Archiv roku: 5s

Mosty času

Balet Národního divadla připravil k výročí republiky retrospektivní
představení Mosty času. Jiří Kylián je světoznámý choreograf, rodilý
Pražák, který většinu svého života prožil v Haagu, kde stál u zrodu tanečního divadla.

foto Martin Divíšek


Byl průkopníkem toho, dělat tanec jinak. Klasickým baletním představením
konkuruje důrazem na osobnost tanečníka a každá z jeho
choreografií je graficky přesná. Na tanečníky klade nesmírné nároky.
Na jevišti je vždy minimum rekvizit, které mají své jasně dané místo
a důvod. Kostým je často také rekvizitou s jasným záměrem. Vést oči
diváka, kam choreograf potřebuje.
Jiří Kylián zažil první úspěch už s choreografií absolventských
představení na taneční konzervatoři. Ty mu přinesly práci v zahraničí
a umožnily mu žít svobodný život. Když v létě 1968 trávil v Čechách
prázdniny po ročním pobytu v Londýně a před nastoupením do angažmá
v Německu, netušil, že se sem už dlouho nepodívá. Po uplynutí
smlouvy se rozhodl zůstat v zahraničí a stal se imigrantem. Zažíval
úspěch a velkou slávu, ale zároveň cítil stesk po domově. V Čechách
nikdo nemohl vidět jeho práci.
Pokud Kyliána objevujete, je toto představení tím správným mostem k němu a jeho křehké práci. Představuje celkem čtyři celky.
Nejmonumentálnější je první Žalmová symfonie. Tanečníci jsou celou
dobu na jevišti, doprovází je sbor a oni kloužou po slovech. Žalm je
zpívaný text a slovo zde znamená víc než hudba, ale to, co nese prosbu
do nebe, je melodie. Monumentální Igor Stravinskij a jednoduše oblečení
tanečníci, kteří tam stojí, aby se stali nástrojem. Jdou do sebe samých,
ale hlavně do nitra lidí, kteří od prehistorie nesou svá břemena
do posvátných míst, aby je zde sundali a odešli s lehkostí. Často mám
v kostele pocit, že moje tělo se nedokáže uklidnit, naopak je strženo
melodií. Mám tendenci se autisticky pohybovat do rytmu. Možná je
to poselství Žalmové symfonie, nechat se odnést a s lehkostí odtančit
z kostela.
Bella figura je po tom monumentálním tkalcovském stroji, který
jede a nenechá nás na pochybách, že svět má svůj řád, jemnou intimní
a tichou myšlenkou. V italštině to není jen krásná postava, ale může se
to vztahovat i na psychiku člověka, jak čelit výzvám a ústrkům, tedy být
osobnost. Nahota na jevišti dnes už není překvapivá, jak asi musela být
v době svého vzniku. Zaráží tím, jak je logická, neruší a nešokuje. Má
jasný smysl a důvod.

Nota nebe končí

Synodní rada se na svém zasedání 17. července 2018 usnesla ke konci
roku 2018 ukončit vydávání časopisu Nota nebe.
Suché úřední sdělení má svoji historii a souvislosti. V uplynulých
měsících jsme (synodní rada) opakovaně slýchali hlasy z celocírkevního
odboru mládeže, který tvoří volení zástupci mladých evangelíků,
i z oddělení mládeže Ústřední církevní kanceláře, že Notu nebe mladí
lidé nečtou. Obdobně mluvili i mnozí faráři, starší i členové sborů, s nimiž
jsme se potkávali. Samozřejmě jsme také slýchali, že ten či onen
článek byl dobrý a jiný špatný, že grafická kvalita se poslední dobou
zlepšuje apod. Nás ovšem nejvíc zajímalo, zda je časopis čten těmi, pro
které je určen. Tedy mladými lidmi od 14 let výše. Vzhledem k tomu, že
v období po konfirmaci často kontakt s mladými ztrácíme, záleží nám
právě na nich. A pokud tento časopis nečtou, musíme hledat nové cesty,
jak je oslovit.
Celocírkevní odbor mládeže nechal vypracovat přehled návštěvnosti
webové verze Noty nebe. I ten prokázal její malou sledovanost.
Nejpozději v březnu 2018 byla šéfredaktorka Noty nebe seznámena
s naším záměrem ukončit stávající podobu časopisu i s důvody, které
nás k tomu vedou. Šéfredaktorka vypracovala zprávu s argumenty
na zachování tištěné formy časopisu a předložila návrh na oslovení
dalších předplatitelů. Mluvili jsme o nich v synodní radě dlouho, rozhodování
nebylo rychlé ani jednoznačné, ale nakonec pro většinu z nás
nebyly ty argumenty ani návrhy dost přesvědčivé.
Svůj okruh čtenářů Nota nebe má a ti budou naším rozhodnutím
nejspíš zklamáni. Jenže mně osobně připadá zavádějící tvářit se, že
vydáváme (my, evangelická církev) časopis pro mládež, když on jím vlastně není. Zklamáni jsou povětšinou také členové redakční rady
a autoři článků. Dělají svou práci rádi. Doufám nicméně, že se jejich
nápady, energie a chuť psát ze světa neztratí.
Současně s rozhodnutím ukončit vydávání tištěného časopisu
jsme uložili oddělení mládeže připravit nový mediální projekt zaměřený
na mládež. Jsme v tom docela na začátku. Nevíme, hledáme. Jaké
sdělovací prostředky, formy komunikace mladší mládež používá? Jaké
obsahy, jaká témata ji zajímají? Jakou cestou se to vůbec můžeme dozvědět?
Jak zabránit tomu, aby to nové nebylo zastaralé už ve chvíli
svého vzniku? Navzdory otázkám a pochybnostem do toho půjdeme.

Pavel Pokorný


Poslední úvodník

Napsat poslední úvodník. Končí moje práce pro církev, končí Nota
nebe. Kde začít? Na Sjezdu ve Svitavách v roce 2010, kam jsem přijela
jako dobrovolník vydechnout si od rodinných starostí. Byla jsem nadšená,
byl to můj první sjezd a kupodivu jsem si tam tehdy nepřipadala
stará, naopak mě to hodně bavilo. Tam jsem poznala Olgu Richterovou
na semináři o časopise Bratrstvo, kam jsem pak začala psát své
první recenze. V roce 2012 jsem se stala šéfredaktorkou. Spolu s Jitkou
Čechovou jsme se snažily časopis graficky i obsahově měnit, zkoušet nové. Vzpomínám na Hrst, básnickou sbírku, která vznikla. Na čtení
z ní. Nikdy nezapomenu na seminář, který proběhl v Mnichově Hradišti.
Z velké diskuse o změně názvu vyšla Nota nebe. S nápadem tehdy
přišel Zdeněk Kříž a přesmyčka nota bene se ujala. Samozřejmě, že
ze začátku stále všichni mluvili o Bratrstvu, ale časem se název ujal
i u starší generace. S částečným odchodem Jitky Čechové (zůstala už
jen grafičkou na dálku) jsem na to najednou byla sama. Chyběla mi
naše společná ranní káva. Rodinná situace nakonec vyústila v to, že
jsem i já trávila mnohem méně času v kanceláři a pracovala doma
po nocích. S chytrým mobilem a dálkovým připojením to šlo. Moc ráda
jsem vždy jezdila na redakční rady do Prahy z našeho farního bytu
v Hořovicích. Chtěla bych poděkovat Jardovi Pecharovi, Sáře Krocan,
Irče Bártíkové, Evě Markové, Martě Keřkovské a Benjaminu Rollovi
z poslední redakční rady za energii, kterou na naše setkání přinášeli.
Ráda bych poděkovala samozřejmě všem redakčním radám za těch
šest let. Doufám, že se mi podaří ještě udělat nějaké poslední setkání
všech, kdo se na papírových Notách, ale Bratrstvech podíleli. Nekončí
jen Nota nebe, ale dlouhá řada časopisů pro mládež v ČCE, na jejímž
začátku stálo Šťastné mládí. Oslovila jsem proto i předchozí šéfredaktory
a dvě z reakcí si můžete přečíst. Mrzí mě, že můj prostor pro
obhajobu papírové podoby před synodní radou byl jen ve formě zprávy.
Rozhodnutí jsem však přijala a věřím, že mládež si vybojuje nějaký
nový informační kanál, protože slovo mladých je pro každou církev
důležité. Z toho důvodu jsem k rozhovoru oslovila Martinu Viktorii Kopeckou, která přináší zajímavý pohled na světovou ekumenu mladých.
Děkuji vám za přízeň, milí čtenáři, a přeji vám, ať si v roce 2019 najdete
dost času na čtení!