Mosty času

Balet Národního divadla připravil k výročí republiky retrospektivní
představení Mosty času. Jiří Kylián je světoznámý choreograf, rodilý
Pražák, který většinu svého života prožil v Haagu, kde stál u zrodu tanečního divadla.

foto Martin Divíšek


Byl průkopníkem toho, dělat tanec jinak. Klasickým baletním představením
konkuruje důrazem na osobnost tanečníka a každá z jeho
choreografií je graficky přesná. Na tanečníky klade nesmírné nároky.
Na jevišti je vždy minimum rekvizit, které mají své jasně dané místo
a důvod. Kostým je často také rekvizitou s jasným záměrem. Vést oči
diváka, kam choreograf potřebuje.
Jiří Kylián zažil první úspěch už s choreografií absolventských
představení na taneční konzervatoři. Ty mu přinesly práci v zahraničí
a umožnily mu žít svobodný život. Když v létě 1968 trávil v Čechách
prázdniny po ročním pobytu v Londýně a před nastoupením do angažmá
v Německu, netušil, že se sem už dlouho nepodívá. Po uplynutí
smlouvy se rozhodl zůstat v zahraničí a stal se imigrantem. Zažíval
úspěch a velkou slávu, ale zároveň cítil stesk po domově. V Čechách
nikdo nemohl vidět jeho práci.
Pokud Kyliána objevujete, je toto představení tím správným mostem k němu a jeho křehké práci. Představuje celkem čtyři celky.
Nejmonumentálnější je první Žalmová symfonie. Tanečníci jsou celou
dobu na jevišti, doprovází je sbor a oni kloužou po slovech. Žalm je
zpívaný text a slovo zde znamená víc než hudba, ale to, co nese prosbu
do nebe, je melodie. Monumentální Igor Stravinskij a jednoduše oblečení
tanečníci, kteří tam stojí, aby se stali nástrojem. Jdou do sebe samých,
ale hlavně do nitra lidí, kteří od prehistorie nesou svá břemena
do posvátných míst, aby je zde sundali a odešli s lehkostí. Často mám
v kostele pocit, že moje tělo se nedokáže uklidnit, naopak je strženo
melodií. Mám tendenci se autisticky pohybovat do rytmu. Možná je
to poselství Žalmové symfonie, nechat se odnést a s lehkostí odtančit
z kostela.
Bella figura je po tom monumentálním tkalcovském stroji, který
jede a nenechá nás na pochybách, že svět má svůj řád, jemnou intimní
a tichou myšlenkou. V italštině to není jen krásná postava, ale může se
to vztahovat i na psychiku člověka, jak čelit výzvám a ústrkům, tedy být
osobnost. Nahota na jevišti dnes už není překvapivá, jak asi musela být
v době svého vzniku. Zaráží tím, jak je logická, neruší a nešokuje. Má
jasný smysl a důvod.

Komentáře