pracovníci služby Dobroduš se snaží podporovat zdravé stránky vztahu a tím posilovat vědomí o vlastní hodnotě – někdo o mě stojí, někomu je se mnou dobře, můžu s někým zažít něco zajímavého a smysluplného a to, že někdo odmítne jednu věc, neznamená, že mě odmítá celého, apod.

Na podzim roku 2005 Dobroduš získal první zájemce o dobrovolnictví. V lednu 2006 vznikla první dvojice klient–dobrovolník. Dnes je dvojic 30. Dobroduš však dobrovolníky stále hledá. Připojte se!

www.dobrodus.cz
dobrodus@diakonie.cz
tel.: 602 142 055, 777 734 185, 222 512 760
Korunní 60, Praha 2, 120 00.

 

Dříve nebyly na děti kladeny takové nároky jako dnes

Posláním Služby pro rodinu a dítě Diakonie SKP Praha je podporovat rodiny s dětmi v nepříznivé životní situaci. Cílem je pomoci rodině vytvářet bezpečné a stabilní prostředí pro vývoj dětí. O službě jsme si povídali s její vedoucí Silvií Ročovskou.

Kdo je váš typický klient? Laik si představí matku samoživitelku s nižším vzděláním a nízkými příjmy. Odpovídá to skutečnosti, nebo je to zkreslený pohled?
Z větší části to je tak, jak říkáte – často se jedná o neúplné rodiny, ale zrovna tak máme dost rodin úplných. Problémy ve výchově dětí a narušená komunikace v rodině se týká bohužel všech rodin napříč různým stupněm vzdělání a příjmu.

Nabízíte rodinám podporu v celé řadě oblastí. Od pomoci s výchovou a péčí o dítě přes vztahy v rodině až třeba po pomoc se sestavováním rodinného rozpočtu. S jakým problémem se na vás klienti nejčastěji obracejí?
Nejčastěji se na nás obracejí rodiny, které řeší současně několik problémů najednou. Podle statistických dat je to na prvním místě výchova a péče o dítě a finanční zajištění rodiny. Výchova dítěte se týká především dětí školního věku. Většinu dětí máme ve věku dospívání a chvíli před ním. Dvanáctiletý potomek má už svoji hlavu a klima v rodině se mění vlivem přirozených vývojových změn. Na to by měla rodina flexibilně reagovat – pravidla v rodině změnit, pokud již nějaká byla vytvořena. S rodinami řešíme problémy s chováním dětí doma i ve škole, školní neprospívání a vůbec vše, co se týká života dítěte včetně navazování sociálních vztahů a volnočasových aktivit. Problematický je jakýkoliv extrémní výchovný styl – příliš liberální, který nedává pravidla a jasné hranice, i styl autoritářský s vysokými nároky na dítě.

A finanční zajištění rodiny?
Ekonomická situace v rodině je samostatná kapitola. Materiální chudoba ovlivňuje několik dalších oblastí – rodina má nestabilní a nekvalitní bydlení, nestabilní příjem, což souvisí se zadlužeností a celkovou mírou stresu v rodině. Snažíme se, aby se znevýhodnění těchto rodin eliminovalo a aby nebránilo začlenit se do naší společnosti.

Mají nepříznivé situace v rodinách specificky novou, současnou souvislost? Často je například zmiňována všudypřítomná a snadná dostupnost pasivního rozptýlení, které nabízí televize, internet či takzvané informační technologie. Má to podle vás vliv na schopnost dobře zvládat chod rodiny, či spíše nikoliv?
Domnívám se, že televize, internet a další informační technologie nemají vliv na schopnost dobře zvládat chod rodiny. Odpověď není snadná. Nepříznivé situace v rodině vznikají z nejrůznějších důvodů. Mezi výrazné vnější vlivy patří chudoba, o které už jsem mluvila. Mnoho rodičů, kteří k nám dochází, má nízké vzdělání a jejich výdělek nedostačuje k pokrytí nákladů rodinného života. Důsledkem chudoby může rodina poměrně rychle přijít o střechu nad hlavou – zvlášť, pokud je jeden z rodičů nezaměstnaný. Účinek chudoby umocňuje také nedostatečná nebo vůbec žádná podpora v širší rodině a s ní související malá schopnost navazovat vztahy. Z vnitřních ohrožení rodiny pak hraje důležitou roli rozpad rodiny, dlouhodobá vážná nemoc rodiče, závislost na návykových látkách či jakákoliv změna, která způsobuje rozkolísání života v rodině. Rodiče, kteří k nám docházejí, často sami vyrostli v těžkých podmínkách a nemají odkud brát nebo mají vlivem současné situace sníženou kapacitu vyladit se na potřeby dítěte.

Nabízíte pomoc i se vzděláváním dětí. Čím to, že problémy se vzděláváním a případnou pomoc rodičům nezvládnou řešit samy školy?
To je dobrá otázka. Dříve pravděpodobně nebyly na děti kladeny takové nároky jako dnes. V současné době se dítě potřebuje na školu připravovat i doma, a pokud nemá nikoho, kdo mu s tím pomůže, dostává se do problémů, které ovlivňují jeho sebehodnocení. Při práci s rodinou jsme vždy v kontaktu se školou a pátráme po možnostech, jak by mohla žáka podpořit. Faktem ale je, že doučování v jiném prostředí než ve škole, třeba v exkluzivním vztahu s dobrovolníkem, je pro dítě mnohem lepší.

Dobrovolnický program je důležitou součástí vašich služeb. Jaké předpoklady by měl dobrovolník mít, kromě ochoty nabídnout svůj volný čas? Dobrovolník by měl být zralou osobností, která chce druhým dávat, zároveň však v dávání neztrácí samu sebe, svoje potřeby a přání. Každému dobrovolníkovi pomáháme na počátku činnosti odhalovat jeho motivaci, která je pro práci určující. Dobrovolník by měl být také schopen slevit ze svých vznešených cílů, kterým někdy konkrétní rodina není schopna dostát. Rovněž je zapotřebí, aby se dokázal naladit na hodnoty a principy naší práce s rodinou. Konkrétně to znamená, že např. princip „podpora samostatnosti a autonomie klienta“ stojí nad našimi, tudíž i dobrovolníkovými cíli a často dělá těžkou hlavu jak pracovníkům, tak dobrovolníkům.

Jak se vám zatím dobrovolnictví osvědčilo?
Dobrovolnický program vhodně doplňuje naši službu a zvyšuje její efektivitu. Dobrovolnická činnost pomáhá dětem nejen s přípravou do školy, ale i se smysluplným trávením volného času. Prostřednictvím vztahu mezi dobrovolníkem a dítětem se doplňují slabé přirozené sociální vztahy v rodinách a v blízkém okolí dítěte a zároveň se tlumí rizika jejich prostředí. Vedle zlepšování školního prospěchu jako výsledného efektu má dítě ve svém životě dalšího pomocníka, který mu nabízí nové hodnoty, zájmy a věnuje mu individuální pozornost, po které všichni toužíme.

Máte dobrovolníků dostatek, či nikoliv? Na koho se mohou zájemci o dobrovolnictví obrátit?
Dobrovolníků nikdy není dost. Poptávka rodin převyšuje naši nabídku. Zájemci se mohou obrátit na mne jako vedoucího služby, v tuto chvíli jsem zároveň i koordinátorem dobrovolníků, případně na kteroukoliv moji kolegyni.

Kontakt pro zájemce o dobrovolnictví: Mgr. S. Ročovská, tel.: 777 734 182.

Vánoční krabice od bot

V osm hodin ráno se scházíme na pražském Žižkově. Naďa bravurně provede velkou a hlavně dlouhou dodávku úzkým průjezdem, ve kterém se vzdálenost mezi stěnami a zpětnými zrcátky počítá na jednotky centimetrů. Můžeme nakládat. Ve skladišti žižkovského českobratrského sboru čekají stovky a stovky dárků. My jich potřebujeme do dodávky dostat osm set. Trvá nám to přibližně hodinu. Když je hotovo, koordinátorka Tereza si oddychne – zase se chvilku může věnovat své dvouapůlleté dceři. Nás s Naďou čeká cesta do Ústí nad Labem, přesněji do tamních Předlic. Nachází se tam jedna z nejdrsnějších vyloučených lokalit v Česku.

Dárky, které vezeme, vybíraly a balily za pomoci rodičů či učitelů děti. Posílají je zase dětem. Děti ze zaopatřených poměrů dětem, které se narodily do chudoby. Aby všechny dárky měly přibližně stejný formát, měly by se balit do krabic od bot. Ne všichni to dodržují. Jestli v některé zabalené krabici byly původně boty, musely to být boty obra. Ale to nevadí. Důležitější než striktní dodržování pravidel je v tomhle případě dobrá vůle.

krabiceVánoční krabice od bot má původ ve Spojených státech a tradici v západní Evropě. Akci do Česka přinesl evangelický farář Mikuláš Vymětal. Šlo o jednu z reakcí na organizovanou nenávist vůči chudým – především Romům – ve Šluknovském výběžku, která na sebe vzala v létě 2011 podobu mohutných protiromských pochodů. Krabice od bot představuje pokus, jak nastolit v tématu plném zlobných emocí a konfrontace spíš laskavost a solidaritu. Jak moc se to bude dařit, ukáže čas. Jisté každopádně je, že i přes minimální propagaci je o akci rok od roku větší zájem. Loni bylo v Česku 22 sběrných míst, kam mohli lidé nosit dárky určené chudým dětem. Letos takových míst bylo 48. Zapojilo se 22 základních škol. Loni se rozdalo 4 000 dárků. Kolik letos, není zatím spočítáno, ale méně než 6 000 to nebude.

Dobrá zpráva také je, že čím dál více lidí nespoléhá na centrální sběrná místa. Rozmáhá se takzvaná “Krabice přes ulici”: lidé si s pomocí místních úředníků, obvodních lékařů či učitelů zjistí, kdo jsou lidé potýkající se s chudobou v blízkém okolí. Dárky se pak předávají přímo adresně a lidé ze zaopatřených poměrů se potkají s chudými lidmi tváří v tvář. Vzniká tak přímí kontakt mezi skupinami, které se jinak míjejí.

Někde ale takový kontakt asi není možný. To je případ lokality, kam míříme s dodávkou naloženou až po okraj osmi sty dárky. Některá místa na okraji ústeckých Předlic slouží jako výborná lokace k válečným filmům: bloky domů mají vymlácená okna a ulice zejí prázdnotou. V místě, kam míříme, to není o moc lepší – s tím rozdílem, že v rozmlácených domech pořád žijí lidé. Zajíždíme do zpustlého areálu neurčitého charakteru. Při bližším ohledání se ukazuje jako sídlo ústeckého undergroundu. David, majitel jednoho z barů (oficiálně se však jedná o sklad), nám pomáhá dárky ukládat.

Bude taky pomáhat s jejich rozdáváním, až si pro ně přijdou jeho sousedé – chudí Romové a jejich děti. Jeho názor na ně je ale prost všeho sentimentu: jedná se prý o lidi, kteří jsou úplně na dně. Nejen majetkově, ale celkově. Odpadky například už léta běžně hází z vymlácených oken na dvůr. Vznikla hromada v některých místech i pět metrů vysoká. Občas se sama vznítí. Tlačí se také na stěny a okna Davidova baru, ve kterém je tak celý den šero. Vysvětlit sousedům, že házet odpadky na dvůr není nutné ani dobré, ale podle Davida nejde. Několikrát se o to pokoušel. Nepomohlo ani přesvědčování ani vyhrožování.

Sociální vyloučení má tady na okraji Předlic tu nejdrsnější podobu. Pomoc místním lidem by vyžadovala neskutečné množství trpělivé a promyšlené práce. Ústecké úřady teď ale mají asi jiné starosti. Zrovna v době naší návštěvy vešel ve známost policejní zátah proti bývalým krajským politikům podezřelým z rozkrádání evropských fondů. A samo město nemá už několik měsíců funkční radu; místní politici se nedovedou dohodnout.

Pracovní vykořisťování se děje i dnes a v naší společnosti

V lednu 2016 se na Diakonii ČCE – Středisko celostátních programů a služeb (dále jen Diakonie) obrátil koordinátor pracovníků s bulharským občanstvím s prosbou o pomoc. S problémy se začali v dané firmě potýkat od září 2015: mzda jim byla změněna z hodinové na úkolovou, a došlo tak k jejímu reálnému snížení – normy byly nastaveny nesplnitelně.

Pracovníci sice dostávali i nadále vyplacené dílčí částky formou záloh, měsíčních záloha však nikdy nepřekročila částku 3 000 Kč u jednotlivého pracovníka. V řádném výplatním termínu pak někteří v určitých měsících nedostali vyplaceno nic, ačkoli měli odpracováno v průměru 250 hodin měsíčně! Řada lidí se tak ocitla v zoufalé finanční situaci: bez prostředků na ubytování a potraviny, a nakonec i na cestu do práce.

Pracovní vykořisťování nepatří bohužel ani do učebnic historie, ani do historických románů a nelze si ho pojit pouze s divokým kapitalismem 19. století. Pro mnohé lidi se jedná o skutečnost zažívanou i v sociálním státě jako Česká republika druhé dekády 21. století. Zvláště pracovníci ze zahraničí jsou nejvíce zranitelnou skupinou. Přitom jejich přítomnost na českém pracovním trhu je oboustranně výhodná. Mnohá odvětví si již nedokážeme představit bez zahraničních pracovníků, zvlášť v poslední době, kdy zaměstnavatelé žehrají na nedostatek pracovních sil. Pracovníci z chudších regionů Evropské unie u nás získávají možnost uživit nejen sebe, ale i své rodiny doma.

Bohužel se tito pracovníci stávají nezřídka obětí pracovního vykořisťování. Teoreticky by měli mít jako občané EU stejná pracovní práva, která má každý Čech. Často ale neznají jazyk či místní pracovně-právní prostředí. Toho zhusta zneužívají různí místní nepoctiví zprostředkovatelé práce, pracovní agentury či zaměstnavatelé.

Nejčastější případy vykořisťování
– obtížně splnitelné normy
– nevhodné pracovní podmínky
– nevyplácení dohodnuté mzdy
– strhávání dodatečných poplatků ze mzdy
– neproplácení přesčasů a nezapočítávání odpracovaných hodin
– nucení k nedohodnuté práci
– pokuty za drobné prohřešky
– nedodržování přestávek
– pohrůžky slovním nebo fyzickým násilím
– násilí a neoprávněné zadržování osobních dokladů

Pomoc v praxi
Diakonie provozuje registrované sociální služby v Praze a Plzni zaměřené na krizovou pomoc, terénní službu a azylové bydlení pro vykořisťované pracovníky. Jak to vypadá v praxi? V případě vykořisťovaných pracovníků zmíně- ných v úvodu článku Diakonie nejprve sjednala setkání s pracovníky na ubytovně, která patřila pracovní agentuře. Situace se zde totiž zdramatizovala po vánočních svátcích 2015, kdy 12 osob bylo přinuceno za asistence policie opustit ubytovnu z důvodu neplacení nájemného.

Po příjezdu pracovníků Diakonie na ubytovnu se rozběhla živelná diskuse. Většinu z ní zabral popis obtížných pracovních podmínek ve spojení s nejasným systémem odpracovaných hodin a odměňování za vykonanou práci. Pracovníci Diakonie se také dozvěděli o nedodržování základních bezpečnostních pravidel: např. v provozu, kde se obrábí kovové odlitky, byli pracovníci vystaveni působení jedovatých výparů bez jakýchkoliv bezpečnostních pomůcek. Všichni se shodli, že nadále nechtějí v těchto podmínkách pokračovat, ale zároveň vyjadřovali své oprávněné obavy, že nedojde k vyplacení posledních mezd.

Diakonie nabídla pomoc se zajištěním základních potravin pro celou skupinu a ještě během setkání byl telefonicky kontaktován objednavatel pracovní síly – menší česká firma s dlouholetou tradicí strojírenské výroby působící ve středních Čechách. Odpovědný manažer odmítl jakoukoli debatu s tím, že firma vůči pracovní agentuře uhradila veškeré své závazky a že v případě, pokud bude podán podnět ke kontrole, bude uplatňovat také náhradu škody, která firmě vznikla tím, že se celá skupina pracovníků nedostavila do práce.

Na upozornění, že mnozí z těchto lidí nemají peníze ani na jízdenku na autobus do zaměstnání (továrna sídlí ve vzdálenosti cca 30 km od města), manažer reagoval konstatováním, že to ho nezajímá a že to je starost koordinátora z příslušné agentury. Podněty k prošetření případu oblastním inspektorátem práce nakonec podalo 10 osob. Ze strany tohoto úřadu bylo oznamovatelům přislíbeno, že vykoná příslušnou kontrolu u zaměstnavatele v plánovaném termínu, tedy do konce srpna 2016. Kontrola stále neproběhla a případ není stále dořešen.

O čem případ vypovídá?
Případ ukazuje situace, jak se inspekci práce nedaří z kapacitních důvodů plnit svoji roli vůči zahraničním pracovníkům, pro které je jeden z nejdůležitějších faktorů rychlost vyřízení případu a vymožení dlužné částky. Od podání stížnosti, tj. během pěti měsíců, neprovedl inspektorát práce žádnou kontrolu ani u zaměstnavatele (tj. agentury práce) ani u objednavatele (tj. firmy).

Chování zástupce objednavatele pracovní síly demonstruje běžný alibistický přístup, který je umožněn v podmínkách nepřímého zaměstnávání. Zřeknutí se odpovědnosti zaměstnavatele vůči pracovníkům přes agenturu práce je častým jevem v situaci tzv. řetězení smluv a subdodavatelských vztahů, kdy nakonec pracující často ani nevědí, pro koho vlastně pracují. Případ ukazuje i zranitelnost pracujících v případě, že zprostředkovatel práce jim současně poskytuje ubytování.

Zároveň případ ilustruje častý postup policie, která při vystěhování osob z ubytovny nevyhodnotila situaci komplexně. Bránila práva majitele ubytovny a nikoli postižených pracovníků, na jejichž zoufalé situaci měl právě majitel ubytovny podíl. Na základě sdělení pracovníků se lze domnívat, že policie nevyvodila ze situace ani podezření na pracovní vykořisťování.

 

Jak pomáhá Diakonie?
– sociálně-právní poradenství pro osoby, které potřebují pomoc při uplatňování svých práv a oprávněných zájmů v Česku
– potravinová pomoc
– šíření informací o českém pracovním trhu v jazycích nejčastějších cílových skupin (muži v  produktivním věku
z Bulharska nebo Rumunska)
– zprostředkovávání kontaktů mezi klienty, státními úřady a zaměstnavateli
– ubytování pro osoby, které nemají finanční prostředky a  hrozí jim bezdomovectví

Rizika ať nese zaměstnanec
Žijeme všichni době, kdy pomalu mizí sociální výdobytky posledního století. Pomocí prekérních smluv na DPP a DPČ a nepřímého agenturního zaměstnávání se rizika podnikání stále více přenášejí na zaměstnance. Zahraniční pracovníci jsou pak obzvlášť zranitelní.

Tlaku prekerizace práce (neplnohodnotná práce, do níž nejsou započteny některé povinné náklady; cena služby a odměna pracovníka se tak snižuje) lze čelit různými způsoby: většími pravomocemi a kompetencemi inspektorátů, větší informovaností policie, větší angažovaností odborů, spoluprací s různými institucemi v domovských zemích pracovníků, upřednostňováním pracovních smluv před dohodami, kampaněmi k informování lidí odcházející za prací do Česka apod.

Proto se Diakonie, vedle své přímé sociální práce a terénních výjezdů, věnuje preventivním kampaním v zemích původu, sdílení know-how s českými organizacemi a advokacii směrem ke státním úřadům.

Konkurz do souboru Čhavorenge

čhavo

„Dobrý den, cigáni! Jak se máte všeci Romové?“ To přišla „teta Ida“ a všichni zpozorněli. Romská omladina, která se letos o jednom jarním dnu dostavila do vsetínského Horního sboru, čekala právě na ni.

S pomocí vsetínské Diakonie se zde konal konkurz do souboru Čhavorenge – projektu na pomoc mladým Romům z vyloučených lokalit pod vedením Idy Kelarové. Soubor pro vybrané mladé zpěváky a zpěvačky je dlouholetým pokusem přivést mladé Romy skrze hudbu k cílevědomé práci na sobě. Cílem je také udržovat vysokou úroveň romské hudební kultury, která v posledních letech upadá.

Ida Kelarová, romská herečka, zpěvačka a sbormistryně, světově proslulá svými nekonvenčními kurzy zpěvu, o tom ví své. „Když jsme před dvaceti lety přijeli do slovenských osad, v každé hrála cimbálovka. Dnes tam neznají ani housle. Romská kultura je úplně zmrvená,“ nebere si servítky. „Trend je dnes dělat hudbu s naprogramovanými klávesami, které hrají místo člověka. Většina Romů pak nedá dohromady ani pořádný čardáš,“ dodává.

V souboru Čhavorenge nemají naprogramované klávesy místo. Adepty, kteří projdou konkurzem, čeká letní soustředění, kde se cvičí živá hudba. A dost tvrdě, jak zachycuje nejnovější dokument režiséra Tomáše Kudrny nazvaný „O čo Ide Idě“. Filmaři strávili se souborem loňské letní soustředění. Zaznamenali, že cesta ke koncertnímu výkonu, který z hlediště působí jako výtrysk přirozené muzikality a nevázané spontaneity, je plná normální dřiny. O to ale jde: Ida Kelarová vědomě přivádí mladé lidi k poznání, že skutečný úspěch vyžaduje disciplínu, odhodlání, vůli a vytrvalost. Nutno přitom dodat, že úspěchy soubor Čhavorenge opravdu má. V poslední době úzce spolupracuje s Českou filharmonií. Společné koncerty obou těles někdy přenášené i televizí dnes patří ke standardu souboru.

Letošní letní soustředění souboru se odehrávalo na Šluknovsku – v regionu, který v minulosti nechvalně proslul protiromskými pochody. Že místní protiromské nálady nejsou minulostí, bylo znát: soused rekreačního areálu, kde se soustředění konalo, schválně vystřelil z poplašné pistole a také se snažil jednoho z vedoucích akce vyprovokovat vulgárními a rasistickými nadávkami. Záležitost šetří policie a všimla si jí celostátní média. Účastníkům soustředění ale utkvěly spíš pozitivní zážitky.

čhavo2

Takto na soustředění vzpomíná třeba Veronika, jinak též klientka nízkoprahového kruhu jablonecké Diakonie: „Paní Ida Kelarová spolu se svým celým týmem pro nás měla připravený program, ve kterém jsme si užili spoustu radosti, učili se tance a zpívali romské nové a staré písně. Dokonce jsme si vyzkoušeli capoeiru (bojové umění s prvky tance a akrobacie původem z Brazílie, pozn. red.), hodiny angličtiny a plno dalších různých super věcí.“ Mezi ně patřilo třeba noční pozorování hvězd nebo beseda s Petrem Torákem, Romem pocházejícím z Liberce, který se po odchodu do Británie stal členem tamní policie a za svou práci byl oceněn Řádem britského impéria.

Účastníci tábora také vystoupili společně s hráči České fiharmonie na koncertech v Novém Boru, v Rumburku a na zámku Děčín. Konec letního soustředění neznamenal konec společné práce. Ta pokračuje během roku na soustředěních a koncertních turné souboru. Například konkrétně ve Vsetíně navíc vzniká ve spolupráci s Diakonií odbočka souboru složená z místních dětí. Na pravidelné zkoušky bude dojíždět nejen Ida Kelarová či její asistenti, ale i hráči České filharmonie, kteří budou mladé hudebníky seznamovat se svými hudebními nástroji.

Deset let restaurace Klobouk

Otevřením víkendové kavárny oslavila své desetileté výročí diakonická restaurace Klobouk v Terezíně.

dia1Až pojedete na sever Čech či třeba do  Českého středohoří, stavte se na jídlo či kávu v Terezíně. Místní diakonická restaurace Klobouk tu úspěšně funguje už deset let. Provoz zahájila po povodních v roce 2002, které zasáhly obce a města jak v Česku, tak v sousedním Sasku. Na nápravě povodňových škod spolupracovaly české i německé Diakonie. Součástí byly i povodňové sbírky. Zvláště na německé straně se podařilo shromáždit více financí, než vyžadovaly tehdy aktuální potřeby. Po dohodě s Diakonií Litoměřice se proto německá Diakonie Katastrophenhilfe rozhodla věnovat část finančních prostředků na nákup a obnovu tří domů v povodněmi zasaženém Terezíně.

Diakonie Litoměřice zde potom začala provozovat službu chráněného bydlení a právě restauraci Klobouk. Ta není běžným komerčním podnikem, ale také pracovištěm, kde mohou najít pracovní uplatnění lidé s mentálními handicapy. Začátky restaurace Klobouk nebyly jednoduché. Před deseti lety byly v  Česku s  obdobným typem sociálního podnikání minimální zkušenosti. Dnes Klobouk představuje úspěšný podnik schopný nejen provozovat restauraci, ale taky například připravovat profesionáln%A

Zkuste Sola gratia!

Rekreační areál Sola gratia je od začátku roku opět v provozu. Do správy ho převzalo pražské ústředí Diakonie. Stejně jako v minulosti nabízí prostor pro mládežnické akce. Areál je umístěný v působivém přírodním prostředí na okraji Bystřice pod Hostýnem v Zlínském kraji. Původně byl vybudovaný jako rodinné sídlo továrníka Karla Baziky podle návrhu známého meziválečného architekta Karla Kotase. Jedná se o značně velkorysý komplex budov, které jsou zároveň velmi citlivě zasazeny do rozsáhlého anglického parku. Architektonický styl má blízko k funkcionalismu; výrazně pracuje se dřevem; je promyšlený a dodnes působivý. Hned za hranicemi areálu začínají Hostýnské vrchy, nízké pohoří s významnými poutními místy.

Za komunismu sloužil areál jako ubytovna pro žáky střední školy. Po roce 1989 ho získali restituenti a od nich areál zakoupila církev. Byl doplněný o kapli a bývalá kuželna byla přebudována na ubytovací pavilon pro tábory či kursy dětí a mládeže. Od té doby areál sloužil jako místo různých typů setkávání. Významně se mimo jiné zapsala různá hudební soustředění. Areál nabízí ticho a klid, dostatečný počet společenských místností pro dělené zkoušky i prostory pro práci celého pěveckého sboru. Změna ve službách areálu přišla až po roce 2011, kdy se jej nový nájemce pokusil neúspěšně změnit na „wellness hotel“. Od nového roku se ale nabídka Sola gratia obnovila v původním duchu. Maximální kapacita je 50 hostů. Důležitá informace zvlášť pro mládežníky je, že cenu pobytu je možné částečně snížit brigádnickou prací v areálu. Co se nabízí v okolí? Kromě již zmíněných Hostýnských vrchů je to třeba Holešov, starobylé město s dávnou historií a významnými židovskými památkami. Nebo Kroměříž s významnou obrazárnou a památkami zapsanými do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Protipólem pak je Baťův funkcionalistický Zlín. Koho tolik netáhne architektura, může navštívit aragonitové jeskyně a lázně v Teplicích nad Bečvou či světoznámý skanzen v Rožnově pod Radhoštěm.

V delším výhledu Diakonie zvažuje možnost vytvořit v areálu také komunitní centrum pro lidi se znevýhodněním. Už teď jsou součástí areálu tři byty pro zaměstnance. Diakonie počítá s tím, že zaměstnání a bydlení v areálu přednostně nabídne lidem, kteří patří mezi její současné nebo potenciální klienty. Jedná se například o občany s nižším stupněm mentálního postižení, mladší seniory nebo klientky azylových domů pro matky s dětmi. V úvahu přicházejí i rodiny, které získají v ČR azyl.

sola gratia2

Jak na trolly vyšší úrovně

jak na trollyLidé dobré vůle musí spojit síly a vymoci si prostor na věcnou, racionální debatu

Přišel nám před Vánoci do Diakonie mail. Starší pán z Prahy se nás dotazoval na internetové stránky jménem Gloria.tv. Prý mu chodí do schránky řada mailů, které tyto stránky propagují. „Mám prosbu, jestli nevíte, kdo za tzv. TV Gloria stojí… zdánlivě působí dojmem, že se jedná o náboženské vysílání. Ale jsou zde zejména ukázky z xenofobních projevů,“ psal. Obzvláště se ho dotýkalo, že na stránkách nešlo dohledat, kdo je jejich autorem. „Je to dost neseriózní lumpárna, že se neumí podepsat. Kdybyste věděli, kdo tuto propagandu tvoří, budu vděčný.“ Kdo za Gloria.tv tvoří, jsme nezjišťovali. Ono je to totiž trochu jedno. Stačilo zběžně prohlédnout obsah, abychom věděli, odkud vítr vane.

Nenávistí ke kritickému myšlení

Pokud jsou na stránkách nějaké vlastní texty, jsou psané češtinou, která jako by vypadla z překladače. Jinak se tam spíš hodně přebírá z jiných webů. Převládají texty a videa propagující cosi jako katolický ultrakonzervatizmus. Tu a tam se mezi nimi objeví článek či video komentující politická či společenská témata. Charakter těchto menšinově zastoupených článků či videí je různorodý; v té různorodosti se ale dají vysledovat společné znaky. Jsou to: sklon k vyhrocenému vyjadřování. Na stránkách si třeba můžete přečíst nasdílený blog s titulkem „K pláči: Diakonie Československé církve evangelické hájí islámské vrahy a islamizaci“. Dalším společným znakem je jakási zapšklá apokalyptičnost, podle které žijeme v rozpadajícím se a morálně prohnilém světě, že to nemá v dějinách obdoby. Jediným pevným ostrovem v tomto moři bahna – a tím se Jak na trolly vyšší úrovně e Adam Šůra dostáváme k třetímu společnému znaku – je putinovské Rusko, které je naopak odhodlané, vnitřně zdravé a morálně se obrozující.

Podobných webů se v poslední době vyrojilo tolik, že jen přehled o nich vydá málem práci na celý úvazek. Na první pohled působí všelijak. Někdy jako „náboženské vysílání“, jindy jako politické zpravodajství, jindy jako web zaměřený na zábavu a kuriozity, jindy třeba jako debatní klub. Pokud se dají dohledat vydavatelé těchto webů, pak se od nich dozvíte, že svá díla s hrdostí považují za jakési „alternativní“ informační kanály. Zavedená média – jak tito „alternativci“ s oblibou říkají: „média hlavního proudu“ – totiž prý lžou a manipulují. Činí tak proto, že slouží mocným: velkokapitalistům, „Bruselu“, „Američanům“, globálním korporacím či přímo židům, zednářům či židozednářům. Zatímco tedy zavedená média nám předkládají falešný obraz světa, tato „alternativní“ média nám předkládají obraz pravdivý. Nebo přesněji: předkládáním různých „alternativních“ pohledů na věc nás vedou k údajné kritičnosti, samostatnému přemýšlení a tedy vposledu i rezistenci proti manipulativním snahám zavedených médií. Zní to dobře.

Jenom se člověk při brouzdání těmito weby diví, jak se dá ke kritickému myšlení dospět skrze nacionalismus, náboženský fundamentalismus, islamofobii, rasismus, antisemitismus, teorie spiknutí a odmítání všech názorových oponentů jako lidí mravně, psychicky, intelektuálně či jinak nezpůsobilých. Tohle všechno se totiž na „alternativních“ webech také najde. Zapomenout se přitom nesmí ani na neskrývanou nenávist, kterou příspěvky oněch webů vykazují vůči angažovaným a veřejně známým osobnostem, které zdůrazňují hodnoty jako je mezinárodní spolupráce, lidská práva, rovnost příležitostí, respekt k menšinám, mezináboženský dialog, solidarita s oběťmi nedemokratických režimů či s uprchlíky atd. Jedno jestli jste Bohuslav Sobotka, Angela Merkelová nebo papež František. Kýbly nenávisti na vás budou lity na všechny stejně.

Válka pro třetí tisíciletí

Kdysi to byla jenom zajímavá teorie, kterou se obírali vojenští analytici. Dnes už se ovšem jedná o praxi, kterou zažíváme všichni. Někdy na sklonku nultých let vznikl mezi vojenskými stratégy putinovského Ruska koncept takzvané hybridní války. Putinovský režim totiž začal v té době intenzivněji přemýšlet o tom, jak obnovit Rusko jako imperiální velmoc, „které se všichni bojí“ a která ovládá své „sféry vlivu“. V tomto plánu ovšem putinovcům zásadně překáží Evropská unie. Jsou v ní země, které kdysi patřily právě do ruské „sféry vlivu“. Navíc unie představuje z pohledu Rusů jakýsi podivný patvar, který nemá jasnou centrální vládu, silnou armádu a tudíž ani nemá právo na samostatnou existenci. Cílem tedy je Evropskou unii rozbít.

Každý si ale dovede spočítat, že do přímého vojenského konflktu s Evropou se putinovskému režimu nevyplatí jít. Rusko prohrává s Evropou i ekonomicky; a to na celé čáře. Jak tedy rozbít Evropu a rozšířit svůj vliv? Řešení tohoto dilematu má přinést právě hybridní válka. Ta je založená na vyvolávání lokálních vojenských konfliktů (jako na východní Ukrajině); obsazování nevelkých, ale strategicky či symbolicky významných územních celků (jako je třeba Krym); a krom jiného i vytváření informačního chaosu na „nepřátelském území“ (což je celá Evropská unie). A jsme u oněch alternativních webů. Popišme si vytváření informačního chaosu na drobném příkladu, který se týká Diakonie. Diakonie oznámí, že je připravena poskytnout ubytování uprchlíkům, kterým poskytne stát azyl. V prostoru „alternativních médií“ a v hlavách jejích čtenářů či přispěvatelů dostane tato informace „alternativní výklad“, že „Diakonie Československé církve evangelické hájí islámské vrahy a islamizaci“. O žádný alternativní výklad se samozřejmě nejedná; je to prostě zlovolná pitomost.

Když se ovšem takových zlovolných pitomostí kupí mnoho a dělá se to dostatečně dlouho, nejsou bez účinku: lidé se jsou čím dál méně schopni shodnout se na tom, co se kolem nich děje. A když nejsme schopni shodnout se na tom, co se děje, neshodneme se ani na tom, jak reagovat. Výsledkem je paralýza a neschopnost akce. O to putinovskému Rusku jde a s takovým účinkem taky koncept hybridní války počítá. Ovšem jen ve své první fázi, která se v konceptu nazývá „demoralizace cílové společnosti“. Následovat má „destabilizace cílové společnosti“, potom „vyvolání krize v cílové společnosti“ a následně „převzetí kontroly nad cílovou společností vnitřními silami napojenými na útočníka“.

Nekrmit!

Zní to všechno poněkud hrozivě a potenciálně to i hrozivé je. Na druhou stranu se za celou slavnou „demoralizací cílové společnosti“ skrývá docela primitivní princip. Jako první ho poznali účastníci internetových debat a zavedli pro něj termín „trolling“ a jeho vykonavatele nazvali termínem „troll“. „Troll“ je ten, kdo se účastní nějakého internetového diskusního fóra. Ne ovšem se záměrem, aby diskutoval, ale aby debatu rozvrátil – a tím se bavil. Činí tak pomocí záměrně provokativních, urážlivých, extrémních nebo od podstaty odvádějících příspěvků. Cílem je ostatní vyprovokovat k emocionální a pokud možno extrémní odezvě. Celkově se dá říct, že troll je někdo, kdo se tváří, že chce diskutovat, ale ve skutečnosti mu o diskusi nejde. Jeho cílem je prosadit svůj záměr, který s debatou vůbec nesouvisí. V případě internetových trollů je to vlastní pobavení.

Putinovští stratégové však trolling pozvedli na vyšší úroveň. Usilují vnést principy trollingu do celého mediálního a veřejného prostoru „cílové“ země. Podporují všechny „účastníky“ veřejné debaty, kteří rozdmýchávají emoce, nedůvěru, dohady, hysterii, konspirativní teorie. Záměrem je cílovou společnost „rozhádat“, znemožnit jí shodu a tím paralyzovat. K tomuto záměru se využívá každý, kdo se hodí. Ideologie nehraje roli. Internetová komunita si vytvořila proti trollům jisté obranné mechanismy. Jeden z nich zní: „Nekrmte trolly!“ Vyzývá účastníky k tomu, aby nedělali to, co troll chce; tedy nereagovali tak, jak očekává, tedy vyhroceně, hystericky, extrémně. Tahle internetová poučka platí i pro ony trolly vyšší úrovně, které teď u nás pozorujeme a zažíváme. Zároveň je zjevné, že nebude stačit. Na internetu třeba můžete otravného trolla vyloučit z debaty tak, že ho prostě zablokujete. Je něco takového ale možné i ve veřejném prostoru? Zvlášť takovém, který si zakládá na otevřenosti a demokratičnosti? Tohle bude potřeba promyslet.

Být s lidmi

petr brodskýDiakonie ČCE poskytuje sociální, zdravotní, vzdělávací a pastorační služby. Tak se praví v propagačních materiálech i strohých právnických dokumentech o Diakonii. Všechny položky tohoto výčtu jsou celkem jasné a je na nich shoda – tedy až na tu poslední. Co jsou to pastorační služby? Lidé mimo církev vůbec netuší a i ti z církve bývají na rozpacích. V Diakonii jsou ty rozpaky o to větší, že většina jejích klientů i zaměstnanců žije mimo církve i mimo vědomě osvojovanou křesťanskou tradici. (Pozor, jedná se jen o odhad. Žádnou statistiku na to nemáme, protože data o vyznání či duchovní orientaci klientů či zaměstnanců se shromažďovat nesmí.) Když se udělá se zaměstnanci nějakého diakonického střediska či školy informativní sezení o jejich zřizovateli, tedy Českobratrské církvi evangelické, padají občas pozoruhodné dotazy. Třeba jestli se evangelíci musí povinně večer modlit „Andělíčku, můj strážníčku…“. Mají potom nějaké „pastorační služby“, tedy duchovní doprovázení, v Diakonii vůbec smysl? O tom jsme mluvili se Štěpánem Brodským, který má nově systematické rozvíjení pastoračních služeb v Diakonii na starosti.

V řadě středisek a škol Diakonie bývá zvykem, že tam docházejí duchovní. Evangeličtí i katoličtí. Četnost návštěv bývá podle toho, jak si to každé středisko zařídí. Najdou se i střediska, ve kterých potřeba duchovního doprovázení není vůbec. Je vůbec důvod to měnit? Proč by mělo opravdu každé středisko či škola Diakonie poskytovat pastorační služby?

Ty důvody jsou dva. Jeden s nadsázkou řečeno právnický. Diakonie je zřizována církví a úkolem církve je starat se i o duchovní rozměr péče o člověka. Církev, a v posledu ani Diakonie, se nemůže tohoto svého závazku jen tak lehce zbavit. Diakonie ho má zformulován ve svém základním dokumentu, takzvaném Řádu diakonické práce. Zároveň se nejedná o nějakou čistě formální povinnost. Duchovní doprovázení může být specifické koření naší sociální práce, nadhodnota, kterou můžeme do naší práce přidat. To je druhý důvod. Každé středisko Diakonie má navíc svůj partnerský církevní sbor. V osobě místního faráře by mělo docházet ke spolupráci. Farář by měl duchovně pečovat o dané středisko. V tom případě by mělo být o každé středisko postaráno a není co řešit. Právě že je. Spolupráce mezi sbory a Diakonií probíhá na dobrovolné bázi a často se jedná o jakousi „popelku“ sborové práce.

Proč?
Farář má často spoustu povinností na svém sboru a práce v Diakonii je zpravidla tím posledním, co naplňuje jeho pracovní čas. Rozhodující ale je, jak středisko Diakonie vzniklo. Pokud vzniklo z iniciativy lidí ze sboru, tak tam ta spolupráce probíhá bez problémů a sbor si vybírá faráře i podle toho, zda je ochoten angažovat se v Diakonii. Pak jsou střediska, která vznikla mimo církevní sbor. Tam je spolupráce od začátku slabá. Proto chceme pastorační službu uchopit pevněji, vlastně ji zprofesionalizovat.

Jak má ta profesionalizace vypadat? Cílem je, aby každé středisko mělo svého pastoračního pracovníka s jasně definovaným úvazkem a povinnostmi?
Řekl bych to trochu jinak. Cílem mojí práce je podpořit a zabezpečit duchovní službu. Tam kde to dobře funguje na dobrovolné bázi, není co měnit. Ale tam, kde ne, je potřeba duchovní službu zakotvit a vytvořit pro ni prostor. Pastorace má smysl jen tehdy, když pastorační pracovník s klienty a zaměstnanci často pobývá, to se nedá dělat na dálku či od stolu. A pokud tohle není v silách faráře partnerského sboru, má být na místo pastoračního pracovníka pozván někdo další.

Jak se vyrovnat s tím, že řada zaměstnanců i klientů Diakonie, netuší, co je to pastorační či duchovní služba, nestojí o ni a možná se ji i bojí?
Tady je potřeba zdůraznit, že duchovní služby, jak o nich mluvíme v Diakonii, jsou nemisijní. Tím se liší od klasické práce v církevních sborech. Cílem není někoho přivést k víře. Důraz je spíš na podporu, nabízení duchovního zázemí. Aby zdravotní a sociální služby Diakonie byly doprovázeny lidskostí, která je nesena základními křesťanskými hodnotami. Tohle je se většinou potřeba vyjasnit hned na začátku. Pastorační pracovník musí vysvětlit, že jeho práce není v tom, aby z někoho udělal křesťana. Tohle vysvětlení pak většinou prolamuje bariéry u lidí, kteří mají z křesťanství ty či ony obavy. Pastorační pracovníky by pak z druhé strany vůbec nemělo zneklidňovat, že při rozhovorech s některými lidmi ani jednou nepadnou slova „Bůh“ či „víra“. Už to, že s druhými lidmi jsou a dovedou je citlivě, nápomocně provázet v náročných situacích, je vyjádřením křesťanských hodnot.

A jak se vyrovnat s tím, že duchovnost Českobratrské církve evangelické bývá vyjadřována řečí, která je založená na věcnosti, racionalitě, někdy až vědeckosti?
Klienty Diakonie jsou přitom často lidé těžce mentálně handicapovaní, kterým je takový způsob vyjadřování naprosto cizí. S tím se samozřejmě počítá. Víme, že pro práci v Diakonii jsou potřebné odpovídající talenty. Je potřeba umět nejprve pochopit duchovní svět lidí, se kterými se potkávám. Pak ho podporovat a rozvíjet. Každému je jasné, že s odborným výkladem „Apoštolského vyznání víry“ se člověk u klientů Diakonie spíš nechytí. Z toho samozřejmě plyne, že duchovní služba v Diakonii není pro všechny. Je na to potřeba zvláštní vybavení.

Nebyl by potom pro duchovní doprovázení vhodnější psycholog?
Služba doprovázení se odlišuje od psychologie či psychoterapie. Klade si jiný nárok. Nediagnostikuje. Neléčí, ale doprovází. Navíc pracuje s určitou oblastí, se kterou psychologie nepracuje a která se potom pojmově vyjádří jako Bůh, náboženství, víra – jakkoliv při samotném duchovním doprovázení nemusí tyto pojmy vůbec padnout.

Bude Diakonie nabízet pastoračním pracovníkům nějaký speciální vzdělávací kurz?
S tím se počítá. Každý by měl rozumět světu klientům, se kterými bude jednat. Měl by vědět, komunikovat se starými lidmi, jak komunikovat s lidmi, kteří mají nějaký mentální handicap. Tyto kurzy bude pravděpodobně nabízet Diakonická akademie. O vzdělávání pastoračních pracovníků jednáme také s Evangelickou teologickou fakultou UK.

Může pastorační práci v Diakonii vykonávat i ten, kdo není vzděláním teolog či praxí farář?
Ano. Nejde o kvantum vzdělání v teologii a nakonec ani v sociální práci ne. Jde o doprovázení ve světě víry. Člověk, který sám žije intenzivní život víry, je dost zkušený na to, aby se do takového doprovázení mohl pustit. Zjednodušeně řečeno: pastorační pracovník je od toho, aby byl s lidmi, byl u nich, naslouchal jim, byl otevřený, pomáhal jim. Pastoračního pracovníka může dělat každý věřící člověk, který toto „být s lidmi“ umí.

Kde pastorační pracovníky brát? Bude vůbec o tuto pozici zájem?
Platí, že kvalitních lidí je vždycky málo. Ale mezi faráři i laiky na sborech se najde spousta obětavých lidí se sociálním cítěním a talentem pro pastorační práci. Ono to patři k vybavení křesťanské osobnosti. Výhodou jsou životní zkušenosti, což se předpokládá spíš u lidí starších. Znám spoustu lidí na hranici důchodového věku, kteří chodí do sociálních zařízení a dělají tam smysluplnou práci. Ale také znám řadu mladých lidí, kteří jsou správným způsobem „naladění“ – mají radary, kterýma umí poznat, co druhý člověk potřebuje. Základní podmínkou je, aby pastorační pracovník měl rád druhé lidi, což se projevuje trpělivostí, porozuměním, respektem k druhému a schopností dát mu prostor. Cílem je nesnažit se pomáhat druhému tak, že za něj všechno udělám. Cílem je být mu oporou na jeho cestě. Důležitá je i určitá hravost a komunikativnost. Ale nesmí to být sobecké – že sám exhibuji – ale musí to být ve službě druhému člověku.

Když bych chtěl být pastoračním pracovníkem a nemám s tím žádnou zkušenost – tak čím začít?
Stačí vyrazit do jakéhokoliv domu pro seniory nebo domova pro handicapované a u těch lidé být: zpívat s nimi, číst s nimi, hrát si s nimi, přemýšlet s nimi a učit se rozumět jejich světu. Už to samo o sobě je obohacující. Pro obě strany.

Štěpán Brodský vystudoval teologii na Evangelické teologické fakultě a v nizozemském Kampen. Byl farářem v severočeských Třebenicích a seniorem ústeckého seniorátu, poté farářem v Hradci Králové. Jako farář-dobrovolník též působil ve věznicích. S manželkou Rut, taktéž farářkou a teoložkou, mají dvě děti, dceru Juditu (*1997) a syna Jáchyma (*2002).

Do Evropy nechtějí

Uprchlická krize – to jsou pro nás především lidé putující v posledním roce Evropou. Na Blízkém východě už je to několikaletá realita. Například neveliké a nebohaté Jordánsko hostí už léta uprchlíky z Palestiny. Od roku 2012 k nim začali přibývat uprchlíci ze Sýrie. Dohromady je to jeden a půl milionu lidí bez domova. Jordánců je šest milionů. Kdyby Češi byli jako Jordánci, žilo by u nás uprchlíků dva a půl milionu. Jordánsko se přitom potýká s nedostatkem vody. Přesto se v zemi daří držet smír. Něco to ale stojí: uprchlíci kupříkladu mají zakázáno pracovat a vydělávat peníze. Má to svůj praktický důvod: kdyby tomu tak nebylo, došlo by k rozvratu jordánského trhu práce.

V některých městech je uprchlíků až čtyřikrát více než Jordánců. Udržet pořádek v zemi procházející náročnou zkouškou, by pak pravděpodobně bylo zhola nemožné. Uprchlíci se tím ale dostávají do situace bez východiska. Do Evropy nechtějí, do své země se vrátit nemohou a v Jordánsku jim nezbývá než pasivně čekat. O tom, jak se to Diakonie ČCE snaží přispět ke změně, jsme si povídali s Petrou Nedbálkovou (29) ze Střediska humanitární a rozvojové spolupráce. Osmdesát procent uprchlíků v Jordánsku žije v zemi volně. Jen dvacet procent jich je v uprchlických táborech. Právě v Jordánském táboře Zaatarí Diakonie působí.

Co člověk vidí, když do tábora zavítá?
Je to prašná poušť hustě osázená obytnými buňkami nebo stany. Dohromady je to v podstatě město, kde žijí tisíce lidí. V létě se tam teploty vyšplhají přes čtyřicet stupňů, v zimě jdou k nule. Rodiny nejprve žily ve stanech pro jedenáct lidí. V zimě si topily petrolejovými ohřívači. Petrolej ovšem nebyl vždy k dostání, takže vydržet permanentní zimu bylo nesmírně náročné. Dnes žijí převážně v mobilních buňkách pro sedm lidí.

Co je v táboře největší problém?
Naplnit lidem volný čas, zaměstnat je. Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu, aby si mohli udržet pocit důstojnosti. V Zaatarí žijí Syřané. Bývalí řemeslníci, obchodníci, vesměs velmi vzdělaní lidé. Jejich vlast, než ji rozvrátila válka, byla vysoce civilizovaná. Každý byl zvyklý mít svůj dům, svou zahradu – a nyní už několikátý rok žijí v táboře, kde nesmí prakticky nic.

Co se s tím dá dělat?
Diakonie zavedla pro obyvatele tábora školicí kurzy – na holiče, kadeřníka, švadlenu. Dohromady jimi zatím prošlo 160 lidí, ale máme dalších 400 jmen v pořadníku, na které se ještě nedostalo. Zájem je velký, protože lidé si pak i v nelehkých podmínkách tábora mohou najít uplatnění. Jeden z našich klientů například prošel kurzem na holiče. Pak obešel všechny neziskovky, co v táboře působí. Sesbíral od nich odpadový stavební materiál a postavil si z něj improvizovanou provozovnu, kde dnes provádí živnost. Peníze si vydělá minimální, ale má alespoň zaměstnání. Podobně jsou na tom švadleny, které v táboře prodávají své výrobky.

Mimo tábor ovšem podnikat nesmějí.
Ne. To je samozřejmě škoda. Snažíme se najít nějaké cesty, jestli by to nešlo provést legálně. Ale zároveň chápeme Jordánce, že si snaží chránit svá pracovní místa.

Jak jsou na tom v táboře děti? Chodí do školy?
Ano, ale jenom na tři hodiny denně, aby se v stísněných podmínkách učeben stačili vystřídat. Pak si hrají venku. Někdy mají improvizovaná dětská hřiště, někdy ani to. V táboře jsou pro děti a mládežníky komunitní místa, kde s nimi pracují dobrovolníci. Diakonie pro mládežníky pořádá různé akce.

Obyvatelé tábora prchali před válkou. Je to na nich poznat?
Řada z nich si nese velké trauma. Vyrůstali v pokojné zemi a najednou jim někdo rozbombardoval dům. Někteří si nestačili ani zabalit. Dalším z programů Diakonie je proto psychosociální pomoc. V táboře provozujeme například arteterapeutický ateliér. Také se snažíme pomoci, aby soužití v táboře bylo co nejpokojnější. Docházelo třeba k dopravním nehodám, kdy auto srazilo nějakého chodce, často dítě. Tak jsme uspořádali velké školení, jak dopravu v táboře zvládat.

Když mluvíte o pokojném soužití, jsou v táboře věci, které ho narušují – mafie, alkohol, drogy, krádeže?
Navštívila jsem kromě Zaatarí několik táborů a ve všech jejich šéfové tvrdili, že s tímhle problém není. Nechce se tomu úplně věřit, ale faktem je, že ani při neformálních rozhovorech s obyvateli táborů jsme se o ničem vážném nedozvěděli. Jen mládežníci, co se účastní našich akcí, se svěřili, že je pro ně lepší být venku než doma, kde se táta s mámou pořád hádají. To je ale pochopitelné. Dospělí nesmí pracovat, žijí ve stísněných podmínkách a jenom čekají, až jim někdo donese voucher na jídlo, hygienický balíček, kus oblečení. Je jasné, že takhle bezvýchodná situace musí být zdrojem velkého napětí.

Co se s tím dá dělat? Pozvat obyvatele tábora do Evropy?
Oni chtějí zpátky domů. Odchod do Evropy by brali jako zbabělost. Chtějí znovu budovat svou zem. To nám mnohokrát opakovali. Že jsou velmi vděční za pomoc, ale že nás prosí, ať nějak pomůžeme napravit ten chaos, který v jejich zemi nastal. Ta jejich prosba míří k celé Evropě. Je ale samozřejmě otázka, jestli toho je Evropa schopna. A jestli ano, tak dokdy.

Jak se dá pomoc teď?
Samozřejmě fiančně na sbírkové konto. A taky není od věci čas od času si představit, jak na tom uprchlíci jsou. Představit si, jak bych se v jejich pozici cítil já sám. Udržet si vědomí, že uprchlíci nejsou nějaká anonymní masa, ale lidé v nesmírně obtížné situaci.

Pomoc syrským uprchlíkům:
Jordánsko: číslo účtu 292949292/0300, variabilní symbol 314
severní Irák: číslo účtu 292949292/0300, variabilní symbol 318