Adam Borzič

Poezie a duchovní zkušenost

Hovoříme-li o vztahu poezie a víry, či přesněji o vztahu poezie a spirituality, pak si musíme něco říct o poezii samé. Co je poezie? Poezie je „To“, řečeno s básníkem Miłoszem, neuchopitelné, dávající se prostřednictvím slov, slovo překračující. Nelze se poezie dobrat úsilím, nelze si ji vymoct násilím. Je čirým darem, výtryskem života. Básnění je prodloužením této původní zkušenosti bytí. Můžeme studovat básnické techniky, cizelovat řemeslo, studovat kontext a tradici básnictví, jen nebesa ale rozhodují, kdo se stane básníkem. Lze se naučit psát verše, nelze se naučit poezii. Ta přichází k básníkovi jako suverénní vládkyně, sestupuje k němu. Médiem básnění je řeč. Ta se nám primárně dává coby řeč všední. Poezie ale tuto všední matérii transmutuje v kouzlo, zázrak.

To, že duchovní život a poezie, zkušenost víry a básnická řeč jsou v bytostném vztahu, ukazuje velký zástup básnících mystiků a duchovně hledajících básníků. Je příznačné, že polem, kde se poezie a víra nejhlouběji setkávají, je mystika. Mystika míří v duchovním životě k absolutní zkušenosti a k této zkušenosti oklikami míří i poezie. Existují básníci-mystici, bez kterých nelze myslet dějiny poezie. Sv. Jan od Kříže, světec a mystik, je básníky obdivovaný na celém světě, mnozí považují jeho poezii (například nositel Nobelovy ceny za literaturu, mexický básník Octavio Paz) za to nejlepší, co bylo kdy ve španělštině napsáno. Je také po zásluze patronem španělsky píšících básníků. Nebásní ale pouze tento velký španělský mystik. Ve verších se vyjadřují i další mystičky a mystikové křesťanství: kupříkladu Hildegarda z Bingenu, Mechtilda z Magdeburgu, Juliana z Norwiche, Symeon Nový Teolog, František z Assisi, George Herbert, Louise de Leon a mnozí další.

Pohlédneme-li letmo na území ostatních náboženských tradic, nalezneme celé školy a proudy, u nichž lze právem hovořit o naprosté identitě mezi poezií a spiritualitou. Mám na mysli například islámský súfimus. Takřka každý velký súfiský mystik byl význačným básníkem, ať již básnil arabsky, persky nebo turecky. V japonském zenovém buddhismu je tato identita poezie a mystického poznání obdobná. Proslavený básnický útvar haiku, který vznikl v sedmnáctém století a jehož iniciátorem byl génius japonské poezie Macuo Bašó, je neodmyslitelně spjatý se zenovou zkušeností satori (vnitřního osvícení), báseň je zde svého druhu okamžitým zachycením náhlé duchovní zkušenosti. K tvorbě autentických haiku je zapotřebí meditativního umu. V indické tradici se setkáváme s potulnými zbožnými básníky, jimž se přezdívá báulové, ti extaticky opěvují Boha a navlékají si masky náboženských identit podle toho, kde zrovna bytují.

A nejsou to jen mystikové a mystické směry, kterým uhranula poezie. Totéž platí i obráceně. Podíváme-li se namátkou do evropské a americké poezie devatenáctého a dvacátého století, nalezneme obrovské množství básníků, kterým učarovala duchovní témata, zvláště mystika; jejichž vlastní básnická zkušenost se napájela z mystiky ortodoxních i heterodoxních směrů, z křesťanství i odjinud. Za všechny uveďme alespoň Williama Blakea, Novalise, Artura Rimbauda, Walta Whitmana, W. B. Yeatse, T. S. Eliota, Fernanda Pessou, O. Vladislava de Lubicz-Milosze, R. M. Rilka, André Bretona, René Daumala, Czeslawa Miłosze, Allena Ginsberga, Diane Di Prima, u nás pak Otokara Březinu či Jana Kameníka nebo Vladimíra Holana. U všech těchto básníků nacházíme propojení básnického aktu a duchovního hledání. Opravdovému básníkovi totiž nemůže být absolutno lhostejné.

Oblastí, kde se duchovní oblast a poezie setkávají primárně, je vztah slova a ticha. Vztah vyslovovaného k nevyslovitelnému. Mystická zkušenost jazyku vzdoruje. Přímočaré pojmové uchopení není možné. Dobře to ilustruje dílo sv. Jana od Kříže. Když hovoří z vlastní mystické zkušenosti, vtěluje ji do uhrančivě krásných veršů, sáhodlouhé, barokně únavné teologické komentáře pak hrají v jeho díle úlohu poznámek k jednotlivým strofám. Obrazy a metafory, které mystikové užívají, jsou paradoxní povahy, protože taková je i povaha jejich zkušeností. Mystické zakoušení božské skutečnosti je natolik tajemného rázu, že se mystikův jazyk nutně rodí z lůna temné noci. Musí být zahalováním a skrýváním, protože to, co má a musí být odhaleno, je samo skryté, temné a zahalené. Básníkova zkušenost slova se rodí v tichu, na hraně bytí a nebytí. „Před bílými chryzantémami / nůžky se chvíli / chvějí,“ vydechuje japonský básník Buson. A chvějeme se i my, jsme-li vnímavými čtenáři, protože je zde vysloveno nevyslovitelné. Každá báseň hodná toho jména nese na svém rubu mlčení.

Někteří autoři ve dvacátém století považovali poezii za svého druhu surovou mystiku. Domnívám se, že básnická zkušenost je spirituální povahy nezávisle na básníkově vlastním záměru. Zázračnost a údiv, bez nichž není žádná duchovní zkušenost možná, se nacházejí i v poezii básníků pyšnících se svým hrdým ateismem (např. Prevért, Majakovskij, Brecht). Nevysvětlitelné, nevyslovitelné, nepojmenovatelné, nevymezitelné – to jsou domény básníků i mystiků, jejich každodenní chléb, jejich sladce trpké víno. A pak neúmorná snaha toto ne alchymicky přetavit v ano, onu zkušenost bez hranic vtělit, vyjádřit, vyslovit, ohraničit. Jak marná snaha, jak nádherné ztroskotání. Slovo v nitru všech věcí vždy unikne a nám zůstává jen koktání, batolecí žvatlání. Není však beze smyslu, je ozvěnou Tajemství, které je radikálně Jiné a právě pro tuto jinakost přitažlivé, ba svůdně vzrušující. Toto koktání se stává svědectvím zápasu nitra i milostným zpěvem bytí, v němž se má božské Slovo narodit.

Básník Božské lásky – Rúmí

Tajemství života největšího islámského mystického básníka všech dob Džaláleddína Balchí Rúmího (1207 – 1273) dobře ilustruje příběh, který se traduje: Jednoho rána seděl u řeky ve svém rodné městě v Konyi a meditoval nad výkladem Koránu. Tu se z čista jasna objevil otrhaný derviš a zeptal se ho: „Co to čteš?“ Rúmí se podíval na otrhance a povýšeně odpověděl: „Tomu bys ty nerozuměl.“ Derviš mu vytrhl knihu z ruky a ponořil ji do vody, a když ji vytáhl, nebyla ani jedna stránka mokrá. Udivený Rúmí se zeptal: „Jaks to udělal?“ a derviš odpověděl: „Tomu bys ty nerozuměl.“ Tak se údajně Rúmí poprvé setkal se svým učitelem a životní láskou Šamseddínem z Tabrízu, potulným dervišem a mistrem súfimu – islámské mystiky

Setkání s tímto mužem mu převrátilo život naruby. Z významného a bohatého učence se stal extatický básník a mystik, jehož literární dílo i duchovní odkaz nemá v dějinách islámu obdoby. Sám Rúmí tuto změnu komentoval verši „Byl vědec / stal se básníkem. / Byl asketa / a stal se pijákem Světla.“ Šams zasvětil Rúmího do mystiky, ale největším zasvěcením byl jejich vztah. Ten ovšem trval jen několik let a jednoho dne Šamseddín zmizel beze stopy (podle některých badatelů byl zavražděn Rúmího synem Aláeddínem, čemuž by napovídal fakt, že se Rúmí odmítl zúčastnit jeho pohřbu). Zmizení milovaného mistra Rúmím otřáslo a jeho zármutek se proměnil v extatický žal, jehož plodem byly překrásné gazely psané pro svého „miláčka“. Ten Rúmímu splynul se samotným Nejvyšším. Tato identifikace milované osoby s Bohem není v súfismu výjimečná, teoreticky ji promyslel největší filosof islámské mystiky Ibn al-Arabí. Ten ve svém díle nazíral celou skutečnost coby teofanii – Boží sebeodhalení, přesně v duchu hadísu qudsí (výroku tradice, jenž je připisován samotnému Bohu a nikoli pouze Prorokovi), který milují všichni súfiové: „Byl jsem skrytým pokladem a toužil jsem být poznán. Proto jsem stvořil svět, abych mohl být poznán.“ Milovaná osoba se tak může stát zrcadlem, v němž mystik kontempluje tvář Jediného a zakouší jednotu bytí.

báseň rúmíRúmí oproti Ibn al-Arabímu své poznání nevtělil do filosoficky laděných traktátů, ale do uhrančivých básní (užívání poezie coby prostředku duchovního předávání je ovšem v súfimu časté). Jeho největším dílem je rozsáhlý soubor Masanví, který bývá nazýván „Koránem perských básníků“. Masnaví se skládá z řady bajek, alegorií a veršovaných příběhů. Nechybí v nich humorné anekdoty nebo erotické a milostné historky. To vše zjevuje ústřední nauku islámské mystiky – doktrínu o jednotě veškerého bytí. Islámští mystikové interpretují základní vyznání Koránu „Není Boha kromě Boha“ svérázně: „Není nic kromě Boha“ – nejzazší povahou skutečnosti je božství samo. Mystik musí překročit dva světy, strhnout závoje Pravdy a uvědomit si nedělitelnost Skutečnosti. Jejich nauka bývá ze strany islámské ortodoxie obviňována z panteismu, ale tento pojem vyjadřující myšlenku, že Bůh a svět jsou jedním, není přesným výrazem pro toto subtilní učení, které v lecčems připomíná myšlení některých křesťanských mystiků, jako byl např. Mistr Eckhart.

Vraťme se k Rúmímu. Poezie nebyla jedinou cestou, jíž tento mystik vyjadřoval své sepětí s Bohem. Rúmí založil v Konyi řád tančících dervišů Mawlavijá, jehož název odkazuje k Rúmímu titulu Mawla (náš pán). Středem duchovního života řádu byl obřad samá’(„poslech“), při němž Rúmího žáci extaticky vířili a svým tancem napodobovali pohyb planet. Vedle poezie, tance a studia náboženských textů se tančící derviši věnovali svým životům (většina z nich pocházela z řad drobných obchodníků a řemeslníků), eticky pak zdůrazňovali soucit a pokoru. Rúmí se vyznačoval obrovskou náboženskou tolerancí, která nezahrnovala jen Židy a křesťany, ale dokonce i pohany a úplné bezvěrce. Slovy jiného súfikého mistra Džanáda: Když je Alláh nevyloučil z bytí, kdo jsem já, abych tak činil. O Rúmího postavení mezi místními křesťany a Židy vypráví historka týkající se jeho pohřbu: po jeho smrti se rozhořel mezi muslimy, křesťany a Židy spor, kdo jej pohřbí, protože všechny tři tradice si mistra nárokovaly. Židé tvrdili, že byl tajný stoupenec judaismu a křesťané, že Krista a muslimové pochopitelně tvrdili, že byl zbožným muslimem. Rúmího génius jednotlivé denominace překračoval. Ostatně v jedné básni provokativně napsal: „Co mám dělat muslimové, /když teď neznám sebe sám, / nejsem křesťan, ani Žid, nepatřím už ani k vám.“ Tomu, který „překročil dva světy“, se zdály náboženské kategorie omezující.