Co když…

ON se objevuje všude. Potkáte ho na náměstí, na ulici, také v hospodě, přidá se nenuceně k vám, když jste na procházce, sleduje s vámi televizi, vmísí se do vašeho rozhovoru s přítelem, sedává pravidelně v kostele. Navštíví vás i doma, nezvoní, nečeká, až mu otevřete. Přijde kdykoli, i v noci se posadí k vaší posteli, vstoupí do vašich snů.

Kdo? Myslím – TENHLE… TEN, co má víc jmen.

Když se maluje do pohádkové knížky, tak mívá kopyto, kožich, ocas a rohy. Kdoví proč? Ve skutečnosti vypadá docela jinak. Může vypadat jakkoli. Někdy si půjčí dokonce podobu vašeho přítele. Někdy vůbec není vidět. Někdy máte pocit, že snad ani není vedle vás nebo naproti vám, že je ve vás, s vámi…

Tak jak ho můžete potom identifikovat?

*

Víc než podle podoby ho identifikujete podle toho, co dělá.

Co dělá? Nic moc. Jenom táhle řekne: Co když

No a co? Co?! On to „co když…“ dokáže říci tak, že zaseje semínko podezření, zloby, vzteku, pocitu křivdy nebo strachu.

Je to, jako když se dotkne základu stavby a vytáhne odtud kámen. Všechno se rozechvěje! Rozvlní. Ztemní. I vy se zachvějete. Hněvem, vztekem, strachem, pocitem křivdy, nedůvěrou, nenaplnitelnou touhou. „Tak takhle by to mohlo, mělo být?! Ale není! Kdo za to může?!“

Tak už víte přesně, o kom mluvím. Znáte ho taky. Důvěrně. „Sviňák ten“. SATAN, Belzebul, had, drak, ZLÝ…

*

Určitě jste se jím také dali svést. Řekli jste si: Cože?! No je to možné! Může mít pravdu! Tak takhle?! A chytli jste jako vích spravedlivým hněvem, hořkostí, vztekem nebo pohrdáním nebo vás zavalil strach.

Někdy jste nechtěli, cítili jste – ale je to divné, může to být snad pravda, ale taky nemusí, mohl by to být podvod. Dali jste se s ním do diskuse. Vymýšleli jste protiargumenty. A on vás velmi často stejně dostal. Často na to „nejlepší ve vás“. Na váš smysl pro spravedlnost, smysl pro realitu…

Nebo vám přivodil hluchotu, dostal vás do situace, kdy nechcete raději už nic a nikoho vnímat, protože to bolí a znejisťuje.

*

Co s NÍM, s TÍM…? Na pozvání nečeká, na otevření dveří taky ne, schová se klidně za to „správné“… a jsme na něj slabí. Utíká rozhodně rychleji než vy. Dostane vás do rohu, hravě, ani si toho nevšimnete. Pravidla hry nedodržuje. Smyslem pro realitu se netrápí. Dovede vás obklíčit, zajmout. Mívá dokonce velmi často komplice nebo rukojmí, často i vaši nejbližší a vám nejdůvěryhodnější se jím nechají najmout a zajmout, aniž by to tušili!

Je nějaká zbraň proti němu? Bezpečné místo? Metoda?

Myslím, že jen jediná: Jde jen tohle: vrátit mu to. Naučit se říkat také „co když…“, ale docela jinak, než jak to říká on. Opačně. Ne aby to probouzelo podezření, strach, nenávist, beznaděj, ale naopak: aby to dávalo šanci, otvíralo pochopení, smiřovalo a vracelo naději… „Co když navzdory vině, smrti, nespravedlnosti, slabosti, utrpení…“

*

To se dá říci pravdivě jen s odvoláním na NĚKOHO, U KOHO se to nemůže zkazit do té podoby, v jaké to dělá tenhle… JEŽÍŠ KRISTUS! Na něj se to „co když…“ z naděje, lásky, smíření může odvolat. O NĚJ se může opřít. Zkuste to.

  1. Janův 3,2–3  Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.

 

Pavel Jun

Komentáře